Ventimiglia komentáře u knih

U podobných knih mě vždycky zajímá, co je fikce a co je podloženo dokumenty; cením si autorovy důkladné přípravy a zaujal mě pohled na mnichovské události očima Britů. Fiktivní část budí znovu otázku, jak rozpoznat blížící se zlo a co proti němu dělat.

8 12.08.2019

TOTO JE SKVĚLÁ KNÍŽKA, kterou si prostě musí - no, měl by - přečíst každý, kdo miluje fantasy. Najde tam perly, se kterými souzním. Třeba: "K moudrosti nelze přijít snadno a nikdy ne lacino." (s. 176) - To bychom si měli nechat vyrýt/napsat nad vchody našich škol. - Nebo na stejné straně: "Budete-li však hledat průvodce Říší fantazie, kteří nelžou, půjdete-li za skutečnými čaroději, pak možná nezbohatnete, nezůstanete mladí ani nevyhrajete žádnou bitvu mezi Dobrem a Zlem, ale naučíte se ROZLIŠOVAT mezi dobrým a zlým. A toto vědění je Arcikam, klenot, nad jaký není."

8 11.07.2019

Úžasně působivý příběh o lidskosti, odvaze a přátelství: Johansenovi obětavě pomáhají Rosenovým a dalším židovským spoluobčanům na útěku z Dánska do Švédska, to vše podáno očima desetileté Annemarie. Dojemné detaily, např. když paní Johansenová přinese pro miminko uprchlíků červený svetr své nejmladší dcerky, když pan Johansen vyvrátí podezření německých vojáků, že Ellen Rosenová není jeho dcera, fotografií své zemřelé nejstarší dcerky. Každé slovo má své místo, každá epizoda je, jak se v dalším ději ukáže, důležitá (bezstarostné tlachání Kersti Johansenové pomůže Annemarii v obtížné situaci). Příběh je napínavý a přečtete ho jedním dechem (pravděpodobně), ale přitom je (nenásilně) "vzorný": rodiče jsou úžasně empatičtí, respektují své děti a jejich potřeby. Když třeba ze zcela pochopitelných důvodů lžou a Annemarie to zjistí, akceptují její potřebu to pochopit a vyprávějí si s ní o tom, že někdy může být lepší, když člověk o něčem neví, třeba o nebezpečí, které z toho, co rodina dělá, plyne, protože pak je "mnohem snazší být statečný": "Jak moc jsi statečná, holčičko moje?" zeptal se nečekaně. Annemarie to zaskočilo. A polekalo. Takovou otázku nechtěla slyšet. Když ji kladla sama sobě, nelíbilo se jí, jak zní odpověď. "Moc ne," přiznala s pohledem upřeným na podlahu stodoly. (...) "Já myslím, že to není pravda," řekl strýček Henryk. "Myslím si, že jsi jako tvoje maminka, jako tvůj tatínek a já. Máš strach, ale jsi odhodlaná, a kdybys měla prokázat odvahu, jsem si jistý, že bys byla moc a moc statečná." (s. 72-73).
A ještě jeden "detail", který mě dostal. Sousedé se v prázdných bytech, odkud museli utéct židovští spoluobčané, starají o květiny, utírají prach a leští svícny židovských rodin. "Od toho jsou přece přátelé," říkávala (paní Johansenová). "Teď sousedé vešli do těch neobydlených, čekajících bytů, otevřeli okna a vyvěsili z nich symbol svobody." (s. 118) Jak jiný obrázek než to, co čtu o tom, co se dělo (často, ne vždy) v Čechách a na Moravě...

8 30.06.2019

Dokonalé čtení pro všechny, kdo nemilují předvídatelné knihy: když už někdy náhodou mám pocit, že vím, kam to směřuje, vzápětí přijde zvrat a všechno je jinak. A konečně vím, proč se to jmenuje Temný les!:) Jako bonus působivé popisy vesmíru, technologií i katastrof. A velká dávka existenciální skepse. Přežití je primární potřeba každé civilizace. Civilizace se neustále rozvíjí a šíří, ale celková hmota ve vesmíru zůstává konstantní. Řetězec podezření se rozjíždí. Jdu si přečíst trojku.

8 13.01.2019

Nu, jako obvykle mě četba Petry Soukupové vrhla do víru emocí a hlubin naší rodiny. Shodou okolností zrovna v této chvíli v televizi běží Sorrentinovo Mládí a jedna z hlavních postav říká: "Děti nechápou útrapy svých rodičů." A nabízí se také: Rodiče nechápou útrapy svých dětí. Vím to, ale bylo by hezké, kdyby se to někdy podařilo prolomit.
Ach, jak mě štvalo, že Viki je spratek, Hana hysterická, Eva se moří tam, kde nemusí (všechny ty koláče, vaření, zahrada - ale jaký lepší recept známe?); všichni jsou bláhoví, rozčilují mě, protože jsem jim jistě podobná, je mi jich líto, protože ač jsou to literární postavy, připomínají mi nás.
Přečetla jsem s gustem, ale přiznám se, že podobnost s předchozími knihami P. Soukupové mě až zarazila; změna by osvěžila.

8 17.02.2018

Není divu, když jedna z hlavních postav dojde k závěru, že lidstvo je tak odporné, sebeničivé a zvrhlé, že ho nelze napravit. Nedokáže řešit své problémy. Nezbývá než pozvat někoho zvenčí... A přesto je tu i taková pasáž: "Noční nebe se změnilo v černou klenbu, tak akorát velkou aby přikryla svět. Její vnitřní povrch zdobila nepřeberná plejáda hvězd, které zářily křišťálovým, stříbřitým světlem a žádná nebyla větší než zrcátko na starém dřevěném stolku u její postele. Svět byl placatý a rozkládal se do daleka všemi směry a na konci se vždy dotýkal nebe. (...) Ten dětský vesmír na hraní na ni působil konejšivě..." (s. 336) A o kousek dál fascinující (zvlášť pro mě, fyziky totálně neznalou) popisy protonů rozbalených do jiných dimenzí. Těším se na pokračování.

8 14.01.2018

Četla jsem tyto pohádky jako dítě a několik z nich se mi definitivně vrylo do paměti; pohádka o čarodějnici především. Přečetla jsem si komentáře dalších čtenářů a pocítila jsem souznění, že příběh čarodějnice tak silně zapůsobil i na někoho jiného. Je to pro mě poselství o tom, jak prosociální chování proměňuje lidi a působí na ně.

8 19.09.2017

Čekám na každou novinku od Tany French. Tato na mě zapůsobila zatím nejvíc: obraz ztraceného přístavu, místa, které se mělo stát báječným místem k bydlení, a zatím je z něj rozpadající se sídliště přízraků. Pád rodiny, kterou zničila touha mít se tak báječně jako všechny ty přešťastné rodinky z reklam. Detektivní pátrání přečteno s chutí (dá-li se tak mluvit o tragickém příběhu), ale podstatné je pro mě sdělení o sociální situaci. A proměna postav vyšetřovatelů podle toho, kdo je vypravěčem.

8 25.06.2017

(SPOILER) Pár drobků: tikající hodinky, světlo (třpyt, krystalky; světlo tryská, stříká do noci), bílá (sníh), zelená (baterka, signály), červená (barva při natírání plotu, krev, signály), modré světýlko (Máša). Soucit s týranými a zuboženými zvířaty (přeprava dobytka, zraněné krávy, vyhladovělé ovce, které si spásly vlnu, zmrzačené nohy, které propadly podlahou vagónu, býk, který jde důvěřivě za hlasem děvečky); kontrast, když Miloš říká, že nikdy nesnesl utrpení zvířat, ale Němce UŽ nelituje. Mnohokrát se vracející motiv holubů, které chová přednosta a ke kterým se chová jako k dětem. Husák, kterého krmí paní přednostová šiškami a kterého zabije stejně jako králíky. Zmrzlí havrani napadaní pod stromy. Sbírání předmětů (Milošův tatínek). Spousta vtipných situací (se Zdeničkou a razítky - vyšetřování omezování svobody, Hubička místo trestu pozván se zájmem na zámek, Máša v nemocnici - píšťalkou do zubů, přisedla zafačovanou ruku a moč z rozbitého bažanta), kreslení podle přírody - vycpaná liška zahrabaná do listí a roztrhaná psy). Okno se záclonkou: pocity, že tě všichni sledují a soudí, ale u okna stojí i M. maminka a čeká na něho pokaždé, když má noční směnu; i Miloš vykukuje za zelenou záclonkou a pozoruje cestující. Dědeček hypnotizér: kdyby se zlu postavili všichni... Spousta zvuků (tikání, praskání, hrkání vlaku, vrkání, cinkání, štěbetání telegrafu, cvrlikání telefonů). Vrcholný zážitek Milošův (velkolepý i něžný zároveň, kdo tohle umí napsat, to je mistr): světlo, dunění, hřmění, celá budova se zachvívá v základech, okna drnčí, obzor se nadzvedává (a pak se dozvídáme, že bombardovali Drážďany, takže to bylo i reálné, nejen symbolický vjezd do života. Nikdy nebyl tak klidnej.

Dokonalé.

Knihovna malých zázraků sice není žádný literární zázrak, ale je to velice milé čtení. Prostě si přejete, aby Mukéš našel v knížkách, které mu doporučuje Alíša (která zpočátku není žádná čtenářka, a proto čerpá z nalezeného seznamu; tady byl ovšem rozčilující zádrhel, protože se mi jen těžko věřilo, že Alíša je výborná studentka a přitom nezná z literatury prakticky nic:(), inspiraci, jež mu pomůže život změnit k lepšímu. Bavilo mě připomínat si knížky, které už jsem četla, a některé se chystám přečíst znovu. A inspirativní bylo to, jak postavy uměly propojit to, co četly v knížkách, se svou životní situací. Přála bych si, abychom tak četli - s takovou chutí a vnímavostí.

7 08.08.2023

Název podle mě není příliš výstižný, škoda. Přečteno na jeden zátah. Autorka opět báječně pracuje s tajemstvím a postupným odhalováním pravdy, jen závěr mi tentokrát připadal poněkud unavený, jako by to trochu vázlo. Vložené internetové komentáře dobře fungují a opět zůstává pachuť z toho, kolik lidské malosti a nenávisti znenadání může vyvřít.

7 15.04.2023

Děsivě nechutné blábolení vypravěče, který holduje Jeho Královské Milosti Alkoholu (a ženám, jež ho ovšem zajímají jen do jisté míry), sice není můj šálek kávy, ale je to vážně dobře napsané. Zaujalo mě organické přecházení ze 3. osoby do 2. (A zase do sebe liješ odporný nápoj "vinného typu") a místy do osoby 1. (třeba když mluví o kontaktech s KGB: Z nějakého důvodu jsem si v paměti navždy zachoval první dětský pocit, který jsem měl z toho slova: pocit něčeho neřestného, slizkého a násilnického, něčeho velmi podobného výrazu "kurvapíča" (s. 108)). Na co ho dostali? Na dědečka v divizi Galizien... "Provinil jsem se sám na sobě. Tím, že jsem přicházel, když mě zvali. Že jsem jim z bezmezné vychovanosti podával ruku a měl za to, že i oni jsou lidé, byť zmrzačení. (podepsaný papír) je důkazem mé slabosti, svědkem mého duševního zmatku a mých rozpaků." (s. 123) Závěrečná horečnatá fantasmagorie je bohužel příliš pravdě podobná: "Až ovládneme všechny země a všechny národy a spojíme je v jeden celek, naplníme vůli našich velkých otců! ... pro prostého malého člověka není větší pocty a většího snu, než být poslušným, obětavým, hrdým a poníženým otrokem velikého, supersilného, pyramidálního, podnebeského Impéria, jež se bude nezadržitelně pohybovat dál na Západ..." (s. 214). A ještě musím dodat, že speciální lahůdkou jsou aluze na světovou literaturu (a to jsem určitě odhalila sotva půlku).

7 30.03.2023

Rozvláčný a upovídaný příběh k nepřežití: nezapamatovatelný teenager Rintaró, který najde díky kocouřím úkolům sám sebe, jeho kamarádka, předsedkyně třídy, která se z neznámých důvodů zničehonic zamiluje do knížek, labyrinty a v nich ničitelé knih, narážky na světovou literaturu (ty mě docela potěšily). Tváří se to hlubokomyslně, ale je to nuda a jazyk působí ploše. A proč kocour - to tedy vážně nevím.

7 05.03.2023

Před lety jsem náhodou narazila na povídku Perníčky, která mě úplně vzala. Přišla mi neuvěřitelně přesná, výstižná, ani slovo navíc: uštvaná matka, která chce dokonalé Vánoce, a i když své děti jistě miluje, při vyrábění překrásných Vánoc jí vlastně překážejí. Všichni to myslí dobře, všechno skončí katastrofou. Kdo by to neznal? Povídka mě baví a zároveň jsem smutná, protože je pravdivá. - Teď jsem přečetla román poskládaný z povídek a je to trochu zklamání. No ano, čte se to dobře, jak píší někteří, ano, je to "jako ze života", ano, všichni dělají chyby a děti na to doplácejí; ale tentokrát jako by nebylo proč číst, protože je to "jenom" život, ale literatura je trochu bita...

7 22.06.2022

Po mírném zklamání z Temné zahrady velká spokojenost: postavy, které si můžeš oblíbit, nádherné obrazy podzimní přírody, něha (paradoxně, kolem je spousta drsného). Hodně mě zaujaly pasáže o zklamání z práce v policii: mluvilo se o mluvení, trénink citlivého přístupu - ale práce se nějak nezlepšovala. Cal vysvětluje Trey morálku: "Morálka je to, co se nemění. To, co děláš bez ohledu na to, co dělají ostatní. Třeba když se k tobě někdo chová jako debil a ty taky nejsi dvakrát slušný a řekneš mu třeba, aby si vysral voko, nebo mu možná i jednu vrazíš. Ale kdybys viděl, že uvíznul v hořícím autě, stejně se vrhneš po klice a vytáhneš ho ven. Bez ohledu na to, jak velký je debil. To je tvoje morálka." (...) "Já mám svůj kodex." "Když nemáš kodex, nemáš žádnou kotvu. A pak tě život odvane, kam se mu zachce." (s. 209)

7 04.05.2022

Je to tak dobré, že jsem se do čtení musela nutit. Proč? Protože je to šíleně odpudivé, děsivé, smutné, upřímné, smutné, smutné, smutné. Vypravěč je (pro mě) úplný mimozemšťan, a zároveň je mi blízký, protože na sebe řekne úplně všechno. Protože se tak divně kotácí životem ve světě, který znám a neznám zároveň (viz narážky na aktuální situaci v ČR - prolhaný premiér apod., to znám, prostředí městských periférií a komunitního centra). Protože znám některé jeho úzkosti a strachy. Protože někdy přemýšlím, jestli je možné připravit se na všechno, přestože naprosto jistě vím, že to možné není. Protože, jak se zdá, to muži - a zvlášť dnes - mají hrozně těžké.

Muž se bojí o svou zemi i sám o sebe.
Úder může přijít každým dnem,
a tak si nechal ve volné krajině za městem
vyhloubit jámu pro podzimní kryt.

Stavbu má na starost malá rodinná firma:
otec, syn a dělníci.
Zakázka je souboj s časem.
Je možné postavit bunkr během jediného týdne?
Myslím, že ne.
Ale zaměstnanci nespí
a firma to stihne.

Hlavní vchod musí být nedobytný.
Aby si to ověřil,
přichází muž na prohlídku s výbušninou
a snaží se odpálit bezpečnostní zámek.
Vchod odolá, muž křičí,
je štěstím bez sebe. (...)

7 22.01.2022

Velké zklamání, dočetla jsem se zaťatými zuby. Nevyužitá příležitost; tak zajímavé osobnosti, ovšem vyprávění o nich působí místy jak sentimentální sousedské plkání. Většina postav se vznáší jako v mlze, nemám z nich pocit životnosti (paradoxně životné jsou postavy "obyčejných" lidí, např. rodičů Čermínových či Zdeňky). Autorské vsuvky a pokusy, aby to bylo "umělecké", jsou na hranici trapnosti, stejně jako šmahem provedené odsudky komplikovaných osobností, jako byl např. Nezval. Jaká škoda.

7 20.11.2021

Úplně mě zaskočilo, jak je ten příběh aktuální. Dnes, když se konspirační teorie čím dál více propojují se spiritualitou, čtu knihu o rodině, ve které paranoidní otec nevěří státu a v té nejlepší víře likviduje svou rodinu. V jiných komentářích čtu výtky, že není uvěřitelné, že se vypravěčka vymaňovala z vlivu své rodiny tak dlouho. A já říkám: je to zázrak, že to vůbec dokázala, bylo to mučivé a bolestivé, protože své nejbližší často milujeme a nenávidíme zároveň a opustit důvěrně známe pro něco, co je cizí a neznámé, musí být neskutečně těžké. Mám teď pocit, že můžu porozumět tomu, co se může dít v hlavách lidí, kteří šli dobývat Kapitol... Tařin táta nebo bratr by mezi nimi klidně mohl být také.

O to víc si uvědomuju sílu vzdělání a že je úkolem společnosti pomoci dětem, pro které vzdělání není samozřejmostí.

7 04.02.2021

Pro mě nejzajímavější pasáže o Číně, o tom, že jsou země (např. Švýcarsko), které nejsou vůči Číně servilní, a přesto s Čínou obchodují. Podle T. Etzlera je tomu tak proto, že Švýcarsko vyváží do Číny výrobky, které Číňané potřebují, a jsou to vyrobené věci, tedy něco, čím vzniká hodnota. O ČR se nic takového říci nedá, převažuje lichva - a půjčovat peníze na vysoký úrok umí kdekdo, na to není potřeba žádná dovednost (tedy kromě toho, že na to musí mít člověk žaludek; taky musí počítat s tím, že bude zaměstnávat vymahače dluhů; no a samozřejmě kapitál).

Odpudivě přímočará obálka, překvapivě hluboký obsah, který se mě několikrát hluboce dotkl a rezonoval s tím, co prožívám a cítím. Přitom autorka nesděluje prvoplánově, zůstává spousta nevyřčeného, naznačeného, znepokojivého.
Zaměřením na intimní prostředí rodiny mi knížka trochu připomněla romány Petry Soukupové, vypravěčským stylem i jazykem je samozřejmě úplně jinde. Při čtení recenzí ostatních čtenářů jsem docela překvapená tím, jak velice se od sebe liší a jak negativně je vesměs hodnocená (někdo ji vnímá jako příjemné čtení - sic!, jiný jako rozvleklou nudu, prý se nic neděje, průměrná, nezajímavá atd.).
Sama jsem ji otvírala opatrně a s odklady (to kvůli té otřesné obálce), ale od prvního dialogu (Denny telefonuje, že je gay) už jsem byla "chycená". Fascinuje mě křehkost rodinných vztahů, (ne)srozumitelnost motivací, touhy, kterým postavy často nerozumí a při jejichž naplňování zapomínají, že život je tady a teď... ("Vždycky ses ptala, co to se mnou proboha je, ale myslíš, že já jsem se neptal? Ptám se celý svůj život; probudím se uprostřed noci a ptám se: Co to se mnou, proboha, je? Jak jsem to zas mohl takhle podělat? Někdy se dívám na to, jak se chovám, a prostě to nedokážu vysvětlit.", s. 293)
Hluboce mě dojala kapitola vnitřního monologu Abby (je to v er-formě, kouzlo vyprávění je zde i v polopřímé řeči); jemně, nesmírně důvěryhodně zobrazuje vnitřní svět staré ženy: "A když se slyšela promluvit, často se skoro lekla, jak cvrlikavě její hlas zní - tak hloupě a povrchně, jako by nějak padla do role matky v nějakém pitomém televizním seriálu.// Co se to s ní, proboha, stalo?" - s. 129. Vzpomínky se prolínají s obavami (ale není to sentimentální, nechybí něžný humor): "Možná by s Redem mohli umřít najednou. Řekněme v letadle. Mohli by být upozornění několik minut předem, pilot by jim oznámil, že padají, a oni by si tak mohli říct pár posledních slov. Až na tom, že oni nikam nikdy nelétají, tak jak by se tohle mohlo stát?" (s. 131) "Celé roky truchlila nad tím, jak si nechala život proklouznout mezi prsty. Kdyby dostala druhou šanci, říkávala si, dávala by si víc záležet na tom, aby ho víc prožila. Ale v poslední době zjišťovala, že ho koneckonců opravdu prožila a jen některé věci zapomněla, a ty se jí teď vracely." (142) Podobně se mě dotkla reverendova řeč na pohřbu: "Ale někdy mě napadá, že naše vzpomínky na milované osoby nejsou možná až tak důležité. Možná že důležité jsou jejich vzpomínky - všechno, co si odnesou s sebou. Co když nebe je jen jedno obrovské vědomí, do kterého se mrtví vracejí?A jejich úkolem je podat zprávu o zkušenostech, které nasbírali během svého pobytu na Zemi. (...) Jarní rána, kdy se probouzeli do halasů milionu ptáků, vyzpěvujících z plna hrdla, a letní odpoledne s ručníky, přehozenými po plavání přes zábradlí verandy, a teple zářící okna domu, když se večer vraceli sněhem domů. Tohle jsou moje zážitky, řeknou, a ty se založí k ostatním - další zpráva o tom, jaký byl jejich život. Jaké je být naživu." (s. 160)
Dalším kladem knihy je pro mě způsob, jak autorka odhaluje rodinné příběhy, které se tradují, a jejich skutečné pozadí - včetně toho, jak odlišně své příběhy jednotliví aktéři vnímají a jak jinak je "čtou" jejich potomci (příběh zakladatelů rodu Linnie Mae a Juniora Witshanka, historii domu, do kterého se Junior "zamiloval", vyprávění o tom, jak se Abby zamilovala do Reda) a jak různě vnímají své vztahy jednotliví členové rodiny (Nora vypráví o svém blízkém vztahu s Abby, kterou ve skutečnosti rozčiluje; Junior Linnii nesnáší, ale bez jejích projevů oddanosti žízní, Linnie je pro něho "koulí na noze", ale bez ní by zřejmě neuspěl). Knížka klade znepokojivé otázky, které si v realitě zřejmě klademe všichni, nebo je od sebe zaháníme, abychom o nich nemuseli přemýšlet... Navíc je všechno velmi proměnlivé, změna v rodinné rovnováze může rozkolísat i zdánlivě neměnné charaktery: pomoci může odpouštění, ale někdy trvá dlouho, než k němu dospějeme.
Dojemný detail: keramický domeček, který vyrobila Abby a který jí připadal velice povedený, na hromadě věcí určených k vyhození, nevzhledný a kýčovitý.

7 12.08.2019