trudoš komentáře u knih

Svižně napsané, ale na můj vkus zbytečně rozsáhlé. Neustále se tu sice něco děje, jenže ústřední dějová osa je přes všechny řeči docela prostá a bez výrazných komplikací skončí dle očekávání. Zároveň se nedokážu zbavit dojmu, že když se píše o postiženém, automaticky to knize zajišťuje precedens nedotknutelnosti a nelze se na ní dívat skrz prsty, aniž byste se nedostali do pozice opovrženíhodného plantážníka, po němž i hodit kamenem by byla škoda.
Naštěstí Matthew Dicks toho nijak nezneužívá, na druhou stranu ale taky nepracuje na doraz s nabízeným potenciálem. Až mi přišlo líto promarněných možností, které svět imaginárních kamarádů nabízí. Zpočátku se autor pustí do atmosférické fantastiky gaimanovského střihu, aby pak v polovině zvolna přesedlal na čistě thrillerovou zápletku. To jak mění styly, má bohužel za následek, že ani jedno není dotažené zcela do konce. V důsledku by nápady bohatě vystačily na novelu, ovšem v tří set stránkovém rozpětí to pro mě nějak potratilo na kouzlu.

6 28.04.2016

V alternativním světě plném magie vyšetřuje neodolatelný gentleman lord Darcy zdánlivě neřešitelné zločiny. K ruce má asistenta Seana O'Lochlainna, který techniky forenzních věd nahrazuje čarodějnickými rituály. A Darcy? Ten se zásadně řídí smyslem zvaným dedukce - sám O'Lochlainn mluví o lordu jako o člověku, který má talent prohlédnout jádro případu a pak už jen rekonstruovat jeho průběh.
Tajuplné záhady s jednoduchými pointami a elegantní vystupování ústředního hrdiny, to vše tvoří svéráznou kombinaci Sherlocka Holmese, Nero Wolfa a Hercule Poirota, šmrncnutou notnou dávkou fantastiky. Co se týče příběhů samotných, není příliš co kritizovat. Kouzelná atmosféra a sympatické postavy totiž vtipně zastiňují prohřešky stran dějové logiky i vyšetřovacích metod. Navíc plusem knihy je fakt, že obsahuje veškeré texty, které Randall Garrett s Darcym napsal. V rámci toho je jen trochu škoda ne zcela využitého potenciálu nápaditého světa, jehož kulisy si vyloženě říkají o další detektivky.

6 25.04.2016

Jak nemám staré komiksy pro jejich ukecanost příliš v lásce, tohle souborné vydání Spider-Mana mi sedlo jako ulité. Jistě, v některých momentech je to drobet patetické, obzvláště když Peter Parker zase jednou brečí nad svým údělem hrdiny. Ale jinak zábavné a nostalgicky úsměvné. Dokonce se ani nekoná obligátní komentování probíhajícího děje „teď použiju tudlecto, co umí suprové tohleto a udělá to támhletomu ošklivé todlecto“.
Ono je vůbec znát, že Stan Lee k příběhům nepřistupoval s takovou vážností jako třeba k X-Menům, Fantastic Four nebo Avengers. Takže i když jsou ty komiksy naivní a hloupoučké, jsou mile naivní a hloupoučké. Až mi přijde, že si autoři často záměrně utahovali ze sebe, ze superhrdinů i ze čtenářů samotných. V důsledku příjemný návrat do šedesátých let, který k mému překvapení funguje dodnes. Není proč se divit, že se Spider-Man tak dlouho udržel na vrcholu popularity v marvelovské továrně na sny.
Jen ty úžasné americké úsměvy mě ještě nějaký pátek oslepovaly ve snech.

6 21.04.2016

Poznaný ďábel v sobě kloubí prvky drsné školy s noirovou fantastikou, v níž nikdo není bez viny. Hrdina románu přijme zdánlivě jednoduchý případ a ten mu nejenže přeroste přes hlavu, ale málem jej o ni i připraví. Výsledkem je hutný příběh z temných koutů moderní společnosti, o kterých sice víme, ale raději bychom nevěděli.
Nesporný talent Mikea Careye jsme měli možnost poznat už v komiksovém cyklu Lucifer, volně navazujícím na sandmanovské universum Neila Gaimana. Postavou soukromého očka Felixe Castora se však víc přiblížil k pekelně cynické sérii Hellblazer, ve které též nějaký čas působil jako scenárista. Práce s atmosférou je pro něj i zde v mnoha ohledech důležitější, než vycizelovanost postav a zápletky, což mu u mě protentokrát kupodivu i prošlo. A třeba ve srovnání se Simonem R. Greenem drží jeho svět víc pohromadě, oproti Jimu Butcherovi se zas nebojí přitvrdit na zlověstnosti. Lidská krutost a bezohlednost jsou vděčná témata a Carey je umí využít beze zbytku. Navíc s humorem.

6 09.04.2016

Iain Banks tentokrát představuje svět, ve kterém lidé žijí na zdánlivě nekonečném mostě. Každý člověk zde má svůj ohraničený úkol, svůj ohraničený život a své ohraničené touhy - takové malé ozubené kolečko v obrovském všepojímajícím kolosu. Když se tedy objeví pan Orr, který neví kam patří, je to trochu záhada. Pomocí výkladu snů se snaží zjistit o sobě trochu víc, jenže jak se jednou zapletete se sny, jste na nejlepší cestě přijít o příčetnost...
Most je natolik zvláštní knihou, že ji lze snadno odpálit jako výplod šílence, stejně jako citovat při intelektuálních dýcháncích. Dějová linka takřka žádná, spíš se jen klouže po povrchu příběhu, jehož jádro si člověk musí domyslet sám. Základním stavebním kamenem jsou hravé dialogy, surrealistické situace a především čtenářská odolnost. Po jazykové stránce předvádí autor fantastickou akrobacii, která pro mě však ztratila na kouzlu, když jsem se v románu ztratil rychleji než Alenka v říši divů. Čtení rozhodně pro ostřílenou a otevřenou mysl.

6 20.03.2016

Přestože je mi tematika z duše nepříjemná, musím Benjaminu Alire Sáenzovi přiznat, že vysmekl nečekaně dobrý milostný příběh dvou chlapců. Jeden o své homosexualitě ví a ten druhý jej kvůli tomu nezatracuje, ale do postele s ním jít neplánuje. Kamenem úrazu je ovšem nevyužitý rozsah. Ač zaplněn spoustou slov, jeho obsah by šel shrnout do odstavce. Emoční vata je však podána čtivě a z převážné většiny tvořena smysluplnými dialogy. Navíc se autor nepotřebuje uchylovat k erotickým scénám, ani kýčovitému melodramatu, což osobně oceňuji. Vystačí si s klukovskou přímočarostí, která čtenáři uhrane, ať už je jakékoliv sexuální orientace. Samotný základ je o hledání sebe sama, určování priorit a důležitosti přátelství, to vše v nejsložitějším období - když se puberťák mění v muže.
Hodně se mi mimo jiné líbil motiv dospělých, kteří často jednají v dobré víře, co je správné a co ne. Sami pak občas musí toto přesvědčení přehodnotit a před dětmi přiznat, že i oni jsou jen lidmi, kteří chybují.

6 27.02.2016

Těšil jsem se na regulérní válku americké armády s drogovými kartely a místo toho obdržel kýčovitou story o prohnilých teroristech a hrdinných vojácích. Víceméně slabota, Tom Clancy a Peter Telep jsou sice silní v jednotlivých scénách, ale příběh postrádá konkrétní dějovou linii. To je často způsobené tím, že autoři jednoduché věci dělají komplikovanými a komplikované jednoduchými. Vyprávění připomíná sled akčních scén, přičemž nějaký tvar začne celek nabírat až v posledních stech stranách. Navíc je román zalidněn obrovským množstvím postav, z nichž valná většina je čistě vedlejších. Dělat si průběžně přehled v tom, koho sledovat a koho vypouštět, byl vpravdě nadlidský úkon.
Ale při vší kritičnosti musím přiznat, že některé dílky skládačky občas chytly. Po řemeslné stránce to též docela jde, i když charakterizace postav je dost ubohá - vojáci jsou svědomití a obětaví, zločinci bezcitní a krutí. V důsledku to tak celé evokuje nízkorozpočtový akční film, prokládaný spoty na službu vlasti.

6 25.02.2016

Čekal jsem superhrdinskou slátaninu, ale scénáře Granta Morrisona jsou překvapivě srozumitelné, zábavné a lidské. Kdyby se postavy oprostily od svých maškarních kostýmků a nehráli si na uvědomělé spasitele lidstva, bylo by to geniální. Proto musím před autorem smeknout svůj afro příčesek; vzhledem k tomu co dokázal s materiálem, který měl k dispozici. Je komický, ale ne přihlouple parodický, je megalomanský, ale ne přehnaně patetický - prostě tak akorát, od všeho trochu. Slabinou je, že z univerza DC zná obyčejný čtenář jen postavy Supermana a Batmana. Zbytek skvadry (Wonder Woman, Flash, Aquaman a Martian Manhunter) se sice v posledních letech do všeobecného povědomí dostal, ale pouze natolik povšechně, že se ví o jejich existenci a to je všechno. Přesto příběhy fungují i bez znalosti historie a například nové inkarnace Green Lanterna a Green Arrowa jsou vážně skvělé, přičemž potěšilo i kratičké Hitmanovo hostování. Navíc se opět dokazuje, že největší šéf ze všech bude vždycky Batman.

6 24.02.2016

Truhla ze Zálivu smrti není knihou příliš rozsáhlou a to se podepsalo i na povídkách samotných. Zatímco Šestačtyřicátej je - ohledně jednoduchosti zápletky a pointy - textem zcela vyváženým, pro mnohé bude zklamáním kvůli absenci fantaskního motivu. Osobně si však myslím, že jde o jednoznačně nejlepší kousek v celé sbírce. První i třetí příběh (Smrt je jenom slovo a Truhla ze Zálivu smrti) pak trpí společným nešvarem - v rámci dlouhého úvodu je finále drobet nevyrovnané, takže ze zpětného pohledu se cesta k jádru pudla zdá být zbytečně komplikovaná. Navíc v případě třetí povídky je pozadí celé legendy příliš kýčovitě přitažené za vlasy.
Silnou stránkou Svatopluka Doseděla je ovšem stylistika. Bez problémů dokáže během okamžiku vtáhnout do děje a vyplivnout, až když je po všem. A přestože se historky v některých případech nesou až moc nuceně ve stylu Dana Browna, v samotném vyprávění netahají za uši a fungují přesně dle potřeby. Ideální volba pro ukrácení jednoho dvou propršených večerů.

6 22.02.2016

Otec a syn Kellermanovi patří ve Spojených státech k literární špičce na poli moderního thrilleru. V románu Golem z Hollywoodu spojili své síly a lásku k judaismu, z čehož vznikla detektivka říznutá fantastikou, kdy regulérní kriminální zápletku komplikují staré legendy. Naneštěstí pěti set stránkový rozsah dělá z detektivního pátrání lehce únavný maraton. Morbidní atraktivnost, kterou jinak příběh rozhodně má, zpomaluje i fakt, že místo hledání pachatele bestiálních vražd se víc prostoru věnuje identifikaci jeho obětí. To alespoň trochu kompenzuje vypsaná stylistika a vtipné průpovídky hlavního hrdiny, přičemž dost povedená je i rozsáhlá část odehrávající se v pražských uličkách.
Největší slabinou knihy tak nakonec zůstává její cílová skupina. V USA tomu bude pravděpodobně jinak, ale obávám se, že v Čechách se najde jen pramálo židovských čtenářů, libujících si v béčkových thrillerech. To je jako byste chtěli ortodoxního katolíka přesvědčit, že Da Vinciho kód je fakt super skvělá věc.

6 18.02.2016

Milá detektivka z prostředí anglických studentských kolejí předviktoriánského období, se skvělou atmosférou, ale nepříliš výraznou zápletkou. Začátek je velmi slibný, dostáváme se na Oxfordskou univerzitu, abychom pátrali po duchovi a příčinách šílenství jednoho studenta. Naneštěstí děj brzy začne stagnovat, což trvá bratru dvě stě stran, než se Andrew Taylor dostane ke kýženému finále. To je sice solidní, ale vatu uprostřed mi to nijak nevynahradilo.
Autor navíc trochu násilně nasadil ohlávku vyšetřovatele bývalému knihkupci. Nápad fajn, ale detekční predispozice logicky nula nula nic. Hrdina je tu spíš pro svůj intelekt a antiduchařské přesvědčení, než pro cokoliv jiného. Ač uvěřitelně a živě vykreslen, chybí mu pověstný říz, jenž by jeho postavě dal nějaké osobitější charisma. To ostatně platí pro většinu aktérů románu. Nakonec až různí sluhové a služky ve vedlejších rolích byli ti, kteří si mě pro svou selskou otevřenost získali v příběhu nejvíc. Ale jinak příjemné noční čtení.

6 16.02.2016

Přes potenciál, kterým kniha bezesporu disponuje, je nakonec především klasickou špionážkou. Příběh agenta, který se seznamuje s hrůznou realitou nacistických Spojených států, je čtivý se vším všudy - krátké kapitoly, rychle ubíhající děj, reálné vsuvky. Se syrovostí vykresluje USA, jak by mohly vypadat, kdyby se dějiny odehrály trochu jinak. Pro některé bude možná zatěžko uvěřit vizi, v níž vypálení „negerského“ či „židáckého“ obydlí a oběšení jejich majitelů rovná se průběh šťastné rodinné sešlosti, jenže ono se stačí ohlédnout nějakých sedmdesát let nazpátek a zjistíme, že autorova fantazie má oproti realitě ještě co dohánět.
Pravdou ale je, že kdyby se román omezil o alternativní historii a odehrával se pouze v Německu roku 1940, na zápletce by nebylo třeba nic měnit. Daniel Easterman sice předloží čtenáři ochutnávku ze svého nápadu, nijak ho však nerozvine. Kde Otčina Roberta Harrise rozehrává důsledky vítězství nacismu, tam K pouze přehraje dějovou linku a zvonec, pohádky konec.

6 13.02.2016

Tuzemské armádní prostředí zvládla sice Monika Maratová ukázkově, ale s postavami je to už horší. Jejich jednání a motivace jsou jak vystřižené z béčkových filmů o drsňácích s citlivou duší. Navíc zápletka, ač sympaticky jednoduchá, je naprosto nesmyslně roztažená na tři sta sedmdesát stran. Na těch průběžně sledujeme různé druhy mučení hlavního hrdiny, než se konečně dostaneme do finále, ve kterém jim to všechno vrátí i s oplatky.
Těšil jsem se alespoň na ty kulisy AČR, ale ty tu hrají tak okrajovou roli, až je s podivem, že je autorka do příběhu vůbec zatahovala. O to víc, když pracuje s mužským osazenstvem, jemuž do hlav vkládá ženské emoce (obzvláště etuda s vojáky, kteří jsou pohoršeni tím, že někdo chodí za šlapkami, mě málem rozplakala). Ona vůbec charakterizace komparzu je dost prostinká, až připomíná klukovskou hru na policajty a zloděje, ve které je jedna strana křišťálově čestná a druhá prohnilá do morku kostí.
Škoda, záměr dobrý, ale jinak pro mě řemeslně nezvládnutá nuda.

6 04.02.2016

Čaroděj Harry Dresden si mě získal už svým prvním dobrodružstvím a každá další kniha jen utvrzuje mou oblibu celé série. Není to žádný literární zázrak, možná spíš naopak krásná ukázka toho, jak pět set stran vyplnit vatou. Ale zas vatou, která se čte jedním dechem. A na rozdíl od žánrově podobných příběhů Johna Taylora od spisovatele Simona R. Greena, Jim Butcher umí ty stránky vyplnit dějem, který alespoň někde začne i skončí, takže nepřipomíná pouze lunaparkovou jízdu na řetízáku.
Temná hrozba se zaměřuje na duchy a lehce navazuje na zápletku prvního svazku. Dějově mi přišla o chlup lepší, ale to je zcela věc vkusu - důležité je, že autor si drží laťku nastavenou stále stejně vysoko, a jestliže vás bavila Bouřková fronta, bude vás bavit i tenhle díl.
Velké plus si u mě konkrétně tenhle román získal závěrem, který nejen že rapidně zamíchal vztahy mezi hlavními hrdiny, ale navíc vytvořil poměrně zásadní zlom v celém cyklu.

6 18.01.2016

Ti, kdo tvorbu Warrena Ellise sledují byť jen zpovzdálí, vědí, že jako autor je tvůrce vpravdě nepříčetný (myšleno v dobrém slova smyslu). Dokáže navodit atmosféru natolik depresivní, že samotné dýchání vám přijde jako marnost nad marnost, stejně jako umí rozesmát jednoduchými popisy, při kterých mimoděk propukáte ve zběsilý smích. Jeho nejsilnější zbraní jsou pak cynické dialogy mezi postavami, jízlivé metafory na konto moderní společnosti a především archetyp neústupného hrdiny, který navzdory všem překážkám šlape stále vpřed, i když si tím často kope vlastní hrob.
Soustrojí smrti je uhrančivým čtením, které mě zklamalo pouze po stránce překombinovanosti zápletky, s čímž souvisí i prostinké vyústění. Pointa příběhu by totiž v důsledku víc slušela novele, než tří set stránkovému románu. Ovšem holdujete-li drsnému humoru a sebeironii, tohle klopýtnutí šmahem odpustíte. Jestliže se však ošíváte nad nějakým tím vystřeleným mozkem a občasnou vulgaritou, neměli byste s knihou ani začínat.

6 14.01.2016

Problém Evangelia prokletých je především v tom, že nemá zdaleka takový spád jako žánrově podobné romány Jamese Rollinse či dua Douglas Preston & Lincoln Child. Přitom si osobně myslím, že po stránce stylistiky je na tom Mike Carey oproti jmenovaným daleko lépe. Jenže příliš mnoho informací, které se čtenáři snaží zprostředkovat, jde na úkor akce, která pak často přichází jako blesk z čistého nebe, aby se vzápětí zase schovala na stovku stran do kouta.
Na druhou stranu autor je bravurní mystifikátor a to zde zúročuje se vším všudy. Jeho znalost mytologie i historie je doslova omračující, což si uvědomují především ti, kteří zbožňují - jako třeba já - jeho Lucifera či Mezi řádky. Zde takové kejkle nepředvádí a možná proto zarytí skeptici zůstanou trudomyslní. Navíc to co mu ve fantastice funguje dokonale, se paradoxně v mainstreamu najednou zdá laciné a lehce komické. Ovšem ti, kteří čtou pro potěšení z nových, pestrobarevných konspirací, nebudou mít s jeho fabulací nejmenší potíže.

6 13.01.2016

Živit se jako nájemný vrah nijak zvlášť neladí s morálkou, ale když žijete ve světě ovládaném tyranskými Dragaerany, není to zas tak špatná práce. Obzvláště když většina vašich cílů jsou právě Dragaerané. Nečekané zakázky ovšem vždycky znamenají nějaké problémy - a tentokrát problémy hrozí přerůst v pořádný masakr, kdy pojem „spokojený“ znamená mrtvý. V tom lepším případě.
Americký spisovatel s kapkou maďarské krve stvořil sympatického hrdinu, který si se svým věrným kamarádem dráčkem (a teď v tom nehledejte žádnou metaforu) skoro každých pět stránek vyměňuje ironické poznámky. Přičtěte nenáročnou zápletku s rychlým dějovým spádem, nulové zabředávání do komplikovaných popisů či psychologických rozborů a povedený společenský systém. Vyjde vám sice průměrná, ale jinak příjemná fantasy na jeden dva večery. Pro někoho možná málo, ale jako chvilkové odběhnutí od velkolepých majstrštyků přesně tak akorát.

6 09.01.2016

Komicky prostinké až naivně jednoduché, přičemž právě díky tomu docela milé. Taková odpočinková záležitost, která příliš nezavaří mozkové závity a přitom splní zamýšlený účel, jestliže se vám tedy nezastaví pumpa kdykoliv narazíte na červenou knihovnu. Co však knize přeci jen odpustit nedokážu, je naprostá absence dějové originality či alespoň pokusu vyhnout se byť jen jednomu jedinému klišé. Stejně tak rozsah je v rámci prostoduchosti zápletky, nesmyslně nadsazený. Osobně mi ale hlavně chyběl humor, který by vanilkově erotickou harlekýnku trochu odlehčoval. On tu sice nějaký je, ale na úrovni jemného špičkování mezi ústřední dvojicí milenců, což působí stejně prvoplánové, jako celý jejich vztah. Smyslnost tak pro mě postrádala cokoliv, co by ji nějak zásadně odlišovalo od slabšího průměru, ovšem totálně odzbrojila slaďoučkou kýčovitostí vyprávění („Dostaneme se spolu až tam, kde se rodí hvězdy...“), kterou si prostě nelze nezamilovat.

6 08.01.2016

Některé texty s věkem neztrácejí nic ze svého kouzla, jiné jednoduše zaniknou s dobou, se kterou jsou pevně svázány. Běh času je neúprosný, o čemž by podle mě právě Třicet devět stupňů mohlo přednášet. Jistě, je to staré a člověk by k tomu měl přihlédnout, ale znám spoustu letitějších textů, které i s odstupem let fungují na jedničku, takže není důvod, proč bych zrovna v tomto případě měl ignorovat počínající invaliditu.
I když úvodní zvrat navnadí kouzelnou přímočarostí, přiznám se, že jsem záhy upadl do osidel nudy, která mě nepustila celých sto padesát stran. John Buchan si vlastně v ničem nezadá s naším Léonem Cliftonem, snad jen, že prvek náhody u něj nehraje takovou roli a k vyprávění potřebuje více stran. Nezáživné zápletce připomínající naivní dobrodružný film pak nasadí korunu vynuceným finále rozehraným v jednom odstavci. Prostě milý, ale nenáročný standard, postrádající dějovou nápaditost a hlavně atmosféru doby, která bývá pro romány z počátku 20. století tak příznačná.

6 01.01.2016

Práce Franka Millera na Daredevilovi v letech 1979 až 1983 je dnes prakticky legendární. Možná proto byl pro mě nakonec Rok jedna drobet zklamáním. Autor v něm totiž kupodivu neříká nic nového, jen rekapituluje události již známé. A i to sledujeme tak trochu z rychlíku, obzvláště pak scény, které utvářely hrdinu samotného - jeho nehoda a ztráta zraku, výcvik u Sticka, setkání s Elektrou a podobně. Přičemž některé etapy mají dohru až v pozdějších letech, takže narážky ocení spíš jen znalci.
Album rozhodně bude k užitku, pakliže o postavě Muže beze strachu nic nevíte. Je-li vám však stručná historie známa, asi zamrzí, že o tom, co by vás zajímalo, komiks nepojednává. Jak si Daredevil od píky budoval svou pozici v Hell's Kitchen. O prvních úspěších a prvních prohrách. O vzestupech a pádech. O budování nezlomného charakteru. O příčinách i následcích... prostě to všechno, co obsahuje tematicky podobný Batman: Rok jedna a Daredevil: Rok jedna postrádá.

6 27.12.2015