valda komentáře u knih
Po tom, co David Bowman v prvním díle záhadně zmizí v tmavém monolitu a vesmírná loď Discovery je ponechána opuštěná nedaleko Saturnových měsíců, začne se připravovat další výprava, která má objasnit, co se vlastně stalo. Tentokrát je to ruská posádka se dvěma Američany z nichž jeden je doktor Heywood Floyd, který se objevil už v prvním díle, a v tomto je hlavní postavou. Navíc letí ještě Ind Čandra, tvůrce HALa, který se jej má pokusit opravit a případně ho využít k navigaci Discovery zpět na Zemi.
Druhý díl je pro mě skoro stejně skvělý jako první, u kterého se mi líbilo, že celý příběh je více komorní a často se věci spíše jenom naznačují. Nyní se již Clarke nijak neomezoval a hodně toho popsal a vysvětlil. Opět platí vše, co jsem napsal v komentáři k 2001.
Pozn.: Jestli jsem to dobře pochopil, tak Clarke zaparkoval Discovery v tomto pokračování o planetu blíž, tak jak je to ve filmu, tzn. u Jupiteru, a ne jak je to v knize, tzn. u Saturnu. :-)
Jeden z nejznámějších světových bestselerů o astrofyzice, kde se autor snaží tak trochu odpovědět na otázku „života, vesmíru a vůbec…“. Kniha ve své době vzbudila obrovský rozruch (překvapila tím i samotného autora, který ji psal vlastně na zakázku), protože popsala ve stručnosti základy moderního vědeckého pohledu na svět laikům, s použitím pouze jediné, té nejslavnější rovnice. Od Newtonovské fyziky po teorie strun. Na mě byla, ale až příliš stručná (trochu to připomínalo odpověď na výše položenou otázku, kterou dostali hrdinové Adamsovy knihy) a několikrát jsem se docela dost ztrácel. Ono to sice vypadá lákavě, popsat většinu základních fyzikálních zákonitostí na pouze 170 stránkách, ale myslím si, že nejsem sám, kdo by uvítal spíše aspoň trojitý rozsah, aby byl lépe v obraze, takhle mi text připadal jako nahuštěný seznam základních fyzikálních myšlenek. Laickým nadšencům bych možná doporučil začít pozvolněji, aby měli šanci se dostat více do hloubky a lépe pochopit.
Rozsáhlý historický román, ve kterém popisuje v patnácti knihách svůj život Sinuhet, egyptský lékař ze 14. století před naším letopočtem. V době 18. dynastie, kdy na trůn dosedá faraón Achetaton a přichází s novým bohem Atonem, před kterým jsou si všichni lidé rovni. Tato moderní myšlenka se ale ve starém Egyptě nesetká s velkou přízní. V myšlenkách poněkud nepraktický Sinuhet procestuje společně se svým vychytralým otrokem Kaptahem a tvrdým vojevůdcem Haremhebem starověkou Sýrii, Babylón, Mitanni, Chettitskou říši a dostane se až do Minotaurova labyrintu na Krétě. Seznámí se s většinou vládců těchto říší a zároveň také farónů té doby, nechybí ani Tutanchamon.
Autor popisuje historická fakta, ke kterým přidává své fiktivní postavy a nápady.
Z knihy silně čiší atmosféra starověkého Egypta, starobylost, tisíciletá tradice je nadevše, provázanost se smrtí, královští otvírači lebek, … Je plná filozofických úvah a různých ponaučení, ale zároveň jsem měl pocit, že autor se při vypravování děje lehce usmívá, poprvé jsem to začal cítit, když svým úhledným jazykem, jako by se jednalo o hieroglyfy vytesané do skály, popisuje temné ulice Vesetu, a najednou si Ptahhor vylije pivo na hlavu… Celá kniha pak získá až takový forrestgumpovský nádech. Jinak je velmi rozsáhlá a střídá pasáže, které jsou dobré s naprosto výbornýma, jako je popis Haremhebovy války, nebo intrik u dvora. Je velmi čtivá a také popisované období dávného starověku je pro svou exotičnost dost zajímavé.
Tohle je další kniha z kategorie, které říkám "Těžký život na vesnici". A tady to lidé opravdu budou mít hodně těžké. Děj se odehrává ve fiktivní vesnici Glasendorf, přejmenované na Skláře, v Sudetech. Je o končící 2. světové válce, o tom, jak se v roce 1945 žilo v pohraničí Němcům, co za traumata prožívali, a podobně, co za traumata potom prožívali nově se nastěhovaní Češi. Kniha je hodně komorní, čtivá. Zároveň nečekejte žádné veledílo. Takový Šikmý kostel je mnohem dál. Pokud vás ale téma pohraničí a Sudet zajímá, tak určitě můžu doporučit.
Ladislav Zibura se prezentuje jako tak trochu matlal. Tohle je první kniha z jeho cest, kde se vydal z Istambulu do Jeruzaléma. Část cesty letadlem, protože je to jeho výprava a on si může jít jak chce. Je to ten typ cestopisu, kde se dozvíte, jak probíhala cesta, ale nedozvíte se skoro nic o historii, kulturních souvislostech, nebo památkách, protože "je to nuda" a autor tomu stejně nerozumí. Princ Ládík je v Česku velký fenomén, pokud vám sedne jeho humor ("jsem to ale nešika", "to jsem nedomyslel"), tak vřele doporučuju i další díly. Na to, v kolika letech byla kniha napsaná, tak působí spíš jako od autora, který píše 20 let. Líbily se mi některé úvahy na začátcích kapitol, které hodně vybočovaly ze standardních popisů dní: bylo horko, zapomněl jsem si vzít víc vody, bolí mě nohy, podivný týpek mě pozval na večeři, podivný týpek mě osahával v posteli, ehm.
Sektor knih o autech se mi celkem vyhýbá. Auta mám rád, ale prostě nejsem zase takový nadšenec. Proto nemůžu srovnávat s jinými podobnými knihami. Každopádně souhrnná encyklopedie aut východního bloku mě nalákala. Konečně se dozvědět, co se v Sovětském svazu všechno vyrábělo... Na knížce je určitě super, že obsahuje všechna ta auta. Osobně mě překvapilo, že ta rozmanitost byla celkem malá (většinou to byla nějaká kopie Fiatu, nebo Renaultu). Taky je tam hodně fotografií. Co mě ale dost zklamalo je text. Většinou se jedná o prosté pospojování parametrů vozů do vět. Nejvíc ubíjející bylo číst si všechny rozměry, rozvory apod. Celé by to šlo přece dát do tabulky. Taky na konci knihy taková tabulka je. V textu bych čekal spíš popisy různých zajímavostí kolem aut, jak co fungovalo, nebo co se všechno přihodilo, při výrobě. Toho je ale opravdu minimum.
Pět jazyků lásky. Zní to jako nějaká ezo tantra červená knihovna. Většina mužů regál s takovými knihami asi obejde velkým obloukem, aby to na ně nedej bože nezaútočilo ničivou silou kombuchového cappuccina. Protože jsem ale z několika zdrojů zaslechl, že tahle kniha je naprosto úžasná a několika celkem rozumným lidem zlepšila život, tak jsem si ji musel přečíst.
Hlavní myšlenka knihy je, že to co vy sami považujete za projev lásky, ten druhý zase nemusí tolik ocenit, a pokud chcete mít úspěšný vztah, měli byste se naučit mluvit jazykem lásky toho druhého, aby se cítil milovaný.
Určitě na tom něco bude, někoho stačí obejmout, někdo chce být obdivován, někdo vyslechnut, atd. Takže myšlenka určitě fajn, pro každého asi ne úplně objevná, a asi bych se vším nesouhlasil. Každopádně stojí za přečtení.
Strávil jsem několik let na Strahově. Ne že bych zrovna toužil dostat se do Nasa, ale určitě si o tom rád přečtu. Postupně jsem podle fotek v knize taky zjisti, že jsem asi Veržánu no tom Strahově taky potkal.
Každopádně obálka knihy dost kecá. O Nasa, ve které pracuje autorčin manžel je v knize jenom pár stránek. Kniha je hlavně o tom, jak se dostat do Ameriky a začít tam pracovat. Autorka na mě působí jako člověk, který rozhodně nechce ponechat vůbec nic náhodě, takže podstupuje nekonečná martyria byrokracie, aby s manželem měli opravdu všechny potřebné papíry atd. Na jednu stranu je autorka fakt pečlivá, takže se dozvíte spoustu nuancí, co všechno a jak musíte vyplnit. Takže pro někoho, kdo se chce do Ameriky přestěhovat, tahle kniha může být skvělou studnicí informací. Na druhou stranu, ale nevím, jestli bych dotyčnému doporučil knihu číst, protože se v ní dozví kolik nekonečného papírování a dohledávání informací to obnáší a mám obavu, že podobně jako píše mira.I, se takový žadatel o vízum radši rozhodne zůstat v ČR. Je to spíš jenom můj názor, ale já prostě tohle astronomické úsilí moc nechápu. Už dávno mi došlo, že 90% byrokracie slouží pouze k tomu, aby úředníci měli zaměstnání. Žádný další důvod tady není. I většina úředníků si toho je dobře vědoma a kupu papíru nikdo z nich nečte, takže nemá smysl se trápit jejich správným vyplňováním. Řekl bych, že dohledávat, jak se vaše babička jmenovala za svobodna nemá smysl, prostě tam napíšu Nováková a je to :-) Nakonec je to všechno stejně o tom, jestli jste úředníkovi dost sympatičtí a on má dobrou náladu, takže vám to razítko dá, nebo nejste a máte smůlu přijďte příště.
Myslím, že oficiální popis knihy je celkem trefný. Kdo by neznal doktory: Davida Ratha, jeho bývalou milenku Kateřinu Pancovou a jejího aktuálního milence, bývalého boxera a slavného alkoholika Petra Kotta. Byl by hřích o tomhle trojlístku zlounů nenapsat knihu. Snad není nikdo v republice, kdo by neznal historku o tom, jak byl Rath zatčen s krabicí od vína, ve které bylo 7 miliónů korun.
Tahle kniha se skládá z velké části z odposlechů a opravdu to stojí za to. Vůbec by mě nenapadlo, v jak velkém měřítku tihle tři ty peníze hrabali. Většinou nebylo těžké peníze získat, stačilo jenom někde přidat podpis, že bylo potřeba využít konzultace nějaké firmy a milióny přitékaly. Na špinavou práci se využíval hloupý Kott, aby Rathovy ruce zůstaly co nejčistší. Pobaví, jak Pancová spoustu času věnuje v odposleších starostem, že nemá kam peníze dávat, a má obavu, že jí ve sklepě splesniví. Vážně. Skoro to vypadá, že kdyby nebylo jednoho architekta, který prostě odmítl podepsat nesmyslné navýšení ceny stavby prostě proto, že už asi měl pěněz dost, a nepotřeboval se s Rathem špinit, tak Rath ve středočeském kraji vládne dodnes. Díky za všechny lidi, pro které peníze nejsou středobodem vesmíru a není jim cizí profesionalita a poctivost.
Každopádně, jestli chcete vědět, jak to s Rathem tehdy bylo, nebo jak vypadá čistý a neředěný klientelismus, tak doporučuju.
Předposlední díl heptalogie o Harry Potterovi. Lord Voldemort se svými Smrtijedy začíná být čím dál nebezpečnější a vypadá to, že ministerstvo kouzel si s ním nedokáže poradit. Dokáže to konečně ředitel Bradavic Brumbál? Pomůže Harrymu nový učitel výuky lektvarů Horacio Křiklan? Kdo je Princ dvojí krve a k čemu jsou vlastně ty viteály? Co chystá Draco Malfoy, a dá se věřit Snapovi?
Rowlingová se stále drží takového toho detektivního schématu, jako v předchozích dílech, kdy prvních 400 stránek, se zdánlivě zase tak moc závratných událostí neděje, aby vše vyvrcholilo v těch zbývajících 100 stránkách. Na mě tohle ale celkem funguje. Baví mě číst i těch úvodních 400, protože každý střípek do skládačky konečného vyvrcholení, je o to zajímavější, čtenář tak dostane dost času k tomu přemýšlet, co se to tedy vlastně děje, a jak to může skončit. Každopádně tahle kniha končí taky mnohem větším příslibem pokračování v závěrečném díle.
Tohle je pro mě asi zatím nejlepší díl série. Připadal mi podobně temný jako třetí díl a řekl bych, že neobsahuje slepá místa. Až do teď jsem se vyhýbal všem spoilerům, takže jsem opravdu zvědav, jaká je pravda o Snapovi, a jak to vůbec s ústřední trojicí a vlastně všemi ostatními postavami dopadne.
PS: Viděl jsem také film, a u filmů si pokaždé, kromě třetího dílu, dokazuji, že mě oproti knize moc nebaví. Spousta obsahu tam chybí, a mnoho scén mám ve fantazii, kterou vytvořím při čtení, o mnoho zajímavější.
Williama Faulknera jsem znal asi jenom podle jména. Možná jsem i někde zaslechl, že je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Každopádně podle obálky a anotace knihy jsem čekal standardní dobrodružnou knihu. Ono to tak i ze začátku je. Dočteme se o chlapci, který se každý rok vydává do divočiny, kde získává zkušenosti. Dozvídá se něco málo o své rodině a slýchá historky o medvědu, který v okolí řádí a říká se mu Starý Ben. Je to psáno takový trochu zvláštnějším stylem, ale romantika a drsnost přírody je vykreslena podobně jako u Jacka Londona, takže mě to celkem bavilo. Taky je z příběhu cítit hodně nostalgie a sentimentu. Pak se ale z ničeho nic všechno změní a kniha se začne věnovat skoro výhradně jenom historii hochova rodu. Vše je napsáno v podivných náznacích a symbolikách. A kniha se stává dost nečitelnou. Připadalo mi, abych pochopil o čem je, tak bych si musel začít kreslit rodokmeny, nastudovat si historii amerických dějin apod. Vše se totiž jen naznačuje, nic není nijak vysvětleno, a ještě je spousta věcí jen v jakési alegorii nebo co. Věřím, že pokud bych se na knihu takto připravil, tak bych docenil, jak velký spisovatel Faulkner byl. Pro některé znalce číst tuto knihu musí být opravdu potěšením. Umím si ale představit, že pokud jí dostane do rukou omylem obyčejný čtenář dobrodružné literatury, tak mu buď exploduje hlava, nebo si řekne, co to ten Faulkner bral za drogy :-)
Tohle je moje první kniha série Tajemné stezky nakladatelství Regia. Tuhle sérii jsem objevil docela nedávno a celkem mě potěšila. Dříve jsem se jí úspěšně vyhýbal kvůli slovu "tajemné". Mám rád pohádky a pověsti z různých krajů, protože všichni prostě ví, že vodníci a hejkalové nejsou, ale rád si přečtu o tom, co za strašidla a příběhy kdo vymyslel.
Co ale nemám rád je, když se autoři snaží různě "vědecky", někdy až bulvárně hledat tajemno tam, kde prostě není, a píší o různých místech, kde byli prokazatelně pozorování duchové z jiné dimenze, že mayské symboly představují vesmírné koráby a podobně. Proto jsem se Tajemným stezkám vyhýbal.
Nebylo proč, série se přes tento bulvární název, jednoduše věnuje různým krajům ČR, jejich historii, folklóru, místopisu, příběhům a pod. A to mi celkem vyhovuje.
Tento díl je o Západním Krušnohoří. Což je kraj poznamenaný třemi silnými vlivy: důlní činností, německou kulturou a asi hlavně následným odsunem Němců. Čímž vlastně skoro veškerá původní kultura ze dne na den úplně zmizela. To je velká škoda, ale na druhou stranu si za to Němci můžou sami. Dvě světové války, to už se prostě nedá zamést pod koberec. Každopádně to ale kraji dává hodně zvláštní atmosféru.
Autor sice nepíše zase tak moc čtivě, je to asi spíš historik, ale má velké znalosti o místní německé kultuře, nebo třeba historii dobývání, takže doporučuji. Taky je v knize spousta obrázků i když ne barevných. Pokud chcete nasát atmosféru Krušných hor, které se pomalu dostávají z "jedu tam za trest" do "mírně trendy", tak doporučuji HBO sérii Pustina, seriál Rapl nebo film Schmitke.
Autor nouzově přistane někde v Africké poušti, kde potká Malého prince, který mu začne vyprávět svůj příběh, o své planetě, květině, třech sopkách, co je to si někoho ochočit, jaké lidi princ potkal, než se dostal na zemi, atd...
Nemyslím si, že Malý princ je vhodný pro malé děti. Mě osobně asi v dětství moc neoslovil. Malý princ je naopak pro dospělé, kteří hledají ztracené dětství. Pro mě je to hlavně takový jednoduchý, stručný návod na život. Myslím si, že v životě je důležité stát se dospělým, protože být dospělý je praktické. Člověk zajistí sebe a své děti, dodá mu to jistoty. Zároveň je ale důležité si zachovat tu dětskou stránku, schopnost snít. Nevidět jenom klobouk tam, kde může být třeba had, co spolkl slona. Nevidět jenom nudnou poušť, nad kterou svítí hvězda. Umět rozlišit chuť vody, které se napiju sám, od vody, kterou mi podá někdo, koho jsem si ochočil. Tyhle všechny věci jsou z praktického hlediska sice úplně k ničemu, ale teprve ony dodají životu skutečnou náplň, a člověk se tak vrátí k tomu, co je opravdu v životě podstatné. A to je kromě praktického naplňování určitých statků, také umět se dívat na svět dětskýma očima, a užít si tak každý okamžik.
V čem vidím obrovskou sílu téhle knížky je, že všechny tyhle věci, taky spoustu dalších, dokázal Exupéry vysvětlit jednoduchou a zábavnou formou na pár stránkách.
A jak už napsal vhumanik, škoda, že tuhle knihu nepochopilo více lidí, mohlo by být na světě ještě lépe...
Čuk a Gek se společně s maminkou vydávají strávit vánoce na daleké Sibiři, kde pracuje otec geolog. Tohle je asi ta základní knížka, která se zmiňuje, pokud se někde řeší Sovětský svaz a dětská literatura. Je to taková zvláštní kniha. Na první pohled mě překvapilo, jak je krátká. Čekal jsem asi delší příběh, když je to taková legenda. Na dobu vzniku je ale příběh napsaný zábavně, a má krásnou tajemnou atmosféru, která přechází až na takový trochu smutek z obrovských dálek Ruska a samoty. Je taky zvláštní, že do ní autor napasoval vojáky, zavírání lidí, které v té době probíhalo strašným způsobem, atd. A přitom se kniha stala povinnou literaturou pro všechny pionýry. Nemyslím si, že vykresluje Sovětský svaz jenom v růžových (rudých) barvách.
Než jsem četl tuhle knihu, tak pro mě byl Jiří Černý člověk, který v televizi komentuje většinou nějaká témata týkající se populární hudby. A přestože již hodně pamatuje, tak umí být stále aktuální. Od záplavy ostatních se odlišuje tím, že má názor + umí ho dobře interpretovat. Myslím, že pokud by se novináři měli od někoho učit jak poskládat větu, tak právě od něj. Tahle kniha obsahuje soubor týdenních rozhlasových komentářů z let 1994 - 2000. Dozvěděl jsem se z nich, že kromě populární hudby, se zajímá o celé hudební spektrum, a nejvíce asi o operu. Tématem hodně článků je taky divadlo, sport a politika. S hodně jeho názory nesouhlasím, na můj vkus je v článcích trochu moc disentu nebo výročí nějakého úmrtí, ale i tak se mi tyhle krátké komentáře četly skvěle.
Adina Mandlová byla krásná mrcha. Ženy jí nesnášely, protože se za ní otáčeli všichni chlapi. A muži jí nesnášeli, protože někteří ji nezajímali a jiné opustila. Zároveň, jak sama přiznává, měla tendenci říkat věci na rovinu, takže snadno někoho urazila. A uměla si jít za svým, takže tak trochu po té své cestě šlápla i na někoho jiného. Tohle všechno dohromady je vražedná kombinace. Takže jí to dali při první příležitosti sežrat i s úroky. Ta příležitost byla konec války a její styky s Němci. Jak sama píše její životní filosofie byla něco jako: "Měl automobil a měl rád operu, tak jsem s ním začala chodit". Bohužel za války bylo i pár Němců, kteří jezdili do opery... I když to nebylo zas tak moc, jako to, z čeho byla nakonec obviňována. Chyba byla, že neemigrovala před válkou. To by se po válce vrátila v plné parádě, ale kdoví, jak by si rozuměla s komunisty.
Každopádně toho zažila neskutečně moc, a pokud bych chtěl vidět nějaký zfilmovaný životopis, tak by to byl ten její. Akorát by to nesměli točit ti zoufalci, co režírují dnes. A taky si nedokážu představit, jak by se to všechno vlezlo do jednoho celovečerního filmu.
Kromě spousty zážitků je Adina také hlavně skvělý vypravěč. Hodně mi to připomínalo Henriho Charrièra. Taky je to podobně koncentrovaný výtažek skvělých příhod. Na rozdíl od něj si ale podle mě Adina tolik nevymýšlí. I když se obhajuje a sem tam něco zatají.
Zeezee se v Seattlu zaplete do nějakých špinavostí spojených s vraždou. Jeho záchrana je útěk do Al Iskandaríje (rozuměj Alexandrie), kde se dozví, že jeho nová identita je Ašraf -al Mansúr, pašazád, syn tuniského emíra. Má si zde vzít Zaru, dceru bohatého efendiho Hamzy a jeho manželky madam Džalíly. Zároveň se potkává se svou tetou Nafísou a malou neteří Hani s jejím elektronickým psem. Dojde k několika událostem a on zjišťuje, že se vlastně dostal z bláta do louže, a nic není tak jak vypadá. Pomůže mu situaci vyřešit polární liška, která se mu objevuje v hlavě?
První díl trilogie Arabesky. Děj se odehrává v alternativní realitě, kdy stále existuje Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Příběhu to dává zajímavý nádech, kdy arabská kultura má mnohem větší význam, než je tomu dnes doopravdy. Zároveň to ale autor nějak moc nevyužívá. Měl jsem zase ten pocit, že prostě strávil měsíční dovolenou v severní Africe, tak co se mu líbilo, tak narouboval do svojí knihy. Od Grimwooda jsem četl předchozí neoAddix. Tahle knížka je dost podobná, můžete se těšit na značkové oblečení, autor se snaží být co nejvíc cool a trendy. Děj se prolíná s flashbacky do Rafovy minulosti. I když je autor docela dobrý řemeslník, tak mi to celé prostě přišlo zase takové chladné a zbytečné. Podle mě knihou nechtěl říct nic. Jenom prostě jako krejčí ušít dobře padnoucí oblek, který bude mít trendy střih. Oproti neoAddix je ale děj o dost suhší a pomalejší. Hani se svým psem Alidínem, který není jen tak obyčejný elektronický pes, to ke konci už nezachrání. :-) A celé to působí jako taková nejprachobyčejnější detektivka, kterou se autor snažil okořenit vším možným, co ho napadlo. Od sci-fi alternativní budoucnosti, přes orientální kulturu, drsnou noir, kyberpunk a bůhví co ještě...
Na Zemi začíná být příliš horko, a tak se lidé pokouší kolonizovat ostatní planety, kde se ale žije ještě podstatně hůř a tak většina kolonizátorů jenom žvýká drogu Can-D, která jim umožňuje se na nějaký čas přenést do halucinogenního světa vybaveného nakoupenými miniaturami věcí.
Barney Mayerson je předpovídač, tzn. že umí vidět, co a s jak velkou pravděpodobností, se může v budoucnosti stát. Tuto schopnost využívá k předpovídání trendů pro společnost P.P.Layouts, která tuto drogu vyrábí. A stejně jako ostatní se snaží simulováním nemocí vyhnout nucenému vysídlení ze Země na některou z planet.
Ze začátku je děj rozdělený mezi několik postav a není úplně jasné, kam se bude ubírat. Možná to nevěděl ani Dick. Každopádně se to pořád skvěle čte, a stejně jako u Blade Runnera, tahle kniha okamžitě vtáhne do děje a těžko se odkládá. Poslední třetina na mě už asi byla trochu moc přeinceptionovaná a asi jsem úplně všechno nepochopil, ale pořád je v tom spousta věcí, které vám uvíznou v mysli. Pokud máte rádi PKD, tak doporučuju.
Čtyři dobrodružná vyprávění o poznávání posledních koutů tichomoří čtyřmi významnými kapitány. Četl jsem už hodně knížek o podobných dobrodružných výpravách, často ale sklouzávaly do nudných popisů historických událostí a většinou autoři byli dějepisci, kteří neměli příliš nadání pro vytvoření té pravé objevitelské atmosféry. Čukovskému nic takového nechybí a první dvě povídky s Cookem a La Perousem jsou skvělé. Třetí s kapitánem Kruzensternem, byla trochu slabší, ale bylo asi potřeba doplnit ruského kapitána :-) Čtvrtá je spíše takový bonus, ve kterém
SPOILER: (Pro ty, kteří jste neměli z dějepisu jedničku.) ...D' Urville pátrá po ztraceném La Perousovi. :SPOILER
Takže pokud si chcete přečíst něco pořádného o objevování Velikonočních ostrovů, Tahiti, Přátelských ostrovů, Japonska, Nového Zélandu a podobně, tak velice doporučuju, kniha rozhodně za těch více než 60 let neztratila nic ze své zábavnosti a opravdu ve vás lehce navodí pocity, které měli objevitelé při zahlédnutí neznámé pevniny, nebo zkoumání kultur, které nikdy nenavštívili bílí muži.
Robinette Broadhead pracuje v potravinových dolech na Zemi. Lidí je příliš mnoho a pomalu se snaží osidlovat okolní planety. Na asteroidu poblíž Venuše je objevena zvláštní základna (Gateway), neznámé rasy Heechee. Je plná malých vesmírných lodí, které se umí pohybovat rychleji než světlo. Problém je v tom, že přestože výzkum Heechee probíhá už velmi dlouho, tak lidstvo o nich ví jen velmi málo, protože Heechee po sobě důkladně uklidili a nenechali nikde prakticky žádné záznamy, které by se podařilo nějak rozluštit. Lodě, které se pohybují rychleji než světlo jsou pro lidstvo obrovským potenciálem, postupně jsou vysíláni takzvaní prospektoři, kteří nasedají do lodí a vědci se pokoušejí naprogramovat loď, tak aby se dostala na nějaké zajímavé místo vesmíru a mohla od tamtud získat nějaké vzorky, ať už by se týkali Heechee nebo ne. Bohužel celý systém je natolik složitý, že se jen velmi málo prospektorů vrací živých. Pokud se jim ale podaří něco zajímavého získat jsou slušně odměňováni.
Takovýmto prospektorem se právě stává Robinette. Vyhraje v loterii a všechny svoje prostředky vloží na výcvik na prospektora.
Kniha je napsaná v takových třech rovinách, v první je civilně popisován život Robinette na Gatewayi, tísnivá atmosféra, večírky, čekání na ten správný let, nápor na psychiku za letu, kdy je posádka uzavřena v malém prostoru a neví jestli přežije, nebo objeví něco úžasného (tady mi to trochu připomnělo Odysseu). Druhá rovina se odehrává v budoucnosti, kdy Robinette rozmlouvá se svým elektronickým psychiatrem Sigfridem a my přicházíme na to, že Robinette je nakonec bohatý, nevíme, jak se mu to povedlo a evidentně ho to velmi psychicky poznamenalo. Tady mi někdy přišlo, že Pohl v té době trochu moc četl Freuda. A třetí rovina jsou takové různé útržky inzerátů, dopisů, dokumentů a podobně, které skvěle podtrhují nervózní a zvláštní atmosféru na Gatewayi.
U téhle knihy jsem se nemohl rozhodnout jestli 4 nebo 5 hvězdiček, protože hlavní hrdina mi nebyl moc sympatický, takový psychicky vyšinutý zbabělec (lehce jako z P. K. Dicka) a zase se toho zas tak moc světoborného nedělo, na konci jsem čekal něco zajímavějšího, a taky jsem moc nechápal o co šlo furt s těma homosexuálama :-). Ale komorně napsanou knihu jsem na druhou stranu hltal velkým tempem, protože atmosféra je skvělá, jsme v budoucnosti, ale lidstvo je naprosto primitivní v porovnání s neznámými Heechee, a dozvídá se jen minimální fragmenty znalostí Heechee, které mají ale obrovskou cenu. Další z šesti dílů si určitě rád přečtu.