sika444 komentáře u knih

Je to esence kritiky komunistické blbosti, demagogie, násilí a kultu osobnosti. Velmi výstižné, byť to není žádná velká literatura. Nevelký rozsah nabízí, aby knížka byla zařazena do povinné četby - myslím, že o naší minulosti vypovídá mnohem víc než jiné antiutopie.

2 17.01.2022

Krása - prostě poezie, bez ambicí být velkou, a proto velká. Váha slova a verše, pomalé tempo, atmosféra, tajuplnost děje, výjimečné postavy, tragický konec. Poetický překlad, byť stařičký, přesto pečlivý. Díky zasvěceným komentářům vím, že je to jakési volné pokračování Korzára. A jako vášnivý čtenář Máchy cítím, odkud u našeho národního básníka přišla inspirace.

2 14.01.2022

Lampedusa je Sicílie. Cokoli je spojeno s tímto ostrovem je nádherné, ale všechno to také odkazuje na jeho Geparda, autorovo opus magnum. V této knížce je nejlepší úvodní soubor autorových vzpomínek, který je jakýmsi ohlasem Geparda. Ligeia je kouzelná novelka, ostatní prózy jsou milé, ale žádná veledíla to nejsou.

1 13.01.2022

Kniha jako celek je nesmírně inspirující, protože odhaluje, že při hlubokém záběru je spiritualita v rozdílných tradicích velmi podobná. Jen jediná osobnost působí neautenticky, ostatní jsou spontánní, nepoužívají fráze a floskule. Velkým přínosem je svědectví Jana Pražana o ayahuasce - díky němu se mi otevřely se nové světy. Petr Vacík skvěle formuluje, co je posvátnost, co je duchovní růst a v čem spočívá podstata vší duchovní práce. Alice Koubová přesně pojmenovává, v čem tkví nezralost různých spirituálních cest, vtipně se dotýká "nové normativnosti" v alternativě a upozorňuje na to, že duchovní cesty mohou být něčím zavádějícím. Vrcholem knihy je celý rozhovor s Adamem Borzičem, Jiřím Hazlbauerem (opatem zenového kláštera) a Denisou Červenkovou. Tam je velkým přínosem nejen to, co říkají, ale jejich osobní životní příběh.

7 01.01.2022

Některé texty vyvanuly, jiné jsou svěží aktuální. Kde je Chesterton dobový, jsou jeho postřehy jakoby vyprázdněné. Pak ovšem přijde obecná úvaha o pokoře nebo pojednání o fantazii či o posvátném - a hle, je zde text, který byste chtěli umět zpaměti.
Malý příklad: "Komické vzezření dětí je tím nejvzácnějším poutem, které drží vesmír pohromadě. Jejich vratká důstojnost je dojemnější než jakákoli pokora; jejich vážnost dává všemu víc naděje než tisíc karnevalů optimismu; v úžasu jejich velkých zářících očí se zrcadlí hvězdná obloha; a jejich kouzelný, téměř neznatelný nosík nám, jak se zdá, dává tu nejdokonalejší představu o legraci, která nás čeká v království nebeském." No k tomu se přeci nedá nic dodat.

2 30.12.2021

Krvavá svatba - hra velké poetické krásy, plná vášně, lásky a nenávisti. To důležité se odehrává mimo scénu, v nitru postav. Formálně vybroušené dílo plné úsečných rozhovorů i básnických vložek. Postavy nejsou individualizovány (vyjma Leonarda) - je to matka, ženich, nevěsta, služka... Jména nejsou důležitá, důležité jsou role. Dialog nevěsty a Leonarda je velmi působivý - ve stínu smrti a s vědomím viny. I to je však s otazníkem:
Leonardo: Moje oči se ti / z dálky vyhýbaly, / ale kůň mě nosil / k tobě na zápraží. / Má krev plná jehel, / celá zčernala mi, / sny mi zarůstaly / zlými bylinami. / Není to má vina, / vinu dávej zemi, / svým ňadrům a vlasům / a té vůni jejich.
Yerma - drama o plodnosti a neplodnosti, ženské touze po dítěti a mužské tuposti. V závěru nabývá až eurípidovské velikosti.
Dům Bernardy Albové - absolutně svíravá atmosféra, Bernarda je postava, která se řadí k největším bestiím světového dramatu. Lorcovi se podařilo do tísnivého prostředí jejího domu a vlivu zasadit zápas dcer o muže, který vrcholí tragédií. Velké drama, působivé a skvěle napsané. Dopsáno měsíc před smrtí.
Fantastická ševcová - pozoruhodná studie lásky a věrnosti, i když maličko přitažená za vlasy. Nicméně postava ševcové je opravdu dobře napsaná - její věrnost je nečekaná, obraty v náladách a postojích jsou inspirativní - nutí nad sebou zamýšlet.
Pimprlata - je to sice maňásková hra, ale určitě ne pro děti. Zrůdnost Dona Kryštofouse, nečekanost dvou milenců Rositiných a její věrnost lásce k Taliánkovi jsou vlastně moc milé.
Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina - navzdory podtitulu (Erotický výjev o třech obrazech s prologem) a navzdory postelové scéně, v níž se don Perlimplín objeví s parohy je nakonec tato hříčka velmi silná a závěr je až antický. Moc dobré.
Neprovdaná doňa Rosita - dramaticky ne úplně povedené, ale tři časové roviny jsou působivé. Lorca je i zde mistr v charakteristice ženských postav, zatímco chlapi jsou buď pasivní, nebo úplně blbí.
Celek: Je skvělé sledovat Lorcův vývoj a lze jen litovat, že tomuto velkému básníkovi nebylo dopřáno navázat na Dům Bernardy Alby a stvořit další velké hry. I to, co napsal, se však stalo klasikou, hlavně zmíněný Dům Bernardy Alby a Krvavá svatba.

1 29.12.2021

Mimořádná kniha nejen o fantazii a zvrhlých snech, ale především o lidském srdci a jeho tajuplných zákrutech. A taky o konverzi a nalezení zdroje živé vody - neboli o lásce. Krásný obraz přátelství, v němž je někdy nutné prožít velkou bolest. A kapitola o Proměnlivém domu je opravdu dojemná, stejně jako nalezení obrazu. Mimochodem - film je sice krásný, ale knihou se opravdu inspiruje jen velmi lehce a povrchně. Ne nadarmo se k němu Ende neznal.

13 15.12.2021

Kniha malá rozsahem, ale velká významem a filosofickým záběrem. Je zde hluboký ponor do společnosti a analýza její proměny. Očima Kassandry sledujeme proces rozvratu humánního a přirozeného společenství a jeho proměnu do byrokratické a mužsky šovinistické společnosti, v níž pravda, lidskost a smysl pro hloubku pozbývají významu, neboť je vytlačuje strach, řád a lež. Vedle toho zde sledujeme vývoj a zrání ženy Kassandry, která objevuje své ženské a lidské možnosti.
Christa Wolfová načrtla obraz původní Tróje jako model sociální utopie nepatriarchální a nehelénské. Tato utopie se však postupně rozpadá (znamením je vyloučení královny a dětí z porad o osudech města). Vítězí REALITA a nastupuje patriarchální ideologie. Řízené násilí je zde zdůvodněno racionálně. I muž (Paris) musí být ovšem nejprve lidsky zlomen, aby mohl naplnit heroický obraz ověnčený pýchou.
Hrdinové jsou muži utíkající před sebou samými a před svými démony (obtíže s potencí, nepřiznaná homosexualita, nenávistný strach z žen) - mají pak naléhavou potřebu uskutečňovat se v náhradních skutečnostech, v nichž namísto přirozenosti vládne princip.
Mnoho by se dalo o knize napsat a mnoho o knize napsáno bylo. Snad jen poznámka o jednom motivu, který souvisí s Goethovým Faustem, kde má být vyvoláno zjevení Heleny. Musí se pro ni však jít k matkám, mystickým bohyním, jež "trůní mocně v osamění, vůkol nich prostoru ni času není." Podobný svět vytváří i Wolfová na svazích hory Idu, kde ovšem ve společenství těch "nesystemizovaných" dlí i Anchíses, otec Aineiův. Toto společenství vyvržených či svobodných nechává vyniknout polaritě mezi světem paláce a světem přírody (přirozenosti). Svět paláce je svět zkamenělého vědění, které svede své nositele k zániku, zatímco společenství v jeskyni, společenství - vědění matek, je společenstvím života.

4 12.12.2021

Kniha je vlastně slovníkem, což si člověk zezačátku neuvědomuje. Přináší heslovitě přehled představ o kráse, estetických zdůvodnění a rozdílných interpretací uměleckých děl. Ten přehled je hlavní plus knihy. Problém je však právě v té přehlednosti, heslovitosti, hutnosti. Neznalec prostě vezme na vědomí, ale nezapamatuje si, protože chybí souvislosti. Textové ukázky jsou bohaté, mnohé a pestré, leckdy právě ony inspirují, takže čtenář má touhu přečíst si text v jeho původním kontextu. Obrazový materiál je bohatý, ale i zde mi chybí alespoň nějaký komentář - proč je zde reprodukováno právě toto dílo. Z textu to plyne jen někdy.

2 12.12.2021

Syžet není příliš zvládnutý, a proto působí děj roztříštěně, útržkovitě. Postavy jednají chaoticky, ženou se do záhuby, aby se vše nakonec v dobré obrátilo. A přece má cenu knihu číst. Jednak je svědectvím o českém antisemitismu roku 1937, o jeho různých podobách na českém maloměstě. Druhý důvod: Kniha obsahuje několik pozoruhodných svědectví ze života chasidů - oslava svátku Purim v chasidské komunitě v Praze, několik postřehů z Podkarpatské Rusi a také modlitbu Jicchaka z Berdičeva ("Kudy chodím - ty, a kde stojím - ty, jenom ty, jenom ty, pořád ty, a zase ty, ty, ty, ty, ty!").

07.12.2021

Ano, je to trochu klopotné čtení, které se však zhruba v polovině rozběhne a člověk čte jedním dechem, jak se nebe prolne se zemí. Jsou to velmi inspirativní pasáže, které mění náš pohled na současnost, v níž je Kristus přítomen jako Král. Vysvětlovat to nemá smysl, musel bych přepsat kapitoly z knihy. Wright inspiruje a nabízí mnoho podnětů k přemýšlení a novému uchopení křesťanské zbožnosti i praxe.

3 04.12.2021

Pozoruhodná sonda do společenské polarizace Británie mezi válkami. Sex mezi lady a Mellorsem je nejen oslavnou ódou na tělesnost, ale také metaforou toho jediného zdravého a nosného sblížení tříd, mezi nimiž je tolik antagonismů a jež odděluje propast nenávisti a předsudků. Domnívám se, že primárně zde opravdu nejde o lásku, ale o to spojení, o překonání povrchních snah o sblížení. Lawrence zde vytváří mnoho typů mužství, z nichž sir Clifford reprezentuje mrtvou, prázdnou sterilitu, Michaelis živočišné sobectví, gondoliér Giovanni prostituci, jeho kolega Daniel zdravou mužnost. Do této kategorie patří i Mellors.
Pozoruhodné je, jak se autor - muž popasoval s líčením sexuálních prožitků ženy, tedy s líčením sblížení Connie se svými partnery.
Summa sumárum: ta kniha je pozoruhodná a stojí za přečtení, byť její otevřenost může být pro někoho nevkusná.

12 04.12.2021

(SPOILER) L O U P E Ž N Í C I:
Drama výrazně vybočuje z dobového kontextu (Goethův Goetz z Berlichingu nebo Egnont, Lessingovy hry Emilia Galotti i Moudrý Náthan). Schiller zde vytvořil postavu padoucha Franze, který nemá ve světové literatuře obdoby (přirovnat jej lze snad jen k Shakespearovým postavám Jaga a Richarda III.). Franz ztělesňuje doslova esenciální zlo, padoušství všehoschopné a neohraničené. Karel je reprezentant zhrzeného idealisty, který páchá zlo s pocitem, že to tomu světu patří.
Líčení vypálení města při záchraně Rollera připomíná řádění nacistů v době války:
SCHWEIZER: A zapálili jsme jim toho, že to za čtrnáct dní neuhasí. Chtějí-li udusit požár, musí celé město utopit ve vodě. - Nevíš, Schufterle, kolik bylo mrtvých?
SCHUFTERLE: Říkají, že třiaosmdesát. Jen prachárna jich roztrhala šedesát.
LOUPEŽNÍK MOOR: (velmi vážně) Rollere, za velkou cenu jsme tě vykoupil.
SCHUFTERLE: Pah! pah, co je na tom: - Kdyby to ještě byli muži - ale byla to nemluvňata, která dělají do plenek, scvrklé babky, které od nich odháněly mouchy, vychrtlí peciválové, kteří už nemohli najít dveře - pacienti, kteří s nářkem volali doktora, ale ten se majestátním poklusem pustil za ostatním davem. - Co mělo zdravé nohy, vylétlo si na tu komedii, a jenom ti, co se nemohli hýbat, zůstali v městě, aby hlídali domy.
MOOR: Ó ti ubozí červíčci: Nemocní, říkáš, starci a děti: -
SCHUFTERLE: Ano, u všech rohatých! a pak šestinedělky a těhotné ženy, které se bály, že by pod šibenicí potratily; mladé ženštiny, které měly strach, že se na té exekuci zhlédnou a že se jim narodí dítě se znakem šibenice na zádech. - Chudí básníci, kteří neměli co obout, protože své jediné boty dali do správky, a jiná taková verbež; nestojí za to o nich mluvit. Jak jsem tak šel ulicí, slyším v jednom domku vrnění, nahlédnu dovnitř a co vidím? Dítě to bylo, ještě svěží a zdravé, leželo na zemi pod stolem, který už už chytal - Ubožátko, řekl jsem, vždyť tu mrzneš, a hodil jsem je do plamenů -
A ještě jedna věc mě zaujala: jakási neučesanost a nezřízenost, s níž se Schiller postavil mimo dobový estetický kánon. Kde jinde by člověk mohl číst něco podobného hospodské řeči Moorovy:
"Žár jiskry Prometheovy dohořel, nahradili jej kalafunovým plamenem, bengálem, od něhož nechytne ani fajfka tabáku. Očichávají jako myši Herkulova stehna a přemýšlejí, až jsou celí bez sebe, jakou šťávu měl ten Herkules v pytlíku. Francouzský abbé vykládá, že Alexander byl baba; souchotinářský profesor čichá při každém slově k lahvičce salmiaku a má přednášky o SÍLE. Chlapi, kteří padají do mdlob, když udělali kluka, trhají Hannibalovu taktiku - usmrkaní kluci si zapisují z bitvy u Kannen latinské fráze a brečí nad Scipionovým vítězstvím, že je musí překládat."
O stavbě dramatu a zvláště jeho vyústění by se asi dalo mluvit a namítat leccos, především proti celému pátému dějství. Navzdory tomu je hra silná, revoluční a stále působivá.
F I E S C O:
Brilantní studie tyranie, touhy po moci, korumpujícího působení slávy a společnosti, která má v ústech floskule o svobodě, ale touží po tyranovi. Fiescovy monology o vládnutí a moci ve 3. dějství a o vládychtivosti ve 4. dějství jsou naprosto jedinečné. Ukázka: "Není to nouze tvé vlasti, není to slitování nad trpícími spoluobčany - - to trestuhodná vládychtivost ozbrojila tvou paži - Po purpuru napřahuješ chtivou ruku - chceš svrhnout tyrana jen proto, aby uprázdnil místo ještě mocnějšímu."
Ú K L A D Y A L Á S K A :
Vpravdě tragédie velkých rozměrů s mnoha skvělými místy a nádherně napsanými postavami. Dialog otce Müllera s Wurmem, jenž si chce namlouvat jeho dceru, je rozkošný a plný moudrého humoru. Stejně je skvěle napsaná postava Lady Milfordové, jejíž přiznání Ferdinandovi a posléze pokoření se před Luisou jsou nádhernými dramatickými momenty hry. Ve hře jsou opět padoušské postavy Presidenta a Wurma, bezpáteřní a pragmatičtí zločinci, předchůdci všech babišů a prchalů. A pak je zde zženštilý a degenerovaný Dvorní maršálek, figura procházející dějinami, jen pokaždé jinak oblečená a jinde se vtírající.
Pozoruhodná je odvaha, s níž Schiller napadá knížecí politiku, kupčení s vojáky a další velmocenské svévolnosti, s nimiž měl své osobní zkušenosti. Úklady a láska jsou jedním z velkých dramat světové literatury.
D O N C A R L O S:
Olbřímí hra o lásce, přátelství, věrnosti, svědomí, ctnosti i podlosti, státnické odpovědnosti a mnoha dalších věcech. Předimenzovaná, byť ji Schiller tolikrát krátil. Tři scény jsou skvělé: desátý výstup třetího dějství - rozhovor krále s markýzem, v němž Schiller rozvádí své politické ideje - to opravdu stojí za studium. Pak je dojemná scéna loučení markýze s Carlosem, kde se odhalí markýzovy záměry a on infantovi vyznává svou lásku. No a úplně nejlepší je závěrečné setkání krále Filipa s Nejvyšším inkvizitorem, kde celá ta 240 stránková hra získá nové a jiné dimenze, a to včetně markýzovy příchylnosti ke Carlosovi. To se Schillerovi opravdu povedlo.

30.11.2021

Není to výklad v pravém slova smyslu, spíš inspirativní homilie. Jáchym Gondáš upozorňuje na souvislosti, jež nám často unikají, nasvěcuje tradiční články víry z nezvyklé perspektivy. Navíc je knížka čtivá a není ukecaná.

2 30.11.2021

Literární skvost, čirá poezie, hloubka lásky.

Ach, hlase tajemný lásky mé temné!
Ach, jehně bezbranné, ach ráno zjitřená!
Ach, jehlo hořkosti, květino pohřbená!
Ach, proude vyprahlý, město nechráněné!

2 25.11.2021

Neuvěřitelně dobrá kniha, která se noří do mýtu a otevírá jej jako příběh konkrétních lidí, do jejichž niterného světa se noří. Současně je to kniha o společnosti, což si člověk uvědomí zhruba uprostřed. Text se nečte snadno, ale je tak hluboký a vlastně strhující, že se od něj člověk nedokáže odtrhnout. Interpretace celého mýtu i hlavní postavy je neobvyklá, překvapivá a velmi uvěřitelná. Christa Wolfová je velká spisovatelka.

2 20.11.2021

(SPOILER) Britannicus je skvost, výborně vystavěný, s nesmírně krásným jazykem. Zachycuje den, v němž se z celkem rozumně vládnoucího císaře Nerona stal vrah a šílenec. Ten postupný přerod je popsán s obrovskou emocionální silou a psychologicky velmi přesvědčivě. Je málo dramat takové síly.
Ifigenie je už poněkud problematičtější. Nelze se u ní ubránit srovnání s Eurípidem. A starý bard vyhrává. Jazykově a poeticky je Racine velmistr - i z překladu je jasné, že francouzské verše musí být skvělé. Jen kdyby se držel předlohy a nepokoušel se tolik o psychologii. Celá linie Erifily je nonsens - hra ztrácí dynamiku, je plná zápletek a proměna Ifigenie, která je v Eurípidovi tak působivá, se jen tak mihne. Celý závěr tak nepojednává o dobrovolné oběti, ale o záchraně, neboť místo pravé Ifigenie umírá jakási náhrada. Že je tím rozbit mýtus a veškeré další mýty, které na Ifigenii v Aulidě navazují, se stávají nemožnými, to Racine neřešil. Škoda. Prožívám podobné zklamání jako u Faidry.
Atalia je biblická hra, plná patosu a náboženského vznícení. Racine si vybral dobrou látku - příběh královny Atalie a zachráněného krále - dítěte Joase je vskutku působivý. Nicméně je zde cítit jistá křečovitost a strojenost. Racine už dlouho nic nenapsal a hře chybí ta poetická jiskra, která prozařovala jeho nejlepší dramata. Závěry jednotlivých dějství jsou svěřeny chóru, který deklamuje jakési parafráze biblických žalmů - žel, poněkud nudných a prázdných. Hra samotná nepostrádá dramatického napětí i poměrně působivého vyvrcholení. Ale - jak bylo řečeno - nemá už tu lehkost a dynamiku. ,
Dovolím si ještě citát repliky krásně anachronické:
Atalia: Smrt děcku přinese, zrádče, tvá péče lstivá.
Zbavte mě, vojáci, malého ohavy!
Jojada: Sem! Krále zachraňte, vojáci Kristovi"

Závěrem nutno ocenit zasvěcenou předmluvu Antonína Vantucha, který jednak přináší mnoho cenných informací o autorovi, ale především vysvětluje podstatné znaky klasicistního dramatu Racinova.

2 09.11.2021

V předmluvě je cenné vysvětlení židovské anekdoty: "Je to poetický výraz rasy, která prožila věky v opovržení, v ústrcích a ponížení. Židovskému lidu nebylo dopřáno, aby vybíjel svou energii v usilování po hodnotách, po světské moci a po činech válečnických. Ve dne se žid zabýval obchodem, lichvou, lékařstvím a jiným opovrženíhodným zaměstnáním. Večer pak stáhl záclony, odloučil se od světa a usedl ke stolu, aby přemítal a mudroval nad Svatým písmem a talmudem. Místo činu miloval slovo. Svoji náklonnost věnoval logice. Nalezl zalíbení nejen v logickém obsahu slova, ale dovedl také pochopit druhou, skrytější stránku slova, která je zjevná dětem a básníkům, ale neznámá lidem hlučným a světským: seznal, že slovo má mocnou sílu asociativní a že dovede žít samostatně. Dialektika teologických spisů přešla židům do krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem."
Co dodat k těmto Poláčkovým slovům? Snad jen to, že se nejedná o žádnou mrtvou archiválii, ale o skvělé vtipy, které fungují i dnes. Doporučeníhodná kniha!

4 09.11.2021

Je to skvělá hra, vtipná, zlomyslná, buřičská, rouhavá - v tom je mimochodem velmi vtipná, značně nekorektní a chvílemi o obscénní, byť dnes už to není nijak pohoršlivé. Divadelně je to hra pozoruhodná, role sboru je v ní významná. Sókrates to zde schytal, nevím, jak moc právem a jak moc ne. Skvělá je disputace mezi obhájcem tradičních hodnot a zastáncem moderního pojetí světa. Prostě výborná hra.

Moudrý Náthan je nadčasová hra o náboženské toleranci. Lessingovi se povedlo uchopit téma zevnitř a pojednat složitý teologický problém formou uvěřitelného dramatu plného krásných postav. Kolik lidí však dorostlo Lessingových rozhledů? A jak málo jeho současníků pochopilo, jaké dílo jim nemocný mistr zanechal! Pohádka o prstenu a třech bratřích je vrcholem.
Ostatní hry jsou dobré, ale Moudrý Náthan je jedinečný.

1 29.10.2021