Tyet komentáře u knih

Tenhle debut Terryho Milese nazývají “technothrillerem, ale já bych ji označila za sci-fi s fantaskními prvky. Každý, kdo hraje nějaké počítačové hry nebo hry na herních automatech, si určitě přijde na své, a speciálně zapálený herní fanoušek, protože jsou v ní odkazy snad na všechny legendární hry (americké). První půlka mě docela bavila, ačkoliv jsem v životě hrála na počítači tak leda Solitaire a Mahjong. Děj odsejpal a ocenila jsem některé pěkné nápady. Jenže pak už se všechno vlastně opakovalo pořád dokola a nikam se to neposouvalo. Happy end byl vlažný a rozpačitý. Ale byla by to opravdu pěkná a čtivá krátká povídka, kdyby to autor nebo korektor seškrtal na pětinu.

1 04.06.2024

ESEJE O LIDSKÝCH DUŠÍCH A SPOLEČNOSTI
Svazek II
Jakoukoliv otevřete knihu od Stanislava Komárka, sázíte na jistotu zajímavých informací, zdravého rozumu, bystrých úsudků a především suchého humoru, který prostupuje všemi autorovými texty a jenž zaručuje, alespoň pro mne, tak přívětivý čtenářský zážitek. Autor se v těchto esejích značně věnuje tématu archetypů, polaritě persony a stínu, sjednocování protikladů v lidské duši.
Druhý svazek obsahuje eseje z let 1994 až 2004, jsou tedy poměrně staré. Neztrácejí ale v ničem svůj důvtip a aktuálnost, jen občas mě napadlo, co si asi autor myslí o současném dění v oblasti, jejíž budoucnost předjímal před tolika lety. Na první svazek jsem už recenzi psala, v této druhé knize, ačkoliv mě bavily všechny eseje bez výjimky, mě hluboce zasáhla esej „Než se zanoří“ z roku 1995. Citaci z ní uvádím mezi ostatními níže. Je toho trochu víc, jak je u Komárka obvyklé, je těžké vybrat dva tři nejlepší kousky, ale pokusím se držet trochu na uzdě. Jsou to části textu, které mě mimořádně zaujaly, vyvolaly ve mně ten slavný „aha“ moment nebo brilantně zformulovaly to, nad čím už dlouho přemýšlím, ale na co moje jazyková a rozumová kapacita sama nestačila:
„Vzhledem k tomu, že za tenkou opakní blankou našeho vědomého já začínají silné vrstvy nevědomí, plynule přecházející do ostatního světa mimo nás, je to, co vzniká za hranicí vědomého, svým způsobem jakoby produktem celého kosmu.
---
Franz Kafka mluví mimo jiné o tom, že je to pocit viny, co přitahuje soud.
---
Zdá se, že jednotlivé vrstvy lidského vědomí se nejen v historickém procesu postupně vynořovaly, ale jeho nejstarší vrstvy se zřejmě zase opět ´zanořily´ do tělesné úrovně (asi jako když se vymačkává pasta z tuby, ale obloukem se vrací zase nazpět). Proto je vědomí zvířat pro nás těžko pochopitelné a mnohé autory to svedlo k tvrzení, že žádné nemají, ač nějaké mít jistě budou, pouze v našem dnešním vědomí už k tomu nenalézáme nic analogního. Teprve od neolitu se nám zdá být kultura tím, co známe dnes – něčím, co musí být stále znova vytvářeno. Kulturní jevy si žádají interpretace v podobném smyslu jako třeba filozofické, teologické či beletristické texty. Jejich nejstarší vrstvy si ovšem žádají sestup na tak hluboké vrstvy nevědomí, že to buď není možné, neboť by z něj nebylo návratu.
---
To obecně komunikovatelné (ať už v rámci všech jedinců téže populace, nebo mezi různými) musí být nutně ploché a triviální. Co se tomu chce vymykat, musí být nutně omezené, buď lokálně, nebo jinak. Je-li přístup takzvaně k veškerým informacím, je situace podobná, jako by nebyl k žádným, a tím podstatným se opět mohou stát věci tak archaické jako orální tradice či doporučení přátel. Rovněž k většině cílů vede rychleji vlastní otevřené pozorování světa než studium beznadějně redundantní literatury.
---
Náboženství Starého světa poměrně jednotně zdůrazňovala nutnost oproštění se od snového, nočního, opilého, orgiastického aspektu života a světa a příklon k probuzení, osvícení, jasnosti, v řecko-evropském kontextu k logice (raný středověk chápal logiku jako mystiku Ducha svatého). Také se vždy činil posun od krvavých obětí k nekrvavým a od nich k oběti duchovní spočívající v pochopení, přemýšlení, rozumnosti, logu.
---
…spánek rozumu plodí příšery na nejrůznějších úrovních, včetně toho spánku rozumu v nejširším slova smyslu, který nahlíží ideologizovaný a paranábožensky chápaný scientismus jako spásnou metodu, která vyřeší všechno (tolik propagovaná skepse znamená v těchto řadách skepsi ke všemu kromě k vlastním východiskům, která jsou stejně posvátná jako v každém jiném náboženství).
---
Prominentní (od lat. prominens – vyčnívající) osoby jsou na těle národa či celé planety cosi jako květy na rostlině – nápadným a snadno odečitatelným způsobem vyjadřují (momentální) povahu a přirozenost celého sloučenství. I blín kvete.
---
…lze velmi dobře říct, že před Newtonem nebyla gravitace a před Freudem nevědomí, ale předměty padaly odedávna a lidé občas jednali podivně odnepaměti. Známá jungovská teze říká, že zvědomění každého procesu v nás i mimo nás je žádoucí a je kusem cesty ke svobodě, výdobytkem (i míru svobody ve státech lze měřit množstvím utajovaných skutečností).
---
Za relativní klid a prosperitu vděčí pozdně industriální civilizace především televizi – pitomost jejích pořadů je pouze nepoznaným derivátem slabomyslnosti naší a hořkou, byť přece jen snesitelnější daní za to, že nechceme další Verdun či Stalingradský kotel. Má-li tolik lidí žít relativně pokojně vedle sebe a vzájemně se ´nesežrat´, je nutné nějak zabránit institucionální superpozici jejich vášní a v oddělených ´simulačních boxech´ je individuálně otupit a ukolébat (že tím samozřejmě těžce utrpí celková kreativita společnosti a dobrý vkus, je jasné, ale můžeme si třeba dnes namazat na chleba právě podomácku utlučené máslo?).
---
Nikterak se nedomnívám, že by se komunismus v původní podobě mohl obnovit (tyto obavy jsou stejně liché jako strach z restaurace Habsburků ve dvacátých letech). Mnohem spíše se mi zdá pomalu vynořovat jiné nebezpečí, připomínající spíše problém nacismu. Mezi svými studenty (a to zejména mezi těmi inteligentními a ´slušnými´) často slýchám teze, které jsou sice jednotlivě a z jistého hlediska pravdivé (žijeme nevýrazně, krotce, domestikovaně, neautenticky, chtělo by to něco velkého, opravdového, hlubokého, světodějného, vše je přizpůsobeno vkusu nejnižší vrstvy mas, plebejské a podbízivé, měla by vládnout nová elitní vrstva, zdatná, inteligentní, krásná), jako celek ale skládají obraz, z něhož v podstatě vyklíčil nacionální socialismus v Německu a do určité míry i Mussoliniho Itálie. Co z těchto proudů vzejde, ví Bůh, ale slyším je hučet ve všech škvírách a těžko unikám znepokojení."

1 20.05.2024

Už je to spousta let, kdy jsem naposledy četla nějaký klasický společenský román. Zamlada jsem milovala Kazana, Amise, Saroyana, Mailera, Myrera, ale dnes už bych po nich nesáhla. Od románu Laury Barnett jsem nečekala vlastně nic, snad jen ukrácení chvíle při snídani nebo obědě, protože jsem zvyklá u jídla číst. A jak to tak bývá, když nemáte očekávání, často se dočkáte pěkného překvapení.
Téma alternativních životů, jak by se vyvíjely, pokud bychom se v některém okamžiku rozhodli jinak, je docela obehrané, ale v téhle podobě jsem se s ním ještě nesetkala. Jde o tři alternativy příběhu lásky dívky a mladého muže, tři vyústění, tři různé osudy. Nakonec to byla příjemná, zručně a inteligentně napsaná, i když nenáročná, milá kniha, tedy lépe řečeno ženský román, muže asi zajímat moc nebude.
Mimochodem, autorem obálky, sazby a designu knihy je můj muž, proto ji vůbec máme doma :)

1 02.04.2024

Zajímavý námět, první zmínka o plastové platební kartě v poličce vesnického kněze mě překvapila, ale příběh se nevyvíjel nijak slibně a nakonec zemřel na úbytě, podobně jako většina hlavních postav. Od autora jsem četla Konkláve, a to bylo výborné, tohle stojí za houby.

1 11.03.2024

Slavná kniha, jejíž autorkou je Alexandra David – Neelová, belgicko-francouzská cestovatelka, spisovatelka, mystička, buddhistka a badatelka, dává čtenářům nahlédnout do tajemství a poměrů Střechy světa počátku dvacátého století. Po studiu filozofie v Paříži ji oslovil buddhismus, a tento zájem ji dovedl doslova až na kraj světa. V Tibetu prožila mnoho let a byla vysvěcena na lamu. Stala se naldžorpou, jak se zde nazývají mystikové s nadpřirozenou mocí. Což je zcela unikátní – byla cizinkou a k tomu ženou.
V knize s velkou otevřeností a zároveň zdravým skepticismem popisuje tajemství, kterých byla sama svědkem nebo o nich byla zpravena důvěryhodnými současníky.
„Jak je z této knihy patrné, lamaistické teorie v jakýchkoliv jevech jsou ve skutečnosti všechny totožné. Všechny jsou založené na síle ducha a je zcela logické u lidí, kteří většinou pokládají vesmír, jak jej vidíme, za subjektivní vidinu.
---
Bohové, démoni, celý vesmír je přelud, existuje v duchu, vynořuje se z ducha a v něm se rozplývá.“
Pokud vás zajímá Tibet, poustevníci, cvičení ducha nebo takzvané nadpřirozené jevy a populárně napsané pohádky o těchto věcech se vám příčí, tahle kniha je pro vás. Našla jsem zde mnoho paralel se sibiřským, jihoamerickým nebo africkým šamanismem.

1 19.02.2024

Slušně napsaný zábavný western, ocenila jsem především to, že je zpracován (pokud lze autorovi věřit) na základě dobových pramenů.

1 05.02.2024

Mládí od Paola Sorrentina je snad jediný případ, kdy jsem viděla film dříve než četla knihu. Film je více než uspokojivý a kniha jakbysmet. Příběh je to spíše o stáří než o mládí a tak mě napadá, zda si ho vůbec mohou mladí lidé plně vychutnat. Takových drobností, jemných skrytých vtipů a narážek, které se týkají právě stárnutí, tam je spousta a mladý člověk je třeba ani nezaregistruje.
Jde o několik dní v alpském luxusním hotelu, kde se setkávají slavný hudební skladatel, režisér, nejmenovaný jihoamerický vysloužilý fotbalista (my ho jmenovat můžeme, je to Maradona), herečka za zenitem a několik mladých lidí k tomu. Lidské soužení a marnost života jsou tu podané s laskavým humorem a dojetí je dojemné přesně tak akorát, aby nevznikl sladkobolný kýč.
Sorrentino zkrátka umí.

1 04.02.2024

Zatím nejslabší z autorčiny tvorby, kterou znám. Napsané je to dobře, ale ani jeden z vyšetřovatelů mi nebyl sympatický a prostředí dívčí internátní školy mě k smrti nudí.

1 12.12.2023

Od historičky Mary Renault jsem už četla knihu Písní tě chválím, která je skvělá. Do poslední kapky zachycuje historické období Peloponnéské války mezi městskými státy Spartou a Athénami ve čtvrtém století našeho letopočtu. Ve stejné době působil v Athénách Sokrates spolu se svým žákem Platónem.
Téma mě velmi zajímá, tak jsem se těšila, jak mě kniha vtáhne do děje, ale moje očekávání se nenaplnila, jak to už s očekáváními zhusta bývá. Vlastně knize nemohu nic vytknout, naopak, mám ráda, když je autor chytřejší než já a nedá mi nic zadarmo. Většina současné literatury je psaná pro blbce, vše je podáváno polopatě a to mě nudí. Ale nějak tomu chyběl švih. Napětí, které mohlo být díky dramatickým událostem využito lépe, často jen probublalo a vyhladilo se. Ale kniha je to nadprůměrná a určitě ji k přečtení doporučuji.
V této krásné scéně Alkibiadés, athénský politik a vojevůdce obviňuje generály Athén z korupce:
„Červeň mu stoupla do tváře, ale všemu navzdory si uchoval jasnou hlavu. Promluvil chladně a zvolna, protahuje hlásky podle svého zvyku: ´Vidím, že jsem plýtval svým časem, a vaším zřejmě také. Lýsandra (což byl spartský vojevůdce) uznávám ze dvou důvodů: ví, jak přijít k penězům, a jak je vydat.´ Pak se otočil a odkráčel dříve, než se zmohli na slovo.“

1 19.10.2023

Životní příběh Hildegardy z Bingenu, abatyše, léčitelky, bylinářky, básnířky, vizionářky a světice, sepsala Charlotte Kernerová.
Ke svaté Hildegardě přicházely vize, vědomí, že je Bohem vyvolena, ji tíží a děsí, zpočátku bojuje v touze zůstat němou: "Ale já...přece pro pochybnost a zlou domněnku a pro různý význam lidských slov, tak dlouho, a to nikoliv z tvrdošíjnosti, nýbrž ve světle pokory psáti jsem se zpěčovala..." Nakonec podlehne a souhlasí. Píše, co slyší a vidí, tak, jak si přeje Bůh.

1 22.09.2023

Za tento román z Austrálie 19. století dostal v roce 1988 Peter Carey Bookerovu cenu. A oprávněně. Je to příběh o lásce, především o lásce. Taky o víře, o smutné krutosti náboženského fanatismu, o šovinismu, o vině a stejně tak o zdánlivé vině. O bezmoci, o násilí, o bolesti. Navzdory drásavému příběhu působí celá kniha vlastně něžně. Při čtení jsem si nejednou uvědomila, v jak obrovské společenské svobodě (navzdory tomu, že si myslíme opak) vlastně nyní žijeme. Naše nesvoboda spočívá dnes v něčem jiném. Ale to už je jiný příběh :)

1 15.08.2023

Michel Houellebecq je jeden z mých nejbližších autorů, ale to už jsem zmiňovala vícekrát u jeho knih, které jsem četla. Tento soubor esejů jen potvrzuje autorovu poctivost, jeho tvrdý hřbet, drzé čelo, dobré srdce bez sentimentu a v neposlední řadě velice široký okruh toho, o čem má mnohem více než jen hrubou povědomost. Zkrátka nezklamal, spíš naopak, moje náklonnost k němu se prohloubila.
Jde o výbor z jeho textů poskytujících rady všem básníkům a spisovatelům, článků na různá témata a také rozhovorů. Na závěr nás obdaruje slušnou povídkou ve svém osobitém stylu. Má pořád co říct.

Přidávám něco citátů:
Pravda je skandální. Bez ní však nemá nic cenu. Už jen čestný a nevinný pohled na svět je mistrovským dílem. V porovnání s tímto požadavkem znamená originalita málo. Nedělejte si s tím hlavu. Tak jako tak ze sumy vašich nedostatků nějaká originalita vyvstane. Pro vás je důležité říkat jednoduše pravdu. Říkejte jen pravdu, nic víc, nic míň.
---
Informace jako reziduum dočasnosti je v protikladu ke smyslu tak jako plazma ke krystalu; společnost, která dosáhla bodu přehřátí, nutně neimploduje, ale je neschopná produkovat smysl, neboť veškerou její energii pohlcuje informativní popis náhodných variací. Každý jedinec nicméně může sám v sobě vyvolat jistou studenou revoluci tím, že na chvíli vystoupí z informačně-reklamního proudu. Je to velmi snadné, dokonce nikdy nebylo tak snadné jako dnes zaujmout vůči světu estetický postoj: stačí ustoupit stranou. A i tento úkrok je v konečném důsledku zbytečný. Stačí se zastavit. Vypnout rádio, odpojit televizi, už nic nekupovat, nechtít nic kupovat. Stačí se už neúčastnit, nevědět; dočasně pozastavit veškerou duševní činnost. Doslova stačí na několik vteřin znehybnět.
---
Míříme ke zkáze pod vedením falešné představy světa; a nikdo to neví. Sami neurochemici jako by si neuvědomovali, že jejich obor se pouští na minové pole. Dříve nebo později se začnou zabývat molekulárním základem vědomí, plnou parou přitom narazí na způsoby myšlení vycházející z kvantové fyziky. Nevyhneme se redefinování podmínek poznání, samotného pojmu reality. Už teď by bylo dobré si to uvědomit na poli emocí. Každopádně pokud zůstaneme u mechanistického a individualistického pojetí světa, nepřežijeme. Nepřipadá mi rozumné setrvávat déle v utrpení a zlu. Myšlenka já je na výsluní už pět století, je načase vydat se jinudy.
---
Dokážu přijmout myšlenku, že lidstvo se rodí bez špatných myšlenek. Můžu o takovém projektu globálně diskutovat, ale problém je, že lidstvo se rodí se špatnými myšlenkami. Abych uvedl jednoduchý příklad, rád se narodím geneticky modifikovaný tak, aby mě přešla chuť kouřit. Takový projekt má něco do sebe: nerozlišené, uhlazené lidstvo. Jenomže tady se o to snaží kastrací, donucením, a to nemůže fungovat. Nevím, kam může lidstvo dospět, ale v současné době mu vnucují přehnané normy, aniž přinášejí náhradou skutečná uspokojení. Budu-li politicky korektní, co tím získám? Neslibují mi ani dvaasedmdesát panen. Slibují mi jenom, že se můžu dál nudit nebo si kupovat polokošile Ralph Lauren Proto si myslím, že jediným základem nějakého projektu je vůle zmizet. V podstatě je mi budoucnost Západu ukradená, ale může být obtížné bojovat proti autocenzuře. Je potřeba mobilizovat větší sílu. To všechno je rozčilující."

Rozhodně si knihu přečtěte, je na to vhodná doba.

1 27.03.2023

spousta logických nesrovnalostí, ale docela zábavné dílko

1 13.02.2023

Čekala jsem odlehčené fantasy, něco ve stylu Terryho Pratchetta a jeho Morta. Jenže je to gay love story, kde každá druhá přímá řeč začíná zájmenem Já a třemi tečkami. Nic pro mě, zjevně nejsem cílovka.

Výtečná kniha do série s Izajášem. Násilí, smrt, svérázná filozofie a sebeironie. Pan Barron rozhodně není prosťáček.

1 08.01.2023

Průměrná detektivka, ocenila jsem autenticitu reálií na osmitisícovce, je vidět, že autorka ví, oč jde. O tom, kdo je vrah, jsem měla jasno po pár stránkách, ale nevadí.

1 24.12.2022

Tato kniha byla ještě PŘED VYDÁNÍM prodána do 40 zemí světa! To je skutečně zcela mimo mé chápání, protože je naprosto blbá. Slátanina stříleček, soft ezoteriky pro masy a jakési pofidérní "historie", kde prastaré tajné texty mají formu i obsah facebookových mouder. Ale lid si to patrně žádá, jiné vysvětlení nemám.

velmi zajímavý námět, zaujal mě, bohužel se to ke konci tak nějak rozplizlo v love story, a to už mě neba

1 09.10.2022

Afričan Malidoma Patrice Somé z kmene Dagarů, jenž se narodil v Burkině Faso vypráví fascinující autobiografický příběh chlapce, který byl jako čtyřletý doslova unesen jezuity a strávil 15 dlouhých, krutých a osamělých let v církevním semináři, kde se francouzští kolonizátoři snažili děti jako byl on zcela odtrhnout od prastarých kmenových tradic, od rodin, tradičního náboženství a vyznávaných hodnot. Malidoma (to jméno předznamenává jeho osud, znamená totiž „Buď přítelem cizinci i nepříteli“) jako jeden z mála neztratil nikdy touhu po domově a tradicích, nenechal svou duši zemřít. Po útěku ze semináře se vrací domů do rodné vesnice a doufá, že už jsou všechna trápení za ním. Jenže ho čeká tvrdé a nebezpečné zasvěcení, bez kterého ho kmen nemůže přijmout zpět.
Příběh je opravdu zajímavý a poučný, tento africký Castaneda (se kterým má velmi mnoho styčných bodů!) popisuje tradice, šamanské rituály a především zasvěcení mladých chlapců do úžasných podrobností. Je to pro nás jako čtenáře o to cennější, že kniha o Afričanech a jejich tradicích je psaná Afričanem, což je samozřejmě unikátní. Vyprávění je nádherným zrcadlem vypjatého individualismu a zbožštění racionálního rozumu naší západní kultury.
Připojuji něco citátů, které mě v knize zaujaly, a vy si tak můžete udělat představu, o čem to asi celé je. Doporučuji si citáty opravdu přečíst všechny, stojí za to (mimo jiné proto, že jsem si s opisování dala takovou práci!):

„Problém, který pro nás znamenáš, se netýká jedince, týká se společenství. Musíme se pokusit učit se z minulosti. Trpěli jsme pod bílým mužem, ať ve škole, v kostele či na ulicích, kde jsme pro něj pracovali. Duch, který pohání bílé, je duch krajního rozvratu – a velmi mocný, když musí tuto rozvrácenost obhajovat. Kamkoliv přijde, všude s sebou vnáší nový řád, řád rozvratu. Stále žije v napětí a nepohodě, to je pro něj jediný způsob existence. Naše společenství spotřebovalo dlouho, než jsme to pochopili. Bílý muž není silný – je jen zděšený. Zbledl hrůzou, jinak by nebyl bílý. Jeho hrůza ho stravuje a on s ní bojuje o život. Dokud nebude sám se sebou v míru, nenechá nikoho na světě na pokoji. Stařešinové si nepřejí nic, než aby bílý muž v tvé duši dospěl pokoje. Nevědí ještě jak, ale chtěli by to zkusit.
---
Působil zcela nepozemsky. Jeho duch byl tak nepodoben jeho tělu, že člověk měl dojem, že se v něm sváří dvě bytosti. Odstup, který získal ke svému tělu, byl zjevným důkazem práce ducha v člověku, jenž ví, na čem skutečně záleží. Kyéré nepřikládal sebemenší hodnotu vnější kráse, ale pod povrchem vychrtlého těla žil duch, mnohem krásnější než jakékoliv fyzické ztělesnění božství. Ve srovnání s krásou, integritou, počestností a živostí ducha, jenž v něm přebýval, jsem ošklivost jeho těla pociťoval jako nepodstatnou.
Kněz svatyně Země mi připomínal dědečka, a chápal jsem, proč si mudrc nehledí těla. V jeho světě nepůsobí špína na život negativně, protože špína není nic špatného. Tito pozemšťané žijí jako matka Země. Jejich čistota tkví v duchu. Kladl jsem si otázku, zda lidé, posedlí tím, vypadat pokud možno krásně, nemusejí ve skutečnosti skrývat něco ošklivého hluboko uvnitř. Naše povrchní oceňování vnější krásy by mohlo být neobratnou reakcí na vzpomínku na pravou krásu a mít málo společného s opravdovou krásou. Vnější krása člověka by pak pouze připomínala pravou krásu ducha za zevnějškem. Stařešinové to dávno pochopili a investovali své energie tam, kde to opravdu má smysl – do oblasti duše.
---
Chápal jsem, že lidský zrak si vytváří vlastní meze a přestává skutečně vidět, pokud všeobecná dohoda praví, že by měl. Od prožitku se stromem jsem také pochopil, že nás často z největší blízkosti sledují bytosti, které sami nevidíme. Pokud tato mimosvětská stvoření spatříme, je to často jen díky tomu, že nám dovolila vidět dále – poté, co provedla určitá přizpůsobení, která uchovají jejich nedotčenost. A není také pravda, že v každém a ve všem je nějaké tajemství?
To, co běžně vidíme, není příroda, která by nás klamala, ale příroda šifrující skutečnost tak, abychom si s ní za normálních okolností dokázali poradit. Příroda vypadá tak, jak vypadá, protože jsme takoví, jací jsme. Nemohli bychom žít celý život na extatické úrovni svatého. Naše smysly by se příliš brzy vyčerpaly a my bychom nebyli schopni vykonávat úlohy každodenního života. Nicméně jednou musí přijít čas, aby se člověk jako celistvá osobnost naučil pohybovat se sem a tam mezi oběma způsoby „vidění“ reality.
---
Člověk musí dospět za rub strachu a projít širé pouště hrůzy a paniky, aby nakonec došel ke klidu pociťovanému v nepřítomnosti jakéhokoliv strachu. Může to znít zvláštně, ale člověk nemá mít strach, ačkoliv si to celá bytost doslova žádá. Ale je to jeden ze základních předpokladů pro cestu do jiných světů. K proměně nedojde, dokud je tělo taženo dolů vlastní tíží. Je třeba projít procesem výuky novému, vštípení si těchto lekcí a utvrzení nového vědění. Tento druh výchovy není nic víc a nic méně než návrat k vlastnímu pravému já, to znamená k božskému v nás.
---
Reálné společenství vsi nechává člověk při zasvěcení za sebou. Ten, kdo zdárně přečká zkoušku zasvěcení, má právo být zase přijat za reálného člena společenství. Společenství je organismus, každý jedinec je v něm jedou z buněk. Škodlivá nebo nevhodná buňka v něm zůstat nemůže. Tak či onak bude vyloučena. Každý se musí naučit fungovat jako zdravá buňka a také si zasloužit výhradu zůstat v těle a udržovat je naživu.“

I přes často kostrbatý překlad je to kniha nadmíru zajímavá, rozhodně ji doporučuji k přečtení.

1 08.10.2022

Václav Krolmus byl vlastenecký kněz, humanista, národní buditel, národopisný badatel, archeolog a amatérský mytolog, který v první polovině 19. století shromáždil unikátní a ohromující folkloristický materiál z Čech a Moravy. Jeho mytologické výklady a interpretace her a zvyků jakožto přežitků pohanských mýtů byly svého času předmětem ostré kritiky a krutého posměchu. Jeho dílo bylo břitce kritizováno především představiteli pozitivistického folklóru ve druhé polovině 19. století. Dnešní moderní folkloristé ale odsudek zmírnili s tím, že Krolmusovy monumentální mytologické vize národní prehistorie nebyly zřejmě tak naivně odvozující, jak by se mohlo při letmém čtení zdát a jeho rozsáhlé dílo stále ještě čeká na zevrubné zhodnocení.
Pro mne bylo čtení téhle sbírky nadobyčej přitažlivé a nemohla jsem se odtrhnout. Právě autorovy úvahy na téma praslovanské pohanské mytologie byly pro mne nejzajímavější. Pro představu volně uvádím alespoň hrstku údajů, které mě v knize zaujaly:
Slované a Češi především za dávných dob horlivě uctívali ptactvo, žádali ptáky o radu, na základě jejich zpěvu a chování věštili nejen povětrnost, ale i budoucnost osobní, obecní či dokonce národní. Pohrdali kalendářem a řídili se výhradně ptačím doporučením.
Pokud se v lidových písních zmiňuje "hájek zelený", představuje posvátný háj, kde žili kouzelníci a vědmy a lid obecný tam chodil pro radu a pomoc. V háji žili ptáci, kterým byly přinášeny obětiny, a jichž se zde přítomní kouzelníci ptali na radu. Čihadla byla taková místa v lese, kde lidé naslouchali ptačím proroctvím, a až teprve po příchodu křesťanství se z nich stala místa pro ptáky neblahá. Ve snaze vymýtit kult ptactva byli lidé odměňováni za každého mrtvého ptáka, kterého donesli křesťanskému knězi, rovněž hry, jako je např. "tlučení špačků" poukazují na zvrat pokřesťanštělých Čechů k ptactvu.
Líto (tradiční ozdoba na oslavu jara) je vlastně léto - při této slavnosti se zvalo léto do kraje.
Kolada (jinak též Lada), družka Svantovítova, je bohyní všeho živého na zemi, všech rostlin i všech živočichů. Koleda je tedy slavnost na počest bohyně Kolady (Lady).
Lada = Venuše, Perun = Jupiter, Velis, jinak též Volos, Veles je patronem dobytka (Veliš je čedičový kopec se zbytky tvrze u Jičína). Valaši byli kdysi zvaní Valas na počest boha Velese.
Nechat pole ladem znamenalo nechat na rok pole v péči bohyně Lady.
Moldánky jsou dechový hudební nástroj složený z rákosových píšťal, podobně jako Panova flétna. Původem je tento nástroj z Moldavy, odtud název.
Broukat = hubovat.
Trnopuk = staročesky květen.
Dědina - původní význam slova je popluží, pole, role, tj. dědičná, zděděná půda, až později značí celé sídlo s pozemky, dvory a statky.
Beroun, Berounsko - pův. Peren, Perunsko.
Hastrman = bůh vod Vodan.
V Krkonoších, v místě tzv. Krakonošovy zahrádky bylo za pohanských dob nejhlavnější učiliště a božiště okolních Slovanů českých, slezských, lužických, moravských, atd.
Krakonoš = Hrubýkal, Rybíkal, Zlatohlavec, Rybecal. Byl synem Megery, slavné slovanské Čarodějky.
Kazi byla původně Kaša (podle Věry Ovečkové má každé slovo obsahující hlásku "š" mimořádnou sílu).
Kokoš = kohout, kokoška = slepice.
Brno/Průno/Perůn.
Výstavba křesťanských svatostánků v místech pohanských božišť: Triglav (Perun, Radhost, Živa) = Nejsvětější Trojice, Svantovít = Chrám Páně n. sv. Víta, Svantovít a Perun = Sv. Petr a Pavel, Perun= sv. Vavřinec n. sv. Jakub, sv. Bartoloměj n. sv. Václav, Prova = sv. Pankrác, Vodan = sv. Jan Křtitel, sv. Ivan a později sv. Jan Nepomucký, Volos = sv. Martin n. sv. Štěpán, Zlatá Bába = sv. Anna n. sv. Lidmila, Lada (Kolada) = Panna Marie n. sv. Máří Magdaléna, sv. Kateřina n. sv. Klára.
Babovka = bábovka, tj. slavnostní pečivo ke svatebním slavnostem.
Okrouhlík = květináč, krajáč.
Průhon = cesta k pastvině.
Svatčina = dříve hostina při svátku

V knize je zmiňováno i množství krvavých rituálů a obětí pohanským božstvům, z nichž nám naštěstí zbylo už jen několik - vánoční kapr, velikonoční beránek nebo svatomartinská husa. Kéž bychom nechali žít i je, že ano?

1 18.05.2022