SynD komentáře u knih
mimořádně zajímavý příběh osobního hledání, sympatická kresba. chyběla mi ale struktura, nějaká srozumitelná páteř vyprávění. přišlo mi, jako by MK jen tak náhodně tahal/a z klobouku nejrůznější kousky konfet a obrázků a knoflíků a historek a snů a vzpomínek, ale výsledkem je poněkud nesouvislé vyprávění, které najednou prostě skončí.
jazyková redakce též pokulhává, v jedné větě se náhodně potkává spisovné s nespisovným... plus bych tak nějak čekala, že v komixovém nakladatelství vědí, že Alison Bechdel je žena a její Fun home u nás vyšel pod názvem Rodinný ústav.
obsah je moc dobrý a vůbec neškodí si ty základní věci čas od času připomínat. forma je trochu slabší; zbytečně se opakující slova a formulace mělo odladit nakladatelství, knize by to jen prospělo a autrka by z toho vyšla sympatičtěji.
nejvíc se mi líbila kapitola o ženách (obří téma) a pak ta poslední, kde se Moorjani přiznává k vlastním nejistotám a celkově velmi lidsky reaguje, namísto toho, aby vytáhla pózu osvíceného gurua.
stand-upový jazyk mi přišel nejdříve zu moc, postupně ho ale autorka buď lehce desaturovala, nebo jsem si na něj zvykla.
životní příběh A.E. mě začal zajímat až zhruba od maturity, dětství v 90. jsem zažila a není to pro mě nijakatraktivní období. naopak bych uvítala prodloužení knihy, nebo spíš rozšíření posledních kapitol; oproti dosti podrobnému popisu technikálií (studia či prací), jsou náhle až příliš stručné, přitom popisují velmi zajímavý čas osobní transformace.
4. hvězdu dávám za otevřenost, s níž autorka sdílí léta v nekompatibilním vztahu a problémů s tím souvisejících. každé takové upřímné vyprávění si vyslouží mnoho posudků a odsudků od chytrých lidí, kterým by se nic takového rozhodně stát nemohlo. mohlo, stává, jen třeba v docela jiné oblasti. každý z nás někdy zažívá těžké časy a pokud se odnaučíme se za to stydět či odsuzovat druhé, bude se nám hnedle lepší žít. a to jak na individuální úrovni, tak i v rámci celé naší společnosti.
ps: vyprávění výmluvně ilustruje partnerskou dynamiku "overfunctioner vs. underfunctioner"- a to, jak se přehnaná aktivnost / zodpovědnost jednoho partnera potencuje neschopnost partnera druhého.
slibovaný průnik dvou světů, vzájemné pochopení ani přítelství jsem v knize nenašla. na rozdíl od předsudků, povrchního pohledu na svět a jistého antisemitismu. po letech prakticky denního docházení do moderně ortodoxní rodiny je autorce stále zatěžko obléci si na návštěvě Izraele dlouhé rukávy a akceptovat tradiční zasedací pořádek v autobusech v ortodoxní čtvrti.
citově odpojený a voyerský pohled nepřináší insighty, zato diskomfort a zranění; jako když se autorka zcela nepochopitelně začne vyptávat babičky dětí na pobyt v koncentračním táboře ve chvíli, kdy stará se stará paní svěřuje se svým steskem po zesnulém manželovi. obdobnou absenci citlivosti ostatně dokazuje i samo napsání knihy poté, co autorku otec rodiny žádal, aby o jejich rodině a soukromí nepsala.
na celé knize mě překvapila až informace, že je autorka spisovatelkou. klopotný a zdlouhavý popis jsem přisuzovala "nepsavkyni", kterou potkalo něco zajímavého a tak se to rozhodla popsat. nevím, jak byla autorka stará, když knihu stvořila, ale působí na mě jako vyprávění velmi mladé, nezralé a nijak zajímavé dívky. to poslední nemusí být pravda, ale o autorce se vlastně nic moc osobního nedozvídáme. na rozdíl od rodiny S., kterou takto vytěžila.
3,5*
bujné, dynamické, plné, saturované až přesaturované psaní. rozvětvená košatost (zpravidla) románskými jazyky psaných knih mi není blízká; dávám přednost strohému a jasnému vyjadřování překladů severské či německy psané literatury. tady mě zajímavé téma u knihy téměř udrželo, ač mě občas energetické víry, ta kniha je opravdu napěchovaná energií, vyvrhly ven a tak jsem některé pasáže přeskakovala.
kniha je nejsilnější v osobní rovině, zároveň jí ale autor přímo ilustruje svou teorii; ze všeho, co píše, čiší příchuť, kterou světu na základě své osobní zkušenosti dal. a ta místy podrývá profesionalitu jeho závěrů: když to hodně zjednoduším, on sám si dokázal vybudovat rezilienci a tak soudí jiné traumatizované lidi, kteří to nedokázali, a považuje jejich vůli za slabou. ignoruje tak zcela skutečnost, že nezpracované trauma často jedná na nevědomé a hlavně neurologické úrovni. a že on sám měl pravděpodobně i štěstí, ať už v genetické výbavě, nebo výbavě z prvních let jeho života, které mu umožnilo své trauma zpracovat.
velmi zajímavý je jeho pohled na Alici Millerovou, překvapilo mě, jak nedostupnou matkou byla pro svého syna a určitě si o jejím životě chci najít více informací. na stranu druhou ale z výčtu jejich kontaktů a stížností na její kritiku čiší uražená ješitnost zneuznaného muže (a man child). a pasáž, v níž rozebírá "fakta", že ve skutečnosti žádné trauma neutrpěla, neb byla rozmazlenou a zlobivou holkou v rodině lidí, kteří měli spolu navzájem (s výjmkou Alice) hezké vztahy, je mimořádně politováníhodná jak z lidského, tak i profesionálního hlediska. (dafuq).
celkově mě ale tahle tvůrčí smršť přiměla přemýšlet a hledat nové úhly pohledu a za to mi tento jednorázový ponor do Cyrulnikova světa stál. jakékoli svědectví o posttraumatickém růstu je obrovským darem. poselství knihy tak pro mě shrnují poetické věty, jimiž knihu ukončil:
"už nejsem na světě sám, ostatní o mé bolesti vědí, dal jsem jim ji poznat. v noci jsem psal o slunci, a tak jsem opravil své roztrhané já. ze tmy jsem vyšel na světlo."
(SPOILER) 3,5*
o koních (Převalského) a lidech - člověk jako agresor i zachránce
ze tří příběhů tvořících román, si mě nejvíc získal ten Michailův. a nejspíš by mi i stačila pouze tato vypravěčská linie jako samostatná kniha. putování městského člověka z 19. století po drsné divočině (kde najde i to, co nečekal, a co tam ale bohužel musí zanechat) mě bavilo nejvíc; Michail je z protagonistů knihy taky nejcitovější a nejněžnější. obě ženy jsou dosti tvrdé - Karin žene až autistická umanutost a válečné trauma, Evu zas autorka vystavuje mimořádně krušným podmínkám. Evina "nejmladší" část mi připomněla, jak jsem po všech těch letech dystopických témat už přejedená. byť musím uznat, že kulisy téměř prázdné soukromé zoo kdesi v Norsku dávají postkatastrofické depresivnosti extra grády.
vztah člověka a koně P. pro mě dobře ilustruje, jak to tu vedeme. koně objevíme, prakticky vyhubíme, jen tak tak zachráníme a nakonec vracíme tam, odkud jsme ho odvezli. a román hezky ukazuje, kolik koní a hříbat za to muselo zaplatit životem. záchrana se povedla, což je ta lepší možnost, které se mnoho živočišných druh nedožilo. ale nemůžu se zbavit dojmu, že kdybychom je nechali na pokoji v první řadě, nebylo nutné je zachraňovat a pak dojemně navracet zpátky domů.
3,5*
doporučuju nečíst text výše ani internetové recenze, obsahují spoiler.
upřímné a civilní vyprávění o složitosti vztahů a nefunkčních rodinách mi znepřístupnila kresba Lee Lai; jakoby uvízla na půl cesty mezi anonymizující schematičností Chrise Wareho a bující divokostí (až obludností) Charlese Burnse. fungovala pro mě jen u holčičkového skřeta, u dospělých postav bránila jakékoli citové investici. a ve spojení s poměrně jemnou a zastřenou narací výtvarný styl zkrátka způsobil, že mi osudy postav zůstaly fuk.
a ano, LGBTQ+ literatury a komiksů zejména není nikdy dost. na to, abych ale utíkala na zahradu odpalovat oslavné petardy (podobně jako autoři externích recenzí), to není. Lee Lai si nicméně pohlídám, zajímá mě, jak se bude vypravěčsky vyvíjet.
zvláštní zvláštní kniha. zpráva o důležitých a těžkých věcech, hledání cest a vymaňování se z vzorců, předepsaných společností, naší kultuře vlastním perfekcionismem či rodinnými strukturami.
po jazykové stránce mi přijde dokonalá. vyprávění se valí jako horečnatý sen, po nějakém čase přestává být důležité, co je vize a co fyzická realita, zůstává jen zcela poctivé nahmátávání pravdy - toho, co je vnitřně skutečné. malá písmena na začátku vět mám ráda, na osobní jména takto psaná jsem si po chvíli zvykla. přijde mi, že odrážejí energii textu, který potřebuje být psán (v přístřešku v džungli na stolku z pár prken, v jehož noze bydlí včelka a pod nímž se může a nemusí skrývat tarantule). příběhu, který potřebuje proudit a nezastavovat se o žádné překážky. ale chápu, že to může mnohým četbu znesnadnit, osobně třeba nemůžu poslouchat audioknihy; každý máme různé kanály a kapacity vnímání. jsem si ale jista, že nejde o "opatření" na efekt, kniha žádné takové věci neobsahuje.
moc se mi líbí, jak Hana Andronikova píše o spirituálních zkušenostech - o pobytu v džungli s rostlinnými dietami nebo potní chýši v poušti - bez senzacechtivosti a prodejnosti, která je dnes bohužel v podobných textech většinou přítomna. Andronikova prostě popisuje, jak věci proběhly. k tomu se ještě vrátím.
příběh jsem vnímala jako cestu: od jisté tvrdosti*, kdy jsem zpočátku byla opakovaně svědkem příkrých či posměšných odsudků, kterými autorka komentovala své okolí i sama sebe, přes otevřenost poté, co odjela z džungle, až po jistou možná měkkost, přijetí po návratu do Evropy.
až někdy po půlce knihy mi došlo, že vlastně celou dobu čtu o tom, co si Hana Andronikova myslí, co vidí a co dělá. její mysl je mimořádně schopná, jazykový důvtip a schopnost přirovnání oslnivé. v mnohém tak zprostředkovává pohled do hlavy moderního člověka / člověka ze západu se vším co nám racionální pohled na svět dává i bere. popisy dobrodružství, výprav, toho, jak se nechává vést intuicí i rozličných prostředí jsou strhující. proto mi tak dlouho trvalo si všimnout, co v knize není. anebo je, ale v minimální míře, v občas konstatovaném podstatném jméně - "depka", "smutek", nebo v jemném průsaku z vět určených autorčině mámě. emoce. a netuším, jestli se mi daří srozumitelný popis, protože je to vlastně paradoxní, kniha je celá o emocích a vztahu k sobě a ke druhým. ale zároveň jako by se vše odehrávalo v racionální sféře, na myšlenkové (ektodermální) úrovni. netuším, jestli je tento odstup osobnostní, nebo jestli jistá odtažitost autorce pomáhala v akceptování drsné reality, nevím. ale došlo mi, že právě ten osobní ne-kontakt, který jako čtenářka vnímám, stojí za hodnocením 4 * namísto pěti.
a když už jsem u osobních věcí, je mi moc líto, že se Haně Andronikové nemoc vrátila, že prošla velkým utrpením a zemřela jako mladá. proto jsem si hledala ještě rozhovory, abych si nějak propojila konec knihy s posledními lety jejího života. narazila jsem na toto výsostně osobní sdílení vybrané korespondence, které publikovala její přítelkyně Magdalena Westman. není to lehké čtení a zároveň jako by to byl doslov k tomuhle vzácnému svědectví o statečné a odvážné cestě. doporučuju vyhledat!
*nevím, co z toho může odrážet osobnost autorky, roli určitě musel hrát šok po diagnóze i šoky kulturní. když nechám stranou samotné léčebné procedury, už jen prostředí, v němž se léčí u řeky z vařící vody, je opravdu drsné, žádné éterickými oleji navoněné retreat centrum.
(SPOILER) tohle snad ani není kniha, ale přímo divotvorný hrnec. obsahuje:
úmrtí matky, babičky, expřítele a sousedky ženské postavy; také otce a bývalého pracovního partnera mužské postavy, z toho jde ve dvou případech o sebevraždu. a vlastně ještě pejska, co měl nádor
téma židovství a holocaustu včetně vzpomínky na pochod smrti
alkoholismus, sexuální zneužívání v rodině, narušený vztah k vlastnímu tělu a obsesivní počítání kalorií (PPP), narušené rodinné a partnerské vztahy
závislý vztah a domácí násilí i s karmickou odplatou, kdy násilník - vida, na jeho smrt jsem zapomněla - onemocní ALS...
téma náhradního rodičovství, manželské problémy se sexem po narození dítěte, nevěru
budování podnikání, půjčky, první úspěchy, rozličné pijavice, co se snaží přiživit, problémy, krach a pád do dluhů
dědění a prodávání nemovitostí a odstavcové citace z knihy Johna Irvinga
- autorka zkrátka používá dramatické zápletky a tragické konce se střídmostí Huntera S. Thompsona. od poloviny jsem už knihu jen dolistovala, i tak mi šla ale očička šejdrem, zatímco spěl příběh ke svému očekávatelnému konci. a z nějakého záhadného důvodu jsem u toho myslela na Petru Soukupovou, vlastně i Petru Hůlovou.
EDIT: koukám, že se můj komentář dosti shoduje s komentářem od hvozdik. ale nechám tak, dohromady to tuším tvoří vyčerpávající výčet.
(SPOILER) příjemná pohádka pro dospělé (dámy) ideální k čajovému pečivu, nebo při chřipce. spravedlnost zaručuje protagonista, umírají zde jen staří, nemocní či zlí lidé. škoda jen, že to se schovankou vzalo tak rychlý obrat; ženskou autorku by tuším stejná situace inspirovala k napsání mnoha vzájemně toužebných kapitol.
jediná vada na kráse je antisemitská notička - nejzápornější postavy (bratři - jeden úchylný násilník, druhý prostě darebák s orientálníma očima) jsou zároveň jediné postavy židovského vyznání. a diskutabilní je i romantizující pohled na domácí násilí, který předkládá jedna z postav - parafrázuji: "když víš, že tě miluje, nevadí ti, když ti naloží pár na hřbet."
naopak nesmírně osvěžující je - po Cizince Diany Gabaldonové - nulový počet znásilnění, pokud jsem dobře počítala. ať už to způsobil odlišný přístup autora, nebo rok vydání (který mě dost šokoval, protože kniha nijak věkovitě nepůsobí), je to velmi příjemné.
krásný příběh, nebo spíš klubko příběhů ze starých časů. starosvětskost se v knize ukazuje jak v dobrém - ve velmi povlovném tempu vyprávění nebo atraktivních kulisách zlaté horečky na Novém Zélandu - tak i v méně příjemných polohách - třeba na dobovém rasizmu, dvojí morálce nebo (smutné) ženské otázce.
v podobně tučném rozsahu jsem nedávno četla Hodiny z olova a Osmý život (pro Brilku) a bylo vlastně úlevné ponořit se do románu, aniž by to znamenalo absolvovat hlubinnou reflexi světových dějin či současné politiky. vpravdě ideální čtení pro dny mezi Štědrým večerem a koncem roku.
opět se mi připomnělo, že když je příběh nosný a dostatečně zajímavý, nemusím v knize pochopit všechno (jako třeba jak to přesně bylo se zlatem a co bylo čí, nebo souvztažnost story a nebeských těles, která na mě působila čistě dekorativně) - zkrátka knize ráda leccos odpustím.
dávám 3* a 3/4, tu poslední čtvrtku má autorka za přesný technologický popis zotročení člověka / výroby prostituky. smutné je, že se to nepochybně dělá úplně stejně i v současnosti.
tahle kniha je rozvleklá, neuvěřitelná a celá poměrně hnusná. odpad ale dávám proto, že:
z opakovaných, úmorných a často zcela samoúčelných popisů týrání - psychického i sexuálního zneužívání (v incestních kulisách) vnímám, že si to autor nějakým způsobem užíval. jako by si ujížděl na úchylné sexuální fantazii, do jejíž hlavní role obsadil komixově drsnou (a komixově nevěrohodnou) dospívající dívku, aby ji posléze vystavil mnoha formám mučení a utrpení. čirá misogynie mazaně schovaná do příběhu o misogynii. a stejně masturbační mi přijde i do omrzení stále dokola omílaná manipulace se zbraněmi.
perverze a zmar. když pominu vcelku půvabné popisy přírodních scénérií, jde o další z mnoha písniček na McCarthyovskou notu, zpívaná ovšem autorem bez talentu Cormaca McC.
vrcholem nedbalosti je pak absurdní blouznění otce (filozofické disputace jak z kurzu tvůrčího psaní na gymplu), plus ne křiklavý, ale přímo řvavý motiv tvrdohlavě prorůstajících kořenů a PTSD hrdinky v závěru knihy. tyto jevy jsou do románu zapracovány asi tak pečlivě, jako bychom do guláše naházeli všechno koření pěkně v původních sáčcích, jejichž zářivé barvy pak můžeme obdivovat na dně talířů.
nechápu, jak je možné tuto knihu adorovat a necítit hnilobné spodní vrstvy. z mého pohledu to není román o nemocných věcech (nemoci jedince, rodiny, společnosti, agresora, oběti, whatever...), které by společensky či umělecky přínosně vynášelo na povrh tabuizovaná témata či reflektovalo nepěknou realitu. ale nemocné dílo, oslovující čtenářův voyerismus a další temné stránky, psané z podobně chorého místa (míst) v autorově duši či osobní historii.
spíš 2,75*
ztraceno v popisu: autorčin zlatoústý dar překrásně líčit místa a hostiny a cirkusové stany bohužel kanibalizuje nosnou strukturu románu. fantazijní jazyk je úchvatný, ale aniž bychom stačili poznat hlavní postavy, přicházejí na scénu další a další lidé a celá mašinérie se jen velmi zdlouhavě rozpohybovává a šine.
pokud celý cirkus stojí na vztahu dvou postav, bylo by dobré je i jejich vazbu blíže poznat. jeden zapomenutý deštník, taneček a polibek nestačí; lyrika zde požírá epiku i v závěru, který se najednou urychleně uděje, ač by zasloužil mnohem víc prostoru. a o původních hybatelích děje se nedozvíme skoro nic. opět si říkám, pročpak editoři needitovali?
čisté a krásné; vyprávění pro mě obsahovalo tolik citu, že jsem se po dočtení cítila okouzlená i očištěná (o čemž svědčí i skrz naskrz proplakaný pánský kapesník).
možná i tématem létání mi román občas připomínal knihy Richarda Bacha. tam, kde má ale Bach poněkud těžký podvozek a jistou Coelhovskou lepkavost*, pro kterou knihy B. nejsem sto číst**, zůstává Dubois lehký a průzračný.
*nebo ji má spíš Coelho po Bachovi?
**vlastně ani knihy C.
*
náhoda či synchronicita mi ve stejné dny poslala do cesty i TV seriál Čas (Time). také se odehrává ve vězení a s knihou má společnou brilantnost, lidskost i smutek. s poetičností Francouzem nahlížené kanadské věznice ale kontrastuje drsná bezútěšnost britského vězeňského systému, argotu a plejády přízvuků. minisérie bohužel věrně zachycuje realitu, scénárista Jimmy McGovern ji napsal na základě svých zážitků z kurzů kreativního psaní, které pořádal ve vězení.
silný příběh, vyprávěný bohužel velmi rozvláčně a chaoticky. ano, Michelle měla velmi těžké dětství, ano, učitelka v internátní škole se chovala jako zloduška v disneyovském filmu, ale tuny podrobností jsou ubíjející.
jen výjimečně rozečtenou knihu nedočtu, tady jsem to ale vzdala někde kolem 180 stránky. podívala jsem se na konec a našla pozitivní ocásek o tom, jak Michelle své trauma zpracovala a stala se tváří a tělem tématu sebepřijetí. super! jen to možná nemusela odbýt tak krátkou pasáží, disproporční k předchozímu meandrovitému líčení strastí.
autorka je sympatická silná osobnost, což spolu s tím, jak se dobře trefila do důležitého tématu a možná i jejím mládím, dost možná trochu otupilo instinkty nakladatelského týmu. přísnější editace by dle mého soudu knize prospěla.
zvláštní čtenářský zážitek: autorka píše moc dobře, ale hrdinka knihy si drží realitu od těla jakoby metrovou tyčí. nebo jak zmiňuje trefně jeden z komentářů, je v něčem autistická.
dozvídáme se o vnějších věcech a dějech, city se tu nedějí a postava přítele je schematická jako postava ze špejlí a kaštanů.
zajímalo by mě, jestli to je odstup záměrný, nebo odráží přístup autorky a tak zvažuju přečtení její následující knihy. teď ale koukám, že i ta zachycuje život M., tak nevím nevím.