SynD komentáře u knih

výbornou atmosféru městečka mi kazily klišoidní postavy a autorkou přehnaně protěžovaná postava Mii. taky mateřských linií by stačilo cca polovic.

a popisovaná umělecká díla mi z nějakého důvodu přišla cringe - polopatická a prostá sofistikovanosti. vlastně se tomu asi říká kýč.

3 30.12.2023

celkově se mi deník docela líbil, byť mi přijde škoda, že si autorka a nakladatelství nedaly s knihou víc práce. takto je to takový zničehonic začínající kus vyprávění, pahýl. a protože nevím, co autorka zažívala předtím, nemůžu ocenit / nahlédnout ani to, v čem se jí změnil život tak zásadně, jak na počátku knihy zmiňuje. plus by tomu celému slušelo víc plynulé převyprávění událostí namísto (zřejmě pouze) vybraných příspěvků z IG (pahýlků).

ačkoli nejsem šotouš a tramvaje se mi líbí spíš platonicky, ocenila bych taky srozumitelný ilustrativní přehled, kde by byly jednotlivé typy tramvají hezky vedle sebe, s technickým označením. vzhledem k tomu, jak často o nich autorka mluví a porovnává je, by si to kniha zasloužila.

hodně se mi líbí autorčina zapálenost pro věc, její upřímná láska k dopravním prostředkům. věřím, že pro dopravní podnik musí být takový zaměstnanec nesmírně cenný. a když jde navíc o mladou ženu s nadšenými sledujícími, je to win win. ačkoliv... na knize je dobře vidět, jak nebezpečně tenká je hranice mezi vášní pro věc, workoholismem a následujícím vyhořením.

zajímavé bylo i sledovat autorčiny obranné mechanismy (nebo tedy jak z knihy působí). vše musí být pozitivní, radostné, krásné a nazdobené. úsměv je nutností. tento přístup je v mnohém praktický, bohužel ale vede k vytěsnění těžkých a nepříjemných věcí... které se pak ozývají formou panických záchvatů, nenálad, depresí apod.

nejspornější stránkou knihy jsou autorčiny sebeoslavné komentáře. určitě je co oslavovat, její zacílení a pracovitost jsou obdivuhodné. to ale vyplývá z celého vyprávění samo o sobě. a komentáře typu "jsem krásná, sluší mi to, obdivují mě, to se mi zase povedlo" jsou příliš časté a otravné. navíc z nich často vychází autorka jako lepší než ostatní (tramvajáci, méně ambiciózní lidé, méně nadšení lidé). moc nerozumím, proč to redakce nakladatelství nevychytala a nevykostila, autorka by z knihy vyšla mnohem sympatičtěji.

3 28.12.2023

bezobsažné po všech stránkách

1 27.12.2023

(SPOILER) bezpointová kniha tvořená mnoha bezpointovými příběhy. ve světě románu se nikdy nikam nedojde, nic se ne(do)řekne, i ty nejdramatičtější scény jsou rozpuštěny doztracena. ve finále je tak úplně jedno, kdo kam odejde nebo neodejde, kdo kde zůstane, a který dům shoří. 

mezi postavami bez vlastností nejvíc vyniká asi Janina (i díky kontrastu s jejím mužem, obecním hovádkem Vojtou). neexistující komunikace a figurkoidní postavy potápějí i asi nejvřelejší vztah knihy Lucie s tetou Sofií. jakoby si i tuto něžnou vazbu žila Lucie výhradně uvnitř své hlavy. 

ostatně postava tety Sofie je redukována na tragickou hrdinku, jakkoli to působilo, že je ve svém domě (a před nemocí) docela spokojená. Sofie je vlastně taky Řekyně, což v této knize znamená zástupkyně jiného živočišného druhu se záhadným jazykem, zaznamenávaným přímo mimozemským písmem. 
moc se mi líbily popisy přírodních proměn v rámci roku, oblohy a krajiny. taky jazyk knihy je splavný, četla se dobře a rychle (i když jsem u čtení místy vrtěla hlavou, jako třeba u výstupu tety do schodů). 

co mi vadilo asi nejvíc, byl opakovaný vypravěčský fatshaming: odsudečné soustředění se na břicha, tu nevkusně vzdouvající látku šatů, tu rozdělená pneumatikou, tu jen hrozivě naznačující, že "za pár let bude ... potřebovat o číslo větší dres" - působilo místy až obsesivně.

4 17.12.2023

(SPOILER) zvláštní, mnohotvárná a specificky podmanivá kniha. hodně mě oslovil vypravěč s jeho střídmým a nenápadně vtipným jazykem. taky mix moderního, historického a prastarého, mýtického. a když už mluvím o mixu, nedokážu se dále ovládat a musím mluvit o hlíně:

hlína je plastická, záhadná, místy nechutná a neustále se učí a přetváří. a přesně taková je i kniha: na počátku je otec dětí Tormod ten spolehlivý a pečující. Siv, matka dětí, setrvává na pohovce před TV, obložená mističkami s chipsy a lékořicí ("hoduje si") coby beztvarý blob. po zmizení Střely navíc blob s velmi zlověstnou aurou. jak ale kniha pokračuje a dějové linie se přelévají, mění se Siv v pevně milující matku, která na sebe vzala břemeno zmizení Střely tak, aby ochránila city všech přítomných, zejména však svého manžela. a Tormod dá za pomoci substancí volný průchod svému řekněme horšímu já a neváhá pro to obětovat ani to nejcennější, nejkrásnější a nejnevinnější, co ve svém životě má.

i samotný konec má podobně neuchopitelný tvar - je možné, že dojde k Izákovskému obětování, ale i že holčička hlínu vyzvrací a finální boj bude na Stvořiteli a jeho díle, ozbrojeném dětskými mléčnými zoubky. pocitově bych v takovém případě moc nesázela na Tormodovo vítězství.

---

doslov knihy dodal kontext, Faldbakken je zjevně Bohem obdařený a jeho výtvarný talent se spolupodepisuje na organičnosti a živosti knihy. klobouk dolů před překladem taky. jen ta obálka je dost hrozná, pokus o (pop) kulturní referenci dopadl trapně a s náladou knihy nemá zhola nic společného.

3 17.12.2023

masturbatory, wankfest, regurgitation a navel gazing. tyto výrazy z recenzí na goodreads ve mně rezonovaly nejvíc.

chladná a překonstruovaná literatura, cucaná z prstu, respektive psaná z hlavy bez zapojení emocí. asi bych potřebovala varovný disclaimer hned na přebalu knihy: "pozor, autor je produktem a vyučujícím lekcí tvůrčího psaní / literatury". protože číst tyhle výmysly bez srdce mě ale vůbec nebaví.

2 15.12.2023

experimentální styl ani absenci uvozovek jsem nezaznamenala, příběh plynul jako pomalá a znepokojivá řeka. záminky, stupňování agrese a zaviňování oběti agresorem ("nutíš mě ti ubližovat") jsou bohužel velice přesné.

1 10.12.2023

(SPOILER) námět knihy stojí na skvělém nápadu. tím ovšem se superlativy končím, protože mi nepřišlo, že by ten nápad autorka jakkoli vytěžila. při čtení jsem se opakovaně těšila na zajímavou akci (namátkou): po uzavření smlouvy s čertem Addie jen odklopýtá krajinou do Paříže, kde se poflakuje. díky svému daru/prokletí se dokáže vetřít do salonu francouzské intelektuální smetánky, kde je i Voltaire - aby tam chvíli pobyla a pak ji Luc vyexpedoval pryč. naivně jsem se těšila na akci i ve chvíli, kdy Addie přizná Henrymu barvu. čekala jsem konflikt (třeba i životních stylů), nějaké zápletkotvorné potíže, které by oba hrdinové spolu překonávali. místo toho Henry kývne hlavou, a po zbytek času pak spolu špacírují po New Yorku, chodí do kaváren, na zajímavé kulturní akce, a taky u toho jedí různá jídla a pijí různá pití.

zajímavé události se tu jen zmiňují, z francouzské buržoazní revoluce vidíme jen kouř, oheň, a jakési dva opruzáky, kteří se chystají Addie prolustrovat. z velkých válek vidíme jen primitivní viněty, resp. nevidíme vlastně nic, jen o nich slyšíme.

don't show, tell - tímhle heslem jakoby se autorka důsledně řídila. spolu s mimořádnou rozvleklostí vyprávění a otravnou repetitivností (opravdu jsem nemusela číst mechanicky se opakující setkání A. s čertem), a taky absencí jakýchkoli zajímavých charakterů u hlavních postav, to dělá z knihy nudu. ani ten nejluxusnější hedvábný čajový sáček neudělá z barelu vody chutný čaj.

nebavil mě ani nulový osobnostní rozvoj Addie, která za 300 nepřišla na nic lepšího, než se litovat, tvrdohlavě dohadovat s čertem, a krást oblečení / prachy / jídlo / bydlení. seriously?

ještě chci zmínit kýčovitost knihy, která je tu do mrtě dotažená. kavárničky, navštěvované hrdiny, jsou cool a útulné. koncerty se konají v tajných tunelech pod městem. divadelní představení jsou edgy a sexy. sexy jsou tu vlastně skoro všichni včetně komparsu. knihkupectví, kde pracuje Henry, je žánrově stylové, jako by hrálo v nějaké Disney či Hallmark romanci. hrdinové lehávají pod hvězdami, posedávají na střechách, a vedou k tomu ploché, povrchní řeči. a extra kýčovitá je autorčina fixace na "souhvězdí" pih na autorčině tváři. kurátorské popisky k uměleckým dílům, která Addie v běhu času inspirovala svou nadčasovou krásou, už jsem pak pro jejich kýčovitou lepkavost ani nečetla.

závěr: být to celé mnohem stručnější, cca o polovinu až dvě třetiny, dám ***. a na další knihy autorky mě kniha nenalákala. asi. asi určitě. ale vizuálně je půvabná, to vlastně stojí za zmínku.

6 02.12.2023

(SPOILER) máma, která je obětí tragické nehody a traumatu z něj plynoucího, těžkého údělu samoživitelky, pracující za kasou, (zatuchlého nápadníka) a vážné nemoci. a taky vlastní hrdosti............................

otec idiot, jehož absence páteře a rodičovské zodpovědnosti se na konci ukáže být překvapivým darem pro hlavního hrdinu.................

dědeček, přeživší holocaustu, s nímž nepochybně nebylo vůbec snadné vyrůstat. nositel vytrvalosti a tvrdohlavosti, dlouho i soběstačnosti samozřejmě, velkorysosti, kulturního rozhledu a též rodičovské zodpovědnosti vůči Štěpánovi...........................................

Štěpán, kluk, co musel velmi rychle dospět. co umí být velmi dobře pro druhé a moc toho nechtít, typické parentifikované dítě. dítě, co mu nezbylo nic jiného, než být soběstačné. kluk, kterému jsem přála všechno dobré.....................................................................

pečovatelka Eva, žena na svém místě, která vrátila dědovi jiskru do oka, a jejíž pozornost pomohla Štěpánovi vystoupit z utrápené pečovatelské role do života adekvátního jeho věku..........................

...

atmosféra knihy se mnou zůstávala ještě po přečtení, nejlepší momenty jako výlet na ryby, dědovo smažení a solení, jimiž si upravuje i dovážená jídla, realistická ulepenost a zaprášenost jeho domácnosti. taky Š. poslední Vánoce s mámou.................................

a nejohavnější momenty jako nechutný požadavek Š. otce, aby se matka, podruhé se léčící z rakoviny a půjčující si, kde může, podílela na koupi pc pro syna. bezohlednost mámina nápadníka. hrůzné výjevy z Billy. celá pasáž s léčitelem.....................................

...

autorka zajímavě pracuje s tématem nemoci a zdraví. nejdrsněji v dějové linii mámy, která i s návratem rakoviny musí táhnout neúnosnou nálož uživení sebe a syna, aby nakonec padla jako k smrti zchvácený kůň. její nemoc zároveň vysílá Štěpána k dědovi, kde chlapec nakonec poznává pevnou podporu, kterou mu vyčerpaná máma nemohla dát..........................................................

dědovy neduhy, nevyhnutelně gradující a nárokující si Štěpánovu pozornost neúměrně jeho věku. a zároveň dědovo pevné duševní zdraví, neutuchající zájem o věci a láska k vnukovi............................

zdravá jídla v nové rodině otce Huga - zde si tedy autorka smlsla a bulgury s batátem jsou spolu s vestičkami a vousy otce na hraně parodie. ale parodie, která mě bavila. zpátky ke zdravým jídlům, ta jsou v ostrém kontrastu s neláskou a lakotou nevlastní matky, a celkovou toxicitou domácnosti, kde pro Štěpána není a nebude místo...........................

a když už mluvím o toxicitě, celé prostředí Billy je tu pro zaměstnance doslova jedovaté. neurotické požadavky zákazníků, tlak na výkon a rychlost pokladních... a otravné popěvky a reklamní znělky, dodávající prostředí prodejny další okruh pekla.....................

zdravý je i Štěpánův fokus na vlastní sílu, cvičení a kolo, díky kterým dokázal sám sebe vytáhnout z možných depresivních hloubek. a postavení se v sobě sama, díky němuž dokáže nahlédnout povrchnost a prázdnotu otcova nového životního stylu.................................

...

Soběstačný je pro mě nejlepší letos čtená česká kniha, na rozdíl od jiných zástupců žánru "česká domácí depka" mě nedeprimovala. od autorky jsem četla Hodinky od Ašera, z nichž mi nezbyl vůbec žádný dojem, tak jsem zvědavá na její další díla.

4 27.11.2023

hrozná kniha, příšerný hrdina, nesympatická hrdinka a neuvěřitelný konec. moc nechápu, proč se vůbec takové knihy překládají do ČJ.

1 27.11.2023

(SPOILER) kniha mi po čase připomněla, proč skoro nečtu francouzské autor(k)y. protože je to ukrutně upovídané! pozornost jsem udržela jen tak tak - díky silnému příběhu a tomu, že je autorčin jazyk poetický. taky jsem ráda za technické a velmi zajímavé detaily transplantací. ale stejně jsem si nedokázala nepředstavovat, oč lepší zážitek bych měla, kdyby se to celé vykostilo zhruba na třetinu, vyházely by se zbytečné linky jako nepříběh mladé sestry z ARO a lékaře/fotbalového fanouška, nebo absurdní cesty do minulostí. někdy až brutální stručnost mnoha* severských či německy psaných knih mi zkrátka vyhovuje více.

*tím samo nemyslím všechny, třeba toho Fina s knížkami se zajícem taky nedokážu číst

1 25.11.2023

(SPOILER) kniha je napsána chaoticky, čtení ztěžuje jednak meandrické vyprávění, jednak absence jakýchkoli dat - pomohlo by i vědět jen v jakém roce zrovna autor je.

.........................................................................................................

téma závislosti nechám stranou. považuju ho za příliš velké a vážné na tuto kratičkou recenzi. s Perrym v tomto cítím a vnímám, že to se s svým aktivismem myslel dobře. věřím, že kniha mohla mnohým závislým lidem pomoci. a je mi líto, že ho následky sebedestruktivního životního stylu nejspíš stály život.

.........................................................................................................

stranou nechám i seriál Friends, který mě nikdy nezaujal dostatečně na to, abych dokoukala byť jeden díl.
.........................................................................................................

z knihy tak pro mě zbývá křišťálově čistá ilustrace narcistní duality. Matthew Perry se často vyjadřuje grandiózně - jeho rodiče byli nejkrásnější lidé na planetě, on sám změnil podobu mluvené angličtiny, Friends patří k nejzásadnějším uměleckým dílům... taky hodně (opravdu hodně) píše o milionech, co vydělal, drahých domech, v nichž žil a o ženách... k těm se ještě dostanu. odvrácenou stranou nafouklého falešného Já, jeho very important persony, je celoživotní pocit nedostačivosti, ukrytý v hloubi duše.

.........................................................................................................


právě z něj nejspíše pramení autorova potřeba tlumit a utápět vlastní pocity v alkoholu a drogách. a podílí se i na jeho řekněme konzumním přístupu k ženám. bere je jako věci, jejichž hlavní funkcí je krása, sexuální dostupnost, a v některých případech jejich pečovatelské schopnosti. za tyto vnější a utilitární atributy se nedostane, stručně řečeno je jeho přístup k ženám nechutný.

.........................................................................................................

zajímavé je, že Perry své psychice nějak rozumí... racionálně vzato. ví, že v sobě má díry, že se je nepovedlo zaplnit slávou, penězi ani sexem... ví, že své partnerky opouští dřív, než by mohly opustit ony jeho. ale možná nedošlo k pochopení na hlubší úrovni: k tak účinnému kontaktu s vlastními traumaty, které by přineslo skutečnou sebereflexi a spolu s ní i změny v chování. chování k sobě sama, okolí nebo partnerkám (namísto stálého opakování stejných vzorců). možná, že vedle závislosti byl i v tomto Perryho neomezený finanční a sociální kapitál vlastně nevýhodou. prošel mnoha terapiemi a odvykacími centry, zároveň tu ale coby celebrita mohl dostávat namísto pevných hranic a zpětné vazby spíše enabling (podporu v tom se dál ničit). a pokud někde narazil, nic mu nebránilo odejít jinam. ostatně je zajímavé, že o zdravotnících a terapeutech prakticky nemluví, a pokud ano, tak v dosti nerudném a ublíženém tónu.

.........................................................................................................

celkově mi ale kniha přišla poučná. ukazuje, že můžete patřit k nejprivilegovanějším obyvatelům naší planety (běloch, muž, obyvatel USA, talentovaný, pohledný, movitý), vnitřní psychická zranění vám ale nic z toho samo o sobě nevyléčí.

.........................................................................................................

autorovo vyprávění se mi pro arogantně ukřivděný tón příliš emočně nedotklo. až, když jsem ho viděla úplně na konci na fotkách s malými sourozenci celého radostného, mě zabolelo, že přání založit rodinu a mít vlastní děti se mu nepodařilo.

mnoho dějových linií a nezajímavých postav - čtenářova smrt. smrt nudou a únavou z nesympatických povah a na sílu zohýbané zápletky...

po Dívce ve vlaku druhá a poslední šance pro Paulu Hawkins. další nuda netřeba!

20.10.2023

(SPOILER) pracuju s dětmi v podobné situaci jako je ta Bářina, ale stejně jsem po dočtení cítila potřebu debriefu nebo supervizní hodiny, abych to celé zpracovala. ano, tohle se děje, děje se to v mnoha rodinách. děje se to právě teď...

studie narcistní matky mi přišla chirurgicky přesná. jde přesně o ten typ matky, který se v případě, že se dcera přijde svěřit s tím, že jí otec sex. zneužívá, urazí, že otec dává přednost dceři, a dceru obviní z toho že otce svádí a/nebo že si to celé vymyslela.

u otce jsem trochu tápala, příčinu jeho patologického chování jsem z knihy nechytla. kombinace naprostého nezájmu o dění v rodině (možná vnitřní emigrace), násilnictví, kdy Báru na matčin popud trestá opravdu tvrdě, a deviantních sklonů pro mě byla matoucí. zároveň ale ukazuje, že i rodič, který sexuálně zneužívá vlastní dítě, může být někdy z obou rodičů ten (o maličko) citově přístupnější.

no a malé Báry mi bylo nesmírně líto. když ji Frodo s maminkou naložili po výtvarce do auta, moc jsem doufala, že jí vezou někam do bezpečí. ale to se nestalo. bohužel.

autorka na Báře ukazuje, jak se týrané děti snaží do poslední chvíle být hodné, rodičům vyhovět, a hlavně berou vinu za všechen chaos, násilí a bezpráví na sebe. scéna, kde se pevně drží matky a slibuje, že už jí nebude provokovat (přitom jde o problém matky, že jí dcerka triggeruje a že se nedokáže ovládat), je srdceryvná. a scéna v kabinetě s manipulativním výslechem výchovné poradkyně, je mrazivě děsivá i tím, že takto může vyšetřování týraného dítěte taky vypadat (i ze strany institucí).

v realitě by se Bára před transformací do vrány možná ještě začla sebepoškozovat, což by jednak posílilo její pocit hanby za to jaká je, jednak triggerovalo matku tím, že by pošpinila lůžkoviny, nebo svými jizvami schválně přitáhla nežádoucí pozornost okolí. co by si o nich mysleli lidi?

za mě nejlepší kniha P.D., ale byla bych ji raději nedočítala před spaním.

PS: ještě se chci vyhradit vůči výroku v jednom z komentářů: není to tak, že by se z dětí jako Bára automaticky stávali tyrani, kteří předávají rodinné nemocno a zlo další generaci. stát se to může, ale to narcistní žezlo přebírají spíše Katušky - "zlaté děti". děti jako Bára (pokud se jim nedostane pomoci) končívají v závislostech, sebezničujícím chování a taky jak oběti zneužívajích vztahů.

26 06.10.2023

chybí hlavní hrdince jakákoli osobnost? dejme jí zálibu ve skořicových rolkách a drdolu, a pak o těchto věcech nezapomeňme psát ad nauseam v každé kapitole. pomůže i věrná best friend, která hrdinku adoruje a říká nám, co si o ní máme myslet, i když nám k tomu sama hrdinka nedává v příběhu žádné důvody, protože je prostě nijaká.

chybí tu zajímavý příběh? použijme rozdvojení linií! bohužel tím získáme jen dva nezajímavé příběhy namísto jednoho.

celé to na mě působilo mechanicky a neživě, jako vygenerované AI. jako - protože v době vydání ještě roboty příběhy moc nepsali.

3 12.07.2023

dávám stranou samotnou traumatickou událost, která je hrůzná. je mi líto, že autorka musela v dětství něčím takovým projít.

když se ale mám vyjádřit k samotné knize, velmi špatně se mi čte. jakoby se to celé stále točilo v kruhu, rekapitulace stejného znemožňují jakýkoli posun či vývoj. občas mám pocit, že je mi nějaký detail povědomý, možná už jsem se knihu pokoušela přečíst v minulosti - a netuším, jestli to vůbec dočtu.

chybí mi tam vnitřní reflexe, vhled, možná ta terapie, jak tu někdo píše. rodiče jsou úplně bezva, ale nechali dívku po traumatizaci v podstatě ladem, aby pak řešili jen tloušťku coby následek znásilnění. její dětství bylo skvělé, akorát že někde musela nabrat tu ochotu nechat se zneužívat agresorem, se kterým chodila - někde se to muselo vzít.

celkově mi to přijde jako čistě racionální ruminace nad věcmi, co se staly, a co se pouhým racionálním uchopením nevyléčí, bohužel. věřím, že na akademické půdě může být tento způsob psaní oceňovaný, v knize mě ale nedokáže zaujmout, ani udržet.

EDIT: dočteno a zaplaťpámbu za to, autorka se postupně propadá do větší a větší sebelítosti. a taky uraženosti a naštvanosti - věcí, o kterých píše, že je nesnáší, nebo jí vadí, je opravdu moc.

je to jako trávit čas s kamarádkou, která si roky stěžuje na totéž, aniž by ale k řešení své situace udělala jediný krok. Roxane Gay ještě několik desítek let po znásilnění cyberstalkuje svého agresora a volá k němu do práce; je jasné, že to celé nemá vůbec zpracované. a to, že přes veškerá svá privilegia nešla do terapie (na kterou na rozdíl od mnoha psychicky trpících Američanů v pohodě má), mi pěkně lezlo na nervy.

1 30.06.2023

(SPOILER) hlavní hrdinka je uvěřitelná a živoucí, neexistující příběhová struktura ji ale bohužel postrkává od ničeho k ničemu a odnikud nikam. když jsem se blížila konci této (tlusté) knihy, zajímalo mě, jak na tak malém prostoru autorka příběh smysluplně zakončí - a čím?

k žádnému smysluplnému konci, neřku-li pointě ale nedošlo. proběhne peripetie se sestřiným těhotenstvím, které jako kouzlem změní rodiče z pitomců v pečující dospělé. následuje výlet do Rakouska, končící na psychiatrickém oddělení. pak sestra porodí v rámci jednoho velkého vypravěčského klišé (prasknutí vody ve výtahu, prvoporod hotový za 2 hodiny). a o něco později jede hlavní hrdinka s kočárkem, jí zmrzlinu - a šlus. kniha končí, jakoby autorce doslova vypadl počítač z ruky rovnou do kanálu.

tedy se nedozvíme, co je za vlažností a neustálými absencemi partnera hlavní hrdinky, ani zda v zoufalém vztahu vytrvá... nedozvíme se nic!

nechápu, a proto taky snižuju hodnocení o 1 hvězdu. plus mě nakrklo, že po detailním popisu, jak se musela hrdinka svlékat u návrhářky a jak ji tato zálibně osahávala, už o šatech na samotné party nepadlo jediné slovo.

(SPOILER) myslím, že záměr měl autor dobrý, kniha se ale často zvrhává v misery p*rn. příběh navíc stojí na zbytečných klišé a je tím pádem předvídatelný. veterán stižený PTSD má v americké literatuře stejnou životnost, jako mají detektivové, kteří se ve filmech či seriálech těší na brzký odchod do penze (a plánují, jak budou rybařit a dělat další bezva věci).

1 29.05.2023

(SPOILER) název Bez šance u mě vzhledem k žánru vzbudil dojem, že to samo skončí dobře, i když předtím dojde k mnoha dramatickým událostem, jak už to u YA literatury bývá. napínavý příběh mě rychle vtáhl a finále i dohra překvapily svou možná tíhou? závažností? depresivností! scéna rozpojování byla mrazivá, z historie okoukané detaily jako kapela, vyhrávající na střeše ve sklizňovém táboře, drsné. a i když hrdinové přežili, nepřežili celí, ani nezařídili okamžitou společenskou změnu. hepáč se nekonal a za to dávám hvězdičku navíc.

4 17.04.2023

(SPOILER) nehorázná nuda! obejdu se (a velmi dobře) bez lekaček a extrémní hrůzy. co mě ale nebaví, je chaotické psaní bez návazností kapitol a konverzací. po "strašidelné" a emoční scéně následuje střih a postavy už se baví o něčem jiném. v dalším případě, kdy dvě z postav zdrhaly a jedna z nich křičela "neotáčej se", se už nedozvíme proč. proč? abychom mohli-museli sledovat další nudnou snídani - oběd či večeři. a hlavně poslouchat nesmyslné žvanění hlavních postav.

četla jsem v originále a čtečce a opakovaně mi běželo hlavou, jestli nebyl soubor vadný a nekompletní. taky jsem na to konto nečetla český doslov, možná by mi něco dovysvětlil. jako jeden z komentářů níže, který popisuje dům jako maligní dělohu, využívající traumatizovanost Eleanor. to zní dobře, ale na to, abych si tuto linku více užila, bych potřebovala, aby se autorka věnovala této linii více než plácání postav u jídla.

v recenzích jsem četla opakované zaklínání se padesátými lety, kdy kniha vyšla. to by mi osvětlilo zatuchlost románu jen v případě, že by šlo o padesátá léta devatenáctého století. ostatně by stačilo z příběhu vyndat automobily a prošel by. když knihu srovnám třeba s nadčasovou Rebeccou Daphné du Maurier, která vyšla v roce 1938, její nemodernost a nudnost ještě více vynikne.

5 02.04.2023