SynD komentáře u knih

(SPOILER) příběh autorky je silný, číst o Osvětimi a pochodu smrti je trýznivé, ale kniha za to stojí. nejsilnější pro mě byl návrat sester domů, náročná cesta a budování nového života. nejlepší moment byla záchrana manžela z bolševických pracek a útěk na západ. a stejně fascinující mi přišla i sebeobjevná cesta autorky, poháněná touhou po smyslu, vrcholící v nalezení poslání a mnoholeté pomoci lidem s traumatem.

tím, jak žije (a jak přežila), autorka nese svou misi zcela jednoznačným - a velmi posilujícím a podporujícím směrem. a osobně mi její vitalita, duchapřítomnost a pozitivnost hodně zvedla náladu, sraženou na kolena drsným Covidem. za to jsem jí velmi vděčná, stejně jako za její svědectví z první ruky: lépe teď chápu, proč první generace, nesoucí trauma, ono trauma potlačuje (a tak posílá dál) - její práce s vlastním traumatem je heroická a neuvěřitelná.

klientské příběhy byly zajímavé, byť se autorka úplně nevyhnula "kouzelnictví" - tedy kouzelným zásahům, které vždy zcela přesně zafungovaly. podobné demonstrace znám od různých nestorů oboru, některé jsem viděla i osobně, a spojuje je nesporná zkušenost autority, její charisma a určité showmanství, se kterým jsou tyto magické zásahy předváděny. je to fascinující, ale ne vždy je možné si z představení odnést něco konkrétního. proto se ještě podívám po autorčině druhé knize s praktickými návody.

2 07.03.2023

(SPOILER) za knihou je zjevně spousta práce. nejvíc mě zaujala netypická ženská postava bez mateřských sklonů, citovosti a naopak s ochotou opakovaně zrazovat politicky i lidsky. taky myšlenka, že jistě existovaly podobné emigrace "bez příčiny", z trucu nebo z povrchních důvodů.

výše zmíněný charakter hrdinky mi ale znemožnil s ní jakkoli soucítit ve chvíli, kdy idealizovaný ruský režim začal ukazovat pravou tvář (zabavení pasu, lágr). spíš jsem asi doufala, že prohlédne, což se nestalo.

další linie mi přišly navíc, linku syna jsem četla zběžně, jen protože mě zajímaly záznamy v archivu, vnukovy kapitoly jsem víceméně přeskakovala.

nemohla jsem ale nesrovnávat s Vlakem do Samarkandu Guzel Jachiny, který mám ještě v živé paměti. Vlak do Samarkandu je psán úsečně, střídmě a na nic si nehraje. na rozdíl od něj mají patrioti příchuť kašírky, v usilovném a superdetailním popisování reálií je něco chtěného, stylizovaného. místy možná až romanticizujícího, což je ve spojení s Ruskem / SSSR poněkud nešťastné. za všechny příklady mi utkvěl obraz nahé dívky, hrající na party na housle Dvořáka. ee.

dohledala jsem, že autorka je Ukrajinka, vyrostla v Gruzii a žije v New Yorku. skoro bych tipla, že v USA žije už delší dobu. protože ta literární příchuť - pachuť, kterou jsem se o odstavec výše pokusila popsat, je typická pro západní literární nazírání zemí komunistického bloku.

3 05.03.2023

(SPOILER) nejhorší autorova kniha, kterou jsem četla, bohužel. slabý příběh, papírové postavy: manžel dělá docela vše bezdůvodně a bez emocí, takže mě brzy přestal bavit. a manželka mě asi ani bavit nezačla. jako by někdo do pytle vysypal obsah šuplíku s nápisem "ZÁPLETKY" - tedy záhadu, úmrtí dítěte, vraždy, single rodičovství, fyzické násilí, loupeže a podvody, alkoholismus, prostituci, vypracování se od píky, taky znásilnění a ne jednu, ale dvě rakoviny. a ani to všechno nepomůže knize nebýt nudná.

u rakoviny pak autor selhává v pokusu o ženský pohled - Catherine vadí, že ztloustla a že jí nemoc "zničila šatník". a věta onkolékaře, že se od ní nechal pozvat na rande, protože se jako jediná z jeho pacientů co za dlouhá léta potkal, nelitovala - je vysloveně škodlivá. všichni lidé co se kdy léčili nebo léčí s vážnou nemocí, a někdy propadli sebelítosti, jsou zjevně ubozí slaboši.

cítila jsem se jako rukojmí jak autora, který mě svou záhadou tahal za nos až k dočtení knihy (nestálo to za to), tak chřipky, která mě donutila ležet a brát co je po ruce.

5 26.02.2023

(SPOILER) 3,5*

druhý díl u mě lehce ztrácí. jednak mi věčné osudové míječky o fous lezly solidně na nervy, taky přivádí na scénu nové postavy, místo toho, aby se podrobněji věnoval třeba bratrům, či otci.

například bojovník proti otroctví mi přijde zbytný, protože otroctví je tu celou dobu velmi kvalitně zpracováváno a podáváno skrz samotný příběh.

finální objevení zlata bylo nakonec docela nenápadné, na to, že jde o tak velké téma, do kterého bylo mnoho postav citově zainteresováno (já též), to jaksi prošumělo.

cenu za nejlepší zápornou postavu získává majitelka plantáže. a Amélie mě baví svou nejednoznačností - na jednu stranu několikrát zakročila pozitivně proti bezpráví, na straně druhé má místo srdce kalkulačku, ee, chci říct počitadlo. ovšem se studenými, kovovými kuličkami.

1 24.02.2023

(SPOILER) de Fombelle umí nádherně vyprávět. úvod v ráji je snový. a způsob, jak se z něj začnou odvíjet jednotlivé příběhy, je strhující.

vedle výborně napsaných hlavních postav mě moc těšilo poznávat různé vedlejší postavy, třeba tesaře, nebo Amélii. taky záporáci jsou velmi kvalitní - třeba kapitán lodi či mazaný Ašant.

jedinou otázku mám ohledně kocoura, copak se s ním stalo poté, co se účetní, kuchař a tesař rozdělili?

3 24.02.2023

po přečtení Pristavkinova Na hrudi obra (...) jsem si slíbila, že takové knihy už nebudu číst. u Vlaku do Samarkandu jsem to porušila, a jsem za to ráda. autorka celé dílo udrží na velmi jemné hranici mezi drsností a brutalitou, místo popisnosti volí často poetický jazyk, a kniha je tak sice náročná, ale nikoli námět na noční můry.

je to opravdu skvěle napsaný a mimořádně silný příběh, bohužel vycházející z reality: země neomezených možností, různé tváře lidskosti, laskavosti a jejich opaku, a děti. mnoho mnoho dětí

8 20.02.2023

(SPOILER) 2,5 hvězd

skutečným vrahem je tu OSPOD a neschopnost jeho pracovnice udržet si profesionální hranice a předávat podstatné informace

3 19.02.2023

takové krásné lístky na obálce, slibně velký formát i oslavné ódy - a takové zklamání uvnitř.

román patří ke knihám, kde (s výjimkou rodičů a dítěte) vedou všechny postavy totožně laděný vnitřní monolog, odlišný jen v míře depresivnosti a kulisách jejich životů. ten hlas je prostě stejný a pro mne nesympatický.

další kapitolou jsou pubertálně se chovající "vilní" rodiče s barvotiskově ideálním zamilováním i po XY letech. a když už mluvím o sexu, v knize je ho mnoho, což by až tak nevadilo, kdyby byl popisován chutnějším způsobem. z toho, co jsem přečetla, mi v hlavě uvízlo zrzavé strniště píchající do klitori*u a "její sliz na manželově tváři". děkuji stačilo, odkládám nedočtené.

5 17.02.2023

kniha meditace

kniha čistá krása neokázalého druhu - jako čepce šité ze záclonoviny. zamilovala jsem si Ilku, zamilovala jsem si autorku. a proces, kde starší žena učí mladou, kde je šití a věci kolem propojené s politickou současností i drsnou minulostí 20. století, osobními postoji, rodinnými traumaty, Romskou otázkou, vitalitou, silou, jejich vznikajícím a postupně stále bližším vztahem, a láskou.

přála bych si, aby existovalo prodloužené vydání Čepce, ještě podrobnější a delší a s obrazovou přílohou. měla bych ho na nočním stolku a po náročných dnech bych si vždycky kousek přečetla a pocítila, jak se moje srdce tiše raduje a jak je má nervová soustava slovo za slovem, steh za stehem klidnější.

2 14.02.2023

věrohodností a prokresleností postav to na mě působilo jako storka, kolektivně vymýšlená holkama na táboře po večerce. na takovém tom táboře bez mobilů, kde se musí zabavit jinak. úplně slyším jejich chichotání, "ty jsi blbá!" a radostný řev při vymýšlení detailů jako křečci nebo barva aury.

13.02.2023

(SPOILER) další z mnoha variací na Talentovaného pana Ripleye, tentokrát jsou jak hostitelka, tak její parazitka (parazityně?) obě mimořádně nesnesitelné.

nesnesitelná je i celá kniha. pozérské postavy pronášejí pozérské cancy v pozérských prostředích. a úplně nejděsivější jsou tu literární večírky a intelektuálské kecy.

děj stojí na nesmyslech jako je nenápadné odvlečení mrtvoly z večírku, její sprchování (but why?), porcování, likvidace v řece, a celá následná kamufláž. nebo ničím nepodložený průnik mezi literární elitu.

není tu jediná sympatická, nebo aspoň minimálně vydýchatelná postava, Lavinie není člověk, ale přesaturovaný stereotyp manického diblíka, a její sestra vnáší do druhé části knihy velkou nudu. další z postav charakterizuje pouze to, že je vizuálně odporný muž, a romantik Rex pro změnu zcela postrádá charakter. hlavní hrdince chybí lidskost (tedy morálka, ale i uvěřitelnost živého člověka) i jakákoli konzistence. jako alternativní konec navrhuji buď hromadný odchod všech postav do moře, nebo konstrukci stroje času, díky kterému by bylo možné zamezit samotnému vzniku knihy (samozřejmě mírovou cestou).

2 08.02.2023

3 a půl *

docela příjemné, mohlo toho být víc!

02.02.2023

chtít po růžové knihovně, aby byla realističtější, je asi zbytečné. ale stejně si to nemůžu odpustit - tahle kniha by byla o řád lepší, kdyby manžel nevěrník nebyl takový komixový primitiv a hrdinka nedosahovala instantních úspěchů na instagramu skrze fota svačinek a hradu (to je s prominutím jak z Emily in Paris). stejně tak by příběhu prospělo i vykostění zbytečných popisů obyčejností a stále se opakujících dialogů. sama hrdinka a příběh její emancipace byl docela fajn.

27.01.2023

(SPOILER) téma dysfunkčních rodin mě zajímá, stejně jako třeba Mormoni a sebeaktualizace. od prvních kapitol jsem ale měla problém se začíst, a zanedlouho mi z autorčina literárního stylu začala vylézat jednotvárná šablona: na začátku kapitoly něco naznačím, pak mluvím o jiných věcech, a na konci se stane něco hrozného. a pak zase odznova, nová historka podle stejného mustru.

Vzdělaná mi připomíná Skleněný zámek, ovšem ten byl alespoň zručně napsán. tady vládnou suché, odosobněné popisy. autorka bez emocí popisuje, co se dělo, jako by ty chybějící emoce za ni měli prožívat čtenáři. cítila jsem se tak trochu jako rukojmí, a nemůžu souhlasit s recenzemi, které knihu označují za terapeutickou. sumarizace ohavností může sloužit jako dobrý podklad pro psychoterapeutickou práci, terapeutická ale sama o sobě není, protože tam chybí prožitek, reflexe a další léčivé komponenty.

dalším výrazným rysem knihy je přehánění, které po čase přestalo účinkovat a začlo mě řekněme štvát. jsem schopná věřit otcově paranoie i nefungujícím vztahům, ovšem léčba ohořelé nohy pomocí esenciálních olejů a Rescue remedy (také koupele v popelnici a ořezáním nožíkem), která dá bratra dohromady, už na mě byla moc. nehody jsou ve Vzdělané velmi časté. nemyslím, že by za přeháněním musela stát grandiozita, někdy tyto sklony mají lidé proto, že ve svých nemocných rodinách museli hodně nadsazovat, aby je vůbec někdo slyšel. ale v mých očích to knize jen přídává na patologičnosti. dtto nesrovnalosti typu "jsme chudí" vs. nákupy zbraní, drahých kovů a velkých strojů.

po nakouknutí na Goodreads a zjištění, že mě (tedy autorku) v knize ještě čeká týrání ze strany bratra a zázračný postup z nulového vzdělání na univerzitu, knihu odkládám. teoreticky vzato to možná ještě někdy dočtu, ale už jen z toho přečteného kousku si odnáším velmi nepříjemný pocit.

2 22.01.2023

(SPOILER) knihy Jamesových současníků čtu s potěšením a bez problémů, Portrét dámy mi ale přišel velmi špatně stravitelný - taková kupa hlušiny, zažloutlých krajek, nekonečných popisů a intrik. a taky rozhovorů, v nichž se zásadně (až na pár výjimek, většinou z úst Američanů) neříká to, co si kdo myslí, ale pravý opak, nebo se jen tak stupidně mlží.

působilo to na mě celé, jakoby autor hlavní hrdinku předkládal jako jakési roztomilé zvířátko s podivnými názory, které se o svou roztomilost i podivínství nechalo připravit utilitárním sňatkem. po svatbě pak hrdinka pozbyla jakýchkoli rysů i celkového charakteru a mnoha desítkami stránek se už jen propotácela k otevřenému konci.

co se týče mnohých nápadníků, Šlechtic byl jaksi mdlý, Americký obr byl vlastně jen šablona hnaná vášní, a i z mužů asi nejsympatičtější Bratránek měl Isabel rád právě jako to zvláštní domácí zvířátko. Manžel z toho vyšel nejzajímavěji. z jeho manipulativního projevu pořádně mrazilo a klidně mu mohlo být věnováno více prostoru. ovšem Isabelino odmítání nápadníků mi přišlo stejně bezdůvodné (tedy nezdůvodněné) jako její svatba.

z ženských postav mě vedle šablonovité Tety, moderní Novinářky a naivní Dívky zaujala asi jen Mrcha, od finální konfrontace jsem si ale slibovala víc.

celkově je ale kniha asi cennou památkou na doby, kdy byly ženy majetkem a správná žena byla poddajná, tichá, úpravná a uměla dobře sedět a čekat. a na rozdíl od současnosti to všem připadalo ok.

17.01.2023

překomplikovanost ve spojení s podřadnou kvalitou - a celé je to zbytečně dlouhé. četla jsem v originále, a tak za literární ukoptěností zjevně nestojí překlad.

3 13.01.2023

(SPOILER) 4 a půl hvězd

skvostně napsaný sociální horor. zejména na Eugenův zásah asi jen tak nezapomenu.

EDIT: doporučuju si po přečtení dohledat rozhovory s autorem, osobně mě dost uklidnilo, jak se jeho život vyvíjel dál a jak se mu daří dnes.

3 04.01.2023

spíš než po literární stránce je kniha zajímavá hlavně jako case study, studijní materiál. matčiny kapitoly jsou napsány kreativněji, u syna jde hlavně o chvástání v jakémsi arogantním módu - doktoři jsou blbci, pervitin nezpůsobuje závislost, on ví všechno nejlíp.

fascinovala mě míra kodependence a celkového provázání a zašmodrchanosti vztahů v rodině. počínaje samozřejmostí, s níž matka četla synův deník v léčebně, přes práci ve stejné, otcem vedené firmě, neustálé výpůjčky a finanční dary nebo moment, kde syn komentuje kondomy, které si koupila matka (wtf). anebo testování na drogy, ke kterému syna nutí, jako by byl dítě a ne dospělý člověk. pohled na něj jako na samostatnou a za sebe (a svou vlastní rodinu) zodpovědnou jednotku se v knize neobjeví. i tak ale aspoň část promotání rodina rozetne vyhazovem syna z firmy i z rodiči koupeného domu.

otevřenost protagonistů dobře ukazuje mnoho jevů, spojených se závislostí. zajímavé mi přišlo:

- Honza začne fetovat nikoli pro zábavu, ale aby stihl víc práce, na což je dobře "nachystán" na výkon zaměřenou původní rodinou
- otec se v příběhu prakticky nevyskytuje
- drogově závislý pozná drogově závislého
- krátké detoxy a hospitalizace nemají absolutně šanci jakkoli výrazně ovlivnit psychické rozpoložení závislého
- duchovní hledání jako součást závislosti
- normalizace nenormálního - za celou knihu se nikdo nepozastaví nad Honzovou agresivitou a velmi násilným chováním - napadá ostatní lidi, doma rozbíjí nábytek atd.
- projevy toxické maskulinity: Honza vesele popisuje svou paranoiu (boty, které dělají falešné kočičí stopy, byly top!), užívání drog a lhaní. nad čím se ale pozastaví a čemu se vzepře, je možnost, že by fungoval jako otec v domácnosti a dělal domácí práce

no a holčičky mi bylo nesmírně líto.

5 02.01.2023

3 a půl *

milá zábavička, jen jsem asi doufala, že se dozvím více nového (třeba jako v Ovoci poznání). reakce čtenáře pode mnou ale ukazuje, že tato detabuizační literatura je ještě stále potřeba; a tak bych rudé knížce přála více mužských čtenářů.

4 19.12.2022

(SPOILER) v touze po duševním odpočinku jsem opět sáhla po nenáročné literatuře. místo relaxu se ale dostavil pocit zahlcení a nudy. kniha obsahuje něco zajímavých témat - duševní problémy dědičky bohaté rodiny, náročnou korejskou matku, jakési tajemství a rodící se vztah.

naprostou většinu stran ale plní zcela nepodstatné detaily. pití nápojů, pojídání jídel. cesta do metra, jízda metrem, vylézání z metra a chůze domů - to se stále opakuje. taky cesta do sprchy, mytí ve sprše a vylézání ze sprchy. případně doslovně otištěné nudné sms zprávy. zajímavé události se mezi hlušinou vyskytnou jen občas a upřímně, zajímavou událostí v tomto případě myslím i trénink taekwonda. příběh navíc není ani epizodicky uzavřen, místo konce tu je jen zpráva, že pokračování bude následovat.

zpětně tak chápu, proč minimálně 70 procent knihy tvoří vycpávka, nebýt jí, nejsou ani další díly. na ty se ale nechystám ani náhodou, nechám Milu, ať se vozí metrem, chodí po městě a sprchuje (klidně i s Travisem dohromady) beze mě.

2 18.12.2022