triatlet komentáře u knih

Vzpomínky na dětství.
Vzpomínky z pohledu dítěte.
Vzpomínky smutné.
Vzpomínky veselé.
Vzpomínky ze života.

"Včera jsme byly s babičkou v Třebechovicích. Je to jiný než s dědou. Nechodíme do masny na dršťkovou a na tlačenku." (Oříšková čokoláda, s. 59)
"Dneska mi budou tři roky. To už budu velká a nebudu dělat blbiny. Pak vyrostu ještě víc. Budu už brzo dospělá. Těším se na to. Že nebudu muset nikoho poslouchat." (Kaštan, s. 67)
"Děda mě má rád. (...) Akorát jsem ho jednou slyšela, jak povídal strejdoj Pepikoj, že je hrozný, že prej furt zpívam. A strejda se ptal, proč že je to hrozný. A von mu řek, že prej proto, že zpívám strašně falešně. A přitom mě ke zpívání sám poňouká." (Kaštan, s. 68)

Bavilo mě vyprávění,
bavily mě nářeční tvary,
bavil mě poslech audiozáznamu na přiloženém CD.
Radůza mě baví.

24 18.03.2018

Jodi Picoult opět překvapila. Její styl - střídání vypravěčů - mi vyhovuje. Téma rasismu, které si vybrala pro román Velké maličkosti, je aktuální nejen v zámoří...
Z doslovu je patrné, že pro autorku práce na příběhu hodně znamenala a hodně ji poznamenala.
I když je příběh vážný, Jodi má dar pomocí dialogů odlehčit situaci.
Micah k manželce Kennedy:
"Že je moje bláznivá manželka právnička, která na mě sehraje Lysistratu, když ji neseženu odborníka." (s. 346)
Kennedy komentář o kolegovi, který sledoval výměnu názorů mezi Kennedy a Ruth:
"Otočím se k Howardovi, který naši výměnu sleduje, jako by to bylo finále tenisového US Open ve dvouhře žen." (s. 447)
.......................................................
20 stránek před koncem mě Jodi Picoult opět šokovala...
Zajímalo by mě, jestli měla víc konců - otevřený, pesimistický, optimistický. Jsem rád, jaký závěr tentokrát vybrala.
.......................................................
"Když nemůžu dělat velké věci, můžu dělat maličkosti velkým způsobem."
Martin Luther King Jr. (s. 522)
"Spisovatel je jako ladička: reaguje, když nás něco rozezní... Pokud máme štěstí, vyjde z nás čistý silný tón, který nám nepatří, ale prošel námi."
Roxana Robinson (s. 524)

24 31.12.2017

Nakladatelství Host vydalo šestákovou detektivku.
Historický motiv pracovního lágru je sice zajímavý, ale propojení se současností je nevěrohodné.
Většina postav včetně vypravěče působí nesympaticky.
Šumavy je pomálu.
S přibývajícími stránkami se příběh uzavřel v neexistujícím podzemí.
Autorka používá jazykové obraty, které rozhodně mají daleko ke košatosti a pestrosti češtiny.
Linka s Kramným je naprosto zbytečná.

23 27.06.2022

"Pravda? Pravda o tomhle všem? Pravda je, že to byl příběh o lecčem, ale hlavně o nás blbcích. Protože i my se snažíme, jak nejlépe umíme" (s. 365)

Backman umí vyprávět a uvažovat o životě. O tom mě přesvědčil už v Medvědíně. Navenek román působí, že je o hokeji, ale je především o životě.
Úzkosti a jejich lidé bych nedoporučoval číst jako první knížku od Backmana. Zpočátku jsem tápal, co a jakým způsobem autor naznačuje. Ještě před prvním policejním výslechem jsem si říkal, že to je absurdní příběh a slušelo by mu divadelní zpracování.
Postupné odhalování mě nepřestalo překvapovat. Bavil jsem se, jak si autor dokáže s čtenářem hrát.
Postavy, včetně individua, mi přirostly k srdci.

ČV 2021 - kniha, která je vyprávěna retrospektivně.

23 26.07.2021

Po úvodní části, která nejmladší čtenáře seznamuje s fungováním mozku, přichází tři Tadeášovy úspěšné pokusy o vymyšlení vynálezu.
Nápadité a zábavné čtení pro nejmladší čtenáře doprovází pěkné ilustrace Zdeňky Řezbové Morávkové.

23 11.03.2020

To, co možná funguje na Instagramu, v knižním vydání působí ve srovnání s jinými autory chudě.

"je tolik hlasů a tolik věcí
které tě chytnou u srdce
život je život a život léčí
život je velká tržnice"

Tvorba Lukáše Pavláska mě u srdce nechytla.

23 09.02.2020

Při čtení 6. povídky (Noc s manekýnou) jsem měl pocit, že vypravování amatérského fotografa mi je povědomé. Tak jsem koukl do obsahu Vzpomínek na jednu vesnickou tancovačku (https://www.databazeknih.cz/knihy/vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancovacku-207123)...
I napodruhé mě Jiří Hájíček přesvědčil, že také v povídkách dokáže mistrně vykreslit beznaděj, naivitu, snění. Postavy nikterak neheroizuje.
Autor dokonale vystihuje atmosféru konce 80. let a začátku 90. let. Některé povídky vyústí ve vtipnou pointu - demokratickou \"volbu\" z povídky Snídaně na refýži jsem znal, ale nedohledal jsem, kde byla povídka publikována.

\"...tenhle příběh umře s námi dvěma, protože příběhy umírají jako lidé. Jen některé znám, které přežily staletí, třeba ty od Shakespeara, které se dodnes hrají v divadlech, jenže ty se nikdy nestaly.\" (s. 75, Baladička)

23 03.02.2020

Původně jsem chtěl Tři zlaté klíče zařadit do ČV 2020 pod 20. bod - kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy. Květina na obálce sice přímo není, ale vzhledem k tomu, jak je příběh rozkvetlý, tak ji vidím za okny domů, které obklopují náměstíčko, z něhož se vydává vypravěč za svým cílem.
Další z nádherných poselství Petra Síse nejen dceři Magdaleně, které věnoval úvodní dopis, ale všem, kteří mají rádi Čechy, Prahu, historii, tajemství.
Autor v knize svébytně zpracoval pověsti o Bruncvíkovi, Golemovi a Hanušovi.

23 03.01.2020

"Život je teď jako prázdná láhev od kečupu, nic tam nezbejvá a nemá to smysl, můžete dovnitř strkat nůž celou věčnost a snažit se aspoň trošku vydolovat, malinko něco vyškrábnete, ale nikdy toho nebude dost, aby vám to vystačilo..." (s. 104)

Čtyřiadvacetiletý prosťáček Jehnsey se chová podobně jako filmové postavy Otík (Vesničko má středisková) nebo Václav (Václav). Ve světě, přesněji v mikrosvětě je vinou prostoduchosti ztracen. Tápání se prohlubuje po ztrátě rodičů.
Styl vypravování z pohledu Jehnseyho je podobný Forrestově (Forrest Gump) nebo Charlyho (Růže pro Algernon). Pokud čtenář přijme tento svébytný způsob (občas Jehnsey nahlíží sám na sebe bez jakékoliv účasti), pak dostane trefné podobenství o vztazích na vesnici/ maloměstě.
Bylo zajímavé sledovat Jehseyho úděl. Chování některých postav ve vztahu k půdě a majetku odráželo i poměry v Česku.

23 31.12.2019

"Zasněžená Praha! Takhle jsem ji už dlouho neviděl. Sníh sice částečně zakryl její španělské barvy, ale zato ji ozdobil tolikerými závoji, že srdce nad tou krásou usedalo."

Pár črt Jaroslava Seiferta o sněhobílé Stověžaté doplňují desítky černobílých fotek Oldřicha Rakovce.
I když se příroda za oknem momentálně spíš zelená, tak atmosféra Rakovcových fotografií i Seifertových slov přenese čtenáře na práh 70. let, kdy oba umělci uvažovali o společném díle. Bohužel vinou normalizace publikace vyšla až po jejich smrti.
Jaroslav Seifert skládá hold například Františku Hrubínovi nebo Vojtěchu Hynaisovi.

"Co všechno zavál sníh! Všechno. Minulost i přítomnost, staré děje i to, co žijeme dnes ve svých krátkých a pospíchajících životech."

23 30.12.2019

Leporelo si zachovává patinu doby našich babiček
a obsahuje veršovánku od Velkého mistra básniček.

Ideální pro předškoláky pro seznámení s hodinami.

23 30.11.2019

Davidovy hvězdy čtivostí vyrovnají další severské krimi.
Střídání vypravěčů dodává příběhu spád. Líbily se mi kurzívou označené myšlenkové pochody vypravěčů.
V závěru se vypravěči střídají rychleji - důslednější by mohlo být oddělení vypravěčů (stačil by řádek, hvězdička).
V úvodu jsem se ztrácel v čase a překvapilo mě, že původní strašení Papírovým chlapcem se událo někdy v 50. letech.
Provedení zločinu se zásadně neliší od jiných krimi příběhů. Zajímavé bylo netypické proložení severské atmosféry intermezzy v Londýně a v Jeruzalémě.
Pobavil názor na Evropskou unii.
V úvodu mě zmátl chronologický skok k poslední vraždě. Tahle linka mi vadila, protože poměrně brzy bylo jasné, kdo je obětí (i když se autorka snaží asi čtenáře trochu zmást počtem dětí a některými instrumenty ).
Hvězdičku přidávám za doslov.

23 23.08.2019

Knížku vybraných ilustrací lze považovat za bibliofilii, raritu. Nemykolog se při listování všemožnými choroši a hnojníky ztrácí, ale je odměněn i muchomůrkami a hříbky.
Ilustrace ocení asi především výtvarníci.

V úvodu je hezké motto ze stati J. Šidláka z Lidových novin (20. 7. 1941): "V houbařině vězí trochu svérázné turistiky a kapánek lovčích choutek, nicméně houbařská žeň
v našich představách s gastronomickými vidinami, neboť obyčejného sběratele ani nenapadne shromažďovati hřiby pro jiný účel než ryze žaludeční. (...) Tajuplný svět, do kterého nepronikneš rázem a lehce, svět příživnictva nebo sympatických konkubinátů. V hnilobném tlení lesa vyrůstá houba jako projev věčného koloběhu smrti a nového života."

V úvodu je medailon věnovaný Františku Tyttlovi, informaci o životě v Plzni kolem
r. 1900 a pohledy výtvarníků a mykologů na sběratelskou vášeň Františka Tyttla.
Zaujala mě informace, že F. Tyttl spolupracoval s vnukem Františka Ladislava Čelakovského (https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ladislav-josef-celakovsky-54615).

23 12.08.2019

"Smutky jsou různé. Klučičí a holčičí, malé a velké, vysvětlitelné a nevysvětlitelné, důvodné a bezdůvodné, příjemné a nepříjemné… ale všechny smutky jsou vlezlé. Vlezou do člověka a pak se v něm usadí. Někdy nakrátko a někdy na pěkně dlouho. Některé ho drží pod krkem a skoro ho udusí, některé jen tak lechtají v břiše a ty nejhorší berou světu barvy a slovům význam a srdci naději."

Osmero barevných smutků. Nikdy mě nenapadlo, že smutek je barevný, ale po přečtení krátkých příběhů Marky Míkové uznávám, že smutek může světu krást barvy.
Naštěstí svět je pestrobarevný a máme kamarády (i čtyřnohé) a aktivity, které nám pomohou najít radost.
Tři příběhy nejsou členěny do odstavců, ale vzhledem k jejich rozsahu mi to ani nevadilo. Při čtení jsem cítil trochu vnitřní smutek, ale díky závěru jsem se u každého příběhu nakonec pousmál.
Závěrečné rady, jak předcházet smutku jsou využitelné.
Celostránkové ilustrace Báry Valecké zachycují sice jednotlivé smutky, ale drobné obrázky v rohu stránek naznačují možnou radost.

23 11.08.2019

"Co jsem?
Ke kterému patřím z národů?
Já děcko bloudící?
Je mojí vlastí hradba z ghett,
či země zrající,
spějící, malá, spanilá,
jsou Čechy vlastí, svět?
Já duší svojí stojím rce:
Jsem člověk světa. Vpřed!" (s.50)

Když si čtenář uvědomí, v jaké době a za jakých okolností vznikaly básně chlapce, který zemřel v 15 letech, je třeba smeknout...

Básně Hanuše Hachenburga jsou velice vyspělé. Odrážejí tíseň protektorátu.

"Dnes drží ruku ohavnou
smrt nad světem i duší mou
však dojde míra kalicha
lebek, jichž mozek usychá
a všechny hnáty, krev a sval
zavolají v dál:
´Život! Život! Život!´" (s. 44)

Z veršů vystupuje i láska k životu.

"Mou zem tu nosím v srdci
je pro mne, pro mne jen!
Spředena z krásy vláken
věčný je stálý sen."

Obdiv zasluhuje i učitel František Tichý (https://www.databazeknih.cz/autori/frantisek-tichy-71688) a jeho studenti, kteří se podíleli na sestavení sbírky (viz zajímavosti).

23 08.08.2019

"Jednou do výše ulétnu
nespoután poutem těla
tu budu volný v šíř a dál
volná i zem má celá." (Hanuš Hachenburg)

František Tichý dokázal věrně zachytit atmosféru jak protektorátní Prahy, tak terezínského ghetta. Víc se mi líbilo téměř foglarovské dobrodružství v Praze.
Chápu, že Honzův pobyt v ghettu autorovi umožnil zúročit získané informace a popsat každodennost v Terezíně, ale mohl zvolit jinou formu (jiného vypravěče). Honzovo působení v ghettu hodně připomíná pobyt Báry od Veroniky Válkové - https://www.databazeknih.cz/knihy/kouzelny-atlas-putovani-casem-dobrodruzne-vypravy-do-minulosti-terezinske-ghetto-tajemny-vlak-do-neznama-166956?odb=3.
Čtenář ocení citace z dochovaných dopisů, časopisu Vedem i autorův doslov a vysvětlení, co je realita a co fikce.
Inspirativní jsou i knihy, které autor uvádí v závěru.
I když v doslovu korektor zapomněl na holt, autor si zaslouží hold.

23 04.08.2019

Zápisky třináctileté dívky, která se dva válečné roky ukrývala společně s rodiči, sestrou, další rodinou a zubařem, v utajeném prostoru domu, který dřív patřil otcově firmě, je světoznámý.
Zápisky mě přesvědčily vyspělostí, přehledem, jazykem.
To, že si Anna občas stěžuje na rodiče, především matku, je u pubertální holky asi pochopitelné. Nedivím se tomu, že Anna střídala nálady – jednak to je dané věkem, jednak situací, do které se ona a její blízcí dostali. „Milá Kitty, kdyby sis mohla přečíst hromádku mých dopisů jeden po druhém, určitě by ti bylo nápadné, v jak rozdílných náladách byly napsány. Mně samé připadá hrozné, jak jsem tady v zadním domě závislá na svých náladách. Ostatně nejen já, ale my všichni.“ (s.120/ 8.11.1943)
„Naše myšlenky jsou stejně jednotvárné jako náš život tady.“ (s.72/ 13.12.1942)
„Normální lidé, normální holky jako já si budou asi myslet, že nemám všech pět pohromadě, když se tak lituji. Ale už je to tak, říkám ti všecko, co mi leží na srdci, a zbytek dne jsem drzá, veselá a pokud možno sebejistá, abych se vyhnula všem otázkám, a v duchu se zlobím sama na sebe.“ (s.173/ 12.3.1944)
„Nejsem bohatá co do peněz ani pozemských statků, nejsem hezká ani inteligentní, ani chytrá, ale jsem a budu šťastná! Mám šťastnou povahu, mám ráda lidi, nejsem podezíravá a chci, aby byli všichni šťastní spolu se mnou!“ (s.190/ 25.3.1944)
Přes pochopitelnou náladovost si Anna uvědomuje, v jaké jsou situaci. „A my, my se máme dobře, lépe, než miliony ostatních lidí. Sedíme si v bezpečí a klidu a takříkajíc projídáme svoje peníze. Jsme tak sobečtí, že mluvíme o tom, co bude po válce… […] Děti venku běhají v tenkých halenkách a v dřevácích na nohou, bez kabátku, čepice a punčoch a není nikdo, kdo by jim pomohl. Žaludky mají prázdné, okusují jednu jedinou mrkev… […] Hodiny bych ti mohla vyprávět o bídě, kterou přináší válka, ale to mě skličuje ještě víc.“ (s.74/ 13.1.1944)
„Papír je trpělivější než lidé,“ vysvětluje genezi deníkových záznamů. (s.20)
Anna dokáže ve svých zápiscích charakterizovat sebe, ostatní členy skupiny, umně popisuje, přesvědčivě uvažuje. Válka ji donutila předčasně dospět. Její vnímání válečných operací je vyspělé, patrně ji ovlivnily názory dospělých, které slyšela při debatách o rozhlasovém zpravodajství. „Nevěřím, že válku dělají jen mocní, jen ti, co vládnou, a kapitalisté. Ne, i malý člověk válku podporuje. Jinak by se národy proti ní už dávno pozvedly! Člověk v sobě má pud k ničení, pud k zabíjení, k vraždění a běsnění, a pokud celé lidstvo bez výjimky neprojde proměnou, bude zuřit válka, bude všecko, co se vystavělo, vypěstovalo a vyrostlo, opět zadupáno a zničeno, a pak to začne nanovo.“ (s.220/ 3.5.1944)
V záznamu z 2.5.1943 (s.88) popisuje, jak vnímá opotřebení věcí. „Matka a Margot vystačily celou zimu dohromady s třemi košilkami. Ty moje jsou tak malé, že mi nesahají ani po břicho. To jsou sice všechno věci, které můžeme přehlížet, ale přesto někdy s hrůzou uvažuji: když máme od mých spodních kalhotek až po otcovu štětku na holení samé opotřebované věci, jak se dokážeme později vrátit opět k předválečnému stavu?“
I když vztahy uvnitř uzavřené skupiny nejsou vždy ideální, tak přání, které Anna dostala k narozeninám v červnu 1943, naznačuje, že si navzájem rozuměly. „Nejmladší ze všech a zas ne malá,/ a přitom abys každé rady dbala,/ máš učitelů víc, než by sis přála.“ (s.91)
Zajímavé je sledovat i vývoj vztahu s Petrem, kterému adresuje v deníku řadu pasáží. „Toužím, stejně jako ty, po svobodě a vzduchu, ale myslím, že se nám za to strádání dostalo bohatého odškodnění. Když jsem dnes ráno seděla u okna a upřeně a bedlivě pozorovala Boha a přírodu, byla jsem šťastná, nic než šťastná. (s.160)
Anna se projevuje jako realistka. „Už jsem ti vyprávěla, že je Moffi pryč? Od čtvrtka minulého týdne beze stopy zmizel. Určitě je už v kočičím ráji a nějaký milovník zvířat si na něm pochutnal. Možná nějaké zámožné děvče dostane čepici z jeho kožíšku.“
(s.219/ 3.5.1944)
Některé historky jsou i vtipné – například popis, jak zubař Dussel ošetřoval paní Daanovou. (s.71/ 10.12.1942) „Paní van Daanová tloukla divoce rukama a nohama kolem sebe, takže Dussel v jednu chvíli pustil škrabátko a… to zůstalo trčet v zubu panován Daanové. […] Celé se to podobalo obrazu s názvem „Mastičkář při práci“.
„Aby nás (Petr) varoval před málo příjemnou vůní, připevnil na dveře cedulku: S.V.P.plyn. Myslel pochopitelně POZOR, plyn, ale S.V.P. mu přišlo vznešenější. Že tím říká S´il vous plait (Račte, prosím), o tom neměl ponětí.“ (s.76/ 5.2.1943)
Deník přináší i obraz každodennosti. „Milá Kitty, zadní dům přijal s radostí zprávu, že každý dostane k Vánocům osminku másla navíc. V novinách sice stojí čtvrtku, ale to platí jen pro šťastné smrtelníky, kteří dostávají potravinové lístky od státu, nikoli pro Židy v podzemí, kteří si mohou kvůli vysoké ceně koupit načerno jen čtyři lístky místo osmi.“ (s.72/ 22.12.1943)
(Triáda, 2004)
…………………………………………………………………………………………….
Millá Kitty, mrzí mě jen jedno, že jsem nemohl sledovat Anniny zápisky až do května 1945, do šťastnějšího konce.
……………………………………………………………………………………………
Čtenářská výzva 2017 - 10. kniha psaná formou deníku

23 23.09.2017

Skvost. Zaujme hned úvodní motto od Johna Donna „Mám pocit, že držím klíč od svého vězení ve vlastních rukou, jako by to byl meč…“
Prostřednictvím náhody (krmení koček) autorka spouští svátečně laděné vyprávění (zasazené do novoroční noci v symbolickém roce) dvou českých rodáků žijících v Kanadě. Odkrývají pohnutou historii svých předků.
Autorka strhujícím způsobem zachycuje život baťovských inženýrů, jejich každodenní dřinu v Indii. Osobní život hrdinů Andronikova prokládá mýty a legendami. Často používá aluze. Celkem otevřeně kritizuje Nietzscheho („A co třeba Nietzsche! (…) Treitschke, Nietzsche, Hitler. Jak se to rýmuje. Opojný mýtus o nadčlověku, který může všechno ve jménu nadřazenosti! Není to šílené?“ s. 87)
Linka o holocaustu je neotřelá – nejen zachycení života v terezínském ghettu, ale i drobné charakteristiky nacistických dozorců a dozorkyň, vytváří mozaiku, která není jen černobílá.
Zajímavé, že po Ráchelině knize jsem sáhl ke knize, jejíž hrdinkou je taky Ráchel.
Zajímalo by mě, jestli Jodi Picoult (Vypravěčka) Satan McCoy (Pekařova dcera) nebo Sissel Værøyvik (Ráchelina kniha) četly příběh Hany Andronikové.

„My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.
(…)
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?“ (s. 281)

23 08.08.2016

Kniha je sice velice čtivá, ale zároveń i dost povrchní. Na jedné straně si autor zakládá na detailech (zavedení jízdy vpravo), na druhé straně čas za protektorátu nechává plynout tak, že čtenář přemýšlí, v jaké fázi válka je.
Líbily se mi pasáže popisující samotnou vilu a motiv židovství. Postupně ovšem autor sklouzává k opakovaným (sexuálním) scénám, na scénu uvádí další a další postavy (bez toho, že by je pořádně charakterizoval). Nejvíc mě zklamala postava Laníka - po něm jsou pojmenovány sice 2 kapitoly, ale místo detailnějšího popisu jeho bezpáteřnosti autor opět sklouzl k sexuálním scénám s kozáckou ženštinou...
Zajímavý je motiv Ondine, ovšem už dříve (a podle mě lépe) ho využila Valja Stýblová - v Ondině prokletí.
V závěru mi vadila role náhody a urychlení děje.

23 22.06.2013

Standingovy metamorfózy jsou neskutečně reálné. Litoval jsem ho, že měl takovou smůlu objevit se pokaždé ve svízelné situaci. Přitom to pro něj bylo vysvobození. Nádherné myšlenky. Překvapilo mě, jak bravurně při omezeném prostoru a času zvládli adaptaci jihlavští divadelníci - http://www.asgstudio.cz/0_menu/index.htm.

23 28.01.2011