terimila komentáře u knih

Hodně dobrej, mrazivej thriller. Mrazí nejen prostředí, ale hlavně to, co se v knížce odehrává, respektive stojí v pozadí. Málokdy člověk narazí na detektivku, kdy mu není líto těch tak příšerně a bolestivě usmrcenejch obětí, ale spíš těch, kteří snad možná i stojí za tím. Knížkou prosakuje nesmírně závažný téma zneužívání těch nejbezbrannějších. V takových případech snad člověk pochopí i tu pomstu, i když tady je snad až moc děsivá.
Původně jsem myslela, že to bude pětihvězda. Začátek byl skvělej, měl spád, hrdinové byli fajn, z děje mrazilo a děsilo. Problém byl, že se to časem začalo až moc zaplétat, bylo tam moc postav, moc motivací, moc součástí děje.
Odhalení samotného vraha bylo nakonec jaksi mimoděk, člověk by to fakt netipoval, neřekla bych, že k tomu čtenáře něco vedlo... a to u dobré detektivky vždycky trochu zamrzí. Chtělo to trochu víc vysvětlení - jak se vrah k obětem dostával, jakto, že při činu nebyl vyrušen... Působí to nedotaženě a je to děsná škoda. Konec je tedy trošku slabší, ale určitě to je jedna z lepších knih. Doporučuju a myslím, že si ji časem pořídím do domácí knihovny.

5 17.11.2019

Amelia Earhart je ženou, kterou obdivuju už dlouhé roky a asi už se to nikdy nezmění. Odjakživa mám slabost pro dívky a ženy, které se zažerou do zcela neženského odvětví, získají si v něm respekt a nakonec se i v mužské konkurenci prosadí. A Amelia je snad nejjasnějším prototypem takové ženy. To, jak si dokázala jít za svým, dělala to, co milovala, nevzdávala se, makala na sobě, kašlala na konvence a "co by žena měla", snažila se inspirovat ostatní a dělat jim radost... to jsou věci, kterých si na lidech vážím snad nejvíc. A vždycky o takových lidech ráda čtu, takže jsem sáhla i po téhle biografii.
Knížka je čtivá, líčí celý Ameliin život a její hlavní úspěchy, a končí samozřejmě tou velkou záhadou. Líbí se mi, že se kloní k té nejpravděpodobnější (i když relativně "obyčejné") variantě, nespekuluje o únosech Japonci a podobných praštěnostech... ale i ten obyčejný konec a jeho možný průběh nastírá velice sugestivně a skoro až děsivě. Dosti bych věřila, že to tak nějak mohlo být. Uf. Tak odpočívej v pokoji, Amelie, budiž Ti vzduch lehký a dík za nás všechny, které jsi inspirovala.

5 13.11.2019

Neuvěřitelně překrásná knížka, ke které se vracím od puberty, kdy mi ji mamka poprvé půjčila. Je to neskutečně rozmanitá sbírka příběhů úspěšných sportovců, ve které se najde plno bolesti, zklamání, odhodlání... ale i radosti, kouzla a hlavně úspěchů. Asi nejradši jsem měla Výstup na Eiger a Pohádku o Raškovi. Nojo, zimní dítě vyrostlé na Vysočině :-)
Ota Pavel byl nesmírně obdařenej člověk, nadanej darem neotřele pozorovat, skvěle vyprávět a vidět věci s laskavostí... a díky nim dovedl strašně nádherně psát o všech stránkách života. U příběhů sportovců to vyniklo snad ještě víc než u jeho klasických románů. Ten pán byl génius a sportovci ho jako novináře, tipuju, museli mít dosti rádi - tipovala bych ho jako takového toho vlídného, chápavého chlapíka, co vás chápavě vyslechne po zklamání, povzbudí... a nebo má neskutečnou radost s vámi, když uspějete. Takhle vidět svět a psát o něm, to je dar. A moci to pak číst je taky dar. Zařazuju do své kolekce "XX knih na pustý ostrov" - tedy do vůbec nejužší špičky, kam vybírám asi 5% nejlepších knížek, co jsem kdy četla.

13 13.11.2019

Tuhle knížku jsem milovala a Petra byla jednu dobu mým nepřiznaným vzorem. :-) Jak bych se v ní mohla nevidět? Holka-kluk, uličnice hrající hokej a fotbal s kamarády (i když nikdy ne tak dobře jako hrdinka, samozřejmě :-) , ale přitom holka vnímavá, chytrá a talentovaná i na hudbu. Na pohled drsňačka, uvnitř celkem citlivé mladé stvořeníčko toužící nejen po uznání a legraci, ale i po tom, aby v ní to citlivé stvořeníčko někdo našel a měl je rád. Když nad tím tak dumám, tak to byla snad jediná hrdinka takových těch normalizačních příběhů pro dívky, kde jsem hrdince happyend doopravdy přála.
A roky poté jsem si hrávala na kytaru písničku "Klukem být" a na tuhle knížku jsem si vždycky vzpomněla.
S kluky si hrála tam na ulici, lidé ji znají, tu uličnici,
s kluky si hrála, s kluky se prala,
v brance chytala, okno rozbila
Klukem být, ona chtěla klukem být
Velké sny a velké oči, klukem být... :-)

7 13.11.2019

Jedna z fajn knih, na které ráda vzpomínám. Vždycky jsem měla ráda hrdinky, které se dokážou vydat vlastní cestou, neholčičí a netypickou, a nedejbože když v tom jsou ještě dobré a uznávané... no to je odjakživa moje. :) Gerlinda se tou cestou vydala, lehký to neměla, ale prosadila se, získala si respekt, prošla si průšvihem, porvala se s ním a vyšla jako vítězka, samozřejmě. :) Dost scén si vybavuju i dneska, což znamená, že se mi knížka celkem zaryla. Když to ale srovnám s Létem jako když vyšije, to se mi líbilo víc. Bylo o trošku míň dospělé a bylo tam míň prvních lásek, přičemž nepřítomnost lovestory já vždycky oceňuju. Takže tady čtyři hvězdy za fajn čtivej příběh s celkem sympatickými hrdiny, ale občas to na mě bylo až moc naslazený a dívčí.

7 13.11.2019

Laskavý, ale při hodnocení s odstupem celkem naivní příběh, líčící osudy rodiny, jejichž otec jde do vězení za vážný, i když neúmyslný čin. Ten začátek si pamatuju ze všeho nejvíc, ten byl celkem drsný. Poté rodina čelí pomluvám a nepříjemnostem, ale se vším se samozřejmě popere, pomáhá jim rodinná svornost a soudržnost. Oceňuju, že když jsem knížku v nějakých jedenácti dvanácti četla, nekopalo mě do očí žádné násilné podstrkování náboženství a víry (nebo si na to aspoň nepamatuju), což je u knihy vydané v křesťanském nakladatelství a napsané katolickým jáhnem sympatické. Příběh však je tím zjednodušeným viděním světa "nepochybujících věřících" ovlivněn. Ale pro děti, pro vybudování určité důvěry ve svět a ve šťastné konce, to určitý smysl má. Takže průměrné hodnocení - četlo se to tenkrát hezky a mělo to cosi do sebe.

2 13.11.2019

Jedna z knížek mého pozdního dětství, na které vzpomínám dodnes moc ráda. A to mě koně nikdy vysloveně nebrali. Ale tohle bylo bezva! Člověk ta dobrodružství, příhody a rodící se kamarádství prožíval s hlavní hrdinkou a ostatními členy party, a nesmírně si to užíval. Už tehdy se mi nesmírně líbila ta myšlenka ze závěru, že překrásné chvíle a zážitky člověk zažije i pár kroků od domova, nemusí na to jezdit nikam daleko. Záleží na nás a na lidech kolem, ne na tom, kde jsme.
Dneska zpětně moc oceňuju, že se autorka ubránila překlopení příjemného příběhu do příběhů prvních lásek. Cosi tam naznačeno je, ale tak nějak hezky, ve snaze udržet si ještě to kouzlo dětství a nehnat se do dospívání a dospělosti za každou cenu, i když je hlavní hrdinka vlastně už v pubertě... A přiznávám, že mě velice překvapilo, kdy byla kniha poprvé vydána - já ji četla v polovině devadesátek a měla jsem zato, že to je relativně aktuální věc. Knížka je skoro nedotčená nějakými vlivy doby minulé (nebo si na to aspoň nevzpomínám) a za to smekám.

13 13.11.2019

Nádherná, hladivá knížka. Krásné i dobrodružné vyprávění pro děti, které to učí rozumět a milovat svět zvířat, a snad i trošku chápat vztah mezi zvířaty a lidmi... Moc pěkná knížka, jako malé se mi dost líbila a někdy se snad zavřu na pár hodin do knihovny, abych si ji znovu proletěla... :-)

12 13.11.2019

Sýkora fakt umí! Spolu s Klevisovou to jsou vzácný úkazy na českým detektivkářským nebi. Taky jsem dřív viděla adaptaci, která je výborná; ale u Psů se (u knihy i u filmu) nevyhnu porovnání s následujícím Vodníkem. Ten je hvězdnej a fascinující. Psi jsou "jen" velmi dobří. Děj má celkem spád, líbilo se mi to sbližování obou případů a nakonec jejich propletení... Závěr s Kristýnou je docela drsnej, podobně jako v adaptaci. Naopak hlouběji a lépe jsou vylíčené postavy, jejich uvažování a prožívání. Sečteno, podtrženo, paráda. Krásně vykreslené a uvěřitelné prostředí a postavy, logický děj, kvalitní závěr. Paráda, bylo mi potěšením, ale pět hvězd dát nemůžu, protože pět hvězd je Vodník / Ještě není konec. :-)

6 13.11.2019

O něco slabší než první díl, ale stále značně neotřelé. Pro mě coby milovnici koček a černého humoru naprosto skvělý dárek.
Ale když nad tím tak přemýšlím, tak s touhle knižní minisérií má moje kočka fakt problém. Když jsem měla dostat první, utekla z domova. Když jsem dostala druhou, procpala se sítěmi na balkoně a spadla z pátého patra (aby to vše zdárně přežila) a byla navrácena domů díky báječné sousedce a mému spolubydlícímu, který mi tuhle knížku nadělil. No, uvidíme, kolik dílů ještě vyjde, snad čičimůře těch zbejvajících sedm životů bude stačit.

2 13.11.2019

Parádně dekadentní dílko. Některé způsoby jsou vskutku fascinující, asi nejvíc mě dostalo kočičí bombardování a kočka coby wc štětka. S partou přátel jsme u knížečky strávili jeden či dva vtipné večery, listovali a poočku hleděli na naši domácí černou čičimůru, na co by se hodila nejvíc. Ale stejně mi tam schází to vycpání a vmontování dronu, jak to udělal jeden nadšenec před pár lety se svým pošlým kocourem... :oD
Docela peprné bylo i její předání - mamka mi ji zakoupila k Vánocům, vědoma si mé lásky ke kočkám a skoro stejně velké lásky k černému humoru. Jenže den před Vánoci mi utekla kočka oknem (jsa přivezena na svátky do domu rodičů, kde to nezná, a vydala se na průzkum) a rozjelo se hledání, protože takovej bytovej idiot na divoký vesnici tak leda někomu skočí pod auto, žejo. A máma zoufale trnula, jak to dopadne, protože jestli kočku najdem někde placatou, tak mi přece pak nemůže pod stromek dát takovouhle knížku. :oD
Čičimůra se naštěstí našla a knížku jsem dostala. Absolutní happyend.

8 13.11.2019

Jedna z mála sbírek pohádek, které se mi zaryly do paměti a zůstaly tam od dětství až dodnes. U téhle sbírky to podtrhly kouzelné obrázky Cyrila Boudy, ten pán neskutečně uměl a jeho styl byl nezaměnitelně nádherný. A Erbenovy pohádky jsou klasika. Nejvíc se mi vždycky líbila pohádka Dvojčata - neotřelej a nepříliš známej příběh o dvou princích, kteří jsou spolu propojeni doslova na život a na smrt... ten je nádherný.

8 10.11.2019

Snad jediná básnická sbírka, kterou fakt hodně můžu. Myslím, že většinu motivů nelze neznat - Polednice, Vodník, vlastně i Svatební košile. Ke Kytici mě přivedl kdysi náš pan učitel na prvním stupni základky na malotřídce, který nám třeťákům, čtvrťákům a páťákům hororovým hlasem přednášel Vodníka, Svatební košili a další. A my si představovali a užívali si to... no, jako děti, který se děsně rády řízeně bojej.
Chopila jsem se jí pak sama, začala jí listovat a hledat tam další zajímavosti. Dávkovala jsem si to pěkně po kapkách a četla jsem to náhodně - kde mě něco zaujalo, přečetla jsem stranu dvě a zase to odložila a uživala si ten podivnej děs. Kytice umí vyvolávat neuvěřitelně silný a živý představy, vtahuje a pohlcuje. Třeba Záhořovo lože, bože! To bylo něco! Úplně jsem viděla ty scény v pekle, kde se paličatej ďábel peče v ohni a mrzne v ledu a řve a trpí... A další a další fascinující výjevy.
Jako poslední, snad už někdy na druhým stupni, jsem objevila Dceřinu kletbu, a s úžasem zjistila, že ta do té sbírky skoro ani nezapadá, to je naprosto příběh ze života. Dodnes ji považuju za nejsilnější z celé Kytice.
Podtrhlo to ještě fantastické filmové zpracování. Hrozně mě potěšilo, že si i méně známou Kletbu vybrali ke zpracování... a ta dokonalá, strhaná a hlubokooká Mihulová v roli Dcery, jak jí temný vlasy vlajou kolem hlavy... jo! Dokud jsem neviděla, nevěřila jsem, že se sbírka básní (byť výpravných) dá tak skvěle zfilmovat.

18 10.11.2019

Dobrý bože, tohle bylo fakt zlý. Od začátku do konce. Chmátla jsem po ní v knihovně, občas to dělám, že vezmu něco z právě vrácených knih a občas to přinese dobré úlovky. Tentokrát ne.
Začíst se do toho nedalo. Abych horor četla po kouscích asi tři tejdny, to se mi snad fakt ještě nestalo. Neseděl mi styl psaní, neseděla mi kombinace deníkovejch záznamů matky a vzpomínek otce. Neseděly mi postavy - matka hysterická hrotivá pípa, co má potřebu všem šéfovat a mít všecko dokonalý přesně podle svejch představ; otec napůl uťáplej, ale ještě se jakštakš dal, takovej jednookej mezi slepejma králem. Dětičky protivní, nesympatičtí malí spratkové, z nichž si rodiče dělají modličky, a přitom si je tak divně tříděj a chovaj se k nim naprosto nesmyslně rozdílně - půl knihy mi vrtalo hlavou, jestli náhodou ti sourozenci nejsou nevlastní, každej od jinýho rodiče.
Absolutně to nemělo spád. Půl knížky čtu horor a řeší se jen to, jestli havěť půjde koledovat, co všecko má fotřík v domě opravit, pak spratci upečou tamto v troubě, matina je napíchne kamerou a fotřík má pár halušek? No tykráso. Pak teda halušky přešly v něco, co už asi tak docela halušky nebyly. Jenže to ve mně nevyvolalo ani špetku strachu a jen miniaturní kousek hnusu, jak to bylo podaný z rychlíku. Umělý, divný. Pak fotřík sleze do zdroje zla, najde tam cosik jako příčinu všeho, udělá s tím proces... a šup ho do blázince.
V blázinci se to konečně aspoň trošičku dalo a uvažovala jsem, že dám z milosti dvě hvězdy, ať to není taková ostuda. Takže... konečně teda víme, že to nebyly halušky, a uvažujme, kdo to moh být a proč. Dobrý, prošli jsme si možnosti a došli k nějakýmu závěru. Ale ta tečka... ta zase ulítne do totálního úletu. Jakože už se tohle někdy stalo? A někdo to zažil a neřešilo se to? Nechápala jsem. Nechápala jsem, proč se ty věci děly, co je iniciovalo, kdo/co to způsoboval/o. Sakra, autoři, jestli chcete psát tísnivý horory o posedlosti, halucinacích a prolínání reality a jinejch světů a představ, přečtěte si Kingovo Osvícení... nebo aspoň Lovecrafta.

9 10.11.2019

Tohle je bohužel slabší hodnocení. Samozřejmě jsem to dočetla a užila jsem si to, protože to je King, kterej by dokázal udělat drama, od něhož se nelze odtrhnout, i ze zprávičky o dvou autech, která si navzájem omačkala blatníky. Ale nic moc to ve mně nenechalo: o mém dojmu z této knihy vypovídá to, že když jsem teď po pár letech od jejího přečtení (u kingovek často píšu recenze zpětně, protože od toho, jak dobře si je pamatuju, se v podstatě přesně odvíjí mé hodnocení) začala na ni vzpomínat, vybavila jsem si jen a pouze titulní Mlhu a myslela jsem si, že to byl kratší román. A i z Mlhy mi naskočilo jen pár útržků, spíš dojmů a pocitů než konkrétních postav nebo dějů. Jo, bylo to tísnivý a podivný, ale nebyl to ten pravej King, z něhož bych dovedla některý útržky citovat, jak se mi vryly do hlavy.
Ostatní povídky si absolutně nevybavuju. Až teda na jednu výjimku: Nezmar. Ten se mi zaryl dost. A závěr "levá ruka neví, co dělá pravá ruka, levá ruka neví, co dělá pravá ruka..." oj, fuj. :) Nezmar vlastně tenhle soubor povídek zachránil, jinak bych snad poprvé u Kinga váhala, zda náhodou nedat jenom dvě hvězdy.

6 10.11.2019

Tohle je bohužel slabší hodnocení. Samozřejmě jsem to přečetla a celkem si to užívala, protože to je King, kterej by dokázal udělat drama, od něhož se nelze odtrhnout, i ze zprávičky o dvou autech, která si navzájem omačkala blatníky.
Začátek to mělo skvělej - ten motiv s čímsi příšerným, co se stane prostřednictvím mobilní sítě, a vyžere to lidem mozky, ten je báječnej. A mělo to spád. Problém je v tom, že já už si s odstupem pořádně nepamatuju, kam to vedlo a co z toho bylo dál... Pokud King neudělá WTF závěr, kterej se mi zaryje do hlavy (a klidně se mi někdy i odtrhne od zbytku děje, to vůbec nevadí)... není to dobrý. Tady mě navíc ani nějak neoslovily postavy. Bohužel, tady fakt líp hodnotit nemůžu. Když to srovnám s jinejma novejma kingovkama - hlavně Pod kupolí nebo Ostrovem Duma Key, je to prostě o pár levelů níž.

9 10.11.2019

Výborná kingovka. Pozvolná, plíživá; podobně jako to, co se děje Edgarovi. Chlapík se rozhodne dát si oraz a vzpamatovat se po škaredé nehodě, odjede na malý ostrůvek, pronajme si krásnej domek, nachází nové přátele, pustí se do nových zájmů... a najednou zjistí, že se stal rukou jakýchsi jiných sil. Zprvu to vypadá jako dar, tak nádherně a kouzelně malovat... ale později už to tak krásné není. Ostatní stále žasnou, ale něco není v pořádku. A pak to nabírá spád a ONA se blíží. Když Edgarovi vezme to, co je mu nejdražší, rozhodne se s pomocí přátel udělat s tím konec... Závěr je fascinující a úžasnej - pokud si dobře vzpomínám a je to ten závěr v cisterně... tak ten naprosto, totálně a absolutně ale neměl chybu. U Kingových knih se mi to občas stává - superskvělý závěr se mi jakoby oddělí od zbytku knihy a já si pak roky lámu hlavu, kde jsem to krucinál četla. Ale myslím, že to je ono. A Když si na to vzpomenu, musím dát pět hvězd (i když jsem původně měla nastavené čtyři... ale to by se Perse zlobila. A to nejde.)

11 10.11.2019

Příjemná oddychovka. Opět plný absurdit, který člověk bere naprosto samozřejmě, protože Jonasson tohle prostě umí. Vtipný postavy, který nelze nemít rád. Naprosto mě chytila postava pastorky Johanny, její neohrabaný a nešikovný sbližování s Perem bylo bezva a ta její vyčůranost taky. U zakládání různých obskurních církví jsem celkem se dobře bavila - religionistika mě zajímá a kdo trošku ví, jak to v prostředí těch snad stovek evangelických/evangelikálních církví a církviček chodí, vidí v tom překrásnou satiru a možná i střelbu do vlastních řad. Prostě za mě moc povedený. Analfabetka byla lepší, ale ruku na srdce - kdo dokáže sekat jednu pětihvězdu za druhou?

9 10.11.2019

To se hodně povedlo! Rowlingová umí i ty detektivky. Hlavně umí postavy. Nejsou trapný, patetický, člověk nemá chuť je zabít. Ale ani nejsou podbízivý a člověku chvíli trvá, než si k nim najde cestu - to platilo hlavně o Cormoranovi :)) Je fajn, že to není takovej ten klasickej jasnej klaďas a superhrdina, ale normální, občas pěkně navrčenej chlápek. I Robin je sympatická holka, jen nechápu, proč je pořád s tím blbečkem... Uvidíme, co bude dál, tahle holka si nezaslouží sedět u plotny a dělat domácí pipku, to je detektiv v sukních!
Detektivní zápletka je perfektní, hltala jsem to jedním dechem. Vražda dobře hnusná, ale když se zjistilo, jakej byl její předobraz v románu, tak jsem si říkala, že to ještě ten zavražděnej nedopad tak zle. Fuj. Rozuzlení by mě teda nenapadlo a vraha jsem z těchto směrů netipovala. Motiv podivnej, ale i to se stává... Dávám s klidem čtyři hvězdy, je to dobrá detektivka s dobrejma postavama a se slušným příběhem. A i když je naprosto současná, dýchá z ní cosi mile starosvětsky anglickýho. A to se mi líbí. :)

8 10.11.2019

No... prostě povinná školní literatura. U mě, tedy u čtenáře, který
1) nemá rád poezii (vyjma té ve formě písňových textů)
2) nemá rád příběhy o láskách, ať už šťastných a nešťastných
3) příliš nemusí líčení krajin
... to nemělo moc šancí. Ale řekla jsem si, že to je klasika, a že to dám. Přečíst se to dalo, dokonce i jakýs děj tam byl. Musí se uznat, že Mácha uměl pracovat s jazykem... a to téma na tehdejší dobu určitě bylo hodně odvážné.
Dávám "hodnocení necílové skupiny" (podobně jako třeba u "vážného Čapka", který mi taky povětšinou nesedl): objektivně dílo uznávám, vím, že je důležité a že jím autor literaturu hodně posunul... ale mě to neoslovilo. V knihovně jej ale mám a budu moc ráda, když jednou přijde doba, kdy mi něco řekne.

6 10.11.2019