Tereza0107 komentáře u knih

Přiznám se, že knížku jsem si koupila hlavně díky krásné obálce, která hlásá "láska proti říši". Tudíž jsem přirozeně čekala nějakou strhující lovestory na pozadí druhé světové války, která se překvapivě ani moc nekonala (ač je to napsáno jako hlavní lákač na obálce).
Za celou dobu čtení jsem si popravdě ani nebyla jistá, zda k sobě Franka s Johnem vlastně něco cítí. Tu a tam se objevila věta, která měla zřejmě nějaký ten cit naznačit. John párkrát zmínil, že má Franka hezkou tvář a že na ni myslí a Franka snad ani nic neřekla. Z toho má člověk poznat tu lásku?
Co se mi líbilo bylo, že příběh se odehrával na území Německa, což byla příjemná změna. Ukázat válku z pohledu německého obyvatelstva a vidět, že vše nebylo pouze černobílé. I v Německu v důsledku bombardování spojeneckými letadly zemřelo mnoho nevinných rodin, které s válkou neměly nic společného. Autor také hezky vykreslil i prvopočátek nacistické demagogie a její postupné rozšíření po celé říši.
Co mě ale na druhou stranu celkem vytáčelo, byla nereálnost toho, že John si bohužel zlomí obě nohy, které má 6 týdnů v sádře. Po jejím sundání prakticky hned vyskočí na nohy a spolu s Frankou zahájí výpravu přes hory a lesy na švýcarskou hranici. Je to několik desítek kilometrů, ale John s pomocí berlí tuto několikadenní túru zmákne levou zadní a ještě cestou stihne vyřídit i pár gestapáku. Velmi pravděpodobné.
Ale aby to nevyznělo špatně. Knížka se mi líbila a příběh jsem si užila. Ač mi to spíše než román přišlo jako taková lehčí povídka se zrychleným a relativně jednoduchým dějem. Asi se řadím mezi čtenáře, kteří pro úplné vžití se do děje a souznění s postavami potřebují alespoň o trochu více omáčky.

21 24.08.2020

Po Panském domě, který se mi neuvěřitelně vlekl, se Čtvrtá opice četla úplně sama. Ani jsem se nenadála a měla jsem dočteno. Prolínání kapitol z vrahova deníku s policejním vyšetřováním se mi líbilo. S možností nahlédnout do pokrouceného dětství V4O, jsem s Opičákem musela trochu soucítit. Nedělal nic jiného, než že se pokoušel zavděčit svým zvrhlým rodičům, kteří byli v jeho dětských očích velikým vzorem. Líbilo se mi, že jeho vraždění mělo vlastně jakousi logiku i když dost zvrácenou.
Možná bych ocenila trošku více napínavých situací, kdy se čtenáři tají dech, ale to nic nemění na mém pětihvězdičkovém hodnocení. Rovnou rozečítám další díl, který bude doufám stejně tak dobrý.

21 08.06.2020

Moje druhá knížka od Kate Morton a opět se mi moc líbila. Spojení dvou časových linek válečného období a současnosti je osvědčená kombinace, která mě vždy zaujme. Kniha sice není chytlavá hned od začátku, ale když se pročtete zhruba necelou první třetinou, tak druhé dvě třetiny už nemůžete odložit a musíte číst a číst.
Autorka má talent pro krásné vykreslení jak míst, tak i rodinných hodnot a vztahů. U této druhé knížky jsem přemýšlela, jestli autorka čerpá ze svého rodinného zázemí, jelikož jak v Tajemství letního odpoledne, tak v Ztraceném slibu se opakuje jistý rodinný vzorec - rodiče s kupou dcer a jediným chlapcem, který je benjamínkem a zároveň miláčkem celé rodiny. Budu se muset mrknout do biografie autorky.
Co se týče konce knížky, tak v průběhu čtení se mi hlavou běželo velké množství scénářů, jak by se rodinná záhada asi mohla vysvětlit, ale takovéhle rozuzlení mě tedy ani nenapadlo. Byla jsem opravdu překvapená. Chvilku jsem uvažovala, že to ani není možné. No holt jsem se asi bezhlavě věnovala čtení a žádných náznaků, které by naznačovaly takovýto zvrat, jsem si nevšimla. Někomu mohou připadat autorčina zakončení do jisté míry pohádková a založená na mnoho nepravděpodobných náhodách, ale mě vždy pohladí na duši a oddechnu si, že přesně takovýhle konec jsem si pro postavy moc přála.

21 03.03.2020

Moje první knížka od Jozefa Karika a WOW, já nestačím zírat. Po dlouhé době knížka s opravdu hororovou atmosférou - no já se bála jak blázen. Cíleně jsem jí četla vždycky ve dne a pro jistotku ještě když byl někdo doma. Autorovi jsem věřila každé slovo, ta zima, pochmurnost a beznaděj z knížky přímo čiší. A ten konec?! Musela jsem si zkontrolovat, jestli mi náhodou někdo nevytrhl nějaké stránky, toto jsem opravdu nečekala. Musím urychleně posehnat nějaké další knížky od pana autora, jsou totiž návykové.

Hezká knížka, do které jsem se pustila hlavně z důvodu autorčina působení ve Stardance, kde si svým milým vystupováním získala mé sympatie.
Mé pocity z poslechu jsou takové smíšené, občas asi trošku protichůdné. Těšila jsem se hlavně, že se dozvím něco víc z takového toho každodenního života farářky. Toho se mi ovšem dostalo jen pomálu. Ale zase některé pasáže byly popsané tak hezky s nadhledem a humorem, že mi to nedalo a musela jsem se zasmát - třeba kapitola na poště.
Čeho mi tam naopak přišlo až moc, bylo duševní samomluvy. U některých pasáží, namluvených paní Kostkovou, jsem se vyloženě nudila a měla tendenci přeskakovat. Ale když přišlo ke kázáním, namluveným reálným hlasem paní farářky, tak to bylo úplně jiné kafe. Ten její neskutečně uklidňující, pro mě až hypnotizující hlas s krásným přednesem, v kapitole "Kázání vánoční vigilie v pravou půlnoc", byl pro mě opravdu zážitkem. Až do té míry, že jsem zatoužila po účasti na jednom z jejích vánočních kázání. To musí být přímo pohádkové.
Jsem upřímně zvědavá i na autorčinu druhou knížku, která momentálně vychází. Určitě si také přečtu.

"Advent znamená věřit ve světlo, i když nás zatím obklopuje tma."

"Vidí nás svět, když si zakryjeme oči? Vidí nás země, když ji slepí devastujeme a jejích darů si nevážíme? Vidí. Vidí a pláče."

"Jak dokončit práci na celý měsíc během několika minut? Sníst naráz celý čokoládový adventní kalendář."

Úterý 11.prosince 14:02:
"Vole já už tady čekám přes 2000 let", praví kdosi komusi ve frontě na poště. Zpozorním, zdali to není Pán. Není to Pán. Teda asi.

20 08.11.2023

I druhý díl z tudorovské ságy jsem přečetla jedním dechem. Když jsem jsem ve čtení přecházela z Kateřiny na Annu, měla jsem pocit, že Annu budu muset logicky celou knihu absolutně nesnášet. Zaškatulkovala jsem si ji jako mrchu, kvůli které Kateřina musela projít vším svým utrpením a ponížením.
Ne nadarmo se říká, že každá mince má dvě strany. Autorka dokázala historické události podat natolik přehledně, že do sebe opravdu vše začne zapadat a pohnutky postav dávat větší smysl.
Škoda jen, že se dle dovětku autorky zachovalo tak málo písemných zdrojů o tom, jaký byl Anny skutečný charakter, protože mi to i po dočtení knihy leží v hlavě.
Opravdu Jindřicha vlastně nemilovala a podstoupila celou tuhle "tragikomedii" nad kterou zůstával stát rozum půlce světa, jen kvůli moci, vlivu a postavení? Opravdu byla do určité chvíle tak dobrá manipulátorka, že si vzdělaného a pokrokového Jindřicha, dokázala tolik let vodit? Jaká to musela být rána, když její obrovský vliv přestal na krále platit a jako blesk z čistého nebe se najednou ocitla v hlavní roli vykonstruovaného procesu, s tak nechvalně známým koncem.
Musím říct, že bych si velmi ráda přečetla celý příběh i z Jindřichové strany. Co se mu honilo hlavou, že místo dalšího zapuzení manželky, které by tentokrát bylo relativně jednoduché, se rozhodl pro tak brutální řešení? Byl opravdu přesvědčen, že mu Anna se spoluobviněnými muži skutečně zahýbá nebo to byla jen záminka?
Jsem opravdu zvědavá na Janu Seymourovou a její pohled na celou "královu věc.

⭐️Anna ležela a tiše plakala. Takhle to nemělo být. Co její sny o moci a vládě ctnostných žen? Všechno to byla iluze závislá na vůli mužů. Protože když na to přišlo, závisela moc pouze na tom, že ženu nezklame vlastní tělo.

⭐️"Někdy si říkám, co se to s námi stalo. Kde jsme jeden druhého ztratili?", povzdechl si.

20 02.10.2023

(SPOILER) Na tuhle tudorovskou ságu jsem se moc těšila a první díl mě nezklamal. Nevím proč jsem měla Kateřinu Aragonskou zafixovanou jako takovou upjatou, "neslanou nemastnou" královnu, která se ploužila po zámku v černém šatu a s křížem na krku. Opak je pravdou - z románu vystoupila silná, zásadová, vášnivá, nezlomná a zbožná plavovlasá Španělka, která si šla za tím, v co věřila a byla rozhodnutá neustoupit ani o píď čemukoliv, co by se příčilo bohu a jejímu svědomí. Až jsem si kolikrát říkala, kolika těžkostí by si ušetřila, kdyby se podvolila a šla Jindřichovi z cesty. A vlastně celkově mě ta nepřízeň Kateřinina osudu, kdy by stačilo, aby se třeba jen jediná věc odehrála odlišně a tím by se nejspíše nikdy nespustilo to nechvalně známé krvavé domino, fascinovala. Zůstal by Jindřich milujícím manželem, kdyby alespoň jeden z jejich narozených synů přežil? Změnila by se i přesto jeho povaha? Přišla by pak na scénu vůbec nějaká Anna Boleynová? A i kdyby přišla, dokázala by u krále takto veřejně získat tak obrovský vliv? A takto bych mohla pokračovat dál a dál.

⭐️"Kate, já nechci být dnes v noci sám," pronesl naříkavě.
Nechtěla ho - ne když byl v myšlenkách u Anny - ale byl to její muž... Dojalo ji, že se na ni obrátil, když potřeboval útěchu. Dnes v noci bude vidět v tom statečném, mocném muži, jenž jí teď v mnoha ohledech připadal cizí, mladého chlapce, nedotčeného životem, jakým býval kdysi.
Ovinula mu paži kolem krku a přitiskla si ho k sobě. A on se k ní přitiskl - ne jako milenec, ale jako ztracená duše. Byl jí tak blízko a přece tak vzdálený, a jí ho bylo hluboce líto - jich obou.

⭐️Odmlčela se, aby popadla dech. Úsilí, jež vynaložila na diktování dopisu bylo takřka nad její síly. Přesto se přiměla jej dokončit. "Uzavři list takto, Elizo: " A nakonec slavnostně prohlašuji, že mé oči po vás touží víc, než o čemkoliv jiném."
Eliza vyhlédla, oči zalité slzami. "Mám vám pomoct s podpisem paní?"
"Ano."

20 25.08.2023

Slavík, Velká samota a teď Čtyři vichry. Tři knihy, tři úžasně silné příběhy. Nečetla jsem dopředu anotaci a tak mě příjemně překvapilo, že se točíme okolo hospodářské krize v Americe. Dust Bowl, termín, který jsem si sice pamatovala ze školy, ale neměla jsem s ním spojeno prakticky nic jiného, než "prostě sucho no", to je toho. Ale když tu situaci člověk vidí ve spojitosti s příběhem jedné rodiny, najednou mu dojde vážnost celé doby a taková ta každodenní těžkost, nejistota a zoufalství té doby.
Kniha byla ohromně čtivá a vzbuzovala ve mě potřebu si i určité věci dohledávat, a tak se dozvědět o problematice něco více. Dobře vykreslené postavy, se kterými se čtenář dokáže ztotožnit. Nesmírně jsem obdivovala Elsu, že i přes všechny kopance, které jí život neustále chystal, dokázala zůstat kvůli své rodině silná. ¨
Maličko mě sice mrzel ten závěr, který mi přišel, jako kdyby autorka až moc tlačila na pilu, aby ještě rychle v posledních dvaceti stránkách stihla ze čtenáře vymáčknout nějakou tu slzu.
Ale i přesto dávám plný počet hvězdiček a už si dělám pomalu zálusk na "Děvčata z Firefly Lane".

⭐️"Můj dědeček byl texaský ranger. Říkával mi, že odvaha je vlastně trik. Že je to jen strach, kterého si rozhodneš nevšímat." Podívala se na něj. "A já se bojím."
"Všichni se bojíme," opáčil.

⭐️"Naděje je mince, kterou u sebe nosím. Dala mi ji žena, kterou budu vždycky milovat. Držím ji teď, když mířím na západ, součást nové generace hledajících.
První z rodu Martinelliů odchází na univerzitu.
Dívka."

20 26.06.2023

Po shlédnutí seriálu, který se mi tolik líbil, jsem se zhruba s ročním odstupem pustila do knížky. Musím říct, že je to jeden z mála případů, kdy se mi knižní předloha líbila úplně stejně, jako seriálové zpracování.
Velice zajímavé prostředí jedné z chudinských čtvrtí Neapole a jejich obyvatel, se mi vrylo pod kůži. Ač jsem si zhruba pamatovala, jak se příběh odehrával, tak i přesto jsem znovu hltala linky jednotlivých postav a různé sousedské propletence.
Hlavní roli tu samozřejmě hraje tak trochu zvláštní přátelství mezi Elenou a Lilou, které ač jsou nejlepší kamarádky, zároveň jsou si i největší sokyně. Byla jsem opakovaně na vážkách, jestli mi to blízké přátelství dvou dívek přijde více hezké anebo toxické. Dopředu je žene jak jejich veliká blízkost a důvěra, tak i jejich vzájemná rivalita a touha trumfnout, či alespoň se vyrovnat té druhé.
Nejednou jsem uvažovala, co se asi v různých situacích odehrává Lile v hlavě. Její reakce a činy mi občas přišly minimálně trošku zvláštní, ale jelikož je kniha vyprávěna pouze Elenou, vše zůstává na čtenářově představivosti.
Už se těším, až se dostanu k dalšímu dílu.

20 26.06.2023

Od této autorky jsem naposledy četla Šílené výčitky a knížka na mě moc dojem neudělala. Proto jsem šla do čtení s určitými předsudky. Ale Úplně cizí lidé byli překvapivě fajn. Lehce se to četlo a ač tu nebyla žádná velká zápletka knížka hezky plynula. Široká škála postav a postupné odhalování důvodů proč vlastně přijely do Domu pohody čtenáře udrží zaujatého.
Takže za mě ano, příjemná knížka.

20 01.11.2021

Moje třetí knížka od autorky a mé dosavadní nadšení nahradilo zklamání. Kniha opouští koncept , kdy se střídá vyprávění ze současnosti s vyprávěním z dávné minulosti. Místo toho dostáváme současnost a dobu před deseti lety, což nebylo úplně ono. Co ovšem u autorky miluji je její krásný popis krajiny a každý večer jsem se těšila, až se začtu a opět se přenesu do krásné vily na slunečný Kypr.
Ovšem první půlka knihy mi přišla opravdu nudná. S tím, že rodina přijela na Kypr vlastně na dovolenou do domu, který Helena zdědila po svém kmotrovi, se tam absolutně nic nedělo. Akorát za nimi přijížděli a odjížděli další a další lidé, kdy se všichni neustále váleli u bazénu, plavali nebo chodili na terasu, pili víno a večeřeli - o čemž bych nepotřebovala zmínku po každých deseti stránkách.
V druhé půlce se příběh aspoň trochu rozjel, konečně jsme se dozvěděli, co vlastně byla ta Helenina Pandořina skříňka, kterou svým opětovným příjezdem na Kypr otevřela. Zpětná Helenina zpověď mě alespoň vtáhla do děje. Cítila jsem s ní, protože všechny ty špatné věci se jí prostě staly, ona neměla moc šanci je ovlivnit a ve finále byla ona ta špatná. Poučení z knížky: Každé tajemství se jednou provalí a čím déle se zatajuje, tím větší škody napáchá jeho nevyhnutelná exploze.
Na autorku každopádně nezanevřu - mám v plánu si od ní přečíst ještě alespoň sérii knih Sedm sester.

20 22.01.2020

Knížka mě okouzlila už když jsem uviděla její krásnou obálku a po dočtení jsem z ní byla naprosto unešená. Stará rodinná tajemství, která jsou postupně po mnoha letech odhalována, a ještě navíc ve dvou časových rovinách, to je moje. Případ záhadně ztraceného, ani ne ročního Thea, mě vtáhl a byla jsem hrozně zvědavá jak se to vlastně všechno seběhlo. Jelikož se sehrálo více podezřelých událostí naráz a každá postava si na onu osudovou noc pamatovala trochu jinak, hlavou mi běželo moře různých scénářů. Příběh byl moc dobře koncipovaný a vždy, když jsem si začínala myslet, že už jsem na to kápla, tak se objevila nějaká nová skutečnost, která moji teorii úspěšně vyvrátila. Co se mi moc líbilo bylo, že když se odhalilo něco průlomového v současné časové linii, příběh se vrátil do minulosti a byl vyprávěn někým z rodiny. Tím pádem jsme tak měli možnost nahlédnout na onu událost očima dané postavy a prožít její skutečné pocity, myšlenky a tajemství. A můj poslední dojem je takový, že jsem se zamilovala do venkovského sídla u jezera Loeanneth, které autorka tak barvitě vykreslila.

20 16.09.2019

Pro mě, jakožto strašpytla prvního stupně, byla úroveň strašidelnosti tak akorát. Starý, viktoriánský dům v temném lese, zděděný po zemřelé, podivínské pratetičce, které někdo v minulosti zavraždil celou rodinu, mi k vykreslení děsivé atmosféry úplně stačil. Adrienne a jejího kocoura Wolfganga jsem si moc oblíbila. Od čtení jsem se nemohla odtrhnout a byla jsem hrozně zvědavá, co se v tom domě vlastně děje. Vysvětlení záhady mě však docela zklamalo - přišlo mi to všechno takové trochu moc. Ale když nad koncem přimhouřím oči, tak jsem si knížku moc užila.

20 19.08.2019

Po delší době knížka, která mě opravdu vtáhla. Krásně se četla. Autorka dosáhla toho, že jsem s hlavní hrdinkou opravdu prožívala úplně všechno - nenáviděla jsem záchranářku Katie, kvůli které jsem střídavě nesnášela a pak znovu brala na milost Sama, rozčilovala se nad nevděčnou a zbabělou Agnes Gopnikovou, nevěděla, co si myslet o Joshovi a dojímala se nad starou paní, žijící jen se svým pejskem v bytě plném vzpomínek. Zajímavé bylo i nové prostředí New Yorku, kde se odehrávala valná část příběhu. Louisa neztratila svůj pověstný smysl pro humor ani svou schopnost plácnout to, co si v dané chvíli myslí, v tu nejnevhodnější chvíli. Tudíž po úžasném prvním dílu a po ne tak dobrém druhém je tu úžasné třetí pokračování, které se dá srovnávat se skvělým začátkem série o Louise Clarkové.

20 02.05.2019

Poslechnuto jakou audiokniha a tím, že jsem si nepřečetla anotaci, jsem byla trošku zaskočena, že Jozova Hanule je relativně krátká novela, vyprávěná takovým pro mě až moc stručným stylem. Někdy dávno jsem viděla i film Želary a na základě toho jsem očekávala srdceryvný alespoň pětisetstránkový román.
Knížka je to milá, poslouchala se dobře, prostředí a historická doba malé horské vesničky za druhé světové války, byly více než zajímavé. Postupný vývoj čistého, láskyplného vztahu mezi Jozem a Hanulí, který se z počátku zdál absolutně nemyslitelný a plynul ze vzájemné úcty, respektu a něhy mě dojímal. Třeba si časem přečtu i další novely z tohoto želarského cyklu.

⭐️"Vypravuj něco, Jozo. Vypravuj mi, co ti povídala maminka."
Díval se na mě zaskočen. "Většinou pohádky."
"Vypravuj pohádku."
Bylo to v dálce, jako všechno, co mi kdy řekl. Dotýkalo se to současnosti jen v magickém předělu, kde všechny světy splývaly v jeden. Dospělý muž vyprávěl pohádku dospělé ženě, v noci před jejich sňatkem, u kachlových kamen, při vůni bylinného čaje."

19 21.08.2023

Nevím, čím to je, ale toto třetí pokračování mě tolik nechytlo. Hodně jsem se ztrácela v postavách a to, že příběh neustále přeskakoval z postavy na postavu mi v zorientování moc nepomohlo. Přitom V lese visí anděl se mi četl tak dobře a tady jsem si už tak v půlce knihy kontrolovala, kolik mi toho ještě zbývá dočíst.

19 24.03.2023

Nebyla to špatná detektivka, ale nijak se nedostavilo ani žádné wow. Hlavní postavy byly sympatické, vražda "hadrového panáka" byla správně zvrhlá. Ale knížku jsem úplně v pohodě odkládala, kdykoliv jsem potřebovala a to je pro mě vždy znamení, že to není úplně ono. A faustovské vraždy? No nevím, nevím. Další díl asi shánět nebudu.

19 21.03.2023

Taková Vánoční jednohubka se správně romantickým příběhem, co se lehce čte a téměř od začátku je jasné, jak příběh dopadne. Postavy jsou sympatické, i když ta stále dokola zmiňovaná Emiina posedlost vánoční výzdobou, věnci, stromečky, světýlky a ozdobičkami mě dost otravovala a když už jí někdo pomilionté řekl, že je prostě "vánoční královna", až jsem protáčela oči.
Na druhou stranu popis a atmosféra Vánočni vísky, se mi moc líbili, až jsem si říkala, že kdyby něco takového bylo i u nás, snad se zajedu podívat.
Sečteno podtrženo knížka sice není úplně můj šálek horké čokolády s extra marshmellouny navíc, ale tak jsou přeci Vánoce, že? A knížka má navíc krásnou obálku, tak jsem jí prostě slupla.

19 30.12.2022

Tak tahle knížka od pro mě doposud neznámé autorky se mi moc líbila. Zápletka o velkém rodinném tajemství, které se jednoho dne provalí a spustí lavinu otázek. Na téma vynucených adopcí jsem ještě u žádné knížky nikdy nenarazila. Sice to není příběh podle skutečné události, ale vynucené adopce se opravdu ve světě děly, takže jsem ráda, že jsem se o tématu něco málo dozvěděla.

⭐️"Nikdo by neměl mít právo zhasínat světlo v očích druhého člověka, ale přesně to jsme našim chovankám dělali."

19 20.09.2022

Ačkoliv normálně komiksy moc nemusím, naposled jsem četla tak možná Čtyřlístek, tento je moc povedený. Krásně nakresleno, historické postavy jsou si opravdu podobné, úplně jako z fotek. Všechny události přehledně a srozumitelně popsány. ALE za mě by bylo lepší, kdyby se autoři zaměřili pouze na výsadek Anthropoid, případně jen to nejnutnější okolo a nevtahovali do knížky snad všechny výsadky, které byly na našem území vysazeny. Občas jsem se totiž měla problém zorientovat o kom to zrovna vlastně čtu.

19 10.06.2022