teresinha komentáře u knih

Baletky. Ještě jsem je nedočetla, ale už dobře v půlce jsem věděla, že jsou skvěle napsané. Miřenka Čechová je stejný ročník narození jako já a popisuje svět, který je mi blízký, protože jsem do něj sama nakoukla. Jen z jiného tanečního úhlu pohledu. Tanec, ať je jakýkoli, toho má totiž spoustu společného. Je to takový mikrokosmos, který nemá šanci úplně pochopit nikdo, kdo ho není součástí. A když už do něj patříte, tak jím žijete, a je úplně jedno, jak uhozené se to vašemu okolí může zdát. Baletky nejsou o éterické kráse baletu, jsou spíš o té druhé ošklivé stránce, kterou běžný smrtelník nikdy nenahlédne. Ve svých tanečních letech jsem se těmhle extrémům nikdy ani nepřiblížila, ale i tak vím, že tanec dovede být plný přetvářky a čirého zla, nenávisti a bolesti. A beznaděje. Ale v tom, jak moc může spojovat i rozdělovat a měnit životy, je jeho největší kouzlo. A o tom všem jsou Baletky. Autentické jak nohy otlačené z tanečních bot. Au.

7 07.06.2020

Po delší době moje další audiokniha.
A musím říct, že povedená. Lukáš Hejlík má příjemný hlas a perfektně k příběhu sedí.
Je to oddechové čtení/poslouchání pro unavené rodiče, kteří stejně jako Backman vědí... fakt to bylo zábavné, chvílemi jsem se na procházkách s Emou spící v kočáru smála nahlas. Takže za mě dobrý :)

7 04.06.2018

Psí hvězdy jsou dystopie pro velké kluky. Píšu pro kluky, protože je to celkem drsné čtení, ale to neznamená, že by po ní žádná holka nemohla sáhnout. Mně bavila. A píšu pro velké, protože jsem zkrátka trochu zkažená všemi těmi YA dystopiemi, a ačkoliv bych neměla, nemůžu prostě nesrovnávat. Aspoň v tomhle. Ale vím, že to není na místě, Psí hvězdy je dospělácká kniha, která prostě jen žánrem míří do vod, kde to teď v YA dlouho vřelo, ač tuhle ambici nemá ani maličko.

Je to dobré čtení, začátek se mi zdál trochu pomalejší, ale to je možná tím, že mi trvalo si zvyknout na zvláštní jazyk a formu, kterou je tenhle příběh psaný. Ač může někomu připadat nevlídná a vlastně jen na efekt, podle mě to dává smysl. Svět v téhle knize je celý rozsypaný po ničivé epidemii chřipky, kterou téměř nikdo nepřežil. A stejně rozsypaný je i jazyk. Heller nijak neoznačuje přímou řeč, tu a tam se trochu prapodivně mění vyprávěcí perspektiva, ale podle mě to prostě dává smysl a funguje. Po konci první části vás pekelně dojme a to byl ten okamžik, kdy mě vtáhl do děje, začalo se tam toho mnohem víc dít, hlavní hrdina už nepřešlapoval na tom svém letišti, kde má útočiště, a začalo to být i trochu dobrodružství, kde hltáte jednu stránku za druhou.

Zkrátka, je to syrové, maličko strohé a sakra dobré.

7 23.02.2016

Já jsem tedy nadšená. Ale tak zdravě. Není to plnohodnotná osmá kniha, ale to asi nikdo čekat nemohl a nemůže. Baví mě i forma divadelní hry, hlavně proto, že se tím JKR pěkně vykroutila ze svého slibu, že už další potterovskou knihu nenapíše. To, že se jejího světa chopily další autorské oči, mu podle mě prospělo. Může to působit maličko jako nastavovaná kaše, ale ta nejlepší, co jsem kdy četla. Není to vykradené, zápletka je skvělá a přiznávám, že jsem před koncem třetího jednání zírala na knihu s otevřenou pusou. Pokud se to teprve chystáte číst, radím vám, vyhněte se recenzím či jakýmkoli článkům. Čím míň o příběhu budete vědět, tím víc si ho užijete!

6 24.09.2016

Není nad to, když vás nadchne kniha, od které vlastně nic nečekáte. Přesně tohle se mi stalo s novým Hosseinim. Nic jiného jsem od autora zatím nečetla, ani jsem se nechystala a k téhle knížce jsem se dostala vlastně trochu omylem. A spletenec příběhů, osudů a postav, které v něm napříč generacemi a státy vystupují, mě do sebe vtáhl asi po třech stránkách.
Na první pohled vypadá jako něco, co nám může být velmi vzdálené, problémy Afghánistánu jsou mi docela cizí, kromě toho, co se objevilo a objevuje ve zprávách, jsem toho moc nevěděla a ani jsem se o tom nepídila. Ale tahle knížka není o Afghánistánu nebo Afgháncích. Je o lidech a jejich životech. Vlastně je jedno, kde žijí a odkud pocházejí. Ano, je tam určitě silná přidaná hodnota a genius loci díky autorovu původu, ale lidé samotní jsou opravdu důležitější. Je to báječná mozaika charakterů, které stránku za stránkou rostou a vyvíjejí se a alespoň v jednom se podle mě každý trochu najde. Nemůžu než dát plný počet a uvažuju, co dalšího si od autora přečtu!

6 23.02.2016

O Jandy Nelsonové se říká, že je nový John Green. To ale není úplně pravda, Jandy je totiž originál a na rozdíl od Johna je ohromný pozitivista a životní optimista. Její příběhy dojímají, ale ne proto, že v nich někdo umře a čtenář pak zajde žalem, kdepak. Z téhle knihy čiší tolik pozitivní energie. Miluju její imaginativnost a jazyk, kterým to vyjadřuje. Obrazy, které kreslí svými písmeny tak dobře, že se chcete utopit mezi řádky.

Dám ti slunce je sice pořád YA a má i milostnou zápletku (hned několik, ale nebojte :D), ovšem středobodem příběhu je rodina. Rozbitá a slepovaná a s chybějícími kousky. A s novými kousky. Přitom je ten příběh tak strašně moc obyčejný, tak realistický a surreálný zároveň. Nevěříte? Přečtěte si to :)

5 23.02.2016

Čtivý thriller, to se tomu nedá odpárat.
Celé je to trochu přitažené za vlasy, pořád si myslím, že by si nějak dokázala pomoct, ale čerti vědí... :)
Vlastně mě to vcelku bavilo a nalákalo na další autorčinu knihu.

4 04.06.2018

Skvělý příběh, konec mě překvapil a to jsem si myslela, že je to průhledné a jasné. A vlastně o to vůbec nešlo. Šlo o to, aby se Eleanor fakt měla skvěle... knížka pro všechny mimoně a nejen pro ně! Dojalo mě to.

4 04.06.2018

Tenhle příběh patří mezi takové, ve kterých se toho moc neděje a strašně moc děje zároveň. V zásadě sledujete dětství a dospívání na periferii Neapole, kde je málo peněz, spousta špíny a emocí. Čekejte sousedské spory, velké vášně, mafii (ale takovou maloměstsky neškodnou) či křivdy z minulosti. A mezi tím dvě kamarádky, co vlastně ani moc kamarádkami nejsou. Když o tom tak přemýšlím, to se mi na celé knize líbilo asi nejvíc. Že vedle těch velkých italských gest vedlejších postav to ty dvě holky zas tak moc nežerou.

4 24.07.2017

Trochu depresivní a trochu emo, ale dobře napsaný příběh.
Autorka si hraje se slovy a celé to má promyšlené na efekt, což jí ale odpustíte, protože to funguje. Je to ten typ knihy, z které se dá citovat každá druhá věta a dycky to bude znít dobře a hluboce a oduševněle.
Jestli máte rádi styl psaní Jandy Nelsonové, tohle se vám bude líbit, protože je to dost podobné. A taky proto se to líbilo i mně :)

Na úvod si dovolím jednu radu: Při čtení téhle knížky u sebe mějte zaručeně vždycky něco dobrého k jídlu. Ideálně něco sladkého. Aspoň sušenky. Furt se tu totiž peče!
A jinak? Lara Jean je pořád rozkošně nesnesitelná, občas jsem měla chuť tu holku popadnout za ramena a zatřást s ní. Peter se chová trochu jako pitomec a pak je tu ještě John, ach John… zkrátka a dobře první láska jako ze žurnálu, však uvidíte ;)
Jo a Margot je jen v první části knihy, takže její přemoudřelé výlevy si nemusíte užívat po celý příběh, jupí!

Na úvod si dovolím jednu radu: Při čtení téhle knížky u sebe mějte zaručeně vždycky něco dobrého k jídlu. Ideálně něco sladkého. Aspoň sušenky. Furt se tu totiž peče!
A jinak? Lara Jean je pořád rozkošně nesnesitelná, občas jsem měla chuť tu holku popadnout za ramena a zatřást s ní. Peter se chová trochu jako pitomec a pak je tu ještě John, ach John… zkrátka a dobře první láska jako ze žurnálu, však uvidíte ;)
Jo a Margot je jen v první části knihy, takže její přemoudřelé výlevy si nemusíte užívat po celý příběh, jupí!

Během čtení Prázdného místa jsem na příběh samotný tolikrát změnila názor, až mě to překvapuje. Moje hodnocení je tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, spíš se ale kloním ke čtyřem. Nakonec si myslím, že je to vlastně celkem prima kniha, jen by jí prospělo trošku proškrtat. Rowlingová bezesporu těží ze svého vypravěčského umu, ale občas tíhne k přílišné rozvleklosti a obšírnosti. Zorientovat se v postavách mi trvalo minimálně prvních sto stran... pak mě to začalo bavit a to maloměstské panoptikum najednou trošku dávalo smysl.

Přesto si myslím, že příběhů, odboček a lidských osudů je tam na jednu knihu trochu moc. Rowlingové se podařilo vystihnout atmosféru žabomyších válek o moc a posty, obyčejnou nenávist a závist, klepy a pokroucené vztahy, jejichž kořeny sahají až bůhvíkam... v některé z recenzí jsem si přečetla, že hlavní hrdinkou celé knihy je Krystal. Já si to nemyslím. Nebo ne tak úplně. Krystal je určitě postavou, která na sebe strhne pozornost už z podstaty, možná malinko prvoplánově zkrátka tím, jaký jí autorka napsala život. Mojí hlavní hrdinkou a postavou je ale Sukhwinder Jawanda. Nenápadná holka, co má spoustu problémů sama se sebou. Holka, která vlastně nikoho nezajímá. Proplouvá knihou, ani si jí nevšimnete. Jako naprosto příznakové vnímám, že jsem si ji dlouhou dobu pletla s její matkou Parminder, ačkoli je to možná těmi indickými jmény... až na konci celé knihy mi přišlo, že vyjde najevo, jak je vlastně zajímavá. Takže pokud jste se ještě nezačetli, ale chystáte se, všimněte si jí dřív než já, zaslouží si to :)

4 23.02.2016

Přiznám se k jedné věci. Kubulínské knihy moc nečtu, když na nich zrovna nepracuju. Ale Prokletý rok mě lákal už od okamžiku, kdy s ním Katka v redakci poprvé přišla. Divnokniha jako když vyšije, a ty já ráda. V době, kdy jsme kupovali práva, knížka existovala v zásadě jen ve wordu, a když pak zveřejnili obálku, přišla mi neskonale perfektní. To mi vydrželo i po přečtení. Hrozně mě baví ten kontrast něžné růžové s tím, jak brutální věci se v tom příběhu odehrávají…

Příběh služebnice jsem sice nečetla (stydím!), takže tenhle příměr nedovedu posoudit, ale Prokletý rok mě fakt dostal. Tak kniha je tak jiná! A díky ní podle mě vstanou z popela všechny dystopické příběhy, které už se zdály vyčerpané. Ale jinak. Hunger Games a Divergenci a další nahradily klasické fantasy maasovského typu, které mě upřímně zas tak neberou. Takže v Prokletý rok vkládám velké naděje, že nám konečně ukáže, co nového by mohlo rozvířit ty trochu zaprděné vody YA posledních let. Protože tahle kniha má všecko, o čem se dneska mluví. Girl power! Souznění s přírodou. Boření zajetých klišé. Změnu světa, ale ne tu dramatickou, kde se bourají mosty. A maličký náznak LGBT, protože bez toho asi dneska žádná YA už ani být nemůže.

Líbilo se mi to. Fakt moc. Tak si to všichni koukejte přečíst!
(Jo a konec mě dojal, samozřejmě. I když mi ty dvě kubulínské nádhery vykecaly jeden z největších spoilerů dopředu… :D)

3 07.06.2020

Rowlingové čtenáři trochu vyčítají, že tento díl je spíš ženské čtení než detektivka, a to i přes tu uříznutou nohu. Hlavní zápletka se sice celou dobu točí kolem tří hlavních podezřelých a vy dlouho nevíte, kdo, co a proč tedy vlastně vyvedl. Vedlejší zápletka je však mnohem výraznější, než by bylo obvyklé. V druhé linii se totiž řeší vztah Cormorana a Robin a jejího trochu otravného snoubence. Robin sama a její osobní potíže a rozhodnutí dostávají opravdu hodně prostoru, takže úplně upřímně jsem na konci byla hlavně zvědavá, jestli bude svatba, nebude svatba a jak to bude mezi soukromým detektivem a jeho asistentkou lomeno partnerkou dál. A to natolik, že to téměř přehlušilo skutečnou detektivní zápletku a totožnost vraha. Nad tou jsem na konci totiž jen pokrčila rameny: Aha, tak tenhle. Hm. Jo. Jasně.

3 26.06.2016

Je to roztomile nablblé, ňuňavé a krásně pohádkové. Bavilo mě to. I proto, že pro mě bylo těžké odhadnout, jak to vlastně celé skončí a dopadne, což je u podobného typu knížek fakt nečekané. Jestli máte chuť na milou oddechovku s nádechem kouzel, příběh o knížkách a o příbězích mezi písmenky, tak hurá do toho!

Co se ztratilo je hrozně milá knížka, až mě to překvapilo. Má několik časových a dějových linek a všechno se točí kolem jednoho britského nákupního centra. Zachycuje jeho mikrosvět a osudy lidí, kteří jím procházejí, ať už coby zákazníci, zaměstnanci obchodů, členové ochranky… na každého má nějaký vliv a zanechalo stopu. Dobrou nebo špatnou. Autorka staví příběhy, které nakonec proplétá, všechno se vším souvisí. A je to takové opravdové. Celou knihu drží pohromadě dětská hrdinka, jež je tou, co se ztratí. Ovšem název se dá vykládat v mnoha jiných rovinách. Trochu symbolicky. Ale na to přijdete sami, jestli se vám bude chtít číst ;)

3 23.02.2016

Hruškadóttir je krásný křehký příběh, který mě bavil hlavně tím, jak opravdový a skutečný byl. Jana Šrámková píše bez jakýchkoli příkras, úplně obyčejně, a to je na téhle novelce to nejlepší. Na nic si nehraje. Je to prosté vyprávění o jedné tragédii a několika lidských osudech. Nečekejte žádná dramata, na těch pár stránkách pro ně ani není prostor a je to dobře. Čekala jsem od téhle knížky hodně a ani trošku mě nezklamala.

3 23.02.2016

Skvěle obyčejné čtení. Kdybych věděla, že jsou to vlastně tři povídky, asi po té knížce nesáhnu, ale byla by to škoda. První je asi nejlepší, ale v každé si člověk něco najde. Dětský úhel pohledu Petře Soukupové svědčí a příběhům dodává zajímavý rozměr. Je to smutné, trochu drásavé a ryze české. Rozhodně se vyplatí si přečíst!

3 23.02.2016

Tahle Mawerova knížka se mi líbila moc, ale musím uznat, že pro mě měla i spoustu hluchých míst. Hodně z ní kouká autorova nadšenost pro horolezectví a vůbec znalost všech věcí okolo, což jistě po horách lezoucí čtenáři velmi ocení. Na mě tam bylo těchhle detailů a popisů zbytečně moc, v některých pasážích příliš zpomalovaly děj a přiznávám, že mě vlastně nebavily. A už chápu, proč je ta kniha tak tlustá...
V jiném ohledu je to klasická Mawerova kniha s výborným příběhem přesahujícím několik generací a propleteným takovým způsobem, až vám budou oči přecházet. Přesto je to z mého pohledu zatím nejslabší kniha tohohle autora. Nicméně nenechám se odradit a těším se na další :)

3 23.02.2016