Vesper001
komentáře u knih
Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
V současnosti hodně populární kniha, která se sklouzla po vlně Divočiny od Cheryl Strayed. Většině českých čtenářů je natolik sympatické, že vypravěčka je Češka, že přimhouří oči nad nedostatky knihy – a to je její jediné štěstí. Vyprávění je upřímné, ano, ale až moc. Monika působí na svůj věk poměrně nevyspěle, už fakt, že svou nemoc – intoleranci na řadu potravin – se snažila porazit túrou po hřebenovce, místo aby dodržovala dietu a upravila životní styl jako většina s touto diagnózou, je na pováženou. Hluboké přesvědčení, že si alergie způsobila sama, „protože nebyla šťastná“ (!), by nepřekvapilo u patnáctileté holky, autorce ale táhne na třicet. Co mi ale vadilo nejvíc, byl fakt, že Monika vystudovala žurnalistiku a pracovala už před napsáním knihy jako novinářka, ale píše jako desetiletá. Bohužel. Nic z toho ale nemění, že zvládla neuvěřitelnou cestu a zdárně prošla dobrodružstvím, o které většina z nás nikdy ani nezavadí.
40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
Ze současných cestovatelů mám nejraději Dominiku Gawliczkovou. Nejnověji jsem ale dočetla knihu o cestě Tureckem a Izraelem od mediálně mnohem známějšího mladého světoběžníka Ladislava Zibury. Dojmy byly – na rozdíl od vyprávění Dominiky – rozporuplné. Ladislav napsal knihu krátce po dvacítce a je to znát. Jeho styl cestování pěšky, bez zásob jídla, bez peněz (jeho vychvalování vlastní spořivosti je zpočátku docela vtipné, časem se ale ukazuje, že je to spíš obsese než perla charakteru) a bez mapy je svérázný a snadněji realizovatelný – pokud je člověk chlap. Ladislav oproti Dominice vůbec neřeší hygienu ani bezpečnost, nechá se krmit lidmi, na které narazí, spí pod širákem a nic neřeší. Čtenář to nemá chuť napodobit, jen tu bezstarostnost mu chvílemi závidí.
Negativem knihy je, že Ladislav převelice lpí na své pěstované sebeironii a bohužel i na filozofování, které by bylo úsměvné, pokud by se jednalo jen o přemoudřelé názory mladého kluka, pronášené u piva, a ne o úvahy, které čte velmi široký okruh čtenářů. Škoda, že Ládík nemá ve svém širokospektrálním nadhledu místo i pro špetku sebereflexe, která by mu pošeptala, že ve dvaadvaceti je člověk na pronášení moudrostí, které prezentuje jako všeobecně platné a správné, přeci jen trochu mladý. Ani graficky mě kniha neoslnila, zvlášť když v textu autor básní, co hezkého kde vyfotil, a v knize jsou jen malůvky.
Jiné místo
Kateřina Karolová
Autorka nabrala rychlost kniha/rok a kvalita prohrává boj s kvantitou. Jiné místo působí jako celkem zdařilý literární pokus žáka v poslední třídě základní školy. Hlavní postava (nikoli hrdinka) Monika se chová a vyjadřuje jako puberťačka a co naplat, je hloupá. Tajemno spočívá v tom, že se lecos naznačí a nic nevysvětlí, thriller to opravdu není. Obálka je ale pěkná, kdyby nakladatelství investovalo do editora tolik, co do grafika, výsledek by byl určitě lepší.
Alenka v kraji divů… a za zrcadlem
Lewis Carroll (p)
Timesy prý označily Alenku za "skvělý nesmysl" a myslím, že se nechtěně trefily. Na Alence jsem vyrostla a je zajímavé porovnat dospělé vnímání s dětským. Zjistila jsem, že Tlachapouda pořád umím zpaměti, že Tydliták a Tydlitek jsou hvězdy na poli filozofie i logiky a že nejlepší postava mezi všemi těmi potrhlíky je pořád kočka Šklíba. A stále netuším, proč je havran jako psací stůl, proč Zajíc Březňák a Švec nacpali plcha do čajové konvice a proč jsou morčata likvidována. A říkám si, pokud si člověk tyhle otázky klade i v dospělosti, uchoval si něco z dětského myšlení a pohledu na svět a proti tomu nic nemám. Naopak. ;)
Pouta
Delphine de Vigan
Pouta. "Jsou to neviditelné vazby, které nás pojí k druhým – mrtvým či živým..." Všechny postavy jsou ale zároveň samy spoutané a kvůli tomu se nemohou ve své situaci pohnout z místa. S poutem k druhému se dá chodit, pokud vykročí oba, spoutaný člověk ale neudělá krok, leda ho ten druhý táhne nebo nese... Umění Delphine de Vigan spočívá v tom, že člověk s jejími postavami žije, jakkoli jsou jeho životu vzdálené. Při čtení Pout se vám temnota slepých uliček, ve kterých se protagonisté ocitli, každý sám v té svojí, dostane do hlavy i pod kůži.
Hladový duch
Louise Penny
Hladový duch mě drapnul, nepustil a v závěru se mnou pořádně zamával. A ještě dlouho ve mně rezonoval. Člověk se tak často cítí přeplněný vším možným, že ho ani nenapadne, že některé věci v něm naopak hloubí díru. Pomalu a nenápadně. A jednoho dne se možná probudí, a bude z něj vykotlaný strom... Detektivky Louise Pennyové mají zvláštní kouzlo. S každou, co si přečtu, si jich chci přečíst víc. Ale taky si musím mezi nimi dávat dlouhou pauzu.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Málokteré knižní postavě jsem tak moc přála, aby se už měla vážně skvěle. Cestu k ní jsem hledala pomalu a postupně, ale stálo za to ji poznat. Kolik je kolem nás takových Eleanor (a dámy, přiznejme si, takových Raymondů), o které jen zavadíme pohledem a máme jasno?
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Vývar z Mornštajnové Hany, využívající toho, že v současnosti čtenáře fascinují příběhy z koncentračních táborů. Od starších lidí občas slýchám poměrně drsný názor, že dnešní společnost by potřebovala válku, aby si srovnala hodnoty i postoje. Možná mají pravdu v tom, že za přehnaným zájmem o tuto hrůznou část historie stojí znuděnost nebo ochablost z konzumnismu a faktu, že oproti velké části světa si žijeme nad poměry. V každém případě Zuzanin dech tohoto trendu okatě využívá a spokojí se s klouzáním po povrchu. Postavy mají dramatické osudy, ale nejsou vykresleny natolik, aby se člověku dostaly pod kůži (na rozdíl od zmíněné Hany), a otevřený konec nevadí, protože se dá předpokládat, že všichni se dál nechají jen unášet větrem, dokud je neodvane.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
(SPOILER) Zpočátku jsem knihu hltala a obdivovala houževnatost Anušky a její schopnost přežít v těžkých dobách. Pak ale vyprávění jakoby ustrnulo a především v poslední třetině se stalo výčtem dobrodružství superhrdinky Anny. Superhrdinky, jejíž rozhodnutí jsou někdy pravým opakem síly a statečnosti, atributů, kterými ji autorka ověnčila. A ještě jedna pozoruhodná věc – postava Anny je mimořádně podobná matce z Puzova románu Šťastný poutník. Včetně navlas stejného osudu jejího manžela. Náhoda? Snad ano.
Trhlina
Jozef Karika
Moje první audiokniha, kterou jsem doposlouchala. No... občas mi přeběhl mráz po zádech, to ano, ale obávám se, že to způsoboval zvuk dětského hihňání, které oddělovalo jednotlivé části. Námět je zajímavý a oceňuji formu propagace, kdy autor sveřepě trvá na údajné autentičnosti a zároveň mlží. Problém je ve formě. Kniha působí, jako kdyby ji psal středoškolák, největší slabinou jsou křečovité dialogy, u kterých jsem se občas rozesmála, a také nesympatické postavy. V závěru jsem si uvědomila, že mě zajímá jen vysvětlení, a ne jejich osud, a to je u tak ambiciózního počinu pořádná trhlina.
Tři kamarádi
Erich Maria Remarque (p)
Remarque je temný, centimetr pod okraj plný smrti, války, zkázy, ztráty iluzí, trpkých konců - ale je to také spisovatel, který skutečně umí popsat lásku. Ta dokud žije, nic není ztraceno.
Zoopisník Miroslava Bobka
Miroslav Bobek
Sloupky ředitele pražské ZOO jsou krátké, zajímavé a čtivé. ZOOpisník je napůl zápisník o ZOO a jejích obyvatelích, napůl cestopis. Autor důrazně poukazuje na alarmující situaci ohrožených druhů a upozorňuje, že proklamace a poplašné zprávy nic neřeší. Mnozí podléhají pocitu bezmoci, jiní při hledání cesty jak přírodě pomoct odradí slepé uličky, Miroslav Bobek naštěstí cestu jako pomoci v rámci svých možností našel, ale že její hledání nebylo jednoduché a ani pak obtíže zdaleka neskončily, nezastírá. Kniha by snad mohla změnit i postoj militantních odpůrců k Zoologickým zahradám – autor je představuje jako zálohy genofondu, který může napomoci přežití druhu pomocí navracení jedinců do divoké přírody. Lepší důkaz pro toto chápání než navracení koně převalského do Mongolska ani být nemůže. Jediné, co mě na ZOOpisníku mrzí je, že část krásných fotografií je znehodnocena umístěním na dvoustránku, v tomto typu vazby je to obzvlášť nešťastné.
Poslední aristokratka
Evžen Boček
Kdo se chce smát nahlas v tramvaji a pár dní chodit pozdě spát, protože se nebude moct odtrhnout, ať si přečte Poslední aristokratku. Kromě toho, že se vrcholně pobavíte, si okamžitě vytvoříte na díře jménem Kostka a jejím ansámblu závislost. Takže pak rádi přečtete všechny další díly, které sice už nemají takový drive, ale pořád jsou zábavné a milé.
Kafe @ cigárko
Marie Doležalová
U prvních kapitol jsem se bavila, líbilo se mi, jak si Marie dovede dělat legraci sama ze sebe a mít nadhled nad svými trapasy. Postupně mi ale humor začal připadat křečovitý, zvědavost nahlédnout do života herecké kasty mě opouštěla a připadalo mi, že kapitoly jsou vlastně pořád o tomtéž. Kafe @ cigárko je prostě blog. Při souvislém čtení začne rychle unavovat.
Chlapec s kamínky
Sophie Loubière
Popis zdánlivě obyčejných dní staré pomatené paní mi nevadil, za precizně dodržovaným stereotypem se vždycky něco skrývá. Některé věci jsem odhadla předem, ale možná, že právě to autorka chtěla. Jako v poctivých detektivkách, i tady dostane čtenář vlastně všechna fakta na stříbrném podnose. Jenže nevýhoda takových podnosů je, že se v nich věci odráží a získávají napohled jiný tvar.
Gepard
Giuseppe Tomasi Di Lampedusa
Podle mě nejlepší historický román vůbec. Monumentální freska zachycující historickou a společenskou proměnu Sicílie na prahu nové doby pomocí příběhu šlechtické rodiny.
Vrby
Algernon Blackwood
Začínám být alergická na slovo "jednohubka", které komentující rádi a hojně používají. Do jednohubky člověk maximálně jednou kousne, pokud ji rovnou nespolkne, takže se často nekoná ani ochutnání, natož vychutnání. U knihy mi výraz "jednohubka" evokuje "čtení na výkon" (to-stihnu-za-jeden-večer), což si řada knih opravdu nezaslouží. Například atmosféru Vrb je potřeba si vychutnat. Ovšem... pak vás pohltí.
Karty na stole
Agatha Christie
Kdo neviděl film, bude překvapen, kdo ho viděl, bude překvapen dvojnásob. Fascinující je postava tajemného Shaitany („Nikdo přitom vlastně nevěděl, zda je Shaitana Argentinec, Portugalec, Řek, nebo příslušník nějakého jiného národa, kterým každý obyvatel Britských ostrovů z hloubi duše pohrdá.“), který si rád hraje s lidmi a uvede do pohybu mnoho již ztichlých příběhů, až jedinou záhadou zůstane on sám.
Děti nade vše
Delphine de Vigan
Delphine de Vigan opět zasvěceně a nekompromisně ukazuje na věci, které vidět nechceme, a ukazuje je v přímém světle, takže i když od nich odvrátíme zrak, už je nedokážeme snadno pustit z hlavy. V nejnovější knize se zaměřila na fenomén, který jsem sama vnímala jen okrajově. Při čtení jsem se ztotožňovala s postavou i postojem Clary, která se na problematiku „sdílení“ dívá s nedůvěřivým úžasem, přecházejícím ve zděšení. Věřím, že patřím k méně ohrožené generaci, ale s o to většími obavami jsem při čtení myslela na mladší ročníky, které mám kolem sebe. A na aplikace, které si s vámi povídají před usnutím, na lajky, díky kterým se necítíte sami, na sítě, na nichž závistivě sledujete „dokonalé“ životy, které si na nich vytváří vaši „přátelé“. A uvědomila jsem si, že dokonce znám několik matek, které se Mélanii podobají. Kriminální zápletka funguje jako startovní čára, od níž se rozběhnou příběhy Mélanie a Clary. A ty jsou zas pozadím pro ústřední téma knihy, které má přimět čtenáře k zamyšlení. Touha po lásce, oblíbenosti, společnosti, strach z osamění, zapomnění, to vše je legitimní a pochopitelné, ale kam jsme se jimi nechali dohnat?
Dům na úskalí
Agatha Christie
Někdy je předchozí znalost televizního zpracování výhodou. Obdivovala jsem nejen nápaditost královny detektivek, ale (opět) i preciznost Davida Sucheta a tvůrců seriálu. Poirot musí tentokrát překonat mnoho úskalí.