SynD komentáře u knih

2,5 hvězdiček

po záplavě úvodních samoúčelných brutalit a nechutností jsem román málem odložila, pak jsem pokračovala už s vynecháváním násilných pasáží. středová pasáž v městečku a ledárně byla docela zajímavá, konec mi ale přišel podivný a nějak do ztracena.

kniha obsahuje tolik postav bez lidských citů, až to trhá oči. autor se možná nechal až moc inspirovat Cormacem McC. k síle McCarthyových knih má ale tato přehlídka beznaděje daleko.

1 12.12.2022

(SPOILER) kniha je zjevně psaná s dobrým úmyslem, příběh je ale dost šablonovitý. taky mi neseděla reakce matky: poté, co se dozví, že její milovaný syn spáchal sebevražedný bombový útok, se okamžitě oddá x-hodinovému (a časově strukturovanému) ponoru do vzpomínek, které sdílí s (ubohým) policistou. vzpomínání proloží pošušňáváním na pizze a doma si pak užije vanu... lidé v šoku se chovají docela jinak.

knihu bych ale s klidným svědomím doporučila třeba dětem na druhém stupni ZŠ, tam by mohl odvést svou edukační roli.

a ještě si neodpustím, být takto dušena opičí a slídivou mateřskou láskou (která ovšem nijak nezakročila proti tyranskému a násilnému otci), taky se možná vydám do Istanbulu, prodávat na trh koření.

03.12.2022

velký špatný! nepovedenost ještě posiluje vcelku ubohý překlad, i když bych možná spíš měla říct obscénní, protože tohle slovo se tu vyskytuje velmi často a většinou zcela nepřiléhavě.

špatná je i redakce knihy, a přestože mě běžně rukou psané korektury otravují, tentokrát jsem měla se senzitivním čtenářem, který je v knize propiskou napáchal, soucit.

(SPOILER) nehodnotím příběh, ale zpracování. to mi přijde těžkopádné a nenápadité, dost mě překvapilo, že se autor psaním (také) živí. o osobnosti jeho manželky jsem se dozvěděla jen že je krásná, ambiciozní a má duševní problémy, což mi na celou knihu přijde trochu málo. stejně málo obohacující byla kniha i v tématu schizofrenie / maniodepresivity (jestli si to dobře pamatuju). namísto hlubších ponorů Lukach věnuje prostor banálním detailům, které z knihy dělají nekonečný blogový post.

o kom jsem se naopak dozvěděla skoro moc, je sám autor. díky jeho otevřenosti můžeme sledovat jak se lituje, hrubě obořuje na lékaře i členy rodiny či závidí přátelům úspěchy. nebo vyrazí na cyklovýlet, jehož neslavný závěr působí, skoro jako by podvědomě prostřednictvím úrazu potřeboval strhnout pozornost na sebe - a pak se zlobí, když manželka okamžitě nesedá do letadla, aby ho utešovala a pečovala o něj (a oplatila mu tak jeho věrné služby). i když mi opakovaně lezl na nervy, spatřuju v tom asi hlavní hodnotu knihy - vedle chvályhodného věnování se problematice duševních chorob. na Lukachově příkladu je hezky vidět, že člověk, stabilně stojící při nemocné partnerce, který funguje po citové i praktické stránce jako skvělý primární rodič jejich synka, nemusí být žádný nadpozemsky dokonalý anděl, ale prostě docela normální pán, co někomu může imponovat a dalšího iritovat.

2 24.11.2022

asi nejlíp napsaná česká kniha, co jsem letos (nebo za poslední dva tři roky) četla. výtečně splavný jazyk, dialogy a chutné postavy, hlavně babička.

Alice je taková dívka bez lidských vlastností, díky čemuž se příběh mohl vyvíjet mnoha různými směry - a taky že se vyvíjel. pár dějových linií jsem dopředu odhadla, většinu ale k mému potěšení nikoliv.

celkově jsem se bavila tak dobře, že mi ani nevadilo, že ve mně kniha nevzbuzuje žádné emoce (s výjimkou radosti z povedené češtiny a žánrově přesných medailonků epizodních postav). jediné, co mě lehce zarazilo, jsou dva komentáře na "rozšklebenost" pražského přízvuku. na to musím říct "hele, jsem z Prahy, uši mám zdravý a žádnej takovej projev mě za ně nikdy netahal. ani se nepamatuju, že bysme s někym kdy něco takovýho řešili." jako čtenářce mi tak není jasné, proč by to mělo vadit kterékoli z postav, rovněž pražských.

4 23.11.2022

(SPOILER) kniha o s prominutím triumfu vůle. je fascinující sledovat, jak stejná rozhodnost, tvrdohlavost a houževnatost, která autorku opakovaně vyváděla z léčeben a vracela ke studiu a práci, zároveň zásadně komplikovala její život bojem s medikací.

obdivuhodné, inspirativní a i přes nemoci radostné čtení (zejména mě těšilo číst o vztazích Elyn Sacks, přátelských i milostném).

1 21.11.2022

knihu jsem si spletla s románem jiné autorky a donesla si ji domů omylem. ve chvíli, kdy mi to došlo (a kdy jsem si vzpomněla na nepříliš chutnou zkušenost s Bojovnicí za lásku), jsem se rozhodla dát Glennon Doyle ještě jednu šanci. toto odhodlání mi ale dlouho nevydrželo (a cca polovinu knihy jsem jen prolistovala), třeba pro:

- atomizovanost kapitol, to není příběh, ale soubor fejetonů

- neustálé opakování a hlavně vracení se k juvenilnímu zvracení nebo momentu, kdy se autorka dozvěděla o nevěrách manžela, a dalších věcech. propána, tohle všechno už je přeci dost podrobně pojednané v předchozí knize!

- povýšenost a samolibost autorky

- bezhraničně sebestředné chování autorky - ani ve chvíli, kdy dětem oznamuje nadcházející rozpad rodiny, nedokáže ovládnout potřebu exhibovat - "teď vám řeknu něco, co vám zlomí srdce..."

- úroda klišé a floskulí znělých nevenek leč uvnitř prázdných

2 21.11.2022

(SPOILER) do knihy jsem se rychle začetla, úvodní myšlenka mě baví a těšila jsem se, jak se bude příběh odvíjet dál. postupně to ale začalo víc a víc drhnout o moudra a morality, navíc servírované zcela hrubozrnným způsobem. přišlo mi, že mi ty myšlenky autor nepodává na stříbrném podnose, ale rovnou mi je lžící futruje do krku.

z jiných recenzí jsem pochopila, že Matt Haig vychází i ze svých zkušeností s depresí, kniha na mě ale tak nepůsobila. je to pocitově těžké čtení plné klišé a odsudků (na jednoho partnera hrdinka shlíží spatra, protože je "jako pes", další si vyslouží posudek "prostě trumbera"). taky lekce ilustrují příklady tak extrémní, aby došly asi opravdu každému. v tomhle světě je to buď na sebevraždu, nebo na celosvětovou slávu, olympijské medaile, whatever. postavy včetně té hlavní neprocházejí žádným vývojem, s výjimkou Nory jde navíc o jednorozměrné šablony, definované minimem skutečností: bratr - gay, hudební ambice, pije. kamarádka: má ráda keporkaky a stěhuje se za nimi atd.

konec to celé bohatě zasype sacharinem, Nořini lidé se okamžitě vrací do jejího života a nezaměstnanost přes noc vyřeší letáček s nabídkou klavírních lekcí, po němž následuje záplava zájemců.

tuším, že to má být antidepresivní čtení. na mě ale zafungovalo opačně.

11 17.11.2022

autorčina otevřenost ve mně nejprve vzbudila velké nadšení a těšila jsem se na její silný osobní příběh, ilustrující koncept zimování. z něj ale opakovaně unikala do pop-vědeckých esejů a místo autenticity jsem dostala novinářskou všeobecnost a stížnosti. jazyk Katherine May je barvitý, estetický, skvostný - jeho hladkost a profesionalita ale nemůže zamaskovat absenci ryzosti a hloubky osobních prožitků.

1 10.11.2022

kniha báseň. překrásná, ale z tak jemné matérie, že když jsem si v půlce dala pár dní pauzu, už jsem se znovu nezačetla. proto nehodnotím žádnými hvězdami

3 a 3/4 hvězd

v celkové tíze námětu mě potěšil uvěřitelný dětský jazyk. a vedle tématu zneužívání by kniha mohla sloužit i jako učebnice manipulace se vším psychickým vydíráním, agresivním verbálním zastrašováním, ponižováním a pomlouváním, agresorovým stylizováním se do oběti a jeho ctihodnou veřejnou fazónou, a především pomalou a pečlivou přípravou, která tohle všechno (i samotné zneužívání) hladce umožnila.

7 27.10.2022

(SPOILER) dlouho jsem tápala, o jaký jde vlastně žánr, než mi došlo, že je to prostě předloha k filmu, nebo spíš tv seriálu. autorka používá filmové postupy, třeba den po rozchodu s přítelem ve své ordinaci poprvé usedá do křesla, kde sedávají její klienti, a hledí před sebe. filmové je i uchopení příběhů klientů: mladá žena, umírající na vzácný typ rakoviny, je plná života a nádherná bytost. ze světa pak odchází pro popkulturu typicky krásným a inspirativním způsobem. nesnesitelný klient se časem vytasí s nesnesitelným traumatem, stojícím za jeho chováním, a zanedlouho je ladně překoná a přetaví do proměny (nesnesitelné) postavy v seriálu, který píše. ta proměna dojme a zároveň edukuje zástupy diváků, což už v mých očích hraničí s pohádkářstvím.

ještě víc mě ale rušil nerespektující přístup autorky k jejím klientům, plný odsudků. vlastně celou dobu se na ně dívá skrze brýle, zamazané vlastními nevyřešenými problémy. v první části knihy autorka popisuje, jak je její prací přijít na to, co je u klienta v nepořádku, a právě tento policajstský přístup (namísto osobní zralosti) z ní cítím. k někomu, kdo mě od samého začátku sleduje patologizujícím pohledem, bych nechtěla chodit do terapie ani zadarmo - a neposlala bych tam ani nikoho z mých blízkých.

téma psychoterapie mám ráda, aktivně i pasivně, a baví mě číst knihy o psychoterapii nebo z pera psychoterapeutů. v žádné jsem ale ještě nenašla tak časté opakování toho, že jsou psychoterapeuti (a tedy jiný druh lidí, než jsou třeba klienti), jako u Gottlieb. jakoby se za tento status schovávala, namísto toho, aby v příběhu figurovala prostě jako člověk? nevím, ale přišlo mi to podivné a iritující. zároveň autorka nastiňuje základní postuláty rozličných psychoterapeutických směrů a přístupů - aniž by se to ale jakkoliv odráželo v její praxi. zmiňuje i Olivera Sackse a právě na jeho lidskost a pokoru, s níž nahlížel na své pacienty jako na partnery, nikoli bytosti jemu podřízené, jsem při čtení hodně myslela. podobné supervlastnosti bohužel Lori Gottlieb chybí.

knihu jsem dočetla jen proto, že mě zajímalo, jak to dopadne s jejími klienty. i v tomto ohledu jsem musela překonávat časový chaos, kdy jsou jejich jednotlivé příběhy často vyprávěné napřeskáčku. celkové pole tak obsahuje: příběh autorčiny aktuální osobní krize, prvních prací před 20 lety, studia medicíny a psychoterapie, cesty k otěhotnění, dále zmiňované základy teorií či přístupů a k tomu klientské linie, což už to je opravdu zmatečný mix. posílený bohužel i mizerným překladem.

4 27.10.2022

(SPOILER) 2,5*

většinu knihy jsem si užívala a akceptovala bych i absurdními náhodami živenou mafiánskou linku. ovšem explicitní popisy mučení / utrpení postiženého chlapce a hlavně ujetá vyvražďovačka na ranči, která jako by sem zabloudila ze zcela jiného žánru, kvalitu mého čtenářského zážitku o dost snížila. a žůžo téma (sdílené) telepatie mi přišlo nepříliš využité.

byla to má první kniha od autora a nevím nevím, jestli se ještě někdy pustím do nějaké jiné.

15.10.2022

(SPOILER) být studentkou humanitních věd, mohla mi tato kniha posloužit jako skvělý materiál pro rozbor. úvodní pasáž s popisem dětství v rodině plné násilí a konfliktů, přelakovaná tlustou růžovou vrstvou, přímo vybízí k analýze obranných mechanismů dětské psychiky.

samotná cesta k úspěchu by mohla dobře ilustrovat principy našeho světa a privilegovanosti bílého muže, který je navíc i krásný a nemá zbytečné zábrany. tím ovšem nechci říct, že by MM chyběl talent (herecký či vypravěčský), povídání se čte docela příjemně a některá dobrodružství jsou zajímavá.

co mi ale přišlo navíc, jsou veškeré výkřiky a úryvky z deníků. většinou knihy s takto chaotickou grafikou rovnou odkládám, tady jsem vytrvala, ale poté, co jsem zjistila, že většina mouder nedává žádný smysl, jsem je už ignorovala. strašidelné je i foto matčina (otcem) opakovaně zlomeného prstu, dokládající "lásku" rodičů. a obešla bych se i bez opakované zmínky mokrosti autorových snů.

2 04.10.2022

(SPOILER) kniha překrásná obsahem a formou. při čtení se mi připomínala další díla, v Alžírsku se odehrávající román Pole je tento svět Doly De Jong, téma nechuti se vrátit zpátky do domovského exilu z Brooklynu Colma Tóibína, nebo šťavnatý a smyslový jazyk Arundhati Roy v knize Bůh maličkostí (byť tady jsme v jiném podnebném pásu i náboženství).

ale zároveň je Leila Slimani zcela jedinečná. oceňuju přirozenost vyprávění, které plyne různým tempem, meandruje, a někdy se vrací, jindy ne. platí to i o konci do zatmívačky. mnoha autorů dnes píše překonstruovaně - tak, aby každý jeden poslední detail zapadl na místo - ale knihy působí odlidštěně, chybí jim život. Slimani píše s vášní, hlavu má ve spojení se srdcem a už teď se těším na její další knihy.

edit: v komentářích čtu, že jde o první část trilogie. těším se tedy o to víc, byť s obavou o osud některých postav, zejména laskavého maďarského lékaře.

3 16.09.2022

ani takto oddechová a (z mého pohledu) nesofistikovaná literatura si nezaslouží odfláklou redakci s chybami hned na předsádce. nakladatelství Euromedia by se mělo stydět. další * ubírám za výraz vyblitá zelená, použitý jako neutrální popis barvy igelitové tašky.

15.09.2022

4 a 1/2*

čtení románu pro mě bylo jako pomalý ponor do klidné a chladivé řeky, byla to krása. výsostně ženské "malé" dějiny ukazují, co se v pomalém rytmu děje v kuchyni a na zahradě - v kontrastu s velkými úspěchy zámořských objevů, kariéry, vyznamenání a knih kapitána Cooka. vnímavost vs. ambice, intimní vs. pro-společenské.

celý čas trávíme s Elizabeth a je to moc dobrá společnost, i když často nelehká. její samotu ve středu rodiny i těžkost sbližování obou světů při Cookově návratu jsem osobně prožívala s ní, stejně jako trvající žal po ztracené dcerce. nad jejími posledními ztrátami, absurdně zbytečnými, už jsem jen plakala. nevím, jak to bylo ve skutečnosti, ale oceňuju, že jí autorka na závěr knihy dala všechny informace, po kterých Elizabeth toužila.

06.09.2022

(SPOILER) 2 a 1/2*

chirurgicky přesně odvážená míra sladkosti vytváří dojem jisté realističnosti. ovšem prvky jako:
- dosud ladem ležící dědečkův dům, nacpaný šťastnými vzpomínkami
- ve vedlejším domě již nachystaná půvabná a chápavá sousedka
- a pospolité výpomocné aktivity obyvatel vesnice - té zdánlivé realističnosti zase podtrhují nohy.

1 06.09.2022

na Hájíčkovské transgenerační depresivno je asi potřeba mít náladu. tentokrát jsem ji neměla a tak mi zbyla jen ta depresivní aura hlavní postavy a nudy v letním Krumlově. hlavní hrdinka je nesympatická a negativní, téměř všechny kolem sebe (bachratější, menší a umaštěnější než je ona) neguje, dissuje a pohrdá jimi. neumí být ale sama a tak opakovaně bere za (ne)vděk jejich podřadnou společností. navzdory jejímu chování o její společnost ale ostatní postavy stojí, ty mužské až nutkavě.

dalším neblahým aspektem románu je male gaze. ženská postava se chová a vnímá tak, jak si představuje spisovatel muž, který ji nutí třeba k bezdůvodnému postávání v kuchyni u linky jen v bílých kalhotkách, očumování kolouška, a za konzumaci dvou zákusků jí nemilosrdně přiklepává pocity viny.

plus nevím, co si myslet o prvoplánovém klasismu, kde proti sobě stojí krásný byt v Dejvicích, obří auto, práce na fakultě a literatura, kvalitní kabelky parfémy etc. vs. nekulturnost, neupravenost a hrubiánství venkovanů.

10 28.08.2022

(SPOILER) nacházím se v hodně náročném čase: knihy s květinovými motivy nebo zlatým kolečkem na obálce dávají mé hlavě možnost si aspoň na chvíli odpočinout. v některých případech za to (a za potřebu zjistit, jak to bylo a jak to dopadlo) ale platím neúměrně vysokou cenu.

román On je plný nudných a zbytečných popisů (hlavně krásných lidí, věcí a luxusu), ale hlavně celý ten příběh je zcela neuvěřitelný. dospělá žena a máma setrvává u dávné minulosti, což nám zprostředkovává její sobecké kňučení. On je viděn nereálným pohledem puberťačky, coby rozervaný dědic a umělec (!), jehož ad nauseam opakovanou kvalitou je hlavně jeho mimořádná krása. celé to působí, jako by to psala třináctiletá dívka s darem slova a minimální schopností představit si, jak fungují dospělí lidé.

samostatnou zmínku si zaslouží i strašidelná partička kamarádíčků v partě a skutečnost, že jediná postava neanglického původu, která není běloška, tu musí být Thajka, bývalá sexuální společnice, a právě tuto postavu jako jedinou autorka obětuje na oltáři nezralého vztahu hrdinů. wtf?