stagno komentáře u knih
Jedinečnost role Ivana Martina Jirouse v naší moderní historii není zatím v obecném povědomí příliš zakotvená,proto patří panu Švehlovi velký dík za úsilí,které vedlo k vytvoření tohoto důstojného portrétu.Hlavní důraz klade samozřejmě na období normalizace a je určitě dobře,že připomíná také osudy desítek dalších svobodomyslných lidí,do jejichž životů zasáhla/často brutálně a nevratně/ estébácká svoloč.Je to výborná biografie,pečlivě připravená,poutavě napsaná.
Rád se připojuji k pochvalným komentářům,mě také tento grandiózní literární text vyladěný do neobyčejně působivého harmonického celku okouzlil a podmanil.
Chtěl bych připomenout i výborný překlad Františka Benharta /1924-2006/,velkého znalce a propagátora slovinské literatury.
Podivný román zaplněný černobílými neživotnými postavami,balastem předsudečných "vidláckých"klišé,ve kterém ekologicky uvědomělé dobro svádí boj s nezodpovědným masturbujícím zlem.
Ať už to měla parodie,alegorie či groteska,nijak mě tento směsný aktivistický bizár neoslovil.Neustálé opakování otravovalo,místo humoru jen jakýsi ironický škleb a i těch oběšených,zastřelených,znásilněných a do studny spadlých bylo až moc.
Nějaké hlubší poselství asi není třeba hledat.Dvě úplně poslední věty/sebeparodující/ naznačují,že ani autor nebere své dílko nijak vážně a že se chtěl především pobavit.
Tímto neobyčejně ambiciózním,komplikovaným a čtenářsky náročným románem chtěl Faulkner vytvořit svůj opus magnum,předat světu /alespoň literárnímu/ humanistické a protivaléčné poselství.Ale i přes velkou snahu /a možná i kvůli ní/ zůstal výsledek trochu za očekáváním a přijetí kritikou i čtenářstvem bylo a zůstalo spíše vlažné.Ani v naší databazi to není nejčtenější kousek.
Jako by to,co vždy fungovalo v důvěrně známém domácím mississippském prostředí /např. ve skvělé"snopesovské" trilogii Vesnice,Město,Panské sídlo/ ztratilo zeměpisným a tematickým rozkročením /děj se odehrává za 1.světové války ve Francii/ něco ze své umělecké síly.
Ale i když to není nejlepší Faulkner,je Báj dílo zajímavé,pro mě se zvláštním kouzlem /během života jsem se k němu už vícekrát vrátil/ a především je to pořád Faulkner.V jednotlivých epizodách bravurní,empatický a soucítíci se svými postavami,fascinován tím,co všechno je člověk schopný vydržet.
Pro mě určitě jeden z nejlepších českých románů,mimořádně zdařilá je i filmová verze.
Touha pomstít se za starou křivdu vede Ludvíka Jahna na cestu proti běhu času,sám při ní páchá křivdy nové,aby nakonec v konfrontaci s vysmátým a nepostižitelným nepřítelem Zemánkem pochopil,že vše už bylo/nebo bude/zapomenuto a osobní satisfakce není možná.Velká historie zásadně ovlivňující lidské osudy žádné žerty nepardonuje,vždyť sama je jedním velkým žertem.Pomsta nemůže být životním programem.
Myslím,že v této románové prvotině zazářil velký Kunderův talent nejjasněji.Pozdější autorova tvorba svázaná urputnou sofistikovanou snahou o vytvoření vlastního literárního obrazu se mně už nelíbí.Je psána už jiným jazykem a pro jiné publikum.Ale za Žert jsem jako čtenář vděčný.
Neznám jiný román,který by byl napsán tak vtipně a zároveň vyzařoval takový smutek.
Četba není úplně snadná,vyžaduje vhodné rozpoložení a nedivím se nakladatelům,kteří román odmítali a ani příliš čtenářům,kterým se kniha nelíbí /můj první pokus před lety také ztroskotal/.
Ale stojí to za to.Skvěle zachycené neworleánské figurky/třeba černoch Jones/ spolu drsně bojují o své místo na slunci,podvádí,vyhrožují,berou se na hůl a i případná snaha konat dobro dopadá směšně/paní Levyová/.
Ignácius je spouštěčem a hybatelem děje a jako správný katalyzátor se nespotřebovává /ale naopak kyne/.Postava až obludně egocentrická,sice rétoricky zdatná,ale bez jediné dobré lidské vlastnosti /někoho mně to silně připomíná,ale Ignáciovy bonmoty jsou alespoň vtipné/.
A bylo by neodpustitelné nezmínit kongeniální překlad Jaroslava Kořána.
Tento mimořádně působivý román je určitě nejlepší číst s čistou neovlivněnou čtenářskou myslí a film,kritiky a komentáře si nechat až na potom.
Ishiguro nám nejprve odkrývá s mistrovskou rafinovaností dětství a dospívání hlavních postav a přivádí je do dospělosti,kdy už mají dostát své předurčené roli-opatrovat a poté darovat.V této depresivnější a zásadní části knihy cítíme soucit,smutek,tíhu konečnosti.Ale také si uvědomíme,že i naše životy řídí nějaký program,o kterém mnoho nevíme a že až přijde čas,tak nám také žádná Madam odklad nedá.Je to román o našich životech,o nás.
A tak nezbývá,než se snažit prožít svěřený čas co nejlépe/v tom nejširším slova smyslu/ a snad se i těšit z toho,že o konci našeho programu máme většinou méně konkrétní představy než absolventi Hailshamu.
Mechanický pomeranč má razanci a spád,přežene se přes čtenáře jako vichřice /u mě za jeden den/ a ohromí-nebo alespoň zaujme-jazykovou originalitou i myšlenkovou náloží.
Pro mě je hlavním tématem zlo zobrazené v postavě Alexe.Naprostá neschopnost pocítit soucit či vinu,impulzivní potřeba sadistického vzrušení,obratná prolhanost umožňující manipulovat s okolím i ona povýšená samolibost /se kterou o sobě Váš Pokornej Vypravěč referuje/ naplňují kritéria psychologické temné triády tak,že už ani temnější být nemůže.A tak čtu i poslední /asi zbytnou/ kapitolu-sociopat tohoto typu může být časem nenápadnější /a třeba vstoupit do politiky/,ale jiný ve smyslu "lepší"
už nebude nikdy.
Dílo stojící trochu ve stínu slovutnějších titulů,pro mě ale věrný souputník už od jinošských let a z českých románů ten nejmilejší.Jan Procházka napsal Přestřelku obdivuhodně vyváženě,s velkou citlivostí a empatií a i na záporných postavách dokázal najít něco,co je v očích čtenáře zlidští /lidsky se koneckonců zachovají i ti dva gestapáci v nejsmutnější epizodě/.
Je to obraz těžké doby,ale díky skvělému humoru nevyznívá román nijak depresivně.Procházkova vnímavost,schopnost zachytit atmosféru okamžiku a znalost reálií jsou patrné i v poetických pasážích-jako je třeba Vojtův návrat ze školení mrazivou
moravskou štědrovečerní nocí nebo Arnoštčina cesta nočním Brnem na olomouckou výpadovku.
Z čistě literárního hlediska virtuózně napsaný román.Svým osobitým originálním stylem rozbíjí Vargas Llosa časovou linearitu příběhu a tím i vývoje psychologie postav,aby se vše nakonec propojilo v ucelený a vysvětlující obraz.Dílo obdivuhodně zkomponované,jazyk úsporný,bez jakéhokoliv slovního balastu,zpráva o životě v Peru v padesátých letech 20.století.
A to je právě ono:je to jenom zpráva,i když mistrovsky napsaná,bez /pro mě/ zřejmé přidané hodnoty.Proto kladu Rozhovor u Katedrály až za romány Město a psi a především Zelený dům,které to"něco navíc"mají.V každém případě jde ale o krásný čtenářský zážitek-a který jiný spisovatel dokázal v jedné dekádě napsat tři tak výborné romány?Inu,zlatá šedesátá.
Hodně výživný čtenářský trip.Originální román prosycený drsným humorem,přesto jsem v něm žádnou podbízivou vulgárnost necítil,spíš naopak jakousi soucítící lidskost.To i díky obdivuhodné schopnosti autora plasticky a odlišitelně charakterizovat snad všechny postavy,bez ohledu na prostor,který v příběhu mají.Famózně napsaná je především první čtvrtina,prolog uvádějící následný bizarně třeskutý sled událostí ve městě Meade.Některé scény jsou vysloveně krásné-třeba rozmluva starého Pearla s poustevníkem nebo ta,ve které svěřuje umírající matka svou malou dceru Matildu do péče pasáka Blackieho.
Ono to asi opravdu není pro každého/to žádná kniha/,ale doporučuji to alespoň zkusit.
Nic proti základnímu příběhu,motivu dvou prolínajících se světů,dialogům nebo zobrazení lidské osamělosti v odosobněném velkoměstě.Vše je ale předloženo s chladnou manýrou zručného spisovatele a hlavně utopeno v moři slovního balastu a opakujících se popisů téhož-jen Tengovy genitálie a hrudníky obou hrdinek by daly dohromady několik stránek.Slova se valí a řinou a jako by zakrývaly ten prostý fakt,že HM nemá /tentokrát/ co říct.
Čistě napsaný román,který přeložil s neokázalou bravurou Bedřich Fučík.Krásné čtení.
Strhující novela hodna nobelisty.Je psaná přímočarým až strohým stylem,ve
zdánlivě jednoduchém textu jsou ale obsaženy ty nejzákladnější otázky lidské
existence týkající se vztahu člověka a světa/společnosti/ i otázka jinakosti.
Tím jiným je hlavní postava Mersault.V jeho vnitřním světě zcela chybí emoce-
neumí je vyjadřovat ani vytvářet a také ani není schopen je vnímat u ostatních.
Z pohledu dnešní psychologie jde o čítankový příklad tzv.alexithymie.To nemůže
sice omluvit vraždu,umožňuje to ale pochopit Mersaultovou chování při soudním
přelíčení i až stoický klid v předvečer smrti.Rozumíme ale i pobouření prokurátora
a většiny veřejnosti.
Dovolím si ještě malý přípodotek,možná nevhodný,ale nedá mi to:vnímám určitou
podobnost Camusova hrdiny a nedávno odsouzeného českého dvojnásobného
vraha K. /který-na rozdíl od Mersaulta-ještě ke všemu možná ani vrahem není/.
I u něj vedla počáteční absence očekávaných emocí k popuzení veřejnosti,neskrývanému nepřátelství soudkyně a k minimálně nestandartnímu procesu.Ale to jen na okraj.
Román z kategorie"nenápadný,ale výborný".Mistrovsky zachycená atmosféra
rybářského městečka na mokřadlovém jihu/jižanské/ Louisiany,několik postav,
které si čtenář-i přes jejich zjevnou nedokonalost-rychle zamiluje a jejichž příběhy
se postupně přibližují a proplétají.Obraz života,který je po generace víceméně
stejný,moderní dobou jen málo změněný,který se dokázal vyrovnat i s ničivým
hurikánem Katrina,ale pro který může znamenat definitivní konec přibližující se
ropná skvrna.
Knihu jsem přečetl prakticky na jeden zátah a za poctivou porci čtenářské radosti
musím dát plný počet /i když rozumím i některým dílčím výhradám v předchozích
komentářích/.
Zasvěcený pohled do zákulisí moskevských politických procesů ve třicátých
letech minulého století.Arthur Koestler sám prošel ve svém životě i obdobím
komunistického poblouznění,přežil i celu smrti a tak dobře věděl,o čem píše.
Vyšetřování Rubašova líčí jako pečlivou a ďábelsky sofistikovanou inscenaci
divadelního představení,kde jde jen o to,aby se vybraný padouch se svou rolí
vnitřně ztotožnil a při premiéře/která bude i jeho derniérou/ji dobře odehrál.
Skvěle napsaný román,do posledního slova vycizelovaný a po zásluze kultovní.
Magicko realisticky propojuje ateistickou Moskvu 30.let minulého století a Jeruzalém
na počátku našeho letopočtu.Obě města jsou zrovna neklidná-do Jeruzaléma vstoupil
Ješua a Moskvu navštívil sám ďábel.
Bulgakov vytvořil vlastně úplný obraz tohoto světa,v románu je obsaženo vše-dobro
i zlo,víra,svět profánní,zásadovost i zbabělost/"nejhorší z lidských vlastností"/,špatné
svědomí,chamtivost,hloupost,velkorysost,humor a ovšem i láska.S každým dalším
přečtením okouzluje víc a víc.
/Moje poslední setkání s tímto románem ale nebylo přečtení-aby nezůstal oslyšen již
letitý vánoční dárek,odhodlal jsem se k poslechu nezkrácené audioverze z roku 2011
ve výborném podání Jiřího Ornesta.Byla to má první zkušenost s touto disciplínou a
určitě obohacující/.
Jako motto na první stránku by se tu určitě hodilo Danteho varování:Zanechte
naděje,kdo vstupujete.Temné až morbidní zobrazení lidsky pokřiveného údolí
Ukulore,kde jedinou normální lidskou bytost představuje prostitutka Cosey Mo.
Velký román to určitě není,ale je psán osobitým bohatým jazykem /výborný český
překlad Tomáše Hrácha/ a přečíst se dá.Ale asi jen jednou.
Jižní Čechy mají Hájíčka,Brno Kratochvila a svou autorku nyní našlo i Karvinsko.
Úmysl napsat románovou trilogii je odvážný a chvályhodný.Oživit příběh dnes již
mrtvé krajiny,připomenout historii všedního dne ovlivněnou velkými dějinami,
zachytit přetěžký úděl lidí,kteří zde žili a pracovali.Tuto regionální obrozeneckou
misi,kterou podložila důkladnou přípravou a vlastně celým svým životem prožitým
v tomto kraji,zvládla autorka výborně.
Z pohledu zvídavce jsem byl spokojen,z hlediska"literárně/čtenářského" ale zklamán.
Emočně zbytečně přepjatý styl přechází místy v červenou knihovnu par excellence
/viz např.str.227/,rušivě působí i neustálé vnitřní promluvy postav polopatisticky
dovysvětlující to,co je beztak zřejmé.
Ale i přes tyto čistě literární/a čistě subjektivní/výhrady si myslím,že Šikmý kostel je
román zajímavý a za přečtení stojí.
S vyjímkou toho posledního/Plachetnice na vinětách/ jsem četl všechny Hájíčkovy
romány a Rybí krev považuji za nejlepší.
Téma je smutné-vysídlení a následné zatopení několika jihočeských vesnic kvůli
stavbě Hněvkovické přehrady.To vede v dotčených obcích k narušení a pokřivení
mezilidských vztahů,k nevratným ovlivněním jednotlivých lidských osudů.Jiřího
Hájíčka se tyto události dotkly i osobně,přesto není román psán konfrontačně či
snad ekologicky aktivisticky,spíše se nese v duchu smíření a odpuštění.Pochopitelně
ale jakýsi jemný závoj smutku a beznaděje stránkami prostupuje.