Sparkling
komentáře u knih

Velmi čtivý román založený na třech příbězích, které se na konci propojí. Všechny tři dějové linie mě bavily a užívala jsem i styl, kterým byl román napsaný. Pravda je, že nejde o náročnou či nějak hlubokou knihu, ale ani o nic povrchního. Trochu mě zklamalo rozuzlení, asi jsem při tom neustálém napětí a tápání mezi různými náznaky propojení příběhů čekala něco, co mi opravdu vyrazí dech, kniha na to potenciál měla. Na druhou stranu je ale kniha v porovnání s typickou dnešní produkcí malým zázrakem.


Pro mě nezajímavá forma a dopředu očekáváné vyvrcholení příběhu.


Některé pasáže byly lepší, ale jako celek na mě kniha působí jako namyšlený pokus amatérského spisovatele, který si o sobě moc myslí. Asi nejpřesnější popis knihy by podle mě byl "nevyzrálá". Taky jsem cítila - jak už tu někdo zmínil - autorovu snahu do knihy vměstnat co nejvíc témat, postav, míst a tak dále, stejně jako snahu šokovat a pokusy o uměle a prvoplánově vytvořené napětí a očekávání dalšího děje (vždycky mi přišlo laciné, když spisovatelé text knihy prokládali větami typu "To ještě nevěděl, co ho čeká." nebo "V tu chvíli se mu ani nesnilo o tom, jakému nebezpečí bude brzy vystaven." Uh.) Často se v knize také objevuje na mě přehnaný patos v popisech pocitu štěstí hlavní postavy.


První nuda od Simone. Po několika jejích knihách, které se staly mými oblíbenými, mě to překvapilo, ale dělalo mi problém vůbec knihu dočíst.


Divím se, že není román známější - upoutala mě obálka a po prolistování i styl psaní a použitý jazyk. Zvláštní, ale nedotažený příběh. Něco se mi zdálo moc dobré, ale něco tomu chybělo (včetně nějakého zdařilejšího a výraznějšího uzavření). Přesto za přečtení stojí.


Viewegha jako spisovatele neuznávám, ale nemůžu mu upřít, že jeho knihy jsou čtivé a zabaví, když chce člověk knihu, na kterou se nemusí soustředit.

Myslím, že autor nevyužil potenciál, který Emil Zátopek jistě představuje (a který by podle mě mohl posloužit jako podklad pro mnohem lepší knihu). Celé se mi to zdálo takové suché, přitom se o Zátopkovi všude píše, jaký byl srandista a vypravěč, tak proč to nebrat trochu hravěji a zapomenout na nekonečné letopočty a historické údaje? Chápu, že to od Zátopkova příběhu oddělit nejde, ale přece jen bych to trochu upozadila oproti nějakým autentickým výpovědím a historkám.


Zajímavý příběh, jak už někdo psal, jde o propletení detektivní a romantické dějové linky (doplněné trochou historie a úvah o lidské povaze). Čtivá kniha, ale pro mě průměrná. Označila bych ji jako vhodnou na odpočinkovou četbu.


Náhodně jsem srovnala český překlad s originálem a zjistila, že překladatelka si s knihou dělala, co se jí zachtělo. Některé odstavce úplně chybí.


Jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu četla. (A přitom to byl úplně náhodný objev v Levných knihách.)


Skvělý, nevšední příběh, úžasná práce s prolínáním různých časových rovin, dovednost vzbudit ve čtenáři silné emoce, a to občas i jednoduchými větami, které jsou ale plné napětí a citů, vytříbené používání jazyka a originální příměry (slunce rozlévající se po stole jako rozpuštěné máslo, ach). A v neposlední řadě správný poměr hlubokého smutku a prosvětlující naděje (té stačí špetka, aby se z knihy nestal další román od Johna Greena).


Nesouhlasím, že nemá smysl číst, pokud člověk není obeznámený s autory a díly, o kterých se v knize píše. Naopak, ve mně Sontagová o některé z nich vyvolalala zájem (Artaud). A i o autorech, o které jsem se dál nezajímala, píše tak zajímavě, že kniha za to stojí tak či tak, její myšlenky jsou podnětné a její způsob vyjadřování velmi precizní a mimořádný.


První polovina knihy mě dostala - líbila se mi ta zváštní atmosféra jak tvrdých začátků Joeova života (a citlivé a barvité popisy některých jeho epizod a Joeových vlastností a zvláštností), tak prvních fragmentů života smetánky u Jezera potáplic. Celý příběh mi občas něčím připomenul Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho, ale spíš právě tou atmosférou bohaté společnosti a kluka, který se mezi její členy tak nějak omylem dostane. (SPOILERY.) Druhá půlka ale působí jako nějaká detektivka či kniha o boji gangsterů. Joeův a Clařin divoký úprk Amerikou na tolika stranách mi přišel zbytečný, stejně tak přehnaně působící zápletky plné rvaček, podvodů, lží, vražd a výslechů. Což mě vede k samotnému vztahu Clary a Joea, který pro mě představuje další záhadu: co si na Claře vlastně Joe zamiloval? Podle toho, jak ji autor předvedl, si to moc neumím představit. Možná tak nějaké pobláznění, fyzická přitažlivost, ale vydat se kvůli ní na takovou cestu a potom dřít v továrně, aby ona mohla sedět doma a tlachat se sousedkou? Dalším mínusem je pro mě Penfieldova poezie. Kdybych nebyla takový "obsedantní" čtenář, asi bych ji přeskočila.


Úžasně inspirativní žena. Sice s jejím dílem nejsem tak dobře seznámena, ale už jen ze způsobu, kterým o něm mluví, a z jejích experimentů s technikou mohu říct, že pro mě představuje skutečnou umělkyni. Osobnost umělkyně. I bez vztahu k tomu, jak se její tvorba komu líbí či nelíbí.


Čekala jsem něco ve stylu Sylwie Chutnik, dynamické, silné příběhy, jen zasazené ne do polského, ale do italského prostředí. Kniha se mi ale zdála mdlá a utahaná.


Moc nechápu, co se mi to vlastně dostalo do rukou, ale tohle tedy za literaturu nepovažuju. Téměř náhodné shluky písmen, slov a vět beze smyslu. Každý ale má jiný vkus a možná jen nemám dostatečně vyvinutý smysl pro absurdno. Gertrude Steinová má taky hodně obdivovatelů...

Je pravda, že kniha Milovnice nastavila laťku velmi, velmi vysoko (téměř až nedozírně), takže se dalo očekávat, že další knihy, které si od Elfriede přečtu, už mě tolik nenadchnou, protože autorů, u kterých člověk zjistí, že každá jejich další kniha ho dokáže znova překvapit a uvést v úžas, není moc.
Lačnost je sice moc dobrá kniha, ale kvalit Milovnic a šoku z úplně nového druhu literatury a používání jazyka, který jsem pocítila při prvním čtení Jelinekové (Zimní putování), pro mě nedosahuje. Za přečtení ale stojí, i když člověk k jejímu zdolání potřebuje alespoň mírnou dávku trpělivosti a schopnosti zachovat si chladnou hlavu, pokud má při čtení občas pocit, že slova a věty nedávají smysl či do zbytku textu vůbec nezasahují.
A nakonec musím zmínit, že miluju, jak Jelineková promlouvá ke čtěnáři. S ironií a bezohledností, a přitom shovívavě.


Moje seznámení s Proustem. Nádherné používání jazyka, popis krajiny, města i počasí, až má člověk pocit, že se na oněch místech a v onom slunečném či deštivém dni prochází společně se Jeanem a fascinovaně s ním pozoruje okolní přírodu a vdechuje její vůni. Knize ale podle mě hodně uškodilo, že není dopsaná (to dá ale asi rozum). Editoři se sice zřejmě snažili, seč mohli, přesto jsou ale v knize místa, a to celkem častá, kdy jsem buď přemýšlela, jak se zbylým textem souvisí a proč je tam Proust vůbec zařazoval, nebo jsem byla zdlouhavým popisem například soudních sporů tak unavená, že jsem knihu málem nedočetla. Časté jsou poznámky pod čarou, ve kterých editoři upozorňují na chybějící text v rukopisu, na původně jinak napsané jméno či na nesrovnalosti s předchozím textem. Takže trochu zmatek.
Proustův styl psaní mi občas lehce připomínal moje oblíbence Galsworthyho a Woolfovou.
Jako předehra k Hledání ztraceného času kniha posloužila dobře, předpokládám a doufám, že ve srovnání s nedokončeným románem Jean Santeuil bude Hledání propracovanější (či spíše dopracovanější) a moc se na ně těším.
