Sorrow komentáře u knih
Rudiš mě baví. Četla jsem jeho Český ráj, a právě Národní třídu a ráda po jeho dalších knihách sáhnu v momentě, kdy chci takovou tu oddechovku, která ale zdaleka není blbá. Jeho příběhy jsou docela banální, hlavní hrdinové poměrně archetypální mužští, a tak předpokládám, že je to hlavně stylistika, pro níž si ho jako autora nesmírně vážím. Národní třída je v podstatě Vandamův monolog směřovaný k jeho synovi, z něhož chce vychovat stejného bojovníka, jakým je on sám. Jediný dialog vede se servírkou Lucií. Příběh i přesto působí velmi dynamicky, autor používá pro něj tolik typické krátké, úsečné věty a repetitivní slova a slovní spojení (cajk, poučit o životě). Vandam je postava tragikomická, stereotypní, a přesto nesmírně plastická. Každý jistě takového Vandama ve svém okolí má. Pointa příběhu je poměrně překvapivá, kam ale vede samotný závěr, je čtenáři víceméně jasné. Národní třídu jsem poslouchala v audiopodobě. Vandama nadaboval Hynek Čermák a panebože, dovedete si vůbec představit větší trefu do černého? Velmi se hodí i k jeho filmovému obrazu. Dialog s Luckou (Kristýnou Frejovou) je velmi dynamický a oba narátoři předvádí svůj um naplno. Audioknihu tedy v tomto případě rozhodně doporučuji, myslím, že příběhu dodává další rozměr.
Amerikána je jedna z těch stěžejních „mileniálských“ knih, které potřebovaly být napsány. Chimamanda velmi dobře reflektuje veškerá témata, jež tato generace dennodenně řeší. Vzdělání, práci, úspěch, vztahy, budoucnost a v tomto případě i velmi aktuální otázku rasy. Pro čtenáře – bělocha – je velmi zajímavé sledovat, jak je poslední zmiňované téma geograficky vázané. Obinze i Ifemelu to, že jsou černí začínají řešit až po emigraci, dřív nebyli s touto otázkou vůbec konfrontováni. Autorka dává nahlížet na věc prostřednictvím Ifemeliných blogových příspěvků, v mnoha případech nutí čtenáře se opravdu zamyslet nad tím, jak je problematika do značné míry vykonstruovaná právě ze strany bílých snažících se za každou cenu dokázat, že oni rasisti tedy rozhodně nejsou. Neméně důležitou linkou jsou vztahy – milenecké, partnerské, rodinné. Adichie pečlivě buduje pozadí každého jednotlivého vztahu, s čímž samozřejmě úzce souvisí i perfektní vykreslení charakterů. Její dialogy působí nesmírně opravdově, ale celkově je Amerikána stylisticky prostě skvostná. Kdybych ji měla přirovnat k jiným dílům, napadají mě knihy Sally Rooney, Chimamanda jde ale více do hloubky a pokrývá širší plejádu témat. Obinze a Ifemelu se oba zařadili mezi postavy, na které budu ráda vzpomínat, vykreslení jejich vztahu se mě nesmírně dotklo a celkově budu (podobně jako většina ostatních) Amerikánu doporučovat k přečtení všem.
Podivuhodný život osamělého pošťáka je velmi intimní příběh patologické lásky, které Bilodo propadá. Křehké vyprávění doplněné o niterná haiku a tanky (formy japonské poezie) působí na čtenářovy smysly v několika rovinách, proto je podle mého zapotřebí číst knihu vícekrát. I na kratičkém prostoru dokázal autor příběh stočil mnoha nepředvídatelnými směry, zejména závěr je poměrně kontroverzní, věřím, že spoustě lidí nemusí sednout. Pro mě bylo ale rozuzlení neméně magické jako celý obsah. Podivuhodný život jsem poslouchala ve formě audioknihy, kterou bych touto cestou chtěla z celého srdce doporučit. V naraci se střídá Vojtěch Hájek s Magdalénou Borovou a oba jsou vynikající, jejich přednes poezie je skutečně krásný a z promluv jako by čišela láska. Zvukový podkres je magický, trochu tajemný, smutný a k příběhu jako dělaný. Za mě jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvláštnějších milostných novel, s jakými jsem měla tu čest.
Jméno Evžena Bočka mají všichni neodmyslitelně spjaté se sérií humorných příběhů o aristokratické rodině Kostkových. Deník kastelána je autorovou prvotinou, kterou původně vydal pod pseudonymem Jan Bittner a zmiňované sérii se vůbec nepodobá. Autor sice už tady používá (jak už název napovídá) deníkovou formu, ovšem brnká na mnohem vážnější strunu. Do poměrně útlé knihy vkládá témata rozvodu, nemoci v rodině, vyhoření, krize středního věku a další. Jako by to samo o sobě nestačilo, temnou atmosféru ještě podporují záhadné zvuky a výjevy na zámku, celý příběh je tedy lehce šmrncnutý duchařskými motivy. Myslím, že však právě polytematičnost je kamenem úrazu. Boček toho do textu nasázel tak moc, až jedno překrývá druhé a nic pořádně nevynikne. Jednotlivé události mají epizodní charakter, čehož obecně nejsem fanda a ani jednu z dílčích tematických položek se tak autorovi nedaří úplně dotáhnout. Myslím, že nejsilnější momenty tkvěly právě v temné atmosféře panující na zámku, jež hrdinu dovádí bezmála k šílenství. Kdyby byly tyto pasáže více propracované na úkor dalších zmiňovaných prvků, jednalo by se ve výsledku o kvalitní duchařskou záležitost, ze které by čišela autentičnost a autorův um vystihnou genius loci. Bohužel tak to není a Deník kastelána proto zůstává ve škatulce podivné žánrové i tematické mišmaše, z níž se čtenáři tak maximálně zatočí hlava. Pokud se přeci jen rozhodnete vyzkoušet tento debut, doporučuji tak učinit v povedeném audioknižním provedení. Vypravěčem je Jaroslav Plesl, jehož hlas velmi dobře sedí k hlavnímu hrdinovi, je hluboký, příjemný a také tak trošku mrazivý. Méně nadšená jsem z klavírních hudebních předělů, ty podle mě naopak atmosféru trochu sráží neb jsou na můj vkus místy až příliš veselé.
Se jménem Michel Houellebecq je už asi neodmyslitelně spjato slovo kontroverzní. Nečetla jsem snad jedinou recenzi, ve které by toto slovo nefigurovalo a už vzhledem k anotaci příběhu, se asi není moc čemu divit. Autor náměty svých knih bodá do vosího hnízda, opakovaně kritizuje moderní společnost a zejména francouzské politické poměry. Ve svém nejslavnějším románu Podvolení zachází tak daleko, že raději nechá vyhrát islámskou politickou stranu, než aby se k moci dostala pravicově založená Marine Le Penová. Houellebecq se nezdráhá využívat skutečných reálií a pouze je doplňovat smyšlenkami, čímž jsou jeho knihy o to naléhavější a uvěřitelnější. Stejně jako v mnou předchozí čtené knize, Serotoninu, oceňuji, jak perfektně zvládá vytvořit paralelu mezi úpadkem jedince a celé společnosti. Pro jeho rukopis se jedná o velmi charakteristický motiv, který si užívám, přestože ho používá opakovaně. Druhou (a zdaleka ne poslední) autorovu přednost spatřuji ve schopnosti morálně pozlobit čtenáře na místě, kde by to zdaleka nečekal. Přestože jsem měla pocit, že mám na islám celkem ukotvený názor, Houellebecq dokázal přijít s argumenty, u kterých jsem si říkala, že na tom náboženství tedy asi něco bude, notabene pokud bych knihu četla z pozice muže. Zvlášť mě zaujala myšlenka předstíraného perfekcionalismu v našich životech – žena, než odchází z domu, se obvykle nalíčí, hezky obleče a upraví – působí tak přitažlivě a sebevědomě na své okolí, pak přijde domů, „masku“ sundá a před manželem pobíhá v teplácích a rozcuchaných vlasech (ne, že by na tom bylo něco špatného, jen mě to zkrátka popíchlo zamyslet se, zda by občas nestálo za to, zkusit to naopak). Celkově mi autor opět dokázal, že mě jeho kompozice příběhu prostě baví, nutí k zamyšlení, občas pobaví, občas rozzlobí, každopádně na mě nějak emociálně působí, což je podle mého známka dobré knihy. Na tomto místě mohu doporučit i audioknižní zpracování namluvené Igorem Barešem s vhodně zvolenými „náboženskými“ hudebními předěly.
Viktorie Hanišová je etablovaná česká prozaička, která si mou pozornost získala zejména fenomenální Houbařkou. Mnou druhá čtená kniha – Rekonstrukce – už se mi líbila o poznání méně. V povídkovém souboru autorka uplatňuje to, v čem je skutečně dobrá, a proč jsem si její Houbařku velmi oblíbila. Umí výborně vykreslit (narušenou) psychiku svých hrdinů, vybudovat atmosféru a co hlavně, ne vždy vykládá všechny karty na stůl. Ponechává čtenáři tak trochu volnou ruku, a i když nabízí ve svých textech spoustu vodítek, ne vždy je doslovná, což je něco, co maximálně oceňuji. Upřímně jsem nečekala, že by s těmito svými přednostmi uměla až tak dobře pracovat na malém prostoru povídky, opak je ale naštěstí pravdou. Texty jistě vyvolají emoci, a byť jsou některé náměty velmi prvoplánové (zejména Vrátíš se?), jiné zaujmou a zanechají v paměti tak trochu nepříjemný pocit (za mě rozhodně Díra). Celkově považuji Dlouhou trať za soubor zdařilý a hodný doporučení, a to říkám jako někdo, kdo formátu povídky zas až tak nefandí.
Jsou knihy, u kterých si prostě ani netroufnu hrát na to, že bych je dokázala nějakým způsobem adekvátně zhodnotit. Povídková sbírka Možná že odcházíme je rozhodně takovou knihou. Nedostižnou ve své genialitě. Balabán na tak úsporném prostoru (rozsahově se povídky pohybují mezi čtyřmi a jedenácti stranami) vytváří plastické obrazy bolavé zkušenosti s všeobjímajícím motivem odcházení ve všech možných podobách, které si umíte představit. Načrtnutí charakteru, situace, ponechání vás s tím na kratičký čas a zase pryč. Tolik poetických obrazů, takové rozdmýchání niterného prožívání textu. Miluju tě, Jane Balabáne...
Pár ukázek:
"Kdyby andělé měli skutečně létat," vysvětloval Michal spíš sám sobě, "musela by jejich kostra být utvářena úplně jinak."
Kdyby andělé měli skutečně létat, pomyslela si Věra, proč by potom bůh tvořil ptáky a to jejich hrozné sternum, které vybíhá z hrudi jako hora?"
Nula jí byla vždycky podezřelá. Paní učitelka říkala, že nulou nelze dělit, ale lze jí násobit. Tenhle malý kroužek představující nic spolkne i to největší číslo jako nic. Uvnitř v tom kroužku jsou asi stočené celé řady čísel.
Jenom se mu sem tam zastesklo po tom srdci, které bilo těsně u jeho srdce a potom přestalo bít. (Obě -i- po -b- v předchozí větě mohou být nahrazena ypsilon a význam se nezmění.)
Fredrik Backman je etablovaný autor, který má na kontě už řadu bestsellerů. Pro jeho práci je typické, že dokáže člověka rozesmát i dojmout třeba i jen v rámci jedné stránky. Nejinak je tomu v případě Úzkostí. Ty začínají sledem velmi humorných výslechů propuštěných rukojmích, z nichž jeden je větší blbec než ten druhý. Nikdo se na ničem neshodne, všichni působí zmateně a hlavně, nikdo nic neví, obzvlášť ne, kde je pachatel. Výslechové dialogy jsou přetínány nejrůznějšími odbočkami do minulosti některých z hrdinů a v druhé půlce se pak retrospektivně vracíme do onoho osudného bytu. V průběhu knihy postupně zjišťujeme, že skutečně nic nebylo tak, jak se zdálo být a humor pomalu ale jistě střídá melancholie a až filozofické úvahy nad každodenními útrapami života. V tento moment dílo skutečně dostojí svému názvu a dává vyniknout nejrůznějším úzkostným nebo až depresivním stavům hrdinů a příčinám, které k nim vedly. Backman zapracovává jednotlivá témata citlivě a byť volí útržkovitý styl odvíjení děje, nakonec kniha působí velmi kompaktně a drží při sobě jako správně seskládané puzzle. Objektivně se určitě bude Backmanovým příznivcům líbit, hodně mi připomněla třeba knihu Babička pozdravuje a omlouvá se. Subjektivně se však musím přiznat, že pro mě právě po velmi zábavné první půlce hodně ztratila dech. Filozofické úvahy jsem si moc neužívala, snad proto, že patřím ke šťastlivcům, a tak jsem s osudy hrdinů nesouzněla. Taky nejsem velký fanda takového toho dovedení všech postav ke správnému (dokonce až šťastnému) konci, závěr pro mě zůstává až příliš patetický. Nejkladněji tak hodnotím linku dvou policistů, tady Backman velmi dobře zpracoval generační postoje obou z nich. Román jsem si vychutnala v audiopodobě, o naraci se postaral Otakar Brousek ml., který se u zpracování jednotlivých hrdinů skutečně vyřádil. Pochválit je zapotřebí režijní práci, protože udržet intonaci tolika lidí muselo dát sakra práci. Audioknihu proto hodnotím kladně i když i tady se musím přiznat, že už to pro mě po půlce ztrácelo kouzlo.
Premisa sice slibuje introvertní holku, která je svá, každého utře a absolutně ji nezajímá, co si o ní kdo myslí a ono to dokonce na začátku vypadá, že to tak bude. Velmi záhy se ale Eleanor seznamuje s Raymondem a začne se odvíjet jedna z nejpodivnějších psychologických proměn hrdinky, se kterou jsem měla tu čest. Šedá myška se během několika stránek mění v bojovnici, z ženy, jež by ještě před chvilkou na žádnou party nešla ani párem volů, se stává koordinátorka firemního večírku, koženou vestu a tašku na kolečkách rychle nahrazují podpatky a moderní hadry. To vše se děje nanejvýš klišoidním způsobem. Přidejte si k tomu zcela stereotypní mužské hrdiny – nagelovaného frajírka s příšerným chováním na straně jedné a uťápnutého ňoumu, který je ale přece tak hodný a chápavý, na straně druhé a hned máte koktejl plný pachutě šablonovitosti. Aby toho nebylo málo, autorka nám velmi laskavě objasní, proč je Eleanor taková, jaká je (protože každý introvert ke svému způsobu života musí mít samozřejmě děsivý portrét z dětství), tady ale bohužel narážíme znovu, neboť každému, kdo už četl alespoň dva „psychologické thrillery“, musí být jasné, co se té chuděře stalo. Zabodovat se však autorce daří v linii s matkou, to uznávám. Pomyslnou třešničkou je pak už jen kostrbatá stylistika a za mě bohužel i nepříliš povedené audioknižní zpracování. Petra Špalková se k mým oblíbeným interpretům nezařadila. Na závěr jen shrnu, že naprosto chápu, co kniha chce sdělit – že pomoc těm divným týpkům kolem nás je někdy na místě, a že je to může nakopnout zcela změnit svůj život, a že na to nikdy není pozdě, jenže se mi nelíbí, že tohle poselství autorka předkládá tak strašně šablonovitým a neuvěřitelným způsobem.
Příběh sám je zrovna tak banální, jak zní jeho anotace. Tragikomická pravidelná setkávání party mužů, které autor označuje slovními spojeními „ten, co mu umřela žena“ nebo „ten, co je z nás úplně nejmladší“ rozhodně nejsou ultra fascinujícím námětem. Autor do příběhu nicméně umně vplétá drobné záchvěvy emocí, jež bychom od tak stereotypně vykreslených chlapů možná nečekali. Rovněž prostředí sauny jako by byl samotný žijící organismus. Rudiš opakuje motivy, hlášky i situace a ono to nějakým podivným způsobem na tak malém prostoru skvěle funguje. Až jsem vlastně byla překvapená, jak elegantně, a přitom zcela jednoduše, se dá tak neoriginální námět zpracovat. Korunou celému dílu je rozhodně audioknižní zpracování v režii Michala Bureše, to prostě chcete slyšet. Petr Čtvrtníček perfektně zvládl vystihnout podstatu díla, jeho dialogy (které vede v podstatě sám se sebou, že) působí, jako byste opravdu seděli v té sauně a poslouchali rozhovor bandy mužských. Narace je intonačně dokonalá a s hudebními vložkami se šetřilo, což je tentokráte jen ku prospěchu věci.
Serotonin byl mou první čtenou knihou od věhlasného kontroverzního Michela Houellebecqa. Naprosto chápu poprask kolem jeho jména, neboť jeho um zdánlivě banální příběh zabalit do širokého sociálního kontextu, je hoden obdivu. Do poměrně útlé knihy se mu úspěšně daří vklínit celou řadu skoro až tabuizovaných témat od kritiky evropské společnosti přes sexuální chtíč hlavního hrdiny až po otevřenou revoluci lokálních hospodářů, kteří již dále nedokážou snést tlak velkých korporátních podniků. Kniha působí nesmírně inteligentním dojmem, Houellebecq totiž mistrně pracuje s paralelou úpadku jedince Florenta Labrousta a zároveň celé Evropy. Do příběhu vkládá střípky napětí – již zmiňovaná revoluce nebo až vyšinuté stalkerství, kterému hrdina v jednu chvíli propadá – ale i ironicky humorné pasáže (deklasifikace Holandska jako státu musí vykouzlit potutelný úsměv na tváří snad každému). Ač určité fragmenty knihy působí zprvu obscénním dojmem (například úvod popisující dvě mladé dívky, kterým Florent pomáhal dofouknout pneumatiky), ke konci dojde čtenář pochopení toho, jak moc mohla vlastně skutečná láska změnit směr života stárnoucího Francouze. Serotonin je rozhodně kniha hodná pozornosti a všemožných názorových debat, trochu bych jen chtěla odlákat potencionální zájemce o audioknihu. Ačkoliv je příběh dobře zrežírován, měla jsem s hlasem Otakara Brouska ml. coby Florenta-Claudea nějaký osobní problém, proto doporučuji vyzkoušet nejprve ukázku.
Tak jsem si po x letech zopakovala celou sérii, tentokráte v audioknižní podobě. O naraci se postaral velmi zkušený herec a dabér Aleš Procházka, který svůj hlas propůjčil například Severusi Snapeovi. Medový přednes nezkreslený přílišnou hereckou afektovaností působí nadmíru klidným dojmem a k trilogii se dle mého velmi hodí. Procházka dovedně mění intonaci ve chvílích, kdy je potřeba, rozhodně však nepřehrává. Dovedu si představit, že někteří náročnější posluchači by dali přednost vícehlasému zpracování, a i já uznávám, že by si to možná takto epická fantasy zasloužila a přineslo by to poslechu zase jiný rozměr, mně ale naopak klidnost a mírumilovnost projevu sedí. Hudba slouží pouze jako oddělovač, není přespříliš výrazná, přesto tvoří příjemné osvěžení mezi poměrně dlouhými kapitolami. Celkově je audiokniha dobrou volbou pro všechny, ať už Pána prstenů znají nebo ne.
Naprosto perfektně vystavěný příběh, u kterého oceňuji zejména jazykovou stránku. Tři časová období odděluje dobová mluva i způsob zachycení každodenních úkonů. Neprvoplánové a tak akorát magické; mám pocit, že Romové hodně tíhnou k duchovnímu světu a rodina je pro ně posvátná, a přesně tak jsem to z knihy taky cítila. Byť jsem od ní nečekala zas tak mnoho, pan Štifter mi dokázal opak a jen potvrdil kvalitu současné české prózy. Určitě si pohlídám i jeho další knihy :)
Nejdřív jsem si myslela, že blogovým zápiskům hozeným na papír přece nemůžu dát víc než tři hvězdy, ale víte co? Ono si to ty čtyři určitě zaslouží. Mariino vyprávění je přesně takové, jak se inzeruje - vtipné, inteligentní, psané s nadhledem a lehkostí. Rozhodně doporučuju si to čtení dávkovat, protože tím, že to přece jen vzniklo jako blog posty, jsou si jednotlivé články vyzněním (nikoliv obsahem) dost podobné. Grafická podoba knihy mě bohužel nechala naprosto chladnou, ilustrace nejsou mým šálkem kávy a širokoúhlý formát je sice originální nápad, ale jako v knihovně to vypadá fakt blbě. Proto za sebe doporučuju audioknihu, která je skvěle namluvená samotnou Marií. Pokud se chcete dobře zrelaxovat a pobavit, tahle holka se vám o to zaručeně postará :)
Přesně ten typ knihy "pro dospívající", který má co nabídnout i dospělému. Nevinnost, naivita, hledání sebe sama, psychické problémy - jo, chápu, že se v tom spousta puberťáků najde. Charlie nedošel vždycky k těm nejlepším rozhodnutím, ale o tom je život. Vyzvednutí důležitých životních hodnot a uvědomění si sebe sama může na někoho působit trochu kýčovitě, já mám však za to, že to autor podal citlivě, navíc ve skvělé formě. Dopisy se dobře čtou, proto kniha zaujme. Já jsem nadšená. Film se taky povedl, ale vůbec v něm tolik nevyznívají "problémy" (možná bez těch uvozovek), které Charlie má, kniha je v tomto směru mnohem intenzivnější.
Bravurně vymyšlená zápletka, skvělý motiv, vymakaná psychika, hlavní vyšetřovatel sympaťák a jeho parťák plný tajemství, které nám Jussi postupem času snad odhalí. Jsem naprosto nadšená a co nejdříve určitě sáhnu i po pokračování :)
Ocean Vuong ve svém prozaickém debutu nezapře básníka v sobě, a proto román, nebo chcete-li dlouhý dopis, Na Zemi jsme na okamžik nádherní upoutá na první pohled zejména jazykově. Je plný neobvyklých slovních spojení, básnických figur a metafor. Velmi výrazně působí na čtenářovy smysly, a pakliže si někdo rád zaškrtává v knihách zajímavé pasáže, přijde si tady rozhodně na své. Poselství sdělení je nicméně neméně důležité, neboť autor popisuje pocity první a druhé generace vietnamských přistěhovalců do Ameriky v důsledku války ve Vietnamu, věnuje se vlastní sexualitě, vnímání rasy, užívání návykových látek a kdo za to nese odpovědnost a řadě dalších témat. Celý Pejskův život ovlivňovaly ženy. Babička Lan, která se živila prostitucí a chlapce miluje a chrání a matka Rose - chladná, násilná ke svému synovi. O otci se mluví jen v náznacích. Dalším důležitým člověkem je Trevor, s nímž se hlavní hrdina setkává při brigádě na tabákových polích. Ten ztělesňuje model bílého maskulinního muže, a když mezi nimi propukne milostné vzplanutí, oba se ke své sexualitě staví zcela odlišně. Tady Pejsek představuje další důležitou rovinu - vnímání násilí. Témata jsou přitom v knize navrstvena tak, že jedno nevyhrává nad druhým, každému je věnováno dostatek prostoru a zajímavý úhel pohledu, ovšem bez zbytečného patosu nebo účelnosti. Oceanu Vuongovi se ve svém prozaickém debutu zkrátka převelice dobře podařilo spojit krásnou vysokou literaturu se silným příběhem.
Peníze od Hitlera jsou možná tou nejnemilosrdnější knihou, jakou jsem kdy četla. S plnou silou odhalují zlo, které je člověk na druhém schopen spáchat. Při čtení zůstane čtenář s údivem zírat na míru nespravedlnosti a křivd, jimž byla mladičká dívka vystavena bez možnosti se bránit. Denemarková je úderná a drží celou dobu linii příběhu zejména v psychologické rovině. Neodbočuje, nepřikrášluje. Živí plastický obraz hlavní hrdinky, která chce dojít spravedlnosti a nelze jinak, než jí fandit. Ona sama má přitom na lidi více než zajímavý názor, to když pronese: „Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.“
Stylisticky je kniha velice náročná, i přes závažnost tématu jsem se proto mnohdy přistihla, že trochu ztrácím nit, čemuž bohužel možná "napomohlo" i to, že jsem příběh poslouchala jako audioknihu. Takto náročný román není asi úplně nejvhodnější na převedení do audiopodoby, ačkoliv charismatická Zuzana Slavíková interpretovala Gitu Lauschmannovou fantasticky, zejména se hodila k jejímu staršímu já.
Celkově jsou Peníze od Hitlera knihou, která si zaslouží veškerou pozornost i ocenění, jsou ovšem pro náročného čtenáře a míra brutality snad může být na někoho až moc.
Subjektivně bych po přečtení jiných Petřiných knih hodnotila třemi hvězdami, ale že je to debut, hvězdu přihazuji. Autorka je mistryní ve vykreslování charakterů a vztahů mezi nimi. Líbí se mi ten kontrast strohého stylu a hutné výpovědi, který je pro ni tak typický. Chápu, že její sloh nesedne každému, tahle dáma má ale co sdělit. Byť se její próza zdá bez naděje, mezi řádky naopak můžete vyčíst, že vlastnosti, které dnešní společnost vyzdvihuje, ještě nejsou vším, a že naopak outsider může dopadnout docela dobře. Oceňuji opravdovost a smekám před Petřiným pozorovacím talentem, tohle napsat v pětadvaceti?!
Někdo blízký je lehce nadprůměrná detektivka s otřepaným motivem únosu dítěte. Tempo je svižné, dialogy se čtou dobře a možní pachatelé jsou vykresleni natolik kvalitně, že podezříváte každou chvíli někoho jiného. Líbí se mi aktuální prvek Twitteru a Facebooku a i inspektor Fawley je celkem sympaťák. Doufám, že se v dalších dílech dočkáme trochu více z jeho minulosti, protože to je nakonec možná to, co mě, na jinak poměrně černobílých detektivkách, baví sledovat úplně nejvíc. Závěr je překvapivý, ale ponechává dost nezodpovězených otázek...