terimila
komentáře u knih

Přečteno podruhé a názor nezměněn, pět hvězd a skvělý hodnocení. Hailey umí vyprávět a perfektně zná prostředí, takže kniha působí věrohodně, dává smysl. Pravdou je, že já mám pro tento typ brutálně-náboženskofanatických detektivek slabost. Smíchejte brutální až šokující vraždy, pošahaného vraha, co se pasoval do role vyvoleného vykonavatele spravedlnosti, inpiraci Biblí... přidejte detektiva trochu podivína, co má za sebou zvláštní minulost - mně teda bývalý kněz Ainslie sedl nesmírně... a máte mě na háčku. Samozřejmě, je to všecko dohromady extrémně nepravěpodobné, ale to dělá Hailey skoro všude, on ani takový únos letadla a výbuch na palubě není kdovíjak častá záležitost. :)
Něco je samozřejmě přitažené za vlasy - nezdá se mi například, že by to, že dvanáctiletá holčička porodí, prošlo jen tak popovídáním se sociální pracovnicí mezi dveřmi.... Ale jsou knihy, kterým těch pět dát musím, i když mi na nich něco nesedělo. Tohle je přesně jeden z těch případů.

Strašně těžký hodnocení. Když se na to podívám jen trošku objektivně, tak je to dobrý. Příběh má spád, objevují se tam fajn postavy (Stříbrná horda a jejich Profi jsou skvělí!), člověka to drží v lehkém napětí, je tam plno úsměvných momentů a semtam i nějaké ty vážnější, které tomu dodávají to, co má dobrá knížka mít.
Všecko je to fajn. Jenže... mě to ukrutně nebavilo. Asi jsem přezeměplochovaná a musím si dát pauzu. Konzumace audioknihy se mi vlekla snad dva měsíce a já se přistihla, že se vlastně těším, až to budu mít z krku. Úsměvný momenty mě moc nerozesmívaly, ty zajímavý jsem si sice screenshotla, aby mohly jít do sešitu výpisků, ale bylo to spíš jen tak z povinnosti, aby mě jednou nemrzelo, že jsem to zanedbala. Všecko mi to jaksi přišlo opakovaný, nastavovaný, prostě pořád na jedno brdo. Mrakoplaš pořád plaší, pořád prchá, pořád se brání, že on nic. Furt má někoho v patách a furt se mu nic nestane. Zavazadlo je opět komické a jaksi dojemné, ale to taky není nic nového. Shledání s Dvoukvítkem - jo, uznávám, to potěšilo. Nové neotřelé pohledy na kultury zeměplošské, které jsou vlastně celkem aktuální i v horizontu zeměkoulském... jo, fajn, ale té originality už během předchozích snad 15 dílů bylo tolik, že už i ta originalita je otřepaná. Vlastně jsem měla strašnou chuť dát tomu trojku, ale musím uznat, že slabotě v podobě Erika nebo Pyramid se to neblíží. To bych pak musela předělat celý hodnocení i z dřívějška a to se mi nechce. Ale.... od Zeměplochy si fakt asi dám pauzu, nic se nesmí přehánět.


Strašně zajímavej vhled do obav a nadějí poloviny 20. století. Už jen to, jak si Henlein představoval 70. léta - na jedné straně svět pošramocenej jadernou válkou, na druhé straně technologie umožňující hibernaci lidí na desítky let... a o roce 2000 už ani nemluvím. To už je až úsměvný.
Ale i když všecky ty jednotlivý motivy jsou z dnešního pohledu strašně úsměvný, tý knize to vůbec nevadí. Čte se to pěkně, docela to umí zlákat, vyprávění je příjemný, hlavní hrdina celkem fajn. Některý věci jsou poněkud unáhlený, hlavně ty vztahové linky... ale oceňuju, že jich tam autor nenacpal víc. A vlastně i ta hlavní je aksi snesitelná. Závěr vás utvrdí v tom, že to je vlastně jedna velká sci-fi pohádka. Pěkná pohádka. Trošku mi to něčím připomnělo Levinův Ten báječný den, ale ten byl mnohem... rozvleklejší, vážnější, depresivnější, okázalejší. Dveře do léta v sobě mají jakousi příjemnou lehkost.


Nádherná knížka, jedna z nejnádhernějších, co mi kdy v dětství přišly do spárů :) Sice mi ji musela podstrčit až kamarádka v kdoví-kolikáté třídě, jinak bych na ni sama snad nenarazila... ale pak to byla láska. Kolikrát jsem to četla a představovala si, že jsem u těch dětí v Bullerbynu na prázdninách, s kým bych se kamarádila nejvíc, co bych v jaké situaci udělala! Spoustu drobných motivů si pamatuju dodnes - buzení kamarádů pomocí nitě, přivázané na palec u nohy, a vedoucí z okna ven. Stavění chodeb ve stodole se slámou. Kousek falunské uzenky, té nejlepší! A další a další. Málokterá jiná knížka ve mně budí tolik zapomenutejch pocitů, úsměvů, nádhernejch chvil a optimismu. Musím si ji pořídit, tohle je klasika, která patří do každé knihovny, co má trošku stát za to. :-)


Četla jsem ji jako děcko po večerech svému malému, dvouletému bráchovi. Ten ji zbožňoval. Mně se už tenkrát nelíbila, nelíbil se mi hlavní hrdina, přišlo mi to celé nesmyslné a nelogické... přece jen je to asi určeno pro menší děti. Dávám tedy průměr - čtyři až pět za tehdejšího dvouletého bratra, dva za desetiletou, realistickou sebe.


Neuvěřitelně silný čtení o neuveřitelně silný ženě. Kdybych nevěděla, že to je životopisný román, zahodila bych to někdy v polovině knihy, po šťastném zamilování úspěšné a kurážné doktorky do sympatického italského vdovce... jako přehánivou zkazku smrdící červenou knihovnou. On i ten přebal tohoto vydání nějaký ten romantický příběh tisíce a jedné noci připomíná. Jenže...
...jenže na příběhu paní doktorky Kálalové - Di Lotti se ukazuje, že někdy život vymýšlí ještě neuvěřitelnější příběhy, než jaký si dovede vymyslet jakákoli fantazie. Příběh doktorky Vlasty je neskutečnej. Odvážná, odhodlaná zasněná holka pár let po dostudování medicíny se sebere, vyrazí do úplně jinýho světa, a nejenže se tam nerozpustí v prvním letním vedru, ale získá si úctu tamních lidí, prosadí se... a i když si od toho v tomhle směru nic neslibuje, najde i kus osobního štěstí. Pak návrat domů, celkem fajn časy s rodinou... a pak válka a její hrůzy. V doktorčině případě ještě hrůznější proto, že přišly, když už je nikdo nečekal... A pak už jen neustálé bytí na cestě, hledání někoho nebo něčeho, strach z prázdnoty, před kterou se nedá utéct... ale před kterou umí do značné míry zachránit přátelství, lidskost, zájem, radost z poznávání a sdílení. I když mi z poválečné části bylo neustále smutno, žasla jsem, jak to ta paní všecko zvládala.
Smekám jak před životem paní doktorky, tak před perfektní prací paní Borské, která ten příběh zachytila úžasně - nepateticky, ale přesto nesmírně citlivě. Pět hvězd, nelze jinak.


Jedna z nejvýraznějších básničkovo/pohádkových knížek mého dětství. Pěkné ilustrace, zvučné a občas i vtipné básničky... Povedené dílko. Některé z básniček mi utkvěly dodnes a už se těším, až kamarádkám povyrostou mrňata a začnu je tyhle půvabný příběhy učit. :)


Nejčastější myšlenkou, která mi u čtení Nádherného dobrodružství neustále lezla na mysl, bylo takový to vysmátý a nevěřícný "TO JE VŮL!" Ale takový to hezký "to je vůl". Takový to, který říkáte se smíchem, když přihlížíte skopičinám svýho nejlepšího kamaráda z mládí.
Halliburton byl strašný pako. O tom žádná. Protože vyrazit na maraton, nevzít si kapku vody a skončit tím, že se zlištím v nejbližší taverně, to dokáže jen pako. Ale to pako dovedlo mít nápady, který 95% dalších lidí ani nenapadnou a těch zbylejch 4,99 je odmávne jako neproveditelný a nesmyslný šílenosti. A pak zbývaj paka jako Halliburton, který se umí nadchnout, jít do toho po palici a pak o tom ještě dovedou poutavě napsat a přenést svý nadšení i na ostatní. A funguje to dodnes, jinak by se jeho knížky nečetly.
Halliburton dovedl v životě i v díle zkombinovat sny, touhu po ulítlých a šílených akcích, jakousi laskavost k lidstvu... a nekonečnou odvahu, která teda někdy až hraničila se šílenstvím (výstup na bouřící sopku mi teda už přišel jako hodně blbej a hodně šílenej nápad). Kdybych o autorovi už něco nevěděla a nevěděla, jak skončil, přemýšlela bych, zda mu to všecko mám věřit. Jestli to opravdu je takový bezstarostný pako, se kterým se prostě musíte smát radostí nad životem a jeho nápadama... nebo jestli je to z jeho strany jen obrovská póza. Ale když vím, že zemřel stejně tak, jak žil... tak mu to věřit musím. To póza nebyla, on takovej cvok fakt byl. :)
Takže čtyři hvězdy, poslední nevěřícný zakroucení hlavou a pozdrav někam tam do Hádu, Dickáčku. Vsadím se, že tam někde zkoušíš kutálet balvan se Sisyfem a píšeš reportáž, jak dlouho se to dá praktikovat. :))


Tak tohle je dobrý a na český poměry skvělý. Upřímně řečeno, nic moc jsem od toho nečekala, podle popisu mi to přijde cíleno na mladší čtenáře... a vlastně mě nalákalo jen rozpracování motivu Djatlovovy výpravy, což je téma, které mě ukrutně fascinuje. Ale knížku jsem otevřela, přilepila se a za dva večery bylo hotovo.
Celá ta knížka není dokonalá, ale je ve všech ohledech velice dobrá a nikde nemá natolik zásadní slabinu, aby mi to zkazilo požitek a hodnocení. Čímsi mi to připomnělo můj někdejší pocit ze seriálu Twin Peaks: bylo v tom strašně moc věcí, co mě lehce štvaly, zvláštní postavy, některé na lepanec, divné dialogy, občas něco fakt laciný. Ale celý to bylo tak skvěle vyvážený, že to člověka pohltilo a nepustilo. Prostě vás to rozumově pořád něčím drobně štve... ale po stránce dojmu a pocitu vás to strhne. A to umí jen pětihvězdový dílo.
Tady je to podobný. Stehlíková umí psát čtivě a umí strhnout. Dialogy a vyprávěcí styl nejsou úplně dokonalé, nebo spíš mně úplně dokonale nesedí - ale možná to je očima dvanáctileté vypravěčky. Postavy - no, mám ráda hlubší, propracovanější a složitější... ale stejně jsou fajn, čtete a najednou zjistíte, že je vlastně máte rádi. Možná i proto, že máte pocit, že už vlastně podobné postavy znáte odjinud. Téma a prostředí taky není cizí: post-apo svět rozdělený bariérou na zakázané nebezpečné zóny, z níž lezou záhadné věci, to není nic nového. Celý je to příjemně lehce originální, ale přitom jaksi známé... a proto se do toho světa velmi snadno vklouzne. Až snad teda na tu spoustu nových výrazů - já jich během čtení pochytila tak polovinu :-)
No a Djatlovova výprava a ty další horory, co nad ni Stehlíková nastavěla - to se povedlo. Překvapila mě odvaha - to líčení masakru je drsné, na to, že to je fantasy pro mládež. A závěr s nastereami - proč mám neodbytnej dojem, že to s nima nakonec bude úplně jinak, než si tam všichni myslej? Mám pocit, že v této knize vykouklo pár malých vrcholků ledovce, který se skrývá pod hladinou a všecko pojí. A taková díla, která mě nutí přemýšlet, hledat souvislosti a skládat si v hlavě řešení obrovské a mrazivé záhady, mám fakt ráda. Takže neváhám, dávám pětku a neskutečně se těším na další díly. A jen teda strašně doufám, že se Stehlíkové nestane to, co se stalo mnohým autorům u podobně skvěle našlápnutých děl - že zprvu vybudovali obrovskou a neodolatelnou mlhu záhady... a když ji nechali rozpustit, nic moc se neukázalo a zbylo obrovské zklamání. To ne. Otorten nemůže zklamat.
PS: Ten paradox s povýšením otroka na mazlíka celé party mi zas až tak scestný nepřijde; za prvé je to pořád dítě, dítě cenné, bystré a originální... a pětadvacítka jsou elita, protřelí a inteligentní chlapi, co toho mají dost za sebou (někde se tam mluví o jejich věku) a uvažují jinak než zbytek společnosti z nížin. A je to parta bojovníků, kteří jsou na sebe odkázaní, ví, že si musí věřit a že bez vzájemné důvěry by toho moc nesvedli. A koho jinýho přijmout mezi sebe, než toho, kdo jim může dát to, co nejvíc potřebujou a sami nedokážou.

Přečteno kvůli letošní výzvě. Verneovky jsem jako malá milovala, ale tahle patřila k těm, které mi z nějakého důvodu unikly. A teď, po přečtení v těžké dospělosti, možná tuším proč - já už tehdy měla nos na ta lepší díla z autorovy tvorby. To není kritika. Pět neděl v baloně se číst dalo, pár myšlenek se mi zalíbilo a půjdou do knihy výpisků... ale nebylo to nic, z čeho bych byla oslněná a uchvácená, jako kdysi z Tajuplného ostrova, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Vynálezu zkázy, Dětí kapitána Granta a podobně. V Pěti nedělích mi chybělo větší drama (epizody se zachráněným knězem a vyskočivším Joem nestačily, pardon)... a postrádala jsem tu hlavní "verneovinu" - větší scifi motiv. Tohle byl vlastně takovej trochu vyšperkovanej cestopis. Místy se konala dokonce i nuda, zejména u exkurzů do historie objevování Afriky všemožnými cestovateli. Ano, čtenáři 19. století to nejspíš populární formou mohlo rozšířit obzory a ponětí o světě... ale dnešního už to asi tolik nestrhne.
Sečteno, podtrženo, průměr - slušná kniha, jejíhož přečtení rozhodně nelituju, ale vracet se k ní asi nebudu.


Váhala jsem mezi třema a čtyřma hvězdičkama, ale nakonec ty čtyři dám. Knížka je to zajímavá a pro každého spolubydlícího kočky by to měla být povinná četba. V knížce se mísí historické zajímavosti i temné stránky lidského soužití s kočkami, osobní vzpomínky autorky, místy se koná i nějaký drobný ezo-úlet... ale pořád v rámci únosnosti populárně naučné knížky pro vyhraněné publikum.
A co je nejpřínosnější, je celkem podrobné rozebrání kočičího života, vnímání a chování. Je faktem, že spoustu tipů nebo poznatků jsem okamžitě testovala na své černé paní domácí a docela mi přišlo, že to kvituje s povděkem. Autorka v knize pořád zdůrazňuje, jak si svou kočku nemáte vybírat vy, ale ona si má vybrat vás... a já se pořád koukala na svou černou ochechuli, která mi prostě byla přinesena v krabici a vražena do náručí. Takže vlastně to, že ji občas popadne rapl a jako šílená začne bez podnětu lítat po bytě, ježit se a prskat, je vlastně celkem v cajku, mohla mě taky otevřeně nenávidět, čůrat do bot a podobně. :) V tomto ohledu má knížka docela potenciál otevřít oči lidem v podobné situaci a to oceňuju, takže se kloním k lepšímu hodnocení. Jen na tý knížce, sakrapráce, mohl trochu líp zapracovat korektor.


Tohle je možná nejtěžší hodnocení knihy, jaké jsem kdy psala. Celou dobu jsem nevěděla, kolik hvězdiček nakonec vůbec dám. Všecko ve mně volalo Pět, pět, jak vůbec jinak, vždyť to je z toho nádhernýho a děsivýho a fascinujícího světa, kterej tolik ukrývá a tolik může ukázat... ale ono to dlouho bylo fakt divný. Tak divný, že jsem vlastně půlku knihy (od té doby, co Tallis začne hloubit, až po příchod ke zříceninám) myslela, že dám čtyři a ještě to bude tak trochu ze sentimentu. Jenže... ono se to zkomplikovalo.
Lavondyss JE divná knížka. Hrozně divná. Divná hrdinka, divné děje, divné rozhodování a jednání, divné postavy, kterým dlouho nerozumíte a nechápete, proč tam vlastně jsou. Cesta k nalezení kouzla Lavondyss jako knihy je tohle všecko přijmout. Koneckonců fantasy příběhy bývají z podstaty věci divné. Problém série z Ryhopského lesa je v tom, že se dlouho tváří jako příběh z našeho světa. U Lesa mytág vám to ještě jakštakš prochází. I u Lesa kostí. Ale u Lavondyss hra na reálnej svět končí. Jakmile se nepřeladíte na to, že to je fantasy nebo psychosvět - a to nejen ten v lese, ale i ten VENKU - bude vás ta kniha děsně štvát a neproniknete jí. Bude vás štvát divná, důležitá a zasněná Tallis. Neskutečně vás budou štvát její rodiče, kteří s odevzdaností nechávají jediné zbylé dítě kráčet vstříc šílenství a nebezpečí. Budou vás štvát úplně všichni.
Pokud se přeladit dokážete (a já mám trochu namyšlenej pocit, že se mi to aspoň částečně podařilo), všechny ty divnosti překonáte a vkročíte do lesa. Ztratíte se, budete se motat ve spirálách dějů, postav, neustálého opakování aktérů, vztahů, událostí, v odpudivých detailech a rituálech. Zprvu nebudete chápat nic.
Ale pak čas od času někde probleskne záblesk poznání a pochopení (u mě ten první přišel při druhém Tallisině odpočinku v jeskyni před návratem k lidem)... a v tu chvíli té divné fantasy odpustíte úplně všecko a půjdete dál až do úplnýho konce. A přitom budete vědět, že to není konec, že se tam znovu vrátíte. Protože tohle není knížka na jedno přečtení.
Já osobně už se nesmírně těším, až dočtu další díly... a pak se zase k Lavondyss vrátím. A jestli se na návrat těším už teď, jen co jsem se jí tak náročně prokousala... tak to prostě je výjimečná, a proto pětihvězdičková kniha. Zbývá mi toho k objevování a pochopení ještě hrozně moc. Těším se na návrat a v uších mi zní nádherná odevzdaná píseň, která je sice zase odjinud, ale snad se tu snese... :-)
Něco jsem pochopil, na něco neměl dost sil
Vracím se do něhy, vždyť z ní jsem se narodil
Cítím, že v tuhletu chvíli se uzavřel kruh
A proto za naší stodolou v louži koupe se Bůh
PS: Zatím každá z knih Ryhopského lesa, co jsem četla, vlastně byla žánrově jiná - a přitom se úžasně doplňují a obohacují (hlavně povídky z Lesa kostí, ty při čtení románů pak začínají zapadat na své místo a strašně, strašně moc toho vysvětlují - hlavně Trnatec, ale i Thorn...) Les kostí je soubor povídek a pověstí. Les mytág je dobrodružný román. Lavondyss je mýtus. Hlubokej mýtus, jehož principem je opakování základních motivů a jejich přenášení dál a dál. Mýtus, kterej napoprvé pochopí málokdo.
Takže plně chápu, že spousta lidí se v Lavondyss ztratí, uteče a už nikdy se do Ryhopského lesa nevrátí. Proto ji taky nedávám do doporučených knih (paradox - většinou dávám pět hvězd právě proto, že tím chci knihu doporučit dalším). Ne, Lavondyss fakt nedoporučuju, není to kniha pro každého. A abyste se u ní trápili, to je škoda jak pro čtenáře, tak pro dílo.


Dočetla jsem a připadám si jako ve snu. Ve snu neskutečně závažným, rozsáhlým, komplikovaným a logickým... a tak uceleným, že to už vlastně není jenom sen, ale celej jinej svět.
A přesně to je Ryhopskej les, kterej mě touto knihou definitivně vtáhl. Les - svět, kterým můžete postupovat jen nesmírně pomalu a soustředěně... stejně jako tou knihou. Nedá se číst rychle, ztratíte se v ní a připravíte se o 90% toho, co je v ní krásné. Holdstock dokázal neskutečně živě a barvitě líčit prostředí... a děj knihy vás díky tomu dokáže naprosto vtáhnout. A k tomu ty nádherný obálky novýho vydání od Arga, to je slast pro oko! Já Les mytág otevírala večer co večer s tím, že jdu na chvíli na návštěvu, později na výpravu do těch tajemnejch končin.
I když je kniha kompletně prodchnutá atmosférou beznaděje, opuštěnosti, hledání, nemoci, smrti a rozkladu (podobně jako ten hlubokej prastarej les)... tak je zároveň snovou ódou na to nejlepší, co v lidech je a co přetrvává staletí a nese se to v písních a mýtech: odvaha, vytrvalost, přátelství, láska, prozření, nekonečná touha po poznání, hledání štěstí a klidu.
Hodně mě oslovila myšlenka, že to, že jsme to vlastně možná my sami, kdo v některých situacích odcházíme kamsi do bezčasí a díky nám tam vznikají ty nejstarší příběhy a pověsti, které pak prodchnou celou historií lidstva... Asi jsem se zamilovala do svého mytága. Steve měl svou Guiwenneth a já mám Keetona, mytického Kittena, který kdysi létal nad zemí a pak věrně provázel Rodného, a pak šel hledat svoje vysněné místo vykoupení a uzdravení. Chci věřit, že to vše našel, a že se s ním ještě v dalších dílech setkám. Ach, hloubavý a věrný letec, takoví mi vypínají rozum a spínají city. Holdstock na mě nastražil past, z níž už neuniknu. :)))
Nesmírně originální, překrásná, promyšlená a moudrá nádhera, kterou nelze hodnotit jinak než plným počtem.


Tohle mě moc neoslovilo. Erik mi přišel jako postavička naprosto nezajímavá, protivnej rozmazlenej kverulant, jehož jediným přínosem je, že dostal zpět Mrakoplaše. Od návratu Mrakoplaše jsem si ale slibovala víc. Takže ok, máme ho zpět... akorát, že se děje pořád to samé. Někdo něco chce, Mrakoplaš plaší a stále prchá a Zavazadlo je mu v patách. Nějak mám pocit nastavované kaše / opakovaného vtipu. Dokonce jsem zvažovala, že dám poprvé Zeměploše dvojku. Pač návštěva u jakožeAztéků a Trojanů s Řeky byla fakt jaksi vyčpělá, nic moc nového ani překvapivého. Zamotá se to, zkomplikuje se to, velký ohrožení... a zachrání to velkolepý příchod Z.
Až to peklo to zlepšilo. Uznávám, myšlenka pekla jakožto místa děsivého tím, že tam je příšerná nuda, ta je zajímavá. Byrokratické peklo mě konečně obměkčilo a přimělo mě dát aspoň průměr.
Jo, možná to trochu bylo i tou divně načtenou audioknihou, jak píše RyonMathrin níže. Ale na druhou stranu - dobrou Zeměplochu ani sebeblbější projev nezkazí, tak jsem to měla třeba se Sekáčem. Prostě tohle mi nesedlo.


Tak tohle bylo strhující. Pohledy tří aktérů tomu dávají živost, střídání vyprávění a časových úseků budujou perfektně napětí. Tápu, čí vyprávění mi bylo bližší, hodně mi seděl otec i dcera. Matka trochu míň, ale díky jejímu pohledu některé věci nakonec zapadly dohromady a daly skutečný smysl.
Co se kriminální zápletky týče, držela mě v napětí vlastně až do poslední stránky, a to je co říct. Už od začátku příběhu dcery jsem tušila, kde bude zakopán pes, a taky byl... ale jak se odhalovaly další dílky, byla jsem čím dál víc na vážkách. A ani vlastně nevím, jestli me ten závěr překvapil nebo ne.
Ono nakonec o tu kriminální zápletku vlastně ani tolik nešlo, nakonec z toho bylo víc drama než krimi. Je to krutá a jaksi hrozně smutná knížka - já celou dobu pod tou obrovskou a neustále projevovanou láskou rodičů k sobě i k dceři cítila cosi nevyřčenýho, smutnýho, bolavýho, i když nikdy nevyslovenýho... vlastně následky života, protože i když děláte pro svý blízký to, co považujete za nejlepší, často se vám to nepovede a nemá to ten efekt, kterej jste tím sledovali. A vy koukáte, nechápete, kde se vlastně stala chyba... a tak se radši jen dal objímáte, říkáte si "miluju tě" a tu nejistotu umlčíte. Pokrytectví se tomu vlastně říká. Ale jakýsi zvláštní pokrytectví, neúmyslný, bezděčný... a o to smutnější.
Zatraceně silná knížka a velice příjemný čtenářský překvapení.


Výborně odvedená práce. Je to vlastně hybrid průvodce po určitém typu památek a souboru pověstí a legend. Je obdivuhodné, kolik kamenů autor dokázal objevit, zmapovat, popsat, zakreslit a ještě k nim dohledat pověsti. Příběhy se dost často opakují, ale to k tomuto typu památek patří. Najdou se však i některé zcela jedinečné, které člověku utkví v paměti. Autor je nejen skvělý průvodce a dokumentátor, ale také výborný vypravěč, takže kniha je přínosná nejen jako výsledek dokumentační a sběratelské práce, ale i z hlediska uměleckého. Nemám co vytknout.


Slušná oddychovka s kusem napětí, po níž jsem šmátla náhodou v knihovně v polici právě vrácených knih. Obvykle mě tyhle "rádoby dramata šťastnejch předměstskejch rodinek" děsně otráví a zklamou; tady se to nestalo. I když to bylo plný mrňat, který nemusím, neměla jsem touhu to zavřít; asi proto, že ty matky se nechovaly podle manuálu knižních trapných matek (všecko musejí mít super, protože to jsou nablýskané povrchní kachny... to tahle parta mamin fakt nemá). Pročež dobrý.
Napětí taky fungovalo. Brzy bylo jasné, o co jde, a já se přistihla, že si střídavě děsně přeju, aby to nebyla právě tahle z tří rodin, protože další a takovouhle ránu už jsem jim nepřála. Rozuzlení bylo nakonec celkem překvapivé; nečekala jsem to. Oceňuju a můžu s klidem doporučit.
Váhala jsem mezi třema a čtyřma. Ale na čtyři by to asi chtělo trochu víc hloubky a závažnosti, tohle byla jen jednorázová příjemná oddychovka. Navíc ten závěr byl na můj vkus ve všech směrech až moc růžovoučkej, což nemusím. Ale bylo to pohodový čtení, fakt.


Už dlouho se mi nestalo, abych po dočtení knihy neměla slov a tajil se mi dech. Les kostí mi to udělal. Je to fantastický, je to magický, je to silný a přitom křehký, je to děsivý a přitom překrásný.
Četla jsem to snad měsíc a půl, což je na mě příšerně dlouho a obvykle, když se s něčím takhle vleču, znamená to, že knížka nestojí za moc. Ale tohle bylo jiný. Tohle jsem četla pomaličku po pár stránkách, abych si co nejdýl užívala jejího kouzla a krásy. I když... dá se u knihy o nesmlouvavosti zákonů přírody i lidí, o osudu, krutosti, smrti a bolesti mluvit o kráse a nádheře? Dá. Tady jo. A v tom je její obrovská síla.
Nádherné a vtahující a jaksi křehce napínavé byly snad skoro všecky příběhy. Vtahující, živé, kruté, nevyhnutelné... a občas nepředstavitelně překvapivé. Mimořádné byly úvodní Les mytág, ta o chlapci s vlčí maskou, o zeleném muži, o dívce připravované na setkání s tajemným mužem. Bariéra, která je strašně jiná než vše ostatní, ale čímsi nevyřčeným se těm ostatním taky podobná... a nakonec je strašlivě smutná a jaksi... splasklá.
A závěrečný Trnatec, u toho se mi tajil dech. To poselství zmrtvýchvstalého roztaženého do všech světových stran a v symbióze se dřevem... uf. Mým někdejším disertačním úvahám o cyklech přírody, vadnutí a vzklíčení, a o paralelách se životem a smrtí, to dává zase další kus naléhavosti.
Ta knížka je neuvěřitelná. Kupuju si k podzimnímu svátku (nebo vlastně radši ne, radši hned, co kdyby se to za ten měsíc vyprodalo :-) nejen tuto, ale celou sérii o lese mytág. A to se mi prosím už dlouho nestalo, naposled u Karikovy Trhliny.


Nu... klasická knížečka citátů. Zblajzla jsem ji jen kvůli knižní výzvě a knize s květinou na obálce. Láska a manželství nejsou věci, o nichž bych kdovíjak ráda mluvila, natož ráda četla. Jsou to věci, které se žijí a prožívají, ideálně v tichu - podle mě o lásce veřejně nejvíc kecají ti, co si tím musejí něco kompenzovat. Kdo ji má a žije, ten ji sdílí s nejbližšími a nemá potřebu o ní tlachat dál.
Takže knížečka citátů na téma, které mě nijak obzvlášť neoslovuje. A tomu odpovídá hodnocení. Některé citáty jsou moudré a přimějou k zamyšlení, jiné jsou otřepané až běda, u jiných mám strašnou touhu autorovi jednu vlepit. :) Když se to zprůměruje, je z toho... průměr. Je škoda, že autorovi unikly některé maličkosti - například některé citáty se opakují, což by se fakt stávat nemělo.
Takže průměr. A bod do výzvy!


Škvoreckej byl skvělej a uměl psát neskutečně živě, lidsky, poutavě. A o nesmírně závažných věcech. I proto patřil v období střední školy a začátku vysoké k mým nej autorům. Přečetla jsem tedy i tohle. Prima sezóna a Konec nylonového věku se jaksi moc nevymykaly Škvoreckého standardu a splynuly mi dohromady v jednu masu.
Vynikalo samozřejmě jeho top dílo, Zbabělci, které nezklamalo. Tehdy jsem je četla jedním dechem - vtahovalo mě to do toho rozjitřenýho, divokýho a citlivýho světa právě končící války, do prostředí maloměsta (na kterém jsem tehdy taky žila) a tamní společnosti, a hlavně do života a duše jednoho rozjitřenýho kluka, kterej by pořád něco strašně chtěl a ne a ne to dostat, tak se utěšuje balzámem hudby. Tehdy mě to oslovilo neskutečně a na pět hvězd.
Jenže když jsem po patnácti letech sáhla po Zbabělcích znovu (v audioverzi), nestačila jsem se divit. Neprokousala jsem se ani úplným začátkem. Nestíhala jsem se divit, co se to z Dannyho stalo - tenhle sobeckej floutek, kterej na konci války vyvolává dojem, že ho zajímají jen holky, je ten kluk, kterýho si jsem na gymplu tak vážila? Ani tu lásku k hudbě jsem mu najednou moc nevěřila, najednou jsem z toho cítila spíš pózu a lákadlo na holky, pač která by si nepustila do katěk nebo aspoň do podprdy rozněžnělýho a zasněnýho muzikantíka, žejo.
Najednou to už prostě nefungovalo. Tuším, v čem byl problém - za prvé už nejsem ta hledající dvacetiletá holka, co se vžívá do jinejch hledajících tak trochu ztracenců... a za druhé, forma audioknihy. Zatímco tištená mi umožňuje nepříliš zajímavý a lichotivý pasáže zrychleně prosvištět a jít do zajímavějších míst, audiokniha mi to otluče o uši s nesmlouvavou nemilosrdností, od níž není úniku, a někdy se přes ten úsek prostě nedostanu. Řešení zní pořídit si to v tisku, pač aťsi Danny je floutek, jakej chce, tohle do mý knihovny patří, stejně jako třeba Na cestě od Kerouaca. Pak myslím, že to s Dannym zase zvládnu, i když už ne tak okouzleně jako kdysi. Holt už nejsem ve věku, kdy holky braly na zasněný pohledy muzikálních študentíků. :)
