Taťka Hraboš komentáře u knih
I když ve filmové podobě patří tento díl k mým oblíbeným (mimo jiné kvůli skvěle ztvárněné Umbridgeové), přesto musím opět více pomyslných bodů připsat knize. Nejen, že vysvětluje mnohé, co je sice pro děj zásadní, ale film v tomto ohledu ani nic nenaznačuje (např. proč vlastně byli mozkomoři v Kvikálkově, jak to bylo s tou věštbou atd.), ale Harry a jeho spolužáci i členové Fénixova řádu (vyjma Brumbála) jsou v knize normální lidé (dá-li se to o kouzelnících vůbec říci) a ne žádní superhrdinové, jak to vypadá podle závěrečných filmových scén na odboru záhad ministerstva kouzel. Navíc i při vší té dramatičnosti si autorka našla čas na humor, i když trochu tragikomický (Ron a jeho souboj s mozkem, všude se pletoucí nešika Neville, Smrtijed – dítě). Pravda ale je, že ve filmu taky nechybí, jen je v jiných scénách.
Jedna z nejhezčích knih, které jsem letos četl. Ani ne tak pro příběh, který vypravuje, i když i ten je výborný, bravurně zasazený do historického i geografického kontextu a především v něm vystupují velmi zajímavé a skvěle podané postavy. Jde hlavně o způsob, jak je vyprávěn, o tu krásnou práci s jazykem. Jak u jiné knihy jiného autora napsala jedna má oblíbená uživatelka, u některých spisovatelů stojí za přečtení třeba i nákupní seznam. Pro mne je takovou autorkou i Penelope Lively. Měsíční tygr je - s ohledem na datum svého vydání ve své domovině - navíc i připomínkou toho, kolik výborných knih zahraničních spisovatelů vydavatelé českým čtenářům stále dluží.
Ve filmové verzi můj nejoblíbenější díl a nezklamal ani v té knižní (po cca 25 letech, kdy jsem jej četl poprvé). Tady už je patrné - na rozdíl od prvních dvou dílů - jak filmaři děj poněkud zjednodušili a v některých ohledech také změnili. Našim klukům, kteří už opakovaně celou sérii viděli na DVD, se konečně leckteré věci osvětlily a i já sám jsem byl překvapený, že se na některé - docela podstatné - věci nepamatuji (hlavně na roli Křivonožky, která je ve filmu jen podřadná).
Těžko soudit, jestli se dá o některém z dílů této série říci, že je lepší či horší než jiné díly, i když souhrnné hodnocení čtenářů je rozdílné. Co ale určitě vnímám a na autorčině psaní obdivuji, že s rostoucím věkem hlavního hrdiny jako by rostl i věk čtenáře, pro kterého je ten který díl hlavně určen. Možná i proto se mi přece jen tento díl dětem četl lépe než ten předchozí. To ale nic nemění na tom, že výborná je celá série.
Nevím, nakolik reálný svět autisty vypadá jako ten, který ve svém románu vytvořil Mark Haddon (i když předpokládám, že se na psaní této knihy výborně připravil). Pokud se na její věrohodnost v tomto ohledu dá spolehnout, je tahle knížka vynikajícím exkurzem do autistického světa a měl by si ji přečíst každý, kdo se s podobnými lidmi v životě setkává nebo může setkat (a to je koneckonců každý z nás); v tomto ohledu vydá tahle knížka za kupu odborných publikací. I kdyby tomu tak ovšem nebylo, jedná se o pozoruhodnou a nesmírně poutavou knihu, kterou nepustíte z ruky, dokud ji nepřečtete.
Nestává se tak často, aby se v hodnocení knížky shodla literární kritika i široká čtenářská veřejnost. U téhle knihy k tomu došlo, proto jsem na ni byl jaksepatří zvědavý. Tím spíš, že v knihovně byla pořád vypůjčená s frontou několika rezervací. A musím říct, že mě nezklamala a přidávám se k řadě jejích obdivovatelů. Nejen ten silný příběh s až slzy do očí vhánějícím závěrem, postavy, které si člověk musí zamilovat, ale i způsob, jakým je knížka napsána (přes vážnost tématu jsem se mnohokrát musel smát), z ní činí opravdový klenot, který si časem pořídím i do své vlastní knihovny, ať se k němu můžu vracet.
Velmi čtivá a současně znepokojivá kniha. Kniha prostoupená samotou a neschopností přiblížit se, vytvořit si skutečně hluboký vztah k jinému člověku, a snahou tento vztah nahradit něčím jiným – bizarním splynutím s přírodou, fanatickým ponorem do práce a svých představ, fixací na dítě jako jedinou blízkou osobu. Člověk se neubrání myšlence, zda se jedná jen o výjimku, anebo poměrně častý jev v zemích Dálného východu, jako je právě Jižní Korea nebo Japonsko (tedy ne že by v tomto Evropa či Amerika byly o mnoho lépe). Navíc se tu naplno vykresluje, jak moc člověka ovlivní způsob výchovy ze strany rodičů, zejména manipulace, tyranie a násilí – často mu určí limity, které ani v dospělosti není schopen překonat.
Říká se, že učitelka není povolání, ale diagnóza. K takovému neuctivému zevšeobecnění se určitě nemůžu připojit (i s ohledem na to, že pár učitelek mám mezi přáteli), ale v případě Olive Kitteridgeové to možná sedí. I když správně by popis té diagnózy mohl spíše znít dominantní, trochu egocentrická a emocionálně nevyrovnaná osobnost. Knížka je vlastně o tom, jak taková paní může ovlivnit osudy lidí ve svém okolí – od těch nejbližších po ty, které jen náhodou potká. Stroutová je vynikající psycholog (v tom laickém slova smyslu) a její vnímavost pro jemná hnutí lidské mysli a schopnost je převést do slov je i mezi spisovateli výjimečná. I po formální stránce jde o neobvyklé dílo - soubor relativně nezávislých povídek ve svém souhrnu činící dojem románu. Skvělé čtení.
Z téhle knihy jsem měl velmi rozporuplné pocity – tedy ne v tom smyslu, že bych nějak váhal nad jejím hodnocením, je to asi nejlepší kniha, kterou jsem letos zatím četl. Jde o to, že na jedné straně mě to neustále táhlo ke čtení, na druhé to často bylo čtení až bolestné, od kterého jsem si co chvíli potřeboval dát alespoň krátkou pauzu. A můžou za to Franzenovy postavy, které dokáže stvořit tak, že je čtenář vnímá, jako by to byli jeho skuteční blízcí lidé. Na jedné straně jim nesmírně fandí a skličují ho jejich neúspěchy, na druhé zase nad některými jejich skutky jen nevěřícně kroutí hlavou nebo je mu z nich trapně. Mou nejoblíbenější postavou byl (asi poměrně logicky) Walter, jemuž jsem ovšem po většinu četby nějak nedokázal odpustit jeho absurdní ekologické představy týkající se budoucí rezervace pro ptáčky lesňáčky (a naopak třeba – po vlastních zkušenostech s toulavými vesnickými kočkami na svém pozemku – mimořádně fandil při boji proti nim). Je to výborná kniha, i když u mě od autora stále vítězí Rozhřešení. Je velká škoda, že česká vydavatelství se zmohla jen na vydání tří Franzenových knih – je to jednoznačně jeden z nejlepších současných amerických spisovatelů.
Coelho je čtenářskou veřejností i kritiky uznávaný autor. Za studentských let jsem od něj četl Alchymistu, a pokud si dobře pamatuju, kniha na mě měla určitý vliv. Nicméně s Veronikou jsem si tak dobře neporozuměl. Kniha se věnuje závažným otázkám duševního zdraví a nemocí, ale činí to podle mého soudu trochu zjednodušeně, až naivně. Hlavní myšlenka knihy je bezesporu velmi pěkná a zajímavá, ale především některé myšlenkové pochody pacientů a tím spíše pak doktora Igora mi připadaly nereálné. Kromě toho je to psáno takovým zvláštním, místy klišovitým, jindy až školsky neobratným způsobem (ale to může být problém překladu). Za přečtení ale kniha určitě stojí, přinejmenším donutí člověka trochu se zamyslet, třeba i nad vlastním životem, a některé v ní vyjádřené myšlenky stojí za zapamatování.
Příjemné čtení, ale na první pohled mě udivilo, že kniha byla nominována i na International Man Booker Prize. Ale asi si to opravdu zaslouží – i pro tu nezvyklou jednotu obsahu a formy. Čistý, ryzí, jednoduchý styl na jedné straně, na druhé pak „čistota“ a jednoduchost hlavního hrdiny a jeho příběhu a vlastně i prostředí, ve kterém se děj odehrává. A to hlavní poselství knihy také není k zahození – že dobrý život vůbec nemusí být složitý. I když je otázka, zda se podobně dá prožít i jinde než v horách, v těsném sepětí s přírodou.
I po přečtení páté knihy od Murakamiho pořád váhám, jestli ho mám považovat za literárního čaroděje se skutečnými kouzly, anebo jen šarlatána, který čtenáře balamutí lacinými triky. Připomíná mi v tomhle jiného mistra fantastických příběhů - Stephena Kinga; Murakamiho příběhy vnímám jako jakousi "soft" verzi příběhů Kingových. Oba nicméně dokáží svými příběhy čtenáře vtáhnout do děje tak, že na nějaké té stovce stran vůbec nesejde - mnohdy by člověk naopak uvítal ještě jednu, dvě či více stovek stran navíc. Proto tedy hodnotím i tento příběh plným počtem bodů.
Sparková má velmi specifický styl, prostý všech kudrlinek, jdoucí přímo k věci. Její knihy jsou svérázné, člověk často uvažuje, co si vlastně o nich má myslet, co jimi chtěla vyjádřit, přesto jsou velmi čtivé a svým zvláštním způsobem zábavné. Mám takový pocit, jako by se i ona sama při jejich psaní dobře bavila. To jednoznačně platí i o této knize, která je jejím nejznámějším a také kritiky nejoceňovanějším dílem. Jen se divím, že trvalo tak dlouho, než se tahle knížka dostala na český trh.
Od Lady zatím ta nejlepší kniha, co se mi dostala do ruky. Líbila se mi i více než Mikeš. Připadala mi jaksi promyšlenější, sevřenější, bez slabých míst. Prostě super čtení. V dětství jsem kmotru kdovíproč nečetl, i když jsme ji měli doma, o to víc jsem si to proto užil teď při večerním předčítání dětem.
Za těch 23 let, které od mé četby této knihy uplynuly, už si toho z děje moc nevybavím, ale pocit, že se jedná o jednu z nejlepších knih, co jsem kdy četl, ve mně zůstal.
V doslovu autorky v mém vydání knihy o tom nepadlo ani slovo, ale nedivil bych se, kdyby se při psaní této knihy inspirovala i Překrásným novým světem od Aldouse Huxleyho (nebo Orwellem či Zamjatinem). Je to taková dětská verze Huxleyho románu – čímž ale vůbec nechci shazovat hodnotu Dárce. Naopak jej považuji za velice chvályhodný počin; knihu bych směle zařadil do seznamu doporučené četby na ZŠ. Děti si díky této knize mohou samy zapřemýšlet, jestli by daly přednost světu, v němž o všem podstatném v jejich životě rozhoduje pár vyvolených a v němž jsou pod neustálou kontrolou, ale který je snad bezpečný, bezbolestný a pohodlný, byť poněkud jednotvárný a nudný, anebo světu, kde sice vládne nejistota, ale o svém osudu si obvykle rozhodujeme sami a náš život může být nesmírně pestrý a bohatý. A to nemluvím o hlubších úvahách na téma hodnoty každého lidského života, včetně života těch nejmladších, nejstarších či nemocných.
Knížka určená tak pro děti na prvním stupni základní školy, takže jsem ji půjčoval hlavně pro mladšího syna. Ten ale nakonec dříve vzal do ruky první díl série Mistborn od B. Sandersona, tak se asi k téhle knize hned tak nedostane. Nakonec jsem si ji tedy přečetl sám, když je tak slavná. Je to vlastně s podivem, protože na první pohled to žádné převratné arcidílo není; prostě takový milý pohádkový příběh se sympatickými kladnými postavami, jasným poselstvím a jemnými horrorovými prvky. Kdyby byl zamýšlen pro dospělé a podán nějak tak, jak to umí třeba mistr King, pak by to byla síla, i když v doslovu se píše, že někteří dospělí čtenáři z něj i v této podobě mají mrazení v zádech a děsivé sny (za všechno asi můžou knoflíky :-) ). Na mě to takové účinky nemělo, ale i tak mě to bavilo a věřím, že i děti si tenhle malý klenot vychutnají.
(SPOILER) Nejprve jsem si myslel, že jsem výjimečně - stejně jako v Norském dřevu - narazil na Murakamiho realistu, ale brzy jsem byl vyveden z omylu. Těžko říci, jestli ta trocha nereálna knize pomohla, nebo naopak - myslím, že by tenhle komorní příběh trochu netradičního milostného trojúhelníku obstál sám o sobě. Tím spíše nejsem přesvědčený o nutnosti toho snad happy-endu, ale Murakami zjevně nerad zatěžuje své čtenáře špatnými konci. I tahle kniha mě utvrdila v závěru, že Murakami patří mezi autory, kteří si stále znovu a znovu zpracovávají svá oblíbená témata (paralelní světy, samota atd.) a v zásadě stále týmiž způsoby. Pokud si ale člověk dá přiměřeně dlouhou pauzu mezi jeho knihami, vůbec to v tomto případě nevadí.
S hodnocením klasiků mám často trochu problém. Jednak se mi málokdy poštěstí dostat do rukou nějaký novější překlad, takže kromě dobového jazyka spisovatele musím ještě zápolit s archaickou češtinou. A za druhé je tu ten nešťastný způsob výuky literatury na střední škole v mé době (snad je to dneska už jinak), kdy do nás hustili obsahy knih a tím dopředu zabíjeli potěšení z příběhu. To je bohužel i případ Anny Kareninové. Síla téhle knihy se tak pro mě soustředila spíše do skvěle propracovaných postav (i když musím říct, že kromě Levina a Kitty mi žádná zvlášť sympatická nebyla – právě s ohledem na jejich žebříček hodnot) a výborně vykresleného rozporu mezi produktivním, s přírodou, zemí a lidmi spjatým životem Levina a jeho mužiků a prázdným, společenskými styky a zábavou vyplněným životem většiny ostatních postav.
(SPOILER) Žádná kniha není úplně dokonalá, ale to jestě neznamená, že to není výborné čtení. Tady by se dal vytknout třeba závěr (z mého pohledu by příběhu nijak neublížilo, kdyby končil závěrečnou bitvou a odhalením), nebo nesoulad mezi věkem hlavních postav a jejich dospělým způsobem myšlení a chování (jakkoli se autor v předmluvě snaží tenhle prvek obhájit). Na druhé straně ale asi málokterý jiný autor dokázal tak výborně vykreslit postavení a společenskou osamělost výjimečně inteligentního člověka (tím spíše pak v armádě) a armádní dril. Kniha by klidně mohla sloužit i jako výborná učebnice metod manipulace a způsobů boje proti ní. No a pak jsou tu samozřejmě neméně hezky propracovaná etická témata – zejména ve vztahu mezi lidmi a Termiťany. Přinejmenším z těchto důvodů si knížka své postavení na výsluní žánru zaslouží.