sika444 komentáře u knih

Nejprve jsem viděl filmy, pak jsem četl knihu. Filmy jsou samozřejmě mnohem lepší a působivější, kniha pomůže uchovat v paměti důležité rozhovory, což je základ Zanussiho filmů. Nejsilnější je Ochranné zbarvení, ale opět ve filmové podobě. Mravní úpadek Polska roku 1978 se stává náhle tak aktuálním, že by film mohl klidně vzniknout v České republice roku 2021. Z toho až mrazí.

1 13.04.2021

Silná imaginace, ponor do podvědomí, osahávání vnitřních komnat vlastního nitra. Velmi působivé. Jakási racionální vymknutost je zvládnutelná zásluhou kratší délky. Všechny postavy jsou velmi hluboce a plasticky zachyceny několika slovy. Obraz města a černých obyvatel je působivý a inspirativní. A k čemu tahle kniha inspirovala Petra Weigla, to je neuvěřitelné.

2 13.04.2021

Autor zkoumá sebe, svou paměť a své prožívání vlastních reflexí. Právě tato subjektivita je silnou i slabou stránkou knihy. Občas se v ní totiž ztratí i Kulka sám. Je pravda, že autor přichází se zcela originálním způsobem uchopení vlastní zkušenosti se šoa. Zradou je však neschopnost dostatečně zprostředkovat nesdělitelné. S knihou jsem prožil tři dny. Intenzivní, protože popisované události jsou příliš silné. Formativní? To nevím. Jenomže takové se nepíší proto, aby plnily nějaký úkol. Píší se proto, že autor nemůže jinak.

1 28.03.2021

V této knize jsou perly (Svatba, Pytlík od dcery, Poděkování), ale také spousta balastu. Škoda, že neměl autor přísnějšího redaktora.

2 26.03.2021

"Literatura musí vypomáhat, hrozí-li niterná prázdnota," říká o poslední kapitole Werthera Rüdiger Safranski. Werther četl Ossiana, my čteme Werthera.
Jak to, že tato kniha je tak skvělá? Proč se stále čte? Goethe v ní do světa uvedl vůli k subjektivitě. Sám o tom řekl: "Navracím se sám k sobě a nacházím celý svět." Safranski upřesňuje: "Dosud byly promluvy o věcech duchovního života určovány církvemi a veřejnou morálkou. Nyní došlo k deregulaci veřejné komunikace o projevech lidské duše. Lidé chtěli podobně jako Werther mluvit svobodně a originálně o všem, o lásce, manželství, morálce, náboženství, věcech umění, výchově dětí, šílenství a poměrech ve státě. Lidé chtěli, aby mohli mluvit o všem, co jim leželo na srdci. Vnitřní přirozenosti, pocitům, vlastní individualitě, tomu všemu mělo být nyní dopřáno sluchu. To, co je individuální, je pravdivé, prohlašuje Werther, a pokračuje, že ,žádný argument na světě mě tak nevyvede z míry, než když někdo přijde s bezvýznamnou, všeobecnou průpovědí, protože já mluvím z celého srdce.´"
Werther je román o svobodě, která musí být prožívána, aby se o svobodu jednalo. A ke svobodě patří i rozhodnutí ukončit život, který se stal utrpením. Jakmile se začne vše zdůvodňovat a vysvětlovat, vždy se najde dosti kauzalit a člověk je ochromen ve svém činu.
A čím oslovuje kniha dnes? Je zde dokonalý vhled do rozvrstvení společnosti a mentality jednotlivých jejich skupin (popis šlechtického dýchánku, na kterém se Werther nedopatřením ocitl, je skvělý), je zde pojednání o výchově dětí, které dodnes může inspirovat, nacházíme zde kategorické tvrzení, podle něhož je špatná nálada neřest. Werther sám si váží víc svého srdce než svého rozumu (rozumové znalosti může získat kde kdo, ale "své srdce mám já jediný"). Doslova současná (tedy jako by byla napsána ve 21. století) je Wertherova lamentace nad pokácením několika krásných stromů - ořešáků na farním dvoře.
A z teologického hlediska je inspirativní úvaha uvedená otázkou: "Neříká-li sám Syn Boží: že budou kolem něho ti, které mu dal Otec?" Načež se ptá: "A což když já mu nejsem dán? Když si mě Otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá?" V této pasáži pokračuje líčením svého stavu: "A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se naparoval a říkal, že mi chutná sladce? A proč bych se styděl v strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! - Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?"
Nelze než znovu vzdát hold Goethovu geniu, který v tak mladém věku nechal vzniknout tak působivé knize. Není to kniha pro náctileté, je třeba mít zkušenosti a dostatek vnitřní usebranosti, aby čtenář ocenil hloubku zápasu hlavního hrdiny. A je třeba číst pomalu, pozorně, pečlivě a s očekáváním těch důležitých úvah, které jsou na dějovou linku pověšeny. Pak se kniha odmění silným zážitkem, intenzitou citu a inspirativním ponorem do lidského srdce, byť je čtenáři více než jasno, že své srdce má každý jen sám.

13 23.03.2021

Je to jedna z nejdůležitějších knih světové literatury, vypovídající o člověku zbaveném lidství. Tohle žádný jiný spisovatel neprožil na vlastní kůži. Dostojevskij ani Solženicyn ani Ginsburgová nic z toho neprožili, protože měli štěstí a do pekla se buď nedostali, nebo v něm pobyli jen chvíli. Kdo to prožil, nemohl o tom psát, protože zemřel. Šalamov to prožil a zázrakem nezemřel.
Co je to za stav? Člověk už nemyslí na nic než na jídlo a spánek, celou bytostí touží po troše tepla. Nemá žádnou hygienu, je bit, ponižován, týrán, musí otrocky pracovat v padesátistupňovém mrazu. Dostává velmi málo jídla. Je trápen vězněnými zločinci, neustále v ohrožení života. Veškeré jeho sociální schopnosti jsou vypnuty, intelekt je naprosto utlumen. Nemyslí na nic, jen na jídlo, teplo a na to, aby přežil. O tom Šalamov píše - neždímá emoce, je věcný, strohý, nemilosrdný. Velkou emoci popisuje jen v jednom případě - když píše o limbě (strom).
Geniální jsou pasáže pojednávající o lidské důstojnosti, o morálce, o ponížení, sebeúctě a neschopnosti přátelství v poměrech, které jsou mezní.
Znovu opakuji: zde nejde o lágry, ale o studii lidství. Je to velké dílo.

8 14.03.2021

Přemýšlím nad tím, jak zní to hlavní téma, které ve svých Enigmatických variacích autor zpracovává. Je to život? Tedy ten esenciální s velkým Ž? Nebo láska v okamžiku, který - ač pomíjivý - dává smysl celému přebývání na zemi? Nebo to je hledání jistoty?
Aciamanův styl trochu provokuje, protože nikdo z nás takto nemluví a nemyslí. Navíc ta rozprostřenost v kulturních dějinách světa, kde jen tak mimochodem na večírku nějaká žena cituje Baudelaira. A pak je podivná ta sexuální otevřenost vůči mužům i ženám. Co tím chce sdělit? Nebo nás jen chytá za šos našeho emočního kabátu?
Už to, že se čtenář s autorem (ne knihou) hádá, že chvíli přemýšlí nad tím, zda nečte laciný román, aby vzápětí zjistil, že hledá na internetu, co že to napsala Edith Wharton, svědčí o tom, že Acimen je vlastně pozoruhodný spisovatel. A stále je to totéž - do Enigmatických variací vlastně zapadají i jeho předchozí dvě knihy. Stále jsou to introspekce, promýšlení každého slůvka, které se v dialogu pronese, změny nálad, erotické fantazie a konání, spalující vášeň, která je nutně pomíjivá. A pozoruhodné hlubinné vrty do zdánlivě okrajových oblastí světové kultury, kam v této knize patří i péče o historický nábytek.
V Enigmatických variacích je navíc pozoruhodná kompozice, která vypointuje ono poslední slůvko, jež nás donutí promýšlet jednotlivé epizody zase od začátku.
Zkrátka - pozoruhodné.

9 13.03.2021

Jedna z klíčových knih mého života, která probudila můj zájem o romistiku. Nejen že je výborně napsaná, což je zásluha především Mileny Hübschmannové, ale je především prožitá, je plná emocí, romského humoru i romského přehánění, ve svých vrcholných pasážích je doslova magická.
Osobně se domnívám, že tato kniha má moc vyléčit člověka z nenávisti vůči Romům, pomůže pochopit tu hroznou tragédii likvidace romské komunity v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i v Sudetech v době Protektorátu. Dovolí nahlédnout do toho, jak došlo k devastaci romských komunit za Slovenského štátu, a odhalí, kdo jsou vlastně ti Romové, kteří dnes na území ČR žijí. A proč mnozí mají takový životní styl, jaký mají.

3 12.03.2021

(SPOILER) Krása a síla té knihy je v několika skutečnostech:
1. Autor ohromně popisuje sblížení Ludwika a Janusze. Velmi citlivé a krásné jsou líčení jejich intimního sblížení. Zde je Jedrowského jazyk opravdu mistrovský. Kolik něhy, erotiky a vášně je v těch poetických scénách! Klobouk dolů.
2. Myslím, že autor nepopisuje ani tak Polsko 80. let, jako spíš Polsko dnešní. Nejde o fronty a nedostatek jídla, jde o mentalitu lidí, o jakýsi skrytý strach, který prostupuje společností. A který se stupňuje. Myslím, že před 10 lety by tahle kniha vypadala asi jinak.
3. Poslední kapitola je opravdu mistrovská. S jakou úsporností sděluje to, co se odehrává v Ludwikovi v emigraci a co se odehrávalo těsně před odchodem ze země. Stav, kdy bolest je tak veliká, že ji člověk uschová kamsi hluboko v sobě, a žije, jako by jí nebylo, ačkoli o ní stále ví.
4. Leckdo srovnává Jedrowského prvotinu s knihami ostřílených autorů Hollinghursta či Cunninghama. Mně se zdá, že Jedrowski je nejvroucnější, vypisuje se z toho, co je jeho tématem, zatímco oba zmínění autoři jsou už "za vodou". Jsem zvědav, jak bude literární dráha autora Plavce ve tmě pokračovat.
5. Kniha je psána pro milovaného člověka, který, jak se píše ve věnování, je autorovi domovem. Polsko je "nikde" - viz motto. Domov je tam, kde je ten, koho milujeme. Domov je láska. Scéna v kostele po útěku ze zámečku Maksia a Hanii je v tomto úhlu pohledu více než důležitá. Je to jediná zmínka o Ludwikově víře, nepočítám-li dětské první přijímání. Motiv domova je v knize stále přítomný (telefonáty, ztráta rodičů, paní Kolecková jako náhradní matka...
6. A pak je zde strach. Permanentní, spojený s ponížením. Strach, který je součástí Lidwikova údělu. a který sejednou odplazí. (Jen aby se nevrátil.)
A na závěr: Chtěl bych si přečíst Giovanniho pokoj.

8 06.03.2021

Chybělo mi vnitřní napětí, některé scény jsou samoúčelné. Nápad je dobrý, ale zdá se mi, že dramatické zpracování není podařené. Je to trochu rouhání hanět tak slavnou hru, ale nemohu si pomoci. Jednotlivé segmenty mi do sebe nepasují. Oba hlavní hrdinové jsou dvě strany jedné mince (a vždy hlava), ale V+W v předválečných předscénách Osvobozeného divadla mi připadají zábavnější. Nebo jsem se s hrou minul...

02.03.2021

(SPOILER) Tři hry z Goethova mládí.
1. Goetz z Berlichingu - psána s obrovským rozmachem jako tragédie shakespearovského střihu. Na rozdíl od pozdějšího Egmonta hře chybí mravní hloubka. Čtenář marně přemýšlí, čím vlastně Goetz autora tak zaujal a jak to, že se stal málem německým národním literárním hrdinou. Co se dozvídáme o jeho činnosti, nebudí příliš obdiv. Všichni jej milují, ale proč? Snad jen jeho manželství je hodno úcty. Zajímavá je postava Adelheidy, protřelé, vypočítavé krásky. Pozoruhodný je i slaboch Weislingen, byť jeho změny stran nejsou příliš hodnověrné. Ostatní postavy jsou jednobarevné a nevýrazné. Tak o čem vlastně hra je? To je právě problém - že na to moc nelze přijít.
Clavijo - hra o slabochovi, který je zcela bezmocný tváří v tvář silnějším protihráčům. Škoda, že je tam tolik sentimentu, že Marie a svět Baumarchaisových není lépe propracovaný. Nejlepší (literárně, ne morálně) je Carlos - až Machivellovský pragmatik.
Stella - je to skoro úsměvná sentimentální limonáda o nerozhodném milovníkovi, který vždy miluje, zplodí dítě a upláchne. Goethe si zde přihřívá vlastní polívku. Verze se sebevraždou je lepší.

02.03.2021

Esej rozhněvaného filosofa, který si všímá vyšinutosti světa v době pandemie a upozorňuje na posuny, jež mohou být ireverzibilní. Klíčová kapitola je inspirována slovy Talmudu: "Ten nejlepší z lékařů půjde do pekla." Autor hledá vysvětlení tohoto provokativního a nepochopitelného výroku a nachází jej u rabbiho Löwa. A domýšlí a inspiruje. doporučuji tedy přečkat první tři kapitoly a dovolit filosofovi se hněvat. Cíl knihy je totiž znejistit a donutit nás přemýšlet. Nenabízí žádné řešení, jen upozorňuje na rizika, která náš svět ohrozila.

8 20.02.2021

Tato kniha navždy ovlivnila mé chápání zla. Eichmann mohl řídit ve Třetí říši distribuci uhlí nebo brambor. Dělal by to stejně odpovědně a dokonale, jako řídil distribuci Židů do vyhlazovacích táborů. Když v Maďarsku padl Horty a moci se ujali šípové kříže, byl Eichmann druhý den v Budapešti. Jak se kontextem z některých ctností stávají zločiny.

5 12.02.2021

Nádherně vystavěná próza. Konrád je zde ztělesněním principu odpovědné vůle, díky níž člověk může přežít nejen přírodní nástrahy. Dokonalá atmosféra, popisy ledovce patří k nejpůsobivějším textům o přírodě.

6 12.02.2021

Katecheze nejsou kdovíjak hluboké, nicméně mnohdy jsou inspirující a podnětné. Papež ukazuje nejdůležitější momenty ze života a působení apoštolů a dalších novozákonních postav. Jako úvod k ranním meditacím či modlitbě je to skvělé.

1 10.02.2021

Velmi důležitá kniha. Ponor do strategického myšlení mladíka, který zkouší hranice možného a zjišťuje, že jsou propustné a že vlastně neexistuje dělící čára mezi řádným, slušným a povoleným a něčím zlým, slizkým a nedovoleným. Uvědomění, kdo jsem, že jsem to já a co se sebou mohu udělat, jak mohu jednat s druhými - a že i když druhého zneužiji a poškodím, klidně se pak mohu stáhnout do pozice, že za nic nemohu, že (se) prostě hledám. Takto to fungovalo ve 20. století u mnoha pachatelů zla. Doslov paní Grebeníčkové uhodil hřebíček na hlavičku.

3 07.02.2021

První text - Začarovaná Desna - je poetický a krásný. Ze souboru válečných povídek je zajímavá pouze první - Na co se nezapomíná. Zbytek knihy patří k nejpokleslejší bolševické propagandě, jakou si lze jen představit. Bohužel i Poéma o moři je pouhý žvást, plný komunistických frází a klišé. Nebýt Začarované Desny byla by kniha velkým zklamáním.

04.02.2021

Inu je těžko hodnotit dílo, které vzniklo v jisté dobové konstelaci a na stole autora, který miluje dospívající chlapce. Krška je však natolik významný filmový režisér, že stojí za to si toto dílo přečíst. Navíc jazykový gejzír asi nemá v české literatuře obdoby. Děj není důležitý, důležitá je atmosféra, erotické napětí a všudypřítomná krása mladých mužských těl. Přesto autor nepřekročil hranici dobrého vkusu a pokusil se o vytvoření "filmového románu", který ač slepou uličkou, přesto má místo i v české literatuře. Je to výhonek vitalismu, který se nepozorovaně rozrostl do mohutného porostu. Jazyk je rozebrán v recenzi, na níž je zde odkaz. A vskutku je pozoruhodný.

04.02.2021

Obrovská inspirace pro mnoho barokních oper. A stále je to živé, plné vášní a hrdinství. Komentář čtenáře zlovlk je výstižný.

1 04.02.2021

(SPOILER) Literární skvost, opravdová dramatická báseň, v níž se autorovi povedlo několik záměrů. Předně je to vývoj postavy - z poněkud přecitlivělého básníka se v závěru stává psychicky nemocným člověkem, který dokáže přesvědčit sebe samého o všeobecné zradě. Pak je zde ta úžasná bipolarita básník - politik. Jakoby Goethe hledal spojení těchto dvou typů, jež oba byly součástí jeho údělu. Vynikající je i dvojice žen - Leonor. Krásný je monolog o ženském pojetí lásky a vynikající Antoniova charakteristika egocentrického nedospělého básníka, který všechny zneužívá, aby nemusel být odpovědný.
Jaká škoda, že neexistuje záznam z provedení v Národním divadle v roce 1942 s Eduardem Kohoutem, Bedřichem Karenem, Jiřinou Šejbalovou, Boženou Půlpánovou a Zvonimírem Rogozem v režii Karla Dostála (scéna František Muzika). Hrála se celkem 23. údajně s velkým ohlasem.

1 23.01.2021