vejnar komentáře u knih

Krátké povídečky, které rozesmějí. Kraus si všímá všedních životních situací a změn zejména v soužití s druhou polovičkou. Dobře napsané. Nejvíce jsem se nasmál u povídky Jazyk.

2 04.04.2017

Pasáže, co mě zaujaly:
"Člověk malý a mdlého rozumu se cítí často dotčen. Brání se všemu, co nechápe, tuší v tom nebezpečí, osten namířený proti vlastní cti, a snaží se svými obavami a svou dotčeností nakazit i druhé."

"Šli jsme dál. Vždycky se jde dál a pořád se něco opouští. Jsme něčím pořád opouštěni, čas plyne jako proud, čas vane jako vítr a člověk se marně pokouší něco mu vzít, něco si přisvojit, aby to vždycky bylo na dosah, třeba vadnoucí, a přece pro někoho ještě plné krve, vůní, větru nebo žalu."
...
"A proto vyvolení píší básně. Ostatní ryjí svá jména do zřícenin, odvážejí si mušle z mořských břehů a ukrývají květy na dně zásuvek a mezi listy knih."

5 10.03.2017

Tato Havlíčkova raná tvorba mě zklamala. Zmlsalý šťavnatými romány Neviditelný, Helimadoe a Petrolejové lampy byly tyto povídky kapku nakyslé až nestravné:/

13.02.2017

Neff opět nezklamal! Užil jsem si jazykovou pestrost někdy až příliš dlouhých souvětí a zároveň se nezapomněl usmívat nad jemnými ironiemi charakterových proměn a touze po velikášství, jež je Neffovu dílu blízká;)

1 13.01.2017

Čekal jsem trochu víc od takto hodnocené knihy. Začátek zajímavý, pak trochu zbytečně se vlekoucí válečné pasáže a od půlky do konce mě to zas bavilo! Sprostých slov sice nebylo moc, ale vadily mi.. Dávám tři a půl hvězdy. Vivat Tonička Augusta!:)

Výborná sociální sonda do nitra jedné přehlížené dívky, která hledá své životní štěstí.

"Marně četla noviny, marně hledala zprávy o blížícím se válečném konfliktu. Tatínek pořád sliboval, sliboval, a ono kde nic tu nic. Zrovna v té pitomé době si lidé umínili, že budou žít v tupém, telecím míru. A nebožka Hanousková přece řekla Štěpce docela jasně, že ji štěstí nebo neštěstí potká jen ve válečných časech! Je tak silná a dobře vyvinutá, má takové statné a žádostivé tělo, a přitom stále zůstává stranou všeho životního víru!"

5 18.11.2016

Velmi se mi líbila. Začátek trochu zdlouhavý, ale potom už nepustí;)

"Ve chvílích obzvláště teskných ji vylovíme z veteše nastřádaných zklamání, hýčkáme ji a vroucně se jí díváme do tváře - do tváře sladké minulosti, která se nikdy nevrátí."

A pak třeba citace od Camri! PS: Po přečtení si určitě pusťte i film, stojí za to!

4 20.10.2016

Po předchozí knize Vědomí konce pro mě zklamání. U některých odstavců jsem marně hledal souvislost s povídkou a nebavilo mě časté zmiňování různých značek, hospod, názvů jídel, měst, vzdálených postav atd.. A také mi vadily sprosté výrazy.

02.10.2016

Výborně napsaná kniha se zajímavým příběhem! Ihned dávám do doporučených. Jen opatrně na první kapitolu - skoro mě odradila - doporučuji se k ní vrátit po přečtení celé knihy!

"Co vzniká pomalu, vzniká nezřetelně. Porucha, která by byla viditelná na první pohled náhodnému návštěvníku, uniká dennímu pozorovateli."

6 19.03.2016

Docela překvapení tato kniha, chtěl jsem si jen prohlédnout obrázky, ale nakonec jsem přečetl všech 600 stránek:) Jak tu píšou ostatní, Arnie se tu trochu vytahuje, ale je to vtipné, zajímavé, místy i poučné a hlavně čtivé! Za knihou i za Arnieho životní kariérou je cítit tvrdá dřina a to se mi líbí. Arnie píše, že při volbách dostal radu: "Lidé si nepamatují cos říkal, jen jestli ses jim líbil nebo ne." A to je aktuální skoro vždy, když se s někým bavíme;)

2 15.11.2014

Přečetl jsem první část o Erasmovi a Lutherovi. Obdivuji, jak Zweig dokáže jít do detailů, podrobně poukázat na rozdílnost povah hlavních postav, které vlastně usilovali o to samé, ale každý svým vlastním, ne 100% ideálním způsobem.

15.11.2014

Můj oblíbený autor Zweig, zas plný citu a pochopení těch nejniternějších pocitů a pohnutek, které nás naplňují, sužují a ženou dál po nekonečné dálnici touhy a chtění. Krásná kniha plná kontrastů: chudých a bohatých, pomíjivých stereotypů a vzrušujících nevšedností a proměn, boje o přízeň a kamarádství.. Vše je bráno s nadhledem, takže se člověk často i zasměje.

1 01.07.2014

První polovina se mi líbila, napsal jsem si i pár zajímavých poznámek. Druhá půlka mě ale moc nebavila, už se to dost opakovalo, škoda.

Murakamiho osvědčené schéma - dva samostatné příběhy, které se v pozdějších kapitolách začínají prolínat (stejně jako v předchozí knize Kafka na pobřeží - tu však hodnotím výše). Na začátku mi přišla trochu zbytečná sexuálně explicitně vylíčená scéna s Aomame, ale pak už to bylo v tomhle směru OK. Jakmile v příběhu promluvila 17ti letá Fukaeri, dost mě to bavilo a na začátku jsem se smál;) Líbí se mi Murakamiho styl, dokáže výborně vylíčit charaktery postav a jejich rysů se drží se po celou dobu příběhu. Dobře se čte (750 stránek je už ale pořádná bichle), jen mi přišly trochu zbytečné popisy, co si kdo dal k jídlu..

Následující dvě tvrzení se v příběhu objevovaly častěji a většinou mě pobavily:)
"Jakmile někde vznikne prázdnota, musí ji něco přijít vyplnit"
"Pokud něčemu nerozumíš bez vysvětlování, nemá cenu ti to vysvětlovat vůbec" :)

3 04.05.2014

Fakt napínavej a místy hodně zábavnej příběh o "nejdrsnějším patnáctiletým klukovi na světě" ... "řekl Kluk, co se mu říká Vrána". Líbila se mi pestrost postav - roztomile prostý pan Nakata, co si dokáže povídat s kočičkami a když jde na velkou, nestydí se říct to pořádně nahlas:) filozoficky založený pan Óšimo, který přečetl snad všechny knihy v Kómurově knihovně a nebo záhadná slečna Saeki, které ztracená láska dočista vzala chuť k životu..

3 29.12.2013

Otevřel jsem knížku někde uprostřed a tak se mi to zalíbilo, že jsem postupně přečetl všech čtrnáct rozhovorů. Spousta zajímavejch týpků (spíše skladatelé, zpěváci a textaři než básníci), kteří něco dokázali a umí o svých životních zkušenostech vyprávět. A skvělý, hudbě zasvěcený, reportér Jiří Vondrák, který vše zaobalí do poetického hávu ve čtivé formě!

13.10.2013

Ke čtení jsem se také musel zezačátku nutit a občas mi vadily pasáže psané "hatmatilkou", vysvětlené v poznámce pod čarou. Nicméně bohatost (srozumitelné) češtiny, rozmanitost slovních spojení a promyšlené vysvětlování lidských pocitů a stavů v alegorických popisech prostředí a měnící se přírody.. - to všechno mě nutilo stále číst dál;) Dávám tři a půl hvězdy.

A zde jeden příklad, kdy se Jana po dlouhé době odloučení setkává s milovaným otčímem..
"Co se stalo, že svět tak zjasněl?. Že zahrady a louky kolem cesty jiskří a září jako ohňostroje, a že shrbené stodoly se napřimují za laťkovými ploty? Že věž se povytáhla a cesta rozkvétá modrými květy šlépějí? Že ponuré domy na náměstí kynou lesklými okny, že tmavé kružby podloubí zvou otevřenými náručemi a zvoní vlídnými hlasy?"

Kniha, kterou ani nedoporučím ani nepomluvím. Ale od Simenona si ještě rád něco přečtu..

13.07.2013

Nejprve mi to přišlo jako taková přemýšlivo-humorná autobiografie, ale poslední třetina přerostla v bohapustou utopii, jejíž ironický tón mi byl sice stále blízký, ale bylo to už trochu přitažené za vlasy a roztříštěné.. Haj hou:)

2 02.06.2013

Knihu jsem dostal darem na oplátku za poskytnutí fotky na obálku (vydání 2013) http://www.vejnar.com/lide6/ Jsem uveden i na zadní straně;) Rád jsem si ji přečetl..

Jedna z pasáží, která mě zaujala: "Nedávno mi Vladimír Komárek řekl, že maluje pro lidi oltáře útěchy. ... Podle jeho slov mají jeho obrazy hrát podobnou roli v každém bytě - být protipólem denně zakoušeného nebo viděného násilí. Aby člověk vycítil, že přece jen existuje jiný svět, pro který lze žít. Pro tuto ideu Komárek neobjevuje nové zvláštní světy lidských představ, ale činí novým ten svět, v němž žijeme."

1 26.05.2013