Teron komentáře u knih

Ehhh....Kotleta začal se svou tvorbu v Hustým nářezu celkem snesitelně, první díl jsem si přečetl ještě relativně s chutí. Postupem času a s přibývajícími svazky, který seká jak Baťa cvičky, jde úroveň postupně, ovšem nezadržitelně dolu, k čemuž je nutno připočíst houževnaté recyklování stále stejného materiálu i postupů.
Pravda, nikdy nepsal bůhvíjak, ovšem tenhle literární průjem laciného samoúčelného kurvování a ještě lacinějšího porna jsem zavřel ani ne ve čtvrtině s klidným vědomím, že na světě je tolik příjemnějšího čtiva, že je život moc krátký na to věnovat pozornost téhle srágoře:-)

Jedna za obálku, druhá za námět a těch pár vtipných momentů (strava, narážka na luk). Problémem "knihy" je její hrozná stručnost, díky které nemá naprosto jakýkoli z prvků možnost zapustit byť minimální kořínky a oslovit čtenáře jakkoli hlouběji a zanechat delší dojem. To, co by mohla v běžném románu být kapitola na 15 - 20 stránek, se tady odehraje max na dvou. Výsledkem je absence napětí, jakéhokoli náboje či jiskry. Věci se odehrávají hnedka, co by mohlo být mnohem působivější na několika stránkách, odehrává se na několika řádcích. Žádné překážky v cestě, žádné komplikace, vše hned vyřešeno. Přitom námět je nosný klidně pro 400 stránkovou knihu.
Tohle je spíš takový načrtnutý děj pro pozdější rozpracování, jen to není v bodech (podobně jsou na tom třeba Kyšovi Válkotvůrci v jednotlivých "povídkách").

1 22.05.2020

Zíííívvvv....Žamboch obvykle popíše velmi zajímavé a propracované prostředí, nabídne spoustu detailů od zbrojí po lidské charaktery až po nejrůznější nuance - pozorování bojovníka při tréninku v aréně bylo nádherný. Takže cca do půlky stránek je to fakt zajímavý...jenže pak se rozjede plochej avatar (ne, tomuhle nedokážu říkat postava) a začne z rutinního důvodu hodnýho Seagalovejch a Norrisovejch filmů rubat všechno kolem. A samozřejmě na konci už skoro chcíplej sejme nějakým úskokem hlavního hajzlíka, takže místo zápasu na tři stránky je to zápas na pět řádků. Jo, když to použil prvně, mělo to ještě jiskru, napodruhý už to bylo jen trapný.

Zajímavý je, že zatímco snímky obou zmíněných bijců (hlavně ty poslední toho prvního) dostávaj adekvátně kvalitě černá čísla, literární verze od Mírka Ž se koupe v červených, ačkoli jsem mezi oběma typy příběhů nenašel výrazné obsahové rozdíly...

1 21.05.2020

Průměrem hodnocení povídek to vychází lehce nad tři, pocitově někde mezi 2-3. 4 velmi zdařilé kousky jsou převáženy průměrem a někdy totálním WTF bizárem. Celé je to navíc asi taková "malá domů", kdy je pět výherců soutěže webovýho portálu doplněno organizátory. Výsledek neurazí a nenadchne, za chvíli vyšumí a svět se točí dál.

20.05.2020

Tak po letech konečně dokončeno a stalo se přesně to, čeho jsem se obával, tedy nemožnost ubránit se pocitu zklamání. Proč? Protože přes výborné mechanismy, dvojité návnady a další věci, které Jackson fakt umí, je správná cesta Pekelným domem hrozně krátká, bez odporu a nemůžu si pomoct...nudná. Vybavuju si moment, kdy jsem dostal do ruky Ketherské bratrstvo a zcela náhodou ho dokončil během asi dvaceti odkazů, takže když jsem obracel na 400stovku, ještě jsem se ani pořádně nerozběhl a měl chuť ten malej paperback roztrhnout vejpůl.

Něco podobného nastalo u Pekelného domu. Úvod je krásný a možnosti průzkumů a voleb po prvních krocích v Kelnorově sídle dávají najevo, že tady bude záležet fakt na detailech, protože se můžete dost pochroumat už předtím, než se vlastně dostanete na skutečnou startovní pozici, což je asi 10tý odkaz od číselného startu.

A tady začíná problém. Nástin toho, co se doprdele děje v pozadí celého příběhu, základní výzbroj a klíčovou informaci máte k dispozici téměř okamžitě. Když se pak vyhnete hoře hlušiny, absolvujete klíčovou místnost, získáte klíčový předmět a sejmete hlavního bosse, zjistíte, že jste se ani nedotkli tý evidentní tuny materiálu, kterou Jackson připravil vlastně jen jako povětšinou slepé uličky. Což je při takhle fantasticky navrženém prostředí hrozná, hrozná škoda. O to víc, když hledání potřebné zbraně má tak nádherné falešné stopy, zatímco okultní prostředí domu s pokoji se jmény démonů je z 90% nepotřebná hlušina, která hráče jen zásobuje zbytečnými souboji a body strachu. Protože toho, co opravdu potřebujete k dokončení, je naprosté minimum. Je to jako objevit kouzelnou zemi, ale dostat se přes ni vrtulníkem místo možnosti ji projít pěšky. K čemuž vlastně Jackson hráče vede i díky instrumentu strachu - když se budete potloukat po Dromově baráku moc dlouho, buď vás něco sejme, nebo natáhnete brka hrůzou. Správná cesta pak vypadá asi jako díl Lovců duchů, kde s Winchestery nic nebací o zem, nic jim nevyrazí kvér z ruky a nikdo je neomráčí.

Mechanismy odkazů v Hellhouse jsou super, ale mnoho jednodušších gamebooků (Město zlodějů, Talisman smrti, Jeskyni sněžné čarodějnice...) jsem si užil nakonec mnohem víc.

5 17.05.2020

Druhé kolo...pořád cestujeme, tentokrát míň, zato zajímavěji. Jordan odhaluje další vrstvy svého světa stejně jako vlny minulosti, které stále více prosakují a chápou se současníků. Postavy se více usazují na svých chtěných i nechtěných místech na šachovnici a každá má dostatek potenciálu na vlastní linii. Vyvstávají třecí plochy, vlákna a vztahy, budoucí možnosti dalších konfliktů, pádů i triumfů.
A ve finále...tam se stejně jako u Oka světa dotkneme legend, pověstí, utrousíme několik geniálních hlášek a odškrtneme další z doteků archetypálna. A autorovi to nelze vyčítat, naopak je to vítáno...protože tady to není recyklát, tady je to tesání klasiky do kamene.

3 08.05.2020

Oko světa jsem rozečetl kdysi ještě v době dvousvazkovosti a teprve teď jsem ho dorazil...

Jsem nadšen, okouzlen a zažívám příjemný návrat do časů minulých...časů pověstí, válek síly a spousty dalšího. Proč? Protože Jordan vytváří prototyp, mýtus, archetyp a čertví co ještě dalšího.

Tady se nedá úplně říct, že autor používá klišé, protože za něj to zřejmě klišé ještě nebylo, nebo aspoň ne tolik. Kolo času rozehrává high fantasy šachovou partii se všemi potřebnými figurami - vyvoleným, starým motivem, který se po letech vrací a je prorokován, Temným, Světlem, Stínem, průvodci, posluhovači a nohsledy na obou stranách a tunou drobných detailů, které vytváří nádherný svět, kde všude něco čeká nebo číhá.

V Randlandu je to jako v Azerothu - kamkoli přijdete, čeká vás nějaký příběh, místní podrobnost, několik vypíchnutých detailů. Akorát těch questgiverů je tu hodně málo, takže se postavy drží na linii ústřední výpravy a po cestě občas seberou někoho, kdo se k nim chce přidat.

Některé recenze vytýkají Jordanovi nepřílišné jazykové nadání. Jenže já to považuju spíš za výhodu. Díky nijak oslnivému jazyku se kniha čte zcela hladce a člověk nemusí mít výčitky, pokud občas přeskočí nějaký popis nebo z velkých odstavců zachytí jen pár podstatných informací.

Nu, čas na pořádné Velké Hledání;-)

1 08.03.2020

Předně podotýkám, že nejsem podle všeho cílovka, ačkoli mám trochu problém s legitimitou tohoto termínu a v literatuře se nebráním celkem ničemu. Jak ovšem soudím dle profilů zdejších komentujících (většinou dam a dívek), ležím skutečně mimo cílené spektrum. Co je podstatnější, můj náhled na vztahy je...řekl bych dosti cyničtější a sarkastičtější, než průběžné cukrování Kita a Daniela.

Anglicky střižené gymnázium někde v českém zapadákově mi přijde celkem křečovité, navíc když jsou Kit a Daniel snad jedinými studenty s cizími jmény. Takovouhle instituci bych pochopil někde ve větším městě. Matně si vybavuji historii vzniku rukopisu a tuším, jak to vzniklo, křečovitost výsledku to ovšem nemění.

Postavy X křoví. Tohle začalo být zřetelné někde v půlce knihy. Kit a Daniel jsou vlastně jediné životaschopné postavy ve škole...všichni ostatní jsou o několik řádů v pozadí a kromě jména a jejich projevů se nedovíme nic.

Střídání pohledů. Hmm...tohle dává smysl prvních pár kapitol. Jenže pak ta technika začíná být silně kontraproduktivní a to ze dvou důvodů. Má smysl, když je postav víc a má smysl, když jsou vzdáleny v čase a prostoru. Ještě víc to prásklo do očí, když jsem listoval Dračím městem od Petry Machový a většina knihy je z pohledu Jany. Proč pak doprdele používat tohle? V momentě, kdy se Kit s Danem setkají, to navíc přináší hrozně otravný překrývání děje, kdy je vždycky cca první stránka nový kapitoly skoro totožná s koncem předchozí.

Pokud jde o obsah, ze začátku mě to přišlo celý hrozně ukňučený. Když pak kluci měli nějaký cíl, zlepšilo se to. Jejich setkání a totální vykolejení Daniela Kitem a následná konverzace jsou asi nejlepší částí knihy. Pak to trošku ovadlo a ke konci ještě pokleslo, ten jsem vlastně spíš prolít.

Celkově vzato je příběh poměrně ok, napsaný velmi čtivě (celkem mi nevadily ani klišovité fráze a obraty), jen mu v mých očích uškodila forma a některé aspekty výstavby, rozvedení a důrazu na konkrétní elementy.

11 26.01.2020

OK, sorry, tohle se nedá, už u toho už potřetí usínám. Na Silmáče se musí člověk koukat dvojí optikou, podobně jako třeba na Stokerova Drákulu. Tedy si uvědomit, že je to první kniha určitého typu zakládající žánr nebo subžánr.

V Tolkienově případě je nutno vnímat Silmáč jako zřejmě první knihu pojednávající o zrodu velmi propracovaného fantasy universa. Něco jako Wolfenstein v rámci 3d stříleček. Snad jen s tím rozdílem, že ani první Wolfík za celou dobu neztratil svoji atraktivitu a jeho značka je stále žívá a vyvíjející se. To u Tolkiena neplatí a je to jeden z důvodů mé neadorace tohoto autora.

Pokud se na Silmarillion podívám dnešní optikou, je to poměrně dost naivní a šablonovitý mýtus o vytváření a vývoji fantasy světa. Knize silně neprospívá minimum dialogů a tuna popisu, které čtení činí dosti únavným. Od doby úsvitu Středozemě se propracované vesmíry a světy staly v žánru fantastiky celkem standardem a existuje mnoho horších, lepších a srovnatelných. Kromě toho rozestavení postav a základní konflikty trpí díky své černobílosti, které zkrátka v žánru už celkem odzvonilo. Iluvatar chválí bezbřehou poslušnost Valar a Melkor, který si dělá zkrátka věci trochu po svém, je vyvrhel, hajzlík a zlý výrostek Hugo. Už při první scéně se zpíváním a uvedením existence tak nějak do chodu jsem chtěl Iluvatarovi jednu ubalit a začal Melkorovi fandit.

Sečteno a podtrženo: "Díky, Ronalde, za první jiskru. Evoluce žánru už nás ovšem dostala trochu jinam."

4 28.12.2019

Stephen King je autor, ke kterému příležitostně zkouším najít už delší dobu cestu, což se nijak extra nedaří...líbily se mi zatim snad akorát Dračí oči a Temná půle. Pravda, čtu ho hrozně málo, protože nevyhnutelně věnuju pozornost autorům, kteří mě osloví víc...Pistolník tomu rozhodně nepomohl. Pokud bych měl soudit jen podle něj, pak z toho King vychází jako zfetovaným humělec, který může napsat tu největší slátaninu a narvat do ní hala bala bez jakékoli integrity a soudržnosti cokoli a lidi mu to budou nekriticky adorovat jenom kvůli jménu na obálce. Pár povedených scén to nezachrání.

6 25.12.2019

Podobně jako LordSnape jsem knížku projel skrze videorecenzi spojenou s výkladem...pokud jde o všechny nenávistné internetové diskuse (a že jich bylo), tipuju, že největší odpůrci knihy se rekrutovali z řad těch, kterým podstatné informace chyběly a možná se z tohoto drobného svazku dověděly něco, co ještě nevěděly ani v pokročilém věku. Tragikomické přitom je, jak v moderní době napínáme síly, abychom se vyhnuli něčemu tak přirozenému jako je naše tělo a záležitosti s ním spojené. Asi je to pro mnohé omezené lidi stále fuj a tabu a čertvíco ještě a věří, že masturbací rostou chlupy na rukou. Nerostou, trust me;-) Jenže absence informací o jakémkoli tématu je tou nejlepší cestou ke zneužitelnosti tohoto tématu, takže čím víc osvěty a otevřenosti ve věcech nám lidem nejbližším, tím lépe. Což asi nevoní lidem jako Jochová-Trlicová, která by nejspíš chtěla kontrolovat, kdo se o sexu kde doví a co se doví a tenhle svazek jí hrozně vadí. Asi si nikdy neklikla na myšku a neví jak na to. Takže mějte rádi svoje tělo, zkoumejte ho a mějte se fanfárově;-)

9 08.12.2019

Nakonec příjemné překvapení...prvních cca 20 stran mě iritovalo nucenou vtipností snad v každém odstavci a měl jsem chuť to několikrát odložit. Jak se ovšem rozjely historky samotných vodáků, nabralo povídání velmi příjemnou jiskru, která se udržela až do konce.

4 25.11.2019

Krásné stručné vyprávění legendy o svatém Václavovi s krásnými ilustracemi

19.11.2019

Prej neobvyklá strategie - další z hromady příběhů toho, jak se týpek, co byl skoro v, stal díky netu milionářem a cestuje po všech čertech a užívá si každou kravinu. Ne, nemám nic proti týhle sortě lidí, jen je to pokaždý to samý a ty fotky na palmičkách, v houpací síti a mávání z mrakodrapu v Dubaji už jsou jak přes kopírák.

4 29.10.2019

Stále aktuální bible komunikace a jednání s lidmi.

Koukám, že tu dost komentujících nadává, že je to hlavně pro prodejce a akorát návod, jak vymámit z lidí peníze a k něčemu je donutit. Ano, může být...a stejně tak to může být návod, jak pomoci někomu vyhrabat se ze sraček, jak někomu zlepšit den a jak někoho motivovat ke změně života k lepšímu. Protože u všeho záleží, jak se to použije a za jakým účelem;-)

7 05.10.2019

Výborný základní přehled o středověkých reáliích pro každého zájemce, ideální startovka pro autory, aby měli základ pro historické romány nebo fantastiku.

Jen malá poznámka k těm nesmyslům jako brambory ve středověku:
Pokud píšete historickou záležitost, je tohle třeba brát na zřetel. Pokud píšete fantastiku, klidně si tam brambory mějte, ale nějak to zdůvodněte. V takovém případě je Mílův Středověký svět výborným základem, který si můžete s dostatečným vysvětlením přizpůsobovat obrazu svému;-)

Proč čtyři? Ten propojovací příběh mě v průběhu času spíš unavoval, ale to je jen drobnost.

1 04.10.2019

Toman se v něčem opakuje, něco je zase odlišné od ostatních svazků. Občasné zopakování při přešlapování na místě neuškodí:-)

1 29.09.2019

Hmm...tak asi nejrychlejší kousek v letošní výzvě, protože už od první stránky mi bylo jasný, že tohle nebude můj šálek a další obsah to jen potvrdil. Celkem esence nucené vtipnosti pendlující mezi nákupama v Kerfuru, chlastáním, sraním a cypama. Adventura Agent Mlíčňák měla sympatickou hlášku, kterou postava hodnotila bezobsažnost: "Jenom tři králičí bobky a použitý toaletní papír, nezájem."

4 11.09.2019

Odkládám nakonec někde v půlce ad acta, protože je mi čím dál víc jedno, co se stane dál. Začátek byl fajn (je to moje první setkání s Červenákem), člověk se seznamoval s prostředím, postavami a zákonitostmi. Jenže pak to začalo připomínat rutinní 90kový akční příběh (ambush klidného prostředí a zdrhačka přeživších) a popisy, které byly předtím přínosné, začaly být spíš bezbarvou výplní. Kromě toho se nejspíš opět projevila skutečnost, že mě moc netáhnou věci odehrávající se v tuzemském prostředí. Zkrátka čtu fantasy obvykle proto, abych se podíval někam jinam.

3 11.09.2019

Na jednu stranu doba už jistojistě pokročila a existuje množství dalších knih a studií o tom, jak funguje zákaznická psychologie a jak se zákazníky pracovat pro oboustranné uspokojení.
Na druhé straně je Tomanův Stroj na peníze stručným a výstižným odrazovým vhledem do této problematiky. Správně poukazuje na to, že prodejce musí v první řadě odložit vlastní náhled na věci a přijmout ten zákazníkův. Tedy nesnažit se ho přesvědčit o tom, že on (prodejce) má pravdu a musí být po jeho, ale že jeho úkolem je uspokojit nějakou potřebu druhé strany nebo vyřešit nějaký její problém.

11.09.2019