SynD
komentáře u knih
Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku
Martin Moravec
po informační stránce mimořádně zajímavá kniha - můj mozek nesmírně bavilo číst si o svém fungování, operacích i praktických aspektech neurochirurgie. s výjimkou lékařova vášnivého vyznání lásky k mozku je ale kniha poněkud emocí prostá. působila na mě lehce mechanicky, jakoby šlo o rozhovor vedený žurnalistickým robotem s medicínským robotem nejvyšší kategorie. humor je zastoupen zejména otřepanými a zjevně mnohým opakováním ohlazenými historkami.
a lékařovo vysoké sebevědomí, které je jistě na místě v profesním ranku a na operačním sále, působí v jiných oblastech poněkud arogantně, zejména když se vyjadřuje k věcem, co považuje za nedůležité (vyhoření nebo otázka žen v medicíně) nebo čím pohrdá (alternativní medicína). slovy klasika má na všechno patent, ale někdy říká úplné pitomosti.
neurologovi a spisovateli Oliverovi Sacksovi přezdívali "mozek se srdcem". Vladimír Beneš mi po přečtení přišel jako "mozek s šikovnýma rukama", to srdce mi tam ale nějak chybělo. i u sbírání brouků, kde se mi zas nutilo srovnání s Petrem Borkovcem.
Země divů
Joyce Carol Oates
pozoruhodný zážitek, který jsem si v průběhu čtení vychutnávala, ale ve výsledku byla lehce zklamaná. jakoby se kniha skládala z jednotlivých částí látky: každá je brilantně vyšitá v jedinečných barvách a stylu, ale spolu jsou jednotlivé kusy propojené hrubým stehem, místy sdrátované nebo jen volně přeložené přes sebe. dějové linie a postavy jsou libovolně opouštěny, a příběh přeskakuje volně na další. osobně si gratuluju k přeskočení pasáže na patologické farmě a čím dál víc si přeju, aby i knihy obsahovaly trigger warnings.
Lenka
Anna Fodorova
o lásce, neuvěřitelné ženě a spisovatelce a zároveň nelehké matce, transgeneračním přenosu traumatu a odcházení.
doporučuju všem, v jejichž rodinách se nesmělo mluvit o určitých věcech z rodinné historie. kde byla bolest cítit, ale všichni se chovali, jakože tam nic takového rozhodně není, nikde a rozhodně ani nikdy nebylo.
Tíha sněhu
Christian Guay-Poliquin
(SPOILER) návrat ztraceného syna, ktreý při nehodě málem přišel o život ve světě, který přišel o elektřinu,
kde muži nesou biblická jména a Josef zmizí s Marií na sněžném skútru do lesa,
a kde se hlavní hrdina vykoupí darem a pohřbením stařenky.
tón trošku podobný McCarthymu (inu dystopie). a ten sníh v ničivém množství připomíná nekonečný déšť na Venuši v dávné Bradburyho povídce
3,5*
Podvrženec
Victor LaValle
pro mě osobně podvržená kniha: její pověst a vzhled a náčrt příběhu působil zajímavě, ale v reálu byla jaksi neuspokojivá a unikavá.
A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál
Pedro Carmona-Alvarez
překrásně napsané a smutné*
Věrnost
Marco Missiroli
prázdné vyprávění o prázdných vztazích. aspekty postav jsou samoúčelné a schematické, je to tak trochu pimprlové divadlo s Kunderovskou (raně Kunderovskou) příchutí.
vzápětí čtená kniha "A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál" mi značně zlepšila chuť. ukazuje, jak plné a realistické mohou být literární vztahy.
Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
kniha plná nesympatických postav a otravných klišé. hype v lit. světě nechápu
Baletky
Miřenka Čechová
zběsilá kniha o posedlosti. baletní svět jako relikt dob, kdy utrpení ospravedlňovaly jakési vyšší hodnoty umění a krásy. velmi nekomfortní čtení, které vynáší na povrch nepříjemné věci, o nichž se mlčelo. Miřenka píše skvěle - živým a současným jazykem. je odvážná. a je moc dobře, že svou knihou může varovat další případné oběti.
jednu * strhávám jen za délku: rychlému jazyku, du formě a velké míře negativity by slušela cca dvoutřetinová nebo poloviční stopáž, takhle je kniha cca v půli poněkud ubíjející. ubíjející je i samotná představa malých (i pak dospívajících) holek, zanechaných na pospas sobě sama, vychnám a na sebenenávisti založeném pedagogickém přístupu sadistických "profesorů". holek, co trénující do noci a běhají po devadesátkové Praze... úlet!
zajímavé je i svědectví o tom, jak se v disciplíně, u níž bych čekala maximální propojení s tělem, musely baletky od těla naopak odpojovat. viz. výčty všech zranění, dokonalé znalosti léků a mastí proti bolesti; nebo soutěž, na níž Miřenka vyrazila ráno poté, co si v noci s ledvinovou kolikou volala záchranku.
Vepsáno krví vlastního srdce
Diana Gabaldon
série dočtena, uf. zatím poslední kniha opět obsahuje stovky stran literární hlušiny a mnohokrát vyvařené momenty ohrožení, operací, bitev a stavů na umření. nejzajímavější je dějová linie Brianny a Rogera, škoda že jí nebylo více. a potěšilo mě rodinné štěstí mladého Iana.
nejvíc ze všech knih zde ale vystupuje na povrch podivně slizké zaobírání se sexuální orientací jedné z postav. z homosexuality, která je prostě jedním z typů orientace, dělá autorka jakousi lepkavou senzaci, k níž se neustále vrací úchylným způsobem. docela by mě zajímal psychologický rozbor díla - tedy voyerského zájmu o mužskou homosexualitu, celkové brutality a záliby v nechutných detailech.
u násilných scén z Wentworthu na konci první knihy série se ještě dalo věřit tomu, že byly potřeba pro příběh a vývoj postav. při pohledu zpátky ale zjišťuju, že spíš sloužily jen jako outlet pro autorčiny zvrhlé choutky.
Paměť kostí
Diana Gabaldon
SLOŽENÍ KNIHY:
65 % samolibosti, nadřazenosti a narcistního sebeobdivu hlavní hrdinky
- charakter obou hlavních postav se bohužel časem jednoduše zkazil
10 % únavných historických událostí, zcela nudně podané bitvy
10 % přesexualizovaného obsahu, často dosti chorého či absurdního, sadistické výjevy, věčné nechutné operace zraněných lidí
10 % dobrodružné akce, nacpané do posledních cca 200 stran
5 % obsesivního zabývání se vlasy. plus doslovně opakované popisy postav - viz "kočičí očí" a "dlouhý rovný nos"
...
namísto cca 1000 stran by stačilo 250
Ledový dech
Diana Gabaldon
ČTENÁŘSKÝ DENNÍK, březen, Leta Páně 2021
je před úsvitem, venku panuje hustá mlha a mé srdce zastírá smutek a zoufalství. nacházím se momentálně na straně 519 z celkových 1343 a již jsem téměř zcela pozbyl naděje.
je-li každá další kniha této série o něco slabší, tento díl je v mých očích přímo pádem do odpadní jámy. v mých očích... dobrý Bože, ochraňuj je prosím a dej mi sílu, aby při dalším popisu svůdných oblin a zejména pak nalitých prsních dvorců, které praskají mlékem (nebo vzpomínkou na mléko), zatímco je sledují chlípné mužské oči, neopustily mou lebku. a prosím, pomoz mi zkrotit i můj dávivý reflex u všech těch uslintaných milostných scén či tradičních sadistických (gore) výjevů.
Pane můj, vím, že nejsem bez viny a přiznávám zcela bez okolků, že jsem se nechal zotročit zvědavostí ohledně toho, jak se bude vyvíjet další osud hrdinů, kdysi tak milých. také hledám rozptýlení, neb se začíná počítat již druhý rok koronového moru. ovšem cena, jíž za to platím, je možná až příliš vysoká?!
rovněž mne hluboce rmoutí překlad. v prvních knihách série překladatelé vynechávali věty i pasáže a používali předloze neodpovídající primitivní jazyk - a místy dokonce překroutili význam do opaku originálu! a samotné použití výrazu Sassenachová si dle mého soudu říká o tělesný trest a možná i vypálení cejchu (aby již dotyční překladatelé nemohli více prznit další díla). v posledních knihách jakoby se úroveň překladu zklidnila. to ukolébalo mou pozornost, avšak stále jsem vnímal mizernou redakci a občasné úchylky. těch však opět přibylo - kde mám jen začít? propady do nespisovné řeči, nahrazené opět spisovnou, nesmyslná a ze stylu vypadávající hrubá slova nebo výrazy jako peřiňák?
nevím, jak dlouho budu moci ještě snášet toto utrpení s bláhovou nadějí, že budu za mou věrnost a trpělivost odměnen. ale své závazky plním a tak zkusím knihu dočíst.
stůj prosím při mně, Nebeský Otče. a těm, kdo snad budou jednou číst tato slova, radím - přestaňte u třetí, nejdéle však čvrté knihy! vaše duše pak nebude navždy odsouzena k bloudění mezi tisícovkami stran, jejichž zajímavý obsah by se vešel do útlé brožury...
Tři smrtky pluly do dáli
Vanda Rozenbergová
obyčejně neobyčejný příběh psaný úžasným jazykem. škoda posledních dvou stran, které jsou ohavné. přála bych si, aby mě někdo varoval a konec mi nepokazil dojem z celé knihy
