veronika4001 komentáře u knih

Velké západní kaskády. Kooparoona Niara.
Na začátku na mě dýchl záchvěv tasmánské divočiny, která je významně olesněna porostem blahovičníků.
Na unikátní živočichy a rostliny, z nichž se s některými na celém světě nesetkáme, jsem se těšila.
Štír australský, vosa pavoukářka, maloočky, hrabalka, jehličnaté keře hakey...
Mnohá australská území na úrovni národních parků jsou chráněna a zařazena do Seznamu světového (přírodního) dědictví UNESCO.
Příroda je popisována jakoby se tam nacházela mimochodem, pro tasmánské prostředí typická; pro nás čtenáře z jiného světadílu a z jiné části Evropy, je ale zároveň součástí příběhu, který umocňuje. Příroda jako doplněk se pro mě stala hlavním ukazatelem.
Co knihu snížilo a bylo mimo moje chápání, je užívání drog otcem hlavní hrdinky, výroba, užívání a distribuce drog přítelem (obchodním dealerem) jeho přítele, přitom otec užívání drog své dceři zakazoval. Bylo jí 16 let a drogy užíval před ní.
Nevyvážené, v kontrastu, absurdní.
Bohužel, s touto absurditou se čtenář musí potýkat hned na začátku a já ji těžko překousla. Vadilo mi to a bylo to také důvodem, proč jsem knihu nedočetla.

2 20.03.2024

Oduševnělé, pocitové, procítěné a niterně ospravedlňující jednání hlavní hrdinky.
Stále s někým a o něco bojující hlavní hrdinka Phoebe byla nepochopená.
Kniha má neobyčejný námět a potenciál, se kterým se dalo lépe pracovat, kdyby například autorka zapracovala historii ocelárny a jejích dělníků, a tu proklestila strachem, aby čtenáři měli s čím se setkat a těšit se z další četby.
S dívkami se něco děje, něco u nich vevnitř roste, puká, dívky získávají nové vlastnosti, rozkládají a mění se fyzicky.
Tohle se mohlo stát už dříve, anebo třeba něco jiného, napadá mě zaplavení nebo vyhoření ocelárny a jiná její likvidace či poškození. Ocelárnu již na začátku mohla autorka vynést velice zajímavě a poutavě jako temnotu nebo bránu do temnoty.
Všechny "nakažené" jednají jako celek, jako jeden člověk, cítí se navzájem a cítí, jak se druhá rozhodne; dívá se zaujatě jedna, dívají se zaujatě všechny. Jsou samy sebou, ale zároveň něčím jiným.
Příběh je o nezměrném přátelství a sounáležitosti.
Není to horor, protože ten má ve svém podání vyvolat pocit strachu a děsu, není to horor ani z poloviny, alespoň já se nebála, protože prvky hororu zde nejsou obsaženy. Je to spíše městská fantasy, ačkoliv ze začátku příběh měl hororový nádech a já se díky němu těšila na horor, případně dark fantasy.
Příběh je ale imaginativní a originální, proto dávám čtyři hvězdy.

6 18.03.2024

Malý Timmy se ztratil.
Je zde jistá nevraživost Martina, protože Timmy má dědit.
Šepoty a dětský nářek, vzdálené, potom bližší.
Žije dům vlastním životem? Anebo je to jen kněžská díra, kde se Timmy ukrývá?
Je zde něčí přítomnost, kterou cítíte a vidíte Jen v podvědomí.
Příběh sklouzl do čarodějnického pokoje; autor zřejmě chtěl okázalejší děj, než je prostá podžánrová duchařina spojená se strašidelnými domy.
Příběh má potenciál, ale je nevěrohodně podán, a to mě nebaví. Připadala jsem si jako v pohádce pro dospělé a přitom já mám moc ráda zákoutí a vlastní prostor, kde fantazie jede na plné obrátky v příběhu, který se stát může, věříte-li na duchy či posmrtný život. Tady to bylo přehnané a překombinované jako by autor donekonečna chtěl příběhu přidávat a přidávat. Neustále vrstvil a nikdo ho neupozornil, že méně někdy znamená více.
Příběh je z poloviny duchařský, z poloviny ani ne sci-fi jako spíše nějakého nezařaditelného žánru/podžánru.

3 16.03.2024

"Smrt je jen počátkem nesmrtelnosti."
Krátké kapitoly u knihy rozměrnější velikosti a vyjadřování, jsou důvodem, proč je kniha tak velmi čtivá. Žádné větné přesmyčky působící jako celek, které čekají na to, až je rozuzlíte. Žádné spletité/složité cesty k pochopení významu, proto četba knihy plynula rychle.
Proč chce každý ze soutěžících letět na Mars, nebo spíše proč chce každý z nich opustit Zemi?
Záhadologie.
Co nejvíce ovlivňuje životy/názory lidí?
Politika?
Ne, média.
Televizní pořady jako Big Brother, Vyvolení, Survivor - to je jedna velká reality show, možná jen show, protože se účastníci soutěže chovají uměle, povrchně tak, aby se o ně média zajímala, a to z toho pohledu úhlu, z jakého oni chtějí. Pokud média zjistí to, co účastníci nechtějí, o to větší show to je.
..."Třeba se mu nehodilo to prozradit, lidi by to neviděli rádi."
Sledovanost. Show pro show a velké peníze se otáčejí.
Manipulace (podvod) při výběru účastníků, manipulace s diváky.
Kniha má dvě linie příběhu jako dvě tváře, a každý má svá tajemství.
Tvrzená fakta nemohou být tvrzená a nemohou být fakta. To lze vyvrátit.
..."Za mých mladých let dobrý novinář všechno zpochybňoval, podnikal nemožné, jen aby odhalil pravdu, ale dneska..."
Knihu doporučuji pro poznatek, přestože jde o beletrii.

2 15.03.2024

Tohle je ukázkový horor, který leckomu rozproudí krev. Milník hororového žánru, jenž inspiroval H. P. Lovecrafta.
Moc se mi líbila temnota a zlé předtuchy u nalezeného deníku, který otvíral bránu temných sil, svíravý pocit strachu v domě a popis mimozemské inteligence (nebo neúčastného plánu?).
Věci náhle vznikají a náhle zanikají jakoby se po nich slehla zem a Chřtán se mění.
Brebentění, bublání a dům.
Dům na rozhraní.
Fantazie mezi sci-fi a hororem je dechberoucí a Lovecraftův horor znamená z větší části inspirace Hodgsonovým dílem.
Dílo Dům na rozhraní je dokonale vyváženým koncertem hororových a sci-fi prvků sladěných s lidskou zvědavostí a nenechavostí.
Blouděním sluneční soustavou, aby poznal svůj dům, který je na rozhraní skutečného s neskutečným Hodgson asi nechtěl dějově sklouznout k béčkovému hororu. Chtěl něco jiného, a to multidimenzionálně příběh podat, proto pracuje se sluneční soustavou, prostorem za ní, se sny, které dotyčný vnímá jako realitu a s časoprostorem.
Skoro to vypadá na začínající surrealismus (Salvador Dalí si též pohrával s fantastikou a bizarnostmi - např. obraz Rozteklé hodiny; přičemž jeho obrazy jsou založeny na snové imaginaci).
Knihu doporučuji pro poznání díla, které bylo Lovecraftovou inspirací a díky němuž si můžeme užívat Hodgsonův odkaz v podobě Lovecraftových děl.

3 10.03.2024

Je to originální.
Říkala jsem si, tohle psal autor? Vsadila bych na ženu. Je to velice vtipné, obratně napsané, každé slovo má pevné místo. Příběh má nápad.
Děj s nešťastníky a nešikovnými mouly, kteří jsou šikovnější než leckterý šikula, ubíhá rychle, protože mají trefné poznámky, které dokáží odrazit i geometricky přesně nastavený granát, a vy cítíte, že je vám s nimi dobře.
Jejich společnost není žádaná, ale je žádoucí, protože vylučuje všechno možné a životně normální a nastoluje vše nemožné, nenormální a životně problematické.
Jednotlivé příběhy zformované do jednoho mají spíše neuvěřitelný než hororový podtext, strach z toho rozhodně nevyznívá; spíše je to hravé, absurdní až ztřeštěné.
Komické a leckde až tragikomické přestřelky jsou jako svěží vítr.

7 09.03.2024

Kniha, o níž bych spíše řekla, že se jedná o skicu neboli "náčrt" či osnovu, je souhrnem života T. G. Masaryka; lehce čtivá, zaměřená na důležitá a poměrně známá fakta a fotografické ukázky.
Velice přehledná stručná biografie.
Hovory (Karla Čapka) s T. G. M. jsem před mnoha lety četla, a teď si nějakou chvíli počkám na Novou Evropu, která mě snad přivede na Masarykovy myšlenky o jednotném státě - Československé (demokratické) republice.
Knihu TGM od Fr. Emmerta doporučuji už kvůli fotografii dopisu, který v plynulé češtině napsala Charlotte Garrigue.

1 06.03.2024

Příběh napsaný na základě skutečných událostí Tsava pohledem 19. století.
Na pravdivý příběh jsem se těšila, Patterson ujišťoval, že nic nezveličoval, a že naopak se mnohé snažil potlačit, umenšit, význam snížit. To, co prožil ve skutečnosti, bylo horší a přesahovalo by to kapacitu knihy.
Nejvíce mě zaujala stavba železniční tratě, ryze manuální, bez těžké techniky, za plného soustředění, ale bez hlubších schémat a plánů a promyšlených postupů; jen za to, co poskytla divočina a co se mohlo nazvat materiálem, ale i překážkou v tvrdé manuální práci.
Nejprve bylo zapotřebí nastolit disciplínu tamního domorodého obyvatelstva, což nebylo lehké s ohledem na odlišný styl života, odlišné vyznání náboženství a kultu rozmanitých skupin a vrstev. Proces výstavby tratě se upravoval podle podmínek divočiny a námezdní pracovní síly.
Mohu říci, že film Lovci lvů jsem musela shlédnout a dodat tomuto pravdivému příběhu správnou atmosféru a tím si ho zacelit.
Jediné, co mi v knize vadilo, byl rozměr kapitol, ačkoliv si plně uvědomuji, že se jedná o výpravu a tedy o záznam událostí v čase, ve kterém byly sepsány, jak postupně přicházely. Tento příběh nemohla žádná kapitola zkrátit nebo uměle prodloužit; většinou vývoj událostí kulminoval pomalu, stále jsem si musela připomínat, že tohle není beletrie a jedná se o 19. století, proto vzrušení bylo trochu přízemní a tušené, nicméně tohle napětí, vzrušení a hlavně strach by možná ne každý chtěl prožít ve svém reálném každodenním životě.

06.03.2024

Absolutní klasika mezi filmovými a knižními horory, a já si ji musela znovu přečíst. Už mě z toho nemrazí a nejsem napjatá v očekávání, jak to dopadne.
"Nam-mjohó-renge-kjó." Opakovala jsem si to. Jistěže ne tři hodiny, ale navnadilo mě to a chtěla jsem vědět, jak to bude znít na jazyku.
I já patřím k těm, co nejprve shlédli film a pak četli knihu; četla jsem ji už kdysi, nevzpomínám si, které vydání. Udělám výjimku a říkám, že tentokrát film byl působivější. Možná to bylo tím, že jsem ho viděla jako první a možná mi nedal šanci vidět detaily, kterými jsem se naopak zabývala v knize.
Chris oplakávala Burkeho, ale přitom v knize byla jeho osoba neurvalá, sprostá až agresivní a ačkoliv vztah k němu pojmenovala Chris jako bláznivý a přátelský, viděla jsem v něm nepříjemného a obtěžujícího opilce, který se nechával obskakovat a rádoby hladit své ego. Tento vztah byl všechno jiné, než to, co se nabízelo v knize, tedy co tvrdila Chris. Kromě toho, měla pevné nervy a přátelský vztah k němu jsem jí moc nevěřila.
Obdivovala jsem detektivovu bystrost, náhled být vždy o krok dopředu, jeho nenucenost, také to, že nebyl zarytý a skeptický k černé magii.
Proces vymýtání bych si filmově zase ráda zopakovala a obě verze - knižní a filmovou - jednoznačně doporučuji hlavně těm, kteří nečetli a neviděli. :-)

2 03.03.2024

Vzpomínky Eduarda Beneše na své mládí a život s M. R. Štefánikem. Promlouvá s imaginární služkou Margueritou, Milanem Hodžou, Milanovým mechanikem Bourdonem, generálem Janinem, T. G. Masarykem a Jozefem Tisem.
Memoár je umocněn krátkými větami. Žádné dlouhé chlácholivé věty či nepatřičná zavádějící až chaotická souvětí zpřetrhávající kontext. Věty krátké a úderné. Někdy o samotě stojící slova, která dokáží v člověku vyznít.
Memoár tak, jak je napsán, se mi moc líbí. Může se jednat o vzpomínky útržkovité, ale do memoáru jako takového vstupuje mnoho lidí/osobností, takže není jen obroušen na objekt zájmu a vzpomínky působí celistvě.
Na konci života Beneše cítím výčitky, pokoru a je zde i vysvětlování, snad obhajoba.
Kde bych byl bez Milana?
Milan se svojí houževnatostí, cílevědomostí a s ženami.
Dluhy, ženy, vzdělání, jistý cíl.
Domnívala jsem se, že M. R. Štefánik měl stejné hodnoty jako T. G. M. nebo E. Beneš, a to, že jednání Beneše ke Štefánikovi bylo korektní a mělo limity, a za života Štefánika glanc jakéhosi neuvědomělého přátelství, jsem mohla jen tušit. Domnívala jsem se, že i přes věkový rozdíl byli neochvějní přátelé, nebo kolegové, ale oni se za svého života spíše jen snášeli, tolerovali, a někdy ani to ne. Bylo to dáno odlišnými osobnostmi, vzděláním, způsobem života a za vznikajícího Československa uplatňováním odlišných strategií. Vztah k M. R. Štefánikovi nakonec E. Beneš označil takto - přátelství.
Hodnoty měl Štefánik podobné, ale jinak uspořádané, možná nekonvenčně uspořádané a v praxi byly znát, ale jiným způsobem.
Byl bohém a podle toho jednal. Každého zasáhl, hlavně ženy. Mohlo by se jevit, že jeho jednání nemělo řád. Svůj osobní život ponechával osudu, věcně byl velice cílevědomý a viděl jasně to, čemu věřil a za tím se ubíral. Někým nenáviděn, někým milován aneb buď nenáviděn, nebo milován. Tak jak žil ("z ruky do huby") nebyla překážka tomu, co chtěl - jeho snu.
T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik.
U Štefánika to bylo trochu jiné, jakoby se ke všemu nachomýtl a potom jako když ryba okusí návnadu, šel po ní. Ovšem s tím rozdílem, že on nebyl ten, kdo byl kořistí.
Díky ženám získával kontakty a byl stále blíž a blíž. Předpovídal, že vypukne válka (1. sv.). Byl mnohokrát v zaměstnání odmítán, jeho nemoc (pylorická stenóza) postupovala čím dál častěji.
Kapitán Štefánik.
Poručík Štefánik.
Armádní generál Štefánik.
Vše svým vlastním úsilím (šarmem) přes překážky - ty on zdolával a rád.
K diplomacii se dostával skrze milenky; možná to není jediná persona v historii Československa, která se k úspěchu dostala/dostávala těmito cestami.
Přestože pro vyšší cíle používal nižší cíle, M. R. Štefánik dokázal to, čeho by jiní nebyli schopni, a totiž pro československou věc získat kruhy diplomatické a společenské.
Knihu doporučuji. Je to vysoce čtivý memoár.

3 26.02.2024

Je to jiné než např. autorovy pověstné Katakomby nebo Les sebevrahů. Musím říct, že mě to nadchlo, je to příjemná změna, autor vysadil svůj obvyklý styl. Osvěžující, renesanční, a přesto v mém oblíbeném žánru.
Ostrov panenek může vzbuzovat zájem o legendu, která ho provází, ale u knihy jsem si nebyla jista, zda se jí autor bude řídit, zda panenky (ducha) nevynechá a zlo nepřiřkne samotnému démonu/ďáblu/satanovi nebo lidskému elementu. Panenky mohou být nástrojem temných sil anebo jen pouhým soukolím, kdy se to děje zrovna na Ostrově panenek. Nemuselo tedy nutně jít o ducha zemřelé dívky či hlas ze záhrobí (její šepot?).
Jediné, co mi "vadilo", byla abstraktní postava Dona Javiera Solana, což byl pro mě tahák knihu číst a dočíst. Uvítala jsem to, kniha je čtivá, odbočky jsou důležité pro poznání vlastností a života postav před tím, než navštívily Ostrov. Nutno dodat, že jsem si musela se zvědavostí přečíst i závěrečný epilog, aby se mi příběh celistvě složil dohromady a já se dozvěděla, jak se svou životní etapou a zkušeností na Ostrově naloží hrdinové za několik let, až budou starší a mít své životy někde jinde.
Příběh, který je zčásti hororem a zčásti thrillerem je postavený na legendě, ale je jen na čtenáři, aby se dozvěděl, jak s touto legendou autor naložil.

4 22.02.2024

Moc se mi líbí, jak se temnota přibližuje; ty prvotní náznaky nečekaného, nevídaného, kterým lidé přisuzují běžné věci a vlastnosti těchto věcí, a jak tyto věci uklidňují a přispívají k pohodlí života. Ale zároveň, jak tyto věci dokáží svým tvarem, rozměry a stabilitou zmást a vše uvádět na pravou míru.
Najednou si nejsme jisti, jsme zmateni, překvapeni a nevěříme. Hlavně nevěříme sami sobě (mám vidiny, asi jsem unavený).
Ianua Diaboli.
Impius Sanguis.
Nejprve jsem přečetla druhý díl série Štvanci, a to Ďáblovy dveře, a můj názor je ten, že obojí je skvěle napsaný horor.
Vzhledem k tomu, že mám Ďáblovy dveře za sebou, zdá se mi, v porovnání s nimi, že nadcházející díl Očistec by mohl autor napětí zintenzivňovat, gradovat a stavět na širším okruhu lidí/jevů a snad i míst, byť by se v základu stále jednalo o dům Perronových. V Ďáblových dveřích se odehrává přímo ples přízraků. Zde - v Sídle hrůzy - jde o jednotliviny. Tento díl považuji za úvod do autorovy tvorby a já se budu těšit na jeho Očistec.
PS: Třeba tím Očistcem nakonec projdu a budu ho všem doporučovat. :-)

2 18.02.2024

Nejprve to byl starší a tajemný Velký bratr.
Přestože je jeho chování nijaké, podivné, někdy silácké, někdy křehké, nevyzpytatelné, všichni k němu vzhlíží. Upoutává pozornost. Je v depresích, působí, že neví, co chce, točí se v začarovaném kruhu. Neví, kam patří, anebo ví, ale je to nereálné. Oba bratři svobodní svojí duší se v určitých okamžicích vrací. Mladší prodělává běžný vývoj. Starší bratr je "těžkomyslný", zádumčivý, charakteristický životním stylem, výrazným typem osobnosti s psychopatickými sklony. Prohlubuje se u něj neléčený depresivní duševní stav a ten berou všichni, že k němu patří a zřejmě si říkají "je takový jaký je a berme ho podle toho". Nikdo neví, co udělá příští minutu, jak se zachová a nikdo z něj nemá strach (!). Čili je plně začleněn. Je to příběh nebývalé cesty - proměny staršího bratra.

14.02.2024

Na začátku se odehrává velice temný a vražedný boj, je kladen důraz na temnou říši mocných; mezi náboženským fanatismem a ďábelským poselstvím je ovšem tenká hranice. Ovlivněna žánrově filmovým hororem laděným do podžánrů mi dějství připadá starší než na rok 1983.
Musíte se začátkem prokousat, ne proto, že je to nutné zlo a nezajímavé zlo, ale je to naopak dobré proto, abyste pochopili, proč ten začátek a proč je takový jaký je. Jinými slovy, je důležité ztroskotat, abyste si uvědomili, že jste Robinson a začali se pomalu podřizovat situaci. Protože jedině takhle můžete nasadit plnější tempo na to, co se nachází za začátkem a co je podstatou temné stránky děje.
Měla jsem problém s určováním, kdo ke komu patří, protože sourozenci měli jiná příjmení a ponejvíce to byli lidé, kteří se od dětství znali, ale nebyli v příbuzenské linii tak jak ji známe my. Příbuzenství mělo jiný režim a za mě v románu jednoznačně chybí utříděnost osob.
Minulé dějství, současné dějství a mezidějství. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučila mezi nimi přepínat a hlavně zařadit do nich lidi. Navíc někde se mísí vzpomínky, takže nakonec jsou časové linie nejednoznačné.
Atmosféra je v dobrém slova smyslu šílená, ale bohužel až tak, že tomu chybí ucelenost a řád. Je to literatura na pomezí hororu a science-fiction.
Dávám 3,5 *

2 11.02.2024

Lucy Clarke opět dokazuje zaujetí pro spisovatelské angažmá, protože i tento příběh má spád, nenápadné postavy se skrývanými charaktery a pro ni typické přímořské prostředí, které je tentokrát sledováno spíše zpovzdáli.
"Když si promýšlíte hlavní zápornou postavu, nezapomeňte, že stále platí: Obvykle je to někdo, koho znáte. Úkolem spisovatele je prozkoumat, jak dobře ho ostatní postavy ve skutečnosti znaly."
Jedna spisovatelka, dvojí tvář?
Kdy je fanouškovská základna vášeň a kdy posedlost?
Jako spisovatelka se mi Elle zdála příliš nesoustředěná, roztěkaná, snadno se nechávala odvést od pozornosti. Na druhou stranu zkušenosti k psaní pomáhají, a to, co by se jí nestalo, by k psaní nepomohlo.
Z přátel se snadno stávají nepřátelé. A ona, zdá se, jich má hodně. Ale kdo se jí snaží ublížit?
Vlastní bezpečí je nejdůležitější a Elle na dráze bestsellerové spisovatelky ho trochu podcenila.
Záškodníka jsem odhadovala na takřka stech závěrečných stranách. Název "Pozvala mě dál" mě popouzel k vylučovací metodě. Elle k sobě nezvala Marka a jeho rodiče, ani Lukea Lindena (mohl se náhle objevit, policie mohla zjistit, že utonulý není Luke), ani své bývalé spolužačky/kamarádky. Koho zvala, byla její sestra, manžel, formální pozvání dostaly knihovnice. Pozvala i Flynna.
Kdo z nich měl skutečně od všeho klíč?
Kdo je skutečně záškodník?
Nečekané rozuzlení a absolutní trhák!
Knihu doporučuji.

5 05.02.2024

Neuvěřitelný vypravěčský prolog mě absolutně vtáhl do jiného světa.
"Úvod do hororu v populární kultuře." Tuto přednášku bych si také ráda poslechla. A rozhodně další o moderním gotickém hororu.
Autor umí hrát na struny nejen strachu, ale i jakési bázně ve smyslu kultivovanosti, rezervovanosti a obav z očekávání.
Jestlipak autoři hororu mají vlastní pohnutky, k nimž dochází z vlastních zkušeností?
Je zde příběh, který píší, skutečně jimi prožitý (přijímaný)? Jejich příběhy, označené formálním "beletrie", "science-fiction" zní tak opravdově a vy cítíte, že byste ten příběh prožili taky.
Nejde o pouhý popis stávajícího stavu?
Skutečný příběh máš v sobě.
Temnou atmosféru umocňuje vztah těch dvou - Wainwrighta a Kate - a jejich vědoucí úsměvy. Našlapáváte zlehka hororově, alespoň prozatím, a dozvídáte se o palčivých problémech autorů hororu s vydavateli, o jejich tvorbě a vztahu k hororu. Mainstream.
Autor stylem tvorby připomíná hlavního hrdinu Sama.
Příběh by se neobešel bez vidin, které mají autoři za skutečné a bez skutečných událostí, které se naopak snaží vytěsnit jako vidiny. Čemu věřit?
Myšlenky hororových autorů upevňují atmosféru. Hledání původu zla je dotváří.
Z klevet se často překvapivým způsobem stává skutečnost. Žádná chladná místa, žádné optické anomálie.
První cihla se uvolnila...
Tajuplný začíná být i jeden z autorů.
Možná.
Je to ten dům!
Knihu všem příznivcům hororu mohu jen doporučit.

5 01.02.2024

Příběh Modrá je plamen ohně a voda zároveň. Je to ovšem JEN plamínek ohně, který ještě voda uhasí a nakonec nezbývá nic. Není to impozantní oheň, jak jsem měla možnost poznat četbou knihy Rozlučka na ostrově, kde jste mohli hned po pár úvodních stranách prožít rychlý spád v jinak indolentním životě mladých lidí. Spádů tam bylo opravdu hodně, knihu Rozlučka na ostrově jsem si užila, a ani jsem nevěděla jak a byla jsem hned na konci knihy. Neuvěřitelná "sprcha", neuvěřitelný zvrat, neuvěřitelné pohnutky a závěrečné rozčarování.

Ale co kniha Modrá? Co na té jachtě Modrá je? Proč tam dívky chtějí za každou cenu být? Ke knize Modrá se stavím vlažně. Kniha Modrá je téměř opakem knihy Rozlučka na ostrově, ačkoliv podobný děj, vyjadřování, stejnost postav (mladí a neklidní), prostředí a celková atmosféra předznamenávají identickou autorku. Přesto mě kniha Modrá tolik nezaujala, právě možná proto, že byla nudná. Od počátku to chtělo nějakou razanci, ale bohužel, stránky plynuly a nic se nedělo.

Od stejnojmenné autorky mě ještě čeká dílo Pozvala mě dál, tak uvidím. Kniha Modrá patří do starší tvorby autorky, zřejmě se tady autorka jako začátečnice jen oťukávala. Těžko říct. Vyšší počet dát nemohu ve srovnání s tím, co jsem od autorky četla a s čím mám zkušenost v oblasti thrillerů, které jsou skutečně prvotinami a které shledávám za povedenější.

2 26.01.2024

Šero před svítáním.
Vždycky je co opravovat.
Povídky obsahově mají hloubku.
Vejít do něčí mysli, když se podvědomí dotyčného něčím zabývá.
Tam to začíná - se svítáním je očištění spojnicí všech tří povídek.
Doporučuji jako ozvláštnění k životu.

1 21.01.2024

Text je výborně napsaný, přímo mi hrál před očima a krátké kapitoly tomu jen přidávaly.
Severským autorům jsem v poslední době nedávala moc šancí, záměrně je nevyhledávám.
Tohle je ale jiné. Temperamentní.
A hlavně vás to "nakopne".
Obětí přibývá, padají i ti, u kterých měli policisté podezření, že jsou vrahové. Pomalu se posouvají vpřed a potom jako kdyby se vraceli nazpět. Přešlapují z místa na místo, ale zároveň více mapují již obeznámený terén.
Všechny postavy vám stejně sedí a nesedí, a vy nevíte, komu věřit, na čí stranu se přiklonit.
Tohle musíte dočíst nejen proto, že předvídáte konkrétního/konkrétní (?) pachatele, nebo přestože tušíte správného vraha, ale musíte to dočíst hlavně proto, že vás to nepustí. Děj je dobře propojen, znáte rafinovanost lidí a jejich vysvětlování událostí.
Vypjatá atmosféra je důležitá.
Jeden z mála skandinávských thrillerů, který stojí za to přečíst.
Tady nezalitujete.

6 20.01.2024

Zvláštní horor. Ačkoliv téma oživlých loutek je otřepané (zvláště filmově), objevuje se zde něco, co jinak obyčejný příběh nabíjí. Ponurá atmosféra, ve které děj probíhá, okolnosti setkání s Marinou a jejím otcem, samotná tajemná Marina a tajemná žena na hřbitově, vývoj událostí.
"Zápach jako z tlejícího zvířete."
"Teufel."

3 15.01.2024