Tydvik komentáře u knih

Je to jako fantastický kaleidoskop. Lehce jím pohnete, sklíčka se pootočí, vy se podíváte na každý z příběhů z trochu jiného úhlu a zjistíte, že jsou vlastně úplně o něčem jiném, než se vám původně zdálo.
Povídky se od sebe liší svými světy i časem, ve kterých se odehrávají. Společné jsou jim emoce, které rozhodně dokáží vyvolat.
A mně jako čtenářce nezbývá, než se nechat těmito příběhy unášet, dumat nad nimi a obdivovat bezbřehou fantazii a cit pro jazyk, kterými autorka doslova čaruje.

29 20.03.2020

Prózy Anny Bolavé jsou opravdu bolavé. Ovšem naprosto fascinujícím a pohlcujícím způsobem. S jejími postavami se chvílemi ocitnete na pokraji šílenství, zoufalého vzteku, neporozumění či neschopnosti vzájemného dorozumění.
Autorka jim (a potažmo i vám) rozpitvá duši na maličké součástky.
A přes to všechno, přes všechno to tísnivé a bolestivé, vlastně výsledný efekt není vůbec depresivní.
Nevím jak to dělá, ale dělá to sakra dobře.

27 09.05.2017

Teď si nejsem úplně jistá, nakolik jsem v hodnocení objektivní :-).
Knihu jsem četla v angličtině, pak v polštině; její cesta do Čech trvala dlouhých a ne úplně pochopitelných 35 let.
Film jsem viděla tolikrát, že bych se pravděpodobně nedopočítala.
Takové moje guilty pleasure, ale bez toho guilty, protože proč, že..
Takže ano, plný počet patří holkám jižanským!

26 22.12.2022

Kruté, drsné, vynikající. Superlativy šetřit netřeba, všechny se zde však už objevily a nechci je zbytečně opakovat.
I ten citát o epidemii souhlasu a (pokaždé jen lehce modifikovaném) receptu na šťastnou budoucnost byl párkrát zmíněn. Je přímo vražedně aktuální. Lidské dějiny totiž neběží lineárně, nýbrž se točí v (začarovaných) kruzích, víme…

26 04.11.2021

Krása, krása. Až z ní někdy duše bolí.
Čtěte kdykoliv. Léto roku 1928 si k vám cestu najde bez ohledu na roční období, které se právě nachází za vaším oknem...

26 25.01.2020

„Myslela jsem, že revoluce je něco hrdinského. A přitom se všichni bojí a nikdo nic nechápe…“
Chcete si jen v klidu žít svůj život, prostý a obyčejný život. Ale máte smůlu…Ukřičená agresivní menšina se zase jednou rozhodla změnit svět. A jinak než násilím to neumí, k rozumným argumentům jim schází právě ten rozum. A tichá, mlčící většina nemá vůbec šanci se vzpamatovat…
„Popravy se stejně jako hlad, zima a tyfus staly součástí každodenního života a vzbuzovaly obavy jenom v noci, když nad hlavami neklidně spících občanů nejsvobodnější země světa houstl strach“.
Velmi silná kniha.

25 29.04.2019

Hrozně mě bavil ten parodický ironický čertík, který neustále odněkud vystrkoval růžky.
Je to neskutečně a dokonale bizarní.
A ta kouzelná čeština...to je prostě nádhera. U tohoto autora to ovšem asi ani jinak být nemůže.

22 19.05.2020

Den opričníka aneb když se vám přímo před očima mění dystopie v reportáž…
Rusko je jako diagnóza, kterou Sorokin zná až nebezpečně dobře. A není to diagnóza přívětivá.
Jestli je zrovna dnešní doba nejvhodnější ke čtení, tím si nejsem úplně jistá…dobře vám z toho nebude. Tím ovšem v žádném případě nechci říct, že četby nějak lituji – ona je nepochybně přínosná.
A drobná poznámka k překladateli - to je hvězda jasně zářící, o tom žádná.

21 14.03.2022

Výborně napsané. Hlavní hrdiny bych rozhodně neviděla černobíle, oba si jeden druhého vlastně zasloužili.
A co se tématu týče, je to v podstatě jen hodně do extrému zavedené dění ze spousty jiných rodin.
Jen by mě zajímalo, čím to je, že rodiče psychologové většinou absolutně nezvládnou výchovu vlastního dítěte :-).

21 03.02.2014

Zrovna nedávno jsem tady na Říši strachu narazila a zjistila, že jsem ji hanebně opomněla uvést ve svém seznamu přečtených. Chybu napravuji a komentář si nemohu odpustit.
Kniha už má nějaký ten rok za sebou, autor ovšem už tenkrát evidentně správně tušil a předvídal a když si bral na paškál hrdé ekoteror…pardon, aktivisty, dobře věděl proč. A i po těch letech od přečtení si z knihy hodně pamatuji; ano, zejména ty části, u kterých jsem se řekněme dobře (tedy trochu škodolibě) bavila.
Někteří z dalších čtenářů mohou autorovo pojetí nést nelibě, ekoaktivisté jsou zde opravdu za idioty. To oni ale samozřejmě nejsou. Protože například takové ničení a lepení se k obrazům Botticelliho, Vermeera a dalších je přece důkazem té nejprudší inteligence, o tom není pochyb. A to klima jak díky tomu úplně ožilo…
Pátá hvězdička je poctou nebohým starým mistrům.

20 04.11.2022

Nadšení – to je ten správný výraz, který plně vystihuje mé pocity z této knihy.
Každé slovo tady má své místo. Nic nechybí, nic není zbytečně navíc.
A tu upřímnou brutalitu, se kterou jsou popisovány pocity a myšlenky hlavní hrdinky, tu obdivuji ze všeho nejvíc.

20 14.11.2019

Bezcitnost je příběhem života čtyř žen a jejich malého světa, točícího se kolem domu, do kterého čas od času zasáhne svět vnější a pokaždé něco naruší či „rozbije“. Příběh o jejich solidaritě navzdory okolnostem či rozepřím, o jejich lásce i neschopnosti lásky, odcházení a návratech.
Mám tyto drsnější ženské ságy ráda. No…drsnější, jak se to vezme, že. Život holt není procházka rozkvetlou zahradou za jasného letního dne.
Mysticismus Tokarczukové možná přítomen není, jak praví anotace, ale lehké náznaky magična jsem registrovala.

20 15.10.2019

Zjištění, že tuto knihu někdo považuje za "jedno z nejvtipnějších děl moderní ruské literatury" mě poměrně dost překvapilo.
Přemýšlím, čemu se tady někdo může smát...
Na to, aby byla kniha alespoň trochu vtipná, by byl potřebný autorův nadhled a ten tam chyběl. A nenacházím tam ani tu lásku, nejedná se o divokou formu souboje mezi babičkou a matkou o city malého deprivovaného kluka.
Hrdinova babička trpí pravděpodobně Münchhausenovým syndromem a tedy nejen jím, když už jsme u toho, ona je jedno velké utrpení a potřebuje se na někom vybít, potřebuje nějakou hračku. Tedy svého vnuka.
Ona už žádné lásky není schopna dávno.
Co to tedy vlastně je...deníček rodinného psychického týrání.
Ruskou literaturu mám ráda, tady jsem ale narazila. Napsáno je to zručně, což o to, ale to na celkovém nepříliš pozitivním dojmu nic nemění.

19 02.11.2020

Velmi chytrý a velmi psychologický thriller, kterých bohužel příliš mnoho není.
Narazit na nějaký vyžaduje velké štěstí, je to jako hledat perlorodky na Sahaře.
Právě proto se thrillerům většinou vyhýbám, případně je nedočítám, ta sériová výroba přes kopírák mě prostě neoslovuje. Tohle je ovšem příklad toho občasného štěstí.
Oceňuji i doslov, v této literární kategorii nebývá obvyklý, rozhodně je však na místě.

19 10.04.2020

Vánoční svátky se nám blíží a k této době se skvěle hodí co? Viktoriánská duchařina.
Druhá štědrovečerní antologie mi udělala stejnou radost jako ta první, vůbec bych se nezlobila, kdyby z toho vznikla jistá tradice…dokud tedy bude z čeho čerpat, vím.
Povídky jsou velmi dobře vybrány, velmi dobře přeloženy, to celé doplněno krásnými ilustracemi.
Z knížky je cítit, že byla vyslána do světa s láskou a péčí.
Tak tedy… mlha za okny, knihu do ruky…

18 14.11.2022

Milé Dámy, děkuji…
Vrátily jste mě zase po čase do říše fantasy, kde už jsem docela dlouho nebyla a kde je vlastně docela fajn a příjemně, zejména v dnešní době.
Velkou radost mi udělala i ta špetka dokonalé ironie, kterou je tahle knížka okořeněna.
Trochu ve stylu Muriel Spark. Já tedy hrozně nerada srovnávám autory mezi sebou, nepovažuji to za spravedlivé, ale tady si nemůžu pomoct – obě autorky mají tu sladkou jedovatost společnou.
Velmi, velmi příjemné počtení.

18 09.03.2021

Rosa Liksom je pořádná drsňačka, která se s ničím vůbec a ani trošku ne to…nepáře. Realita je prostě drsná, no. Někdy. V jejích povídkách a črtách je humor chvílemi opravdu hodně černý – a to je něco, co já dokážu ocenit, mám to ráda.
Autorce jsou často vytýkány vulgarismy, a i tady je najdete; no, osobně si myslím, že občas vůbec nejsou na škodu. Naopak, v pravý čas a na správném místě dokážou hodnotu sdělení správně nakopnout.
A ještě drobná a nepodstatná poznámka na okraj, kterou si ovšem nedokážu odpustit…i já jsem majitelkou Nokie. A není na ní nápis Samsung :-).

18 17.09.2020

Hodně čtenářů tady obdivuje odvahu autora přijít s něčím tak osobním.
Nevím. Já si připadala jak na exhibicionistickém divadle; a sledovala hru autora, jehož ego se nebeských výšin dotýká. A který tak trochu hřeší na svůj talent.
Já své ego držím při zemi a proto zřejmě došlo k naprostému neporozumění.
Jsem, díky všem bohům, někde jinde.

18 25.12.2019

Další klasický David Mitchell a jeho mnohovrstevný a vícežánrový příběh.
Tedy vlastně šest příběhů, které všechny nějakým způsobem spojuje postava Holly Sykes.
Ze začátku se děj odehrává v nám známé realitě, „atemporální“ linka chvílemi jen lehce vybublá na povrch a zase mizí, postupně se však objevuje stále víc a víc…
Mitchellův vypravěčský styl je velmi podmanivý a hodně mě baví. V jeho světech se ráda ztrácím.
A baví mě i jeho oblíbené prolínání postav či míst z jeho předchozích románů. Z mé strany tedy spokojenost.

18 09.10.2017

Chuckův život – velká radost, skvostná povídka na hraně dokonalosti.
Na zcela opačném konci stupnice je Když teče krev… Recyklace něčeho, co už tady jednou bylo, navíc s lehkým politicko-výchovným aspektem. Nepotřebuji vychovávat. Chtěla jsem jen relaxovat.
Zbylé dvě – zlatý střed. Relaxační cíl víceméně splněn :-).

17 19.08.2021