sharik komentáře u knih

Na první pohled klasická military scifi z prostředí vojenské školy, připravující vojáky na budoucí konflikt s mimozemskou rasou. Už to samo funguje výborně. Kolektivní psychologie, šikana i cvičné souboje jsou vykresleny bravurně... Ovšem hned na druhý pohled zjistíte, že vojenská tématika není to jediné, co může Card v tomto románu nabídnout. Ona vlastně hned na začátku je patrná mírná inspirace kyberpunkem a taky to hlavní - psychologický rozměr knihy.
Studenti vojenské školy jsou malé děti (Enderovi samému je zpočátku příběhu šest let), čímž se ke slovu dostává téma ovlivnitelnosti a výchovy. Což mě přivádí hned ke druhému (a možná ze všech nejdůležitějšímu) tématu, a tím je násilí. Ovšem násilí v psychologické rovině, tedy otázka, kde se bere a jak se probouzí. To je snad nejlépe vidět na zdánlivě vedlejší zápletce Enderových sourozenců, kteří v armádě nejsou. S nimi se také pojí (stále aktuálnější) téma pravdy v médiích a ovládání mas a jejich názoru prostřednictvím virtuálního světa (nejen médií, ale i jinými schopnými rétory, zde dětmi, Enderovou sestrou a bratrem). Dalším důležitým tématem je politika, ve světě Enderovy hry znatelně ovlivněná Studenou válkou, což je poplatné době vzniku... Nechci zacházet do podrobností, všechna tato (i další) témata jsou v sobě samých plná kontrastů, které fungují a odhalují svět v celém jeho spektru. Nejen fikční, ale skrze něj i náš skutečný. Stále stejně kontrastní a stále stejně komplikovaný při hledání pravdy, ač kniha je už pár desítek let stará. V tom je naprosto nadčasová.

11 03.07.2019

Moje první setkání s Nesboem. Tahle kniha možná nemá nejlepší čtenářské reflexe, ale já byl víc než spokojený. Na jednu stranu klasický krimi gangsterský příběh, plný hry se čtenářem, střelby a s výrazným hrdinou, na druhou stranu Nesbo ukazuje varianty vnímání příběhu, a to v rovině mimo zápletku tohoto útlého románu. Otázky po paměti a vnímání vlastního života tu vystupují mezi řádky a já je fakt oceňuji. A další věc, která je moc fajn - když už autor sklouzne do příliš velkého klišé, později se ukáže, že vše je úplně jinak... Jediné minus nacházím v jinak čtenářský sympatické postavě vypravěče. Baví mě, že je to hloupý a neotesaný nájemný vrah "s dobrým a měkkým srdcem", to je neotřelý hrdina. Jen ta jeho hloupost působí nevěrohodně, protože zároveň má děsný rozhled a vlastně je poměrně bystrý. Jako by se autor nemohl rozhodnout, jestli bude vypravěč prostý, nebo inteligentní. Zdůrazňuje hloupost, ale ukazuje inteligenci. Bohužel ne tak, aby to působilo jako autorský záměr. Ale až na tuhle drobnost je Krev na sněhu fakt povedená.

11 17.03.2019

Murakamiho nefantaskní próza Norské dřevo je v podstatě takový bildungsroman. Příběh Tóru Watanabeho, který hledá (což zní banálně, ale v tomhle pojetí kupodivu není) sám sebe, lásku, zodpovědnost. On i všechny postavy jsou zvláštní přesně tím způsobem, jakým je to u Murakamiho normální, příběh svou estetikou míchá všednost a nepravděpodobné, silné osudy. Ostatně s kontrasty si Murakami hraje rád, tady mezi ty nejvýraznější patří všednost dní a smutně veselá ztřeštěnost jednotlivých protagonistů, dále všeprostupující jemnost oproti množství (možná až moc vysokému) detailně popsaných erotických scén, nebo samotná podstata příběhu, který dokáže být zároveň spletitý i přímočarý. Nejde o nejlepší autorovu knihu, ale ve výsledku patří k těm nejcitlivějším a nejsugestivnějším, které jsem od něho četl.

10 20.05.2022

Woody Allen - skvělý režisér, výborný satirik a spisovatel, a bohužel taky dost kontroverzní osoba: Pro jedny pedofilní úchyl, pro jiné oběť pomsty, která mu zničila život. K tomu poslednímu aspektu Allenovy osobnosti se nechci moc vyjadřovat, protože (stejně jako vy všichni, ať už si myslíte cokoli a jste přesvědčeni o pravdivosti kterékoli strany sporu) o tom vím jen to, co znám z médií a z různých prohlášení. Jinými slovy, nevím vůbec nic. Avšak pokud jste přesvědčeni o Allenově vině, minimálně byste si mohli poslechnout také druhou stranu, neboť Woody v téhle knize oněm událostem věnuje dost prostoru a zmiňuje mnoho zdrojů, které by člověk měl alespoň zvážit, než ho odsoudí...
Tak a teď k tomu, proč jsem si knihu vlastně koupil, protože kvůli sporu Allen X Farrow to fakt nebylo. Allen píše výborně, i v autobiografii je mistrem svého typického humoru (spíš toho, který známe z jeho próz než filmů), ironie, obří sebeironie. A pokud máte rádi jeho filmy, určitě je fajn nakouknout pod pokličku, do pozadí a historie vzniku, místy je to velmi zábavné, jindy plné nečekaných a často podivných až bizarních okolností. A pokud je rádi nemáte, pořád je tu vše ostatní. Nehledě na to, že (a ne, opět tím nemyslím spor Allen X Farrow) patří tato kniha k životopisům v mnohém inspirativním, což je v kombinaci s Allenovým humorem neodolatelně symbiotické.

10 02.08.2021

Jsem docela rád, že film The Shining jsem viděl dříve, než jsem četl knihu. Jinak by mi asi připadal poněkud plochý, osekaný a vlastně redukovaný na tu část knihy, která mě bavila nejmíň. Tím myslím především na závěrečné Jackovo běsnění (a celkově hlavně na Jacka), které i tady zabralo dost prostoru, nicméně nejlepší na celé knize bylo to, co se odehrávalo na těch pár stovkách stran před tím. Minulost jednotlivých postav, jejich vztah, celá ta záležitost s osvícením (která mi tu dávala konečně naprostý smysl) a taky stále přítomné latentní absolutní zlo, které jen čeká, kdy převezme otěže. Až oživne to, co je zažrané ve zdech hotelu. Kde jinde taky? Kde jinde se střídá tolik lidí a proto se tam odehraje tolik příběhů?
King je nejen zdatný psycholog, v Osvícení mě dostal právě tou symbolikou místa a tím, jak se otiskla do reality. Upřímně, není to sice nejlepší King jakého jsem četl (ten závěrečný boj mi připadal místy příliš dlouhý), ale je to pořád zatraceně dobrý King, a to znamená, že je to zatraceně skvělý román!

10 17.06.2021

Výborně napsaná magicko-realistická kniha. Je skvělé, jakým způsobem autorka propojila poměrně velké množství příběhů, akcentovala řadu témat (dost autenticky - nejvíc mě asi pobavily její popisy českých „otaku“, pár takových pozérů jsem taky potkal) a ještě pracovala s napětím. Chápu všechny ty ceny, které kniha dostala. Trochu mě jen mrzelo, že ke konci už příběh dost hnala a dopouštěla se chyb, které ovšem měla pohlídat redakce. Samotný napůl otevřený (spíš víc než míň) konec docela zamrzel, skoro až naštval. Na druhou stranu, když se nad ním člověk chvíli zamyslí, tak ten konec vcelku jasný je a po tomhle uvědomění vystřídal moje naštvaní obdiv. Tedy, pokud jsem to celé pochopil správně :).
Tahle kniha pro mě byla velice příjemným překvapením. Jen fakt škoda těch posledních pár desítek stran, které jako by psal někdo jiný, nebo autorka ve spěchu a bez pořádné redakce. Z toho zůstává trošku trpká příchuť na patře. Přes to řadím mezi top tuzemské knihy z posledních let.

10 03.12.2020

Na tuhle knihu jsem byl hodně zvědavý. Polidštěný démon a anděl "ztratili" antikrista a Soudný den za rohem, čtyři jezdci apokalypsy na cestě a antikrist... No, ten zrovna dělá z pekelného psa domácího mazlíčka... Pratchett a Gaiman se u psaní asi výborně bavili a musím říct, že v naprosté většině případů to dokázali přenést i na stránky. Je fakt, že místy byl příběh už trošku utahaný a poznámek pod čarou (i když samo o sobě vtipných) až moc... A přestože výborná dvojice démona Crowleyho s andělem Azirafalem dostali méně prostoru, než by mohli, zatímco čtyři jezdci apokalypsy dostali sáhodlouhé úvody, aby pak jejich velké finále zabralo jeden odstavec (bohužel dost nevyužitý potenciál těch postav a jejich vyznění do ztracena zanechává jakési rozladění, že tam vlastně byli zbytečně)... I přes tyhle věci jde o výbornou a zábavnou fantasy knihu, která staví na biblických základech, přesto je moderní, místy úžasně vtipná a její ekologické poselství nezpůsobí nijak násilně. U Dobrých znamení jsem se opravdu dobře bavil, mohu jedině doporučit (ps: Ačkoli seriál je taky velmi povedený a zejména Crowley a Azirafal jsou ztvárněni úžasně, kniha je o něco vtipnější a mnoho nejasných věcí z televizního zpracování zde dává větší smysl... Ale musím uznat, že jde o jeden z mála případů, kdy je podle mě kniha převedená do filmu - respektive seriálu - dobře).

10 14.04.2020

Na první pohled může působit jako román pro ženy, čímž myslím pouze ženou čtenářkou pochopitelný... k tomu je o třech ženách, které nezvládají své životy, vztahy a děti. A jako vedlejší postavy tu potkáme pár sebestředných, bezohledných a přitom neschopných, nesamostatných a nudných chlapů... Na druhý pohled výborná psychologická sonda do hlav třech sester (a jejich matky) o nemožnosti vzájemného pochopení, snad ve všech aspektech. Místy tam je možná až zbytečně detailů o dětech, které se opakují (možná to některé čtenáře odradí coby čtení o dětech pro matky s podělaným životem), ale na druhou stranu to k daným postavám patří... Celkově tu čteme až modelovou situaci, která se dá aplikovat na rodinu jakéhokoli složení, jakékoli sourozence (nejen tedy sestry, ale i bratry nebo bratry a sestry). Kniha o tom, jak život nevychází podle plánů a perspektiva každého je neslučitelná s perspektivou kohokoli jiného. Kdo má vyhrocené rodinné vztahy, asi román ocení a pochopí lépe než jiní čtenáři. Vlastně žádný velký příběh, ale o ten vůbec nejde. Děj by se dal shrnout do pár vět, jenže o ten taky nejde. Tohle je o vnitřním světě několika postav a jejich vzájemném neřešitelném konfliktu. A v tom je Petra Soukupová brilantní. Přidejme ještě tíživou atmosféru několika nepovedených (a bohužel běžných) životů, ze kterých se prostě už nelze vyvléknout, stejně jako nelze uspokojivě vyřešit z nich plynoucí konflikty (nejen sesterské, ale i manželské a nejknec i ty s dětmi a mezi dětmi samotnými). Výsledek je vlastně dost depresivní, Petra Soukupová tohle prostě umí vykreslit sakra věrohodně... Musím přiznat, že její (v něčem podobný) debut "K moři" mi přišel ještě o kus lepší (už delší dobu se chystám přečíst si ho znovu), ale i "Pod sněhem" je zkrátka výborné rodinné psychologické drama.

10 29.01.2020

Fakt krásně ilustrace. A o ty hlavně jde. Nakonec, autor ilustrací je uveden na obálce, autor textu knihy je pak jen v tiráži. Popravdě, text je dost špatný - řekl bych, že i jako čtení pro nejmenší děti je dost odfláknutý. Spíš náčrt příběhu v pár větách, než příběh samotný. Ale co já vím, dětské literatuře nerozumím. Proto ani nedávám žádné hodnocení, co se hvězdiček týče. Ale ta kresba je fakt super.

Před tímto románem mě hodně lidí varovalo. Prý je neskutečně špatný a navíc má jít (podle mnohých) o nejhorší Urbanovu knihu. Nemůžu souhlasit. Ano, postavy jsou nesympatické - ale o to víc realistické. Já teda nechci číst jen o postavách, které si bezmezně zamiluji. Musím je mít rád, ale s výhradami, právě ty nutí čtenáře knihu nejen konzumovat, ale trochu i prožít... Dlouhé popisy fotografických postupů? Nevím, nijak závratně dlouhé (a tím ani rušivé) mi zkrátka nepřipadaly. Navíc je to kniha o fotografovi a fotografování - kdyby vypravěč neukázal, že rozumí řemeslu, výsledek by byl neupřímný a plochý... Popisy fungování PR agentury? Co je na nich špatného? Nebyly nezáživné, nebyly nadbytečné, souvisely s dějem... Možná mám potřebu příliš tuhle knihu bránit, protože vlastně moc nerozumím, co na ní mnohým tak vadí... Ale ano, pokud vám vadí vše, co jsem tu popsal (a co se Závěrce obvykle často vyčítá) a pokusil se to obhájit, možná nejste cílová skupina (ovšem kdo je tady cílová skupina? snad čtenář, jemuž nevadí koketování s červenou knihovnou, ale pozor - jen koketování, protože Závěrka není žádná plytká lovestory, ač se tak trochu tváří - a to mě na ní možná bavilo nejvíc, to mimikri bourané právě podivností a onou nesympatičností postav). Urban opustil svůj zvláštní svět bizarností a vykročil projednou jiným směrem. Já jsem spokojený.

10 09.04.2019

Další kniha na oblíbené alternativně historické téma - Němci vyhráli válku. Ovšem Harris na to jde zcela jinak než např. oblíbený P. K. Dick ve svém Muži z vysokého zámku. Tam, kde je Dick mysteriózní a pracuje v náznacích, sází Harris na akci a odhalování skutečnosti. Ale nebojte se, tahle kniha rozhodně o akci není. Maximálně do té míry, do jaké se autor inspiroval detektivkářskou "drsnou školou". A o co tady jde? Šedesátá léta, Evropa se stala nacistickou říší, Berlín je postaven podle plánu Alberta Speera, Hitler žije, Heydrich se těší dobrému zdraví a ačkoli Němci jsou strana vítězná, život v jejich otčině je zkrátka životem v totalitě. Co byste taky ve vojenském státě čekali... Detektiv Xavier March najde týden před oslavou narozenin vůdce u jezera mrtvolu. A jak se později ukáže, není tím mrtvým jen tak někdo. Rozjíždí se vyšetřování, při kterém March zjišťuje, že to není s Říší jen tak a jeho vlast má k ideálnímu společenství ještě dál, než si mohl dosud myslet... Otčina je román plný nečekaných zvratů a je jedno, jestli jste fanouškem detektivek, nebo si chcete jen užít parádní a velmi promyšlenou alternativní historii plnou narážek na fakta i z historie naší. Robert Harris napsal vskutku mistrovský román!
Jo, ale pozor na toto starší české vydání z roku 1993, a to nejen kvůli tomu, že tohle má ošklivou obálku... Je totiž nacpané překlepy (z toho některé se opakují, třeba slovo "noc" namísto slova "nos" je tu asi třikrát), překlad je místy vcelku nepovedený (myslím, že mladá americká novinářka si v koupelně oblékala spíš kalhotky, než slipy...) a tisk je na papíře občas dost špatně čitelný. Sáhněte raději po novějším vydání.

10 18.02.2019

Pro mě příjemné překvapení. Ne vždy souhlasím s názory, které kniha akcentuje, mnohdy bych rozporoval i pohled na dnešní svět... ale o tom to přece není, člověk nemá číst a oceňovat jen to, s čím si notuje, byť dnešní kritika i čtenáři si to často myslí. Co mi trochu vadilo byla přílišná práce s archetypy, hlavně v postavě dcery Judity, ale i v mnoha ostatních. Na druhou stranu, on je to asi záměr a hádám, že právě jimi chce Hůlová provokovat. A to se jí daří. Nejvyšší karta je silná generační výpověď, kterou můžeme považovat za přestřelenou, může nas rozčilovat nebo naopak můžeme mlátit do stolu a křičet, že to konečně někdo napsal. Ale ať už si myslíme kdo chceme cokoli, neměli bychom tenhle román ignorovat.

9 10.01.2024

(SPOILER) Tak tohle byla naprostá pecka. Novela (rozsahem) či román (strukturou) Kronika ohlášené smrti je de facto přesně o tom, co napovídá název. Na malé vesnici dojde k vraždě ze cti – dva bratři zabijí (údajného) svůdce své sestry, která se vdala a manžel druhého dne svatbu anuloval. Oba vrazi přitom všude rozhlašovali, co se chystají udělat, jen jim nikdo nevěřil. A proč to dělali? A co jejich čin způsobil? Nebudu samozřejmě prozrazovat, to bych hodně zkazil potenciálním čtenářům. Řeknu jen, že je obdivuhodné, jak na tak malém prostoru García Márquez dokázal prokreslit tolik postav, osudů a rodinných historií. Tohle je prostě mistrovská miniatura!

9 13.02.2022

Krátký román japonského dramatika a spisovatele Tošikazu Kawagučiho Než vystydne káva pracuje s příjemně magickým nápadem krátkých návratů do minulosti prostřednictvím jedné malé kavárny. Vrátit se do minulosti (nebo navštívit budoucnost) je možné však jen na pár okamžiků (tedy lze v ní strávit právě tolik času, kolik naznačuje název této novely), nelze se zvednout z místa a nelze nic změnit. A pak je tu ještě pár dalších pravidel, která se v románu (a naprosto nadbytečném prologu) opakují tolikrát, že nemám nejmenší chuť je tu vypisovat.
I přes to, že mě kniha vlastně dost bavila, začnu tentokrát negativy. Pokud prózu něco opravdu kazí, je to poměrně časté protiřečení, ale ještě víc je to opravdu otrávně a extrémně časté opakování informací. Nepočítal jsem, kolikrát se za těch ani ne dvě stě stran zopakují pravidla pro cestování v čase... Ale mám podezření, že kdybych tak učinil, výsledek bude dvouciferný. Tím mi šel autor vážně na nervy. S tím souvisí i neustálé znovuvysvětlování jednotlivých pravidel. Znovu a znovu, jako by autor počítal se čtenářem neschopným si něco pamatovat déle než dvě stránky.
Podobně zbytečně se sem tam opakují i jiné informace. K tomu ještě přičtěme postavy, které často chápou zjevné skutečnosti mnohem pomaleji než čtenář, a tak je kapku otravné čekat, než se konečně s „velkým překvapením“ odhalí to, co si čtenář už dávno musel domyslet sám, i kdyby nechtěl.
Ale přes to všechno je tahle kniha vlastně velmi milá a jinak příjemně napsaná. Postavy fungují, jsou sympatické a věrohodné, většina z jednotlivých příběhů o zvláštním cestování v čase dokáže nějak překvapit a nakonec - ačkoli snaha „chytit za srdce“ tu působí maličko prvoplánově a nuceně, kupodivu vlastně taky funguje. Je fajn, že autor se nezaměřil jen na samotné příběhy vracejících se lidí, neboť nejdůležitější příběh, jehož důraz postupně nabývá až do čtvrté a poslední kapitoly, v níž eskaluje, se odehrává jinde.
Sečteno podtrženo: Než vystydne káva je krátká novela stojící na dobrém nápadu, který ale není zvládnutý do detailu (nehledě na to, kolik problémů se vyřeší stylem Deus ex machina, zásahem náhody). Přesto, že kniha trpí nedostatky, klady je převyšují a pro mě jako čtenáře to byl hezký výlet do imaginace jednoho originálního japonského spisovatele. Plusem je pak zejména celková nálada - tedy komorní pojetí příběhu, s nímž příjemně ladí i fakt, že jednotlivé části se zaměřují na obyčejná lidská dramata. Jejich jemné zpracování ovšem povedeně kontrastuje s naznačenou hloubkou.

9 06.12.2020

Olga Tokarczuková a její "psychologie cestování" - román Běguni. Poetickým stylem a jazykem předkládá množství příběhů (jež někdy zabírají pár desítek stran, jindy sotva pár řádků), občas oscilující mezi povídkou, esejem, filozofickým zamyšlením a básní v próze. Propojenost jednotlivých textů je tu zjevnější (motiv, téma, postavy), jindy mnohem méně. Nejde o román s jasnou dějovou linií, nebo zápletkou. Z určitého hlediska spíš než o román, jde o sbírku různých krátkých útvarů, nejvíce propojených tématem cest a motivem lidského těla (v pohybu X zakonzervovaného, přičemž tento motiv nejčastěji vstupuje do textu skrze orgány). Jenže i když tradiční struktury románu chybí, a kniha se na první pohled tváří jako sbírka textů často nesouvisejících jeden s druhým takřka vůbec, dohromady tato mozaika skládá určitý a vcelku jasný (románový?) obraz - pojetí cest a cestování v takřka komplexní podobě. Místy nelehké, místy zábavné čtení, vždy na vysoké úrovni. Kniha o cestování, ale rozhodně ne z kategorie "čtení na dovolenou". Stojí za to, pročítat se Běguny!

9 18.07.2020

(Slyšeno jako audioknihy. Nadaný žák i druhá povídka Tělo. Následující komentář ovšem patří pouze k Nadanému žákovi.) Další Kingova brilantní "studie" lidské povahy a násilí. Tentokrát jinak, než jsem na to zvyklý. Neobvyklé "přátelství" plné vzájemného pohrdání, nenávisti, odporu a zároveň nevyslovené oboustranné náklonnosti mezi bývalým nacistickým dustojníkem z vyhlazovacího tábora (nyní skrývajícím se pod falešnou identitou v USA) a nadaného studenta. Ten původně za starým mužem dochází proto, aby slyšel historii i z druhé strany a taky proto, že se touží stát detektivem a odhalení identity je pro něj i jakési osobní vítězství... Jenže historky plné násilí, týrání a zabíjení bezmocných obětí v něm časem probudí ty nejčernější stránky a chlapec se začne pozvolna proměňovat ve zrůdu. Stejně, jako se zrůda po letech potlačování opět probudí ve starém muži... Stephen King úžasně pracuje s psychologií, vývojem postav a se znejistěním čtenáře: Vystavět příběh na jasných antihrdinech s sebou totiž vždycky nese určité morální dilema, neboť hlavním postavám čtenář (posluchač) přirozeně fandí. A to i v případě, že je jimi upřímně zhnusen, jako zde. A uvědomit si, jak snadno vypravěč dokáže pouhou perspektivou strhnout část našeho podvědomí na svou stranu, je jedna z věcí, kterou bychom si měli díky kvalitní literatuře uvědomit. Tedy: Názor je vždy snadno ovlivnitelný, vše je otázka správné rétoriky a úhlu pohledu (a tím je právě Nadaný žák dost děsivý, ač není horor). Naštěstí, umění je tu od toho, aby nám to připomnělo.

9 16.06.2020

Venkovská tematika, pomalý děj založený na rutinních běžných činnostech, každodennost farmáře, který se vzdal svého života, aby pečoval o rodinné dědictví. - Všechno tohle zní jako něco, co bych dobrovolně asi nechtěl číst. Zní to nudně. Jenže je to geniálně podané a každý z těchto zdánlivě nudných aspektů má svůj význam, autor s ním skvěle pracuje a vytváří neuvěřitelnou atmosféru. Jak nemám rád (český) vesnický román, tady jsem byl zcela nadšený.
Pak jsou tu další témata, která z popsaného prostředí vyrůstají - samota, tíha minulosti, obrovská bolest a nad tím vším smíření, které je poklidné jen na povrchu, ve skutečnosti tvoří nesmírně smutný obraz sedláka, jehož život měl vypadat úplně jinak.
Tahle kniha není akční, je dost statická. A přesto plná zvratů a nelze říct, že se toho v ní málo stane.
Ještě bych vypíchnul fakt úžasně vykreslené prostředí, ve kterém se vše odehrává (farma na nizozemském venkově, její kontrast nejen s městem, ale i kontrast mentality osamělého farmáře a jeho sousedů s městskými lidmi) a cit pro detail při tvorbě postav (včetně těch, o kterých se zásadně jen mluví a i když jsou někde poblíž přítomné, tak víme, že se neukážou).
Neumím tuhle knihu dost dobře popsat. Vím jen, že když ji nebudete číst povrchně (a přesto se dá "zhltnout" rychle), může ve vás dlouho zůstat. Alespoň ve mně zůstala jako málo knih. A strašně mě štve, že nic jiného od jejího autora neexistuje v českém překladu. Můžu jen doufat, že se to změní...

9 13.01.2018

Už dlouho jsem nečetl takhle výbornou prózu. Zdánlivě banální příběh z okraje společnosti, avšak mistrně a nesmírně sugestivně napsaný. Vyprávění o dospívání, násilí od nejbližších a hlavně o tíze vykoupit se z křivdy a/nebo odpustit ji. K tomu propojení s mořským světem (zhmotněným rybami v akváriu), celý příběh okořeněný nesmírně citlivou (a přesto velmi tělesnou) první láskou, kterou vypravecka prožívá se svou spolužačkou. K tomu všechny motivy, témata a linky příběhu spolu korespondují, vytváří jednolitý obraz, vše do sebe zapadá a vše se ve všem zrcadlí... David Vann je pro mě velké příjemné překvapení a já chci víc. A chci ještě tak sto stran Akvária, abych věděl, co se dělo dál... přestože příběh je ukončen přesně tam, kde má, a ta kniha nemá ani o stránku víc či méně, než by měla mít. Bravo!

8 05.07.2022

Slavná fiktivní encyklopedie, moderní a intertextuální verze středověkých bestiářů, Jorge Luise Borgese a Margarity Guerrerové je (podle předmluvy, která je v tom dost přesná) jakýmsi výletem do fantaskní Zoo. Dítě, které zoologickou zahradu navštíví poprvé v životě, zažívá těžko popsatelný pocit úžasu. Dospělý už bohužel ne. Ale když čte tuhle knihu, mohl by. Autoři sestavili prazvláštní panoptikum mytických, mytologických, fiktivních a fantastických, výjimečně i skutečných zvířat obsažených v literatuře, náboženství, různých mytologiích nebo pověstech. Je za tím cítit práce s obrovským množstvím pramenů a výsledek je jedinečný. Jak obsahem, tak formou (v některých případech třeba namísto popisů autoři jen vložili citáty, opakovaně z Kafky; jinde skládali různé zdroje, komentovali, místy s komikou a ironií). Tahle kniha se moc nedá číst najednou, na to je místy příliš akademická, jindy zase textově divoká, ale je radost si ji postupně dávkovat delší čas.

8 21.04.2022

Tak tohle se nepovedlo. Přitom potenciál nebyl špatný. Jen ten styl. A těžko uvěřitelné černobílé postavy. A dialogy, často až směšně nesmyslné. A asi tak sto totálně hloupých a ohraných frází na každých padesát stran. Sice tu autorka skloňuje větší témata (pohlavní a rasová segregace, nemožnost vymanit se z vlivu rodiny), snad všechno ostatní je špatně. Myslel jsem mnohokrát, že to vzdám a půjdu trávit čas čímkoli smysluplnějším... Ale abych byl fér, nějaká pozitiva jsem na té knize našel i já a upřímně věřím, že se najde mnoho čtenářů a čtenářek, jimž tahle kniha sedne. Za mě ovšem negativa bohužel výrazně převažují. Doteď jsem mohl tvrdit, že jsem nečetl nepovedenou latinskoamerickou knihu. Teď už nemůžu.

8 12.02.2022