triatlet komentáře u knih
Ve své druhé knize se Hana Mornštajnová na rozdíl od ostatních příběhů věnuje trojici mužských postav, ale jejich osudy stejně utvářejí ženské hrdinky. Z překvapivého prolínání životních osudů jednotlivých aktérů může být občas zmatený i čtenář. Jaká tajemství skrývají zdi Hotýlku?
Příběh z prostředí Osvětimi vyprávějí střídavě Perla a její dvojče Staša. Vzhledem k tomu, že si je jako dvojčata vybral pro své výzkumy „Strýček“ Mengele, často jsou zmateny. Ve fiktivním příběhu americká autorka klade důraz na lyrický jazyk a zmiňuje i skutečná židovská dvojčata, kterým se podařilo přežít.
(SPOILER) Příběh sedmačtyřicetileté rozvedené Marie, docentky literatury, se odehrává podobně jako ostatní Hájíčkovy knihy na jihu Čech. Marie se snaží uspořádat svůj život, především vztah k rodičům.
Zmatený je sen, který se Marii zdá (s. 32), zmatení jsou řemeslníci, kteří opravují dům Mariiných rodičů (s. 86), zmatená je samotná Marie (s. 102, 187).
Švédský spisovatel zachycuje dění ve fiktivním městečku Medvědín, které žije semifinálovým zápasem juniorského týmu. Co se odehraje během jednoho březnového víkendu? A jaký to má dopad na obyvatele malého města? Hokej je metaforou pro život. Jednotliví hráči představují různé typy lidí.
Zmatený je Frak, otec jednoho dvanáctiletého kluka. Frak přemýšlí, co by se stalo, kdyby si jeho syn vybral jiný sport (s. 382). Epizoda ve Frakově rodině ze závěru románu dokládá, jak si autor hraje se čtenářem a často ho překvapí, jak postavy vyřeší krizovou situaci.
Příběh je podobenstvím o svobodě, o válce a míru, o víře v sebe sama. Petr se po smrti maminky upne na liščí mládě, které najde. Když Petrův otec vstoupí do armády, přinutí syna, aby lišáka vrátil do přírody. Jak se Petr a Pax vypořádají se zradou? Při hledání cesty k sobě se občas cítí zmatení.
Trojice dětských kamarádů společně se psem Egonem jsou na stopě ukrytému pokladu. Na hřbitově se snaží zjistit, kdo vykopává staré hroby. Zároveň chtějí odhalit, jaký byl pravý důvod smrti Cecíliiny maminky, která zemřela předchozí léto.
Podtitul románu Bohemia zní Nikdy nenatočený film. Příběh zachycující život českého režiséra působí povrchně i jazykově nepřesvědčivě. Čtenář si může připadat zmatený jako postavy, které nejsou moc sympatické. Za zmínku stojí popis skotské přírody.
román zachycující problematiku potratů. Jaké pohnutky přivedly ženy různého věku do Centra, kde provádí legálně potraty? A proč se tam objevil muž se zbraní? Americká autorka zvolila netradiční formu vyprávění: první kapitola začíná v 17.00, další kapitoly se vrací o hodinu/ hodiny zpět. Předposlední kapitola zachycuje 8.00 ráno, poslední kapitola se odehrává v 18.00.
Na pozadí úmrtí novorozeněte autorka zachycuje každodennost na amišské farmě. Právnička, která se snaží odhalit, kdo novorozeně ubezdušil, se cítí v prostředí sekty občas zmatená.
Povídka obsahující 6 kapitol zachycuje soužití dědy Nuela a jeho vnuka Mánka. Jejich domácká jména jsou odvozena od stejného základu – Emanuel. Mánek chodí do třetí třídy a rodiče ho na víkend přivezou z Prahy do městečka Šeříč. Babičku odvezli do Prahy, takže dvaaosmdesátiletý děda hospodaří s devítiletým vnukem, vzpomíná s ním na klukovská dobrodružství. Děda stojí „bezradný a zmatený“ ve chvíli, kdy se ho Mánek ptá, jak vypadala cihelna, kam si děda jako kluk chodíval hrát.
Není to můj šálek kávy,
to je klišé, které nemám rád.
Nonsensový doušek zábavy
pročtu si však milerád.
Šálek kávy?
Šátek k tomu?
Nebo nonsens jako zákusek?
Nelek se, neutek, zakous, začet... (apokopa v praxi)
Sedm krátkých kapitol odvyprávěných deníkovými zápisky krkavce Emana zachycuje probouzející se jarní přírodu v Kostelní Myslové na Vysočině. Nejmenší čtenáři mohou spolu s dvojicí psích kamarádů pozorovat různé živočichy. Krkavčí vypravěč působí jako moudrá sova, protože na závěr každé kapitoly uvede nějakou zajímavost (o včelách, ježkovi) a přidá i hádanku.
Autorka umně prokládá kapitoly i verši:
„Vy všichni pejsci z psího ráje,
pomozte mi – ta chvíle zlá je,
za vaši věrnou službičku
dám vám nejlepší kostičku.“ (s. 64)
I když český nakladatel nejprve vydal 2. díl ze série, rád jsem se vrátil na začátek příběhu Delilah a Olivera. Sice nejsem cílová skupina, ale Jodi Picoult patří mezi autory, kteří mě nezklamou. A nezklamala ani tentokrát. Posledních padesát stránek získává i jiný rozměr než jen pohádkový únik nešťastné patnáctileté holky…
Pobaví charakteristika: „Asi je hezká s těmi svými stříbrnými vlasy a očima jako fialky, které rostou na louce nedaleko zámku. Ale číslo jejích bot je větší než její IQ.“ (s. 26)
Z příběhů „kniha v knize“ jeden z nejzajímavějších.
Moc hezká je i grafická úprava knížky.
„Číst znamená navázat přátelství. Autor postaví dům, ale čtenář z něj udělá domov.“ (s. 256)
Velikonoční pondělí 1913 napsalo jeden z nejzajímavějších vlasteneckých příběhů českého národa.
František Kožík mistrně charakterizuje Bohumila Hanče. I když… charakteristiku utvářel sám Bohumil Hanč svými postoji, pracovitostí, sportovním duchem, umem a přičinlivostí…
Trochu zarazilo jen přirovnání Hanče a Vrbaty k bohatýrům.
24. březen pro mě znamená i chvilkovou pietu za Bohumila Hanče a Václava Vrbatu.
„Benecko, hrst chalup rozhozených na úpatí Žalého, mívá zimu, která bývá pernou zkouškou. Vichřice žene přes úbočí vlny mlhy. Sníh zasype lidské obydlí často až po střechu. Všechno tam nutí a vybízí, abys dokázal smělé srdce a pustil se s živly do zápasu. (s. 16)
Nápaditý příběh určený pro čtenáře mladšího školního věku si užijí i rodičové nebo prarodičové. S panem Matějem Střelnice se přeneseme do Bambulálie, „ve které snad celý rok pálí slunce a zrají banány a kokosové ořechy“.
„Bum bam, bambule bijou bác,
u nás máme bambule,
bambulí plný tác.
Bum bam, bambule bijou bác,
máme samé bambule,
bambulí je jak nás.“ (s. 41/42)
Pobaví slovní hříčky jako „spal až lijány zelenaly“. (s. 74)
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na Ziburovo detailní líčení a občasné zbytečné odbočky (přirovnání stáří jakéhosi artefaktu k desce Heleny Vondráčkové mi přišlo víc trapné, než úsměvné). Když jsem byl ve vlaku odkázán jen na Ziburovu knihu, tak jsem stránky obracel celkem rychle. Dočítal jsem v začátku koronavirového šílenství, tak jsem si říkal, jak by bylo Ziburovi na cestách asi teď…
Citát v závěrečné kapitole je nadčasový: „Smát se je totiž vždycky dobrý nápad, protože si svět kolem můžeme vykládat tak, jak se nám zachce. Utváříme si ho sami. Právě díky této interpretační svobodě pro mě náročná a fyzicky vyčerpávající cesta obyčejně představovala hezký výlet a mnoho problémů se mi podařilo obrátit v celkem legrační záležitost.“ (s. 286)
Unikátní publikace, která ukazuje manipulovatelnost. Tak jako v 50. letech, kdy děti musely podepisovat petice, ve kterých vyjadřovaly podporu komunistickým monsterprocesům.
........................................................................................................................
Děkuji moderátorům, že zareagovali a nick odkazující na neonacistický číselný kód zabanovali
U podobných publikací bych doporučoval slovo historika, který upozorní na demagogickou podstatu textů.
"Myslím, že jsem už zavětřil všechna dobrodružství, která mě teprve čekala." (s. 28)
Variace na Kafkovu Proměnu. Hlavní hrdina si se svou metamorfozou ovšem dokáže poradit a poutavě a vtipně vypráví, co všechno zažil.
Pobavila mě hlavně kapitola, ve které se setkává se svým psem a matkou.
"Ale vždyť vlastně i teď, ve své nové podobě, jsem pořád sám sebou."
Autorka musela být s mushery v kontaktu, protože věrohodně vypráví příběh zajímavé smečky ze Sedmihorek.
Za drobný nedostatek považuji počeštění slova mašér.
Po úvodní části, která nejmladší čtenáře seznamuje s fungováním mozku, přichází tři Tadeášovy úspěšné pokusy o vymyšlení vynálezu.
Nápadité a zábavné čtení pro nejmladší čtenáře doprovází pěkné ilustrace Zdeňky Řezbové Morávkové.