Vesper001
komentáře u knih
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Saturnin je důkazem dávné pravdy, že bez práce nejsou koláče, jeho pán, ňouma Jiří, pak toho, že pečení holuby nelétají do huby. Teta Kateřina, coby ranní ptáče (konkrétně husa) ze všech doskáče nejdál, a na cápka Milouše bych s chutí poslala všechny psy, co neštěkají, ale koušou. Když už mluvíme o psech, tak dědeček vyvrací všeobecný názor, že starého novým kouskům nenaučíš, a doktor Vlach je prostě doktor Vlach.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Knihy Anny Bolavé jako kdyby působily i na smysly – Do tmy mám spojenou s vůní sušených bylin a šustícím papírem, Ke dnu s mrazivým vzduchem a pachem masa, a ve třetí knize se močály, které se v předchozích jen přibližovaly, najednou rozlily a zaplavily všechno. Před povodní je náročná kniha. Při čtení jsem měla pocit pachuti v ústech, jako by se i mě dotklo bahno zanesené řeky, otrávených lidských myslí a pokřivených vztahů mezi postavami. Před povodní je erupcí toho, co v předchozích dílech bublalo pod povrchem. Brilantní trilogie po a na všech stránkách, ale pohodové čtení ani náhodou.
Hana
Alena Mornštajnová
Je horší pocit viny za něco, co jsme vědomě udělali, nebo za to, co se stalo jen shodou okolností, do které jsme se připletli? Pokud jsou důsledky tak strašlivé, jako v Haně, člověk by si přál raději nebýt. Jenže je, a stojí před odpovědí na otázku, jestli je další život trestem nebo novou šancí. Hanu jsem zvládla až na druhý pokus. Poprvé jsem skončila asi ve třetině, nedokázala jsem se začíst. Zdolala jsem ji až jako audioknihu a ač nesdílím všeobecné nadšení, nemohu popřít, že příběh je velmi silný, dobře vystavěný a hodný zamyšlení. Znepokojivě ilustruje teorii motýlích křídel Edwarda Lorenze. Cokoli uděláme nebo neuděláme, změní svět. A nic s tím nenaděláme.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
(SPOILER) Annu vidíme tak zblízka, jak se jen dá, zatímco ona je od ostatních lidí i světa čím dál víc oddělena. Sběr bylin se jí stal vším. Odhazuje práci, vztahy, nemoc, vše, co jsme zvyklí nazývat životem, a jen sbírá, suší a odevzdává ve stejně pevném koloběhu, v jakém plynou dny a noci, jaro, léto, podzim a zima. Její posedlost lze snadno hodit do škatulky duševní nemoci, Annu příliš nezajímá výdělek ani význam a další osud odevzdaných bylin. Měla jsem pocit, že její motivací, možná neuvědomělou, je dát vyšší smysl existenci bylin, které vykvetou a odumřou. Jako kdyby je vytrhávala z jejich přírodou předurčeného údělu a dávala mu další rozměr. Sama se naopak připravuje na to, že jejich původní úděl sama přijme... Krásný příběh se spoustou ostrého slunečního světla i temných stínů.
Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
Nebe nezná vyvolených, příběh o lásce, o smyslu žití bez budoucnosti a o hře se smrtí, mě už celá léta nepřestává fascinovat svým pokročilým fatalismem. Je psán lehkou rukou, ale mezi řádky je neustále slyšet tichý šelest písku z přesýpacích hodin, které v rukou drží smrt.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Ošklivé životy lidí v močálu nevlídného města, které pomalu klesají ke kalnému dnu, od něhož se nejde odrazit; mimořádně nepříjemná kniha, od které se nejde odtrhnout. Mnohé části nekompromisně strhávají závěsy, kterými sami před sebou zakrýváme realitu, abychom se na ni nemuseli dívat. Protože je děsivá (ano, takové nemocnice u nás existují!), nepříjemná (kdo by chtěl skončit u pásu v drůbežárně?), vzbuzuje v nás bezmocný vztek (co může napáchat jeden slizký pisálek!) a mizérii (nejsme nakonec jen lístky, které unáší bahnitá stružka kdovíkam?). Z knihy dýchá chlad, zkažený vzduch a tíseň, tíseň z konkrétních věcí i z těch, které člověk nechce zformulovat ani v zákoutích mysli.
Bez dcerky neodejdu
Betty Mahmoody
Dobře si vzpomínám, jak mi někdy kolem patnáctého roku maminka zatrhla tureckého nápadníka, a místo vysvětlení mi dala přečíst knihu Bez dcerky neodejdu. Trvale mě tím odradila nejen od příliš kontaktních multi-kulti kamarádů, ale i od snění o snědých cizincích s mandlovýma očima.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Na kráse je přitažlivé to, že je pomíjivá. Jak bychom si ji jinak mohli vážit? Slavný příběh člověka, který ztratí svou duši, aby neztratil půvab, je explicitní demonstrací toho, co dělá s jedincem zlo.
Černobílý svět
Kathryn Stockett
Příběh o novodobém otroctví se odehrává v neuvěřitelných 60. letech 20. století. Černé služebné za menší než minimální plat pracují v domech zazobaných bílých paniček a vychovávají jejich děti – než ty jdou do školy, kde se dozví, že černí jsou nečistí a méněcenní a pak se stanou jejich zaměstnavateli. Nekonvenční bílá slečna Skeeter se rozhodne napsat o nich knihu a ukáže se, že to je v zemi zaklínající se svobodou slova, smrtelně nebezpečné. Slogan tak praví a příběh opravdu vypráví o tom, že hranice mezi lidmi existují jen v lidských myslích. A že laskavost žádné hranice nemá.
Vánoční koleda
Charles Dickens
Slavný příběh o lakomci, kterému se o Vánocích změní život i srdce, se dočkal mnoha adaptací a dostal se do všeobecného povědomí natolik, že ho znají i ti, kdo neznají jeho autora. U nás vyšla Vánoční koleda v několika překladech, mně se nejvíc líbil ten od Jana Váni.
„Já dřív nevěděl, že lidský život je příliš krátký, aby člověk vykonal všechno dobré, co vykonat může. Já nevěděl, že žádná lítost nemůže dohonit a nahradit to, co jsme v životě zameškali.“
Madisonské mosty
Robert James Waller
„Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se.“ Příběh dávné lásky, zaprášené roky odloučení, ale nevybledlé. Citlivé a nepatetické vyprávění o dvou lidech, dvou zrnkách kosmického prachu, která se v jednom bodě a na jeden okamžik setkaly. Navenek se nezměnilo nic, ale uvnitř všechno.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Město je v neustálém pohybu. Běhu, který se jen výjimečně zpomalí, ale nikdy se nezastaví. Mathilde a Thibault jsou dva z mnoha lidí, kterým uprostřed toho maratonu už delší dobu dochází dech a nyní už lapají po vzduchu. Proud lidí, událostí a života je ale žene dál, i když už nemůžou, a tak klopýtají a vědí, že pád je blízký a snad i nevyhnutelný. Potkají se? Vytáhne jeden druhého na hladinu, nebo se spolu potopí ke dnu? Delphine de Vigan vrhá pozorný pohled na dvě tváře z davu, dvě paralelní cesty jediným dnem. Oba příběhy jsou stejnou měrou tísnivé, depresivní a především reálné. Teď, později nebo jinde. Kniha jedním slovem klaustrofobní.
Přitažlivost pádu
Noel O'Regan
Znepokojivé a zajímavé zároveň. Micheál žije na okraji světa, aby zachraňoval ty, co stojí na hraně. Ale jde o oběť a odpovědnost nebo o potřebu a únik? Anebo o sebedestruktivní pouto k místu, na němž člověk zažil největší bolest? V životě je máloco jednoznačné a motivy jednání už vůbec ne. Odrazem Micheálovy rozbouřené psychiky je divoká příroda, nádherna i děsivost moře a ničivé bouře, které se objevují čím dál častěji a jediným pevným bodem pak zůstává věrný Sammy. "Může člověk pomáhat druhým, když není schopen pomoci sám sobě?“
Šikmý kostel
Karin Lednická
Všeobecné nadšení mě vždycky trochu odrazuje, zvlášť u knižních bestsellerů. V tomto případě se navíc z "pouze" úspěšné knihy začal stávat fenomén, něco, co se člověku má líbit, pokud nechce být za omezence. A tak jsem se Šikmému kostelu dlouho vyhýbala.
Ale musím říct, že je to kniha čtivá, zaujme i člověka, pro kterého jsou historie, zeměpis a uhlí jen náhodnými známými. ;) Reálie jsou dávkovány a podávány nepozorovaně v příbězích protagonistů, jejich příběhy jsou kruté, dramatické, tragické... jenže až moc. V tom je ten problém. Už před polovinou knihy mě bezděčně napadlo, že podtitul by mohl znít "Řada nešťastných příhod". Všechny postavy jsou na tom špatně, a když přijde naděje nebo dokonce něco dobrého, za rohem číhá katastrofa. Čím lepší se situace v jednu chvíli zdá, tím hloubější je pád. V poslední části knihy vystřídá soukromé tragédie veřejné násilí a bohužel musím říct, že surovostí na mě bylo až příliš, dočítala jsem se sebezapřením. Nezpochybňuji historická fakta, ani že život tam nebyl peříčko, ale postrádám v osudech postav radost, a když už ne štěstí, tak alespoň hezké okamžiky, události, v každém životě přece nějaké jsou.
Kniha v člověku rezonuje, citlivějšího pěkně rozbrnká. A zanechává zvláštní pachuť, hořkost, ale také podezření a naději, že s autentičností to nebude zas tak horké. Alespoň co do charakterů a příběhů tehdejších lidí ne.
Myšlenky za volantem
Marek Eben
Kniha je to prostě milá. Ve všech odstínech toho slova.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Moc se mi líbilo Bolavé Do tmy a tak jsem se hladově vrhla na Houbařku. I zde sledujeme do nejmenších podrobností osamělou ženu den za dnem, že je něco shnilého v houbařském ráji je ale evidentní, a co to je, bohužel také. Už od začátku. Na rozdíl od bylinkářky Anny, je houbařka Sára čitelnější a její osud má mnohem jasnější kontury. Líbily se mi ale obě dvě (knihy).
Za objektivem
David Suchet
Nádherný autoportrét mimořádného člověka. Příběh Davida Sucheta vyprávěný i prostřednictvím jeho pozoruhodných fotografií. Kniha je po grafické stránce překrásná, psaná kultivovaným stylem, britsky decentní, ale upřímná, místy vtipná a s mnoha místy k zamyšlení. Ale čte se pomalu – protože si chcete užít každou stránku.
Aristokratka u královského dvora
Evžen Boček
Na zprávách o britské královské rodině a o tom, co kdo z nich nosí na sobě, dlouhodobě ujíždím, takže jsem si tento díl Aristokratky užila dvojnásob. Akorát na paní Tichou hoďte někdo síť.
Tma
Jozef Karika
Přes dvě stě stran dlouhé doufání, že ten hnusný varan v hlavní roli konečně natáhne brka. Podobně jako u Trhliny, nápad je dobrý. Kniha není dobrá. Příběh se neskutečně tááááhne, měla jsem pocit, že autora dlouho žádné řešení nenapadalo, a tak prostě psal, dokud si z těch možných nějaké nevybral. Nesedí mi Karikův styl. Pokud by byla hlavní postava alespoň trochu sympatická, bylo by to i strašidelné, takhle jen zpovzdálí sledujete, jaký další kruh pekla na ni čeká, občas zívnete, občas mrknete, kolik stran ještě zbývá, a to je tak všechno.
Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
V současnosti hodně populární kniha, která se sklouzla po vlně Divočiny od Cheryl Strayed. Většině českých čtenářů je natolik sympatické, že vypravěčka je Češka, že přimhouří oči nad nedostatky knihy – a to je její jediné štěstí. Vyprávění je upřímné, ano, ale až moc. Monika působí na svůj věk poměrně nevyspěle, už fakt, že svou nemoc – intoleranci na řadu potravin – se snažila porazit túrou po hřebenovce, místo aby dodržovala dietu a upravila životní styl jako většina s touto diagnózou, je na pováženou. Hluboké přesvědčení, že si alergie způsobila sama, „protože nebyla šťastná“ (!), by nepřekvapilo u patnáctileté holky, autorce ale táhne na třicet. Co mi ale vadilo nejvíc, byl fakt, že Monika vystudovala žurnalistiku a pracovala už před napsáním knihy jako novinářka, ale píše jako desetiletá. Bohužel. Nic z toho ale nemění, že zvládla neuvěřitelnou cestu a zdárně prošla dobrodružstvím, o které většina z nás nikdy ani nezavadí.
