terimila komentáře u knih

Mně se to líbilo velice. Obvykle je pro mě dlouhá kniha spíš plusem, protože prodlužuje prožitek... a tady to požitek byl, až nečekanej. Sáhla jsem po té knížce v knihovně v regálu nově vrácených - občas narazím na totální hrůzu a občas na nečekanou perlu. Tohle byl ten druhý případ.
Chytilo mě to hned od začátku. Vzpomínání dospělé ženy na dětství, kdy něco viděla, zažila a něco se stalo, co jí rozbouralo celý další život i život rodiny - děsně mi to připomnělo českou minisérii Vodník / detektivní předlohu M. Sýkory Ještě není konec. A ta byla absolutně dokonalá, nejdokonalejší. Tohle je o něco slabší, ale pořád parádní.
Frearová umí psát, má slušné postavy, kterém se dá věřit... a propletence vztahů, které nejsou trapné, člověku se neoškliví a celkem dávají smysl. Jen snad ten rýsovaný happyend se závěrečným napravením vztahů mi přišel poněkud moc šťastnej, nevím, zda věřím tomu, že se takové křivdy a dlouhé roky nedůvěry ještě dají napravit, odpustit a uzdravit. Ale to nic. Knížka je to velice dobrá, předčila, co jsem od ní čekala a s radostí jí trošku povylepším hodnocení.

6 11.05.2020

Trošku lepší 3. Začátek byl výborný - nástup šíleného děcka, které zreformuje zkostnatělou instituci a vůbec celou magii, to slibuje velkou jízdu. A ona to jízda byla. Jenže pak se mi nějak okoukala, zevšedněla... a vlastně ani to závěrečný poražení zlého a zachránění malého mě vlastně nijak zvlášť nezaujalo. Zjišťuju, že Pratchett si stále drží svou kvalitu, ale určitým způsobem se jaksi opakuje. I když jasně, udělejte si to u sci-fi pohádek nějak jinak, já vím... :) Ale prostě když čtu pátý, šestý díl ze série, tak už to nemá takovej ten wow-efekt jako první, druhej, třetí díl.
Z celé knihy mi nakonec nejvíc utkvěl skoro úvodní dialog Faktradica se Smrtěm:
"Co na světě je takové, aby stálo za to žít?"
Smrť se na chvíli zamyslel. "KOČKY," odpověděl nakonec. "KOČKY JSOU MOC MILÁ STVOŘENÍ."

7 11.05.2020

Moje velikonoční klasika. Zabývá se právě tím, co mě na historii náboženství spolu s reáliemi zajímá nejvíc - psychologie, prožívání, motivace, vnitřní souboje hlavních aktérů. Pro nevěřícího to může být zajímavý vhled do historie, pro věřícího je to úžasné seznámení s lidskou stránkou Ježíše - s jeho strachem, hrůzou, bolestí. Po přečtení téhle knížky člověk snad možná dovede docenit oběť - nejen oběť Ježíšovu, ale oběť všech, kteří vědí, co je čeká, ale přesto to udělají, protože vědí, že to tak je prostě správně.
Knížka je poutavě psaná, vysvětluje i hodně z dobových reálií, prostě jak to má být. Velice zajímavé je to, že celý proces s Ježíšem byl vlastně jedna velká politická hra. A mě osobně s podstatou Velikonoc a s lidstvem malililinko smířilo to, že ti bastardi, co na nádvoří ječeli "ukřižuj, ukřižuj", ten odpad všeho lidstva, to že byli zaplacení, zmanipulovaní zmetci z okolí chrámových kněží, a ne povětšinou obyčejní lidé, kteří Ježíše znali jako dobrého člověka, který nehlásal nic zlého.
Výborné dílo.

11 11.05.2020

Nu, už jsem konzumovala (furt mi nejde přes prsty, že jsem "četla" audioknihu :) lepší zeměplošské příběhy. Začalo to bezvadně, to tedy jo - neohrabanej kostnatej kluk ruka noha, kterýho si za učedníka vybere sám Smrť - jo, to slibuje velkou podívanou. Jenomže potom se nějak ty grády pomalu vytrácí, nebo spíš se ztrácí v přílišným shonu. Mortovy smrťácký pokusy jsou úsměvný, ale jak se mu do toho zaplete mrtvá/nemrtvá princezna, kouzelníci, lásky a nelásky, urychlený korunovace a obřady, začalo toho prostě jaksi být moc a já pořádně nestíhala chápat, co kdo dělá, proč to dělá a proč to dělá takhle. Možná by zrovna tady byla lepší klasická knížka, kde bych mohla v případě potřeby zpomalit a skočit o půl stránky nazpět. Takhle mi uniklo, proč se musela korunovace Kelly stihnout tak rychle, proč se mágové rozhodli přivolat Smrťě, proč Smrť bojoval s Mortem... ne, tenhle příběh mě ze značné části poťouchle obeplul. A taky mě příliš nenadchl ten absolutní happyend. Jo, je to pohádka, ale když já ty zaláskovaný konce prostě nerada.
Ale furt to bylo dobré. Na druhé čtení jsem si vypsala slušnou porci výpisků, zejména z rozhovorů Morta se Smrtěm a s čarodějkou a opatem. Přemýšlím, jestli jsem někdy narazila na knížku, která by tak svěže, vlídně a přirozeně uvažovala o odchodu z tohoto světa. Snad ani ne. Takže jen díky tomuto nakonec měním hodnocení a posouvám to nahoru na čtyři, protože těch pár myšlenek to vytáhlo a přebilo i následující zmatky a happyendy.
S Mortem se zase jednou ráda setkám, i když to nebude tak vytoužené setkání jako se Zavazadlem, Bábi Zlopočasnou nebo Esk.

6 20.04.2020

Super od začátku do konce. Kyselá Prdel, Bábi, Esk, její výuka na čarodějnici a moudra Bábi Zlopočasné, i mimo Zeměplochu platná díky Bábině znalosti hlavologie... zase mi do knihy výpisků pár věcí přibylo, což je vždycky znamením dobré knížky.
S samozřejmě Eskiny sny, úlety a to hlavní, proč by děvčata nesměla dělat to, co chlapci? A nakonec tom jsou možná i lepší. Jako třeba Esk v závěrečným souboji s příšerami. Ten byl byl krásnej, vpravdě lovecraftovskej - děs lízlej filozofií a odvahou, jo, to můžu! Tenhle díl mě chytil. Pořádně a naplno. Myslím, že jsem Zeměplochou definitivně polapena.

12 12.04.2020

Moje druhé regulérní setkání se Zeměplochou. Oproti Barvě kouzel to bylo slabší. Ale ano, dělo se toho dost, postavy byly stále tytéž potrhlé osůbky... ale některé věci už se lehce okoukávaly (Dvoukvítkova bezelstnost), jiné jaksi ne a ne mě strhnout; a to navzdory hrozbám věcí hrozných a strašlivých. Což je poněkud divný. Na druhou stranu, některé věci o Zeměploše to osvětlilo, což je taky potřeba. Nemůže každý chrám mít jen ohromující zdobné chrliče a nádherné vitráže, musí mít i ty obyčejné, nudné a rovnoměrně ubíhající zdi z obyčejných kamenů... :)
Asi nejvíc mě dostal závěr, loučení Dvoukvítka (ale jo, asi mi bude chybět) a Mrakoplaše. A Zavazadlo, samozřejmě. Jak jen by mohl někdo uvažovat, že se ho vzdá? Zavazadlo je zatím nejgeniálnější zeměplošský vynález, s nímž jsem se zatím setkala. A představa jeho pohledu bez očí... ňuch. :)
Dávám tedy průměr. Audiokniha v podání Jana Kantůrka byla fajn, příjemná oddychovka... ale nic extra strhujícího. Ráda se ale pustím do dalších.

9 06.04.2020

Dlouho jsem autorovi odolávala, přišlo mi, že jeden čas koukal Zibura úplně odevšad; aspoň na člověka, který rád chodí, i když samozřejmě ne na takovéhle profi úrovni. Až teď mi knížku půjčila kamarádka. Musím uznat, že Zibura psát umí, to se musí nechat. Čte se to pěkně, kombinuje humor, nadhled a občas nějakou tu vážnější úvahu, jak už to k tomu putování taky patří. Však jsem si do výpiskové knihy přepsala pěkných pár stránek, což je příznak dobrého čtiva, to jo. Dobrý to bylo. Ale... vybledne to. Jakmile už člověk sám obul poutnický boty... tak číst jakýkoli zážitky z putování je nic proti tomu, co jste zažili sami. Asi jako kdyby vám někdo ukazoval přes sklo báječné a nádherné zákusky, ale vy na ně jen koukali. To už je mnohem lepší se s chutí a požitkem zakousnout do obyčejnýho čerstvýho rohlíku... ale na vlastní smysly.

Pod spoustu věcí se může člověk s poutnickou zkušeností podepsat - ano, pouť vás učí hledat malé krásy a vážit si jich. A když zvládnete obtížnosti cesty, zvládnete pak už skoro cokoli. Některá kouzla poutnictví vám naopak zůstanou utajena a vám nezbyde, než závidět - když Ziburu čtete coby žena, navíc žena po ne-úplně-příjemné zkušenosti právě na pěší pouti, zbyde vám jen upřímně závidět tu svobodu a volnost roztáhnout spacák kdekoli u cesty nebo v sadu. V tomhle mají muži-poutníci obrovskou výhodu a snad si to ani neuvědomují. Važte si toho, vy holomci, ani nevíte, jak moc se máte.

Knížka mi strašně moc připomněla a taky ve mně vyvolala dost závisti. Číst ji během koronavirové karantény a krásnýho jara, kdy sedíte doma na piheli, a přitom dlouhé pěší výpravy a poutě jsou vaší možná největší zálibou... to se skoro rovná čistému sebemrskačství. Já už chci jít. Musím.

11 06.04.2020

Jo! Zeměplochu mi nezávisle na sobě doporučovalo několik lidí. Kdysi jsem si půjčila jeden díl odněkud zprostřed, ale moc mě to neoslovilo. No, co člověk čeká, když čte od poloviny a nic moc mu nedává smysl. Teď jsem zjistila, že je série audioknih... a zrovna jsem měla náladu zkusit něco nového, tak jsem tomu dala šanci pěkně od začátku. A jo, tentokrát jsem se chytla.
Zeměplocha je naprosto fascinující a dokonale promyšlenej svět. Neuvěřitelně krásně živej, vtahující, barevnej. Roztáči fantazii do nejvyšších obrátek. Prostě... jo, tohle se povedlo. A ústřední trojice - plašan Mrakoplaš, naivní nadšenec Dvoukvítek a oddané Zavazadlo... ti nemají chybu. Super. Dávám čtyři (abych měla rezervu na případné ještě lepší díly) a jdu na dvojku. :)

16 30.03.2020

Překrásná a užitečná knížka. Stála mi v knihovničce snad sedm let a pořád jsem čekala, až přijde její chvíle... Teď v karanténě na ni došlo. A dobře, že jsem si počkala. Krásně mi zapadla do současného rozpoložení, zarezonovala, měla jsem na ni dost času a vychutnala si ji od začátku do konce.
Nádherná věc. I ne-buddhistovi a člověku, který nehledá novou víru, má co říct, může na některé věci poukázat a může je připomenout. A mně jakožto kočkomilovi a spolubydlící kočky také poskytla pěkný vhled do kočičí duše a vnímání. O prosté radosti ze čtení o krásné, vtipné a originální kočce ani nemluvě.

11 23.03.2020

Během celýho poslechu audioknihy jsem váhala, jestli to budou jen dvě, nebo budu milosrdná a dám tři. Nakonec to nešlo. Tohle mi fakt nesedlo. Až na jednu či dvě kapitoly (Řecko, ježdění kolem křižovatky a ohnivý tramvaje) mi humor přišel takovej plytkej, prvoplánovitej. Vyvolávalo to ve mně spíš takovej ten občasnej soucitnej úsměv nad tím, co je to za idioty. Soucitnej, ne pobavenej.

Je to celý strašně plochý a zplošťuje to válku jen na nesmyslnost, absurditu a příležitost k pobavení se. Já vím, války jsou absurdní už jen v tom, že jsou vlastně zbytečný. Ale zlehčovat je jako něco obecně výsměchuhodného a absolutně nerozlišovat, že je rozdíl mezi válkou útočnou a obrannou... to neberu. A navíc v každé válce se děje víc věcí, než jen absurdity a humorný situace a srážky s blbci. Ve válkách se lidi mění, obětujou, přátelí, trpí. Ale hlavně se mění. Což tahle kniha totálně ignoruje.

Válečnou humoristickou literaturu přitom můžu. Dokážu pořád dokola číst Hlavu XXII. A když se nebudu omezovat jen na knihy, tak nekonečně miluju M.A.S.H. - nic geniálnějšího snad nikdy nevzniklo. Ale síla MASHe a vlastně i Hlavy XXII je právě v tom kontrastu - ukazují humorné stránky a válce se vysmívají, ale pak tam jsou chvíle, kdy vás ten smích zatraceně přejde... a to jim dává sílu a věrohodnost.
Blbečkům se dokážu s klidem tlemit u věcí, jako jsou Černí baroni - u situací, kde fakt o nic nejde a kde si jen někdo hraje na machra a jinej dělá kverulanta. Ale když jde o opravdovou válku, kde se umírá, tam potřebuju aspoň náznak pohledu na tu neveselou tvář války. Jinak je to ignorantství.

Goodbody mě neskutečně štval. Trapnej snaživej trouba, kterej absolutně nic nechápe, řeší věci zcela scestným způsobem, ze všeho vyvázne. Jakože ta válka je vlastně pohodička a jen takový velký cvičení, žejo, ze kterýho v klidu vyjde i absolutní pitomec. Jenže ono není. Zatímco Goodbody rozbíjí umělý chrupy důstojníků a rozhání podřízeným kurvy, tak jinde lidi umírali. A to tahle knížka totálně ignoruje a mně to přijde až neuctivý. Nedávno jsem doposlouchala audioknihu o Janu Kubišovi... a když si uvědomím, jak naši chlapi v Británii dřeli a pak nasazovali životy svoje i cizí, aby potom někdo jako Goodbody přišel a vylízal závěrečnou smetanu vyhrané války... ne, prostě ne.
U Ryana jsem měla stejnej problém jako u Švejka. Toho jsem zkoušela číst dvakrát a nedočetla ani první díl, přišlo mi to podobně prvoplánovitý, uplouhaný, plochý. Ryana jsem doposlouchala a zvládla, jo. Ale vlastně už jsem se těšila na konec. A takové knížce prostě víc než dvě dát nemůžu. Je mi líto, ale tohle nefungovalo.

13 08.03.2020

Za mě nejslabší díl z dosavadních tří přečtených. Napětí a zájem u mě fungovaly hlavně během toho líčení "pasti" na Christine - to bylo dosti děsivý, v jak krátké době lze člověku absolutně rozebrat a zničit život. Ale od té scény s nočním vetřelcem v hotelu to začalo být až moc. Prostě přehnaný. Těch zvratů, obratů a veletočů tam nakonec bylo tolik, že už to nemělo ten efekt a začalo to působit nudně; dočítala jsem to s myšlenkou "ok, tak kdo další se teda ještě stihne převrátit vzhůru nohama a pak zase zpátky?" Takže i když by mě ten závěr se střetem obou žen asi měl dostat do kolen, nedostal; nějak tak jsem to čekala a on k tomu vývoj jedné z postav fakt spěl.
Vůbec, já v detektivkách nemám ráda postavy, které své nicotné osobní vztahové problémy řeší extrémními způsoby... no, nevím.Prostě vypočítané, chladné a vykalkulované vraždy ze žárlivosti v detektivkách nemám ráda, přijde mi to jako natolik nesmyslnej a nepochopitelnej motiv, že mi pak celá kniha přijde jaksi nevěrohodná. Beru pomstu za ublížení, za týrání, beru chamtivost, beru čistou úchylnost... ale žárlivost... tu pochopím v případě kuchyňské zabijačky. Ne u dlouhodobě plánovaných činů.
Špatný to nebylo, nedejte se mást. Ale kdovíjak skvělý taky ne. Oproti Kruhu, kterej byl parádní a všecko v něm jaksi dávalo smysl, je to o poznání slabší. Trošku tomu uškodilo i to, že se tam téměř nevyskytovaly staré známé postavy. Servaz jede chtě nechtě pořád na půl plynu (i když v příštím díle se snad zase vrátí naplno)... Samira se mihla snad jen jednou, Vincent též, Iréne vůbec. Škoda, škoda.
Pozitivem je skvělej styl vyprávění, přehltala jsem těch snad 550 stran za dva večery. Těším se na další díl a budu doufat, že se zase vrátí ke starý dobrý úrovni. :)

13 06.03.2020

O Anthropoid se už nějakou dobu zajímám, takže jsem po knize chramstla s velkým nadšením. A nadšená jsem z ní doteď. Odkrývá osud jednoho z nejstatečnějších lidí, který tahle země měla, a který je stále strašně moc potřeba si připomínat. Dozvěděla jsem se dost nových informací, kniha je prezentuje poutavou formou, uvádí i velice zajímavá související fakta (například mně nikdy nedošlo, jak šíleně náročný byly samotný seskoky do protektorátu - sebemenší zadrhnutí při seskoku znamená, že letadlo uletí několik kilometrů, no a pak si hledejte parťáka nebo shozený materiál... brrrr)
Není co vytknout, plná palba a velkej dík. A třeba jednou bude i kniha o Gabčíkovi? :-)

PS: ad Cmelda26: Reakce po atentátu na Heydricha sice byly šílené, ale on Heydrich byl taky šílenej. Ten chlap by tu řádil dál a zlikvidoval by nejspíš taky neuvěřitelné množství lidí. Když jsem před časem na debatě s panem Padevětem slyšela podrobnosti dokreslující, jaká chladnokrevná likvidátorská kreatura to byla, došla mi jiná šílená věc - ještě, že nakonec zašel na následky atentátu. Kdyby ten chlap ten atentát přežil, roztrhal by Čechy na cucky...
Čurdy je mi svým způsobem snad i líto. Prostě selhal. Podlehl tlaku nejbližších, kteří měli strach. Líbí se mi, co kdysi řekl ten už zmiňovanej Padevět v rozhlase - něco jako že každej z nás by samozřejmě chtěl být Gabčíkem a ne Čurdou, ale nikdo netuší, jak by se zachoval, dokud by v té situaci nestál sám...

8 04.03.2020

Slušně odvedená detektivkářská práce. Pěkně se to četlo/poslouchalo, nebylo to přeplácané postavami, ústřední postava Jenny je celkem sympatická. Super prostředí, Guernsey mi připomíná Mayovu sérii z Hebrid a ta je dokonalá. Kombinace odlehlýho místa, kde se všichni znají, žijí spolu a odolávají drsné přírodě, patrně detektivkám velice svědčí.
Pár věcí mi tam sice úplně nesedělo (nějak jsem se nedokázala vžít do motivace vraha - ten soucit k nešťastnejm krásnejm dívkám mi prostě nepřijde dost uvěřitelnej... versus to, že vrah vlastně neměl důvod chovat někomu z ostrova soucit - tak kde by se v něm najednou vzala tak silná rádoby pozitivní emoce? No a že by celé ty roky nikomu nepřišly ty opakované sebevraždy divné?)
... ale celek byl velice dobrej. Ty čtyři hvězdy dám, tři už by byly moc málo.

8 02.03.2020

Dobrosrdečný, veselý, prostě takový moravský. Vlídná oddychovka na... kdykoli. :) Nésu ze Slovácka, ale posledníma rokama mě tam serce tahá, tož ten kraj ráda mám. Milé to tam je a aj tej knížky to déchá. Ale doma tam holt nésu a nigdá nebudu, tož enem štyri hvězde. Ale pekné to je, to ba.

9 25.02.2020

Ke knížce jsem se dostala, protože se často srovnává s Nahými a mrtvými od Mailera. Ti mě sice vtáhli, ale nelíbilo se mi to ani trochu. Chtěla jsem tedy zkusit i podobné dílo, abych měla srovnání.
Jones z něj vyšel jako bezkonkurenční vítěz, a naprosto přesně vím proč. Kvůli postavám. Tam, kde se mi Mailerovi vojáci hnusili svým šovinismem, přízemností, nepřátelstvím vůči sobě samým, nekamarádstvím, a připadali mi jako výběr toho nejubožejšího póvlu z dob někdy ze středověku... tak Jonesova rota C-jako-Charlie je naprostý opak.
Taky jsou to normální kluci, chovají se jako lidi, ne jako pudová zvěř. Mají své povahy a své nálady, ale na každém se dá najít aspoň trochu něco přijatelného, na každém se dá mít aspoň trochu něco rád (snad až na exota Welshe, ale jeden exot se snese... jen jich nesmí být plná kniha). Uzavírají přátelství a zase je ničí a obnovují, hledají někoho blízkého, občas i pláčou, umírají a drží se přitom v náručí, mají strach a přiznávají si to.
Na druhé straně dokážou zabíjet, někdy i s požitkem, otupují a hrubnou... válka je mění. Jsou to normální lidi. jako ti, který potkáváme v běžným životě - nejsou ideální, ale s většinou se dá nějak vyjít a něco na nich i mít rád.
Válka ty kluky degraduje na součásti masy, která nikoho, kdo není její bezprostřední součástí, nezajímá. A oni si to uvědomují, ale nemůžou s tím nic moc dělat. To, že dnes uspěli v bitvě a dobyli jeden kopec, neznamená, že zítra se nedostanou do pasti a nezahynou tam všichni. A přesto se ti kluci vždycky seberou, plácají se dál otravnou dusnou džunglí, žijou dál a snad i doufají, že se z toho jednou dostanou, protože jim nic jinýho nezbývá.
Takhle má válečná literatura vypadat. Dávám pěkné čtyři hvězdy. A Nahým a mrtvým jsem nakonec stáhla hodnocení na dvě, protože ve srovnání ta ubohost a jednostrannost Mailerových postav ještě víc vynikla. A ještě víc to teď té knížce nevěřím.

8 24.02.2020

Super! Kruh se mi líbil víc než první díl (Mráz). Servaz mi konečně začal být nějak lidsky sympatický. Začíná mě zajímat, co má ten chlap za sebou, určitě si seženu další díly. Znovuobjevení Iréne moc potěšilo, ta ženská je super! Samira taktéž. Z Margot se taky klube fajn holka (a její chlapec je taky fajn, jen jsem teda děsně dlouho trnula, že to on bude tím, po kom všichni pátrají)... a Marianne, žena plná překvapení, která snad nikdy překvapovat nepřestane. No a starý známý Julian, který si ze Servaze udělal spřízněnou duši... sakra, tohle bude ještě zajímavý.
Je to paráda. Co se oproti jedničce zlepšilo nejvíc, jsou postavy - tady jaksi vyzrávají a jsou zajímavé, živé a zatraceně vtahují do děje. Celej příběh sice nemá tu báječně mrazivou atmosféru prvního dílu s blázincem v Pyrenejích, ale v ostatních ohledech ho to prostě překonává. Prolínání příběhu vražd, a do toho šedé stránky s utrpením unesené ženy... u té scény s vidličkou jsem měla celkem dost. Fuj. když jsem zjistila, kdo to je a kdo ji unesl, fuj tedy, to je cliffhanger jako prase. Zítra mažu do knihovny pro další díl :)
Motiv vražd/y nakonec sice není kdovíjak vysoce originální, hodně mi to připomíná jinou detektivku, co jsem nedávno četla... ale nevadí, věrohodných motivů ke zločinům prostě není nekonečná zásoba. :) Linka objasňování zločinů je perfektní, dává smysl, líbí se mi, jak se to postupně rozplétá, líbí se mi ty matoucí postranní větve příběhu s politiky, soukromými vočky, uklízeči...
...prostě... nemám co vytknout (snad krom poněkud přehnané nezranitelnosti a odolnosti hlavních hrdinů. Martin pořád jen někde lítá a spí tak hodinu denně, Iréne je železná žena, co ji zkopete do kuličky a ona se otřepe a jde... Ale tak jo, no.) Autor to celé zvládl perfektně. Vylepšil postavy, použil pár nepěknejch vražd, postupně a logicky rozplétá řetězec zločinu, jehož kořeny opět sahají do minulosti... a hlavně neustále perfektně buduje napětí. Skvělý. Není to sice čistá dechberoucí špičková pětka, ale hodně dobrá čtyř-a-půlka, o poznání lepší než Mráz, takže to zaokrouhlíme nahoru. :)

15 18.02.2020

Uf, tak tohle bylo silný čtení, respektive poslech. Knížka je skvěle napsaná, děj perfektně ubíhá, postavy jsou nesmírně živé a věrohodné. Měla jsem trošku problém s velkým množstvím vedlejších japonských postav, někteří vládci a vojevůdci se mi neskonale pletli, ale až tak moc to nevadilo.
Co byla největší síla, byla živost líčení dějů a vtažení do nich. Trpěla jsem s námořníky v díře, trnula, když si tahali stébla, kdo půjde na smrt, hrůzou byla skoro mimo sebe při mučení nešťastného Petersoona, hnusila si japonské opovržení a neúctu k životu spolu s protestantskými námořníky. (Prostě... jsou věci, které pochopit nedovedu. A ten národ to v sobě svým způsobem asi dodnes stále má, až na to, že dneska si už nepářou břicha, ale dřou do úmoru v práci a pokrytecky se klaní starším a zkušenějším...)
To je mimochodem první obrovský poučení z téhle knihy: buďme nesmírně, ale fakt nesmírně šťastni, že žijeme v kultuře založené na křesťanství, kde za normálních okolností život požívá úcty, je hoden ochrany; chyba a slabost nemusí vyvolat opovržení a trest, ale snad soucit a pomoc.
Ten nevěřícnej úžas, hnus a opovržení nad tak cizí a děsivou kulturou však postupně přešel do pozadí a můj zprvu zhnusený a nevěřícný pohled na japonské tradice se začal malilinko měnit. Stejně, jako se měnil "andžin" Blackthorne a vplul do jiné kultury. Najednou jsem viděla i její druhou tvář, čistotu, jednoduchost, prostotu. Versus špínu, ukoptěnost, umouněnost Evropy, odkud Blackthorne přišel. Fascinující bylo, jak jsem se coby čtenář postupně měnila s Blackthornem.
Ale na konci mi ta rovnice stejně vyšla jasně: pokud Japonsko rovná se posedlost smrtí a utrpením a pokrytecká přehnaná úcta na straně jedné; prostota, čistota a krása v pohledu na přírodu na straně druhé... versus Evropa možná uhmožděná, smrdutá a špinavá, ale přesto alespoň teoreticky s jakýsmsi ideálem úcty k životu a lásky k bližnímu... tak za sebe jednoznačně beru Evropu. Ale i to je přínos. Poznávání cizích kultur může být přínosné i v tom, že si poté o to víc vážím toho, co mám doma.

Celkově je to fascinující dílo. Děj šlape skvěle, nejzajímavější byla ta část, kde Blackthorne s Mariko a výpravou putují do Ósaky. Jejich příběh mi ani nevadil, ačkoli zaláskované linky v knihách jinak fakt ráda nemám. Tady jsem ale tušila, že z toho happyend nebude. A nebýt té linky, nebyl by se celej příběh tak rozvinul... Jakmile však Mariko odešla, už to nebylo ono. Zápletek najednou přibylo, spiknutí, konspirace, všude něčí dlouhý prsty...
A z toho plyne poučení druhé: nikomu nevěř. A nejvíc ne těm, kteří si extrémně zakládají na zdvořilosti, formálnosti a dodržování pravidel. Ti pod tu slušivou roušku dovedou skrýt nejvíc.
Nesmírně poučná a silná kniha. Uf. Vždycky jsem jaksi tušila, že Clavell byl dobrej (po přečtení Krále Krysy, i když už si toho z děje moc nepamatuju)... ale až teď mi došlo, jakej mistr to byl.

18 08.02.2020

Krásná knížka. Vyprávěno překrásným, půvabným stylem z pohledu malé holky, treperendy s dobrým srdcem. Její pohled na svět, na lidi v okolí a na dramatické události je svěží a obohacující. Skoro stejně jako hlavní dramatická linka se soudním procesem s obviněným černochem se mi líbily linky vedlejší - dětská fascinace sousedovic synem, který nikdy nevychází z domu, a z něhož dětská fantazie dovede vytvořit neskutečné legendy... linie s protivnou starou dámou ze sousedství, k níž děti chtě nechtě docházejí... báječná starší paní z domu odnaproti, která i když přijde o střechu nad hlavou, jen konstatuje, že ji ten dům vlastně štval a že je to tak dobře. Čiperu a jejího bratra světem provází tatínek Atticus, respektovaný právník, kterej je sice možná až moc velkej vzorňák a až moc velkej vzor všech ctností... ale je to pohled dítěte a které dítě nevidí své rodiče jako ty nej? :)
Všecko to je vyprávěno tak hezky, hladivě, optimistickou dětskou optikou... a do toho semtam přijde ťafka a srážka s realitou, jakou už čtenář ani nečeká. Celá ta hladivost a něžnost mu podvědomě slibuje happyend... a ono houby houby, zlatá rybko. A to je na téhle knize to báječný, že je uvěřitelná, skutečná a přitom nadějeplná. Do růžovýho dětství zasahuje drsná realita... a přitom svět jede dál, nezhroutí se, i ty děti dál mají svůj dětský pohled, jen už některé věci prostě vědí. Je to kontrast, ale je přirozenej a báječně vylíčenej.
Nádherná kniha, jejíhož poslechu jsem nelitovala. A když tak tu recenzi píšu a přemýšlím nad ní, tak tam nakonec dám pět hvězd. Není důvod šetřit.

37 06.02.2020

Zpočátku mě to ne a ne vtáhnout. Postavy takové nijaké, nikdo mi nebyl nijak zvlášť sympatický... a kriminální případ divný. Grády to dostalo až s nástupem Dunji a případem smajlíkových vrahů. Od té doby to začalo za něco stát. Nesmírně jsem těm hajzlíkům přála, aby je někdo dostal a řádně si to šli odkroutit.
Zápletka s vraždícími náhradníky je taková... podivná. Nevím, nepřijde mi to moc uvěřitelné. A to finále u Riska doma... no, tak teda jo, no. Budiž, ale nadšená nejsem. Celkově to špatná knížka nebyla, cca po třetině nabrala spád a celkem to odsýpalo. Ale myslím, že mi to výhledově splyne s dalšími. Anhem mi moc utkvět nedokáže - až dodatečně jsem zjistila, že jsem už dřív četla předchozí díly a absolutně nic jsem si z nich nepamatovala. Takže asi tak. Slušně šedej průměr severský detektivky.

6 23.01.2020

Závěr čínské série snad předčil moje očekávání. Je více než důstojnej. Detektivní linie je výborná... a ta osobní se dá. Margaret je o něco málo snesitelnější, mateřství ji aspoň malinko zklidnilo. S Lim jsou teda pořád oba jako pár napřespusu, ale to se možná vyřeší/lo samo... přiznám se, že by mě to vůbec nemrzelo, k nim mi nějakej happyend doopravdy neseděl. Takže vztahová linie vadla a knížce to bylo spíš ku prospěchu.
Detektivní linie je super. Případ Jacka Rozparovače mě značně fascinuje, takže jsem jeho čínskou paralelu přivítala s očekáváním, a to nezklamalo. Vraždy jsou prostě rozparovačovské, líčení patřičně živé, na někoho to bude možná moc, ale mně to sem fakt sedělo. Moc mě zaujala linie s americko-čínskou vědkyní a její metodou detekce pravdy/lži, zajímalo by mě, zda se něco takového zkouší v reále, nebo si to May fakt vymyslel. Pokud vymyslel, tak všechna čest, působí to skvěle smysluplně. A to rozuzlení s odhalením podle těch podezřelých výsledků... to je dokonalý. Zase jednou jsem zažila ten super pocit, že tuším, co za tím bude, zapadá to do sebe, jdu po stopách... a nakonec je to jen o fous jinak. Což je asi nejvíc uspokojující pocit, co z detektivek můžu mít. :-)
Takže s klidem pěkný čtyři hvězdy a mám radost, že po nepovedené Běžkyni se povedlo sérii zakončit důstojně. Kdyby to mělo sympatické hlavní postavy, dala bych bez okolků pět hvězd (třeba takovej Enzo, ten by tomu slušel...) Ale další osudy těch dvou už raději fakt ne, prosím. Když už, tak ve stavu rozejítém.

4 22.01.2020