Ventimiglia komentáře u knih

Je to dost divné: astrologické motivy mě rozčilovaly a nerozuměla jsem jim, informace o "vedlejších" případech mi připadaly tak trochu jako vycpávka, Charlotta mě vytáčela, vlekoucí se peripetie vztahu Strika a Robin se mi jevily nekonečné, podrobné informace o tom, jak jsou zařízené byty a domy podezřelých se mi zdály nadbytečné... a přesto jsem se nemohla odtrhnout, přečetla jedním dechem, podezírala kdekoho a nikdy ne toho pravého. Navzdory úvodním tvrzení jsem pátým dílem nadšená; čtení zafungovalo přesně tak odpočinkově, jak od detektivky potřebujete. Někdy mi psychologie postav přijde překombinovaná, ale tentokrát mi přišel opravdu skvělý motiv nemocné tety Joan; žal, láska, pocity viny, vděčnost, vědomí konečnosti, odcházení - to vše mě zasáhlo. Květinová urna s popelem, vznášející se na vlnách, smutek i dojetí.

12 15.07.2022

O nevolnosti ze čtení, o zlu, které přesahuje veškeré chápání, už toho bylo tady napsáno hodně, pod to nezbývá než se podepsat. Ale kromě toho (a nanicovatého konce - po tolika peripetiích mě závěrečná pasáž připadala nedomrlá) už nemůžu napsat nic špatného. Výborně napsáno. Nový pohled na Heydricha, zdá se, že jeho roli jsem dosud neuměla "docenit". Uvěřitelná geneze propadání postav do bestiality. Budu doporučovat ke čtení...

12 11.07.2021

Úžasně promyšlené, hluboké, ne-černobílé: vypravěč s ukrutnou upřímností odhaluje, co způsobí duševní porucha (v kombinaci se složitým osobnostním nastavením a ranami osudu) v rodinném systému, jak křiví dětský charakter. Ve výsledku nikdo není za padoucha ani za anděla, jenom všichni strašným způsobem trpí, ale nedokážou systém změnit nebo opustit. V menším měřítku bohužel funguje v mnoha rodinách. Takto hypertrofovaná podoba ukáže obludnost takových systémů, jako by je nasvítila, a proto jsem za ni moc vděčná. Napsáno nesmírně autenticky, oceňuji zvláště to, jak se postupně odhaluje pozadí celé rodinné katastrofy.

12 11.03.2021

Vůbec nemůžu pochopit, jak je možné, že tuhle jedinečnou knížku nečtou všichni. Po prvním přečtení jsem byla vysloveně nadšená a velice ráda jsem si ji koupila v originále. Díky čtenářské výzvě jsem si ji teď přečetla znovu.
Kdo by ji četl kvůli humoru, ten by se těžce spletl. Je tragická, děsivá. Slabomyslný vypravěč nepíše knihu o cintoríne, ale o svých spoluobčanech z města Komárna, o své rodině a o sobě a ukazuje nám rasisty, nacionalisty, alibisty, opatrníky a všelijaké jiné nešťastníky. A možná ukazuje tak trochu i nás. Samko má rád, když se věci nemění, je opatrný, bojí se "tých hore", o své zdraví, o své bezpečí, a tak neváhá a jedná: "Moj otec nemal rád Čechov, Maďarov, Rusov, Židov, komunistov, cigáňov, spartakiády, pionierov, SZM, Zvazarm, ROH, Csemadok, SNP, Pražské povstanie, Zvaz žien, Víťazný február, VOSR, ZČSSP, MDŽ, Oslobodenie a ani to nemal rád, keď na tzv. Slovenský štát povedali, že je tzv. TTo znamená, že je takzvaný. Na to vždy moj otec povedal, že komunisti sú takzvaní. Okrem toho počúval aj Slobodnú Európu, a to bolo vtedy tak velmi zakázané, že až.
Ja som to povedal RSDr. Gunárovi Karolovi, že moj otec počúva Slobodnú Európu, aby potom nebolo na mňa zle, že som to nepovedal." (s. 31)

12 26.12.2017

Prvních pár desítek stran poněkud obtížných (v úvodu do svého světa autorka potřebovala vysvětlit, co je co, jak to funguje a proč je to takové; otázka je, jestli by to nešlo "schovat" do děje, aby začátek nebyl tolik zatížených), ale pak už začíná působit kouzlo: hrdinka, se kterou prožíváš radosti i strasti, napětí, skoro cítíš sklenit v dlaních - jdu si půjčit druhý díl! :)

11 10.04.2023

Pár střípků: Dokud nepřečtete tento příběh, nenapadne vás, jak ponižující musí pro uprchlíky být, když jsou odkázáni na milodary (autorka deníku je samostatná žena, zvyklá živit se sama, pocit závislosti je pro ni děsivý). Působivý obraz, když se probudí v noci, je sice v bezpečí, ale je jí hrozně zle; natáhne ruku po plyšákovi, ale ten je 1600 km daleko... Několikrát se vrací motiv věcí, na které byla zvyklá, byly vždy na svém místě, přesně ví, kde v jejím bytě jsou, ale nejspíš už je nikdy neuvidí. Příjezd do ubytovacího zařízení ve Vyšních Lhotách: někdo by mohl říct, že je rozmazlená, když jí vadí chleba s paštikou na snídani, proleželá matrace, palandy - ale zkusím se na to podívat jejíma očima: každý je zvyklý na své pohodlí, jaké to asi je, octnout se v tak nezvyklém prostředí, nevědět, jestli v něm neuvíznu nadlouho, vyděsit se, že mi vzali pas a nevracejí ho, že na plotě je ostnatý drát... Nejistota, strach, stesk, obavy z budoucnosti, děsivé zážitky z cesty (tlačenice na nádražích, fronta na hranicích). Skvěle popsané to, jak člověk sice ví, že by si měl připravit evakuační zavazadla, že kdykoliv může začít to, čeho se tak hrozně bojí, ale neudělá nic, protože... protože doufá, že se to nestane, protože je jako ochromený, protože kdyby to začal dělat, připustí sám sobě, že se to může stát. Zářivé vzpomínky na Oděsu, na kulturní festivaly, na všechno pěkné. A spousta naděje, že je neuvěřitelně mnoho výborných lidí, kteří jsou nápomocní. Není to velká literatura, ale díky za ni.

11 28.02.2023

Radost ze čtení. Příběh báječně plyne, stejně jako jazyk, atmosféra uchvátí, vývoj překvapí. Vypravěčka je čtenářka, což je prima bonus.

11 11.07.2021

Poněkolikáté a pokaždé jiné, pokaždé vystoupí do popředí jiný motiv. Tentokrát to jsou Františkovy děti, které jsem dříve prakticky nevnímala. A samozřejmě stárnutí a vlastní smrt.
(- křídlovka na pohřbu ať mi zahraje sólo,
neříkám hned, neříkám za měsíc,
neříkám za deset, ani za dvacet let,
a pak ji za mnou hoďte do hrobu!-)

11 25.12.2019

Velmi prosté (a v prostotě dokonalé) a působivé. Až se mi zastesklo, že takhle hory nemám. Prostá je příroda a být v ní, s ní a s nejlepším kamarádem.
A zároveň hrozně složité. Otec je tvůj NEJVÍC, dítě je tvoje NEJVÍC. A stejně se to pomotá, neporozumění, zklamání, nenaplnění. A v tom všem pěkné chvilky: Pietro nachází v zápisnících na vrcholcích hor stopy svého otce (Byl jsem tady.), má chuť něco připsat nebo vytrhnout list ze zápisníku, ale neudělá to. Okamžik, který tě osloví.
Brunova touha po - čem vlastně? Tomu asi nerozumím. Ale hrozně bych mu to přála. A velký smutek. Haj hou.

11 06.12.2019

Co na to říct? PŘEKVAPENÍ!!! Úplně jiné než cokoli, co jsem dosud četla.
S vytřeštěnýma očima. Tohle prostě nepoberu. Aspoň pár citátů. "Nehledě na to, jak jsi rychlý nebo pomalý, ve vesmíru se vždy najde někdo rychlejší nebo pomalejší." (s. 584) "Ani ne, různí lidé vidí svět různě. Obyvatelé Světa III. věřili, že ve své bezpečné soustavě si budou žít jako v ráji - i když už nikdo nezjistí, jestli si to myslí pořád. Jakmile hrobku dokončili, veškerá komunikace zevnitř ustala. Každopádně hádám, že se vevnitř žije opravdu dobře. Pro spoustu lidí je bezpečí nutnou podmínkou ke štěstí." (689) To je tedy dost přesné. Jenže jak se zdá, veškeré bezpečí je dost iluzorní záležitost, podle všeho. Gejzíry nápadů. Kdykoli si člověk myslí, že má něco (možná) ve svých rukou, zjistí, že v nich nemá nic. Inu, námět k přemýšlení. Lepší sci-fi jsem nečetla.

11 07.04.2019

"Vůdcovými houslemi je ovšem lid."(189) To je to, co mě na knížce děsí. Co by byl sebevíc charismatický populista bez těch, kteří mu naslouchají, kteří mu uvěří, kteří ho zvolí? V jedné ze závěrečných scén Hitler leží v nemocnici, přicházejí za ním lékaři, zdravotní sestry, on s nimi rozmlouvá, chápe jejich problémy, slibuje jim, že se zasadí o to, aby se situace ve zdravotnictví změnila k lepšímu. ("Někdy jim říkám, že by hodně pomohlo už to, kdyby v nemocnici ošetřovali méně cizinců. Oni se pak smějí a tvrdí, že tak se na to dá samozřejmě také dívat, pak ale prohlásí "žerty stranou" a vykládají mi o dalších neslýchanostech.", s. 365.) Je zjevné, že všechny ty nespokojené zaměstnance má Hitler na udičce: mnozí ho budou volit, sotva si založí svou novou stranu...

A ještě děsivější je, když Hitler přesvědčí babičku své sekretářky, že se vlastně neděje nic špatného, když její vnučka pracuje pro něho. Trochu zahraje na její notu, vnučka je báječná, nepostradatelná, on sám je vlastně džentlmen - a babička, jediná přeživší z židovské rodiny - už nic nenamítá. ("A v tomto konkrétním případě stačila obvyklá míra zdvořilé pozornosti v kombinaci se stejně upřímnou jako přemrštěnou chválou znamenitých schopností nadané vnučky. (...) Pokud šlo o případné pochybnosti ohledně světonázoru, slyšela dotyčná dáma od onoho okamžiku jen to, co si přála slyšet (!) - A samozřejmě pomohlo, že jsem se na tu návštěvu nevypravil v uniformě.", s. 298.)

Hitler je pro ty, které osloví, přitažlivý mj. i proto, že je nesmírně konzistentní, říká vlastně pořád stejné věci, říká je naléhavě. Absurdita je vlastně vícevrstevná: absurdní je výchozí situace, ve které se Hitler ocitá v současnosti. Absurdní je, že zatímco on všechno hodnotí z pozic, které jsou naprosto nepřijatelné, z pozic nacisty, pojmenovává některé jevy, ze kterých nejsme zrovna šťastní: třeba když popisuje úpadek vzdělanosti, otupělost, povrchnost apod. Absurdní je, že se jeho posluchači (většinou) domnívají, že satirou bojuje proti nedostatkům současné společnosti. Bohužel není absurdní, že na jeho vzestupu se velice rychle přiživí ti, kteří pochopí, že může být jejich výtahem k rychlé kariéře...

Vracím se k úvodním slovům svého komentáře. Co když někoho takového jednou zvolíme my? Co když už jsme ho zvolili?

11 26.07.2018

1) Tak stará a ještě nečetla Vánoční koledu!
2) Knižní výzva
3) Divadelní přestavení v Modlitbě za Owena Meanyho
Tak se mi sešly hned tři pádné důvody pro přečtení Vánoční koledy. Nemůžu si pomoct, abych si v kápi třetího ducha nepředstavovala malého Owena. :)
Bylo by krásné věřit té dickensovské idyle, ale moc mi to nejde. Nicméně jsou tři věci, kvůli kterým se k tomuto příběhu vracet:
1) NADĚJE, že i když nejsme tak dokonalí jako rodiny Vydřigrošova písaře a synovce, můžeme se o krásné mezilidské vztahy aspoň pokoušet.
2) TOUHA po dobrotě a blízkosti; tu touhu v sobě máme.
3) RADOST ze všeho dobrého, čeho se nám dostává.
Na závěr malý dodatek. Cením si krásných popisů vánočního společenství, ale i existenciální přesah třetího ducha. Otevírá pro čtenáře spoustu otázek a pobídek: hej, jsi tu dočasně, neodkládej změnu na zítřek, udělej to hned! A to vážně potřebujem!

10 26.10.2024

Krásný jazyk, silný příběh, nádherné obrazy, jednou snové, jindy krutě realistické. Čtenářský zážitek roku.

Pro mě zajímavé i proto, že jsem před lety navštívila Sareptu na Volze (tato kolonie sice byla založena moravskými bratry, nikoli Němci, ale způsob života v ní byl pravděpodobně dost podobný jako v Dětech Volhy).

10 15.02.2024

"Křídově bílá pláž byla dlouhá několik kilometrů, jen tu a tam ji narušovaly zurčící potůčky, ohlazené balvany nebo napůl zasypané náplavové dřevo, zkamenělé sluncem, solí a mořskými větry. Na jihu se rýsovala rybářská vesnička Vik... Voda se třpytila tak modře, že splývala s nebem." (s. 228) Tam chci na dovolenou! Po procházce po pláži si dám vaječnici s brusinkami (ale jenom jednu, aby mi nebylo těžko), ve zmrzlinářství Mražená pohoda ochutnám "malé požitky" a rozhodně nevynechám kavárnu Felicie (dostanu tam mandlovou sušenku jako dárek na uvítanou). Když budu mít štěstí, seženu med z jabloňových květů. - Jak vidno, mám ráda detektivky s gastronomickými zážitky (Poirot je gurmán a slečna Marplová si potrpí na koláčky k čaji) a vypadá to, že tady si chuťové pohárky přijdou na své. Postavy jsou zajímavě rozehrané, už se těším na další díl. :)

10 25.08.2023

Rozporuplné dojmy. Před četbou jsem poslouchala autorčinu přednášku o tom, jakým způsobem učí, tematické bloky mě velmi zaujaly, myšlenka propojit etickou výchovu a literaturu je skvělá. Proto jsem se zaujetím sáhla po románu, ale ten mě, upřímně řečeno, docela vyděsil. Autorčina přístupu k výuce literatury si vážím a chci věřit, že román není autobiografický. Proč? Většina z nás si během života projde nějakými složitými obdobími, ale vypravěčka je v krizi permanentně. Opravdu mi nevadí, že podstupuje psychoterapii, naopak; ale pokud volá terapeutovi dvacetkrát za noc, pokud se se svými trably svěřuje žákům, pokud se prožívá tak intenzivně, jak o tom vypráví, je to na pováženou.
Stejně tak chápu, že nadřízení mohou být naprosto nechápaví, nesnesitelní, mohou podřízené vysloveně týrat; na druhé straně si myslím, že učitelé by měli ctít nějakou "štábní" kulturu, že by měli akceptovat rozumné požadavky vedení školy, která by měla být jako loď, která pluje jedním směrem za svou vizí. Bohužel se setkávám velmi často s tím, že někteří učitelé si za zavřenými dveřmi učebny připadají jako králové ve svém království a nikdo jim nemá co mluvit do toho, jak si "na svém písečku" vedou, protože oni nejlépe vědí, jak je to správně (což píšu s plným vědomím toho, že podobné sklony sama občas také projevuju; ale snažím se tomu bránit).
Ve výsledku: vážně mě to nadzvedlo. A velmi si přeju, aby učitelé absolvovali důkladný výcvik a nepřicházeli do tříd nevyrovnaní sami se sebou a svými traumaty.
Co se týká státní maturity, jistě to nebyl ideální koncept, ale posunul nás od bezduchého memorování literárních dějin (ne na každé škole, ale to zase záleží na lidech a na tom, jak tu ideu provádějí; jestli někdo promění výuku na permanentní přípravu k maturitě, není to problém té maturity, ale pravděpodobně spíš projev nejrůznějších obav, které prožívají učitelé, žáci a někdy i rodiče), takže pokud se vypravěčka až umanutě vrací k tomu, že státní maturita je zhouba našeho vzdělání, sdílet to s ní nedokážu.

10 16.05.2023

Přečteno se zatajeným dechem, jeden z letošních zážitků roku. Postavy, se kterými dýcháte, ať už je to Anna (jak je statečná), Omeir a Seymour (chce se vám plakat, jak to mají těžké), Zénon (ach, Zénone, ty smutný Zénone, tak osamělý), bystrá Konstance - všechny je musíte milovat. Nadčasové téma a láska ke knížkám a knihovnám.

10 23.12.2022

To si musíte přečíst! Skvělé, citlivé, poutavé. Normálně mi mysteriózní prvky v realistickém příběhu vadí, ale tady ne: tisové jehličky i bobule na podlaze, větvička vyrůstající z podlahy jsou součástí krásného příběhu. Při čtení jsem několikrát pomyslela na Malého prince a myslím, že to není náhoda. Ještě hlubší, než jste čekali. :)

10 11.07.2021

(SPOILER) Docela dlouho jsem překonávala neurčité obavy ze čtení: opravdu chci zesílit své úzkosti čtením knihy, která má v podtitulu Paměti šílenství? Nechci. - Klidně jsem mohla. Přes všechnu bolest, o které autor hovoří a která je pro mě nepředstavitelná, nese nadějeplné poselství: s depresí se dá bojovat. Nadchla mě kapitola, ve které píše o Camusovi a četbě Cizince. Zdá se, že je potřeba, abych si ho přečetla znovu; chtěla bych také zažít záblesk poznání, o němž Styron mluví, uvědomit si Mersaultovu "kosmickou osamělost". Myslím, že medicína je dnes naštěstí dál, nedovedu si představit, že by nějaký lékař tak lehkomyslně jako ten Styronův rozhazoval rizikové léky plnými hrstmi a odrazoval pacienta od léčebny. Dojalo mě vyprávění o sebevražedných myšlenkách (zabalit deník do ubrousků, zalepit do krabice a vyhodit do odpadků) a čelení jim. A samozřejmě porozumění pro ty, kteří jim čelit nedokázali: opravdu to není vina nejbližších a opravdu se dá odpustit. Asi. A nadchl mě citací z Božské komedie: ... tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.

10 29.05.2020

Lapená od první stránky do poslední. Už jsem potřebovala přečíst příběh, ve kterém si zamiluju postavu/y a který nechci odložit. Zamilovala jsem si Holly a prožila s ní její příběh. Část, v níž se dozvídáme o životě válečných zpravodajů, mě doslova dostala, abych se o jejich práci a o zemích, ve kterých působí, dozvěděla víc. Oslovil mě i stárnoucí spisovatel, který se pomstí uštěpačnému kritikovi: jak snadné je udělat něco, co se nikdy nedá odestát. (Rady pro budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní: "Příslovce jsou cholesterolem v žilách prózy. Když je omezíte na polovinu, bude vaše próza proudit dvakrát svižněji. (...) Och, a taky se mějte na pozoru před slovesem zdát se: je to takové textové mumlání. A ohodnoťte každé přirovnání a metaforu jednou až pěti hvězdičkami a pak odstraňte každé, které dostalo tři a méně hvězdiček." (s. 366) "Tvrdím, že autor Ságy o Njálovi používá přesně tytéž narativní triky, které později využívali Dante a Chaucer, Shakespeare a Moliere, Voctor Hugo a Dickens, Halldór Laxness a Virginia Woolfová, Alice Munroová a Ewan Rice. Jaké triky? Psychologickou nejednoznačnost, vývoj postavy, zásadní zvrat v závěru scény, padouchy poskvrněné ctností, hrdiny pošpiněné ničemností, předtuchy a odskoky do minulosti, obratné svádění čtenáře na scestí. (...) v islandských ságách poprvé v západní literatuře objevujeme zárodky romanopisců při práci...", s. 357.) Pobavila mě spousta aluzí (a to jsem ještě spoustu z nich neobjevila): je to čtenářsky příjemné a zábavné. Fascinovala mě Mitchellova fantazie, jeho jazyk, metafory. Každý motiv se někde později propojí s dalším motivem a utvoří linku, která najednou dostane smysl. To, co vypadalo jako veledůležitá informace, se promění v nedůležitý štěk, ale právě to nám říká významnou sdělení o našem poznání světa (tři slova, která se vynořují znovu a znovu Holly v souvislosti s Crispinem, se naplní významem, který je ale nicotný; co víme o světě, je vytrženo z kontextu, a i když je toto vědění pravdivé, o kontextu nám neříká vlastně nic: a to jsme pyšní, co toho víme...)
Ale nejvíc, nejvíc mě vzala vize světa, ve kterém došla ropa: civilizace existuje jen do té doby, dokud v ni lidé věří. Pravděpodobně existují ještě silnější dystopie, ale mě tahle zasáhla, snad proto, že je děsivě uvěřitelná.

10 25.06.2019

Díky výzvě jsem si dovolila zase jednou si připomenout (nejen) knihovnu Neviditelné univerzity. Neodolám a podělím se aspoň o pár perliček:
"Odhalit pravdu není tak docela snadné. Udržet pravdu ve vaně historie je mnohem těžší než udržet mýdlo v té obyčejné, a ještě těžší je ji tam najít..." (s. 2015), což by mě mohlo napadnout, kdybych byla tak vtipná jako Terry Pratchett, pokaždé, když přečtu noviny...
"Je naprosto nemožné to popsat.
Pokusíme se vám alespoň částečně naznačit, jak to vypadalo.
Vypadalo to jako zvuk piána krátce po tom, co ho někdo upustil do studny. Chutnalo to žlutě a vonělo kašmírem. Na omak to bylo jako úplné zatmění měsíce. Pochopitelně v nejbližším okolí věže to vypadalo opravdu ošklivě." (s. 255) - Řekněte sami, kdy jste se naposledy ve fantasy setkali s tak báječnými synestéziemi?
Skvěle a neotřele popisuje TP pocity, které dobře známe z vlastní zkušenosti: "Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy." (s. 259)
A na závěr trochu vážně: "Je opravdu důležité, aby sis pamatoval, kdo skutečně jsi. Není dobré spoléhat na to, že za tebe budou myslet jiní lidé nebo předměty. Oni to většinou pochopí jinak než ty a dopadne to špatně." (s. 328)

10 04.11.2018