terimila komentáře u knih

Harry Potter je překrásná pohádková a později fantasy série, která musí nadchnout snad každé dítě (a za správných okolností i staršího čtenáře - mně při prvním čtení bylo asi šestnáct a bylo to moc fajn knižní zážitek) a od které se později nelze odtrhnout. Má všecko, co takovej příběh mít má.
Milý postavy, kterým nelze nefandit. Promyšlenej, tajemnej a správně potrhlej svět, kterej se dětským postavám (i čtenářům) postupně odhaluje ve vší své podivnosti a později i špatnosti. Perfektně napínavej děj a skvělý dějový zvraty.
A jako každá správná pohádka to má jasně vymezený dobro a zlo, i když ve druhé polovině jsem si občas už nebyla jistá, kdo je kdo a kdo stojí kde... a líbilo se mi to, protože to patří k tomu přechodu od dětství, kdy je všecko jaksi jasný, k dospělosti, kdy víte, že věci černobílý nejsou a někdy nejsou tím, čím se zdají být. A to je na téhle sérii skvělý, že roste se čtenářem a vede ho sice vymyšleným, ale v některých věcech velice reálným světem, a učí ho, že tak prostě některý věci jsou. Toť úvod k celé sérii.

Druhej díl mi přišel o něco slabší než jednička, asi proto, že už v tom nebylo to kouzlo úplně nového prostředí a úžas z objevování toho fascinujícího světa. Ale špatný to určitě nebylo. Postavy stále fajn, k tomu čtenář blíž poznal pár dalších. Lockhart samozřemě pil krev od začátku do konce, jak bylo určitě zamýšleno. Pátrání po baziliškovi bylo fajn, závěrečné střetnutí očekávané, ale povedené. Ale ten půvab jedničky to nemělo a pořádnej akční spád, spojenej s odhalováním Harryho minulosti a budoucnosti, kterej to nabralo od trojky, tam taky ještě nebyl. Takže jeden ze slabších dílů, ale furt dobrý.

13 10.11.2019

Vyhrabala jsem to snad někde v antikvariátě za pár korun nebo v knihobudce zadarmo. Vzpomněla jsem si, že kdysi na začátku střední se mi pár Simmelových knížek celkem líbilo, tak jsem si říkala, proč si to nepřipomenout. No, už vím.
Spousta fajn čtiva z mládí se nemá připomínat proto, aby si člověk totálně nepokazil dojem z toho, jaká blbost to vlastně je, a jak blbej byl on, když se mu to líbilo. Příště si to budu pamatovat.
Nelíbilo se mi to. Okázalý, patetický, přitom povrchní. Jednoduchý, nijak zajímavý postavy, jakoby bez psychologie. Vylíčený jen tak povrchně, vevnitř jakoby bylo prázdno. Jednají unáhleně, nepromyšleně, pořádně jsem nechápala, co je k tomu vede. Celkově je děj divnej a tomuhle autorovi ho prostě věřit nedokážu (a přitom jsou autoři, kterým s ochotou zblajznu sebevětší blbost, protože to prostě dovedou podat). Ale Simmel to tady nedokázal. Přišlo mi to jako východoněmeckej pokus o Forresta Gumpa... a bohužel hodně nepovedenej pokus.
Knížka šla dál, mazala do knihobudky. A teď budu mít strach otevřít Láska je jen slovo a S klauny přišly slzy, abych si totálně nezkazila ten jakštakš fajn dojem, co jsem z toho kdysi měla.

3 09.11.2019

Výborná netypická kingovka (čtyři hvězdy dávám jen proto, že je to King a že Holčička prostě není To, není to taková ta geniální velká věc s mytologickým přesahem).
Je to kratší příběh (na Kingovy poměry) a je to celkem hodně civilní. Protože malý holky v lesích se ztrácejí, když si nedávají pozor, odkud přišly, a nevrací se tou správnou cestou... Z knížky mě brala hrůza v několika ohledech:
1) Jak nesmírně snadný je ztratit se, když si nedáte pozor (pokud teda nejste v rodných luzích a hájích, kde prostě v průměru co tři kilometry potkáte osídlení).
2) Jak neskutečně silnej tvor je člověk, a dokonce i dítě. Říkala jsem si, že být Trishou, dávno už bych to vzdala a zůstala ležet někde v dolíku... a ta holka se zase zvedne a ťape a bloudí dál.
3) Jak poťouchlá věc je lidská mysl, která si ve snaze uniknout z reality začne vymýšlet vlastní příběhy... a někdy se jimi dokáže zničit, jindy se jimi dokáže zachránit. Trishe se dařilo vlastně oboje.
K tomu mi tahle knížka dala pár velmi moudrejch poučení pro někoho, kdo hodně často a hodně rád sám chodí po lesích:
1) Když se ztratíš, nechávej za sebou co nejvíc neužitečného bordelu; ti, kdo tě půjdou hledat, tě pak mohou snáze najít.
2) Nikdy nikam nechoď bez lahve na pití. Skoro vždycky najdeš aspoň něco, co do ní nabrat, a vypít se dá v podstatě všechno.
3) A nikdy to nevzdávej, i když stojíš tváří v tvář příšeře.

14 09.11.2019

Jo, to byly časy, kdy Viewegh ještě celkem uměl psát a nevypálil všechen arzenál slušných nápadů. Výchova dívek není zlá. Zaujme, vtáhne, šťourá do nepříjemných témat jako nevěra a vyrovnávání se s ní; a nadhazuje nepříjemné myšlenky, občas s humorem. Není to zázrak, ale jednou se to přečíst dalo (kdysi na gymplu) a nechalo to ve mně celkem slušný dojem. Ale asi si ho nebudu kazit druhým čtením.

7 09.11.2019

Fascinující a vtahující knížka. Líčí svět poté, co se nárazově a podivně potkal s mimozemskou civilizací. Následky toho setkání jsou úplně jiné, než jak si je obvykle představujeme. Nikomu při něm nešlo o NÁS, prostě to byl jen kus planety, kam komusi cosi upadlo... nebo kam vysypal hromadu odpadků po pikniku.
A je to nesmírně osvěžující pojetí scifi. Mě osobně oslovuje mnohem víc než exoticky a fantasmagoricky vypadající tvorové a věci, takže ANO, tohle mě prostě vzalo. Nikde nekoukají příšery s šedou či zelenou kůží a šikmýma očima, ale prostě se tam jen nacházejí věci, který vypadají jako úplně normální bordel a trosky... až na to, že jsou zatraceně divný. Některý jsou jen divný. Jiný jsou děsivý a zatraceně nebezpečný.
A mezi tyhle věci se vypravují dobrodruzi, kteří hledají slávu, bohatství, nebo vykoupení? S každou výpravou riskují život, ale i to je tam možná táhne znova a znova. A mění je to. Ten závěr... ten závěr byl neuvěřitelnej. Pro zlatou kouli udělá člověk všecko, nakrmí i mlýnek na maso... a proč vlastně to všecko? Co to znamená splnění největšího přání? A čí přání a čí vůle se v té chvíli se vlastně počítá?
A pak se člověk nakonec ptá, když se s tou vůlí setká... opravdu byly ty věci odhozený po pikniku jen trosky? Nebyl právě tohle ten život odjinud?
A už snad deset let čekám na ten pravej okamžik, kdy si najdu klidnou a nerušenou noc, otevřu láhev vína a pustím si starej Tarkovského film.

24 09.11.2019

První, co mě napadlo hned při čtení, bylo "tohle je knižní Twin Peaks". A vím, že to je kulhající příměr, ale cosi silnýho twinpeaksovskýho v tom je a já se toho nemůžu zbavit. Snad to divný prolínání skutečnosti a snu/halucinace, v nichž člověk dokáže dělat šílený věci a ani neví, kdo to skrz něj jedná?
Na stopu knížky mě přivedla rodina mého drahého, když jsem k nim přijela hned na první seznamovací návštěvu. Jakmile zjistili, že ráda čtu, ukázali mi z okna domku v beskydské vesnici domek a že tam se odehrává jedna dobrá mysteriózní knížka.
Přiznám se, že mě hodně nalákal ten doprovodný hype ohledně údajného tajemného nálezu rukopisu, který autor svázal do své vlastní odřezané kůže. Začátek tedy byl mírně přibržděný, nic moc se nedělo. Přiznám se, že vlastně ani nevím, co se dělo cca 2/3 knihy (krom toho, že hlavní hrdina lavíroval s brigádou a motal se mezi kamarádem a přítelkyní)... ale ten závěr, to byla jízda. Nevěděla jsem, co se děje, co je pravda a co ne, pak se věci zase obrátily... Jízda, kterou si musím dát minimálně ještě jednou, až přijde ta pravá chvíle.

8 09.11.2019

Za mě zatím nejlepší Jonasson. V literatuře pro dospělý je děsný umění podat paradoxní, vyhrocený a absurdní věci jako naprostou samozřejmost (skvěle to umí Stephen King a Jonasson tomu umění taky vládne) a vyprávět to "s vážnou autorskou tváři". Když jsou ty absurdity v humoru, vzniká pak z toho asi jediná humoristická literatura, kterou fakt miluju. Takovej ten suchej až černej humor, žádná ta trapná česká ulepená rádobyhumorná šťavnatost.
No a tímhle skvělým uměním je Analfabetka prodchnutá od začátku do konce. Jedna absurdita za druhou - černá holka z ghetta, dostane se k vojákům, atomová bomba, no a pak holka a bomba najednou fičí do světa. A žijou, zažívají, prožívají, osudy se proplítajjí a člověku se nad tím až tají dech. :) Luxus. A za mě snad i lepší než Stoletej stařík, kterej byl taky nesmírně zábavnej, ale Analfabetka mi přišla originálnější. Utkvěla mi víc a proto pět hvězd.

18 09.11.2019

Na stopu tohoto pojednání o nezbytných věcech života mě přivedl kamarád evangelický farář, když jsem s ním konzultovala literaturu k disertaci a zrovna jsem řešila psychologickou literaturu k tomu, proč nás jistým způsobem přitahuje a fascinuje zkáza, smrt a utrpení. Šiklovou mi půjčil a já si ji nakonec koupila, protože to je knížka, kterou by člověk, zajímající se o psychologii z laického hlediska, doma měl mít.
Šiklová má myslím hodně velkou pravdu. Samozřejmě, smrti se nelze nebát, protože kdo by se nebál toho, o čem neví, co po tom bude? Ale vyhnat ji pryč není řešení. Za prvé se mnohdy bojíme víc toho, co nevidíme, ale jen tušíme (i v hororech působí větší děs náznaky, než plný pohled na příšeru)...
a za druhé, jednou se nám to vyhánění smrti škaredě vrátí, protože spolu s ní budeme vyhnáni i my a budeme buď někde umírat sami, pomalu a v opuštění, anebo budeme vědět, že se to blíží, ale nebudeme o tom smět s nikým mluvit, protože to je tabu, a "babi, ty přece neumřeš, takhle mluvit nesmíš" a podobně. Přitom mluvit s umírajícími nebo starými o tom, že to přijde, říct jim, co jim ještě chceme stihnout a hlavně nechat je, aby řekli, co mají na srdci oni... to je strašně důležitý a měli bychom se to zase začít učit.
Knížka, která stojí za přečtení a hlavně za poučení. Kéž by se nám podařilo zase začít "kmotřičku" brát zpátky k nám. Ona tu je a nezměníme to.

4 09.11.2019

Harry Potter je překrásná pohádková a později fantasy série, která musí nadchnout snad každé dítě, a od které se později nelze odtrhnout. Má všecko, co takovej příběh mít má.
Milý postavy, kterým nelze nefandit. Promyšlenej, tajemnej a správně potrhlej svět, kterej se dětským postavám (i čtenářům) postupně odhaluje ve vší své podivnosti a později i špatnosti. Perfektně napínavej děj a skvělý dějový zvraty.
A jako každá správná pohádka to má jasně vymezený dobro a zlo, i když ve druhé polovině jsem si občas už nebyla jistá, kdo je kdo a kdo stojí kde... a líbilo se mi to, protože to patří k tomu přechodu od dětství, kdy je všecko jaksi jasný, k dospělosti, kdy víte, že věci černobílý nejsou a někdy nejsou tím, čím se zdají být. A to je na téhle sérii skvělý, že roste se čtenářem a vede ho sice vymyšleným, ale v některých věcech velice reálným světem, a učí ho, že tak prostě některý věci jsou. Toť úvod k celé sérii.

Sáhnout po první knize ze série mi trvalo roky. Vyšlo to, když jsem byla na druhém stupni základky, a to už jsem si budovala jakousi rezistenci a vzdor vůči všemu, co právě frčí a co žerou všichni ostatní. Ale po dvou třech letech při jedné narozeninové oslavě u staré kamarádkou ze ZŠ jsem uviděla první díl ležet u ní na stole... a tak jsem tedy nakoukla. Z té oslavy jsem pak už vůbec nic neměla, celou jsem ji pročetla a vůbec mi to nevadilo. Byla jsem v tom. Knížka mě vtáhla, já si ji musela půjčit a už jsem byla v Bradavicích. Nikdy jsem nepatřila mezi ten echt fanklub, nepovažovala bych se za "v Bradavicích bydlící" studentku, ale cosi jako dojíždějící. :))
Úvod je strhující - odstrkovanej kluk, najednou vtaženej do nádhernýho a zcela cizího světa kouzel, kde poznává nové kamarády, učí se věci nevídané, na místech nepředstavitelných... nádhera. A pak i dobrodružství, setkávání s věcmi a tvory tajemnými... a na konci to vysněné střetnutí a odhalení tajemství. Jo! Líbí se mi, že zkraje Rowlingová zapracovala mýtické motivy, o kterých už asi každý někdy slyšel (kámen mudrců, bazilišek, skřeti, jednorožci a jiné podobné potvory) - tím je ten příběh jaksi ještě lákavější, poživatelnější.
Ve srovnání s dalšími díly série však musím dát "jen" čtyři hvězdy - pětihvězda patří výbornému Vězni z Azkabanu a hlavně nepřekonatelnému Ohnivému poháru.

21 09.11.2019

Ostrov pokladů mě nikdy moc nechytil. Za prvé jsem se vždycky bála obálky... :))) a ani když jsem si ji pokládala vždy zásadně čelní stranou dolů, abych tu lebku v plachtách neviděla, to nebylo o moc lepší. Knížka sama neděsila, ale ani moc nebavila. Jo, měla jsem ji v knihovničce, přitahovala mě a já si ji fakt chtěla přečíst... ale nešlo mi začíst se, ten úvod s klukem v hospodě a přijedším cizincem se ještě dal, ale pak mě to bavit přestalo. Snad dvakrát jsem to zkoušela a vždycky odložila. Pak jsem se jednou kousla, přečetla to celý... ale kde nic, tu nic. Nic to ve mně nenechalo. Asi mi to tenkrát přišlo hodně zastaralý. I když, takovej Verne, kterej byl taky celkem ze starýho železa, ten mě bral. Holt já vždycky měla ráda robinzonády a boj o přežití s přírodou a knihy motající se kolem techniky a vynálezů. Ostrov pokladů byl z tohohhle hlediska bohužel moc obyčejnej.

6 09.11.2019

Jedna z prvních knížek, po kterých jsem sáhla v naší obecní knihovně, když jsem tam coby prvňák mohla začít chodit. Vždycky jsem měla ráda příběhy obyčejných dětí, hlavně rozjívených holek, které byly napůl kluci, lítaly po přírodě a nevěnovaly se holčičím věcem. Takže tohle mi sedlo. ¨
Četla jsem až po Tátovi k příštím Vánocům a ten byl prostě lepší, protože byl dřív, byl první a řešil zásadnější problémy. Z téhle knížky si vlastně vybavuju pořádně jen to, jak jedna ze sester utekla z domova, schovala se v jeskyňce, do níž chodívali se sestrou a novým tátou... a pak byla ošklivě nemocná. Ale vůbec... bylo to v tomhle díle? :-) Achjo, ty mlhy dětství. Ale krásný mlhy.

4 09.11.2019

Jedna z prvních knížek, po kterých jsem sáhla v naší obecní knihovně, když jsem tam coby prvňák mohla začít chodit. Dodnes si pamatuju, jak moc se mi líbila. Vždycky jsem měla ráda příběhy obyčejných dětí, hlavně rozjívených holek, které byly napůl kluci, lítaly po přírodě a nevěnovaly se holčičím věcem. Takže tohle mi sedlo. Obě sestry byly fajn, správně nezbedné, hledání tatínka vtipné a maminka obdivuhodná. :))) Dodnes mi utkvělo to náhlé prozření obou holek ohledně požaduvané barvy auta nového tatínka... a toho, že tamten pán vlastně takové auto nemá, ale jinak podmínky vlastně splňujě. Jak moc to člověk zná i teď, že něco stále považuje za šíleně důležité kritérium, a pak najednou jako blesk z čistého nebe mu dojde: PROČ vlastně, vždyť to je taková blbost, sakra!
Dětská knížka, která v něčem neztratila platnost dodnes. Proto plná palba.

4 09.11.2019

Neználek mě nikdy moc nechytil. Přečetla jsem to snad dvakrát, to jo, protože jsem četla do zblbnutí všecko, co jsem měla doma... ale nebyla to srdcovka. Málo dobrodružný, moc sci-fi. Já měla vždycky radši příběhy obyčejných dětí, normálních lidí ztroskotalých v přírodě, zvířat... Navíc se mi už tenkrát nelíbila se mi ta některá jakoby poruštěná jména - dodnes si vzpomínám, jak jsem nesnášela jméno postavy Sirupčíka, prostě mi to hnusně znělo (a tohle mi zůstalo až do dospělosti, dodnes nenávidím některá slova, jak znějí). Ale kousek dětství to byl, to jo, a ty chvíle s knížkou strávený byly hezký. I když si z ní vybavuju jen naprostý útržky a nic moc ucelenějšího, takže mě nemohla nijak moc oslovit. Z jiných knih, čtených i v té době, si pamatuju mnohem víc. Ale aspoň si pamatuju, že jsem ji četla.

8 09.11.2019

Koukám, že jsme byli všichni, čtenáři téhle půvabné dětské encyklopedie, úplně stejní. :))) Taky jsem ji milovala, taky jsem jí listovala furt a furt, tahala ji všude a četla pořád dokola, a taky jsem ji nakonec zničila. I když čert ví, třeba se ještě někde na půdě u našich její trosky válejí... Budu to tam jednou muset prosmejčit pořádně.
Knížka to byla krásná a moc pěkně dětem ukazovala svět kolem. Jo, spousta věcí z toho dnes už neplatí, spousta jich byla poplatná době... ale byla to daň za to, kdy to vyšlo. Ráda bych si ji prolistovala znova. :-)

5 09.11.2019

Knížka, díky níž jsem se naučila asi v pěti a půl letech číst a od té doby jsem nepřestala. Takže vlastně knížka, která mi dala skoro nejvíc v životě. Nejspíš se ještě povaluje někde doma u rodičů ve skříních na půdě. Musím ji najít a vzít si ji k sobě.
Moc hezky udělaná. Pěkné půvabné obrázky, které se dětem dobře pamatují, hezké příběhy... Jo, pokud k tomu máte rodiče, kterej vám dokáže ten úplnej základ dovysvětlit, máte založeno na šťastnej čtenářskej život. :-)

8 09.11.2019

Ó, tak tohle je moje nejoblíbenější Kingova povídková sbírka. Čtyři hvězdy má jen proto, že to je Pan King, kterej umí takový dechberoucí věci jako To, Řbitov nebo Temná věž. Napsat to kterejkoli jinej autor, je to pětka jako vyšitá, ale na svý nejoblíbenější autory jsem holt drobet přísnější. :-)
Dobrá povídková sbírka se pozná u mě tak, že se celkově příjemně čte (SPLNĚNO)... a je v ní aspoň jedna věc, co mi utkví, nepřestane se vracet a občas se i připomene (SPLNĚNO). U Kinga to znamená, že mi ji občas připomene nějaká obyčejná věc nebo zážitek... a mně vytane ten úžas, podivná hrůza nebo hnus, který jsem při čtení zažila. Obvykle si to pak musím přečíst znovu.
A v týhle sbírce taková "špičatá perla" je. ŠROŤÁK - to je něco, co asi už nikdy nedostanu z hlavy. Hnus, hrůza, bolest a příšernost, nevěřícnost (a úžas, že jako King fakt s naprostou samozřejmostí jde touhle uhozenou a lacinou duchařskou cestou a zcela přirozeně to prodává jako zlatej poklad? Jo! A člověk mu to musí žrát! :))) ... špetka naděje, odhodlání a pak zase hrůza a hnus... a beznaděj z konce, pěkně žádný happyendy, pane Kingu. :)))
Noční směna - podivný, ale vtahující. Jo a velice dobré byly i Náklaďáky. Ty narozdíl od ostatních povídek jen neděsí, ale dost důrazně i varují. Dodnes si vzpomínám na jejich zoufalej a přitom jaksi dojemně nadějnej závěr - něco jako "nahoře vidím světla letadel. Strašně si přeju, aby v nich byli lidé." Uf.
Skoro plná palba a dík.

11 09.11.2019

Špatný to nebylo, četlo se to fajn, pár výpisků do knížky úryvků jsem si pořídila... potud dobrý. Ale... nic z toho mi neutkvělo, což u Kinga je tak trochu zklamání. Jeho dobrá povídková knížka se pozná tak, že z toho něco i po delší době ční, připomíná se, děsí a vrací se to znovu a znovu. Tady taková vyčnívající špičatá perla scházela, takže jen průměr. Ale nejsou tři hvězdy jako tři hvězdy. Zatímco u někoho znamenají, že mě dobrá knížka něčím pekelně s*ala (například čínská trilogie od Petera Maye, jako příklad z poslední doby), tak u někoho je to příznak toho, že to byla dobrá knížka, ale autor umí mnohem, mnohem, mnohem líp, což je Váš případ, Sai Kingu. Holt na hvězdné autory jsem přísnější. :-)

11 09.11.2019

Autoři mají hodně vyhraněnej styl - jak psaní, tak témat. Po Vraní dívce jsem si sehnala i Skleněná těla, a opět to nezklamalo. Nebylo to dechberoucí a fascinující jako Vraní dívka, ale bylo to hodně dobrý, parádní a poutavý. Tak trošku jsem doufala, že mi knížka pomůže vhlédnout víc do uvažování a motivace dětí, které si ubližujou - nikdy jsem nepochopila, jak se někdo může říznout, spáchat na sobě tak odpornou věc. Náznak vysvětlení tam byl, mně teda tak úplně nestačilo... ale vyvolalo to ve mně lítost a soucit s dětma, které tohle dělají.
Knížka měla spád a opět tu podivnou, temnou a tísnivou axel-sundovskou atmosféru. Je to naprosto fantasticky napsáno, jak pode mnou píše Anna. Postavy fajn a už celkem důvěrně známé (o to víc zabolel závěr... do poslední chvíle jsem věřila, že to zvládne... a ten netypický rýsující se vztah - viz dívka nesoucí černý prsten asexuálů do nemocnice, to je BOŽÍ! Auuu, bude mi chybět...), ty, které měly být sympatické, sympatické byly; ty, které měly být divné a vzbuzovat obavy, je vzbuzovaly.
Závěr byl plný překvapení. Vraždy a sebevraždy se nakonec prolnuly. Odhalení vraha mě částečně překvapilo velmi, částečně téměř vůbec. Měla jsem to jako audioknihu a přiznám se, že ten závěr byl trošku divný - polapila mě jedna jediná dějová linka, jíž jsem se držela a hltala, co z ní bude... a vlastně mi uniklo, proč to všecko sebevražedné šílení. Vraždění ano, to bylo vysvětleno dostatečně... ale proč vlastně ty sebevraždy? Jakože umělecká díla, jak bylo v průběhu knihy naznačeno? Asi by to chtělo pořídit si knížku - dost možná to udělám. Skleněná těla si určitě budu chtít přečíst znova. A s partou Jeanette Kjällbergové bych se určitě ještě ráda setkala.

6 09.11.2019

Tak tady musím trochu vylepšit hodnocení. Za mě super! Nebylo to dokonalý jako Sedmikostelí nebo Lord Mord, ale bylo to super. Četlo se to samo a skvěle (zhltáno za jeden den, a to jsem byla nemocná a vědoma si toho, že bych měla spíš odpočívat, než rýt nosem v knize). Vary jsem navštívila jednou letmo na jedno odpoledne, bylo to na podzim, a ten dojem, kterej ve mně to město vyvolalo, vytvořil pro tu knížku perfektní podhoubí. Hodila se mi tam. Je to Urban se vším všudy:
- podivný, rozporuplný a obskurní postavičky v roli hrdinů
- hnusný nechutný vraždění (i když tady těch detailů chvílema bylo možná trošku až moc, a to jsem dosti otrlej čtenář)
- určitej ekologickej nebo "místozachraňující" rozměr, spojenej s kritikou současnejch poměrů
- jo, rozuzlení je drobet za vlasy přitažený - ale upřímně, kdy to u Urbana není? (já osobně jsem čekala - vzhledem k mnoha narážkám na plíseň, houby, vlhkost atd. - něco ála námel, prostě nový druh houby/rostliny, která působí otravu projevující se šílenstvím, která se dostala, kam neměla, a rozežírá město definitnivně - jak město, tak jeho lidi)
Prostě v týhle knížce je všecko, čím se Urban vyznačuje (a není dobře, že se někdo takhle výrazně vyznačuje a ohraničuje?) a co od něj lze čekat. Odvedl svou standardní práci a odved ji dobře. Pokud to někoho pohoršuje a nebaví a má pak potřebu dávat jednu hvězdu, tak tak úplně nevím, proč právě Urbana opakovaně čte. Asi jako kdybych já do sebe násilím rvala Rosamunde Pilcher a pak dštila oheň a síru na červenou knihovnu.

7 09.11.2019

Ani nevím, kde jsem to vzala, ale zaujalo mě to. Půl roku se mnou knížečka (díky svému formátu :-) jezdila, chodila a putovala po Praze, Česku i Evropě a pomalu do mě lezla. Začíst se mi trvalo dost dlouho - měla jsem problém prokousat se už vůbec první kapitolou, která je sice sama o sobě děsně zajímavá, ale relativně náročná kvůli zakomponování astronomie. Četla jsem ji tedy snad natřikrát, ale nakonec jsem to dala, a pak kapitoly už šly snáze.
Ivanov pátrá po různých literárních piškuntáliích a dělá to zajímavě a dobře. Problémek je v tom, že současný čtenář už značnou část záhad ani pořádně znát nebude. Některé stále patří k základu české literatury a ke vzdělání (Babička, kroniky, kodexy, Neruda, Bezruč atd.), jiné už jsou drobet za zenitem a nesou si s sebou flek historického zabarvení, jako ta minulým režimem zprofanovaná Anna Proletářka. Nicméně celá Historie je knížka originální, poctivě zpracovaná a najdou se v ní zajímavé postřehy.

3 03.11.2019