Tozbee komentáře u knih
V CPress by se měli redaktoři a překladatelé chytit za nos, protože tohle se jim fakt nepovedlo (naprostý souhlas s mou předřečnicí).
Nicméně – za to autorka nemůže. Ta odvedla kus poctivé práce a podařilo se jí odhrnout hned několik závěsů, za kterými se kolébá Kim III. Ač mám na téma Severní Korea načteno, k poslední éře země toho zatím mnoho nevzniklo, a tak jsem za srozumitelné podání v souvislostech vděčný.
Kde je soumrak, tam následuje hrozba tmy (noci). Proto jsem byl zvědav, na jakých argumentech autorka vystaví své očekávání, že demokracie to má (neodvratitelně) spočítané. Její výklad mě vůbec nepřesvědčil. Při čtení mě spíš přepadaly nepříjemné dojmy, že si autorka „vyřizuje účty“ s řadou svých bývalých přátel. A nebylo mi příjemné, že jsem toho součástí. Často mě přepadala nedůvěra k silným závěrům, které Applebaum vyvozuje z různých událostí. Fascinovalo mě, jaký význam lze přisoudit tomu, že se někdo účastní či neúčastní večírku. (Rozbolí vás zub, zůstanete doma a o pár let později si o sobě přečtete v Soumraku demokracie...) Autorka nepřímo velebí svůj víceméně neměnný a příkladný světonázor, který jako maják osvětluje z útesu rozbouřené moře, přes které se valí mraky. Nepátrá, po tom, proč se v daných zemích mění společenské nálady, proč v nich dnes lidé podléhají svodům autoritářů, nezkoumá spoluodpovědnost „neautoritářských“ vlád za tento stav. A taky ignoruje skutečnost, že měnit během života své názory a hodnotové postoje je přirozené. Autoritáři byli a budou (pokaždé trochu jiní), jejich voliči byli a budou (pokaždé trochu jiní)... proč jim demokracie někdy odolá, jindy ne? V této knize se to nedozvíte.
Talent mladého Waltariho mě bavil. Ale než jsem si srovnal myšlenky, po pár týdnech smutně přiznávám, že žádný kráter ve mě kniha nezanechala. Navzdory době svištěly Waltariho vlaky po kolejích nějak moc rychle.
Takhle tuhý kořínek má jen málo lidí. Autorčina pokora, schopnost prát se s nepříznivými okolnostmi a zároveň v nich nacházet zdroj radosti, je odzbrojující a člověka až zahanbuje. Deníky jsou natolik otevřené, že mám na konci trilogie pocit přátelského vztahu, ze kterého si odnáším obdiv a povzbuzení.
„V Rusku som bola akademička, tu som mliekarka; no i tak sa teším zo života a milujem ho. Len počkaj, Rusko, veď sa mi raz podarí vytrhnúť si zo srdca túžbu po tebe, len počkaj, veď ja sa oslobodím od svojho trápenia! Vari spočíva šťastie v tom, že je žena univerzitnou profesorkou? Alebo že žije v Rusku? Šťastie spočíva v samotnom živote, v tom, že dýchame a možeme žiť. A ak človek neumiera od hladu, tak može každú chvíľu nachádzať plné priehrštia šťastia. Žehnám dnešnému slnečnému zimnému dňu, žehnám svojmu životu, dokonca i tomu, ktorý teraz musím viesť...“
Radost číst, radost prohlížet, radost se dotýkat. To je panečku kniha. Ač jsem jen pasivním konzumentem typografie a grafického designu, užil jsem si to. A jsem vděčný za každého výjimečného profíka schopného navíc přitažlivě zprostředkovat svou vášeň veřejnosti.
„Krásno v malých dávkách působí dlouhodobě a masy prospěšně kultivuje. (...) Jsme záludní infiltrátoři nevyžádané estetiky.“
Waltari je vnímavý cestovatel se schopností zapříst rozhovor. Díky jeho deníku na mě dýchla nervozita poválečné Evropy snažící se oklepat z přestálé zkázy a relativní bezčasí obklopující autora v Istanbulu. Příjemná záležitost a dobrý impulz pro další cestu, na které budu číst třeba Pád Cařihradu.
„Čas je relativní pojem a člověk to nejlépe zjistí právě při cestování. Doma mohou plynout týdny a měsíce a nezanechat za sebou žádnou výraznou stopu, ale na cestách, když je člověk neustále v pohybu a před očima se mu ve zběsilém rytmu míhá jedna podívaná za druhou a jeden zážitek střídá druhý, jako by za krátký čas prožil víc než v samotě domova za celé měsíce.“
Koncentrovaná deprese a zmar, takřka hmatatelná existenciální pomíjivost, z níž je občas člověk vytržen náznakem napětí. Místy mi Bradbary učaroval nečekanými slovními figurami a humorem. Na zbylé dva díly trilogie mě to ale nenalákalo. Možná na podzim.
"Kulatý obličej Fannie byl jako měsíc, dohlížející nad požadavky rozsáhlých teritorií jejího těla. Seděla podložena polštáři, dech jí unikal, zase se vracel a opět unikal, jako by se Fannie hrozila laviny, kterou by mohla spustit, kdyby se jen trochu víc zaklonila, váha jejího těla by ji strhla a svalstvo by jí zahltilo a rozdrtilo plíce a navždycky vyřadilo její hlas a uhasilo její světlo. (...) Stál jsem u jejích dveří a naslouchal. Nejdřív zaskřípění, jako by se vlnami prodírala obrovská loď. To se tam pohnula jakási velká myšlenka."
Nevím, čím to přesně je, ale autorovi se v kresbě a zejména v textu nepodařilo přenést na mě hrůzu a pocit zmaru svírající hlavního hrdinu. Možná je to tím, že už mám k tématu docela načteno. Také mi nevyhovovala forma, kdy se ve faxech opakovaly události ztvárněné v dané kapitole - spíše bych očekával, že budou komiks doplňovat, rozšiřovat. Závěrečné album je ale určitě přínosné.
P. S.: Poznámka o neobjektivnosti komiksu je naprostý nesmysl (popsaný příběh ze své podstaty objektivní být nemůže).
Dvě hvězdy za skvělý námět. Dvě hvězdy za přenádherné zpracování (díky, 65. pole!). Poslední hvězdu za jednotlivé texty ale dát nemůžu, byly pro mě mírným zklamáním. Očekával jsem více faktů a informací o tom, proč která ze "zemí" nedosáhla na mezinárodní uznání (pro ilustraci – u Tibetu je uveden pouze popis Dalajlámova úprku, nic víc). Stejně tak bych raději ve výběru viděl území usilující o uznání, namísto dávno zaniklých útvarů, po kterých dnes pes neštěkne. Těším se, až některé ze "zemí" navštívím.
Černobílý komiks o historii srbské rodiny rozeštvané politikou. Analýza příčin konfliktů Srbů a Chorvatů pramenících z odlišné víry, z odlišných kulturních vlivů a ze vzájemných křivd 2. světové války. Krásná, precizní, možná poněkud toporná kresba. Málo přímých řečí, hodně komentářů, dle mého zbytečně moc skoků v čase, částečně otevřený konec...
Originální a osvěžujícím způsobem praštěné. Vztahové dialogy a Rudovy moudrosti mě natolik bavily, že jsem trochu litoval, že trávíme tolik času s Lennonem :-)
"NASA by tě měla vystřelit na Mars místo sondy. Pokud je tam život, určitě se z něho osypeš..."
"Tvoje matka je vzácný člověk! Nikdo jiný by neměl nervy stále ti připomínat, jaký jsi ubožák!"
Kousavá satira. V ČR tahle kniha trefila dobu nejspíš ještě lépe než v Německu. Shodou okolností se mi její čtení sešlo současně s Laskavými bohyněmi J. Littella, takže žádný smích mi nevydržel na tváři dlouho.
"Sensenbrink měl na sobě to, co si zřejmě dnes lidi představují pod pojmem prvotřídní oblek. Snažil se tvářit uvolněně, ale já jsem samozřejmě zaznamenal, že je bledý, byla to bledost hráče, který ví, že neunese prohru, ba co víc, že neunese okamžik, v němž se ukáže, že prohra je neodvratná. Tenhle typ lidí nemá nikdy před očima vlastní cíl, vždycky volí cíl, který slibuje další úspěch, a vůbec nechápou, že takový úspěch nikdy nebude jejich vlastním. Tito lidé doufají, že jsou lidmi úspěchu, ve skutečnosti jsou však pouze jeho průvodci, a protože to tuší, bojí se okamžiku porážky, v němž se jasně ukáže, že úspěch nejenže není jejich, nýbrž že dokonce ani nezávisí na jejich doprovodu. Sensenbrink se bál o svou reputaci, ne o národní věc."
Stopařův průvodce peklem - úchylácká a sarkastická verze.
Jak se píše v úvodu knihy, "Jestli něco dělá ze světa peklo, tak naše očekávání, že by to měl být ráj." A jak se píše v jejím doslovu, "Veskrze pozitivní kniha protkaná cynickými a nihilistickými hláškami."
Rachmanovová byla trpělivou posluchačkou a neúnavnou zapisovatelkou neuvěřitelných vztahových peripetií svých současníků. Za normálních okolností (tj. kdyby šlo o popisy vztahů v mé době) bych tyto části vyprávění považoval za drby a jejich čtení by mě nudilo. Postoje a uvažování Rusů ve 20. letech 20. století jsou však natolik fascinující a jiné, že mě tyto pasáže nečekaně vcucly. Ve zbytku knihy dějinný kvalt trochu zvolnil, avšak úzkost narůstá a Rachmanovové nezbývá, než se snažit nějak protlouct a doufat, že hrůzné konce přátel, sousedů a rodinných příslušníků se jejím nejbližším zázrakem vyhnou.
„Zvyčajne sa predsa parádia dievčatá. Keď sa žena vydá, už na tom nezáleží, manžel ťa predsa vidí deň čo deň vo všakovakých situáciách!“ „Práve preto by ma mal vidieť nielen v zástere, ale aj inak. Nechápem, že sa ženy upravujú, len keď idú do spoločnosti, a doma pobehujú ako strašiaci do maku. Koho to najviac poteší, keď sa skrášlim? Prirodzene, že mojho muža, a prečo by sa mal potešiť pohladom na mňa, len keď je moj výzor určený iným? Samozrejme, že sa postarám o svoj zovňajšok, keď idem do spoločnosti, ale tisíckrát viac mi záleží, ako vyzerám, keď ma vidí len on!“
Překvapivě civilní soubor úvah o podstatě slovenské společnosti. Trefné postřehy, inspirativní myšlenky, apelativní tón. Šimečka své závěry prokládá zajímavými autobiografickými momenty, což čtivosti pomáhá. Kniha by si zasloužila podtitul „vedle Čechů“, protože se srovnatelným způsobem věnuje i jim (nám).
Originální koncept. Oceňuji nápaditý výběr obsahu – místy literární lahůdky, jindy texty zvedající tu obočí tu koutky úst. A skvělé zpracování!
Se vší úctou k autorovi bych řekl, že toto je velmi nesourodé dílo. Naštěstí každá ze zhruba tří hlavních částí (linie dětství, Arlene a vyšetřovací komise) má co říct. A umí to! Feynman byl fenomén.
"Můžeš se naučit jméno toho ptáka ve všech jazycích světa, ale až toho dosáhneš, nebudeš o něm vědět absolutně nic."
Opravdu poutavé deníkové zápisky pořizované po neuvěřitelně dlouhou dobu (a to se jedná pouze o jejich stručný výběr). S Google Earth a dobovými fotkami po ruce to byl ještě lepší zážitek.
"Celá Bosna i její lid je jedinou velkou hádankou. Tak primitivně a s tak malými nároky na životní úroveň snad nežije žádný jiný národ v Evropě a přitom je bosenský lid šťastný, spokojený, veselý, zdravý a dožívá se velmi vysokého věku."
Neurazilo, nenadchlo. Místy velmi nápadité, jinými místy méně, kresba elegantní. Psáno s vědomím, že nejsem cílovka a že dílo není nadčasové :)
Vynikající. Nastupte a nechejte se vtáhnout do světa druhé poloviny 18. století, ve kterém začínalo vzkvétat francouzské "impérium". A to i díky výpravě vzdělaného a pokorného (soudě podle tohoto deníku) L. A. de Bougainvilla.
"Jsem cestovatel a námořník: to znamená lhář a hlupák v očích té třídy líných a domýšlivých spisovatelů, kteří za žaluziemi svých pracoven do nekonečna filosofují o světě a o jeho obyvatelích a svrchovaně podrobují přírodu své představivosti. Je to způsob velmi podivný, věru nepochopitelný u lidí, kteří sami nic neviděli, ale vyhlašují dogmata jen na základě pozorování převzatých od týchž cestovatelů, jimž upírají schopnost vidět a myslet."