triatlet komentáře u knih
Čtenář znalý filmu se asi neubrání srovnání. Když jsem viděl bilingvní jednohubku z nakladatelství kanapka, přistupoval jsem ke krátké povídce skepticky. Ale i malé povídky mohou skrývat silné poselství.
Na rozdíl od filmu není v knižním příběhu romantická milostná linka, nebo je hodně potlačena.
Stěžejní je zachycení jinakosti. Benjamin má quasimodovské rysy, okolí ho nepřijímá. Ale on si svou cestu najde. Líbí se mi, jak aktivní život zarámoval pokusem o studium na Yale a později na Harvardu.
"Banjamin Button vyšel důstojně z kanceláře. Skupinka studentů z nižších ročníků, kteří čekali na chodbě, ho sledovala zvědavýma očima. (...) Z hloučku studentů se ozval tlumený chechot. Benjamin vykročil pryč." (s. 18)
Autor dokáže jednoduše, pomocí pár vět dokonale vykreslit situaci.
"Když se však konečně dočkal a začal s tou dívkou kroužit po vyleštěném parketu v rytmu posledního pařížského valčíku, jeho žárlivý vztek v něm rázem roztál jako papoušek sněhu na slunci." (s. 22)
Pobavilo Hildegardino kastování mužů:
"V pětadvaceti ze sebe muži pošetile dělají kdovíjaké světáky. Ve třiceti bývají neustále přepracovaní. Ve čtyřiceti bývají strašně upovídaní - pořád by jenom vyprávěli nekonečné historky a kouřili přitom jeden doutník za druhým. Šedesát - to už je moc blízko sedmdesátce. Ale padesát let - to jsou ta nejlepší léta." (s. 23)
Autor umně odlehčí situaci jazykovým vtipem.
»"...a co by si podle tebe zasloužilo naši největší pozornost, kromě kleští a hřebíků?" ptal se ho právě Button starší.
"Ta dívka," zamumlal duchem nepřítomný Benjamin zasněně.
"Kladívka?" podivil se Roger Button.« (s. 24)
Líbí se mi, když autor zahrnuje čtenáře.
"Zde ovšem dospíváme k nemilému bodu, s nímž bude radno vypořádat se co nejrychleji." (s. 28)
Pamatuji si vůni pošty, té z 80., nebo 90. let minulého století, kdy jsem brigádničil jak na městské centrále, tak na venkovské pobočce.
"Staří, mladí, velcí, malí,
listonoše každý chválí.
Kdo ho potká, raduje se,
že mu něco nese."
No, při roznášce ve městě jsem trochu bloudil a občas popletl schránky, takže jsem spíš slyšel křik, ale na venkově mě vítaly babičky a dostal jsem výslužku - někde kousek koláče, jinde drobné z důchodu.
Josef Hiršal s Bohumilou Grögrovou a ilustrátorkou Olgou Pavalovou vytvořili nápaditý (i typograficky) příběh, který graduje ve druhé polovině. Poté, co listonoš po polední siestě v lese zapomene schránku a vrací se pro ni druhý den... Jenže v schránce jsou netradiční psaní...
a začíná vtipná identifikace odesílatelů.
Vzpomínky na dětství.
Vzpomínky z pohledu dítěte.
Vzpomínky smutné.
Vzpomínky veselé.
Vzpomínky ze života.
"Včera jsme byly s babičkou v Třebechovicích. Je to jiný než s dědou. Nechodíme do masny na dršťkovou a na tlačenku." (Oříšková čokoláda, s. 59)
"Dneska mi budou tři roky. To už budu velká a nebudu dělat blbiny. Pak vyrostu ještě víc. Budu už brzo dospělá. Těším se na to. Že nebudu muset nikoho poslouchat." (Kaštan, s. 67)
"Děda mě má rád. (...) Akorát jsem ho jednou slyšela, jak povídal strejdoj Pepikoj, že je hrozný, že prej furt zpívam. A strejda se ptal, proč že je to hrozný. A von mu řek, že prej proto, že zpívám strašně falešně. A přitom mě ke zpívání sám poňouká." (Kaštan, s. 68)
Bavilo mě vyprávění,
bavily mě nářeční tvary,
bavil mě poslech audiozáznamu na přiloženém CD.
Radůza mě baví.
Milí autoři,
v závěru své knížky píšete, že jste se snažili vytvořit zábavnou, komplexní knížku, ke které se děti budou rády vracet a nebudou ji číst proto, že musí...
Vězte, že k příběhu Šedíka a Bubi se budou vracet nejen děti.
Příběh Šedíka a Bubi je tak jednoduchý a zároveň tak neskutečně pestrý. Líbily se mi komiksové vložky (různé podoby čepic, nebo běžeckých čelenek mě rozesmály), obrázkově hravé schovávání Bubi nebo nudění Šedíka. Pobavil mě netopýří nezbeda Eda.
.........................................................................................................................................
To nejlepší nakonec aneb splnění Čtenářské výzvy 2018 - kniha vydaná
v r. 2018
Víc než o triatlonu se čtenář dozví o nevybouřených studentských létech, víc než o boji s nemocí pak o partnerské krizi...
Respekt před sportovními výkony R. Malivánka, ale je terapie psaním důvod pro vydání knihy?
Označovat nevěru za polyamorii pobavilo.
I když byla jména některých postav změněna z důvodu zachování soukromí, není těžké na základě výsledkovek je dohledat.
Za nejstěžejnější považuji dva e-mailové dopisy M. Malivánkové.
»Poslední, avšak pro mě důležitá otázka, na kterou hledám odpověď, je: "Proč vlastně je nutné, aby tato kniha, autobiografie, spatřila světlo světa?" Odpověď neznám. Třeba to jednou pochopím. A možná taky ne. Nevěru jsem Romanovi odpustila. Odpustím mu i napsání této knihy? Kdo ví. Jeden totiž nikdy neví. A dva už vůbec ne.«
Až budu příště na Novoměstsku, bude mi v uších znít kantáta Bohuslava Martinů Otvírání studánek.
První knížka, kterou jsem souběžně četl při poslechu audiozáznamu královéhradeckého dětského sboru Jitro. (CD je součástí vydání z r. 2009.)
Studánko, hlubáňko, králko, Rubínko, uchovávej si svou průzračně čistou duši...
"Když studánku
a stružku
vyčistili,
vytrysklo
z hlubin
tolik utajené síly,
že se vody
z břehů vylily
a s květy
objaly."
Mikroliščí poetické pohlazení.
I když je formát kapesní, Holčička shlíží na celý Svět a vzhlíží k Mrakům.
Ilustrace Marie Štumpfové oživují text Radka Malého.
Nápaditá je i typografie.
Zimní pohlazení od Daisy Mrázkové, která (o)kouzlí jak barvami, tak slovy...
... aneb všude dobře, doma nejlíp.
Verše z let 1969 - 1971 sice rozmetala normalizace, ale naštěstí se poslední básně Bohuslava Reynka dochovaly.
Patina vesnického statku vystupuje z veřejí, které nás opakovaně zvou
k návštěvě míst, kde zní ozvěna smutku, podobná modlitbě.
Kdo se zaplete do tenat básnických obrazů, v nichž pavouci spřádají své lovecké sny, uvidí starý chudý statek, ohraničený plůtkem, uslyší básníka, který krátkými větami sdílí své pocity...
"Daleké rytmy
ze samot mlýnů
volají v přítmí
neznámou vinu" (Půst, s. 22)
"Mrak slíbil. Teď se chumelí.
Sníh odívá a nehřeje.
Noc. Naděje se otměly.
Sníh voní. Voní naděje." (Svatý Martin, s. 33)
"Osiřelé tyčky v plotě,
němé struny přibité,
mnoho víte o samotě.
O křídlech nevíte." (Tyčky v plotě, s. 34)
"Je noci strach, je bázeň dne." (Myši, s. 59)
Marcel Pagnol i na malém prostoru dokazuje, jak je velký vypravěč.
Příběh zasazený do období francouzské revoluce nastiňuje útrapy života. Autor dokáže lehce nastínit dobu, charakter postav. Celý příběh naplňuje i název - tajemství je patrné.
Působivé jsou nejen lyrické obrazy "poryv větru, vyvolaný dechem samotného ďábla", rozmlouvání s havranem, ale i povídání syna s postiženou matkou.
Knižní miniaturu zkrášlují ilustrace Jiřího Sopka.
Verše, které dýchají životem
Verše, které voní po domově
Verše, které slyšíte v duši
Verše, ve kterých se zračí i vaše dětství
Verše, které vás pohladí pokorou
Verše, které mluví prostotou
Verše, které plynou jako řeka
"Mám svého zpovědníka.
Už co jsem na svět přišel
je jím od nepaměti řeka.
Řeka života v čase jednom,
v pevně uzavřeném kruhu."
"Sluníčko, naše zlatíčko,
po nebeské dálnici pádí.
Sluníčko, to je sám život,
sluníčko, to je dětství,
sluníčko, to je věčné mládí.
Na nás mile se usměje,
teplými paprsky ohřeje,
na chvíli jako my
v hodině večerní ulehne.
A ráno zase vstává.
Sluníčko, to je má rodná zem,
sluníčko je moje drahá máma.
Buďte se mnou všichni
v hodině první
i v hodině poslední."
Čím míň slanečků, tím víc vtipu.
Místy sice morbidní, ale pěkně vypointováno.
(Přebásnil Radek Malý)
Sešitkové vydání, které se vejde do obálky a může udělat radost školákům učícím se vyjmenovaná slova.
Krátké básničky a příběhy, v nichž jsou zvýrazněna vyjmenovaná slova po p.
"Bába žije v přepychu,
stále chodí v kožichu.
Přepychem se chválí,
i když slunce pálí."
Seznam statí především Františka Bukvaje o Franzi Kafkovi. Nejpodstatnější je vztah k Třešti, kde měl Franz Kafka strýčka.
Součástí je i krátká povídka Venkovský lékař, Kafkův dopis adresovaný z Třeště Maxu Brodovi nebo názory osobností na Franze Kafku.
Škoda chybějícího poznámkového aparátu, ale pro didaktické použití na malém prostoru množství cenných informací.
Variace na "sex, drogy a rock'n'roll"...
Erotika je ve Sněhové královně upozaděna, i když si autor neodpustil (zbytečně?) popsat jednu rychlou soulož. Jako obvykle Cunningham mezi postavy zařadí i homosexuála.
Drogy? I v předchozích románech se objevily, ale ve Sněhové královně "pomáhají" postavám v destrukci... V závěrečném (skvělém) doslovu Ladislava Nagyho jsem se zasmál, když motiv sněhu vidí i v kokainu...
Rock'n'roll. Nebo spíš obecně hudba. Asi nejpodstatnější motiv. Hudba je symbolem cíle, úspěchu.
Kdybych začínal číst Cunninghamovu tvorbu Sněhovou královnou, nevím, jestli bych se těšil na další jeho knížky. Tím, že to je pátá cunninghamovka, tak zapadá do kontextu autorovy tvorby. Na 244 stranách rozvádí vztahy uvnitř úzkého kruhu postav. Děj se nikam neposouvá, čas nijak neplyne. Autor chce, aby čtenář přemýšlel a kladl si otázky. Takže žádná oddychovka.
Autor opět používá aluze - na Paní Bovaryovou a dokáže citace z Flauberta propojit s úryvky z Timesů a Post. Opakovaně naráží na prezidentskou volbu.
Čtivost zvyšuje střídání vypravěčů (typické pro Cunninghama). Výjimkou je prostřední část (Silvestr 2005) na cca 50 stranách zachycuje pár desítek minut před půlnocí - především pomocí dialogu.
Nonsensové verše oplývající hravostí. Líbil se mi dialog královny s králem
v básni Londýnský most nebo počítání v Počtářské ("Každý pán měl sedm žen,/ každá žena sedm tašek,/ každá taška sedm koček,/ každá kočka sedm koťat,/ každé kotě sedm blech.").
Autor umně zakomponoval i sám sebe:
"A tak básně píšu tu,
k potěše všech myšrutů.
Pardon, chci říct myšutů."
Za jazykově nejnápaditější považuji báseň Jací jsou jaci.
"Ale třeba v Tibetu,
tam, jestli se nepletu,
tam je doma zase jak -
a kdybych já k němu přišel,
tvářil by se kdoví jak."
Našinec se při čtení tak nějak potutelně usmívá. Občas je mu smutno, ale víc veselo.
Kdo zná Malou vánoční povídku v podání Divadla v Dlouhé, tak si asi za človíčka dosadí Pavlíka Tesaře. S Malou vánoční povídkou mají etudy společnou hravost.
"Co všechno ti v tom hlase bylo - kolik lidí a kolik vzpomínek, šepot i křik, radost i bolest..." (s. 22)
"Tehdy jste se vešli na malý bílý vozíček - zítra vám možná nestačí naše planeta." (s. 27)
"Velice se mu zalíbilo slovo stanovisko a probudily se v něm velké naděje. Knihu stížností si bral s sebou do postele a stále přemýšlel, nač by si mohl stěžovat." (s. 75)
(Vydání: Mikulov 1996)
Kafkův svět je snový, absurdní, skličující.
Po dnešku vím, jak měl Řehoř Samsa vytapetovaný pokoj. A hlavně jak ho měl uspořádaný.
Proti oknu, jímž se díval do rozkvetlé přírody, rozestlaná postel. U postele psací stůl. Hromada papírů a knih svědčí o tom, že u něj často pracoval.
Z dvou stran jsou dveře. Mezi nimi v rohu skříň. Zaujalo mě, jakou českou klasikou si ji Řehoř vypodložil.
Vedle okna skříňka a zrcadlo.
Dnes jsem našel další klíč k poznání Kafkovy Proměny.
Jednoduchý text, který mohou děti využít při hře na doktory. Dozví se, co je kanyla, nebo dieta.
Pobaví ilustrace, které korespondují s názvem nakladatelství.
Šímův Kaleidoskop si mě doslova našel. Když jsem hledal Šiktancovu sbírku, vypadl Kaleidoskop.
Vzhledem k tomu, že mám rád Šímův obraz Nataši Gollové, který vznikl
v době, kdy randila v Paříži s Tristanem Tzarou (http://www.ogv.cz/stala_vystava), tak jsem si půjčil i Kaleidoskop.
Autor v krátkých glosách popisuje místa, charakterizuje umělce. Asi nejvíc skloňuje jména jako Cocteau, Apollinaire, Tzara, nebo Proust.
Postupně se glosy mění v eseje o umění (s přesahem do politiky).
(D)ocení především zájemci o francouzskou kulturu, o kosmopolitní Paříž
1. poloviny 20. století.
"Ismus je obyčejně širokým programem, heslem, ale to je vše." (s. 43)
"Surrealismus, který není zhusta čistou poezií, to závisí na jednotlivcích, ale který formuluje, co čistá poezie je nebo má být." (s. 54)
"Umění posledního století je největším chaosem, jaký si lze představit." (s. 59)
Časté řetězení neslovesných vět je působivé. "Život. Denní záležitosti lidí. Hluk, shon, práce. Připomínám si Bordeaux, Bayonne, Santander, Billbao. Chaos, barevnost, osobitost, vše sešněrováno strašnou nutností obchodu, disciplínou organizace Avšak historie lidí?" (s. 7)
V závěrečném doslovu, který autor napsal po víc jak čtyřiceti letech, je zajímavá zmínka o překladu Osleplého pštrosa (https://www.databazeknih.cz/knihy/pstros-se-zavrenyma-ocima-305240?show=binfo).