sharik komentáře u knih

Boccaccio knihu napsal jako kratochvilné čtení pro ženy, de facto jde o pozdně středověkou červenou knihovnu, místy hraničící s erotikou. Osobně musím říct, že počet povídek podobných témat byl na můj vkus zbytečně vysoký, trošku se to zasmičkovalo a mnoho z textů mi připadalo zbytečné číst a nudily mě. Jiné texty mě ovšem bavily a překvapovaly svou rozmanitostí, ačkoli většina z té stovky velice krátkých povídek prostě směřovala k sexu, což se rychle omrzí... Úvod knihy je ovšem považován za nejlepší popis morové epidemie z roku 1348, a ačkoli morem je celá kniha uvozena a rámována, samotné příběhy o něm pak již nevypráví. Ty se spíš orientují na milostné příběhy, tuny nevěr a lstí, mnoho textů spíše hraničí s anekdotou. Výsledkem je jakási sonda do dobových mravů, zvyků a jejich porušování. Říká se, že Dekameron je – prostřednictvím povídek různé kvality – dohromady oslavou lásky. Nevím, nemůžu úplně souhlasit. Jenže moje myšlení a myšlení člověka čtrnáctého století je dost jiné, a tak čtu Dekameron dosti odlišně od dobového publika. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslíte, sice do dnešních dnů zmizel koncept středověké cti, proměnila se struktura společnosti a bůh už pro nás nehraje takovou roli... ale lidé jsou vlastně pořád úplně stejní.

8 08.12.2021

Britský román, u kterého jen těžko uvěříte, že ho opravdu nenapsal latinskoamerický autor. A nejen proto, že se odehrává ve fiktivní latinskoamerické zemi prorostlé korupcí, ale hlavně stylem: Chaotické panoptikum postav a dějů, magično, celé kbelíky bizarností a brilantní smysl pro humor, který střídají nezvykle kruté, až žaludek zdvihající pasáže. Množství postav a souběžných dějů může být trochu matoucí, upřímně musím přiznat že prvních padesát až sto stran jsem s touhle knihou docela bojoval a přemýšlel jsem, zda ji neodložit. Ale pak si mě naprosto podmanila a já se strašně rád ztrácel v osudech všech těch levicových revolucionářů, prožil jsem s nimi epidemii smíchu a jen mě mrzelo, že invaze rychle rostoucích koček jsem se tu nedočkal. Na druhou stranu, díky bohu, že nepřišla ani všudypřítomná a nesmírně krutá armáda, nebo mnohé z jiných skupin, za kterými se vždycky táhne smrt... Ačkoli příběh možná působí přehnaně po všech stránkách, lze ho chápat na jiné rovině jako obecnější (a relativně komplexní) obraz společnosti (často spíš nejhorších lidských vlastností), byť je tento obraz záměrně dosti překrytý jinými...
Válka o zadnici dona Emmanuela může být ideální čtení pro fanoušky Gabriela García Márqueze (ostatně se mi zdá, že několik narážek na Sto roků samoty napovídá, jak tenhle román číst i coby relativně volnou parafrázi, alespoň co se struktury týká), přestože de Bernières mi připadal místy ještě šílenější, mnohem krutější, ale zároveň čtenářsky přístupnější a vlastně i zábavnější. Což ovšem neznamená, že se touhle knihou nebudete prodírat stejně, jako některé z postav nebezpečnou džunglí.

8 23.11.2021

(Dávám stejný komentář k části 1&2 i k části 3, četl jsem to v jednom svazku a beru to jako jedno dílo...)
Murakamiho opus, rozsáhlá trilogie 1Q84 (v anglickém překladu cca 1300 stran, po českém jsem nesáhl, protože první dva díly jsou prakticky nedostupné). Velký příběh nacpaný různými parafrázemi, odkazy, pochopitelně magičnem a celou řadou pro autora typických motivů. Celé to začíná jako příběh nájemné vražedkyně Aomame a paralelně s tím druhá linie o literárním ghostwriterovi Tengovi. Snažit se v pár větách popsat, co vše se na tom nesmírně širokém poli (míněn rozsah díla) odehrává, by asi nedávalo příliš smysl, avšak musím – jako už víckrát – alespoň říct, že Murakami je výborný vypravěč, originálně zpracovávající jak postmoderní prvky, tak ty magickorealistické, nadto si rád vypůjčuje i z různých mytologií nebo popkultury a mix je to stále vyvážený... První dvě knihy výborně rozehrává příběh, ve vyprávění nikam nespěchá, je v pomalých popisech až pedantsky důsledný. Škoda, že ve třetí knize to maličko ztrácí dech – děj se někdy zdá až příliš táhlý, nemluvě o řadě linek, které autor nechává vyhnít a až trestuhodně velké množství věcí nakonec vysvětluje podle vzoru "nevěděl/a jak to ví, ale věděl/a to", čímž příliš často obchází logiku a skoro bych tu Murakamiho podezíral z autorské bezradnosti, jak tolik věcí nakonec vysvětlit. Prostě deus ex machina, což občasně nevadí, ale tady to autor trochu nadužíval. Přitom jinak se jedná o nesmírně mnohovrstevnaté a inteligentní dílo, spousta záhad je vyřešena mimoděk, jen ať si na ně přijde ten, kdo dává pozor. Bohužel, často to tak není. Samotný závěr pak působí trochu příliš přeslazeně (i kvůli délce toho závěru) a i v rámci světa podivně nepravděpodobně... ale kupodivu tohle zrovna až tak nevadí. On si takový konec ten epický příběh vlastně žádá... navzdory tomu, že jsem tu psal spíš to, co mi na knize vadí, je 1Q84 velké a výborné dílo, jen závěr má pár rezerv. Ale určitě ho budu doporučovat, kudy půjdu a nejpozději za pár let to celé musím přečíst znovu... na což se už teď vlastně těším.

8 24.10.2021

Tohle byl opět velký čtenářský zážitek. Pro mě zatím Ajvazova kniha s nejpropracovanější strukturou. Není z jeho knih nejčtivější, přesto je čtivá víc než dostatečně, není z nich ani nejdivočejší, přesto by Ajvazovi mohl jeho představivost závidět leckterý ve světě mnohem známější spisovatel (což platí i o využití semiotiky, mrk mrk)...
V rozsáhlém románu o cestě (samozřejmě je zde to slovo přeplněné skutečnými i symbolickými významy) se vzájemně propojené příběhy propadají jeden do druhého, vrství se vyprávění ve vyprávění, které jsou právě takovým vyprávěním rámovány. Jinými slovy: Sám vypravěč příběhu je naprosto pasivní postava, která jen poslouchá příběh vyprávěný mužem, s nímž se náhodně setkal v Řecku. A příběh, který poslouchá, na sebe vrství další a další. Stejně tak se mísí zdánlivě nesmiřitelné žánry a formy, za bizarnostmi se skrývají filozofické otázky a prvotřídní brak se tu objevuje v podobě vysokého umění.
Ve výsledku jsou všechny děje propojené řadou paralel, žádné z dlouhých vyprávění není zbytečné nebo jen pro efekt. Osobně se mi asi nejvíc líbil příběh zapsaný v knize tvořené ze zohýbaného drátu, který byl (přinejmenším v první části) nejhlouběji ukrytou vrstvou Cesty na jih.
A k čemu to celé spěje? K prázdnotě nebo tomu, že ukončenost je jen náš koncept, který neexistuje, vše je otevřené a na všem visí nepočitatelné množství dalších dějů? A jaký je vztah mezi tímto a prázdnotou? Tahle kniha by stála za dlouhé rozbory a ještě delší hloubání.
Musím přiznat, že pár posledních kapitol by mi nevadilo trochu zkrácených, ale to je jediná drobná výhrada, kterou mám. Nicméně ani takhle malinká výtka mi nezabrání k odvážnému tvrzení, že Ajvaz je naprosto geniální vypravěč, ze současných autorů možná ten nejlepší, nebo alespoň s nejimaginativněji pracující myslí.

8 01.07.2021

Moje první setkání s tchajwanskou literaturou a hned takhle mnohovrstevnatý román, který je dost těžké v pár větách definovat. Environmentální a až dystopicky laděná próza, zároveň dosti postmoderní a řekl bych, že v mnohém odpovídající definici magického realismu – máme tu dostatek mytologie a náboženství (ať už skutečné, nebo fiktivní), mísení snového a reálného a stírání jakýchkoli hranic mezi nimi, zpochybňování skutečnosti, perspektiv, času, systému řeči a znaků, a tak dál… A do toho ta environmentální linie, v níž se k Tchaj-wanu blíží „umělý ostrov“ vytvořený z odpadků, které lidé naházeli do moře. Příběh o zániku a také o pustošení planety a zvířat (ano, dojde i na rybolov a vybíjení velryb) se odehrává na pozadí setkání chlapce z fiktivního ostrova Wayo Wayo a ženy z takzvaně vyspělého (tedy našeho) světa. A právě celá ta linie o ostrově Wayo Wayo ještě komplikuje, jak tenhle román uchopit, protože místy působí jako jakási fiktivní antropologická próza… Nicméně i přes to, že témat se tu mísí dost, mikro-příběhů a postav také, román je nesmírně zajímavý a vcelku dobře čtivý. Jako celek funguje téměř bezvadně (jen některé z vedlejších příběhů mi místy připadaly trochu natahované, nicméně ony mají svůj význam a dotváří dost komplexní románovou mozaiku, což člověku dojde, když to konečně vše zapadne do sebe). O existenci téhle knihy jsem se dověděl úplnou náhodou a musím říct, že kdyby se tak nestalo, byl bych o dost ochuzený. Jen teď nevím, jestli jsem víc v depresi ze závěru a celkového vyznění románu, nebo víc nadšený z dobré knihy. Takže se zdá, že uchopit vlastní pocity po dočtení je stejně obtížné, jako pokusit se definovat žánr téhle prózy.

8 06.05.2021

Nejpřekládanější česká kniha napsaná po roce 1989. Při čtení jsem si kladl otázku, jak by vypadalo minulé století vykládané obyvatelem cizí planety nebo bezprostředním dítětem, které má ovšem bezbřehé znalosti historie a chápe souvislosti. Nehodnotí, pouze to hrne (jakoby jedno přes druhé, ale ve skutečnosti s logickou strukturou), přesto ukazuje mnoho. Nesnáším frázi, že někdo nebo něco nastavuje zrcadlo společnosti. Ale v tomhle případě je ta fráze přiléhavá jako nikdy. Právě díky té zdánlivé nezúčastněnosti.
Ouředníkova Europeana se tváří jako úhrn událostí dvacátého století, psaný v podobě dlouhého proudu textu bez oddechu, prokládaného různými skutečnými i fiktivními historkami, nepříjemně glosujícího naše vlastní dějiny a lidskou povahu. Cituje, parafrázuje a historizuje. Na jedné straně s maximálním odstupem, na druhé ovšem nelze nevidět ironický náhled na lidstvo a jeho hemžení. Autor nikoho nešetří, žádnou z populárních myšlenek, filozofických směrů a náboženských názorů, v neposlední řadě válek a rasových, či národnostních teorií. Nešetří pochopitelně ani národy a jejich obyvatele. Nešetří zkrátka nic z toho, co definovalo dvacáté století, vznik našeho současného myšlení a doby a onen Fukuyamův konec dějin, jímž nakonec své dílo uzavírá. Ve výsledku je jeho Europeana výborné a dost nepříjemné čtení. Nadčasové a kontroverzní. Chápu, proč tak populární i v zahraničí.

8 21.04.2021

Dobrá, tak tohle bylo prostě geniální. Calvinův fantaskní cestopis vyprávěný Marco Polem Kublaj chánovi je skládačkou krátkých textů o různých neexistujících místech, řídících se více či méně podivnou zákonitostí. Zpočátku ovšem texty působí, jako by popisovaly dávná mytická města, postupně ale mezi řádky vidíme, že autor směřuje k mnohem současnějším problémům. Neviditelná města jsou román magický, filozofický a hluboce aktuální, i když je už pět desítek let starý.
Nadčasově vypráví o tom, kam vlastně dospěla globalizace a cestovatelství, jak města vytlačují přírodu, sama sebe, hroutí se vinou vlastního růstu... a jsou nekonečně různorodá a přesto stejná a zaměnitelná. Ale také nabízí východiska. Vše je nakonec otázka perspektivy, přičemž tato myšlenka je jasným leitmotivem celého textu.
Tenhle útlý román nahlíží mnohé o lidské povaze, Italo Calvino se zamýšlí i nad zdánlivě nesouvisejícími filozofickými problémy. A vše, co dělá, činí na velmi symbolické rovině. Tohle je knížečka na dvě cesty vlakem, přičemž jejím hlubším rozborem by bylo lze popsat stovky stran textu. Řekl bych, že časem si ji přečtu znovu. V tomhle textu je totiž mnohé k objevování. Stejně, jako v městech viditelných, ale i těch neviditelných.

8 26.03.2021

Murakamiho spisovatelský zápisník. Naštěstí žádná příručka, jak psát. Tyhle knihy totiž nečtu proto, aby se ze mě stal spisovatel, ale čtu je, když mám náladu na nějakou non fiction, která mi bude něčím blízká. A jako velký čtenář ocením právě pohled do kuchyně úspěšného autora.
A co přináší zrovna Spisovatel jako povolání? Krom toho autorského zákulisí taky zajímavý pohled do japonské kulturní scény, která je možná v mnohém podobná naší, ač největší rozdíl vychází z japonského tlaku být pořád ve všem nejlepší. No, a pak nemají být ti spisovatelé tak nesnesitelní a arogantní lidé. Alespoň podle Murakamiho zkušeností.
Každopádně oceňuji autorův čtivý styl a často nesmírně zajímavé postřehy. Kdybych to měl srovnávat s Kingovým O psaní, vychází Murakami lépe v tom, že se opravdu nesnaží naučit čtenáře psát. Na druhou stranu je méně osobní než King, u něhož právě "biografická" část byla lepší než "příručková". V tom je Haruki Murakami o poznání rezervovanější.

8 01.02.2021

Není to špatná kniha a některé momenty jsou skvělé. Chbosky je zručný vypravěč oplývající výbornou imaginací. Bohužel se až příliš snaží podobat svému vzoru Stephenu Kingovi a na rozdíl od něj nejde tak do hloubky a občas se dopouští různých narativních i čistě logických chyb. Přesto jde o oddechovku, která si zaslouží pozornost. V žánru rozhodně nadprůměrná (ačkoli děsivé momenty jsem vlastně nenapočítal žádné), leč má své limity a nelze se vyhnout srovnávání s Kingem. A za tím z mnoha důvodů zaostává... Musím ale uznat, že některá témata zpracovává výborně. A např. příběh Mary Katherin je prostě brilantní.

8 04.09.2020

Schlinkova Předčítače jsem si přečetl až poté, co jsem viděl film. Proto si dovolím nepsat jen o knize samé, ale zároveň se dopustím krátkého srovnání.
Teď ovšem ke knize. A k tomu možná nejdůležitějšímu, co se z filmu mírně vytrácí: Kromě toho, že jde o román ukazující různé způsoby vnímání viny jako takové, vedle toho pocitu viny a kolektivní viny, také svébytným způsobem poukazuje i na dvojí stránku některých z těch, kdo se podíleli na holokaustu, respektive kdo se podílí na jakémkoli násilí ve chvíli, kdy se podřizuje povelům. Ačkoli fokus je na bývalé bachařky koncentračního tábora, nejde jen o ně, tohle téma zkrátka přesahuje - Co třeba postava prokurátora, který soudí nacistické zločince? V soukromý milý a příjemný člověk, v práci obviňující a děsivý - nejsou nakonec ti nacisté někdy stejně nečernobílí? V táboře zrůda, v soukromí milovník či milovaná osoba? Otevírá se tu opět otázka, co člověk dělal z nutnosti nebo zatnul zuby a dělal "jen svou práci". Navíc se ukazuje, že každý člověk může mít dobrou a špatnou stránku, které jsou vzájemně naprosto neslučitelné... Přesto obě patří stejné osobě... Jak se, drahý čtenáři, vyrovnáš s tím, že přiznáš nacistické zrůdě z koncentráku lidskost? Tohle jsou zásadní otázky, které autor pokládá, přestože je nevyslovuje. A tyto jsou snad nejvíce znepokojivé a zároveň musely být položeny, nemůžeme se jim donekonečna vyhýbat a zavírat před nimi oči. Je snadné odsoudit celou generaci, jako to udělala generace vypravěčova s pokolením svých rodičů, a jako to ostatně dělá generace snad každá. Je to až tak snadné, že to nemůže být v pořádku.
A teď k tomu srovnání s filmem: Je zajímavé sledovat, v čem je film tolik podobný románu a přesto dost jiný. Zápletka, příběh i množství jednotlivých scén jsou prakticky totožné. Zásadní rozdíl je ovšem ve vyznění. Zatímco film klade důraz na romantický příběh, spisovatel se zaměřil hlavně na morální otázky. A přesto, že kniha nečítá ani dvě stovky stran a děj je podáván zhuštěně až zkratkovitě, dokáže jít v tázání po morálce, jejím smyslu a vině (pocitu viny, odpovědnosti člověka za jiné i sám za sebe) poměrně do hloubky. Jen musí čtenář chtít přemýšlet i nad rámec napsaného a hledat drobné spojitosti v zdánlivě banálně napsané knize (a tím nemluvím jen o těch aspektech morálky a duševního souboje, které autor předkládá čtenáři vysloveně polopaticky, až příliš na přímo)... I díky tomu má (opět oproti filmu) jiné a po všech stránkách nepříjemnější vyznění. Přesto, že končí vlastně úplně stejně.

8 23.07.2020

Clarka jsem vždycky bral jako autora pracujícího s komplikovaným příběhem a napínajícího limity imaginace čtenáře až na samou hranici jeho možností... A nyní zjišťuji, že Clarke byl výborný i jako vypravěč komorních a zdánlivě jednoduchých příběhů, v nichž jde zejména o psychologické otázky v mezní situaci. Měsíční prach je pro mě po mnohých stránkách velmi příjemné překvapení. Bál jsem se, že takto "jednoduchému" příběhu bude chybět hloubka. Ovšem Clarke s ní zkrátka uměl pracovat různými způsoby, v čemž si nezadal s mnohými autory nežánrové, "vážné" prózy.

8 29.05.2020

Existuje dobrý brak a špatný brak. O Ketchumovi jsem toho slyšel hodně, takže jsem předpokládal první možnost. A nespletl jsem se. I přes to, že tahle literatura neřeší žádné velké společenské dilema, nebo obecné problémy, ani nepoukazuje na neblahou situaci nebo lidský charakter. Přesto něco ukazuje a zejména zanechává pocit. V Ketchumově prvotině Po sezoně je to v obojím případě jistá beznaděj a připomenutí, že život nemusí být zrovna fér. A že když se vám stane něco příšerného, nemusí to být ničí vina, respektive za tím nemusí stát nic, co jste provedli. Oběti mohou být zcela nevinné. A některými viníky se pak mohou stát i ti, kteří měli a chtěli pomáhat (což je patrné zejména v závěru románu) - a z nich se nakonec stanou svého druhu také oběti, což je všechno nesmírně znepokojivé. Ketchum sice ve svém drsném a místy opravdu hodně nechutném a nepříjemném debutu z osmdesátých let přivádí na scénu podobu absolutního zla a nevinných obětí, zároveň však ve třetí příběhové linii ukazuje, jak se touha konat dobro může zvrhnout a zlo nevědomky dokonat (motiv, který prý z původního vydání musel vypustit, protože nakladatel to tak nechtěl - přitom to je na celé knize nejsmutnější, i přes všechny ty strašné scény, které je někdy bolestivé jen číst). Taky tenhle román leccos vypovídá o lidském myšlení a chování v extrémních situacích a o tom, že kdo se nakonec zachová jako hrdina, nemusí dopadnout dobře. A že ani vítězství není vždy skutečná výhra, když ztratíte až příliš.
Po sezoně je opravdu jen pro silné žaludky, toho násilí a beznaděje na mě bylo někdy (vlastně v poslední třetině neustále) až moc, ale i tak musím uznat, že Jack Ketchum napsal něco ve své době přelomového, co má ještě dnes potenciál čtenáře oslovit. A zanechat v něm pocit bezpráví a zvláštní smutek. Takhle to totiž prostě chodí. A to nejen v případě, že vás přepadne parta naprosto šílených, zvrchlých, perverzních a extrémní násilí milujících kanibalů. A pak, že hororová braková literatura nemůže mít přesah. Jen musí být dobře napsaná a promyšlená a čtenář musí zatnout zuby, nepozvracet se a přemýšlet, co se za tím vším vlastně skrývá.

8 25.02.2020

Hodiny z olova mě zaujaly už ve chvíli, kdy vyšly, ale přiznám, že jsem si je pořídil až když byly oceněny v Magnesia Litera. Chvíli mi trvalo se začíst a naladit se, nicméně když jsem se konečně zakousl, byl jsem víc než spokojený. Po stránce stylu úžasně napsaný román skutečně plný mnohých zásadních témat a zajímavých myšlenek... Nečekejte však, že těch bezmála 750 stran proteče jako voda, neb se jedná spíše o esejistickou a snad až filozofickou prózu, kde děj a příběh nejsou tím hlavním, naopak slouží coby prostředník, který má na cosi zdviženým prstem ukázat. Zaslouží si mnoho zastávek pro zamyšlení.
A na co že to ukazuje? Je toho víc než dost, zkusme to nějak shrnout... Hodiny z olova je román o Číně a o Česku. Historie a současnost a jejich propojení, kulturní rozdíly, generační rozdíly, ženská práva a mužské myšlení (teda, tady mi přišla autorka místy k mužům nefér... Nejsme přece všichni posedlí touhou být dominantními samci, co myslí jen na to, jak ženu ponížit, o*ukat a ideálně ve stejnou chvíli, román tak bohužel místy vyzní), komunismus, disent, politika obecně (minulá i současná, česká, čínská, evropská, světová), dále čínská, ale především česká povaha a zejména její negativa v celé své rozmanitosti... a celá řada dalších témat a otázek. Nemluvě o symbolických momentech a aspektech textu.
Mnoho vrstev, mnoho postav, mnoho příběhů, přehršel témat. Na méně stran by se to zkrátka nevešlo (přesto někdy byl text až moc rozvleklý, ona takhle dlouhá esejistická kniha se zkrátka časem stane trochu úmornou). A přes to není kniha nepřehledná a prakticky anonymní postavy (jichž rozhodně není málo) čtenář brzy pozná, rozliší a některé si snad i oblíbí. Včetně těch ne úplně lidských.
Nakonec je to román více o nás, než o vzdálené a cizí zemi. A to je na něm nejlepší a v jistém smyslu nejsmutnější a nejmrazivější.
Hodnotím čtyřmi hvězdami, ač ten rozsah při poměrně statickém textu trochu příliš a (i v jiných komentářích zmiňované) černobílé vidění všeho trochu kazí celkový dojem. Nejvíc mě ovšem mrzelo ono plošné vykreslení můžu jako tupých uslintaných tyranů. Ne, takoví opravdu všichni nejsme.

8 02.06.2019

Nevšední detektivní příběh, který vlastně detektivním příběhem vůbec není. A to ačkoli tu máme mrtvolu, vyšetřování a pořádnou záhadu. Co je ale jinak? Především to, že vůbec není nejdůležitější, jak a jestli se záhada a více jak dvacet let starý případ vyřeší. Román ukazuje záhadu v její záhadnosti. Přibližuje realitu, kde je někdy řešení nedosažitelné a možná nedůležité. Ale to není vše. King tímhle krátkým dílem otevírá množství otázek: Kde je hranice pravdy? Je možná pravda bez znalosti všech okolností, ale na druhou stranu, lze všechny okolnosti znát? A to vše King ukazuje na pozadí zákulisí novinářské práce. Celý román se odehrává ve vyprávění dvou starých novinářů, kteří pomocí příběhu "testují" mladou stážistku a její bystrost. Ovšem prostřednictvím jakého příběhu? Další velká otázka, kterou King skrz román pokládá, totiž zní: Kde začíná příběh? Co odlišuje událost a sled faktů od příběhu? Čtenář klasických detektivek by mohl být z Colorado Kida možná zklamaný, dokud si neuvědomí zásadní věc - tahle kniha není prvoplánová a číst ji tak by znamenalo číst ji povrchně. Musíte jít hlouběji, abyste ji ocenili. Já jsem nadšený.

8 25.05.2018

Obsahově nemám příliš co vytknout, horší je to s přípravou knihy. Škoda, že když se do nakladatelské branže pustí lidé z branže příbuzné, očividně netuší, že jsou tu rozdíly a měli by si najmout profesionály. Kniha obsahuje řadu opravdu nehezkých typografických prohřešků, které by se fakt stávat neměly. Dělení slov mezi stránkami, paginace na vakátech, otázky na konci stran, když odpověď je na stránce další... zní to jako detaily, ale hodně to kazí dojem a je to velká škoda. O tom, že překlad slovenštiny asi neprošel důkladnou redakcí (místy je vidět, že zpovídaná použila slova správně, jenže v českém překladu by měla být trochu jiná, ale překlad je otrocký). Snad se nakladatelství poučí a příští knihu udělá lépe. Jinak, jak už jsem psal, obsahově zcela v pořádku a já jsem moc rád, že ta kniha vznikla a mohl jsem si ji přečíst.

7 27.10.2024

Tenhle román patří k textům ukazujícím, že mezi fantastikou a nežánrovou literaturou nemusí být tak ostrá hranice, jak si mnozí myslí. Chapadla černé hvězdy jsou v podstatě rodinné drama, na rozdíl od některých jiných ale autorka umí vykreslit postavy tím, že nejsou černobílé a nesnaží se vás přesvědčit, že existuje něco jako dobrá a špatná strana. Román vypráví především o sourozenecké (ne)lásce, křivdách dětství a dospívání, jak se propisují až do dospělého života. Jasně, celé se to odehrává ve fantastickém světě (mimochodem velmi komplexně pojatém na tak malém prostoru), částečně pod vodou a setkáme se tu s několika antropomorfními tvory, kteří nejsou tak úplně lidé, celé je to navíc new weird a taky trochu queer. Ale to vlastně jen naopak podtrhuje to, co píšu: Tahle fantastika je aktuální, s vysokým společenským přesahem a přitom zábavná, byť místy znepokojující.

7 03.09.2024

Těžko uvěřit, že je to už víc než dvacet let, kdy se mi Harry Potter dostal do ruky poprvé. Byl jsem přesně v tom věku, kdy jsem ty knihy miloval a četl opakovaně, protože čekání na další díl bylo nesnesitelné... minimálně posledních deset let jsem si pořád říkal, že tuhle ságu – která mě do značné míry formovala už tím, jak ve mně vzbudila lásku ke čtení, k imaginaci a k příběhu jako takovému – si přečtu znovu. A teď jsem to konečně udělal a hezky si přečetl jeden díl po druhém. A po těch letech to bylo čtení plné překvapení, znovuobjevování dějů a postav, na které jsem dávno zapomněl (většinou kvůli filmům, kam se nevešly). Po letech – a ve věku po třicítce – to člověk už čte jinak. Těšil jsem se, že se znovu objeví ten dětský pocit úžasu, jako tenkrát před dekádami, a to se bohužel nestalo, nebo aspoň ne do takové míry, jak jsem si to v hlavě maloval. Ale zase člověk objeví jiné roviny toho neskutečně bohatého světa a opravdu košatého příběhu. Roviny, které jako dítě přehlédne a během let zapomene... a musím říct, že Rowlingová napsala pořádný kus poctivého příběhu, ve kterém se zase jednou rád ztratím (i kdyby to mělo být až za dalších deset dvacet let). Putovat stránkami téhle ságy je prostě krásné a osvěžující, ten svět je úžasný. Jen teď asi budu skřípat zuby, až uvidím filmy :))).
Další velká změna při opakovaném čtení nastala v oblibě – byl jsem přesvědčený, že nejlepší je Ohnivý pohár. Ale tentokrát mě nejvíc nadchl Fénixův řád a v závěsu za ním Princ dvojí krve.

7 16.08.2022

Po Palinových Zápiscích ze Severní Koreje moje druhá kniha o KLDR. A je to zajímavé srovnání, Palin i Špitálníková totiž měli možnost nahlédnout do míst, kam se běžný návštěvník nepodívá, oba na zemi hledí kriticky, ale zároveň se zvláštní láskou. Je pravda, že Palin je asi trochu větší idealista, zatímco Špitálníková píše i o tom, co přímo neviděla (vychází tu z mnoha zdrojů) a to dává do kontextu s vlastními prožitky. Její kniha je silným úvodem do historie, mytologie, propagandy a každodenního života v absurdně totalitním státě (jehož pravidla jsou kolikrát absurdnější než v těch nejvyhrocenějších klasických politických dystopiích) a zároveň takovým turistickým průvodcem po zemi, kam se asi drtivá většina jeho čtenářů nepodívá (autorka obohacuje text o několik cestovních rad, což je mrazivě úsměvné). Ve výsledku jde o jedinečnou výpověď, originální a důležitou knihu, kterou je lákavé a bolestivé číst. Tleskám, leč se mi po zavření desek špatně dýchá.

7 23.02.2022

Komorní příběh o muži, kterého zdánlivě náhle přestane milovat dosud oddaná manželka, ba co víc, začne jím neskutečně pohrdat, se postupně mění v parafrázi psychoanalytického výkladu Homérovy Odyssey. Zní to komplikovaně, nicméně Moravia to čtenáři usnadňuje tím, že onen výklad Homérova díla nechává v různých variacích zaznít. Pohrdání je totiž především dílo sledující myšlenky kontemplativního vypravěče – divadelního autora, který se zpronevěřil sám sobě, zaprodal se v domnění, že tak činí zejména kvůli své ženě, jenže právě od ní přišel nevyhnutelný "trest". Scénárista je totiž vrtkavý, svým způsobem pokrytecký a hlavně zbabělý a neodhodlá se k žádnému činu, čímž se jeho situace jen a jen zhoršuje. Ve výsledku z něj ovšem není nesympatická postava, Alberto Moravia totiž jeho psychologii a množství analýz situace a vztahu se svou ženou vykreslil tak hluboce, že ho čtenář chápe, a že mu dokonce fandí. A dokonce možná díky tomu přehlédne vypravěčovu jím samým neviděnou pýchu (dost ho podezírám, že podcenil inteligenci své ženy a nemálo si zavařil tím, jak od ní čekal primitivní a pudové chování, přestože neustále ujišťuje nás i sám sebe o tom, jak hluboce ji miluje – kdo tady nakonec kým pohrdal první, byť nevědomky?). Nejbytostněji však text pochopí patrně takový čtenář (a snad i čtenářka), který se někdy ocitl ve vztahu alespoň trochu podobném, jako náš vypravěč – tedy nečekaně nemilován, neschopen pochopit, co se vlastně stalo a proč. Pak je Moraviova novela bolestně upřímná, pak teprve chápeme, proč hlavní hrdina jedná tak nelogicky, snad i zbaběle a proč a do čeho vkládá nesmyslné naděje.
Celé je to drsné a po dočtení zůstává na patře zvláštní smutek, umocněný dost nečekaným (i když trochu rychlým) závěrem. Bravo.

7 07.11.2021

Haklův příběh o uměle stvořené ženě je čímsi na pomezí společensko-kritického románu, science fiction, zvláštní love story a nadreálného příběhu místy připomínajícího estetiku próz Jiřího Kratochvila. Zní to jako zvláštní kombinace, ale výsledkem je nesmírně čtivě napsaná próza, v níž se pod zdánlivě jednoduchým příběhem ukrývají mnohem komplexnější témata. Nebudu prozrazovat nic o příběhu, snad jen to, že jeho konec je od určité doby předvídatelný, což ovšem nevadí, ba paradoxně právě naopak: Tady totiž autor hraje na emoce a nečiní tak lacině, spíš rafinovaně a umě, jako málokdo druhý. Tleskám!

7 15.10.2021