triatlet komentáře u knih

"Udělat svůj první obrázek, to je jeden z nejnapínavějších okamžiků v životě."

Kuriozitka doplňující Čapkovu činorodost.
V předmluvě se Pavel Scheufler zaměřuje na Čapkovo fotografické období.
V doslovu Bohumil Svozil hodnotí Čapkovu novinářskou činnost.
Soubory fotografií tematicky zaměřené na osobnosti (především pátečníků), zahrádku, kaktusy a Oravu doplňují Čapkovy fejetony.
I když se publikace z roku 1989 vinou brožované vazby rozpadá, jedná se o cenné dílko. Slušel by mu větší formát.
Na základě dochovaných fotografií od Karla Čapka vznikl v roce 1985 dokumentární film Co Karel Čapek fotografoval.

31 19.01.2020

Notový zápis, z něhož by měl radost určitě i sám Mozart.
Petr Sís v pestrobarevném světě svých malůvek čtenáře seznamuje s poutí Wolfganga Amadea Mozarta.

21 14.01.2020

Veskrze originální povídka - úvod pobaví především originálním způsobem vypravěččiny obživy. V druhé části, založené na tajemství a záhadě, autorka se čtenářem rozehrává zajímavou partii. Prostor šachovnice tvoří jeden viktoriánský dům, figurkami jsou jak vypravěčka, tak rodina, která se do domu přestěhovala.
Obálka a celkově grafická úprava navozují tajemnou atmosféru.

ČV 2020 - 11. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa

30 14.01.2020

Ilustrace, byť poněkud temné, jsou zajímavější než vlastní text.

"Jména jsou v tomhle příběhu nedostatkové zboží." (s. 19)

ČV 2020 - 1. Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny

17 13.01.2020

"Život má víc fantazie než já." (s. 124)

Po přečtení posledního slova se rozhostí ticho, které voní po rozkvetlé louce. Čtenář na chvíli ztratí pojem o čase, ale díky kouzelným slůvkům jako je svoboda, dobrodružství nebo fantazie znovuožívá příběh Tomka a Hannah. Vzhledem k tomu, že jsou jejich životy propojeny, tak i vyprávění Hanny, které navazuje na Tomkovo, dotváří tento vzácný knižní celek.
Možná by bylo zajímavé někdy se ke knížce vrátit a číst ji v obráceném pořadí - nejdřív Hannin příběh a pak Tomkův.
Zpočátku mi autorův styl trošku připomínal Amélii z Montmartru, v Zapomenutém lese pak Hobita, celkově putování a metamorfózy asociují Tuláka po hvědách.
Po návštěvě u Voňavkářů jsem propadl svébytnému světu Tomka a Hannah a vlídnému vyprávění.
Nejvíce se mi líbila návštěva v království šeredů.
Ilustrace Jiřího Janíčka jsou baobabsky nádherné.

ČV 2020 - 6. Kniha, která vás zaujala svým názvem

27 12.01.2020

"Přicházíme k Tobě, lide slabé víry,
abys nás posílil příkladem svého života
a zbavil nás našeho neklidu
dnes i v roce příštím. Tvé je dvacáté století,
jež proslulo jmény mocných tyranů
a obrácením jejich loupeživých států v prach.
Věděl jsi, že se tak stane. Učil jsi naději:
protože jenom Kristus je pánem dějin." (Óda na osmdesáté narozeniny Jana Pavla II., s. 59)

K polskému držiteli Nobelovy ceny jsem se dostal díky Bohuslavu Hrabalovi (https://www.databazeknih.cz/knihy/listopadovy-uragan-22995).
Jeho verše jsou složité, metafyzické. Ve čtyřech částech jsou ústředními motivy náboženství, lidská existence a umění.

"Zapomeň na utrpení,
která jsi způsobil.
Zapomeň na utrpení,
která ti způsobili.
Vody plynou a plynou,
jara vzplanou a hynou,
jdeš téměř neznámou zemí.

Občas zaslechneš popěvek v daleku.
Co to je ptáš se, kdo to tam zpívá?
Slunce vychází nevinné,
už je tu vnuk i se synem.
Teď vedou oni tebe za ruku.

Už jenom názvy řek v paměti utkvěly.
Jak dlouho umějí trvat řeky!
Pole tvá úhorová,
s věžemi města snová,
na prahu stojíš sám, oněmělý." (Zapomeň, s. 21)

24 05.01.2020

Obdivuji, s jakou lehkostí autor zvládl zachytit krásu okamžiku a zároveň pětiverší vypointovat:
"koupeš se
zalitá vlasy a měsícem
ryby v němém úžasu
mám vypít jezero
nebo se naučit plavat"

Podobně jako Richard Krajčo kdysi povýšil neosobní sloveso na osobní (pršíš ještě), tak Ondřej Zajac zosobnil sloveso stmívat se:
"stmíváš se
a noční déšť
oživí staré kaluže
solí vyžraná
bolesti jména
slepne mapa paměti"

Popis lesního zátiší pobavil pointou, stejně jako zachycení první lásky, nebo cíl četby veršů v metru :-)

ČV 2020 - 10. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli

21 04.01.2020

Nejnáročnější téma z letošní čtenářské výzvy. Obálka na mě vykoukla právě z ČV 2020, i když z jiného tématu.
Obálka se skutečně povedla...
Vlastní text není vlastně tak hrozný, i když cca 70 % děje se posouvá na základě dialogu. Příběh začíná takřka in media res, bez uvedení příčin odchodu čtenář sleduje útěk náctiletého kluka. Místa, která vymete, jsou tak různorodá, že se vlastně odklánějí od reality.
Druhá část textu sice rozvíjí mírně krimizápletku, ale tu ukončí deus ex machina ve víru nákupů uprostřed předvánoční Prahy.
Jazyk je celkem jednoduchý, floskule vlastně vadí, ale ne tak jako opakující se "horké polibky" :-)
Plusy: rozsah cca 37 stran + sourozenecký a ježíškovský motiv.
Podstatnější plus: vyzkoušel jsem propojení knihovny s nabídkou eknih :-)

ČV 2020 - 15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí

25 03.01.2020

Mile lindgrenovský příběh, ktrerý lze přečíst na tři zívnutí pro dospěláka, na dvojnásobek pro předškoláka :-)
Teta Lotta trochu připomíná paní Láryfáry.
Neposedný Lasse se díky moudré tetě (možná kouzelné) dokáže zklidnit.
Kouzelné jsou každopádně ilustrace Marie Tiché.

ČV 2020 - 9. Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem
»"Já ještě nechci jít spát!" Kdo to tak křičí?«

20 03.01.2020

Původně jsem chtěl Tři zlaté klíče zařadit do ČV 2020 pod 20. bod - kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy. Květina na obálce sice přímo není, ale vzhledem k tomu, jak je příběh rozkvetlý, tak ji vidím za okny domů, které obklopují náměstíčko, z něhož se vydává vypravěč za svým cílem.
Další z nádherných poselství Petra Síse nejen dceři Magdaleně, které věnoval úvodní dopis, ale všem, kteří mají rádi Čechy, Prahu, historii, tajemství.
Autor v knize svébytně zpracoval pověsti o Bruncvíkovi, Golemovi a Hanušovi.

23 03.01.2020

"Myslím, že duše je formovaná čímsi nesmrtelným, co v sobě nese paměť předků, jejich myšlení a cítění a také naši vlastní životní zkušenost. Na rozdíl od hlavy a srdce pak duše ví, jak se popasovat se životem."

Tak jako bylo radostné setkávat se s Jiřím Stránským živě, tak je radostné číst jeho myšlenky. Libuše Koubská vede rozhovor přirozeně. Jednotlivé části oddělují fotografické přílohy.

Dojemné je vzpomínání na manželku Jitku, ať už prostřednictvím informací o novele Stařec a smrt, nebo citováním slohové práce vnučky Antonie (babičku si zahrála v televizním filmu Balada o pilotovi).
Opět ožívá muklovské vzpomínání, při němž Jiří Stránský vzdává hold např. Janu Zahradníčkovi, Františku Křelinovi nebo Josefu Knapovi.

ČV 2020 - 18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou

29 03.01.2020

"Povídá pondělí úterku:
Vítr mi odnesl utěrku"

Kdo chce vědět, co úterý středě zvěstuje,
sbírkou vtipných veršů hnedle listuje.

Pobaví hravé texty, závěrečné limeriky,
doprovodné ilustrace odpovídají ztřeštěnosti,
překvapí i zhudebnění některých básniček.

ČV 2020 - 2. Kniha, která má v názvu den v týdnu

21 02.01.2020

Podobně jako loni začínám nový rok knížkou Marky Míkové.
Při čtení krátkých příběhů tří babek mě napadalo, že v avantgardním zpracování postoupila Marka Míková výš než v předchozích knihách. Představoval jsem si, jak by jednotlivé příběhy babek vypadaly v divadelní dramatizaci. V doslovu Pavly Jonssonové, která vystupuje s Markou Míkovou v jedné kapele, pak objevím slova jako avantgarda nebo představy o animovaném zpracování :-)
Pobavilo mě, jak Pavla Jonssonová charakterizovala jednotlivé členky kapely a přidala k nim prototypy babek – Zelí, Vomáčkové a Kvasničkové.
Marka Míková do deseti krátkých příběhů zakomponovala pokaždé i písňový text. Líbí se mi, jak si autorka hraje se slovy. Příběhy jsou nápadité, úsměvné. Pobavil mě zážitek o cestě do divadla, ale kdybych měl protézu, tak by mi u příběhu Zuby jistě vypadla :-)

ČV 2020 - 12. Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x
v Přečtených
(k. 3. lednu 2020 v Přečtených 4x)

22 02.01.2020

Obálka zaujme na první pohled – v popředí vlčí máky, které tvoří rám krajinomalby. Až na druhý pohled jsem objevil hlavní postavu mikropříběhu – Týnka, který putuje českými luhy a háji, ale dostane se i do Prahy. Jeho cesta je uvozena verši české hymny. Týnek se setkává s různými rostlinami a živočichy a v závěru se naplňuje známé „Všude dobře – doma nejlíp“.
Součástí knihy jsou i informace o vzniku české/československé hymny,
o autorech, o státních symbolech. Samostatně je ke knize přiložen nápaditý pracovní sešit.

ČV 2020 - 4. Kniha, která má na obálce květinu

24 02.01.2020

"Chybuji, chybuješ, chybujete...
K čemu nám vlastně chyba je?

Chybovat, to není vůbec k zlosti,
chyby nám přináší i zkušenosti.

Chybujeme, chybujete, chybují.
Kdo se učí, ten chyb se nebojí." (s. 19)

Jsem rád, že si mě tahle útlá sbírečka v knihovně našla a že jsem mohl autorku i její knížku přidat na Databázi knih. Knížka sice neobsahuje ISBN, ale rozhodně stojí za pár minut času.

I když zní úvodní cíl naivně,
autorka ho naplňuje výstižně.
Zajímavá inspirace k veršování,
nebo minimálně k prolistování.

"Abeceda naše, krásná, česká...
Má třicet čtyři písmen a já dneska
se rozhodla, že všechna oslavím.
Na každé z těch písmenek
pár veršů vymyslím.
Už jenom třicet tři písmen zbývá.
»A« se na nás z úvodu této básně dívá."

Věra Mirčevová oslavuje obyčejné hodnoty jako je poděkování, radost, domov, nezapomíná ani na venkovského voříška.
Doba vzniku sbírky se odráží v básni Hlinka... ("Včera byl, dnes už není./ Idol hokeje i národa./ Toť života je kruté překvapení.")

Sbírka je uvozena citátem z knihy FENG-ŠUEJ o Fénixovi. Doslov autorka zveršovala a Fénixovi vzdává hold.

ČV 2020 - 14. Kniha básní

14 02.01.2020

Po dánském autorovi zůstávám v dánském prostředí.
Americká autorka vytvořila příběh, který citlivě zachycuje téma holokaustu. I když je samotný příběh fiktivní, čtenář si dovede představit neutěšenou dobu.
Obdivuji, jak autorka dokázala pracovat s motivem běhu. Měření běžeckých sil na ulici v úvodní kapitole (Proč utíkáte?) nabývá význam ve 13. kapitole (Běž! Běž co nejrychleji!).
Další z motivů, které autorka dokonale využila, je vztah Dánů ke králi Christianovi X. nebo pohádka o Červené karkulce.
Líbilo se mi vylíčení města a venkova.
V doslovu autorka vysvětluje, čím se inspirovala.

ČV 2020 - 7. Kniha o holokaustu
Líbilo se mi vyobrazení města a venkova.

29 02.01.2020

"Na štěstí je něco zvláštního
člověk je docela rád
když ho někdy potká
ale taky nesvůj..." (Štěstí, s. 28)

Průřez tvorbou Bennyho Andersena představuje autora jako básníka všedního dne, který si dokáže hrát se slovy a zaměřit se na nejobyčejnější motivy (např. hra s čísly v básni Dezinfektor nebo vnímání čas v básni Čas).
Pobaví pointa v básni Dieta, vystavění textu v Poslední básni na světě a především v Líném básníkovi ????

Občas se objeví i narážky na dánství:
"Jako Dán by se člověk občas měl
utrhnout od poklidných rovin a rozjet se do hor
trénovat rozhled a závrať." (Mnohem nižší pole, s. 66)

"Narodil jsem se s řevem
s jekotem přijal křest
brečel jsem když jsem dostal výprask
řičel jsem když jsem dostal žihadlo
ale postupně jsem se podánštil
naučil jsem se usmívat na svět..." (Úsměv, s. 30)

Občas převažuje cynické vnímání, autor se zamýšlí nad konečností života.
V závěru proti sobě stojí básně Nic a Všechno.
"To je všechno
o nic víc nejde."

ČV 2020 - 13. Kniha od dánského autora
(věnováno Caroline Wozniacki)

13 02.01.2020

"Už je tu Evžen, sotva postřeh
vrátného v zlatě, v šarlatu,
vzal mramorové schody po třech,
odfoukl smítko ze šatů,
vchází..." (s. 24)

Postava Evžena Oněgina má zničující sílu a vede do záhuby nejen své okolí, ale i sám sebe.
Alexandr Sergejevič Puškin (i překladatelka Olga Mašková) propracovanou formou mistrně charakterizoval(-i) ruskou společnost.

"Chorobou, na niž jednou zhynem,
nezjistí-li se příčina,
po našem CHANDROU, jinak
SPLÍNEM,
nakazil se můj hrdina
pomalu sice, ale jistě...
ne že by si snad božekriste
chtěl vehnat kulku do čela,
chuť žít však ztratil docela...
Childe-haroldovsky chmurný, bledý,
jak přízrak, když se objeví,
whist, klípky, něžné úsměvy
či vyzývavé nápovědi,
nic nechce znát, nic nevnímá
nepřítomnýma očima." (s. 29)

Líbí se mi, jak autor zapracoval do příběhu vlastní subjekt:
"Hloubal jsem dlouze nad koncepcí
a pohroužil se do plánů,
poéma mezitím je vepsí,
mám prví hlavu románu.
Pročetl jsem to předůkladně
přesto mě ani nenapadne
opravit spoustu sporných míst,
cenzura vezme si svůj list
a kritika už beztak neví,
co rozcupovat do dřeně...
Jdi, moje novorozeně,
ke břehům milované Něvy,
vysluž mi se slávou i rub:
křik, žvásty, sliny křivých hub!" (s. 38)

32 31.12.2019

"Život je teď jako prázdná láhev od kečupu, nic tam nezbejvá a nemá to smysl, můžete dovnitř strkat nůž celou věčnost a snažit se aspoň trošku vydolovat, malinko něco vyškrábnete, ale nikdy toho nebude dost, aby vám to vystačilo..." (s. 104)

Čtyřiadvacetiletý prosťáček Jehnsey se chová podobně jako filmové postavy Otík (Vesničko má středisková) nebo Václav (Václav). Ve světě, přesněji v mikrosvětě je vinou prostoduchosti ztracen. Tápání se prohlubuje po ztrátě rodičů.
Styl vypravování z pohledu Jehnseyho je podobný Forrestově (Forrest Gump) nebo Charlyho (Růže pro Algernon). Pokud čtenář přijme tento svébytný způsob (občas Jehnsey nahlíží sám na sebe bez jakékoliv účasti), pak dostane trefné podobenství o vztazích na vesnici/ maloměstě.
Bylo zajímavé sledovat Jehseyho úděl. Chování některých postav ve vztahu k půdě a majetku odráželo i poměry v Česku.

23 31.12.2019

"Zasněžená Praha! Takhle jsem ji už dlouho neviděl. Sníh sice částečně zakryl její španělské barvy, ale zato ji ozdobil tolikerými závoji, že srdce nad tou krásou usedalo."

Pár črt Jaroslava Seiferta o sněhobílé Stověžaté doplňují desítky černobílých fotek Oldřicha Rakovce.
I když se příroda za oknem momentálně spíš zelená, tak atmosféra Rakovcových fotografií i Seifertových slov přenese čtenáře na práh 70. let, kdy oba umělci uvažovali o společném díle. Bohužel vinou normalizace publikace vyšla až po jejich smrti.
Jaroslav Seifert skládá hold například Františku Hrubínovi nebo Vojtěchu Hynaisovi.

"Co všechno zavál sníh! Všechno. Minulost i přítomnost, staré děje i to, co žijeme dnes ve svých krátkých a pospíchajících životech."

23 30.12.2019