stilgar1 komentáře u knih

Temná Věž je už skoro na dosah. Než se k ní ovšem čtenář spolu s Rolandem dostane, musí si vyslechnout Susannah a její zpěv o třinácti slokách. Vězte však, že nejde o zpěv ledajaký. Je prostoupen bolestí natolik intenzivní, že se pod její tíhou hroutí celý svět. Na(ne)štěstí však na to není Susannha sama. Díky svému schizofrennímu nadání nyní opět sdílí své tělo s jinou osobou, tentokrát však mnohem abstraktnější. Tou je Mia, ztělesnění té nejpudovější podstaty mateřství. Skrze svou čistě iracionální touhu po dítěti zplodila dítě Zla, které má sehrát klíčovou úlohu při pádu věže. Racionální řád se tak zhroutí a svět se otevře Diskordii - temnotě plné hrůzostrašných stvůr (vzpomínáte na Mlhu? Brrr...). Zajímavá Kingova hříčka, že?

Hopala-hop-smetí!
Je čas života a smrti.
Zády opřen o zeď poslední,
musíš se dívat, jak kulky letí....

Zpěv Susannah je snad mezi čtenáři nejméně oblíbenou částí. I z řad těch největších fanoušků se kvůli ní na Kinga snesla drtivá kritika. Je to pochopitelné - Zpěv Susannah je i na svůj rozsah (v českém vydání pouhých 376 stran) poměrně nezáživný a zdlouhavý. Nelibost byla způsobena i tím, že ačkoliv jde o předposlední část, téměř nic se zde nevysvětlilo a naopak přibyla hromada nových otázek a problémů. Nicméně domnívám se, že je třeba na Zpěv Susannah pohlížet spíše jako na úvod k poslední části - tomu napovídá i fakt, že Zpěv Susannah a Temná věž na sebe takřka organicky navazují. I proto nechápu autorovo rozhodnutí rozdělit příběh na dvě části - vždyť v případě propojení by vzniklé dílo mělo jen něco málo přes 1 000 stran, což je v případě Kinga jen mírný nadstandard. Nejspíš v tom nakonec sehrála roli Kingova posedlost čísly - "sedmička" přece jen působí trochu více magicky....

7 29.12.2011

Samuel Elánius prošel od svého prvního objevení se v románech o Zeměploše úžasnou proměnou - ze ztroskotance, opilce a neúspěšného poldy se stal (z velké části díky Karotkovi) poldou úspěšným, později vévodou a dokonce i manželem jedné z nejbohatších žen Ankh-Morporku. V předchozím románu o hlídce se Elánius stal také otcem - a o tom, jak se s tím vypořádal, a co pro něj otcovství znamenalo, pojednává v podstatě kniha Buch! Mimo to se čtenář dočte i zajímavé věci o historii sporů mezi trpaslíky a trolly a konečně i o tom, co se stalo v tom zatraceném Koumském údolí.
Kniha Buch! je v mnoha ohledech velmi povedená - na druhou stranu je v rámci Zeměplochy průměrem a mezi romány pojednávajícími čistě o hlídce je podle mě zatím částí nejslabší. Je to možná proto, že oproti dvou částem předchozím (Pátý Elefant a Noční hlídka) nepřináší žádný koncepčně zajímavý příběh a ani příliš neprohlubuje zeměplošské univerzum. Vrací se tak k "jednoduchosti" prvotních románů, což by bylo přijatelné, kdyby se také stejnou mírou vrátil k četnosti humorných situací, na které jsem byl zvyklý. Pratchett to však nečiní, a proto mi některé části nemohly nepřijít zdlouhavé.

7 28.03.2011

Pratchett na počátku třetí dekády psaní své Zeměplochy přichází se zbrusu novou postavou - mladičkou holčičkou s rozvíjejícími se čarodějnickými schopnostmi, která se zaplete do podivných událostí, v nichž jí napomáhají legrační Nac Mac Fíglové. Ti považují tento svět za svůj ráj a svůj výskyt v něm za posmrtný život, neboť se v něm mohou oddávat svým oblíbeným činnostem - chlastání, válečnictví a loupení. Ač se nejedná o část série Zeměplochy, ale o "pouhý" příběh ze Zeměplochy, který je evidentně zaměřen spíše na mladší publikum, i starší čtenář, který je alespoň trochu s Pratchettovou tvorbou seznámen, si v něm něco najde...

7 27.01.2011

"Kde jsou policajti, tam je zločin... to si zapamatujte", řekne Sam Elánius seržantce Řiťce před svým odjezdem na dovolenou. Ta sice protestuje, neboť se jí příliš nezdá slovosled dané věty (a mně, jakožto čtenáři, se zpočátku také příliš nezdál), avšak Elánius v následujících cca 500 stránkách ukáže, že na něm nic zvláštního nebylo. U něho to platí obzvlášť silně, protože jeho boty už během těch let viděly tolik zločinů, že už jej ke zločinu nesou samy od sebe. A tak si Elánius se svou ženou a synem (který se mimochodem zřejmě pomalu mění v hovnivála) vyráží na venkov - místo, na němž se nepochybně nemůže vůbec nic dít. Samozřejmě ale jen do doby, než se zde objeví nějaký ten polda. Venkov se mu prostě musí přizpůsobit - minimálně tím, že bude spolu se svými obyvateli uveden do světa, jak ho vidí velitel Elánius ve svém volném čase.
Takže vězte, že se nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se spousty protiprávních akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných (to poslední není pravda!). A ten to musí vědět nejlépe, neboť má ve všem samozřejmě prsty zase on sám.

Mimochodem - zdá se mi, že si nepamatuji díl Zeměplochy, v němž by zcela chyběla postava Smrtě. Že by si i on vzal dovolenou? Nebo už Pratchetta omrzel CapsLock? :-)

Více čtěte zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/je-libo-snupec-troliho-narezu-258

6 03.09.2012

Oko na nebi, raný román P. K. Dicka (vůbec jeden z prvních, který autor vydal), se dočkal českého vydání velmi pozdě. O to překvapivější je, jakých kvalit dosahuje. Nejde pouze o to, že si autor pohrává s velice originální myšlenkou (což je u něj ostatně běžné). Tuto myšlenku totiž navíc dokázal uchopit naprosto excelentním způsobem a posunul tak celý román do několika rovin, kterých si dokáže zdatnější čtenář povšimnout a případně je i dále promyslet. Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, základní sdělení Dickova románu je politické (obdobně, jako ve většině jeho knih). Skrze neštěstí, které potká hlavní hrdiny, kritizuje zejména totalitarismus, který zřejmě chápe jako převládnutí jednoho "světového názoru" nad všemi ostatními. Každá podoba totalitarismu (a Dick jich zde čtenářům představuje hned několik - teokratický, feministický, fašistický, atd.) je pro autora zjevně nebezpečná. Toto jeho sdělení však implikuje i jiné otázky, mezi kterými jistě převažují ty epistemologické...

Jedinou slabinou celého díla je snad samotný český překlad, který je svými sklony k užívání jistého českého nářečí mnohdy až neúnosně rušivý.

6 22.06.2012

Třetí díl Kingovy ságy o Temné věži (resp. o cestě k ní) nese příznačný název - Pustiny. Rolandovo ka-tet se kompletuje a konečně vyráží na cestu, ačkoliv vlastně nikdo z nich pořádně neví, za čím cestuje - jejich jednání je řízeno myšlenkou, že je to něco "velkého" a důležitého. Jde dokonce o natolik důležitou věc, že za to stojí nejen položit vlastní život, ale také obětovat životy ostatních. Na tento nábožensko-fanatický aspekt již ostatně poukázal i sám Pistolník v první části Temné věže ve svém vztahu k Jakeovi (který se nyní opět začíná prohlubovat).
Přesto v Pustinách ani jedno z těchto témat nestojí v ústředí. Hlavním tématem není Temná věž, Pistolník či jakákoliv z dalších postav, ale spíše samotný svět, z něhož postava pistolníka Rolanda pochází. To lze vidět už na samotné volbě názvu díla - Pustiny (v Angličtině The Waste Lands), který si King "vypůjčuje" od T. S. Eliota a jeho "Zpustlé země" (v Angličtině The Waste Land). Elliotova báseň tak jakoby předurčuje, oč v tomto díle půjde. Posuďte sami:

"Jen kupa rozbitých model, kam bije slunce
a kde suchý strom nechrání, cvrček nedá úlevu
a na suchém kameni nezazní voda.
...."

Už to napovídá, že v Pustinách nepůjde o něco obyčejného - jak zde již v jednom komentáři bylo poznamenáno, skutečně jde dosud o nejtemnější díl série (slovo "dosud" volím, protože tato "temnota" podle mě byla v některých dalších dílech překonána), což je dáno post-apokalyptickým rázem Rolandova světa - Středosvěta. Po cestě s Rolandem tak docházíme k ohromnému městu Lud, které leží v troskách, setkáváme se s technickými aparáty, na které by i člověk z dnešního světa hleděl s němým úžasem (zejména ten Blaine Mono - je to sice vskutku svízel, ale natolik geniální, že mám pocit, že s ničím geniálnějším King až do konce série už nepřišel) ....a přesto je to všechno člověku nějak cizí ... jakoby se skutečně jednalo jen o "...kupu rozbitých model", jak to dovedně vyjádřil právě Eliot.

V Pustých zemích je všude děs a hrůza - ale ta má podle mě naprosto zřetelný účel - funguje jako "religio"... jako pojítko, které Rolanda a jeho ka-tet ještě více upne na jejich cíl - Temnou věž, a zároveň jako pojítko, které je (právě prostřednictvím znechucení ze světa a onoho tajemného cíle, který před nimi leží) ještě více spojí dohromady - vzniká tak poprvé skutečné "ka-tet" a čtenář konečně pochopí, v čem tento (fiktivní) pojem vlastně spočívá...

6 25.11.2011

Jelikož nejsem členem cílové skupiny tohoto díla, nemohlo mě ani obsahově potěšit. Jde o populárně psaný výklad názorů některých filozofů s pokusem o zobrazení jejich přesahu do současnosti. Je otázkou, zda tohle dílo může ocenit člověk po několika letech studia filozofie - na druhou stranu si myslím, že trivializování určitých problémů by mělo mít svou mez, která je zde, bohužel, silně překročena...

6 20.03.2011

Asimov po Nadaci na hranicích přichází s dalším rozšířením univerza svého neuvěřitelně komplexního fikčního světa. Tentokrát nás přivádí na začátek všeho - k událostem, které vedly k umožnění rozšíření pozemšťanů téměř do všech míst Galaxie, čímž došlo k vzniku dlouhotrvajícího Impéria se sídlem na Trantoru. Užívá k tomu postavy, která mu výborně posloužila i ve dvou o třicet let starších knihách o robotech. Eliáš Baley, charizmatický pozemšťan se skvělou dedukční schopností, dokazuje arogantním Aurořanům, že jimi zvolená cesta nikam nepovede. Opět nechybí postava Daneela, úžasného to humanoidního robota a blízkého přítele Eliáše. I přes svůj obrovský rozsah je to dokonalost...

6 27.01.2011

Pozitronový muž je pozoruhodné dílo. Do jisté míry lze totiž říci, že dokáže být úspěšné tam, kde selhávají mnohé odborné studie zabývající se podobným tématem. Ústředním cílem tohoto díla je nejspíš ukázat čtenáři, že člověk je svou podstatou organický mechanismus se sklony k iracionalitě, které plynou z jeho nepopíratelné nedokonalosti. Činí tak však nepřímo, skrze vykreslení života (ano, opravdu života) jednoho robota, který 200 let své existence věnuje jedinému cíli - stát se člověkem. Mnozí tomuto dílu nejspíš musí vyčítat plochý naturalismus a zatvrzelý ateismus, avšak Asimov je natolik přesvědčivý, že žádná z námitek prostě neuspěje.
Z toho jasně plyne: lidé zcela opačného smýšlení, oddáni (slepé) víře v existenci duše a všeho, co s ní souvisí, by toto dílo číst neměli. Je pravděpodobné, že je nesmírně rozruší (čímž samozřejmě netvrdím, že víra opačná, tedy v neexistenci duše, slepá není...).

5 21.03.2012

Zajímavá variace na Stokerova Draculu zasazená do sedmdesátých let v USA. Kniha je to jistě čtivá, a to i přesto, že se jedná o teprve druhý autorův román. Na druhou stranu je však ona čtivost (která je nepochybně silně závislá na autorově schopnosti neuvěřitelným způsobem stupňovat napětí) tím jediným, co kniha dokáže poskytnout. To ústřední totiž staví na téměř identických nápadech, jako zmíněný Dracula, a nedokáže se o moc posunout dál. Přesto jsem dílo ocenil, a to proto, že v té hromadě obdobných různých pokusů se v mnohém stále vyjímá ...vlastně se dá říci, že stojí téměř na vrcholu...

5 31.01.2012

"Tam uprostřed - to Temná věž je přec!
Mohutný válec - hrůza z něho čiší:
nahnědlý sloupec kamenný svou výší
ve světě nemá rovna - jistá věc!"

Jestliže tyto verše z básně Roberta Browninga "Já, rytíř Roland přišel k Temné věži!" popisují výborně samotný celek Kingova díla Temná věž, pak jeho závěr, samotného autora i můj vztah k dílu popisují jiné verše z téže básně:

"Já věděl hned, že každým slovem klame,
ten mrzák zchátralý, v očích zlý jas,
a lačně prahne poplést mě a zmást,
rty zaťaté v té zášti dobře známé,
jež bez milosti všechno živé láme -
že novou oběť zkosit chce jak klas."

Ale ne, opravdu to nemyslím špatně. Jen že ten závěr je děsivý ...natolik děsivý, že mám opravdu pocit, že mě King po celou tu téměř 3 000 stran dlouhou cestu každým slovem klamal. A já mu věřil, jeho návnadu jsem sežral i s navijákem, i když jsem měl stále jisté pochyby. Ale co je nejhorší, uvěřil mu i chudák Roland, pro kterého už bohužel není cesty zpět. Naštěstí, cesta to byla opravdu krásná ...i když samozřejmě občas i krutá. Takže tleskám ...a Roland "na roh zadul naposled: Já, rytíř Roland, zdravím Temnou věž!"

5 31.01.2012

Před čtením téhle knihy jsem si říkal, že už mě Asimov ve své sérii Nadace nemá čím překvapit. Trochu jsem se obával - zejména proto, že se jedná o "Předehru" k celé sérii a také proto, že jde o věc zase ne až tak krátkou. Nicméně velmi rád jsem se nechal vyvést z omylu. A co je nejzajímavější - zhruba od 100 do 350 strany jsem se držel jisté hypotézy ohledně jedné z ústředních postavav, která mi přišla nejpravděpodobnější. Na dalších cca 30 stranách mi Asimov ukázal, že jsem se velmi mýlil a já tomu plně uvěřil, načež hned na stránkách následujícím mi ukázal, že jsem měl v podstatě pravdu. Něco takového jsem nečekal ...nu, Asimov nejspíš dobře věděl, jak si se čtenářem pohrát!

5 26.04.2011

Chcete-li vědět, jak by se neměla psát odborná studie, přečtěte si tuhle monografii pojednávající o filosofii existence. Problém tohoto díla lze vyjádřil jedním slovem: zmatenost. Autor např. píše kapitolu o Sartrovi a neustále tam motá ostatní myslitele, což by bylo správné, vzhledem k tomu, že Sartre jistě nebyl myslitelem izolovaným, ovšem pouze za předpokladu, že by tak bylo učiněno náležitě. Zde je to však psáno tak, že v mnohých případech nelze jednotlivé myšlenky přiřadit někomu konkrétnímu, resp. nelze nalézt jistotu, že něco konkrétního vyslovil opravdu Sartre. Druhý nedostatek je formálnější - poznámky nejsou na stránkách pod čarou, ale vždy až na konci textu, což je (ostatně jako vždy) nepříjemné. Nicméně je možné, že je obé způsobeno nevhodným překladem...

5 09.04.2011

Třetí část méně známé série o Galaktickém impériu, která spadá do celku univerza Nadace. Jako taková je v podstatě mezičlánkem ságy o robotech a vzniku Nadace. Asimov tak poukazuje hlavně na to, k jakým problémům vedlo rozšíření pozemšťanů po celé Galaxii, o které se zasloužil Eliáš Baley a "jeho" robot Daneel. Galaktické impérium ještě není na vrcholu, ale přílišná touha po decentralizaci moci, individualismus a zapomínání na jednotný původ lidstva vedou už zde k problémům, které se později ukážou jako neřešitelné. Brilantní příběh s neočekávanými zvraty spolu s komplexností celku světa, který Asimov vytvořil, zajišťují velmi kvalitní počtení...

5 02.02.2011

Většinou čtenářů nepochopený a autorem přímo nepřiznaný prequel k 'Blade Runnerovi'. Dickova perfektní hříčka s plynulým přechodem od "jako-scifi-se-tvářící" první části k "jako-psychologický-román-vypadající" druhé části nesvědčí o tom, že by autorovi "docházel dech", ani o tom, že by se nemohl rozhodnout, jaký román vlastně psát. Naopak, na pozadí (později sepsaného, ale dříve vydaného) Blade Runnera to dává naprosto zřejmý smysl. Lidé vytvoří androidy, kteří jsou schopni myslet, a to dokonce lépe než jejich tvůrci. Tato "lepší schopnost myšlení", kterou ostatně svými činy jasně demonstruje simulakrum Lincolna i Stantona, je jim dána prostřednictvím toho, že zřejmě postrádají jinou lidskou vlastnost - vědomí. Naopak lidé (část druhá), mající obě tyto vlastnosti, jsou díky druhé z nich, prostřednictvím neschopnosti vyrovnat se s exponenciálně rostoucí složitosti vnějšího (a hlavně!) vnitřního světa a nároku na něj, stále více hnáni k státem kontrolovaným a perzekuovaným stavům šílenství, jimž se již v podstatě vyhne jen hrstka jedinců. Lidé nejprve svou schopnost myslet zpředmětnili, poté i zvnějšnili. Byl to však jen další krůček k tomu, aby o ní sami přišli a ztratili se v horách šílenství. Apokalypsa klepe na dveře. Ale co, vždyť přece jednou možná i androidi budou snít o elektronických ovečkách... třeba taková Priscilla Stratton či Rachael Rosen ;-)

4 26.01.2017

A teď mi povězte - kdo je větší nihilista? Ivan K., Smerďakov či sám autor? :-)

4 01.11.2013

Trpěl-li někdo někdy ve svém životě nespavostí (ať už jakoukoli formou), moc dobře ví, jak děsivá tato zkušenost může být. Na stará kolena se s ní setkal i Ralph Roberts, hlavní postava tohoto Kingova románu. Forma nespavosti, kterou trpí, je však děsivější, než jakákoli jiná. Nemá totiž žádnou přirozenou příčinu, ale spíše příčinu čistě metafyzickou. Získává skrze ni možnost nahlédnout pod roušku (racionálních?) klamů smyslového světa, pod kterou se skrývá svět vyšších bytostí. Díky tomu se zaplétá do událostí, o kterých se většině smrtelníků může jen snít.

Do četby tohoto románu jsem se pustil z konkrétního důvodu. Jde totiž o román související s jiným dílem Kinga - s Temnou věží. A nejde přitom o souvislost okrajovou. Je velmi zajímavé, že se King právě v Nespavosti pouští do toho, čemu se téměř po celých 3 000 stran Temné věže úspěšně vyhýbal. V Temné věži totiž čtenářům příliš nedává nahlédnout do metafyzických tajů světa jako takového. Činí tak až v tomto díle, které díky této skutečnosti funguje do jisté míry jako záplata na jisté díry, vyskytující se v jeho koncepci. V ústředí přitom stojí tak radikální fatalismus, až to vyráží dech. Nicméně autor se zabývá i jinými tématy, které sice nesouvisí s Temnou věží, avšak přesto stojí v popředí - zde bych mohl nejspíš zmínit feminismus, otázku potratů a kritiku fanatismu ve všech jeho podobách.

Nespavost lze proto číst dvojím způsobem; Jako samostatné dílo, nebo právě jako dílo doplňující zmíněnou Temnou věž. Pokud bych ho četl prvním způsobem, nejspíš by bylo moje hodnocení nižší. Nepochopil bych totiž všechny souvislosti a byl bych pravděpodobně zmaten. Druhý způsob čtení umožňuje vyčíst z díla i něco, co nezasvěcenému čtenáři jistě unikne, a dovolí tak užít si ho v trochu větší míře.
Mezi slabší stránky Nespavosti patří také velmi pomalý rozjezd a z toho plynoucí celková zdlouhavost. Zdá se, že je King "nespoutaný autor". V začátcích dokázal škrtat ...postupem času mu ale vydavatelé se vzrůstající prodejností jeho knih začali vycházet vstříc, a tak se této schopnosti zbavil. Ve většině případů je to jistě pozitivum ...zde to ale rozhodně neplatí.

4 09.02.2012

"Pane, za nás mluví olovo." ["Mister, we deal in lead"] (Steve McQueen, Sedm statečných)

Rolandovo ka-tet má za sebou dlouhou cestu, kterou je možné brát jako narychlo splácaný pistolnický výcvik. Jelikož se Věž velmi rychle blíží, je třeba mistrovi (a tím Roland vskutku je!) naostro ukázat, nakolik byl tento výcvik úspěšný. Proto napsal-li jsem u předchozího dílu, že se jedná o cestu k poznání duše Rolanda z Gileadu, bylo by u této páté části možné napsat, že jde o cestu do hlubin ducha/podstaty pistolníka. A lze pro demonstrování něčeho takového nalézt lepšího prostředníka, než dva veleznámé filmy - Sedm samurajů (A. Kurosawa) a Sedm statečných (J. Sturges)? Podle mého názoru nikoliv. Jistě, můžeme říci, že v Sedmi samurajích se s pistolníky nesetkáme, ale ...pistolník není až tak moc charakterizován zbraní, kterou disponuje, ale spíše svou povahou, pro kterou je ona zbraň pouhým prostředníkem. A tak, ať už je tou zbraní Katana, pistole či světelný meč, pistolník zůstává pistolníkem (mezi Rolandem, Sanjurem a Benem Kenobim je opravdu mnoho pozoruhodných podobností). A možná i proto mohly být úspěšně remakovány takové východní filmové skvosty, jako je např. zmíněných Sedm samurajů či Tělesná stráž (Yojimbo) téhož autora, aniž by se cokoli vytratilo z kouzla hlavních postav. Mnozí nejspíš namítnou, že jde o "vykrádání" kultu. Osobně bych to ale nazval spíše dokonalou poctou.

Nejzvláštnějším prvkem, kvůli kterému spousta fanoušků lamentuje, je ona metafikce, kterou King počínajíce tímto dílem vytváří. Ani mně příliš nepotěšila. Nicméně King měl pro její zařazení do Temné věže osobní důvody, které nejspíš považoval za důležité. Rozhodně ale nejde o něco, kvůli čemu je třeba Temnou věž zavrhnout...

4 26.12.2011

Ch. Miéville pokračuje ve svém brouzdání různými žánry, přičemž se nikdy nenechává omezovat jejich zažitým rámcem, ale naopak ho silně překračuje. Tím v podstatě tvoří žánry zcela nové (dnes už určitě takřka každý zná New Weird, že?) a za svou originalitu sklízí velké množství uznání a cen. Jeho poslední počin, nazvaný Kraken, v tomto není jiný. Nelze ho zařadit do žádného známého žánru, což je v jistém smyslu pozitivum. Tentokrát ale autor zašel příliš daleko. Kombinuje prvky hororu, mystiky, fantasy i běžných krimi thrillerů a to vše se nebojí okořenit špetkou detektivky zasazené do Londýnského prostředí. Přistoupíte-li na takovouto Miévillovu hru, může se vám to zalíbit. Pro mě ovšem celá tahle věc představovala nudu natolik silnou, že bych z přečtených knih posledních let hledal s velkými obtížemi vhodný ekvivalent. Kraken představuje přímočarý příběh, bez jakýchkoli zajímavých zvratů, který navíc přesahuje 500 stran, což je v tomto případě za hranicí únosnosti. Nevytváří navíc ani žádnou postavu, se kterou bych se jakožto čtenář dokázal ztotožnit, resp. kterou bych alespoň dokázal nějakým způsobem pochopit ...a to jsem si opravdu myslel, že zrovna tohle je autorovou silnou stránkou (dokázal to dokonce i ve své prvotině "Král krysa"!). Celkový dojem z knihy neposílil ani překlad, který rušil svou přehnaně nesympatickou stylistikou.
I přestože podle mého názoru autor tentokrát sáhl vedle, zůstává mým literárním oblíbencem, a proto se nemůžu netěšit na jeho připravovaný první sci-fi román ...zajímalo by mě, jak si s tímto žánrem poradí...

4 28.02.2011

Netradiční příběh ze zeměplošské Neviditelné univerzity, kombinovaný řadou ještě netradičnějších esejů pojednávajících o vědě pozemské. Na jednu stranu velmi dobře zpracováno. Nicméně v jistých pasážích je triviálnost řešených problémů natolik silná, že se nelze nenudit...

4 20.02.2011