veronika4001 komentáře u knih

Obrazy ze života světců k nám promlouvají skrze fotografie převážně dětských maleb a kreseb. Text postihuje základní teorii; psáno je to malebně, půvabně a vstřícně každému čtenáři.
I hrubý náčrt/nákres/nárys v dětské malbě/kresbě pojímá v sobě detaily.
Řeč tvarů, barev, rozměrů a převažujících částí těla světce a jejich/jeho umístění v prostoru, symbolik, výraznosti, emocí, pocitů.
V obrázcích se odráží dětská fantazie, nevinnost, vnímavost a všímavost a bezprostřednost.
Promítají se různé výtvarné techniky: malby temperou, vodovými barvami, lepení (papírmaš), linoryt, kresba tužkou, tuší, tuhou, perem, pastelkami, objevila se i fotografie figurky světice z textilu a malování na sklo.
Škoda, že u obrázků nejsou uvedeny výtvarné techniky; někde to lze poznat bez dalšího, jinde je to obtížnější a mohu odhadovat.
Doporučuji hlavně kvůli krásným dětským obrázkům.

1 12.08.2024

Muzeum dokumentující válku na oslavu míru. Ares pro Irenu - bůh války na oslavu míru.
Zřizování nového muzea, které je na začátku ve stádiu hypotetických úvah, projektu, který Luise Brooksové svěřila Nadace a odbor kultury městské rady.
Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, kdo byl on. Psalo se o něm, odkazovalo se na něj, ale žádné konkrétní jméno nezaznělo. Luisa ho znala, odkázal jí mnoho zápisníků a dalších svých sbírkových "věcí", aby vyprojektovala muzeum, jehož hlavním účelem bylo zabránit válce.
Zřejmě jím byl prof. Diego de Henriquez, ale k tomu jsem musela přečíst zadní listy.
Pokud jím byl on, kdo potom byla Luisa?
Procházíme jednotlivými sály, kde má být uložen vojenský/válečný arzenál. Každý předmět je připodobněn situaci a místu, ve které a kde byl využit a popisuje se jeho základní funkce spolu s tím, k jakému přesnému účelu byl využit.
Válka spojuje.
Zmizelé zápisníky o pachu zpoceného, zaprášeného, špinavého, o pachu smrti, ale i o vůních.
"Aby se člověk, když dojde do posledního sálu, dostal ven, musí projít celou trasu zpátky a znovu se shledávat se vším, co si myslel, že má za sebou."
Je to obtížnější četba už kvůli tomu, že autor nepopisuje skutečnosti, pouze pracuje se souvislostmi, zasazuje je časově do tématu a nemáte se k nim jak dostat, pouze ona osoba znalá faktů.
Dostáváte se k nim pouze skrze Luisiny příběhy a příběhy z dokumentací o lidech, o situacích; co "zaniklý" člověk, to příběh.
Jde o projektaci muzea s dokumentačním materiálem, konkrétním příběhem konkrétního člověka a dalších lidí se jmény položených časově a místně do událostí.
Autor používá hodně cizích výrazů, vojenských/válečných slov, výrazů používaných jinými společenstvími a kulturami a více významových slov.
Doporučuji.

1 11.08.2024

Zabití může počkat, alespoň na chvilku.
"Dědové" odjeli. Na stará kolena.
Iniciativní (a dominantní) Frank, role se prohazují.
Veselé, někde až rozmarné.
Stáří odkrývá humornou i bolestivou stránku života.
Klíčí obava o ztrátu svobody a důstojnosti, z čehož vyvěrá trochu manipulátorství a hra s lidskou povahou.
Snaha vzdálit se od stáří a souvisejícím omezením, které dusí a nejsou člověku vlastní, přestože se mohou zdát naléhavé a potřebné.
Nechat žít a nechat zemřít?
Frank de Selby aneb Frank Adams, skvělý průvodce životem jeho faktického (ne formálního) začátku a konce. Životabudič, přispěvatel.
Humoristický román využívající epizodickou kompozici a situační komiku.
Doporučuji pro náhled do nitra pocitů stáří.

1 09.08.2024

Horor z vesmírného prostředí jsem ještě nečetla. Zcela jednoznačně se s ním pojí prostorová omezenost a naléhavost, obojí související s kosmickou lodí.
Hranice prostoru, bezútěšnost situace, role hlavních postav a operativnost je to, co se mělo v příběhu formovat, co mělo vyniknout.
Líbí se mi autorčina slovní zásoba z kosmologie a kosmonautiky jako by ji používala běžně, protože zcela rutinně žije život ve vesmíru.
Našli Auroru, která je opuštěná?
Auroru, ztracenou luxusní vesmírnou loď o pěti set cestujících a sto padesáti členech posádky, plující nyní zde.
Připomíná mi to jeden film, ve kterém se příběh odehrál na moři, kde v lodi plavaly mrtvoly lidí důsledkem halucinací a viru, který způsoboval, že se z nich stávaly zrůdy. Knižně to připomíná knihu "Pod hladinou" od Darcy Coates.
Paradoxně "Mrtvé ticho" hodnotím hůře, i přesto, že hodnotně obsahově je o level výš než zmiňovaná Darcy, vzhledem k tomu, že autorka "Mrtvého ticha" umí lépe popisovat a využívá odborných termínů z kosmologie a kosmonautiky, což je oproti Darcy Coates přidaný kredit.
ALE!
Mezi "Nyní" a "Tehdy" není velký rozdíl, proto jsem měla problém s rozlišením a musela jsem listovat zpět, abych si připomněla, v jaké časové linii jsem. Postupně jsem si na to zvykala, a pak už jsem to jako překážku nevnímala, nicméně pro začátek je velice důležité správně uchopit "Nyní" a "Tehdy", aby v tom měl čtenář od počátku jasno. Obě veličiny musí být něčím odlišné (časově, prostorově, postavami apod.), aby si čtenář včas mezi nimi uvědomil rozdíl a v dalších kapitolách (při dalším čtení) ho vnímal.
Text nemusel být tolik zhutnělý, mohl obsahovat více kapitol, mohl být více rozvláčnějsí, je "nacpáno" hodně informací do malého prostoru. Tím, že je příběh zhutnělý a není úplně rozlišeno mezi "Nyní" a "Tehdy", působí chaoticky.
Vzpomínky VT na dětství a prožitá traumata bych oddělila tak, že bych jim dala vždy jednu kapitolu, aby bylo přehledně znát, čemu musela v dětství čelit a z čeho traumata plynou. Nebo bych je oddělila od ostatního textu hvězdičkou, případně samostatnými, notně oddělenými odstavci. Rozhodně bych je však stavěla samostatně.
Zdá se mi, že se autorka nechtěla více rozmáchnout. Autorka má příběh v hlavě, je jednolitý a takhle jej podává i čtenáři, jinými slovy - základní údaje o tom, zda se hrdinové nachází ve své "mateřské" lodi nebo na lodi Aurora, autorka přehlíží jako zbytečné, pro čtenáře, pro orientaci v příběhu, ale podstatné a veledůležité.
Autorku příběh doslova pohltil, a na to by si měl dávat pozor každý autor - nezapomenout na čtenáře (pro koho píšu?, píšu pro sebe?, píšu pro čtenáře?, případně, pro jakou skupinu čtenářů?, má to být monolog?)! Autorka například píše: ..."Po vší té práci a stresu, které jsme museli vynaložit"... Ale vy to tam nečtete! Po jaké práci? Po jakém stresu? Autorka tu práci a ten stres nedala na papír! V hlavě mohla mít krásný příběh, ale mám pocit, že my ho ve vší komplexnosti nečteme! Něco, co měla v hlavě, nedala na papír, a přitom to mohlo být zajímavé, protože to mohlo krásně doplnit ono hororové, které se tam vyskytuje jen v malých, mezerovitých dávkách. Stres z čeho? Z akcí? Jakých akcí? Vždyť se čtenář nedozvěděl, o co jde! Autorka zřejmě byla tak ponořená do psaní, že zapomněla na čtenáře!
Nezbývá mi jinak, než ji ohodnotit třemi hvězdami, jako někteří čtenáři. Bohužel, potencialitu to mělo; chtělo to více informací a dát těmto informacím prostor, být rozvláčnější, více rozebrat, být pátravější, hloubavější a hladovější po akci.

1 06.08.2024

J. D. Barker. Pan spisovatel jednotlivých děl i sérií.
Psáno citlivou rukou, přesto si udržuje "svoji temnotu". Pořád jsem si říkala "něco tam je". Od začátku jsem cítila tísnivou atmosféru, je to temné, ale ne děsivé, což je charakteristické pro tvorbu J. D. Barkera. Je to pohraničí mezi hororem, thrillerem a u některých děl detektivkou.
Všude se však nachází místopřísežná, sofistikovaná a fantaskní temnota.
To jsou knihy temného otce psané srdcem. Jak on to jen dělá?
Pozorovací tým Charter mi v knize vyzníval rušivě, ale očekávala jsem, že se to ke konci snad propojí a vyplyne krásný celistvý příběh.
Propojilo se to o hodně dříve a jako druhá linie příběhu nebo dozvuk linie první, to dávalo smysl.
Štvalo mě, když řádky psané na stroji stály osamoceně a přitom dávaly tušit, že budou do příběhu pronikat a určitým způsobem s ním korespondovat.
Autor vykresluje až do bájných představ. Zvolil správné vrstvení příběhu a kadenci akorát k tomu, aby se čtenář začetl a chtěl víc.
Báječná myšlenka s bílými kabáty. Lepší by byly černé pláště s kápí/plachetkou, pod níž by zcela absentoval obličej, a s flusačkou v
ruce napěchovanou kuličkou papíru, která by byla napuštěna roztokem vyvolávajícím halucinace. Někdo by mohl namítat, že sem zatahuji Pyramidu hrůzy (Sherlock Holmes mladší), film, který je pro mě synonymem nejlepšího/nejstrašidelnějšího hororu z dětství.
Románový thriller "V jejím srdci svět se tříští" je mistrně napsaná posedlost, a autor tuto knihu prostě potřeboval napsat (viz závěr Od autora).

4 03.08.2024

Segedín, Maďarsko.
Hrobka Attily, Biče Božího.
Primárně nejde o hledání hrobky hunského krále Attily, přestože si její nalezení vytyčili jako cíl. Je to pouze součást stejně jako vyhledávání a zjišťování obsahu podzemních komor, které tvoří celý komplex Attilova pokladu.
Skládačka pomocí latinských insignií a zkoumaných výbojů Attily.
5 komor.
Kopání v podzemních kryptách je poznávání Attilova výbojného života, které získávají jednotlivými insigniemi u nápisů, hledáním dalších míst (hrobek Attilových bojovníků) a skrze Attilovy pozůstatky, které mají plynout do muzea. S každým Attilovým pokladem a insigniemi se reálně posunují vpřed se získáním nových informací, ale současně se pohybují zpátky v čase jeho životem.
Kdyby byl román propracovanější, měl více techniky, popisoval by know how a nebyl by jen o akci a reakci, byl by čtivější.
Četba to nebyla špatná, možná to mohlo být více pružnější, dynamičtější. Možná do toho přidat více faktografie, aby příběh byl v reáliích provázanější a navazující v souvislostech, protože v některých ustanoveních měl příběh potenciál převyšovat a chtělo to bližší poznání a vysvětlení. Přece jen honba za hrobkou krále Hunů by tomu měla více odpovídat. Do budoucna určitě více napětí, akce, dynamiky, větší spád a neočekávaného, více haló efektu, na druhou stranu také více faktografie, promyšlenosti a dusivé atmosféry (nezvratnosti situace).
Líbí se mi pointa - nalézáním komor nalézají informace o králi Attilovi a vědecky se posunují. Současně brojí proti jeho pobočníku a pobočníkovým hráčům.
Přes výtky hodnotím tuto beletrii kladně, a to jako cestu výbojů hunského krále Attily a její vědecké poznávání. Kam jinam a jakým způsobem by se vědci posunovali, než hledáním, studiem v praxi a bojem vůči nepříteli (i nepřítel je zkušenost, zvláště ten posunuje)?

28.07.2024

Rozmanité přírodní národy se svými tradicemi a způsobem života.
Afrika, Asie.
Žijí zde desítky kmenů, které poznáváme.
Důležité jsou jejich typické fyzické vlastnosti, zdobení a tělesné zvláštnosti.
Některé kmeny se ovlivňují navzájem, některé jsou přátelské, jiné naopak. Čím více se vzdalujeme prvnímu (civilizovanějšímu) kmenu (čím hlubší a divočejší příroda), tím je těžší dále postupovat a setkat se s dalšími (divočejšími) kmeny. Nepustí vás tam nejen kvůli neprostupnosti přírody, ale kvůli stále více nebezpečnějším kmenům.
Zdobí se šperky, bolestivým tetováním, malováním, potíráním máslem, věcmi běžné potřeby/spotřeby.
"Tetování je bolestivé a toho, že jizvy vystoupí nad okolní kůži, se prý dosahuje sypáním popela do čerstvých ran." (kmen Karů)
Některé výstupky kůže jsou hodně vysoké (1 cm).
Ozdoba = hrdost, identifikace s kmenem.
Ženy z kmene Mursiů si do spodního rtu vkládají terakotové talířky, čím zdobnější talířek, tím je dražší žena. Totéž platí o ostatních s nimi sousedících kmenech.
Odlišný způsob života je nacházen v odlišném zdobení (zastrkávání šourků a omotávání listem, kosti zastrčené do nosu) a uctívání rituály (usekávání článků prstů, ženská obřízka).
Co na to říci?
Lidský úděl?
Knihu doporučuji kvůli stručnému a výstižnému textu a hlavně kvůli fotografiím, na kterých si dal autor záležet, a které knihu "dělají".

1 23.07.2024

Vinařství Šibeniční vrch.
Tmavé, mrtvé větve, mohutné, kroutí se a svíjejí.
Skřípání, vrzání, měkčí cupitavé zvuky, zvonění.
Výroba vína je nápaditě provázána se šibeničními lany.
"Nevycházej v noci ven. Neprovokuj něco, co opravdu nechceš poznat."
Hlavní hrdinka byla nerozumná (s výjimkou závěru), paličatá a svéhlavá.
Proč dělala všechny akce, až když bylo přítmí a nenechala je na ráno?
Bylo jí řečeno jen něco, ostatní se jí vlivem obyvatel odkrývalo a další poznala sama.
Fáze 1., 2., 3.
Cinkot zvonků, šouravé pohyby, dýchavičné a sípavé zvuky, chrčení, řev.
Absolutně skvělé!
Připomíná to sérii Černá zima, hlavně na posledních 200 stranách, ale není to tak rozsáhlé, není to tak akční a překombinované, ale je to o poznání temnější a pro mě hlubší, niternější.
Zdá se mi, že je to trochu lepší, kvůli menší komplikovanosti, ale zato nápaditosti a dramatičnosti, dávkovanému napětí a strachu. Žádná z vrstev nechyběla a jde o přívětivou kombinaci.
Duchové a zombie. Neúnavné téma.
Darcy Coates ví, jak udržet a zvyšovat čtenářovu pozornost; v běžné věci dát hororový přídech a tam, kde se nyní nachází, ještě více zintenzivnit. Líbí se mi, když se Darcy rozepíše, téměř bych řekla, že u ní musí mít knihy více než 400 stran, aby stálo zato je číst. Tento kompliment lze vzít oboustranně. O menším rozsahu jen série Černá zima.
Od Darcy nás čeká Mrazivá smrt, pravděpodobně thriller, na který se sice těším, ale moc ráda bych a přeji si, aby nepřestala psát horory, protože je velice vnímavá a chápavá k jejich prvkům a k přirozenému náhledu, jak je psát. Tato kniha je podle mého názoru zatím TOP, co jsem kdy od ní četla!

3 22.07.2024

Nejvodnatější a nejdelší řeka Amazonka s absolutně největším říčním ostrovem, který je velký jako celé Švýcarsko.
A ta pro ni typická vegetace a pralesní zvířata!
Manaus je pralesní metropole a největší město Amazonie ležící v samotném srdci amazonských deštných pralesů.
Knihu pojímám jako pozvánku do Amazonie, vzhledem k tomu, že se jedná o knižního průvodce, v němž autor seznamuje se zdejší kulturou, vybavením měst, dopravními, ubytovacími a jinými možnostmi.
Kniha obsahuje, bohužel, jen pár barevných fotografií, více černobílých, ale jinak se domnívám, že obrazové dokumentace by měla obsahovat o hodně více. Barevné fotografie v cestopisech ukáží mnohem více, než samotný text, přestože se bez popisu neobejdou.
Pokud jde o průvodce, jedná se o knihu časově omezeného trvání, proto ubytování, doprava včetně busových linek konkrétních čísel, nelze považovat za správné bez dalšího ověřování, stejně jako hotely, penziony, muzea, divadla a možnosti lidských průvodců.
S ohledem na fotografie, kterých je nedostatečné množství a navíc, z nichž jsou v převaze černobílé, dávám čtyři hvězdy.
Co je důležité říci je, že knihu jsem doplnila videem, protože tato kniha není moje jediná, první a doufám ani poslední, kterou jsem o Amazonii četla.

15.07.2024

Kniha mě docela potrápila, protože obsahuje plno událostí nahromaděných k sobě. Zpočátku jsem si dělala poznámky, pak jsem usoudila, že to nemá cenu, nejen kvůli výše uvedenému, ale také kvůli lodi Terror, která je uváděna jako následovnice, a jejíž reálie se často prolínaly s reáliemi Erebus (v Dodatcích je uvedena časová linie, která napomůže v orientaci). Dala bych raději přednost beletristickému zpracování Erebus, v podobě, v jaké je zpracován Terror (Dan Simmons), protože by to bylo lépe uchopitelné. Erebus, jak je uváděno, je starší a obě lodě, po několika zastávkách v loděnicích, vypluly zároveň.
Popis charakterizující výstavbu lodě, její výstroj a výzbroj, je hutný, naplňující nejen v jednotlivinách, ale i v celku. Je to monumentální, a tolik lidí se muselo podílet hlavně plánováním, rozvrhy, vědeckými studiemi, zkoušením materiálů, jejich použitím, náhradami, provizoriemi.
Disciplína, kázeň, oddanost řádu.
Měnila se povaha, určení a účel lodi.
Z válečné lodi Erebus se stávala objevitelská loď.
Muselo dojít k mapování území, oblastí a toků.
Posádka se začínala rozšiřovat, Erebus nabýval kontur jiné lodi.
S Erebusem plulo více lodí, nejen později sesterská loď Terror.
Setkáváme se s poškozenými částmi zařízení.
Setkáváme se se společenským životem na lodi.
Severozápadní Arktida byla hrou hlavně Terroru.
Jižní pól.
Led.
Z válečné a objevitelské lodi se stávala loď schopná obstát v ledu.
Čtyři roky v Antarktidě.
Jedná se o výpravnou literaturu o vědecké cestě lodí za objevováním, poznáváním a pojmenováváním území s cílem doplout do Antarktidy. Ostrov za ostrovem, mys za mysem, cesta do cíle určení je někdy důležitější než cíl.
Je to výčet skutečností zařazených do kapitol.
Tato literatura faktu není psána jako příběh, je to opravdu hutně psaný výčet skutečností. Proto pokud stojíte o obecně zpracované reálie Erebu, tak je tato kniha určena pro vás a já vám ji doporučuji.

7 14.07.2024

Budu spravedlivá asi jako Hněv spravedlivých, když napíšu, že mě tento díl nebavil. Tohle je mužská záležitost, když se píše nejen o válce, ale o vojenství, politice zásobování, věznění, otroctví, zabíjení, vraždění.
Chtěla jsem si to vychutnat, obzvláště když to začalo bouřkovou konvektivní buňkou, nebo supercelou, která se změnila v hurikán Edna, ve kterém se ocitli naši hrdinové.
Popis tankeru mi připomněl loď duchů a já byla u vytržení. Jenže pak se autor jakoby stále točil v kruhu a uchýlil se k hromadnému "cosi" (ničení?), až to ztratilo příběh sám. Pro mě už to nebylo o tom příběhu. Člověk prodělal několik kousnutí, škrábnutí a stále se nestal nemrtvým. Jinými slovy tento předěl mezi původními díly a tímto dílem je pro mě ohromný, hrdinové se posunuli, ale pro mě jako čtenáře je to neuchopitelné, je to něco, co nemělo být, co anulovalo předchozí díly. Rozumím vyspělosti společnosti, uvažování vysoké politiky, jejího zneužívání, ale zbořilo to to hezké, co už bylo vybudováno. Kromě toho nešla mi do hlavy ta spleť lidí kolem.
Ze začátku jsem knihu začala řadit mezi hrdinské romány - fikční dílo s hrdinskými příběhy vytvořené v jeden celek. Jenže se kolem hrdinů, tedy postav, které tam byli zmíněny, začali vynořovat další lidé a kolem nich další a další. Ti lidé ale nebyli důležití. Jde o to, že na příběh už jsem nenazírala uceleně. Jako kdyby to nebylo o příběhu, jakoby se příběh někam ztratil; počáteční napětí a děj jsem hledala marně.
Kniha nesplnila moje očekávání, ale neříkám, že byla špatná. Bylo to příliš "čučche", ačkoliv to mělo být návazné. Příliš se to odpoutalo od toho původního. Začala jsem to mít jako skripta, kdy se díváte kolik má kapitola stran a kolik vám toho zbývá přečíst.

2 11.07.2024

Příběh je silný a má dvě linie.
Nevím, jestli je to přesně to, co jsem chtěla číst, ale příběh je určitě to, co jsem potřebovala číst. Byl spolehlivý pro zamyšlení.
Z tohoto pohledu je těžké ho hodnotit. Možná z pozice beletrie.
První linie: "Ty jsi byl jediný člověk, který mě skutečně znal."
"Nejdražší Livie."
Ani manželství to nezvrátí...
Je to vibrace, jakási energie, jakou nikdy předtím nezažila. Zvláštní spojení.
Jak to, že se láska vynoří ve chvíli, kdy to nečekáme?
...Takhle má na člověka působit láska?
"Stála jsem nehybně a vychutnávala si pocit jeho kůže na mé a třpyt mužského zájmu v tmavých očích."
"Raději bych zůstal s tebou. Sám."
Muselo jít o něco mnohem silnějšího.
Druhá linie: Jaká vztahová ironie! Všechny si myslely, že se znají. Hledáním matčiny historie poznávají matčin život a samy sebe.
Byla to pravá láska?
Kráčet pomalu po schodech do minulosti života jejich matky. Mít vlastní tempo náhledu na její život a svůj život.
A jejich život, společný život všech tří.
Odlišné kultury a přece velká a hluboká láska.
Sbližování.
Positano odkrývá, léčí a chrání.
Krásně napsaný příběh o životních rozhodnutích, o tom, jak pravda bolí, ale jak je silná. Příběh o pevnosti vztahů. Někdy je důležité si vše vyjasnit, je to o tom být víc sebou, neomezený, nezaujatý a cítit se tak silnější. Být otevřený.
Pravá láska znamená hlubší úvahy.
Po dočtení románu jsem nabyla pocit, že pravá láska nám vždy nějak uniká - protéká/proteče mezi prsty - a my ji zachytíme v okamžiku, když už není na konečcích článků ani kapka.
Četby nelituji, dočetla jsem ji i se závěrečným poděkováním.
Knihu vřele doporučuji.

5 09.07.2024

Západonilská horečka?
Ebola?
Virus Marburg?
Další Černobyl?
Všude se uzavírají hranice, vyhlašuje se stanné právo a výjimečný stav.
Oblasti se vymykají kontrole, lidé pospíchají, uhýbají pohledem, nosí hygienické roušky, nikde se příliš nezastavují.
Ty "věci"..., zrůdy. Nakažení lidé. Všechno je krátkozraké, ať pevný dům, auto, loď; všechno je třeba zkusit a u všeho alespoň krátce setrvat a bojovat. Něco vás posune, ale vše je marné. Síly docházejí. Nedá se věřit ani nenakaženým, každý si chrání své. Ze souputníků se stávají zrůdy.
Pochod za teplou krví a živými lidmi.
Můžeme mít strach ze strachu samotného?
Jaký cíl a kde je cíl, který si prchající člověk stanoví? Kam má uniknout? Vždyť jsou všude!
Zápas o holý život, nedostatek vody, jídla, nehygienické podmínky.
Příběh mi připomíná Světovou válku Z. S Darcy Coates bych to nesrovnávala, protože její série Černá zima je až příliš beletrizovaná. To už je Červený vrch s "reálnou" apokalypsou živých mrtvých blíž.
Přestože je podstata zombie literatury stejná, prožíváte zase něco jiného.
Líbil se mi tanec s ďáblem, ale nejdramatičtější byla závěrečná část.
Hodně jsem se začetla a nemohla se odpoutat.

6 07.07.2024

Kniha je staršího data, přesto...
Kniha je studiem amazonských řek v oblasti Venezuely.
Pralesy pod pohořím Neblina.
Jinými slovy dostat se do pohoří Neblina přes dlouhou řeku Bariu, která má mnoho ramen, na kterou/na něž navazují další řeky (známější, neznámé, nové, ale také žádné a řeka se ztrácí), je cíl.
Upřímně, jsem nadšená, že máme mezi sebou Čechy, kteří takhle cestují a zanechávají za sebou poznatky, a domorodé obyvatelstvo, které si odnáší poznatky na Čechy.
Nejslavnější venezuelské pivo z pivovaru, který založil český sládek Roubíček?
Divila jsem se.
Řeka Orinoko.
Dokonce na str. 26 vidím náčrt peřejí Atures a Maipures na Orinoku ve Vrázově deníku (Archiv Ministerstva kultury ČR).
Přírodovědecké expedice s dlouholetým projektem Moravského zemského muzea v Brně zkoumající horní tok Orinoka a jeho přítoky v oblasti mezi San Fernandem de Atabapo a Cerro Yapasanou (poslední expedice v roce 2001)?
Jde také o důvěrnou znalost místa; kdyby výprava do Venezuely a ve Venezuele znamenala "autorovo poprvé", nebyla by psána tak, jak je napsána.
Z toho čiší autorova znalost možného průchozího prostředí, jeho podmínek, fauny, flóry, obeznámenost s dalšími místy.
Rio Apabapo je nejkrásnější řeka Amazonie?
Řeka Guaima.
Tato řeka bude možná výpravu doprovázet až k samotnému pohoří Neblina. Ne, není to tak.
Následuje řeka Maturacá.
V Příloze VI se mi líbilo vysvětlení bifurkace řeky Orinoko.
Autor je určitě skvělý malíř a kreslíř, ale do knihy plné autentických fotografií se jeho malby/kresby nehodí. Kde si nevystačil s fotografiemi, tam maloval. Kresby/malby jsou pěkné, ale namísto nich bych uvítala fotografie, které jsou autentičtější a přiblížily by krajinu více.
Je to velice dobrodružné (prales je všudypřítomný) a takové chytlavé. Autor používá odbočky do historie.
Kniha je studiem řek v deštných pralesích venezuelské Amazonie, jejich ústí, ramen, úžlabin, soutoků, zákrut, pramenů, koryt, kaňonů, lagun apod.
Autor je cestovatel a dobrodruh.
Knihu bych z hlediska obsahu nazvala "Poznávací cesta do venezuelské Amazonie", protože ačkoli bylo cílem doplavit se (někdy dojet, někdy dojít) do pohoří Neblina, kam se nikdo přes řeku Bariu nedostal, nejdůležitější je cesta do místa určení, protože tady se poznávají bifurkace řeky/řek, aneb počátky nových řek, které vznikají rozdělením stávajících.
Proč?
Protože se nechtěli ztratit. Cesta do Nebliny byla z hlediska zkušeností autora cesta nepoznaná a neprobádaná, pokud šlo o řeku Bariu.
Znali důvěrně místa ve Venezuele, ale ne tohle.
Jaké řeky/toky tam vedou? A to je ten problém. Řeky si razí nové a nové cesty.
Díky této knize můj čas běžel jako o závod. Přes malůvky dávám pět hvězd, protože text je velice poutavý a fotografie jsou jeho obohacením.

03.07.2024

Pripjati - město duchů, opuštěné od roku 1986 kvůli výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl.
Tak na tohle jsem se těšila.
Atmosféra SSSR je dobře vykreslená; je ponurá, nenuceně dobová, fádní, potemnělá, nasáklá oním zvláštním zápachem zelených uniforem, cigaret, typickým leštěným nábytkem na nohách, ale také obrácenou stranou, např. "řádem", "mravností/čistotou", "počestností", "tabuizování" sexu, sexuálních deliktů, které byly na denním pořádku, stejně jako domácího násilí.
Milice.
KGB.
Z románu jsem cítila přítmí a ztracenost světa a existence.
Kdyby nebyl příběh vsazen do doby SSSR, politikaření, ponurých dilemat, "žigulíků", srovnávání s Evropou, Ukrajinou, Ruskem a do toho prožitého, nebyl by tak poutavý a jako žánrový thriller by zanikl mezi ostatními.
V generaci "Husákových dětí" se rozezní dobové panorama, bez vysvětlování událostí, situačního pozadí, pouze s jejich dozvukem a dozvukem vlastních prožitků.
Atmosféra mi moc připomíná mé dětství. Příběh bych označila za politický thriller.

10 01.07.2024

Mapy mají svoji krásu, zvláště letité (historické, dějinné?), zkoumající povrchy způsobem, jakým se utvářely.
Jsou mapy mnoha verzí, rukopisné, tištěné. Klaudios Ptolemaius - první velký kartograf na světě.
Mýty, zvané Alexandreidy byly poměrně přesné ve svých popisech některých národů, míst a událostí.
Je důležité sesbírat všechny materiály o Arábii.
Je Omanum Emporium Ubár?
Proč vědci nebrali Ubár vážně?
Toto město nebylo na Ptolemaiově mapě. Přesto tam bylo od začátku, jen pod jiným jménem a na nesprávném místě.
Je Iram Ubár?
"Kdokoli nalezne Ubár nebo do něj vstoupí, strachem zešílí."
Vyhledání cesty do Ubáru na mapě předznamenávaly důkladné přípravy.
Je to cestopisné a velice poznávací, ale chyběl mi tam drive. Je pravda, že jsem kolikrát vypadávala z orientace a nemohla se rozpohybovat k další četbě. Organizace výpravy do Ubáru byla zdlouhavá, nešlo mi do toho zapustit kořeny, nemělo to pro mě výzvu, ačkoliv kniha samotná není špatná, jen si myslím, že nemá náboj na delší četbu. Knihu řadím k dokumentární literatuře, zpracovává události dějinných i současných a vědeckých materiálů. Je to teoretická faktografie.

1 29.06.2024

..."Až objevíte svou historii."
Sierra Leone.
Odlétáme.
Prožít svůj minulý život, vrátit se tam, odkud to začalo a kde to skončilo.
Zvolíte stejnou cestu a prostředky.
Upřímně? Těžko říct.
Na začátku mě to hrozně bavilo, ale jak šla kvalita příběhu vzdušnou čarou směrem dolů, knihu jsem začala odkládat, až jsem ji úplně odložila, i když jsem si myslela, že ji jenom položím a třeba se k ní ještě vrátím. Nevrátila jsem se. Přitom začátek měl velkou potencialitu.
No nic, čekají jiné knihy.

1 26.06.2024

Darián - nejnebezpečnější pás džungle na světě, záhadná kotlina na hranicích Panamy a Kolumbie.
Toma a Paula lákají nedotčené končiny, kterým se ostatní raději vyhýbají.
Labyrint stovek řek a potoků, hustý prales, vysoká pohoří, neproniknutelné bažiny.
Zapovězené území.
A skupina tamních vojáků, kteří mají svůj jazyk, výchovu, primitivní způsoby uvažování a vyjadřování.
Věznitelé a Tom a Paul se stávají součástí jejich "velké rodiny".
Upoutal mě Tom, botanik a znalec orchidejí, který dodal příběhu výrazný podtext a zajímavost.
Tom a Paul si své věznitele částečně vychovali.
V příběhu se Tom zmínil o tehdejší slavné německé zpěvačce Neně. Její hit 99 Luftballons bych si měla přehrát.
Prostor utéct měli, Tom se neustále oddával svým rostlinám, i když druhy rostlin s jejich názvy a někdy charakteristikou (Rafflasie - největší květina světa) byly oním kořením příběhu.
Jenže pro oba, zdá se, to nebylo praktické, když si uvědomím, že Tom mohl využít svých znalostí a všem vojákům uvařit "čaj". Věznitelé s nimi zacházeli poměrně slušně (na konci již méně slušně), ale oběma vzali svobodu a podstatně je omezovali.
Přitom by stačilo tak málo; smrt věznitelů by byla jednoduchá, rychlá a účinná.
Nebo rozdupání zbraní? Proč to Tom udělal? Jen z prvotního návalu přátelskosti? Proč?
A co červi v noze?
Byl to hezký a čtivý příběh, o to více, že byl pravdivý.

2 25.06.2024

Kniha menšího formátu, která se četla poměrně dobře.
Hora Mount Hess, vysoká 3639 metrů.
Je k ní dobrý přístup z dálnice Denali směřující k jihu, ale je to terén pro zdatné turisty, protože vede nádhernou divokou krajinou, aljašskou divočinou.
Unikátní cesta jako výzva.
Jenže zabil, i když zabít nechtěl.
"Nikdy nepodceňuj inteligenci grizzlyho. Jsou zlí, jsou to zabijáci od přírody, ale nejdůležitější je, že umí myslet.
Mrtvé ticho.
Je pronásledován.
Jedná se o příběh s pravdivými skutečnostmi, proto není významově a stylem vyprávění příliš nadnesen.
Čtení o horolezci, který je dobrodruhem výpravy, jejímž členem je pouze on sám, doporučuji.

1 22.06.2024

Když jsem otevřela knihu, chybělo mi nakladatelství Domino. Nemohu si pomoci, Lisu Jackson jsem měla spojenu s tímto nakladatelstvím.
Bunda přehozená přes opěradlo židle.
Mzdou hříchu je smrt.
Technik kamerového systému. To mi při čtení napovědělo. Není to poprvé, co autorka použila technika k namontování nového kamerového systému. Moc jsem si přála, aby nepoužila starý vzorec. Naštěstí ne.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Hovory s Jayem jsou skvělá myšlenka.
Chcete vědět, kdo je ta temná postava?
Brousí růženec, ale je to opravdu Otec John?
Autorka umí rozjitřit vaše smysly a emoce, a její příběh vás strhne. V textu použila jméno svého psa, Lunu.
Začátek je narozdíl od ostatních románů trochu jiný, totiž není tam v hlavní roli sníh, ale déšť. Sníh, co si pamatuji, byl u Alvarezové a Pescoliové.
Říkala jsem si, že Otec John byl v minulých vydáních šikovnější. Tady mu to nešlo.
Lisa Jackson to má opravdu zvládnuté.
Liso, Liso, ty mě dostáváš do varu!
PS: Myslíte si, že se v dalším díle už s Otcem Johnem nesetkáme?

3 22.06.2024