trudoš komentáře u knih
Spokojenost, ovšem žádné velké překvapení. Oproti předchozím dvěma dílům tu Brian Azzarello jen prvoplánově přešlapuje na místě, a i když poslední stránky přinesou kýžený zvrat, v podstatě je to jen takové kopnutí do vosího hnízda a zběsilé mávání rukama přijde až příště. Pořád mě ale příběh ohromně baví, jak pro hezky koncipovanou mytologii, tak pro stylové postavy – především novodobí polobozi jsou uhrančiví. Ti zde tentokrát hrají nejvýznamnější roli, protože Wonder Woman je obchází a žádá o pomoc, přičemž s každým zvlášť se nejdřív musí popasovat, aby předvedla svou nadřazenost. V tomhle ohledu je otázkou, nakolik scenárista vařil z vody, a nakolik šlo o bezděčnou poctu klasickým příběhům. Trochu zmatek začínám mít pouze v proroctví, kolem kterého se všechno točí, stejně jako ohledně apokalyptického osudu nového dítěte (Prvorozený mi v tom udělal NHL). Mimo jiné oceňuji pochmurnou linku s Válkou, i když zavání maličko melodramatem – přesto se to ke zvoleným postavám perfektně hodí.
Hned zkraje by bylo vhodné říct, že Černé zrcadlo není klasické album po vzoru Návratu Temného rytíře, ale že jde o souborné vydání čísel Detective Comics 871-881, přičemž přidanou hodnotou je skutečnost, že přímým pokračováním jsou tituly z edice New 52, Tvářemi smrti počínaje a Gordonem ve válce konče.
Scenárista Scott Snyder bez skrupulí rozjíždí kriminálku, za kterou by se nemusel stydět žádný spisovatel thrillerů, a jak je u něj zvykem, hýří nápady i neokoukanými zvraty. Zároveň se však drží při zemi, díky čemuž příběh působí nezvykle civilně. Vůbec přitom nevadí, že Batmana tentokrát nehraje sám neohrožený Bruce Wayne a že největší tíha osudu leží především na bedrech komisaře Gordona, jehož rodinné peripetie bych nepřál ani největšímu nepříteli. Výhodou je pak skutečnost, že vyprávění funguje samostatně, jen člověk nesmí očekávat nějakou velkou událost napříč univerzem. Tohle je o malých hříšcích minulosti, jež dokážou postupem času rozpoutat peklo i v těch nejlepších rodinách.
Laskavá pohádka pro starší a pokročilé, o tom, že po šedesátce život ještě zdaleka nekončí. Nebýt na můj vkus až přeslazeného konce, možná bych dal komiksu ještě o hvězdičku víc, ale jak jsem si jím později několikrát listoval tam a sem, ono v něm kromě té romance a hloubání nad nesnesitelnou těžkostí žití, vlastně nic dalšího není. Prostě nedokážu scénáři odpustit absenci dramatičtější dějové linky, nebo alespoň nějaké katarze, kterou člověk od podobného vyprávění automaticky očekává. Tady jsou dva samotáři, potkají se a pak už sami nejsou, konec příběhu, krásná perlo.
Ale je to pěkné, ne že ne, Odysseus se tváří jako klasa chlap a moment, kdy si prohlíží hambaté fotky své nové známosti, ještě z dob, kdy byla modelkou, je perfektní. Sympatická je i sama sýrařka Méditerranée, když si nic nedělá z občasného hulvátství chlapů kolem sebe. V obou se přitom kloubí rozdílné samotářské charaktery, jejichž pozadí je jen tak jemně naskicováno, a přesto máte pocit, že jim rozumíte první poslední.
I ti nejtvrdší metalisti mají srdíčko. To jsou ve zkratce mé pocity z druhého komiksu Tonyho Sandovala, který u nás vyšel. Oproti Vodnímu hadovi je sice méně surrealistický, přesto si v něm špetka magického realismu svoje místo našla, přičemž ke cti autora je nutno podotknout, že opodstatněně. Jinak jsou ale zvraty založené spíš na starém dobrém buranském přístupu ke všemu, co se nějak vymyká normálu – nerozumím, tudíž nenávidím. Co na tom, že i lidé nesympatičtí jsou také živoucí bytosti. Kouzlo celého příběhu pak spočívá v reflexi palčivého pocitu ztráty nejbližšího, se kterou se každý těžko vypořádává a je přitom úplně jedno, jestli jste plačka nad delfíny, nebo velkoměstský macho. Mexický výtvarník a scénárista fascinujícím způsobem zachytil všechny ty niterné emoce, jež člověka doprovázejí během jeho životní etapy, kdy se z teenagera pomalu stává dospělý. Velkou roli tu pak hraje temná muzika, kterážto však vůbec nepůsobí nanicovatě, ale dokonale dotváří nesměle snovou atmosféru.
Jde o standardní dílko pana Kotlety, ale zároveň je v drobnostech přeci jen trochu jiné než předchozí knihy. Pokus o rozmáchlou akční space operu funguje perfektně, třebaže dílčí logika drhne v detailech. Ale kdo by se zabýval podružnostmi u literatury, která má za cíl primárně bavit. A to se zde daří na jedničku. Nový tým hrdinů je právě tak sympaticky dysfunkční, jak to mám v podobných případech rád a stejně kladný postoj mám i k jednoduché zápletce, kdy zdánlivě primitivní úkol klopýtá o ty nejbanálnější překážky. Otevřená nadsázka a slovní humor pak celé to napínavé počtení atraktivně odlehčují. Jen člověk nesmí očekávat uzavřené dobrodružství, protože tenhle cyklus počítá s trochu rozšafnější osnovou. V těchto zajímavých časech, kdy seriálová tvorba na televizních kanálech prakticky ovládla prostor, je to odvážný krok do neznáma, ale rozhodně ne špatným směrem. Teď jsem jenom vážně zvědav, jak si s dalším vývojem událostí a představeným světem poradí napříště Kristýna Sněgoňová.
Kanadský umělec Jeff Lemire umí jako málokdo skloubit snové náměty se zcela reálnými postavami, jež neřeší nic menšího než nějakou tu krizi středního věku, případně boj s démony minulosti. Přičemž zmiňovanými hrdiny jsou často naprosto obyčejní lidé a jejich naprosto obyčejné životy. Čtenář tak snadno v příbězích nalezne sám sebe a to ani nemusí být neohroženým válečníkem, sličným šlechticem nebo vychytralým lapkou. Tahle přirozená cesta životem je přitom neskutečným způsobem podmanivá, třebaže málokdy nabízí nějaké blockbusterové výstřelky – ostatně Lemireova skromná kresba se o nic podobného ani nesnaží. To platí také pro Potápěče, který sice pracuje s fantaskním motivem, ale jádrem vyprávění je především rodinné drama o vyrovnání se s rolí otce i syna. Nejvíc mě na tom fascinuje, s jakou důvěrností dokáže autor vystihnout podstatu lidské nejistoty, utíkání od problémů a zdánlivého sobectví, v tolika různých variantách. Až si jeden říká, co že to ten chlap musel mít za dospívání…
„Nejlepší mozky mé generace vymýšlejí, jak lidi přimět, aby klikali na reklamy. Je to na prd.“
Protože fandím každému, kdo posouvá naši budoucnost zas o kus dál, nemohl jsem osobnost Elona Muska minout. Obecně však nemám rád životopisy lidí, kteří ještě žijí, přijde mi to jako práce nedotažená do konce. A forma, jakou zvolil Ashlee Vance působí až příliš nadšeným dojmem. Při popisu amerického snu kterak chudý kluk vlastním přičiněním k bohatství přišel, obchází veškerá negativa s tím spojená. Na druhou stranu, autor se nebojí jít po podrobnostech, byť nepříjemných – ovšem v důsledku nic zásadního neodhaluje. Kniha každopádně mapuje Muskovu kariérní cestu detailně, od počátků až na vrchol, přičemž neopomíjí problémy s tím spojené. Vše ostatní je už ale takové letem světem, občas ne úplně dotažené do konce. Působí to trochu jako oslavná óda na Muskovy plány do budoucna, které jsou stejnou měrou úžasné, jako absurdní. Jenže pravdou je, že bez těchto snů bychom se nikdy nikam dál nepohnuli.
U thrillerů Harlana Cobena se pokaždé těším na tu motanici záhad, ve které se hlavní protagonista najednou ocitne. Sbírat jednotlivé střípky událostí a pokoušet se je složit do logického celku mě na autorových románech baví ze všeho nejvíc. Jistěže s realitou toho mají dané příběhy společného asi tolik, jako Gregory House se skutečným doktorem, ale kdo by se takovými prkotinami zabýval. U odpočinkové literatury se chci bavit, ne dumat nad faktickými prohřešky vůči realitě.
Ani román Cizinec v tomto ohledu nezklamal, třebaže okaté natahování zápletky skrze životní osudy vedlejších postav spisovateli jen tak neodpustím. Ale podobně jako u knih Jefferyho Deavera i tady vám přímé souvislosti dojdou až v závěru, takže dopředu určit co je ještě záměrné mlžení a co už ne, je prakticky nemožné. Zpětně mi ovšem haprovala uvěřitelnost extrémních činů, protože vražda se v ději stává až příliš všední činností, podobně jako třeba platba kartou. Ale co já zas vím o nátuře amerických maloměšťáků?
Tak jo, je na čase přiznat si skutečný stav věcí. Jsem starej. Lépe řečeno, jsem starej na moderní fantastiku pro dospívající. Kdybych Nikdynoc otevřel před pětadvaceti lety, byl bych z ní na sto procent nadšený, protože obsahuje všechny ty správné ingredience – mladé hrdiny bažící po pomstě, vášnivé sexuální scény, nějakou tu špetku explicitního násilí a cynické bourání zaběhnutých klišé. Jay Kristoff si znatelně užívá čtenářského nadšení pro věc, pročež vyprávění zasazuje do atraktivního prostředí chladnokrevných zabijáků, kteří podobně jako čarodějničtí učni v Harrym Potterovi mají též svou vlastní školu – zlodějiny a vraždění.
Dějová linka téhle stylové fantasy, jež se nepřímo podbízí aktuálním žánrovým trendům, není nijak komplikovaná. Třebaže zpočátku chvilku trvá, než se zorientujete v postavách a jejich motivacích, brzy následuje pětisetstránková akční jízda, v níž není nouze o morbidní humor, ani o nápaditě promyšlený svět. Akorát těch poznámek pod čarou mohlo být klidně méně.
Když v roce 2012 Gillian Flynnová svým románem Zmizelá znovuoživila trend prolhaných vypravěčů, milovníci moderních thrillerů si rychle zvykli, že nelze mít za bernou minci všechno, co z úst hrdinů v příběhu zazní. Jenže co dělat, jakmile se na scéně objeví lháři hned dva?
Michele Campbellová rozehrává milostné drama z pohledu různorodých aktérů, přičemž už po prvních kapitolách začne být podezřelé, nakolik se jednotlivé verze v detailech rozcházejí. Teď jen odhalit, čí pravda je uvěřitelnější. A tak to, co zpočátku vypadalo jako další obměna zaběhnuté osnovy, se brzy proměňuje na promyšlenou hru se slovy i významy. Autorka dobrých třistapadesát stran motá čtenáři hlavu, aby mu teprve v závěru strhla pásku s očí a s vítězným úsměvem ukázala skutečnou podstatu věci. Naneštěstí je moje paranoidní mysl už natolik nedůvěřivá, že mi porůznu roztroušené poznámky záhy daly poměrně jasnou představu o finálním úmyslu a tím pádem mě konec lehce zklamal. Přesto jsem si čas s knihou užil maximálně.
Představte si, že nejde o knihu, ale o film. Strhující akčňák, natočený někým jako Quentin Tarantino či Guy Ritchie, přičemž roli hlavního hrdiny by obsadil Big Lebowski a sekundoval by mu přitom horkokrevný veterán Walter coby majitel večerky. Zní vám to jako echt šílenost? Tak to jste potom na správné adrese.
Michal Březina si jde v literatuře vlastní cestou a příliš nelpí na komerční atraktivnosti mainstreamu. Jeho nová komediální detektivka vzdává hold žánru americké drsné školy, ale stejnou měrou na něj také dělá dlouhý nos. Co jiní tvůrci berou jako neměnná pravidla, dokáže si autor překovat k obrazu svému, aniž by však nějak příliš kazil noirovou atmosféru jinak naprosto střeleného vyprávění. Ostatně samy povídky se ani jako detektivní příliš vážně brát nedají, na to chybí postavám ochota i schopnost cokoliv vyšetřovat, ovšem ta rozhodnost přijít všem záhadám na kloub tam je, třebaže invalidní. Možná to není Jim Beam, ale Fernet na ledu určitě. Chuťově divné, ale zatraceně dobré.
Tohle je prostě Miloš Urban. Začne tak, pokračuje jinak a skončí onak. Po těch letech už bych si na to mohl zvyknout, přesto se čas od času nechám napálit. Takže, kdo se těší na detektivku či horor, s čistým svědomím jej mohu vyvést z omylu – obojího si užijete pouze v prvních dvou třetinách a pak vyprávění sklouzne k obligátní haluzi. V té jsou čtenáři předloženy jakési pofidérní motivy, přičemž z děje je vypuštěna většina sekundárních postav a mimoděk je tak zazděn jejich význam. Celé to pak skončí navýsost prostě, jenže ta komplikovaná cesta k rozuzlení je na hranici absurdity, přičemž mi dosud není jasné, zdali třeba nešlo o komický záměr, který mi unikl.
Hezký je každopádně začátek, kdy se autor naváží do samozvaných literárních odborníků, co píšou diplomky o tom, jak je ten který populární spisovatel vlastně špatný. Ostatně tohle je vůbec Urbanovo specifikum, kdy mě dokáže zaujmout detaily a jízlivou satirou, ale o představě atraktivní zápletky se bohužel názorově rozcházíme.
Vyprávění, které mi bylo blízké humorem i náturou. Michal Kašpárek si nebere servítky, když mluví o současné společnosti, která problémy raději popírá a ignoruje, než aby pracovala na jejich řešení. Nespočívá-li totiž východisko v aplikaci do chytrého telefonu, nebo alespoň coby téma, jež lze na internetu sdílet, jako by se automaticky jednalo o boj s větrnými mlýny. V jistém ohledu autor stav věcí záměrně zlehčuje, nebo spíš zjednodušuje, aby se příliš nezapletl do labyrintu pojmů a dojmů, ovšem ústřední myšlenka je křišťálově jasná. Nejde mu ovšem o to, aby ukázal na viníka, či hanil obecenstvo – snaží se jen trochu přiblížit absurditu celé situace, která je ve své jednoduchosti kafkovsky děsivá. Smutnou pravdou totiž je, že ať už mluvíme o migrantech v dobrém či ve zlém, málokdy o nich uvažujeme jako o skutečných lidech.
Hry bez hranic jsou krátkou novelou o morálním prozření jednotlivce a mezinárodním humanitním selhání. Hořká komedie, která se lehce čte, ale těžce se o ní přemýšlí.
Kdybych byl náctiletá holka, fixovaná na břišáky a s úchylkou na monology, dal bych knize suše pět hvězdiček. Ovšem nejsem a tentokrát se ani nedokážu do téhle role vžít, abych román posoudil s trochou nadhledu. Pochválit tak můžu pouze emoční náboj, kterým je příběh prodchnut. Expresivní výrazy jako „postava, vystavěná z cihel touhy“ ve mě vyvolávaly pocit, že čtu intelektuální porno pro rozervance, zaobalené do poetických slov, přestože k nějaké souloži zde prakticky nedojde - jen touha, chtíč a žhavé pohledy. Až si člověk říká, jestli hrdinka nemá nějaký problém, když to s ní cuká pokaždé, když si její vyvolený sundá tričko. Tady i city mají city, což ještě umocňuje ich-forma vyprávění, lépe řečeno neuspořádaný sled myšlenek, jež se řítí vpřed v závislosti na okolním dění. Prazvláštní lyrika textu se pak odráží i na kulisách, vinou čehož výrazně ztrácí na autentičnosti. Stran zápletky se vlastně ani není o čem bavit, ale pochybuji, že Tahereh Mafi to hrála na nějakou originalitu.
Spisovatel (a s ním potažmo i hrdina) se vrátil k tomu, co umí nejlépe – k práci soukromého očka, kdy zdánlivě nemožný případ vyřeší během několika dní. Co by to však bylo za zápletku, kdyby všechno šlo podle jasného plánu? Než bys řekl „vypni-tu-blbou-písničku“ ocitá se Lars za katrem a to hned s vraždou prvního stupně na krku. Tohle nevypadá dobře, ani když se na celou věc podíváte skrz růžové brýle…
Svérázný thriller kombinovaný s proslovy o muzice, které jsou ve svém důsledku zajímavější než celá dějová osnova. A přitom se s autorem nemusíte žánrově potkat, přesto vás jeho glosy o kapelách a jejich tvorbě zaručeně nadchnou. Tím však nechci říct, že by obsah stál za pendrek. Oproti předchozím dvěma knihám získala koncepce na celistvosti, takže vývoj událostí má po celou dobu jasnou souvztažnost. Jen se nedá říct, že by Lars byl nějakou reinkarnací Velkého detektiva, protože většinu záhad rozlouskne buď za pomoci svých pěstí, nebo náhody, uplacené alkoholem. Ale zas bubnuje jako král.
To jsem se zas jednou hezky pozvracel. Co to v těch skandinávcích je, že se vyžívají v detailních popisech toho, jakým způsobem může člověk ublížit bližnímu svému? Ale co už, ta večeře stejně chtěla ven.
Niklas Natt och Dag odvedl kus práce, když dával dohromady materiály pro svou historickou fresku. Jenže při všem tom sběru opomněl fakt, že mu zápletka jako detektivka příliš nefunguje. Rozehrávka je ještě v mezích pravidel, kdy je nalezena mrtvola, představí se dvojice kriminalistů a následnému vyšetřování již zdánlivě nic nebrání v cestě. Právě tady však děj selhává. Historii zločinu totiž odhalujeme až skrze výpověď přímého účastníka, přičemž motivace - proč a k čemu došlo -, jsou nám vysvětleny zase ústy někoho jiného. Ze čtyř set stran má tak smysl pouhých sto, které jsou navíc vedeny autorovým úmyslem zápletku nějak, jakkoliv, dokončit - třeba i jinak, než přirozeným vývojem. A já se přitom těšil na detektivku, ne na zádumčivou tragédii, plnou explicitní a samoúčelné řezničiny.
Tuhle sérii si užívám hlavně pro autorovu schopnost perfektně zachytit prostředí, do něhož jednotlivé případy zasazuje. Tentokrát se ocitáme na konci dvacátých let minulého století a na programu dne je hraný film, kterýžto pomalu ale jistě přichází o svou němou tvář. Soukromý čmuchal Eliáš Sattler se přitom musí potýkat s těmi nejnevděčnějšími podezřelými, jaké si jen lze (hned po špionech) představit – a to s herci…
Zločin na stříbrném plátně je poctivou detektivkou, která nebaží po bulvárním zviditelnění odhalením nějaké konspirace a ani nekopíruje žánrové trendy zahraniční konkurence. Vilém Křížek je příjemně svůj, dává si pozor, aby mu seděly detaily, a užívá si živelnosti svých postav. Dokáže vás pomocí několika vět přenést o sto let nazpátek a vy brzy zjistíte, že se jen neradi vracíte do všední reality. Akorát mu trochu zbytečně kyne rozsah a také si čím dál více všímám, že se pro zápletku jeví relevantní i přítomnost autorova literárního předka, jenž má roli hrdinova společníka.
Lepší než předchozí Casino Royale, ale stále to nějak není ten James Bond, na kterého jsme zvyklí. V první řadě - hrdina zápletkou spíš proplouvá, než že by aktivně pracoval na jejím vývoji. Nechává se chytit do jedné pasti za druhou, aby pak pomocí náhody vyvázl ze všech problémů. Vlastně během celého vyprávění nepředvede nic, čím by mě přesvědčil, že je nějakým super agentem. Jedinou schopností, jíž se může pochlubit, je svádění žen, což mi pro špionáž na nejvyšší úrovni nepřijde zrovna jako razítko kvality.
Zápletka samotná je však povedená, třebaže hlavní padouch je vykreslen jako největší zločinec pod sluncem a přitom jeho činnost je čistě pašerácká. Což ale paradoxně působí mile civilně; spíše, než nějaké to obligátní ovládnutí světa a tak podobně. Z finále jsem byl ovšem rozpačitý, protože opět zapracovala náhoda a ne hrdinovy schopnosti. Nemluvě o jeho závěrečném pláči, kterým se asi pokusil vykompenzovat všechnu tu macho náturu. Z mého pohledu ji však hlavně zašlapal do země.
Lepší než film Douga Limana, především pak v druhé půlce, protože zápletka drží více pohromadě. Jak se mi však líbil ústřední motiv, neustále jsem se zamotával do jeho vnitřní logiky. Podobně jako ve snímku Na hraně zítřka i tady mi trochu unikala pravidla ani ne tak jednotlivých „návratů“, ale spíš způsob, jakým je mimozemšťani používali a jak se to přeneslo na hlavní protagonisty. Ale výsledná pointa výborná, přesně japonská, jak má dle manga tradic být. Čekal jsem nějakou monumentální řezačku a ono se z toho vyklubalo nenápadné milostné drama uprostřed zničující války.
Jinak super spád – třebaže má člověk nějaké ponětí o tom co se bude dít, vývoj událostí je natolik strhující, že to moc nevadí. Do noty mi sedl i hrdina, jenž se z bažanta postupně stává veteránem; jen ta holčička coby největší sexy zabiják emzáků, mě trochu iritovala. A škoda byla všech těch vedlejších postav a energie jim věnované, neboť se ve finále ukázalo, že víc než roli doplňkového komparzu v příběhu neměli.
„Smrt je v životě jediná jistá věc, až děsivě jediná věc, na kterou je možné se opravdu spolehnout.“
Nenáročný thriller o umírání, houbách a nevěře. Antti Tuomainen tentokrát vyměnil poetické hloubání za komediální rovinu, kterážto vyprávění sluší mnohem víc. Ovšem nečekejte od finského humoru rozvernou taškařici se spoustou vozembouchů. Tedy, pominu-li mé nekonečné snahy o vyslovení jmen jednotlivých aktérů, které mě rozesmávalo samo o sobě. Každopádně, autorova představa vtipného momentu spíš připomíná vkus Sama Raimiho, přičemž dávkování je ohraničeno velkými časovými intervaly. O to víc pak zaskočí, když na ně dojde, stejně jako pobaví svou morbidností.
Zbytek vyprávění už na tom tak vesele není; lépe řečeno, většinu prostoru zabírá hrdinovo nepříliš konstruktivní hájení nejen svého manželství, ale i vlastní firmy. Přestože však gradující události překvapí jen sporadicky, výsledné odhalení potěšilo právě kvůli tomu, že se vydalo jinou cestou, než jaká se zdála od poloviny narýsovaná.