vlkcz
komentáře u knih
Zvony Nagasaki
Takaši Nagai
Jde o souhrnné vydání dvou knížeček. Vlastní Zvony Nagasaki se věnují událostem bezprostředně spojeným s výbuchem bomby a období těsně po něm. Řetízek růžence popisuje události z autorova života před válkou, během ní a po ní. Kapitoly obou knih jsou pomíchány, takže vyprávění není přísně chronologické. Vzhledem k tomu, že Řetízek růžence je sice text humanistický, ale ve své podstatě hluboce křesťanský, je neuvěřitelné, že kniha v této podobě mohla u nás vyjít v roce 1957.
Přes jasně protiválečné vyznění mě přeci jen zarazilo pár "falešných" tónů. Absolutně mi chyběla jakákoliv reflexe na zvěrstva páchaná japonskou armádou v Mandžusku, kde autor podle několika drobných zmínek nějakou dobu sloužil. Naopak, ještě po svržení bomby je, stejně jako množství jeho spoluobčanů ochoten ve válce pokračovat a po podepsání kapitulace je zdrcen. Je zřejmé, že propaganda Japoncům vymyla mozek, ale chybějící reflexe této skutečnosti mi výrazně chyběla.
Pro Ewik: Je sporné, zda autor zemřel na následky výbuchu. Leukémii měl diagnostikovanou už dávno před svržením bomby jako důsledek vlastních radiologických výzkumů a i s ohledem na podmínky, ve kterých po válce žil je spíš obdivuhodné, že žil ještě 6 let po ní.
Každopádně silná kniha, 4,5*
Cizinec v cizí zemi
Robert A. Heinlein
Heinlein je jeden z mých favoritů a Cizinec... je pro mě jeho snad nejcharakterističtější opus (spolu s Vládci loutek a Dost času na lásku).
Pomocí příběhu člověka nezatíženého pozemskou morálkou ukazuje, na jak diskutabilních základech je ta pozemská postavená. A to, že psal knihu před 60 lety neznamená, že by se jeho kritika nevztahovala i na současný svět.
Humorně podaná filozofie, oslava osobní svobody a ideálu agapé.
A Jubal (spolu s Lazarem Longem) je snad Heinleinova nejlépe napsaná postava.
Jasných 5*
Ranhojič
Noah Gordon
Já jsem možná hnidopich, ale když už se autor rozhodne napsat knihu, kterou zasadí do historických kulis (a není jasné, že vytváří alternativní minulost), tak se musí, alespoň dle mého, držet historických fakt. V doslovu se autor přiznává k tomu, že použil pouze dvě historické postavy. Takže by nemělo být obtížné dodržet alespoň to základní, co se o nich ví. A ne že nechá Avicennu zemřít o několik let později. Například. Ale možná je to dáno tím, že vůbec s časovými údaji pracuje autor hodně volně. V tom případě si měl ale odpustit přesnou dataci děje.
Ale i odhlédnuto od těchto výtek mě Ranhojič zklamal. Rozhodně jsem knížku nezhltnul, naopak jsem se několikrát dostal do stavu, kdy jsem se do dalšího čtení musel nutit. Katalánec i Poslední Žid mě bavili mnohem víc.
A i film mi přišel v tomto případě povedenější než kniha.
Muž, který si pletl manželku s kloboukem
Oliver Sacks
Předesílám, že nejsem lékařsky vzdělán, ale i tak mě těchto 24 krátkých příběhů o lidech, kteří trpěli nějakou poruchou mozku, nadchlo. Dá se číst po kouskách, možná je to i lepší. Hlavní "vtip" téhle knihy je v tom, že se nezabývá primárně diagnózou a možnostmi léčby, ale jednotlivé případy autorovi slouží jako podklady k zamyšlení nad podstatou lidství.
Vysoce humanistická kniha.
Zmrdztvýchvstání
Pjér la Šé'z (p)
Román? Poselství? Návod na život?
Díky bohům, že mezi námi žijí lidé jako Pjér. A že je ochoten se podělit o to, k čemu dospěl. Není to úplně jednoduché čtení, přesto se jen těžko dává z ruky. A nic na tom nemění ani ten strašlivý počet překlepů a opakovaných slov.
Chrám Matky Boží v Paříži
Victor Hugo
V době své školní docházky jsem tuhle knihu řadil k té lepší části povinné četby. Po 35 letech se tomu sám divím. Dočtete na stránku 200 a dozvíte se jenom to, že v románu se bude pravděpodobně vyskytovat pět hlavních postav (s kozou 6). Jinak nic. Tedy pokud nepočítám rozsáhlý popis toho, jak si Hugo představoval středověkou Paříž na základě jakéhosi spisku. A pak taky spousta blouznění o architektuře. Věřím, že soudruhům se to líbí. Je to takové angažované. Ale jinak dost na hlavu. Třeba myšlenka o tom, jak za nádherné katedrály nemáme vděčit církvi, ale géniu nevzdělaného lidu. Ona vůbec Hugovi církev asi dost ležela v žaludku, ty milióny mrtvých za revolučního teroru a poté za bonapartistického exportu revoluce do zbytku Evropy jenom potvrzují a oslavují velikost francouzského národa a lidu. Ale to jen tak na okraj.
Druhá polovina je čtivější, jenže v mém věku už na tenhle typ romantismu nějak nejsem naladěn, takže i ty 3* jsou trochu upachtěné.
Pekáč buchet
Kateřina Petrusová
Manželka doporučuje svým kamarádkám, takže jsem neodolal a přečetl také. A výborně jsem se bavil. Sice to není na Nobelovu cenu, ale není to ani úplně hloupé. Příjemné překvapení.
Úzká stezka do vnitrozemí
Macuo Bašó
Příjemné zvolnění v dnešní uspěchané době. Poutnický deník, který příliš nerozpitvává jednotlivé události, spíš jde po atmosféře míst a vnitřního světa poutníka. Koneckonců podle Murakamiho překladatele do češtiny, japanologa Tomáše Jurkoviče, lze originální název přeložit též jako Úzká stezka do nitra.
Blackout: Zítra bude pozdě
Marc Elsberg (p)
Na to, abych to četl bez dechu v tom bylo příliš mnoho postav, jejichž osudy se mnohdy ani neprotínaly. A vzhledem k tomu, že mi to nedá a o tématu občas přemýšlím, tak mi to nepřišlo ani tolik šokující. Ale přesto dost slušná kniha, určitě přístupnější než třeba koláž Václava Cílka Tři svíce za budoucnost.
Jantarové oči
Vilma Kadlečková
Po dlouhé době sci-fi, které mě v dobrém slova smyslu dostalo. A to přesto, že v tomhle příběhu trochu netradičního Jamese Bonda 26. století je zřejmá určitá inspirace Dunou, děj se neposunuje dopředu žádným závratným tempem a při posuzování používaných technologií by se člověk neubránil úsměvu (nebo úděsu), jak rychle spěje náš svět k tomu popisovanému.
Už mám na stolku připravený Led pod kůží a moc se těším.
Čáp nejni kondor
Radůza (p)
Krásná zpáteční jízdenka do dětství. Přesto, že stejně jako většina Radůziných písniček nepřekypují tato krátká vyprávění veselostí, ale ten dětský pohled na svět, který si autorka uchovala, umí překvapit takovými postřehy, až se člověku zatají dech.
Praga Piccola
Miloš Urban
Nejnormálnější a asi nejdojemnější Urban. Krásně vystižená atmosféra doby a místa, výborně vykreslené charktery.
Nemá chybu.
Podivná knihovna
Haruki Murakami
Mám neodbytný pocit, že k tomu, abych příběh pochopil, mi chybí znalost nějakých japonských reálií (mytologie, pohádky nebo něco podobného). Takhle je to pro západního čtenáře trochu kafkovský příběh, u kterého zůstala velká část potenciálu nevyužitá.
Podobně jako u Spánku (a možná ještě o chlup víc), úroveň knihy zvedají ilustrace Kat Menschik.
Pí a jeho život
Yann Martel
Skvělý začátek, v prostřední části postupně upadající tempo, zřejmě aby si čtenář trochu oddychl před bezkonkurenčním koncem.
Den svatého Ignora aneb Léčivý román
Pjér la Šé'z (p)
Ignor je hutný text. Někteří z těch, kteří ho četli tvrdí, že se dá číst maximálně po stránkách, spíš po odstavcích. Takhle těžce mi to nešlo, možná proto, že v mnoha popisovaných zážitcích jsem se nacházel. Každopádně to není kniha, kde by příběh byl v hlavní roli. Autor se naopak občas od všech pravidel vyprávění příběhu úmyslně silně vzdaluje.
Určitě to není kniha, kterou bude nadšen každý. Pro hledající a přemýšlivé čtenáře jde však o nevšední zážitek.
No a Patero nemá chybu:
1. Nemusíš-li běžet, jdi!
2. Nemusíš-li jít, stůj!
3. Nemusíš-li stát, seď!
4. Nemusíš-li sedět, lež!
5. Nemusíš-li bdít, spi!
Kocour, který zachraňoval knihy
Sósuke Nacukawa
Taková YA pohádka pro bibliofily. Četlo se to dobře a v rámci YA literatury kvalitní. Na druhou stranu zase nic až tak výjimečného.
A už vůbec nechápu, jak se tahle kniha může objevovat jako desátá nejčtenější v letošní ČV (téma 1). Vždyť Rintaróovi jsou kočky obecně lhostejné a i Tygr ho spíš štve, i když na konci se mu po něm stýská. Prostě nechápu.
Zrození osobnosti
Pavel Vosoba
Štve mě tenhle způsob, kdy se poslední díl série nevydá samostatně, takže i čtenáři, kteří mají předchozí díly si musejí koupit celý soubor. (To samé je Novotného Valhalla). Ale to jen tak na okraj.
Osoba má trochu nezvyklý styl postavený hlavně na dialogu (inspirace v sérii často zmiňovaným Platónem), ať už skutečném nebo vnitřním. Při nich používá velmi úsporný jazyk, jakkoliv při použití metafor umí být i nečekaně poetický. Zde také vidím jediné drobné mínus, kdy ve snaze o sevřenost není občas při větším počtu zúčastněných postav zřejmé, komu patří která replika. Děj posouvá řadou mikropříběhů, kde se mísí nedávná historie s tou opravdu vzdálenou.
Zpočátku jde o reálně působící příběh, ve kterém se ale postupem času stále víc rozostřují hranice "objektivní" reality a může tím vyvolávat asociace na P. K. Dicka. Pro toho, kdo s tím nemá problém, stejně jako s odkazy na filosofii či s konceptem reinkarnace jde o skvělé čtení k zamyšlení. Pro ostatní možná ezo-blábol, ale stejně bych knihu řadil spíš do přihrádky Osobní rozvoj než Duchovní literatura.
Ta obludná síla
C. S. Lewis (p)
Z celé série nejtemnější a nejpřímočařejší. Až na pár krátkých pasáží se zde Lewis nezabývá zdlouhavými popisy a vede příběh plynule. Párkrát jsem si říkal, jestli Holdstock Obludnou sílu četl, protože určitou příbuznost mezi Bragdonským lesem a Ryhopem lze najít.
U tohoto dílu jsem uvažoval o 5*, ale nakonec zůstalo u 4*. Důvody jsou čistě subjektivní a spočívají v Lewisově militantní obhajobě křesťanství. Takže pronásledování "čarodějnic" je naprosto v pořádku, protože to jsou spřeženkyně ďábla. Merlin se sice může hodit, ale protože je to pohan, tak nemá žádnou budoucnost. Atd.
Komu tyhle věci nevadí a líbí se mu balancování na hraně dystopického světa, bude spokojen. I když z dnešního pohledu by si možná mohl vysloužit i nařčení z šíření konspirací. Jenom za vším zlem nehledá ilumináty, Bilderberg a další spolky, ale přímočaře ho přisuzuje rovnou ďáblovi.
Větrné duše
Mons Kallentoft
Těch 5* dávám hlavně proto, že detektivky nejsou úplně můj žánr a tady je kriminalistická práce až někde ve třetím plánu. Takže milovníkům echtovních krimi moc sedět nebude.
Ale já mám sérii s Malin rád. A tenhle díl má vzhledem k předchozím ještě spoustu plusů. Jednak není tak brutální, až na samotný závěr by se dalo mluvit o decentním zločinu. Dál výrazně ubylo promluv mrtvých obětí a už se v podstatě vůbec "nepletou" do vyšetřování. K tomu výborné vystižení komplikovaného vztahu matky s dcerou, resp. obecně dětí a rodičů a kritika přístupu i švédského sociálního státu ke zdravotním a sociálním službám.
Pro mě asi zatím nejlepší díl série.
Svět, který stvořil Jones
Philip K. Dick
Na to, že jde teprve o druhý Dickův sci-fi román jde o skvělou knihu. Trochu jiným způsobem rozpracované téma Zlatého muže, úvahy nad nezměnitelností dějin, i působivý popis utrpení, které "dar" předprožití svému nositeli přináší.
Na Dicka přímočaré a pro seznámení s autorem jedna z těch vhodných knih.
A to, jak si Dick představoval budoucnost, respektive naši minulost fakt neřeším. To jsou jenom kulisy.
