SynD
komentáře u knih
Lovci sexu, sběrači lásek – Odkud se bere moc sexuálních predátorů a jejich přitažlivá síla?
Kristýna Srovnalová
vztahová linka byla moc fajn, bavil mě autorčin jazyk i jistá nejednoznačná lidskost postav, jejichž charaktery netlačí do karikujících extrémů. oproti tomu mi ale Guru linka přišla nadbytečná, jakoby vložená z jiné knihy.
i tak jsem ráda, že jsem si knížku půjčila a nenechala se odradit podivnou obálkou s rozbitě pojednaným titulem. bylo to jen tak tak.
Abys věděla
Christophe Van Gerrewey
po opakované snaze se začíst to vzdala
a dala přednost životu
před jistou smrtí
z důvodu
nudy.
Úkryt před světlem
Barbara Erskine
(SPOILER) moje první a dle všeho i poslední kniha BE. dílo má vážné potíže s tempem, děj se dlouho nerozjíždí a většinu knihy se jen tak vrtí na místě, aby nakonec to hlavní vyřešil děda jednoduchým zavoláním Strážců. mnoho zbytečných postav, zápletek, detailů, cest do minulosti a smrtí. jednu hvězdu dávám za kočky, které jsou tu od začátku příběhu neustále připomínány - a které to celé kupodivu přežily.
Poslední výročí
Liane Moriarty
(SPOILER) kupa klišé, nemálo z nich je navíc škodlivých. kde jen začít? třeba u dějové linky, kde postava s nadváhou získá respekt druhých a odvahu ke změně až poté, co výrazně zhubne. resp. za neuvěřitelných 8 týdnů vymění značnou nadváhu za six pack. nebo u opakovaně omílané hrůzy ze čtyřicítky (protože bezdětnost). nejvíc mě ale nadzdvihla postava s vážnou poporodní depresí, která se statečně rozhodne obejít bez psychofarmak a problému se zbaví šplháním na vyhlídku. proč? proč musí autorka servírovat svým čtenářkám potvrzení tolika nebezpečných stereotypů?
další mrzutostí je nudnost a zdlouhavost knihy. v duchu jsem úpěla, když Moriarty ještě na straně 128 pokračovala v uvádění do vnitřního života NOVÝCH POSTAV. pro samé figurkaření román dlouho nedrží moc pohromadě, a u čtení mě držela jen zvědavost na záhadu s miminkem. nu, vysloveně zklamaná jsem nebyla, ale čekala jsem víc. některé odpočivné knihy jsou pěkná dřina!
2 * dávám za prostředí ostrova a staré dámy.
Taková je Sarah
Pauline Delabroy-Allard
typická manic pixie dream girl: taková je Sarah. kniha je napsána éterickým, romantickým a poměrně lahodným jazykem. první části manicky rychle odsýpají, jsou důsledně zaměřené na Sarah, k níž vypravěčka vzhlíží, závisle se přimyká a již kopíruje. pro tuto jednostrannost jsem si k bezvýrazné hrdince nezvládla vytvořit vztah ani schopnost cítit vůči ní jakoukoli empatii. poslední část tak pro mě byla místy nudou, místy utrpením.
ps: opravdu bych si přála, aby se slovo "přirození" přestalo vyskytovat v krásné literatuře (v knize je použito nejméně 3x) a zůstalo v zastaralých učebnicích biologie člověka a zprávách soudních znalců.
Ana
Roberto Santiago
3 a půl, velmi solidní thriller z příjemně neamerického prostředí. příběh je vyprávěný obrazovým, pro zfilmování víc než vhodným jazykem. po dočtení mě tuze bavilo představovat si, koho bych v rámci mezinárodního castingu obsadila do jednotlivých rolí. kdo by hrál Policajta? kdo nejzkorumpovanějšího záporáka a jeho právníky? kdo spojence z podsvětí a kdo zelenookého bratra Any? a hlavně, kdo by hrál ji samotnou! představuju si někoho jako Salma Hayek, ale o dost podstatnější, fyzičtější a silnější. puma, co už není úplně mladá a na čenichu i v kožichu nosí nemálo šrámů. na takovej film nebo seriál bych se velmi ráda podívala.
Mizející země
Julia Phillips
(SPOILER) velmi frustrující čtení: první kapitola navnadí zmizením holčiček a následujících X se pak motá v rozličných kruzích, s původní záhadou místy jen kosmeticky související. až do zbrklého konce, který postrádá jakoukoli sofistikovanost.
asi do třetiny knihy jsem doufala, že se jména hrdinek začnou opakovat a příběh někam zamíří. ale kdepak, následovala další a další jména a historky, mnoho z nich nemělo pointu a i hrdinky byly ulité podle 1 až dvou formiček.
Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
tohle není čokoládový dort ani řízná limetková zmrzlina. spíš rýžová kaše, na pohled docela nenápadná. užít si její jemnou a vybranou chuť žádá jistý díl čtenářské trpělivosti a přizpůsobení se pozvolnému tempu vyprávění.
oceňuju téma nedotekovosti a touhy po dítěti z úhlu, který jsem jinde asi nečetla.
Země je hříšná píseň; Píseň o dětech Sipirje
Timo K. Mukka
(SPOILER) ze čtení knih jsem si odnesla velmi nepříjemný pocit. čiší z ní nenávist k ženám a sexuální frustrovanost. za vše mluví scéna, v níž umírá vesnická lehká žena. umírá na následky svého (předtím donekonečna propíraného) poběhlictví, v jedné ruce třímá vlastní ňadro, na tváři přihlouplý úsměv. výjev stejně tak misogynní, jako slabomyslný.
Srdcerváči. Kniha 1
Alice Oseman
za lgbt... tematiku * navíc, jinak mi ale příběh svou jednoduchostí připomínal fotoromány z Bravíčka.
V posledním tažení
Nina Lykke
(SPOILER) román místy hraničí s (nešvary moderní doby tepající) esejí a kazuistikou vyhoření. v poměrně depresivním ladění mě velmi příjemně překvapil happy end.
Bojovnice za lásku
Glennon Doyle
kniha obsahuje několik dobrých myšlenek: třeba popis
toho, jak se všichni snažíme tvářit, že máme bezva životy a v soukromí pak trpíme tím, že jsme horší než ostatní lidé. zároveň mi ale přišlo, že autorka jen vyměnila jednu "vyslankyni", která se právě snaží o zachování dekora, o další, která na sebe řekne úplně všechno od bulimie, závislostí po třeba sexuální problémy. proto jsem neměla pocit, že čtu autentické vyprávění od srdce, ale jen jiný typ performativního, sebestředného a v lecčem manipulativního textu.
například problémy v manželství Glennon Doyle hází bez zaváhání na manželovu hlavu, aniž by aspoň jednou připustila, že na nich také má svůj podíl. podobná dospělá sebereflexe se v knize zkrátka neděje. scénka u terapeuta mi nepřišla jako vzpoura ženy utlačované patriarachátem, ale jak hysterák malého dítěte. a to měřím o pět čísel méně než autorka a mám víc než bohaté zkušenosti s příliš vysokými židlemi, z nichž nedosáhnu nohama na zem.
taky mi chyběl hlubší kontext. proč Doyle začala řešit svoje tělo, proč pila a utápěla se v sexu, proč nebyla schopna inimního citového propojení? tyhle věci mají hluboké kořeny, a stejně komplexní bývá i cesta k jejich vyléčení. to ale v knize chybí, autorka nehledá souvislosti, ale vytváří pohledné věty. rodiče a sestra jsou prima, další roviny nejsou důležité. celkově mi přišla signifikantní báseň, kterou Doyle na tomto světě přivítal její tatínek. ať už se v knize ničí, cvičí jógu nebo drží nesmyslné přednášky svým malým holčičkám, zůstává egocentrickou princeznou, která hlasitě žádá dodržování práv - ovšem vůči druhým lidem toho není schopna.
Strážci světla
Abby Geni
Strážci světla obsahovali mnoho lahodných ingrediencí: odlehlé nehostinné místo, divokou přírodu, zajímavá zvířata, focení, záhadu a pro mě příjemně vyklenutý vypravěčeský oblouk. ovšem bohužel též nesympatickou hlavní hrdinku (vlastně asi všechny postavy s výjimkou kapitána Joea), která pro mě kvalitu knihy snižuje o jednu *
Polovina tebe
Brit Bennett
velký příběh dvou sester i téma vydávání se za bělochy je velmi atraktivní, od počátku jsem ale měla problém se začíst. a i když jsem to dotáhla do konce, zůstalo mi lehké zklamání. napadají mě anglická slova underwhelmed a underserved. jazyk románu je těžkopádný a ne úplně ohrabaný; jako bych nečetla finální verzi knihy, ale ještě rozpracovaný materiál, příliš doširoka rozpřažený, s nedodělanými liniemi i závěrem a samoúčelným střídáním časových rovin.
mám ráda, když mě kniha vtáhne do sebe, ať už emočně, akcí nebo smyslově. vím, že každý není Arundhati Roy nebo Gabriel Márquez, i tak pro mě ale tohle bylo chladné čtení. když byla jedna z hrdinek na návštěvě u sousedky nebo její dcera vystupovala v divadle, neměla jsem pocit, že tam jsem s nimi, ale že se na ně dívám na malé televizní obrazovce.
dětské postavy tu slouží jako rekvizity, podobně jako malá Mathilde v posledním Bondovi a něco podobného se dá říct i o partnerských vztazích, resp. partnerech hrdinek.
tipuju, že za vysokým hodnocením a oceňováním románu stojí místo literárních kvalit spíš rasové téma a přijde mi to tak v pořádku. osobně ale dávám přednost knihám plnokrevným, které poselství doručí méně šablonovitě. jako je třeba Návrat domů (Yaa Gyasi), možná úplně nejkrásnější kniha, co jsem četla v této oblasti.
Dívka s tetováním na zádech
Amy Schumer
Amy Schumer mám ráda, ale jejímu trochu chaotickému vyprávění s nejednou sprosťárnou tu poněkud ubližuje čeština. už dlouho mám pocit, že náš (jinak štědrý) jazyk v této oblasti - a zejména sexuálně zaměřených vulgarismech, a sexuální oblasti jako takové - poněkud pokulhává.
roli v tom jistě může hrát překlad, možná to šlo přeložit méně upachtěně a upoceně. podobnou literaturu si každopádně dám příště raději v originále.
