terimila komentáře u knih

Dobře napsaný životopis nesmírně zajímavé a kontroverzní osobnosti, které život na jedné straně neuvěřitelně přál, na straně druhé se s ní vůbec nemazal. Napsáno je to dobře, ale čtivost se pro mě odvíjela od období Lindberghova života. Zprvu je to skvělé - příběh mladého nadšence, který dosáhne nejvíc, čeho mohl; pak rána v podobě ztráty syna...
Ale potom, jak se blížila válka, to pro mě jaksi ztratilo grády. Asi chápu, že se Lindbergh nechal zmást a k nacistickému Německu dlouho choval sympatie, prostě to nebyl politik a myslitel; byl to chlapík, který žil hlavně v tom svém odvětví, rychle se vyšvihl, možná se nechal ovlivnit přetvářkami ve vysoké společnosti, do níž vpadl... a jako takový se nechal poplést cíleně vyvolávanou aureolou hrdinství, úspěchu a pokroku na poli letectví. Koneckonců tohle nacizující se Německo ve 30. letech umělo, vždyť na přistávací zeppelíny ozdobené hakenkrajci se chodili Američané dívat jako na doklad pokroku, modernity, luxusu a komfortu své doby...
Lindberghův život i tahle knížka jsou svědectvím toho, že nic není černobílé a že všichni dělají chyby. Kniha dobrá, doporučuju.

7 26.06.2020

Sáhla jsem po tom po coby celkem profláklé klasice, ale fakt to nesedlo. Bodík za to, že se to dalo dočíst a za vykreslení celkové společenskopolitické situace a celkovou myšlenku psycho-boje. Jinak nic. Nepříjemný a naprosto odosobněný postavy, nijak strhující děj (i když uznávám, mě aby strhla špionážní a vysoko-politická věc, to by bylo co říct, já je prostě moc nemusím, no), napětí nikde (štítek "horor" ve mně vyvolává nevěřícnej úšklebek), nijak zvlášť dobře se to nečetlo. Bohužel. Utkvělo mi pár drobných motivů a víc nic. Díky, nashle.

3 26.06.2020

Strhující. Ke knížce mě přivedly vzpomínky na fim Souboj s oceánem, který jsem viděla kdysi dávno jako děcko, a který mě dost zasáhl. Když jsem objevila v knihobudce ošoupanou (a místy okousanou :))) knížečku, neomylně jsem po ní sáhla. A trefa. Když jsem se k ní konečně dostala, byla to jízda a já to zblajzla za čtyři hodiny, což je za poslední dobu asi můj rekord. Jasně, je to celkem útlé, ale i tak.
Knížka se čte jedním dechem, člověk dobrodruhům a pak trosečníkům drží palce, raduje se z každé želvy a kapky vody, ale přitom pořád napjatě čeká, co přijde za chvíli a co je ohrozí. Obdivovala jsem jejich reakce, povětšinou klid, odvahu a hlavně neskutečný sebeovládání, se kterým čelili žízni, bolesti, hladu (já, která když v horku nevypiju čtyři litry denně, tak zmírám, bych asi byla první věc, která by v takové situaci šla přes palubu :))) . A to neuvěřitelný nepohodlí, proboha, šest lidí namačkaných naskládaných jako puzzle, bez možnosti byť na okamžik se schovat a být sám... Fuj, tak nějak v mém pojetí vypadá peklo. A oni tím peklem prošli neskutečně. Štvaly mě samozřejmě jejich občas přehnané reakce, hádky manželů, vymezování vůči jedinému nečlenovi rodiny... ale pokud toho bylo jen tak málo, jak Robertson píše, tak smekám.
Silná knížka - čtivá, poučná a přitom uvěřitelná... a ještě silnější lidi. Nevidím důvod, proč nedat plnou palbu.

9 26.06.2020

Poctivě odvedenej kus autorské práce. Autoři poctivě sledují pokusy a příběhy nadšenců, bláznů i lidí pragmatických a statečných, od prvních pokusů na strojích, co se ve vzduchu držely "on a wing and a prayer", až po luxus concordů. V knížce najdete nejen notoricky známé příběhy Lindbergha, Earhartové nebo Alcocka s Whitten-Brownem, ale i silné osudy těch, co doletěli až jako několikátí nebo nedoletěli vůbec. Knížka je nabitá příběhy, jmény, daty, stroji, místy je čtivá více, jinde méně (já ji měla rozečtenou snad dva roky, což je extrém)... ale pro nás letecké nadšence to rozhodně je zajímavý souhrn hodný přečtení.

3 25.06.2020

Šance jedna ku milionu, to by mohlo fungovat!
A Hlídce to fakt funguje. Bezva postavičky, čestný a navzdory náklonnosti k alkoholu svědomitý kapitán Elanius, taťoušovský seržant Tračník... Nobby je prostě Nobby... a do toho jako kulovej blesk vletí nadšenej hyperaktivní Karotka. Parádně rozehráno. U seance spiklenců bratrů jsem se dosti nudila, ale pak najednou bylo akce až až. Jo, udělat si obludu králem, to dovedou snad fakt jen v Ank Morporku. Občas to bylo vtipný, občas pak smích přešel, a já jsem s Hlídkou trnula, co se komu podaří a co ne. Nemohla jsem z Errola! Čekala jsem sebevražedný útok, kdy se nechá spolknout tou obludou a uvnitř pak udělá to, k čemu je odjakživa vzhledem ke své žravosti a zažívacím obtížím předurčen... a ono nakonec samá voda, samá voda. Závěr super. Moc se mi líbil závěrečnej záblesk idealismu a happyendu. Zajímavý, jak se tak pozoruju, tak u postarších postav mi happyendy nevaděj. :)) Lady Barankinová je super, jinak to dopadnout nemohlo!
Paráda a dávám čtyři hvězdy, jen proto, že se to místy trošku vleklo, hlavně ze začátku trvalo, než mě to chytilo. Ale pak to bylo bezva. Těším se na brzkou shledanou s hlídkou.

14 24.06.2020

Škvoreckýho já moc ráda. Když vypráví příběhy o exilu a lidech, kterejch se to dotklo, mluví z toho jakási věrohodnost, posmutnělost a tak vůbec autenticita, která umí chytnout za srdce. A tady ten nádech trošku taky je. Posmutnělej poručík Borůvka, vzpomínající a svérázná Eva, Zuzán s jejím selovníkem, v Itálii provdaná Lubomíra... je to veselý a nad věcí, ale jaksi pod tím je cítit posmutnělost a pocit jakýsi ztráty.
Postavy jsou tedy milý a vyprávěcí styl též. Fajn je i celá myšlenka knížky - jednotlivé detektivní úkoly a prohřešky proti nepsaným pravidlům žánru.
Ale jednotlivé detektivní příběhy jsou šíleně, ale šíleně nevyrovnané. Někde má člověk jasno okamžitě (záhada zamčeného pokoje, vražda na lodi), jinde je to poněkud problém a hřích vede jiným směrem (jsem jediná, kdo byl u první povídky přesvědčen, že zde je hříchem existence o sobě nevědících dvojčat, pročež mi potom hřích "dvojčata/dvojník" scházel v jiném příběhu?). A některý příběhy jsou tak kostrbatý a překonstruovaný, že by na ně na základě četby nepřišel snad ani sám Sherlock - viz šámusové nebo dívčí vyžírací a vypíjecí pomsta.
Víc než tři tedy dát nemůžu. Ale stejně mě těšilo.

8 20.06.2020

Ani jako děcko jsem neměla ráda pohádky, hlavně ne ty naše, tradiční. Přišlo mi, že z nás dětí dělají důvěřivé blbečky, protože v životě věci pokaždé nekončí dobře, a věčná láska az nadosmrti je výjimka a dar, ne pravidlo, co ho najdete v každé laciné zkazce.
Téhle knížce jsem věřila. Byla převážně krutá, smutná, i když křehce krásná... a ukazovala dětem i ty méně hezké stránky života. Ale o to víc se mi zaryla do paměti, protože nelhala a byla upřímná. Myslím, ze to byla první knížka, u níž jsem plakala, a ne jednou. Dodnes si pamatuju na příběh o cvičeném pejskovi, se kterým se život nemazlil, a který v poslední naději, když se díval na ty, co ho šli utratit, se pokusil udělat to nejhezčí, co kdy dokázal za kousky. Jak to dopadlo, asi tušíte. Píšu to a cítím, jak kdesi hrozně hluboko pořád doutná ten starej dávnej obrovskej dětskej smutek a soucit.
Není to knížka pro každého, ale možná si své čtenáře najde i dneska. Má v sobě obrovskou sílu.

3 20.06.2020

Ani jako děcko jsem neměla ráda pohádky, hlavně ne ty naše, tradiční. Přišlo mi, že z nás dětí dělají důvěřivé blbečky, protože v životě věci pokaždé nekončí dobře, a věčná láska az nadosmrti je výjimka a dar, ne pravidlo, co ho najdete v každé laciné zkazce.
Mahenovy pohádky ale byly jiný a byly to jedny z mála českých pohádek, co jsem fakt milovala, něco mi dávaly a já jim jaksi dovedla věřit. To vlastne nejsou takové ty laciné a prázdné pohádky na efekt, ale skutečně naplněné příběhy skoro na úrovni mýtů. Byly neveselý, vážný, mluvilo se v nich o nepohádkových věcech... ale byly laskavý a jaksi plný smíření a klidu. Učily, že některé věci prostě nějak jsou a jediné, co můžete udělat, je se s nimi smířit a poučit se z nich. Asi nejvíc mi utkvěl příběh o hrobaři, který chtěl utéct Smrti...
Nádherné a neobvyklé dílo. Nesedne každému, ale koho osloví, ten myslím hodně získá. Musím ji u rodičů najít a vzít si ji k sobě, ta do mé knihovny patří.

8 20.06.2020

Bože, tuhle knížku jsem milovala celý dětství, až se divím, že ještě drží pohromadě :) Záhady mě vždycky strašně fascinovaly a táhly (a taky děsily - ty děsivý byly nejzajímavější :)))... a tahle knížka se mi stala jakousi první biblí. Záhadné jevy prezentuje zajímavě, přitažlivě, nesnaží se o nějakou šílenou konspirátorskou záhadologii, ale jde spíš badatelskou cestou, dokumentuje staré případy setkání s různými jevy... a je to moc fajn. Textu je tam tak akorát, do toho fajn ilustrace a obrázky... Povedená kniha.

2 19.06.2020

Neskutečně silná knížka. Skvěle se četla, povídkami se prolínají motivy ryze naturalistické a příšerné (těhotná žena ve válce na Balkáně) se skoro až pohádkovými (mytický Nasreddin přinášející mouku těm nejubožejším, dětem války, a ten strašlivý konec s jejich polévkou z lidských ostatků). Skoro neustále jsem přemýšlela, kde Štětina čerpá z vlastních prožitků válečného zpravodaje a kde už fantazíruje. Modlila jsem se, aby tam té fantazie bylo hodně... ale nějak jsem tomu nevěřila.
Ale vší tou hrůzou se jaksi prolínají špetky naděje, stejně jako říká v titulní povídce ten starý Armén, když vzpomíná na všecky hrůzy 20. století - "VŠECKO JSME TO PŘEŽILI. NENÍ TO SNAD STOLETÍ ZÁZRAKŮ?"
Jo, když se na to díváme touhle optikou a připustíme, čeho všeho je člověk schopen, pak ano, je zázrak, že stále ještě lidstvo existuje. Ale pak to znamená, že za všema těma příšernejma viditelnejma hrůzama musí být ještě větší masa pomoci a dobra... protože jinak už by se svět převážil na špatnou stranu a zhroutil se do temnoty a nicoty. Akorát že zlo je vidět, kdežto dobro ne.
Tahle knížka je vlastně tedy takovým poselstvím neviditelnýho dobra.

6 15.06.2020

Tu knížku jsem měla strašlivě ráda. Asi jedinej příběh o lásce, kterej mě vzal za srdce v dětství/mládí... a jeden z mála, kterej mě vůbec kdy chytil.
Ten příběh je KŘEHKEJ, líp ho vystihnout nedovedu. A to, co je křehký, se musí přijímat s otevřeností a citlivostí, a já to tehdy dovedla. Vždycky jsem měla ráda hrdiny outsidery. A tady mě nesmírně dostala láska kluka k chudé a napohled nijak zvlášť zajímavé holce... a jejich pomalu a opatrně se rozvíjející vztah. No a ten závěr, kdy Petr běžel a letěl o Jenčin život, když onemocněla... na ten se nedá zapomenout. A po-ly-o-my-e-li-tic-ké sérum taky ne. :)
U takhle starých knih vždycky teď dumám, zda se je mám snažit najít a přečíst znovu. U téhle mám strašně silnej pocit, že bych to dělat neměla, že bych tu dávnou křehkost (která těmi věky ještě víc zkřehla) mohla navždy zničit, a že by to byla děsná škoda.

9 15.06.2020

Tahle knížečka mi vrací strašně moc vzpomínek. Když jsme s rodiči poprvé jeli k moři, dostala jsem doby devítiletá holka kvótu, že si s sebou můžu sbalit malej kufřík o rozměru necelé A5, svých hraček a her. To není moc. Co si vzpomínám, vešel se tam kromě pastelek a pár anonymních blbostí ještě kapesní tetris... a tahle knížka. Vzala jsem ji myslím jen proto, že se tam hodila velikostně.
A byla to skvělá trefa! Pamatuju si, jak jsem u knížky tajila dech a prožívala osudy nešťastného bláznivého vynálezce i jeho pečovatele inženýra. Mělo to spád, bylo v tom drama... a bylo to neuvěřitelně báječně líčeno. Hlavně ten ostrov! Na skalách divokého severochorvatského pobřeží to mělo obzvláštní grády. Ten vnitřek ostrova! Ty skály! Ta nemožnost uniknout! A ti prevíti, osnující hrůzné plány a zneužívající geniálního a zranitelného vynálezce! Samozřejmě, že jsem Hartovi šíleně držela palce, aby se mu povedlo zjistit, oč běží, přivést Rocha k špetce rozumu a dostat se pryč... To finále s výbuchem bylo fascinující a vlastně dodnes si vybavuju, jak mě z toho mrazilo. Pak jsem se do verneovek položila se vším čtenářským nadšením děcka, toužícího po dobrodružství, které mu nikdy nebylo dopřáno... a ty knížky mi to všecko bohatě vynahradily. Krásné to bylo.

16 15.06.2020

Tahle knížka symbolizuje obrovskou část mýho dětství a jaksi mě nasměrovala i do budoucna. Dinosaury jsem tehdy šíleně žrala a šíleně jsem se jich bála - a ty zubaté tlamy jsou mi děsivé dodnes. A fascinace odpornými a nebezpečnými věcmi mi zůstala a já dodnes marně rozplétám, kde se to vzalo.
Ale to nic. Jurský park byl kvůli mé dinosauří horečce první film, na který mě rodiče vzali do kina, a já je za to obdivuju (já bych desetiletý dítě, který večer usíná s hlavou pod peřinou, pač se bojí tyrannosaura z knížky, teda na JP nevzala). Pak jsem si vyprosila knížku. A ta byla skvělá! Už tehdy jsem milovala holky s klučičími zájmy, takže jsem šíleně fandila Lex, která to všecko nakonec zachránila (až teď koukám, že to bylo jen ve filmu a knížce ne, to mi jaksi splynulo).
Začíná to zajímavě, vítejte, žasněte... a vizte. Velká show začíná. A pak se to podělá a už to jede. Spousta drsnejch scén, který se mi vryly do paměti. Tyrannosaurus bourající vypnutej plot. T. žeroucí právníka na záchodě. Ian Malcolm, který se hrůzou nedokázal pohnout, protože T. vnímá pohyb a když se nehýbete, máte snad šanci. Lex a její brácha v kuchyni, kde čmuchají raptoři s drápama jako nože. A nakonec odhalení, proč se to množilo, i když se to množit nemělo... a zázračnej zákrok u počítače a záchrana.
A celkově to poselství, že není dobré, když si lidi hrají na bohy. A to, že naše současná technická společnost je vlastně nesmírně křehká a je dobrý si toho být vědom a nespoléhat na ni.
Jak tak tu recenzi píšu, vyvolává to ve mně šíleně moc vzpomínek a pocitů a já tu knížku asi vyhrabu doma ve skříni u rodičů a přečtu si ji znova. Ale tu prostřední část, kde jsou fotky, asi otevírat nebudu. Už jen z úcty ke strachům dětství, které radši ať dál spí tam, kde jsou.

24 15.06.2020

Vlastně totálně happyendová knížka pro mladé slečny z dob dřívějších. Aneb jak ustrkovaná a neoblíbená zavalitá nešťastná holka svůj talent našla, skvěle se prosadila a k pohodě a uznání a snad i naději v lásce přišla... Když se na to člověk dívá zpětně, usmívá se nad tím, jak mu ty růžový brýle pozdního dětství přišly úplně normální. Ale tehdy to bylo pěkný, příjemný a fajn počtení, a snad nikdo, kdo měl kousek srdce a kousek zkušenosti outsidera, to Metráčkovi nemohl nepřát.

13 15.06.2020

Půvabná knížka s půvabnýma příhodama půvabných děvčat. Gabra a Málinka povyrostly, sešly se v jedné třídě a já si pamatuju, jak jsem děsně držela palce Málince, aby to všecko dohnala a zapadla. A taky že jo, holka jedna vzorná. Je to dávno, co jsem to četla, ale pár věcí mi utkvělo a vyvolávají příjemný vzpomínky.
Jo a nesmírně se mi zaryla říkanka, kterou jsem neskonale ocenila později na gymplu a dokonce i na vysoké v hodinách latiny - ego, mei, mihi, me, kam pospícháš, Martine?
Jo. Tohle bylo hezký.

11 15.06.2020

Tohle jsem nedávala ani v tom krásným období raný dospělosti, kdy jsem beatniky fakt hodně mohla a snad celý čtvrťák jsem žila na referátech na beatnickou klasiku. :)) Ale... Nahej oběd mi nejel. A to jsem se k němu odhodlala až ve chvíli, kdy jsem o BG už něco věděla, takže jsem měla šanci některý věci chápat líp a rozhodně jsem měla motivaci a chuť dát tomu šanci.
Ale ne, ne, ne. Neučesanej sprsk nechutných útržků, představ, prožitků a halušek, nemožnost se zorientovat v čemkoli, nikde ani špetka něčeho, co by vyvolávalo pozornost a zájem, nedejbože snad touhu zažít to taky (ten kontrast s Kerouacem, kdy jsem četla a tak strašně toužila se sebrat a jet bez cíle do dálek!) Výsledkem byla absolutní otupělost a nezájem číst dál. Jedna z mála knih, co jsem kdy nedočetla.
A když jsem to nedočetla tenkrát, v ideální konstelaci (obávám se, že teď po dalších 18 letech už mě za srdce nevezme ani tehdy tak uctívanej Kerouac a Na cestě), tak dnes už fakt nemá smysl tu knihu ani brát do ruky. Možná mi v ní něco proplynulo mezi prsty... ale jaksi mi to nechybí.

8 15.06.2020

Takovej Kingův dobrej průměr. Napsat to kdokoli jinej, má čtyři hvězdy, ale na své největší oblíbence jsem holt přísnější. :) Temná půle je v něčem skvělá - motiv potlačeného druhého já, toho špatného, zlého a děsivého, je sám o sobě velice zajímavej, ahoj stíne z psychologie a Hello, darkness, my old friend...
No a když se to druhý já osvobodí a začne dělat všecko to, o čem jeho "hodný bratr" dosud jen psal... fuj, tak to se dějou věci. Svým způsobem je to možná nejnechutnější Kingovka, co znám, a to je zatraceně co říct. :)) Postavy ujdou, Tad je vlastně celkem milej chlapík, jeho manželka taky, dětičky se taky daj, takže to nakonec člověka dost vtáhne a v závěrečný konfrontaci si člověk může utisknout palce. Frčí to, je to skvěle napsáno, má to logiku...
... ale chybí tomu kus takové té kingovské super-originality. Mně Temná půle jaksi splynula a naprosto se propletla dohromady s Mrtvou zónou. Na delší dobu mi zůstalo v hlavě jen pár útržků a motivů, které jsou sice živé, ale nedokázala jsem je zařadit (tohle "rozpojení" mi King dělá často). Prostě... bylo to dobrý, ale ne nezapomenutelný. A pokud King má mít skvělý hodnocení, musí být nejen skvělej a hnusnej, ale i nezapomenutelnej, a to se tady prostě nepovedlo.

10 15.06.2020

Řbitov je svým způsobem jedna z nejsilnějších kingovek. Četla jsem ji už mockrát pořád dokola a pořád mi neuvěřitelně trne ve chvílích, kdy se Louis s Juddem vydávají do hlubin lesa, kde jsou divná místa a divné věci, a kde se ozývají divné zvuky... "JSOU TO JEN POTÁPLICE TAM DOLE U PROSPERU. TY ZVUKY SE NESOU..."
Jo, nese se to, a nejen zvuky. Něco tam je, chce to ven a pak tomu stačí málo, aby to roztočilo víry šílenství, v němž je člověk schopen udělat cokoli. Já osobně děti nemám, ale máma, kterou jsem jednu dobu kingovkami slušně zásobovala, Řbitov považuje za nejděsivější Kingovu knihu.
Protože brnká na ty nejcitlivější struny u velké části populace. Když vaše dítě poprvé zažije bolest a trápí se, uděláte hodně, abyste mu ulevili. Ale když o to dítě přijdete, udělali byste cokoli, co vám dá naději, že to vaši bolest vymaže. Cokoli. Ať už to je třeba pomsta... nebo pokus dostat zpět to, co jste ztratili. Všecko ostatní je vám jedno. A člověk, kterýmu je všecko jedno, může rozjet příšerný věci. Milující člověk, kterej ztratil, co miluje, je snad nejnebezpečnější tvor na světě. Zranitelnej, zneužitelnej, šílenej bolestí, brána k čemukoli.
A z tohohle pohledu King napsal neuvěřitelně pravdivou a strašlivou knížku. Doteď vlastně nevím, jestli mě na Řbitově víc děsí to tajemno a příšerno, nebo to, čeho jsou zoufalí lidé schopni. Vždycky mě u toho napadá citát z jiné Kingovy knihy, kterej považuju za jeden z nejgeniálnějších výroků vůbec: "A myslím, že tak skončí svět, spíš jako oběť lásky než nenávisti. Protože láska je mnohem ničivější zbraň, jistě."
King je prostě král hrůzy a vhledu do lidskejch duší, a tady to opět dokázal.

30 15.06.2020

Příjemná oddychovka. Strach se tedy v žádném případě nekonal, ale napětí se občas dostavilo, hlavně u historické linky se Sárou. Ale ani maminčina překvapení nebyla špatná. Vtáhlo to rychle, děj odsýpal, četlo se fajn, postavy mě neštvaly. Občas však pokulhávala logika - zejména Sářina tetička mi nepřišla příliš věrohodná, celý život má Sáru tak ráda, stará se o ni jako o vlastní, a nakonec tohle, jen kvůli tamtomu, za co dívka nemohla? Nevím, to mi nesedělo. Také ten závěr s Alicí v podzemí mi teda i na duchařinu přišel malilinko přitaženej za vlasy, ale co už.
Naopak závěrečná linka s Katherine se povedla. Kdoví, kdo vlastně udělal to, co se stalo...
Akorát jsem se celou dobu nemohla zbavit toho, že čtu něco těžce neoriginálního. Střídaly se ve mně vlny, zda tam víc cítím Karikův Strach nebo Kingův Řbitov zviřátek... a nebo Kodžiho Kruh? Prostě čistě originálních nápadů a motivů tam bylo pomálu, ale namícháno to bylo slušně. Dávám čtyři, hlavně za tu oddychovost a čtivost.

6 15.06.2020

Kdysi jsem ji objevila v knihobudce a protože mi to bylo povědomé jako dost velká klasika, vzala jsem si ji. Jo, přečetla jsem. Ale že by se mi to líbilo, to bohužel fakt ne.
Co je povedené, je prostředí. Hospoda na blatech, kde se za ponurých nocí scházejí podivní lidé, dělají podivné věci a do toho je vržena mladá dívčina... jo, dobře rozehráno.
Ale dál už nic. Napětí se u mě téměř nedostavilo, sympatie k postavám taky ne. No a ten závěrečnej happyend... nic schematičtějšího a kýčovitějšího snad s tím udělat nešlo. Já vím, vznikalo to v jiné době, ale přesto... achjo.
Obecně mám ráda dlouhé a tlusté knížky. Jsou ale výjimky, kdy jsem ráda, že knížka je útlá, protože to neprodlužuje čtenářský diskomfort. Tahle k nim patřila. Bohužel. A samozřejmě putovala do další knihobudky.

7 04.06.2020