Sigas komentáře u knih

Ze základní motivace knihy jsem byl nadšený. Už jen ten titul, který vyznává “nezbytnou jednotu”. A taky si kolikrát říkám, jak scestné jsou obvykle naše základní představy o světě a jak potřebné by bylo začít v rozhovoru pěkně od začátku s takovým přehledem “každý školák to ví” nebo by aspoň měl vědět, protože ve škole nás základní věci často nenaučí. Bateson přináší spoustu nejrůznějších příkladů: Dva popisy jsou lepší než jeden. Mapa není území. Věda nikdy nic nedokazuje. Rozdělení světa na celky a části je arbitrární.
Praktické provedení mě ale zklamalo a zčásti nepochybně proto, že evoluční biologii nerozumím a pro Batesona má přitom zásadní důležitost. Těžko se srovnávám i s analytickým pojetím mysli, kterou je možné uvažovat odděleně od vědomí. Celkový ideový rámec knihy mě tak zřejmě stále míjí, a přesto ji považuji za velmi inspirativní.

3 22.12.2017

Jak už název napovídá, je to knížka o falešných představách o Bohu, napsaná na základě pastoračně-psychologické práce s 591 osobami katolického vyznání, aktivně se angažujícími v církvi, se kterými se autor setkal v souvislosti s jejich životními krizemi. Občas je čtení jejich příběhů velice depresivní a skličující, obzvláště když vidíme shrbené postavy hlasatelů radostné zvěsti. O to dojemnější pak je, když nacházejí smíření s Bohem, se svým životem a sami se sebou.
Na začátku Frielingsdorf objasňuje teologická východiska: O Bohu si žádnou adekvátní představu udělat nemůžeme. A přeci je Bůh skutečný, je nám vždycky mnohem blíž, než vůbec tušíme, přináší nám vykoupení a volá nás k plnému životu. Ale co když věříme jen v boha, kterého jsme si sami vymysleli? Co když se naše představa stane jen prostředkem, kterým sami sebe trestáme. Překážkou, kterou si stavíme na naší cestě k Bohu, abychom se mu nemuseli přiblížit? Pomocníkem našeho už od prenatálního období získávaného negativního postoje k životu, našich deficitních strategií přežití? Někdy můžeme najít svobodu od svazující minulosti, jen když se postavíme těmto znepokojujícím otázkám čelem.
Na takovou kupu špíny a bolesti, s jakou se setkáme, je tu možná trochu málo pozitivního poselství. Ale to může být jen můj subjektivní dojem, tím spíš, že knížka vznikla jako doplnění předcházející autorovy knihy Od přežívání k životu, kterou neznám a která snad tenhle nedostatek vysvětluje.

3 12.07.2014

Začíná to jako zajímavé obrázky z ospalé a vyprahlé Persie první poloviny 20. století. Nevím sice, jestli byl tehdy Írán modernější než dnes, každopádně mě překvapilo, jak moderní, v dobrém i ve zlém, je přístup autora. První povídky v tomto výboru jsou drsně realistické. Narazíte na zeď a dál už není nic. A zeď zobrazuje Hedájat skvěle. Ne dost na tom, že příběh skončí už tak dost špatně, ale autor si ještě přisadí dovětek přesně vypočítaný na to, abyste zaručeně propadli pocitu, že je to ještě mnohem horší a žádné východisko z tohoto krutého světa neexistuje.
Jak postupujete dál, ukazuje se stále jasněji, že spíše než o realismus se v jeho případě jedná o pesimismus. Zeď ho nezastaví, aby nesestoupil ještě hlouběji. Když svět nemá smysl, může ho stejně dobře nahradit nesmysl. Rozdíl mezi šílenstvím a realitou se ztrácí, aby v povídce Slepá sova vyústil v úplnou mystiku pesimismu, v níž se zhmotňují hrozivé noční můry smrtelného zoufalství. Zkrátka Hedájat píše výborně, ale jeho beznaděj se mi zamlouvala tím méně, čím byl přesvědčivější.

Nálepka “postmoderní” ve mně už předem vyvolává nedůvěru: Dezorientace, ztráta identity, pluralita významů, relativita střídání starého a nového. To všechno v Pamukově románu najdeme, a přesto nelituju těch pár hodin, které jsem s ním strávil.
“Nový život” začíná tajemnou knihou, v níž mladý student Osman objeví nový smysl. Jenže smysl čeho? Svého života, celého světa, nebo samotné knihy? A kde tento nově objevený smysl vlastně najít? Otázka po smyslu textu se tak proměňuje v otázku po způsobu bytí smyslu textu.
A pak je tu láska Osmana k další čtenářce knihy, Canan. Pátrání po smyslu nového života oba dva svede dohromady s podobně postiženými lidmi, zastánci i odpůrci knihy, provede je po celém Turecku, po zvláštním světě autobusových spojů až k okamžikům poznamenaných smrtí ve chvílích dopravních nehod. Sledujeme, jak se mění svět kolem, lidé přicházejí o iluze, nacházejí smíření, nebo se pozvedají v zoufalém odporu. Ano, je to bizarní obrázek plný bláznivých postaviček ovládaných paranoidními představami spiknutí a proti-spiknutí, je to postmoderní guláš uvařený z exotických tureckých ingrediencí, ale hledání smyslu celé té taškařice mě opravdu bavilo a především musím uznat, že tahle na první pohled podivná slátanina skutečně hluboký a znepokojující smysl má.

3 08.07.2013

Faust mě docela zklamal. Verše z prologu: "A hlavně se tam musí něco dít! Diváci chtějí podívanou mít," si vzal Goethe k srdci, a tak se řítíme z místa na místo, z nebe do podsvětí, z německé hospody do antiky, potkáváme přehršel postav, ale většina se jich jen mihne kolem a utrousí pár slov. Obzvláště druhý díl působí trochu jako panoptikum. Jestli mi něco zůstane v paměti, tak příběh o sobeckém nespokojenci, který přivedl naivní dívku do neštěstí a vyšel z toho převelice snadno. Pokud to ale měla být oslava činného člověka, tak na mě zapůsobila přesně naopak.

3 30.06.2013

Trochu rozporuplná knížka. V jádru je velice zajímavá úvaha o tom, jak moderní teorie partyzána mění klasickou a podle Schmitta vrcholně humanistickou ideu omezené války a spravedlivého nepřítele ve válku a nepřítele absolutního, jak je nepřítel naprosto delegitimizován a zbavován lidskosti. Ovšem autorův abstraktní juristický přístup se rozmělní v poněkud nepřehledném sledování toho, jak se skutečnost vymyká pojmům tradiční právní teorie. Tento byrokratický postup nás pak zavede třeba až k absurdní, ale zcela vážně míněné otázce, zda je partyzán pojistitelný.

3 30.06.2013

S deprimující vyhlídkou na několik let čekání na další díl jsem si tuhle knihu zpočátku šetřil a dávkoval ji jen po malých částech. Po slabší Hostině pro vrány jsem z Tance z draky opět nadšený. Staré známé postavy se vrátily na scénu a ani dornská linka už nevypadá jako začátek jiného příběhu, ale organicky se do něj včlenila. Atmosféra je poněkud depresivní, dokonce bych řekl, že některé postavy klesly na samé dno zoufalství, ale, jak je u celé ságy zvykem, z tohohle světa se vám vůbec nechce odcházet. Druhá půlka příběhu se opět rozjela kolotočem strhujících zvratů. Kapitoly končí přesně ve chvíli, kdy jste v šoku z náhlého vývoje událostí, a zvědavost, jak bude děj pokračovat, vám nedovolí přestat číst. A tak z pomalého dávkování nezbylo nic a jen jsem lačně hltal.

3 30.06.2013

Třetí část série se mi líbila zatím nejvíc. Tempo místy až zběsilé, plné zvratů, vyhrocené vysokou úmrtností hlavních postav. Na druhou stranu, člověk si na to pomalu zvykne a za chvíli ví, že kapitola zdaleka neskončí tak slibně, jak začala, a už jen čeká, jaká zrada se tentokrát na konci skrývá.

3 30.06.2013

I u posledního dílu série mám silně rozporuplné pocity. Něco mezi naivní vyprávěnkou pro děti ve stylu válka z pera předškoláka a napínavým příběhem boje o přežití. Obzvláště druhá půlka příběhu pěkně odsýpá a je plná překvapivých zvratů. A závěr se mi líbil i z citového hlediska.

3 30.06.2013

Kniha nepojednává ani tak o otázkách reálné existence fenoménů UFO. Jung přiznává, že o tom nemůže říct nic jistého. To je ale úplně jedno, protože stále tu jako fakt zůstává velice vlivná pověst nebo fáma a jemu jako psychologovi pramálo záleží, zda je ve fyzickém smyslu pravdivá. Zkoumá ji jako psychické dění. A právě tady to začíná být zajímavé.
Jestliže samotná fáma fascinuje miliony lidí po celém světě, o co víc musí být fascinující zkoumání zdroje a původu této fascinace? Protože zjistíme, že nejde ani tak o létající talíře a mimozemské civilizace, ale o to, aby člověk dosáhl svého uskutečnění, aby se stal tím, kým má být, kým vlastně vždycky byl a stále je, aniž to ovšem ve většině případů tuší. Pak jde o skutečné tajemství, o absolutně jiné, o to, co nad námi vykonává absolutní převahu, ať už pro jeho označení používáme jakákoliv slova.
Za nejpodnětnější ale považuji některé Jungovy spíše vedlejší postřehy, například o charakteru náboženského zážitku, o působení kompenzace v duchovním životě světců, o pavoucích, modlitbě, smrti, banalitě nebo o symbolu Prostředníka.

2 19.12.2019

Můžeme sice spolu s autorem doslovu k českému vydání pochybovat, zda základní koncept knihy, takzvaný “jednopohlavní model”, je jednopohlavní a jestli je to model. To ale nic neubírá na skutečnosti, že Laqueur na základě bohatého historického materiálu přesvědčivě ukazuje, jak naivní je naše obvyklé přesvědčení o založení pohlavní diference na základně jakýchsi biologických fakt (například muž má penis, žena ne). Fakta se vždy prezentují v rámci určitého diskurzu a teprve na tomto použití záleží, zda pohlavní diferenci budou, nebo nebudou zakládat. Slovy autora: “Můj archimédovský bod však neleží v realitě transkulturního těla, nýbrž v prostoru mezi tímto transkulturním tělem a jeho reprezentacemi.” To znamená, že chápání pohlaví není něco samozřejmého, ale zároveň to není něco zcela libovolného.
Nakonec, už v první části nás Laqueur ujistí, že na otázku, jakým způsobem se vlastně těla určují a co přesně míníme sexuální diferencí, nenabízí žádnou odpověď. To by musel, dodávám už já, vykročit mimo pole biologie a obrátit pozornost ke zkoumání touhy, což by nás nutně dovedlo k něčemu hluboce spirituálnímu.

2 30.06.2019

To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry (doslova Základní kurz víry), je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné. Vychází z faktické zkušenosti věřícího a prostředky transcendentální hermeneutiky se ji snaží intelektuálně poctivě přiblížit, uvést do jejího pojmu. Tak trochu teologické Bytí a čas.
Abych byl přesnější, Rahnerův výchozí bod není tak úplně obyčejná zkušenost věřícího křesťana. Je to zkušenost člověka, který vidí, který se odvážil vykročit vstříc smrti a přijmout vše. Teprve pak se mu plně otvírá paradoxní zkušenost Boha jako absolutního tajemství, které je tím nejzřejmějším, absolutní blízkost toho Nejvzdálenějšího, dějinnost toho, který je mimo dějiny. Proto také jen neomílá poučky z katechismu, ale uvádí nás ve smysl toho, co je podstatné, co je skutečné a co je mystickému pohledu vlastně zřejmé. Co možná na počátku přijal skrze dějinné podání, co ale nadpřirozenou milostí překračuje za vše podmíněné, do oné Boží temnoty, na které je postaveno veškeré chápání. A jelikož vidí to, co už tu vždycky bylo, pro co máme jen obvykle zastřený zrak, nemluví o tom, co se týká jen pár osvícených jedinců, ale co se týká naprosto každého.
Je to práce geniální a musím přiznat, že si mě naprosto získal. V podstatě jsem měl jen podružné výhrady, například ohledně toho, zda je v některých případech nejvhodnější používat určitý pojmový aparát (třeba tomistický). Asi největším problémem pro mě byla Rahnerova obhajoba některých katolických dogmat (katolická církev jako jediná církev Kristova, papežský primát, mariánská dogmata), ale chápu, že jeho postup může být legitimní pro člověka, který se historicky již nachází v situaci katolíka a hledá pro své postavení ospravedlnění. Navíc i tak zůstává vůči nekatolickým křesťanům překvapivě otevřený. Já budu přesto dál tvrdit, že katolíkem se stanu, jakmile se katolická církev stane katolickou.
Jinak Rahner prokazuje opravdové hermeneutické mistrovství ve způsobu, kterým dokáže srozumitelně interpretovat i na první pohled nesmyslná tvrzení. Pravda, tu a tam zůstane nevzhledně čouhat třeba nějaké nepoddajné usnesení 1. Vatikánského koncilu, celkově se mu ale podařilo představit křesťanství, za které se člověk sám před sebou nemusí stydět.

“Úplně základní tendence křesťanského života spočívá v tom, že křesťan není nějakým zvláštním případem člověka, nýbrž že je to prostě člověk takový, jaký je, ovšem v tom smyslu, že přijímá bezvýhradně celý svůj konkrétní lidský život s veškerou jeho dobrodružností, absurditami a nepochopitelností.”

2 11.08.2018

Tato útlá knížka mi stylem připomínala seminární práci: Letem světem přes názory mystiků a teologů, psychologů a filosofů na téma mystika a sexualita. Je to přístup nutně těkavý a povrchní, poslouží snad pro základní orientaci v problému jako taková literatura o sekundární literatuře. Ale vezmeme-li v úvahu, že samotní mystikové měli vždy potíže s mluvením o své zkušenosti a vyjadřovali se jen s přemáháním a s vědomím neadekvátnosti svých slov, je ještě větší otázkou, nakolik je možné a případné mluvit o mystice s takovým odstupem. Mluvení o mystice je buď mystické a bezprostřední, nebo se z něj vytratila podstata. To jen k mému dojmu, že dva základní pilíře lidského života si zaslouží trochu víc původnosti.
Bez uvozovek je řečeno asi toto: Smyslovost a duchovnost jsou jako dvě postranice žebříku, který nás může vést k dokonalé lásce k Bohu.

2 02.10.2014

Nesmírně zajímavé čtení. Ne že by apokryfy byly hodnotnější nebo snad hlubší než spisy, které se dostaly do kánonu, ale ukazují nám kánon v širších souvislostech, ukazují nám pozadí, na kterém vznikal, a ukazují ho jako živé svědectví uvnitř církve, které se muselo prosadit v konkurenci odchylných názorů, odchylných podání a někdy i vysloveného pohádkaření.

2 04.06.2014

Je to útlá knížka, a navíc celou její polovinu tvoří životopis Steinové. Jako základní seznámení s jejím životem a myšlenkami svůj účel splní, ale doufal jsem v něco trochu výživnějšího. Ne že by nebyly výživné myšlenky samotné, naopak prozrazují hluboké proniknutí do tajemství víry, ale pořád jsou to jen střípky.

2 29.04.2014

Voegelinův vhled do podstaty politického řádu v souvislosti se strukturou lidské existence otevírá úžasný pohled na dějiny i na naši současnost. Knížka to není jednoduchá, ačkoli se jeví jako poměrně přístupný úvod do Voegelinova myšlení. Pochopit hloubku jeho náhledu vyžaduje další studium, ale pokračovat dál a přečíst třeba jeho Order and History se rozhodně vyplatí. Za sebe mohu říct, že je to jeden z mála filosofů, kteří mě něco opravdu podstatného naučili.

2 30.06.2013

Zajímavé jako pohled na české dějiny z "druhé strany".

2 30.06.2013

Typický Kierkegaard: sebezpytující, trápící se sám nad sebou, pohlcený reflexí, abstraktní a místy jen těžko čitelný. Oproti jeho čistě teoretickým pojednáním jsou zde úvahy zasazeny do příběhu ze života, ale přesto má text takovou hloubku a tolik rovin, že tomu, co všechno chtěl říct a co naznačuje, rozuměl asi jen sám autor. Nicméně pro člověka podobného ladění je to lahůdka.

2 30.06.2013

Vražedná pomsta, aneb jak se všemocný prezident Snow, vraždící nepohodlné lidi lusknutím prstu, z uražené ješitnosti snaží pomstít bezvýznamné holce. Zlovolnost Kapitolu se definitivně mění v komedii. Řeči o vzpouře, rány bičem, pach krve - to vyvolává spíš úsměv. Peeta mluví jako postava z pokleslého časopisu pro dívky. Napadá mě, jestli literatura pro mládež opravdu musí být takhle naivní.
Naštěstí, když jsem začal pochybovat, že knihu vůbec dočtu, začalo se asi v polovině konečně něco dít a stejně jako v prvním díle, když dojde na zabíjení, tak je to celkem dobré.

2 30.06.2013

Nevěřil bych, že román o válečné Francii vyznačující se takovým historickým nadhledem bylo možné napsat ve válečné Francii a že ho dokonce napsala žena, která měla pro svůj židovský původ spíše plné právo podléhat bezprostřední nejistotě, obavám a zášti. Líčení válečné porážky a německé okupace je živé, protagonisté jsou uvěřitelní a podaní s pochopením pro lidskou povahu.
Přesto musím zmínit několik výhrad: škrobený, knižní jazyk některých postav (může být vinou překladu), přehnaně akcentovaný třídní pohled na společnost a skutečnost, že většina postav pochází z vyšší společenské vrstvy (sama Némirovská si to v pracovních poznámkách vytýká), jejich charakterové zvláštnosti mají až povahu karikatury, nebo dokonce obojí zároveň. Přesto a navzdory tomu, že z románu stihla autorka napsat jen torzo, je silným a autentickým svědectvím o své době.

2 17.06.2013