veriszv
komentáře u knih
Zůstaň se mnou
Ayobami Adebayo
Největší přínos této knihy pro mě byl jednoznačně ve vykreslení nám naprosto vzdálené kultury. Mentalita, tradice a život nigerijské rodiny byly podány skvěle.
Stejně tak bolest matky, která nemůže mít dítě nebo o dítě přijde byla podána tak, až mě z toho skutečně bolelo u srdce a bylo mi opravdu těžko.
Příběh jako takový už mě zaujal trochu méně. Čekala jsem asi trochu něco jiného.
Vztah mezi manžely byl dost zvláštní a pro mě vlastně až nepochopitelný (a to teď nemluvím o počtu manželek.) Mnoho věcí mi nesedělo a vlastně jsem kvůli tomu z knihy trochu zklamaná.
Nicméně je to kniha plná zajímavých kontrastů, které nutí k přemýšlení. Vzdělání versus lpění na tradicích, polygamie versus obrovská láska a tak dále.
Sečteno podtrženo jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, protože mi dala nahlédnout na jinou kulturu, ale asi z ní nejsem tolik nadšená jako většina čtenářů.
Černé jazyky
Dita Táborská
Dita Táborská letos vydala svoji třetí knihu a já, jelikož mě její román Běsa nadchnul, jsem ji nedočkavě vyhlížela.
A mám radost, protože opět nezklamala!
Příběh tentokrát opouští české vody a odehrává se na Tchaj-wanu. Je skvělé, že autorka nenechala prostředí jen jako zajímavou kulisu, ale využila ho k vykreslení nám vzdálené kultury, kde se nehraje na emoce, společnost je víc než jednotlivec a hlavní je nevypadnout z role vzorňáka. Navíc také prostřednictvím vzpomínek postav dala trochu nahlédnout i na konflikt s pevninskou Čínou.
Nicméně stěžejní jsou opět vztahy, na kterých kniha stojí.
Hlavní postavou je Bao, náměstek na ministerstvu, emočně absolutně plochý, starající se o jediné, o jediné na Tchaj-wanu důležité, aby nikdy neztratil svou tvář.
Postupně prostřednictvím Baa nahlížíme do poničených vztahů v celé jeho rodině.
V druhé části knihy nám dá autorka možnost podívat se na svět i očima vedlejších postav a příběh tak skvěle vygraduje a uzavře.
Možná je to jen tolik odlišnou kulturou a mentalitou, ale pro mě je tato kniha dokonalým ztvárněním zatvrzelosti srdce a toho, jak špatně člověk může skončit, když místo na lásce lpí na pravidlech.
Jsou knihy, ze kterých jsem nadšená hned po dočtení a potom moje nadšení postupně opadává. A pak jsou knihy, ze kterých jsem po dočtení čím dál víc nadšená, protože ještě nějakou dobu žiju v příběhu a přemýšlím nad ním.
Černé jazyky jsou ten druhý případ, a proto knihu určitě doporučuju k přečtení!
Střípky hvězd
Tereza Janišová
Střípky hvězd jsou závěrem trilogie a pořád platí to stejné, je to milý, pohádkový a kouzelný příběh.
Tento díl mě bavil asi nejmíň, ale to je jen můj pocit. Nejvíc mě naopak bavil díl druhý v čele se Ziou. Celkově se mi série ale moc líbila, skvěle jsem si u ní odpočinula. A moc mě bavilo několika generační vyprávění.
Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
Kombinace osvěžujícího formátu s tíživým příběhem, to je kniha Koho vypijou lišky a je naprosto famózní!
Každá kapitola ze života malé El má přesně padesát slov. Může se to zdát málo, ale tahle hra se slovy toho má i hodně mezi řádky.
Československo sedmdesátých let a příšerné domácí prostředí jsou realitou malé El a jejího těžkého dětství. Jednotlivé střípky a fragmenty si čtenář skládá z krátkých kapitol, které často řeknou víc a působí naléhavěji než tisíc slov. Pro dokreslení atmosféry jsou jednotlivé části prokládány titulky z dobových deníků.
Je to minimalistické, originální a určitě to stojí za přečtení!
Šinrin-joku: Japonské umění lesní terapie
Qing Li
Šinrin-joku, umění lesní terapie, v doslovném překladu lesní koupel.
Kniha přesně pro mě, čtení pro potěchu duše, doplněné krásnými fotkami.
To, že je nám lidem v přírodě nejlíp, podvědomě víme. To, že je to pro nás přínosný, taky víme. V této knize je to navíc vše vědecky podloženo.
Spousta zajímavostí a informací o tom, proč bychom si lesů a stromů měli vážit, obklopovat se jimi a zajímat se o to, co se s lesy děje.
Neviditelný
Jaroslav Havlíček
Neviditelný je velice působivý a zároveň velice znepokojivý psychologický román, který byl vydán před více než 80 lety a stejně by strčil do kapsy kdejaký současný psychologický thriller.
Bravurně napsaný temný příběh, kde není pozitivního vůbec nic. Žádná světlá chvilka, žádná milá postava...
Musíte číst pořád dál, i když vás ten příběh odpuzuje. Nejde přestat. Pokud se tedy necítíte úplně nejlépe, možná ho odložte na světlejší momenty, mě to přiznám úplně nepřidalo, i když to bylo skvělé čtení.
Piková dáma
Alexandr Sergejevič Puškin
Nenajdete tu žádné dějové kličky ani odbíhačky, prostě jedna příběhová linka. Ale i když mám u povídek občas pocit, že jim něco chybí, a že by jim slušelo alespoň pár vět navíc, tady mi nechybělo nic. Bylo řečeno vše. Tajemná atmosféra, skvělá myšlenka!
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Tak tohle? Skvělost!
Originální, svěží vítr v podobě příběhu akademičky Ady Sabové a jejího cynického vnímání světa mě pobavil a donutil k přemýšlení nad spoustou věcí.
Příběh, kterým se prolíná přemýšlení nad světem a jeho podivnostmi drží pohromadě nesmrtelné téma vztahů, ale i to v podání autorky působí svěže.
Spousta zamyšlení se nad věcmi, které člověku během života třeba i vytanou na mysl, ale asi o nich neumí napsat knihu. Schválně kolikrát vás napadlo, jestli pod pojmem zelená vidíme všichni tu stejnou barvu? Nebo přemýšleli jste někdy o globalizaci vůní? Nebo o tom, že noční můry jsou vlastně prevencí ranního pesimismu?
Obdivuju autorku, co všechno zahrnula a přitom to stále působilo konzistentně nikoli roztříštěně. Protože ta kniha na mě místy opravdu působila spíš jako proud myšlenek, nicméně i přesto držela pohromadě jako celek. Nejsou tu ovšem zahrnuty jen podivnosti, ale i závažnější témata, která se linou životem Ady, stejně jako životem většiny z nás.
Autorka má opravdu hodně specifický styl, neustálé odkazy k lidské tělesnosti, které jsou vyvažovány intelektuálním vnímáním světa, rychlé střídání témat, někdy možná až trochu zvláštní přirovnání (třeba měsíc, visící venku jako prsní implantát). Do toho všeho trochu tajemna, možná nějaké ty prvky magického realismu. No, asi to nebude sedět všem, ale mě se to líbilo moc. Obzvlášť v audio podobě s Jitkou Ježkovou, to byl moc příjemně strávený čas.
Smutek se dědí
Olga Landová
Kniha povídek, jejichž pojítkem je smutek.
Atmosféra je ovlivněna krajinou česko-polského příhraničí v oblasti stolových hor Ostaše, Boru a Hejšoviny. A postupně se tu prolínají různé životy dětských i dospělých postav.
Až u čtvrté povídky mi došlo, že jsou tam některé postavy stejné, a že povídky nejsou propojeny jen smutkem, ale i osudy.
Autorka má zajímavý styl psaní, hodně toho zůstává nevyřčeno a v náznacích, také dost skáče v čase, a ač takové to neurčito nemám většinou ráda, tady mi to nevadilo. Pokud to nevadí ani vám, tak tohle je zajímavé čtení, o nahnutých lidských osudech a o tom, že smutek se dědí.
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
Jihočeský venkov, obyčejné lidské osudy podané Hajíčkovým stylem a jazykem, co víc si přát?
Autor má úžasnou schopnost i na malém prostoru povídky vystihnout všechno. Atmosféru, vykreslení postav a navíc je vše uvěřitelné a pravdivé. Klidně by to mohlo být o vás.
Možná jednou
Colleen Hoover
Pokud hledáte knihu, která je romantická, místy vtipná, místy smutná a navíc neuvěřitelně čtivá, tohle je ona. Nevím jak to ta Colleen dělá, že jsou její knihy neodložitelné...
I když oceňuju, že Colleen zahrnuje vždy nějaké vážnější témata, tak na můj vkus možná svým postavám nakládá někdy až moc a na mě to potom působí až trochu neuvěřitelně. Prostě až moc smůly na jeden život, ještě když se pak v jejích knihách potkají takový smolaři dva nebo tři, je to na mě už asi trochu přestřelené. U této knihy se k té neuvěřitelnosti navíc přidává velká vyspělost a rozumnost všech zúčastněných postav. Všichni skvěle komunikují, všechno si vždycky vyříkají, jsou naprosto zodpovědní, chápaví a neuvěřitelně ohleduplní. Takže jo, je to krásná ukázka ideálního řešení konfliktu, ale zase to na mě působilo trochu neuvěřitelně. Nicméně v rámci žánru to odpouštím...
Autorka skvěle vystihla vnitřní boj emocí hlavních hrdinů. Navíc je kniha vyprávěna ze dvou pohledů, Sydney a Ridge, a to já miluju! A obdivuju, jak napsala klučičí pohled. Všechny postavy jsem si tu zamilovala a bavilo mě s nimi chvíli bydlet.
Ke všemu je to navíc propleteno hudbou a doplněno o texty a soundtrack.
Takže jo, já jsem si tuhle knihu i přes těch pár věcí užila a určitě to nebyla moje poslední Colleen.
Dopisy na konec světa
Ava Dellaira
Moc se mi líbil nápad napsat knihu v dopisech, bylo to originální a četlo se to skoro samo.
V knize je dost postav a podle mě jsou skvěle napsané. I když mi nebyli všichni sympatičtí, tak jsem všechny (až teda na Laurelinu mámu) dokázala pochopit.
V knize je spousta zajímavých myšlenek a spousta velice důležitých témat, a přitom na mě žádné z nich nepůsobilo, že by tam bylo vložené nějak na sílu.
Na konci knihy je i seznam míst, kam se můžou čtenáři obrátit, pokud by s něčím potřebovali pomoci, jako Linka bezpečí, Česká asociace pro psychické zdraví a podobně.
Ta kniha mi zlomila srdce a ač jsem to nečekala, opravdu mě zasáhla.
No a já
Delphine de Vigan
Delphine de Vigan je minimalistka. Každé slovo v jejích příbězích má své místo, důvod a autorka s nimi rozhodně neplýtvá. Přitom se ale jako čtenář necítíte ochuzeně. O co je příběh kratší, o to je silnější a rozhodně nad ním budete chvíli přemýšlet.
Téma vyčlenění, osamělosti a touhy někam patřit se nese celým příběhem a rovněž propojuje nadprůměrně nadané dítě a dívku, která nemá své doma. Na životě Lou je ale navíc vidět, že i doma se nemusíme cítit úplně doma.
Je to silné, dojemné, lidské a hluboké. Na druhou stranu mi to, obzvláště po zmínění Malého prince, přišlo možná v některých bodech až trochu moc naivní a pohádkové. Nicméně určitě nelituju, že jsem se do knihy pustila a můžu ji doporučit dál.
Soběstačný
Zuzana Dostálová
Obdivuju autorku za to, jak věrohodně vystihla prožívání náctiletého kluka. Někdy byl na můj vkus možná chytrej až moc, ale co já vím, třeba takoví kluci fakt jsou... Jinak to ale všechno působilo fakt věrohodně, od způsobu mluvy až po zájmy.
Bála jsem se, že mě příběh zas hodí do pěkné depky, ale musím říct, že i když to bylo těžké a smutné čtení a Štěpána mi bylo neskutečně líto, pořád jsem tam četla mezi řádky i naději a lásku.
Audioknihu načetl Lukáš Hejlík společně se Zuzanou Kajnarovou a moc se mi to líbilo, jejich hlasy mi tam parádně pasovaly. Takže audio můžu jen doporučit.
Dobrá znamení
Terry Pratchett
Bavila mě chemie mezi andělem Azirafalem a rohatým Crowleym a mrzelo mě, že tam bok po boku nejsou po větší část děje. Občas jsem měla trochu problém s tím, že mi to přišlo pomalé a klidně bych pár scén vyškrtla (obzvlášť těch s dětmi). Ale jinak jsou Dobrá znamení příběhem k zamyšlení okořeněná skvělým britským humorem.
Takže všeobecné nadšení asi úplně nesdílím, ale zklamaná jsem taky nebyla.
Potrhaná křídla
Ruta Sepetys
Atmosféra New Orleans padesátých let, skvěle napsané postavy a zajímavý příběh. Moc se mi líbila hlavní postava Josie, která se musí světem protloukat jak se dá a vy jí fandíte od začátku do konce.
Příběh to není nijak extrémně složitý, za to je originální a extrémně čtivý.
Autorka vždycky dokáže vzít zajímavou část historie a vdechnout jí život nějakým originálním způsobem.
Písečný vlk
Åsa Lind
Ta knížka je skvělá! Zacharína objeví při hře na pláži písečného vlka a hned se spolu spřátelí. Navíc písečný vlk rád odpovídá na otázky, občas i docela složité. Co je to vesmír? Proč mají dospělí pořád něco na práci? Čím jsme byli než jsme se narodili?
Jednotlivé kapitoly na sebe vyloženě nenavazují, Zacharína něco prožívá a neví si rady, zajde za Písečným vlkem, proberou to spolu a Zacharína má jasno. Jednotlivé příběhy jsou skvělá zamyšlení a schovává se tu i spousta krásných myšlenek.
Kniha je přirovnávána k Malému princi a něco společného pravděpodobně mají, minimálně to, že se dívají na svět jinýma očima. Myslím si, že z ní budou nadšení jak děti, tak dospělí.
Jo, tuhle jsem si užila, dětské knihy se vyplatí číst.
Za pět let
Rebecca Serle
Za pět let na vás v poslední době odněkud vykouklo, i pokud jste nechtěli. A pravděpodobně vás zaujala minimálně ta krásná obálka. Ovšem není všechno zlato, co se třpytí.
Námět zněl podle anotace skvěle a zajímavě. To taky byl a mělo to podle mě super potenciál, nicméně to zpracování za tím námětem trochu pokulhává.
Od knihy jsem čekala čtivou oddechovku. A čtivý příběh to určitě byl, pro těžké téma sice ne moc oddechový, ale mě se bohužel i přesto těžké téma vůbec nedotkl.
Postavy v knize mi přišly hrozně povrchní, nedokázala jsem si k nim během čtení vytvořit vztah. Hlavní postava Dannie na mě působila skoro jako robot, a to nemám nic proti plánování a organizování, ale tohle už na mě bylo trochu moc. Bylo potom těžké jí vůbec nějaké ty emoce uvěřit. Taky mi hrozně vadilo to protlačování konzumu v podobě zmínky značky oblečení nebo kávy v každé druhé větě. Myslím, že kdyby někdo zvlášť vypsal nekonečné popisy oblečení a značek, zabralo by to třetinu knihy a to mě prostě nebaví.
No, asi mě mělo odradit už to doporučení pro fanoušky Jojo Moyes, s tou jsme si taky úplně nesedly, ale já prostě neodolala té obálce.
Pustina
Stina Jackson
Pustina je místo, kde rozhodně nechcete žít!
Autorčina Stříbrná cesta pro mě byla celkem zklamání, proto jsem s Pustinou váhala. Jsem ale ráda, že jsem ji nakonec zkusila. Pustina byla za mě o mnoho lepší, i když to možná bylo i tím, že jsem, narozdíl od Stříbrné cesty, neměla téměř žádná očekávání.
Nečekejte vyloženě thriller, za mě to je spíš příběh o zlomených lidech a tragicky smutných životech odehrávající se na švédském venkově. Rozhodně to není nic veselého. Obklopí vás atmosféra severských lesů, která je tu vystižena naprosto dokonale, a jen tak vás ta její tíživost nepustí. Navíc to bylo napínavé se skvěle vykreslenými, i když nesympatickými, postavami.
Takže Pustina za mě jo!
Listopád
Alena Mornštajnová
Určitě je to skvěle napsaná kniha, pro autorku charakteristickým stylem, kdy klade důraz na osudy konkrétních lidí, spíš než na historické události.
Jenže zatímco u Slepé mapy mi tento styl nesmírně seděl, tady bych uvítala víc informací o tom alternativním světě. Chápu, že se autorka soustředila na něco jiného, ale mě to tam prostě chybělo a na knihu jsem se těšila hlavně z toho důvodu, že mě zajímalo, jak to autorka vymyslela.
Nicméně co se týče atmosféry tísně a beznaděje, ta je tu vykreslená opravdu dokonale. Emoce autorka opravdu umí a s postavami jsem je prožívala všechny.
Knihu jsem poslouchala v audiopodobě a to podle mě zase knize o kousek přidalo. Veronika Khek Kubařová, Eva Elsnerová a Vilma Cibulková vdechly postavám život a skvěle se mi k nim jejich hlasy hodily.
Ať už by to tu dnes vypadalo v případě vítězství komunistů jakkoliv, hezké by to nebylo. Dnešní situace má sice k dokonalosti fakt daleko, ale na kecy ve stylu za komunistů se špatně nežilo jsem opravdu alergická, a proto se mi myšlenka knihy moc líbí.