tatjana1737 komentáře u knih
(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
Lásku v nebezpečí jsem si půjčila spolu s Nevhodným návrhem a po přečtení obou musím konstatovat, že se mi líbila víc. Hlavní hrdina byl tentokrát trochu atypický, žádný prvoplánový krasavec a samec, naopak osoba s poměrně nudným zaměstnáním. Když jsem četla anotaci příběhu, vůbec mě nepřipravila na to, o čem to bude. Olivia není žádná pitomá husička, jak by se mohlo zdát, a Harry byl krásně a naprosto nevhodně ironický. Jejich vzájemné sledování okny bylo naprosto bezchybné a klobouk tomu jen nasadil korunu. I když to bude znít úchylně, oceňuji i realističnost ve vylíčení prvního milování a plánování společné budoucnosti. V románech odehrávajících se ve viktoriánské Anglii se to jen hemží předmanželským stykem bez záruky budoucího sňatku (i když je jasné, že spolu hrdinové skončí), a tak mne potěšil Oliviin i Harryho pragmatický přístup k věci. Nu a samozřejmě scéna předčítání v salonu byla geniální a řezala jsem se u ní smíchy.
„Co dělá?“ zajímalo Olivii.
„Je představován…“ A kruciš. Neměl tušení, komu je princ představován. „…někomu.“
„Ženě, nebo muži?“
„Ženě?“
„Mladé, nebo staré?“
(…) „Je tak ve středním věku,“ řekl.
„Co má na sobě?“
„Šaty,“ opáčil.
„Můžete mi je popsat?“ řekla to netrpělivě. „Jste stejně strašný jako můj bratr,“ dodala ještě.
„Ale váš bratr se mi líbí,“ řekl, aby ji pozlobil.
Protočila panenky. „Jen nebojte, až ho poznáte lépe, změníte názor.“
Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
K Bridgertonovým jsem se dostala úplnou náhodou, aniž bych tušila, že už tou dobou spatřil světlo světa seriál. Nakonec jsem mu ze zvědavosti dala zelenou a když jsem se oprostila od všech anachronismů, tak si ho má romantická dušička i užila. Protože seriál má ale jen dvě série, naklusala jsem do knihovny a vzala to, co zrovna od autorky bylo volné. Celou dobu jsem při čtení měla před očima seriálovou podobu herců, ale vůbec to nebylo na škodu.
Souhlasím s komentářem od Přečti_si, že se Quinnová naprosto nepokrytě inspirovala příběhem o Popelce. Díky tomu mi úvod nepřišel úplně uvěřitelný, ale příběh mne nakonec strhl a když se Sophie s Benedictem znovu shledali, těšila jsem se z jejich rozhovorů i postupného sbližování. Ostatní díly, které se staly předobrazem seriálu jsem nečetla, ale věřím, že celá série je oddychovou, ale přitom vůbec ne hloupou četbou.
(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni. Tuhle jsem přečetla v říjnu a zapomněla ji i ohodnotit. Dnes napravuji:
!!! POZOR VELKÉ SPOILERY !!!
Knihu mi ještě před prázdninami půjčila kamarádka, která o ní mluvila jako o jedné ze svých nejoblíbenějších. Zkoušela jsem se do ní začíst v čekárně lékaře, ale neseděl mi úplně archaický jazyk vyprávění a nebyla jsem v tom správném rozpoložení. K přečtení mne nakonec motivovaly mne nakonec dvě věci. Jednak kamarádčin e-mail, z něhož jsem měla výčitky svědomí, a na něj navazující dokument o Hitchcockovi, kde mluvili i o jeho filmové verzi Rebeky. Řekla jsem si: To už není náhoda! Odložila jsem rozečtené věci a znovu se začetla. Nakonec jsem v rámci terapie, kdy jsem měla fakt blbý den, četla a dočetla až k ránu dne následujícího.
Souhlasím se vším, co mi ke knize kamarádka při zapůjčení říkala: paní Danversová byla od začátku fakt odporná postava, z níž mrazilo a která tento dojem jen utvrzovala. Scéna u otevřené okna s mlhou venku byla dost creepy a nechápu, jak se z toho hrdinka jen tak ležérně mohla otřepat. Hlavní hrdinka (zajímavé, že v knize ani jednou nepadne její jméno?) si neustále vytváří nějaké domněnky, na nichž buduje svůj přístup k okolí a z nichž vychází její prožívání. V tomhle ohledu byl naprosto perfektní twist, kdy se jí manžel přizná, že svoji první ženu NIKDY nemiloval a... že ji zabil. Docela by mne zajímalo, jak si s tím na plátně Hitchcock poradil, protože tohle je typický Hitchcockový obrat, kdy čtenáři / divákovi spadne sanice a chvíli se s tím musí vyrovnat. (Oproti tomu hrdinka se s tím vyrovnala velice snadno!) V komentářích na ČSFD jsem se dočetla, že ve filmu se i manžel hlavní hrdinky ukazuje jako manipulativní šmejd a je na divákovi, jak se s tím popasuje, když zjistí, že nic není takové, jakým se to zdálo být.
Konec, kdy Manderley hoří, mi přišel nedotažený. S ohledem na to, jak moc to místo Maxim miloval (a to natolik, že se kvůli němu nedokázal osvobodit od manipulativní psychopatické mrchy), jsem čekala větší zásah na solar a nezacelitelné trauma. Celkově to ale bylo velice dobře psané, pěkná práce s jazykem, obraty, vykreslení atmosféry naprosto mrazivé. Chápu, proč tuhle autorku tolik lidí miluje a jiní autoři se na ni odkazují.
Od Waltariho jsem kdysi četla Egypťana Sinuheta a tuším Pařížskou kravatu, které mi půjčil kamarád. Kravata mne příliš nezaujala, ale Sinuhet mne ohromil a ještě dlouho poté jsem čerpala znalosti tohoto období egyptských dějin právě z této knihy. Protože dlouhodobě trpím nedostatkem nápadů, co číst, sáhla jsem po Waltarim, na něhož mne přivedla hádanka soukromy v sekci Postava hledá autora. Vypůjčila jsem si rovnou i Pád Cařihradu, a protože se mi dle anotace zdál jako akčnější titul, rozhodla jsem se nejprve sáhnout po Ježíši Nazaretském, od něhož jsem si slibovala větší "nudu". Jak já se mýlila!
Knihu jsem začala číst v době Vánoc, tedy Ježíšových narozenin, i když na Velikonoce by to bylo stylovější. Hlavní hrdina přijíždí do Jeruzaléma v den, kdy byl Ježíš ukřižován a stává se svědkem jeho utrpení a smrti. Od dob gymnázia mám povědomí o velikonočních událostech roku 0 i o jednotlivých biblických postavách, přednášky doktora Dršky na UJEPu mi zas přiblížily dějiny raného křesťanství. Svého času jsem poslouchala Weberův muzikál a znám i Quo Vadis. Přesto si mne Waltariho líčení ihned získalo a i když se v knize toho vlastně mnoho neděje, četla jsem se zatajeným dechem, vychutnávala si jazyk vyprávění a oceňovala poznámky překladatelky (to už se dnes moc nevidí). Postavy apoštolů mi byly spíše nesympatické, ale překvapilo mne vykreslení žen. Nejkrásnější pro mne byla scéna u Šimona Kyrénského. Těšila jsem se na každý okamžik, kdy se v ději objeví Ježíš, a upřímně bych se nedivila tomu, kdyby se někdo jen na základě četby Jeho království rozhodl přijmout křest. Pro věřící musí být tato kniha ještě mnohem hlubším a intimnějším zážitkem.
Původně jsem myslela, že Jeho království je druhým dílem, v němž jsou líčeny Markovy osudy v Římě. Naopak jsem se dozvěděla, že existuje pokračování - a v něm snad najdu odpovědi na některé otázky, na které mi Waltari neodpověděl. (I když se bojím Markovy proměny.) Jednu hvězdičku nakonec ubírám za konec, který pro mne zůstal otevřeným a zanechal mne v nejistotě. Po celou dobu četby jsem byla frustrována Markovou „slepotou“, kdy volal po znameních, ale současně k nim byl naprosto slepý. Možná mne to frustrovalo tolik proto, že bych si i já na Markově místě hledala různé výmluvy a vysvětlení a rozumem tišila vše, co poznalo mé srdce.
Komentáře, které vystihují i mé pocity: witiko, má milá alekis, Bethanee, david9690, bekule, mirektrubak a GreenMagritte, která to vystihla větou: „Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života.“
„(…) V těchto dnech ještě mluví Jeruzalém jenom o něm, ale ani nemůžeš tušit, jak krátká je paměť lidu. Jeho učedníci se rozprchnou po světě a vrátí se do svých domovů. Věř mi, za dvě léta si na něho nikdo ani nevzpomene.“
O existenci knihy jsem se dozvěděla spíše náhodou, byla citována v jednom videu na ČT edu. Protože jsem hledala nějakou literaturu s tématikou louky do seminární práce na přírodovědu, autora jsem si poznačila a objednala si knihu ze skladu vědecké knihovny. Když jsem ji pak ve studovně otevřela, rázem jsem zalitovala, že je k dispozici pouze prezenčně, a začala si fotit celé kapitoly. Chtělo se mi dojetím plakat, jak krásně je text napsaný. S odůvodněním, že se kniha pro svůj rok vydání obtížně shání, jsem do seminárky do příloh nakonec opsala celou kapitolu Květy voní, i když tím odevzdaná práce narostla z požadovaných 5 stran na stran 80. Po odchodu z knihovny jsem pak volala manželovi, ať mi knihu sežene a koupí, ať to stojí, co to stojí, což učinil a tento klenot se tak mohl stát hýčkanou součástí přírodovědné sekce mé osobní knihovničky.
Jan Oberberger byl zaměstnancem zoologického oddělení Národního muzea, profesorem na Karlově univerzitě v Praze, korespondentem ČSAV, ale především entomologem. Jeho zásluhou bylo v Národním muzeu vyčleněno samostatné entomologické oddělení, jehož sbírky významně rozšířil. Kromě toho, že byl členem (a později i předsedou) České společnosti entomologické, a jako univerzitní pedagog se zasloužil o výchovu mladých přírodovědců, je také autorem řady vědeckých i populárně-naučných publikací s entomologickou tématikou. Kniha Rok kráčí přírodou patří mezi knihy popularizující jeho celoživotní zájem a i když je určena především dětem, ocení ji určitě i jejich rodiče či učitelé. Kapitoly doprovázené černobílými ilustracemi Vojtěcha Kubašty pojednávají o proměnách přírody v ročních obdobích a v jednotlivých měsících kalendářního roku. Z celého textu je patrná nejen hluboká osobní znalost problematiky, ale především láska k živé i neživé přírodě a k vlasti.
Pokud byl mojí entomologickou biblí doposud Ferda Mravenec, Oberberger jej z tohoto postu s grácií sesadil. Rok kráčí přírodou ale není jenom o broučích, lze z něj vyčíst mnohem víc. Upřímně lituji, že o existenci knihy a autorovi samotném dnes již nikdo nemá povědomí, protože tahle kniha je naprosto nádherná!
To, že je nějaký filmový kritik a že má svoji Ženu, která o jejich soužití píše, jsem zaregistrovala asi před rokem, když s dotyčnou vyšel rozhovor v magazínu MF Dnes. Její odpovědi mi přišly vtipné, získala si mé sympatie a nebudu lhát, podráždila moji zvědavost, protože na ilustračních fotografiích jí nebylo vidět do tváře, aby její tajná identita nebyla vyzrazena. Žel, nemám facebook, takže jsem její blog dále nesledovala a tak trochu ji ztratila z paměti, dokud mne na ni znovu neupozornil DennisMoore. A tak jsem ihned učinila objednávku v knihovně a navzdory sněhové kalamitě si pro Ženu filmového kritika zajela do města.
Po přečtení bohužel zcela nesdílím jeho nadšení. (Je mi to vážně líto!) Obálka a grafická úprava jsou parádní (včetně modré ořízky, to se dnes už moc nevidí). (I když občasné flekaté podbarvení stránky mne v tramvaji cestou z knihovny mátlo, jestli jsem knihu nezamáčela roztátým sněhem z rukavic.) Možná by pro mne knížka měla jiné vyznění, kdybych ji slyšela namluvenou Ivou Pazderkovou, věřím, že intonace a zdůraznění některých slov v textu udělají své. Takto asi nejvíce souzním s komentáři od katynky78 a Isew. Číst blogové příspěvky na 1 zátah mi nevadilo, slovní obraty a humor autorky se mi líbily, ale v souhrnu mi to přišlo spíše jako kritizování kritika než láskyplný popis eskapád společného života s mužem, který má specifické povolání a koníčky. Příspěvky se soustředí na kritikovy nedostatky a je mezi nimi často týdenní rozestup - možná, že kdyby autorka popsala i "omáčku" mezi tím, bylo by více zřejmé, že kritik není jen člověk, který je permanentně v trapu, ale má i svoje klady, a proto si ho vybrala a proto s ním je. Jakožto osoba, která často s oblibou před kamarádkami přehání prohřešky vlastního partnera i ty své, čekala bych více shovívavosti, vlídnosti a zmínek o tom, čím je kritik (kromě pěkné figury, pevné brady a pěstěných rukou) pro svoji Ženu výjimečný a proč s ním i nadále setrvává, když jeho světu zatvrzele nerozumí.
V knihovně jsem si rovnou zapůjčila i druhý díl a přestože je jeho úvod opakovanou skrytou reklamou na vydanou knihu, bavím se u víc. Jen se divím, že po všech naprosto explicitních zmínkách je identita autorky stále tajná. Nikdy mne nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik doopravdy měří Kamil Fila?
(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
!!! POZOR SPOILERY !!!
Bohužel to, co jsem psala u Jeho zákusku neplatí pro Jeho balík. Tahle kniha mi přišla zatím úplně nejpitomější ze série, a to hlavně kvůli hlavní hrdince, která byla opravdu divná. Pokud člověk přijme, že vše, co Bloom ve svých knihách píše, je jenom fikce a nepřemýšlí nad tím, že je to nereálné, tak se ujetostí postav i situací pobaví. Nicméně sexy soused mne nenadchnul a zápletka s jeho pošahanou sestrou taky ne. Když jsem ale konečně přijala, že je to békovina a brala to tak, ustála jsem i zápletku s věnovaným vibrátorem a tísňovou linkou. Chvílemi jsem se bavila, ale na víc než dvě hvězdičky to není (a v rámci žánru bych dala ještě méně).
Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
Třetí a čtvrtý díl série Objekty touhy jsem dostala od kamarádky a úspěšně se mi podařilo předstírat nadšení. Pamatovala si, že jsem mluvila o Banánu a Třešničkách, méně již mé hodnocení těchto knížek. Knihy Penelopa Bloom vykazují několik společných rysů: Mají povedené obálky. KD jim dělá slušnou reklamu, takže se kupa lidí nachytá a koupí si je. Překlad bývá zmršený. Ač se to nemusí zdát, knihy jsou útlé a zkušený čtenář je přečte za chvilku. Děj je velice jednoduchý a sleduje staré dobré schéma.
Bloom nepíše úplně špatně, ale není to žádný propracovaný román. S ohledem na to, že jí to ale vyšlo, sází na osvědčené ingredience, jiskření mezi hrdiny a hlavně humor. A protože jí to vyšlo, musí se všemi díly mihnout postavy z knih předchozích včetně ujeté babičky.
Tyhle knížky má cenu číst jako oddychovku a hlavně ne hned po sobě, protože pak čtenáři neuniknou všechny výše zmíněné nešvary. S časovým odstupem se ale člověk pobaví a na chvilku vypne. Takže mě Jeho zákusek vcelku bavil, postavy byly sice trochu nudné, ale o to mně sympatičtější. Zápletka sice volala po pořádném konfliktu mezi vysněnou kariérou a láskou, ale je to Bloom, a tak byl konflikt spíše jen naznačen a skončilo to samozřejmě dobře. I když jsem se zařekla, že po Banánu a Třešinkách se k autorce nevrátím, knížku jsem přečetla a jsem i ochotna se ji nezbavovat, protože jsem se u ní bavila.
Edit: Až teď jsem zjistila, že tento díl jsem komentovala již v době po přečtení :-).
(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
O existenci Patricka Rothfusse a Jméně větru jsem neměla tušení, dokud jsem na něj nenarazila v jedné diskusi. Ze zvědavosti jsem si první díl vypůjčila v knihovně a příběh i autorem vytvořený svět mne zaujaly. Skočila jsem proto ihned na díl druhý a po přečtení se musela hořce smát nad komentářem: "Začal jsem číst Rothfusse, abych si zkrátil čekání, než Martin dopíše Píseň ledu a ohně." Četla jsem většinu komentářů i hodnocení autora a tak nějak souhlasím s tím, že to nedopíše a že to v reálu asi moc sympatický člověk nebude. Nicméně toto vše mi nebránilo v tom, abych si četbu Strachu moudrého muže neužívala.
V květnu 2022 jsem do čtenářské skupiny napsala následující:
"Mnohokrát jsem na knihu narazila, dala si ji do kolonky "Chci si přečíst", ale skutečně se k tomu rozhoupala až relativně nedávno. Kniha je slušný "špalek" a určitě mi uškodilo, že jsem četla na etapy, po drobných kouscích, nemohla se do příběhu cele ponořit. Po přečtení jsem byla nadšená, s odstupem mé nadšení trochu opadává. V komentářích na DK to mnozí vystihli lépe než já: anotace slibuje epický příběh s úžasným hrdinou, ale v prvním díle na nějakých 600 stranách se nám dostane relativně krátkého výseku jeho života a z toho, co anotace slibuje, tam není téměř nic. Zápletku tvoří hrdinova pomsta, ale ani ta nedojde se závěrem knihy k nějakému naplnění, takže v tomto ohledu jsem poněkud frustrovaná. Nicméně již čtu druhý díl a líbí se mi autorův promyšlený svět, takže i když vlastně na mnoha kapitolách popisuje rozmezí třeba 1 měsíce v životě hrdiny, stejně mě to nutí číst dál."
Zpětně si už nepamatuji všechny dojmy, ale souhlasím s tím, že se v knize na tom velikém množství stránek nic moc neděje :-). Kvothe v současnosti je mi sympatičtější než jeho mladé, přechytralé a veleúspěšné Já, ale ani zde jsem se nedozvěděla, co se mu stalo. (I proto sdílím Bastovy obavy a tíseň.) K vypátrání čandrínů jsme se o moc nepřiblížili, stejně jako se nevyřešil vztah Kvotheho a jeho osudové dívky. (Já si jen moc přeju, aby její současný mecenáš byl i vůdcem čandrínů.) Kvothe spáchá malér, je přinucen cestovat, má plnit úkoly ve službách maera Alverona (až asi ve 3/4 knihy mi došlo, že "maer" je označení titulu, nikoli jméno postavy), ale odběhne si, aby si užil s vílou, a pak znovu, aby se naučil "znakový jazyk" a vůbec se nedrží linie příběhu, jak by čtenář čekal. Osobně si myslím, že to Rothfuss jednoduše neukočíroval, ale současně se přiznávám, že i když hrdina neustále dělal něco jiného, než co by měl a co se od něj čekalo, všechny tyhle odbočky jsem přijala s nadšením a hltala stránku za stránkou, takže mi vlastně tak nějak začalo být fuk, že se v knize nic nedořešilo, ba naopak když přivolal Jméno větru, tetelila jsem se blahem :-).
Přestože i mně mladý Kvothe začal docela lézt na nervy, nebránilo mi to v tom užívat si příběh a hlavně komplexnost světa, který Rothfuss vytvořil. Navzdory všem výtkám a nedostatkům jsem si oba díly pořídila do knihovny. Stejně jako u Martina budu optimisticky doufat, že se někdy dočkáme pokračování či zakončení příběhu, že to autor všechno promyšlené má a že si z toho sednu za zadek. Mojí nejoblíbenější postavou je jednoznačně mistr Elodin. (Když s údivem zvolal, že je Kvothe celý zašáhlený, poslušně a s nadšením jsem se zasmála.)
"Jak dlouho asi bude trvat, než si uděláš prsten ze vzduchu?"
Zvedl jsem holou levou ruku s roztaženými prsty. "Kdo říká, že už ho nenosím?"
Elodin se otřásl smíchem, ale když jsem nezměnil výraz, přestal se smát. Svraštil obočí, upřel na mě zkoumavý pohled, střelil očima po mé ruce, pak zpátky k mé tváři. "Žertuješ?" zeptal se.
"To je dobrá otázka." Klidně jsem mu pohled oplatil. "Žertuju?"
(SPOILER) Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
Po nahlédnutí do Rothfussova světa, odmítala jsem se ho vzdát a hledala jakoukoli příležitost k návratu. Vypůjčila jsem si v knihovně útlounkou Hudbu ticha a pustila se do čtení. Předtím jsem ovšem udělala to, co se nemá, a totiž, že jsem si z nedočkavosti přečetla komentáře všech, kteří knihu četli přede mnou. Protože je to už pár měsíců, co jsem knížku četla, dojmy vybledly. Přesto si ale vybavuji, že se mi líbila poetika příběhu, i když mne současně obtěžovalo neustálé opakování toho, co vše si Auri myje a kolikrát. Mám pochopení pro lidi, kteří mají vztah k věcem, i já sama mám své oblíbené personifikované předměty, rozmlouvám s nimi a jsou mému srdci drahé, takže má pro mne nesmírný význam, když se rozhodnu je někomu věnovat. Když se ovšem konečně "začalo něco dít", kniha skončila a zanechala ve mně silný pocit frustrace. Těšila jsem se, až On přijde a setkají se, doufala jsem, že Rothfuss poodkryje víc z minulosti vypravěčky, vysvětlí věci, které čtenáře podráždily již ve Jméně větru. Nic z toho se ovšem nekonalo a já si nejsem jistá, jestli to jen nezvládl nebo to byl autorův záměr a hra se čtenářem.
Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
Když jsem kdysi viděla Interview s upírem, propadla jsem osobnímu kouzlu Lestata v podání Toma Cruise. Po letech jsem dostala chuť se na snímek podívat znovu, znovu přečetla knihu a přečetla i Prince Lestata, který mne překvapivě zaujal hodně. Doteď mám v paměti první roky na vysoké škole, kdy jsem hledala jakoukoli knihu od Anne Rice, litovala, že u nás nevyšlo víc dílů Upířích kronik a marně sháněla na VHS film Královna prokletých. Domýšlela jsem si to, co bylo v knize jen naznačeno, a představovala si celý svět, který autorka vytvořila. (A který se v mých představách zcela lišil od toho, do kterého jsem se nyní s Princem Lestatem vrátila.) Královnu prokletých jsem konečně skoukla až po nějakých 20 letech a překvapivě mi výměna Cruise za Townsenda vůbec nepobouřila. Díky filmu a Princi Lestatovi jsem se orientovala v postavách světa Upířích kronik a měla svá očekávání a domněnky, jaké byly jejich osudy a pohnutky v minulosti. A samozřejmě jsem se před četbou nejvíc těšila na samotného Lestata, kterého mi poslední kniha autorky ukázala v jiném světle, než jak jsem ho znala.
V Interview je Lestat představován očima Luise, který je k němu dost nemilosrdný. V knize, i když také umí být rozkošně cynický a neodolatelně zlý, Lestat na mnoha místech postrádá Cruisovo charisma. Roky jsem měla vytvořený obrázek, který Upír Lestat naprosto zboural. Ovšem i když je knižní Lestat zcela jiný než ten filmový, který mi ukradl srdce, byla jsem šťastná za to, že kniha má tolik stránek a já s ním mohu trávit tolik času a sledovat nejen jeho osudy, ale i jeho hnutí mysli, chvíle radosti, trápení i pochyby.
"Bláznův kabát" mne už tolik nechytil jako předchozí Fahrnerovy knihy, i když mi v mnohém připomínal třeba Mornštajnovou - třeba právě "časosběrným" líčením osudů postav. Opět zde ale bylo mnoho krásných myšlenek, pro mne to ale už nemělo ten náboj, možná častým střídáním postav.
Jako první jsem četla "Pošetilosti doktora vinnetoulogie". Po knize jsem sáhla na základě různých komentářů na DK, ale stejně jsem měla jisté předsudky, hlavně ten Vinnetou v názvu mne trochu strašil. Kniha je útlá, ale úžasná, kdo má podobný světonázor jako spisovatel, ten se nejednou dojme a kniha ho chytí za srdce. Pro mne navíc přidaná hodnota v tom, že se děj odehrává v Ústí nad Labem, které miluji. "Steiner aneb Co jsme dělali" je svým vyzněním podobný jako první kniha, ale je obsáhlejší, víc vzpomínkový, víc autobiografický, ale taky nádherný. Za mne setkání s autorem sice neznámým, ale zato takovým, který mi snad psal z duše.
Jedním slovem nádhera. Hodlám sehnat a pořídit si domů a jsem zvědavá, co na ně budou říkat moje malé děti.
Knihu mi dala spolužačka s tím, že se jí hrozně líbila, mnohokrát při čtení vedla vnitřní dialog s autorkou a kdyby byla naživu, chtěla by se jí na mnoho věcí zeptat. Předně mě potěšilo, že ve mně spolužačka vidí osobu, kterou chce obdarovat knihou osobního významu, ale přiznávám, že se mi do tématu moc nechtělo. Začetla jsem se ale a už se nepustila. Kniha je psaná románovým stylem, jazyk autorky i styl vyprávění mi připomínal Mornštajnovou, ale na rozdíl od AM, tohle se skutečně stalo. Při čtení jsem si vzpomněla na Doznání od Artura Londona, několikrát mi vyskočila myšlenka na Tigridova Kapesního průvodce. Ač je kniha čtivá a v tomhle ohledu nechválím superlativy, obsah je místy k neuvěření, tím spíš, že jde o dobu poměrně nedávnou. Téma je zajímavé i tím, že autorka nejednou otevřeně přiznává, že svého muže už nemilovala, měla i mimomanželské aférky, ale přesto s ním zůstala a vydržela až do konce. Věřím, že kupu věcí před čtenáři cenzurovala, ale i tak mi to přijde velice upřímné něco takového přiznat. Škoda jen, že pasážím kolem Pražského jara a událostem poté není věnována taková pozornost.
Dala jsem na doporučení spolužaček a koupila tuhle knížku pod stromeček synovi (2. třída). Podle anotace by mi to samotné přišlo jako blbost, ale holky na to - nezávisle na sobě - pěly chválu a zpětně mohu potvrdit. Přečetli jsme ještě na Štědrý den spolu (četla jsem já), následující dny si syn několikrát knihu přečetl sám (doufám, že mu to čtení zůstane!) a dokonce byl tak namotivovaný, že vyplnil čtenářský list (z publikace Zakousněte se do knihy).
Kniha je moc hezky graficky udělaná, a nemluvím jen o tom, že slova mají barevně odlišené slabiky, takže se dobře čtou i dyslektikům nebo slabším čtenářům. Ilustrace jsou obrovskou přidanou hodnotou, doplňují text, někdy je stránka udělaná komiksovou formou, plus obrázky jsou opravdu moc hezké. (Od autorky jsme včera přečetli Chrochtíka a Kvíkalku, kde mne obrázky osobně moc nebraly, i když dceři se líbily).
Přestože je příběh poměrně jednoduchý, syna to fakt chytilo (a to už jsem si myslela, že je to starý cynik, běžně s námi kouká na Harryho Pottera, Avengery apod.) a knihu si spontánně vzal i do čekárny k doktorce. Doporučuji všema deseti a dávám plných 5 hvězd.
Tak jako jsem nejstaršímu pořídila Šedíka a Bubi, mladší děti dostaly knížku Koho sežere vlk, kterou moje spolužačky taktéž chválily. Obsahem je 7 známých pohádek (Karkulka, Budulínek, Otesánek. Zvířátka a loupežníci, Kůzlátka, Perníková chaloupka, Řepa), ale některá slova v textu jsou nahrazena obrázky. Jenže pozor, obrázky jsou vždy dva - jeden dle klasické verze pohádky, další jiný, kolikrát až absurdní. Třeba Budulínka hlídají buď babička s dědečkem nebo indiáni, na neposlušná kůzlátka přijde vlk nebo kuchař apod. Četla jsem se všemi dětmi a nejvíc se odvázala pětiletá dcerka, která se vždy zeptala, jaké slovo by v textu správně mělo být, a pak si vybrala tu druhou variantu, takže kolikrát vznikl hodně zajímavý příběh (třeba když robot Otesánek snědl stádo vysavačů) a smála jsem se i já. Kluci byli konzervativnější, ale dcerka se fakt odvázala a moc se mi líbilo, s jakým gustem vybírala ty nejdivnější varianty a kombinace.
Určitě chci zkusit další knížky autorského dua. Kamarádce - výtvarnici jsem koupila Dům za mlhou a jsem moc zvědavá na její recenzi.
(SPOILER) !!!POZOR SPOILERY !!!
Jednalo se o moji první knižní štafetu a tímto děkuji autorce za možnost přečtení. Současně se moc omlouvám, protože po přečtení nesdílím nadšení a vysoká hodnocení knihy. Zápletka mne zaujala a v průběhu čtení jsem samozřejmě přemýšlela, kdo by mohl mít motiv a jestli už čtenář vraha poznal. děj ale obsahoval příliš mnoho slepých uliček a stop, které vyzněly do ztracena či byly na konci zcela smeteny ze stolu. (Např. Janin únos shrnutý větou: "Jak se dostala z bytu, bez bot a oblečení, si dosud nevzpomněla." OK, od Annina a Markétina bytu měl „Marek“ klíče, ale od Lukášova? A co vůbec ta „Markova perioda“ - když to Anna táhla s Michalem, kde tedy reálně byl Marek? A nebo jeptiška, která se svěří, že se s Erikem nerozešla jen tak, ale nic víc už k tomu řečeno není, a přestože šla do kláštera, Erik s ní znovuobnoví vztah? Kde vzala informaci o objednavateli léku?)
Psychologie postav mi přišla nevěrohodná, na to, že se příběh stal v průběhu nějakých 18 dní. Hana spadla do alkoholu velice rychle (a stejně tak rychle se oklepala), Erik ani další si vlastně pořádně nezatruchlili, Jana sice jakože přišla na nějaké finanční machinace, ale nechápu, proč se vyspala s Tonym a svěřila se mu, ani proč byla vlastně unesena. A navíc z těch machinací, které vypadaly slibně a zřejmě měly Erika ve čtenářových očích pošpinit, se vyklubaly jen převody peněz sekretářkou. Vyšetřovatelé (alias Dvojčata) na mne působili spíše nevěrohodně a tak trochu jako policejní klišé (včetně pronášených replik a způsobu práce).
S ohledem na to, jak Markétu všichni milovali a měli ji za světici, mne rozuzlení hodně zklamalo, byla vlastně jen pokusným králíkem jednoho pomatence. A tím, že byl pomatený, se vlastně vysvětlily i jiné momenty v knize, což považuji za autorskou lenost :-). Úplně mi nesedělo členění textu do kratičkých kapitol, vypravěčů bylo hodně a první polovinu knihy to bylo dost matoucí. Vadilo mi uvádění každé, byť nevýznamné postavy celým jménem.
Posuzuji-li knihu jako prvotinu, nebyla špatná, ale z textu byla znát jistá neobratnost a poskládání jednotlivých stop, včetně těch, které měly čtenáře svést na scestí, mi přišlo hodně na sílu.
Pořídila jsem dětem nové vydání v modifikaci pro Albi tužku. Zatím jsme ještě neotestovali interaktivní funkce, ale letmým nahlédnutím jsem naprosto šokována tím, že byla změněna jména aktérů. Z Honzíka je Šimon, z Katky Míša, z Olinky Matylda, z maminky Jarmily je Monika a z tatínka Jana je Jiří. Bendovi se změnili na Rumlovi - zřejmě nikoli náhodou, protože osoba, která je autorkou textů pro ozvučení knihy se jmenuje Monika Rumlová a autorkou ilustrací je paní jménem Michaela... Za mne naprosto zbytečná změna, která je pro znalce původního vydání spíše na škodu :-(.
(SPOILER) Asi stárnu, ale poté, co jsem sžíravě zkritizovala předchozí dva díly, hodnotím Jeho zákusek poměrně vysoko. Další knihy ze série mi koupila kamarádka, která to považovala - navzdory tomu, že byla srozuměna s mým názorem - za dobrý nápad. Protože mi zrovna došlo čtivo, dala jsem Zákusku šanci s tím, že ho pak stejně jako Banán a Třešničky věnuji naší knihovně. Přečteno bylo za den a půl a překvapivě jsem se hodně bavila. Zápletka tentokrát byla poměrně jednoduchá, chyběl výraznější konflikt, ale Bloom opět naservírovala vtipné dialogy, ujeté situace a sympatické hrdiny. Ryan byl tak dokonalý, až se z něj podlamovala kolena i mně (vyrýsované svaly? sexy look? a ještě, sakra, ten chlap umí péct?!) a nepřemýšlela jsem nad tím, že ve skutečnosti takovíto muži neexistují (a nebo už svého chlapce mají). Emily byla také sympaťačka, jen její nejka Lilith byla značně děsivá a nevím, zda bych chtěla, aby mne někdy sledovala, jak spím. William nezklamal a spolubydlící Steve mu zdatně sekundoval. Ano, v reálu by zřejmě k většině situací ani nedošlo a když se nad nimi člověk zamyslí s vážnou tváří, byly hodně přes čáru (přepadením počínaje a postelí s nebesy konče), stejně jako si nedovedu představit zcela nahý sex na střeše výškové budovy, kde vítr foukal tak, že to odválo hrdince oblečení. Jako oddychovka to ale nebylo špatné, člověk se pobavil a i ten sex byl napsaný pěkně, tak proč ne 4 hvězdy. Za pět by to bylo jedině, kdyby se autorka víc rozepsala, hrdiny rozpracovala víc do hloubky a i konflikt víc rozvedla. Ale nebylo to špatné a dávám tentokrát palec nahoru. A opět tleskám zdařilé obálce. (Halloweenská barva cupcaku mne trkla až později.)