TheRaven komentáře u knih

Tentokrát trochu příběhový komentář:
I stala se nemilá příhoda, že jsem nastoupil do metra a zjistil, že jsem si sice vzal čerstvě ořezanou tužku (dokonce dvě) na vypisování poznámek, ale knihu už ne. Představa, že budu dvě dlouhé cesty bez čtiva, mě naprosto vykolejila, a v návalu paniky jsem vystoupil hned v další stanici, vběhnul do nedalekého antikvariátu a rychle se snažil něco vybrat. Do oka mi sympatickou obálkou i matně povědomým jménem padli právě Mravenci. (Přiznám se, že Vianovo jméno jsem sice znal, nicméně kdo to byl nebo jaký typ literatury psal, jsem netušil.) Po návratu do soupravy jsem se začetl a zprvu trochu překvapen expresivním stylem a tempem vyprávění dospěl k názoru, že to to nebyl zrovna šťastný výběr. Pak ovšem přišla pointa první povídky, význam, přesah, prostě to, co se skrývalo za tou šílenou změtí slov. Na chvilku jsem překvapením zalapal po dechu a rovnou se pustil do další, jestli třeba neuhodí dvakrát. A taky že jo. Zase ten divný, bizarní svět, břitká pointa, podivné vrstvení vět, hrátky s jazykem i s očekáváními čtenáře, která dostávají neustále na frak. A do toho podivuhodná schopnost úsporně, přesto barvitě evokovat i ty nejšílenější obrazy. Zkrátka, postupně jsem Vianovi, s nímž jsem se setkal takovouto trochu neobvyklou, byť možná symptomatickou cestou, začal přicházet na chuť a rozhodně to nebylo setkání poslední.

10 20.09.2019

Naprosto parádí kniha, která přístupnou a často i docela vtipnou formou shrnuje, co že o té biologické evoluci vlastně dnes víme i nevíme. Oproti stejnojmennému vydání z roku 2004 došlo k docela velkému posunu a Flegrovy učebnice mají najednou docela zdatného konkurenta (mimochodem „zamrzlá evoluce“ se tu smrskla do jedné malé poznámky pod čarou). Rozhodně doporučuju.

10 09.04.2017

Jedna z klasických a vůbec nejlepších verneovek. Pro někoho možná vzhledem k množství popisných pasáží hůře čitelná, ale bez nich by nikdy nebyla tak dokonalá. Více o mém názoru na knihu v další části seriálu o Podivuhodných cestách zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-sesta-dvacet-tisic-mil-pod-morem-6926

10 04.12.2016

EDIT 2022: Když tak koukám na jadranův komentář, který cituje Crichtonovy důmyslně vyfabulované a manipulativní výroky a pokládá je za „objektivní“ pohled na klimatickou změnu a snahy o ochranu klimatu, musím uznat, že Říše strachu má větší potenciál neblaze ovlivňovat čtenáře, než jsem si připouštěl._________Původní koment: Očekávat, že Říše strachu je nějakým svatým grálem plným prvotřídních vědeckých informací, a pak být zklamaný, že tomu tak v některých případech není, mi připadá vskutku absurdní. Sám Crichton přiznává, že studiu odborné literatury věnoval tři roky, což je samozřejmě proklatě málo, aby do tématu opravdu odborně pronikl. Následně přiznává, že postoje, které prostřednictvím svých postav zaujímá, jsou jeho vlastní dojmy a názory, které si na základě odborných publikací utvořil, a zdaleka nemusejí být pravdivé. A ano, jeho pohled je politicky zabarvený, ale konec konců, o tom všem přece celá kniha je! Není zdaleka jen o globálním oteplování, respektive globální změně klimatu a o tom, jaký vliv člověk na tyto fenomény má. Jde především o to, aby čtenář pochopil, že při pohledu na větu začínající „Vědci dokázali“ je třeba být ostražitý, nevěřit slepě všemu, co se k nám donese a být k informacím, které se na nás denně valí jako lavina, alespoň trochu kritický. A nejen v tomto konkrétním případě si uvědomit, že nic není zadarmo a dokázat alespoň rámcově posoudit, kdy případné ztráty převáží to, co bychom mohli získat. Vynikající jsou pasáže, ve kterých Crichton popisuje jakým způsobem věda někdy (ne)funguje, jak lze zneužít statistiku, která nám s trochou snahy nakonec vždy dodá výsledky, které jsme si přáli, popřípadě jak strašně málo vlastně víme o světě, který se snažíme řídit a mnoho, mnoho dalšího (například význam „strachu“ v ovládání mas). Autor v průběhu celé knihy před čtenáře servíruje mnoho otázek, pochybností a úvah o globální změně klimatu, mnohdy pak ve spojení s ekonomií či politikou. Je však nutné si uvědomit, že to jsou jeho vlastní názory a kritizovat, že prostřednictvím knihy tyto názory vyjádřil, mi připadá jako zásadní nepochopení toho, o co se celou dobu snažil. Samozřejmě není myslitelné, aby měl každý člověk o všem takový přehled, který by mu umožnil utvořit si fundovaný úsudek v jakékoli problematice a je zcela přirozené, že se často spoléháme na to, co nám říkají autority v daném oboru. Podstatou však je takové informace přijímat kriticky, což nepochybně platí i pro Říši strachu. Osobně se s autorem v mnoha ohledech shodnu, ale zároveň musím přiznat, že často jsem při čtení narazil na to, že sám k některým otázkám zaujímám určitý postoj, ale v přímé konfrontaci s argumenty nejsem schopen jej plně obhájit.

Co se týče děje, ten už byl pro mě trochu vedlejší. Akční scény působily někdy až příliš šroubovaně a trochu moc „rambovsky“ jak to již někdo hezkým příměrem vyjádřil v komentáři níže. Konečně i postavy a jejich vývoj byly poněkud kostrbaté a ve výsledku proto za beletristickou stránku jednu hvězdu strhávám. Celkově jsem však spokojen, zvlášť když vidím, jak lze na béčkový děj nabalit tolik zajímavých informací a Crichton má za svou píli můj plný obdiv. Konečně musím ocenit i odkazy na použitou a citovanou odbornou literaturu, které knihu ještě o kousek posouvají.

10 23.08.2016

Další z dlouhé řady propagandistických knížeček, které by chtěly nějakým způsobem napadnout evoluční teorii o vzniku druhů a dojíždí na až vtipně rozsáhlou nevzdělanost autorů. Ti se ani nesnaží předestřít cokoli nového a pouze v trochu odlišné formě oprášili ty nejotřepanější kreacionistické argumenty a klišé, které už tisíckrát zazněly a bohužel musely být také tisíckrát zodpovězeny. Ale jak se zdá, zde je veškerá dobrá vůle marná. A to je i důvod, proč zde neuvádím příklady, protože se jedná přesně o stejné otázky, které naleznete v každé diskuzi i knize věnované danému tématu. Je mi trochu zatěžko věřit, že argumenty zde uvedené by opravdu v dnešní době mohly přesvědčit někoho, kdo se setkal s jakoukoli přírodní vědou alespoň na základní škole. Stačí totiž knihu otevřít nezávisle na několika místech a v každé větě, ba v každém odstavci naleznete za načechranými a neobratně použitými odbornými slovíčky zcela zásadní a fatální logické hrubky, které celý text degradují na politováníhodný odpad. A pokud autor od počátku vychází ze zcela chybných předpokladů, jak vůbec může po čtenáři chtít, aby pokračoval ve čtení? Zvlášť když se za každým tvrzením neskrývá nic jiného než „to Bůh“. Zdá se, že text tedy neslouží ani tak jako příspěvek do diskuze, ale spíše jako prostředek k potvrzení vlastního názoru. Pomyslnou korunu celému textu nasazuje závěr, v němž se autoři mimo jiné pokoušejí dokázat, že současná věda o stáří Země a datování na základě radioaktivního rozpadu určitých prvků jsou od základu chybné a existují mnohem silnější důkazy pro hypotézu, že Země je stará 6000 let, jak v sedmnáctém století s použitím údajů z Bible spočítal arcibiskup James Ussher. A já si bláhově myslel, že tohohle se už opravdu nedrží ani ti nejzapřisáhlejší z nejzapřisáhlejších. A to by asi stačilo, protože to tak nějak mluví za vše. ;)

(Edit po deseti letech: Dnes už by autor komentáře na problematiku pravděpodobně nahlížel jinak, ale text prozatím překopávat nebude, stejně jako nebude měnit hodnocení, jež lze v současnoti pokládat za provizorní.) ________ Kontroverzní diskuze na téma globální změny klimatu mě v posledních letech natolik znechutily, že jsem si své názory na tuto problematiku radši ponechával pro sebe. Ovšem kniha Williama Ruddimana mě ani nemohla nechat chladným a jsem opravdu rád, že se mi dostala do rukou. Text si v první řadě neklade za cíl být dalším příspěvkem do diskuze o současných změnách klimatu, ale snaží se o archeologický průzkum těchto změn od příchodu moderního člověka po současnost a dokládá, že vliv člověka na globální klima není v žádném případě otázkou posledních dvou století, jak mnozí uvádějí. Pomocí specifických prostředků se pokouší o analýzu dlouhodobých globálních trendů a odhalení významných klimatických cyklů. V posledních několika tisících letech nachází jistou abnormalitu v nárůstu skleníkových plynů, jejíž příčinu se snaží odhalit, a s přehledem bourá kritiky, které poukazovaly na mezery v jeho hypotéze. Nespokojí se s pouhou jednoduchou frází, že více skleníkových plynů = okamžitý nárůst teplot. Nakonec se ani neubrání krátkému výhledu, jak by se globální klima mohlo vyvíjet v budoucnu, sám ale přiznává, že podobné předpovědi mohou být pouze orientační a že samotná změna klimatu nebude pro lidstvo ten nejpalčivější problém. Nevyhýbá se ani silné kritice extrémních názorových skupin, tedy na jedné straně panikářských ekofanatiků, na straně druhé naprostých popíračů vlivu člověka na klima. Svá tvrzení dokládá velmi silnými argumenty a s pokorou musím přiznat, že autor poopravil i některé mé povrchnější laické názory, jinak mi byl spíše potvrzením pro mnohé domněnky a pod jeho text se podepisuji i přesto, že právě v kapitole výhledů bych si menší poznámku dovolil. Takže pokud chcete nezaujatý text o tom, co se dělo, děje a snad bude dít se zemským klimatem, kniha Pluhy, nemoci a ropa je tou správnou volbou.

10 26.02.2012

Vynikající populárně-naučná kniha, psaná velmi srozumitelnou formou a obsahující dostatečné vysvětlení všech pojmů, které nemusí být laikovi vlastní. Zamrzlá evoluce je přelomové dílo, které mohu jen doporučit každému zájemci o biologii i o vědu jako takovou, tedy jak v současnosti věda funguje a jaké si klade cíle. Čtivou formu doprovází typicky "flegrovký" humor.

Edit 13.6.2017: Nové vydání (2016), nové čtení: http://www.iliteratura.cz/Clanek/38359/flegr-jaroslav-zamrzla-evoluce-aneb-je-to-jinak-pane-darwin

10 30.11.-0001

Povídka nebo spíše novela se sice odehrává ve vynikajícím prostředí a má výborný námět, ale zpracování už tak úžasné není a text sráží do průměru či lehkého nadprůměru. Že Campbell nakonec novelu vydal ve zkrácené podobě určitě nebylo na škodu. Nicméně na rozdíl od autora jedné z předmluv si nemyslím, že by první tři kapitoly byly zbytečné. Obsahově dílo výborně rozvíjejí, pouze by potřebovaly trochu proškrtat a lehce přepsat, aby měly větší dynamiku, lepší atmosféru a obsahovaly méně zbytečných úvah, které občas působily strašlivě těžkopádně a nepřirozeně. Novela samotná za tři hvězdy, jednu přidávám za obě předmluvy a za to, že se nově objevená verze vůbec dostala do knižní podoby.

9 31.01.2022

Od Mendelovy zahrádky a eugeniku přes zmutované octomilky a objev struktury DNA po rozluštění genetické informace a snahy o její cílenou manipulaci. Tak by se dala hodně stručně shrnout historie genu od roku 1865 po rok 2015, kterou Siddhartha Mukherjee v plné šíři představuje. Podle mě jde o knihu naprosto fenomenální, neskutečně důkladnou, čtivou a snad i docela pochopitelnou také pro čtenáře, kteří se genetikou nijak extra nezabývají. Obdivuju nesmírnou pečlivost autora a práci, kterou musel na napsání „Genu“ vynaložit, protože dílo je to vskutku velmi rozsáhlé, byť se to podle počtu stran českého vydání zdát nemusí. Rozhodně doporučuji každému, kdo se chce dozvědět, co je to gen, jak se měnily představy o něm, co je genová terapie nebo kterak souviselo nepochopení a dezinterpretace konceptu genu s největšími hrůzami minulého století. Ale abych se neopakoval, blíže k mému názoru viz recenzi v záložkách.

9 02.06.2019

Naprosto klasický Crichton (v dobrém slova smyslu), ve kterém se prolínají fakta s fikcí, a skutečné historické události tvoří základní kostru pro jednoduchý, leč nesmírně zábavný příběh. Nestává se každý den, aby se na trh dostala dosud nevydaná kniha deset let mrtvého autora, a je dobře, že se ji rodina nakonec rozhodla zveřejnit, protože je to rozhodně lepší „závěr“, než jaký představovalo připitomělé Mikro.

9 28.06.2018

Pět neděl v balónu je prvním příběhem vydaným v rámci Podivuhodných cest a je zároveň knihou předznamenávající celé další směřování Vernova díla - ať se už se jedná o jeho typické postavy, tak o dobrodružství plné neznámých krajů, doplněné spoustou místopisných, historických i přírodopisných informací. Není divu, že „Pět neděl“ se stalo jedním z nejznámějších a nejčtenějších románů Julese Verna. Kniha je nabitá dobrodružnou akcí, která je vyváženě prokládána informacemi zeměpisného i přírodovědného charakteru, jež jsou pro čtenáře všech věkových kategorií nesmírně přínosné i dnes. Román má také určitou historickou hodnotu, minimálně v tom, že ukazuje rozdíly v tom, co v době jeho napsání bylo zcela přirozené, a co by dnes už bylo minimálně trochu zarážející. Celkově vynikající kniha. O výše popsaných aspektech si můžete v rozšířené verzi komentáře přečíst zde:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-uvod-a-zastavka-prvni-pet-nedel-v-balonu-6074

Trochu mě překvapuje celé to pozdvižení, které se v souvislosti s touto útlou knížečkou objevilo, a i na zdejších reakcích je vidět, že Klaus i po letech rozděluje čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů. Pořád mi však není jasné, proč někteří považují Modrou, nikoli zelenou planetu, která je především komentovaným výběrem citátů, za jakýsi manifest odpůrců myšlenky globální změny klimatu (ještě je otázka, zda hodnotící hodnotí opravdu text, či osobnost autora). Už jen fakt, že Klaus si vybírá výroky (několika autorů), které jsou mu zcela sympatické, nebo zcela nesympatické, aby jasně ilustroval svůj postoj k tématu, z této knihy nedělá text, který by měl ambice plně zodpovídat všechny otázky s touto nesmírně komplikovanou problematikou spojené. A sám autor snad ani nikde netvrdí, že jeho text by chtěl být nějakým způsobem nezaujatý.

Trochu problematická je hned první kapitola, ve které si K. vytýká témata, jichž by se měla jeho knížečka týkat. Konkrétně se má jednat o ekonomický pohled na problémy spojené s globálním oteplováním, přičemž se dušuje, že nebude zabíhat do otázek přírodovědných. Potíž je v tom, že jedním dechem se kategoricky, poněkud unáhleně a zjednodušeně vyjadřuje k ryze přírodovědným fenoménům, kupříkladu k vymírání druhů a dalším ekologicko-evolučním jevům. Působí pak trochu jako idiot a hned od prvních stránek do jisté míry znevažuje relevantnost svého textu. Kdybych četl právě jen tuhle první kapitolu, tak celou modrou planetu hodím rovnou do modrého kontejneru i s jasným odpadem!.

V další části knihy už je situace jiná a K. se opravdu dívá na globálním oteplování a celý ten veřejný i politický poprask, především (ale bohužel nejen) z hlediska ekonomie (dopady přijetí i nepřijetí různých opatření na ekonomiku, ale i na svobodu člověka), a dokonce nastoluje několik zajímavých a inspirativních otázek, které by stály za rozvedení – například rozbor vzácnosti a vyčerpatelnosti přírodních zdrojů z tržního hlediska, vliv bohatství na devastaci životního prostředí či efekt tzv. „diskontování“. Trochu na škodu je, že K. zajímavou problematiku často znehodnotí (posere) dalším svým nepodloženým výrokem a text je pak díky takovému mícháním fakt a dojmů značně nevyvážený a jeho přinos zůstává pouze a především v ilustraci volnotržního pohledu na danou problematiku.

Klausovu knihu bych určitě nedoporučil jako základní zdroj ke studiu otázky globální změny klimatu a podíl člověka na něm, už jen protože zdůrazňováním určitých aspektů či nepoučenou dezinterpretací různých témat (čím blíže k přírodním vědám, tím to jde víc do kopru) sklouzává do poněkud zavádějícího tónu a nepoučený čtenář by si o celé problematice mohl udělat značně zkreslenou představu. Kniha může spíše sloužit za stručný přehled literatury z dané názorové oblasti a jako materiál čtenáři již trochu zkušenějšímu (v dané oblasti). Za mnohem přínosnější pro čtenáře, který si chce udělat nějaký ucelenější pohled, považuji často citovaného Lomborga a jeho Skeptického ekologa. Namátkou bych doporučil i knihy Pluhy, nemoci a ropa či Kolaps, které sice nejsou primárními texty k dané problematice, přesto vznášejí mnoho zajímavých otázek k fenoménu globální změny klimatu a jejích dopadů na svět jako takový.

http://www.databazeknih.cz/knihy/skepticky-ekolog-85039
http://www.databazeknih.cz/knihy/pluhy-nemoci-a-ropa-65709
http://www.databazeknih.cz/knihy/kolaps-21657

9 09.02.2015

Na čtení docela náročný, skoro bych řekl až experimentální román. Určitá dějová linka tu sice je, ale střídá se se spoustou mikropříběhů, esejistickými pasážemi, ekonomickými úvahami a tak dále. Přestože se kniha týká jednoho z největších problémů, kterému lidstvo v současné době čelí (globální změna klimatu), včetně jeho nynějších či budoucích důsledků (ničení ekosystému, masová migrace, enormní náklady na adaptaci), ve výsledku vyznívá celkem pozitivně. Autor zkoumá různé metody, jak nastolený trend zvrátit (od klasických, jako je omezování využívání fosilních paliv, přes geoinženýrství po návrhy, jak transformovat ekonomiku), čtenáři ale nedává nic zadarmo. Přestože všichni hlásáme, že si uvědomujeme problémy dnešního světa, že chceme chránit životní prostředí a že jsme odhodlaní skoncovat s hladem a chudobou, cesta to bude náročná a plná hlubokých ideologických či morálních dilemat. Nepochybuju, že pravicově naladěnějším čtenářům, kteří se narodili se zlatou lžičkou v zadku a jsou přesvědčení o své výjimečnosti, některé myšlenky po chuti zrovna nebudou a u některých pasáží se zarazí a v podstatě každý, ale o tom to je. Kdybychom se všichni shodli na první dobrou, asi by bylo něco špatně. Každopádně výjimečná kniha, který stojí za přečtení, takže doporučuju vydržet a klidně si text dávkovat po troškách, což rozdělení na více jak sto dějově často neprovázaných kapitol snadno umožní.

8 28.07.2024

Na Obětiny mě nalákala především jejich filmová adaptace z roku 1976, která mě před lety naprosto uhranula a rozhodně patří k nejlepším hororům sedmdesátých let. Kniha se sice rozjíždí docela pomalu a zpočátku nic moc děsivého nenabízí, ale je to jen iluze, jíž čtenář chlácholený autorem podléhá stejně snadno jako protagonisté příběhu, kteří se rozhodli strávit bezstarostné léto domě snů. Poté ale podobně jako oni z omámení najednou procitne a nestačí se divit, jak pozvolna a nenápadně se idyla změnila v čirou hrůzu, která spěje k neodvratnému konci, a společně s jednou postav si možná položí otázku: Jak jsme sakra mohli takhle skončit? Celkově velmi příjemné čtení a nezbývá než Fobosu (Dobrovskému) poděkovat, že se po Invazi zlodějů těl odvážili k vydání dalšího klasického hororového románu a zjevně tím nekončí. Zážitek z knihy umocňuje i měkká vazba (jsem velký fanda paperbacků) a především dokonalá obálka, o niž se opět postarala Adéla Korbelářová.

8 07.07.2023

Naprosto chápu rozčarování čtenářů, kteří se na knihu vrhli, aby se dozvěděli něco víc o H. H. Holmesovi. Jeho příběh, jakkoli se podle anotace jeví jako ústřední téma, je totiž opravdu spíše doplňkem k rozsáhlému, avšak vynikajícímu povídání o přípravách a průběhu chicagské světové výstavy, která se konala v roce 1893. Autor se navíc v Holmesově případě nemohl opřít o příliš mnoho faktů a jeho popis života a skutků H. H. Holmese je spíše jednou z možností, jak to být mohlo, leč rozhodně nemuselo, navíc z něj hodně ční amatérská snaha o psychologizaci Holmese a touha vylíčit jej coby učebnicového psychopata. Skoro si říkám, jestli tam ta linka musela být, neboť povídání o světové výstavě je samo o sobě strhující, neuvěřitelně zajímavé a velmi poctivě zpracované.

8 02.04.2023

Jedna z mých neoblíbenějších verneovek, která ani po třetím čtení neztrácí své kouzlo. Úžasný popis polárních krajin a přežívání dlouhé polární noci, které ve skutečnosti muselo být neuvěřitelně nudné, ale ve Vernově nesmírně romantizovaném podání by člověk měl chuť to alespoň jednou zkusit. Postavy zajímavé, jakkoli tradičně dost ploché, byť je škoda, že nebyl trochu více využit Thomas Black (astronom) zprvu se zdálo, že to bude zase klasický verneovský šílený vědec, který s plnou vážností pronáší, že by Měsíc klidně hnal k soudu, kdyby si dovolil se neukázat v den očekávaného zatmění Slunce, ale později téměř zmizí.

(Pozor, níže drobný spoiler.) Země kožešin je také velmi pěknou sondou do toho, jak v 19. století probíhal lov kožešinových zvířat, a v knize nechybí dnes těžko představitelné pasáže o hromadném vybíjení v podstatě všeho, co má čtyři končetiny a dá se zpeněžit jako módní doplněk. Přesto mi navzdory neúčastnému a ryze pragmatickém líčení těchto věcí nepřipadalo, že by to samotný autor schvaloval, jak naznačují pasáže o takřka úplném vybití některých druhů (bizoni). Nejgeniálnější na celé knize je ovšem zvrat bohužel nesmyslně vyžvaněný v obsahu výše a jeho následky, respektive snaha osadníků s nastalou situací vypořádat. Trochu to připomíná klasický mem s tikající bombou. A zajímavé je také pozorovat, jak se jedna myšlenka z děje Země kožešin (ano, ta souvisejícím s oním zvratem) stala později základem pro jiného autorova románu.

8 18.03.2023

Přestože k detektivce nemám žádný zvláštní vztah, kniha Jareše a Mandyse mě od prvních stránek uchvátila. Je to mimořádně zajímavý i dobře napsaný přehled mapující vývoj české detektivky od „pravěku“ po druhou dekádu jedenadvacátého století, který tvorbu jednotlivých autorů nepodává formou suchého výčtu, ale snaží se ji zasazovat do širšího literárního i politického kontextu. Příjemné je, že se nesoustředí jen na nejprofláklejší kusy, ale sem tam zmíní i nějaký ten špek, který ve své době třeba nezaujal, nicméně disponuje tak nevšední zápletkou či prostředím, že si zmínku prostě zaslouží. (V tomto ohledu mě zaujala třeba kniha „Já v něm“ od Ladislava Vladyky). Celkově tedy parádní čtení, které pro žánr dost možná nadchne i ty, kteří k němu předtím nijak zvlášť neinklinovali.

8 16.07.2021

Ještě pár let nazpět bych si asi řekl: „Hmmm, trochu suchá, ale jinak poměrně vyčerpávající kniha o infekčních chorobách, včetně důrazného upozornění, že třeba antibiotická rezistence nebo tuberkulóza jsou tikající bomby. Ale že by fakt v nejbližších letech hrozila pandemie? No nevím. Autor je o tom přesvědčený a podává celkem dobré důkazy, nicméně s tím bychom si přece nějak poradili nebo to zabrzdili ještě v zárodku jako vždycky.“ No, všichni už víme, jak to dopadlo. Už jen proto jsou Neviditelní zabijáci hodně poutavým čtením. Přestože vznikali před pár lety, v době, kdy se všichni obávali ziky, velmi dobře předpověděli současnou situaci, byť naštěstí jsme se nedostali na takovou smrtnost, jakou odhadli v modelovém scénáři. Každopádně téma, které si zaslouží pozornost. Koronaviry nejsou to jediné, co čeká za dveřmi.

8 16.02.2021

Parádní budování atmosféry, kterému pomáhá nemalá (a přiznaná) inspirace Kingovým To i lezavý mráz, jenž se hlavním hrdinům a čtenáři dostává hluboko pod kůži stejně jako stále neodbytnější strach. Karika není vůbec špatný vypravěč a způsob, jakým postupně přidává jednotlivé nitky, ze kterých postupně utká celý příběh, je pozoruhodně chytlavý a celkem důmyslný, byť třeba ne extra originální. Zkrátka příjemná žánrovka, která rozhodně pobaví a snad i potěší netuctovým závěrem.

8 14.12.2020

Podle obálky i názvu docela nenápadná kniha, nakonec však příjemné překvapení. Autor text pojal jako víceméně úvod do hodně mladého oboru evoluční psychiatrie a ukazuje, že pokud budeme na duševní poruchy či emoce pohlížet evoluční optikou, nebude to přínosné jen pro lepší porozumění lidské mysli, ale pravděpodobně to také výrazně pomůže nespočtu pacientů. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to myšlenka docela zřejmá, podle autorova svědectví se to v psychiatrické praxi skoro vůbec neděje, a narazil i na lékaře, kteří nezpochybňují jen význam evoluce pro porozumění duševním stavům člověka, ale zpochybňují i samotnou evoluci. Celkově hodně zajímavé a inspirativní čtení plné důmyslných hypotéz i pouhých domněnek, které se nakonec mohou ukázat jako zcela chybné, nicméně základ se jeví vcelku solidně a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

8 22.11.2020