vlkcz komentáře u knih

Útlá knížka, při jejíž četbě se mi několikrát vybavil Kočár do Vídně. Ne až tak příběhem, jako tématem a atmosférou. Příběh vychází z vyprávění autorova strýce, ale je upraven. Nicméně to hlavní protiválečné poselství zůstává.
Sledujeme mladého sedláka z Vitorazska a jeho cestu domů po dezerci z wehrmachtu. Do toho prostřednictvím flashbacků dostáváme informace z jeho předválečného života. Je vidět, že autor první verzi psal jako ročníkovou práci na FAMU, filmové vidění s častými střihy je z knihy výrazně cítit.
Přes určitou nevypsanost (jde o autorovu jedinou knihu), jde o velice působivé čtení.

8 31.05.2024

Ale jo, docela příjemné čtení. Sice jsem nějak nezaznamenal ten, v anotaci uváděný, návrat do Londýna, ale to zase tolik nevadí. Je tam dost ingrediencí, které nemohou zklamat. Lékařské prostředí, exotické prostředí australského venkova, love story, hledání vlastní sebehodnoty... Navíc je zajímavé srovnání australských i našich problémů při zajišťování dostupné zdravotní péče ve venkovských oblastech.
Takže i přesto, že člověk téměř od začátku ví, jak příběh dopadne, jde o příjemnou knihu. I proto, že autorka dávkuje překážky k naplnění příběhu citlivě.

8 29.05.2024

Asi 3,5*. U jiného autora bych asi se 4* neváhal, ale na Murakamiho mi to přišlo "odfláknuté", až jsem si občas říkal, že takhle by to napsal někdo, kdo by se ho pokoušel napodobit. Prostě taková light verze Honu na ovci, kterou napsal skoro o 20 let dřív, přesto mi přišel vyzrálejší.
Jinak klasičtí hrdinové, odlišující se od svého okolí, uvědomující si svou jinakost a z toho plynoucí osamělost, s tradiční dávkou mysteriózna v závěru.

8 23.05.2024

Já tuhle ženskou asi miluju.
Teorie podivnosti to není, ale je to stejně dobré. Sice tu až na několik málo míst chybí humor, ale to vůbec nevadí.
Nicméně k tomu, aby člověk s touto knihou souzněl, je třeba, aby alespoň někde hluboko v sobě cítil smutek nad koncem Rakousko-Uherska. Nebo si ho aspoň připustil jako možnost.
Stejně jako u Teorie podivnosti jde o dost fragmentovaný text. V jedné rovině jde o citace z deníků autorčiny prababičky. Nesmírně zajímavé. Nejen poněkud archaickou češtinou a svébytným stylem, ale hlavně tím, jak popisuje život na moravské vesnici v první polovině 20. století a odhaluje, že vztahy nebyly až tak idylické, jak si dneska namlouváme. Přibližuje osobní trauma talentované ženy, která ale nemá šanci dosáhnout na vzdělání, po kterém touží.
V druhém plánu jde o vyznání lásky k Vídni a českému vlivu v ní. Spousta jmen dělá tuto linii místy hůře čtivou, ale faktografické údaje mohou směle soupeřit s turistickými průvodci a tu horší čtivost plně vynahrazují.
Jako spojovník mezi těmito dvěma liniemi pak je příběh hlavní hrdinky, která během svého studijního pobytu ve Vídni nejen chodí po místech zmiňovaných v denících, ale hledá české stopy v tomto městě. A kromě jiného hledá sama sebe. Z této roviny jsou možná nejzajímavější reflexe rodových traumat a porovnání života před 100 lety a dnes.
Spousta informací, myšlenek k zamyšlení i emocí.
Za mě skvělé.
A ano, i mně občas naskočil Rudišův Winterberg.

8 30.04.2024

Asi bych trochu rozporoval to označení román. Jde spíš o obdobu takových těch televizních hraných dokumentů, kdy jsou úseky děje prokládány odbornými komentáři mluvících hlav.
Ale tady to vůbec nevadí. Poutavě podaný příběh, který každý alespoň zhruba zná, ale na mnoha místech ukazuje i mýty, které se kolem postavy negramotné teenagerky, která zachránila Francii, nahromadily. Počínaje šlechticky znějícím jménem D'Arc, které se objevuje až spoustu let po její smrti, narozdíl od skutečného a běžného Darc.
Skvělé.

8 27.04.2024

U všech zpracování Trojské války mám problém, že se vždycky ve všech těch králích a hrdinech začnu ztrácet. To samé se mi přihodilo i u tohoto knižního zpracování. Achilleova píseň je zajímavá tím, že známý příběh podává z trochu jiné perspektivy.
Trochu divné mi přišlo zasazení homosexuální linky, respektive perspektivy, v které byla podána. Z toho, co se dá z některých antických autorů vyčíst to vypadá tak, že žena je dobrá na zachování rodu, ale skutečná láska je možná jen mezi muži. A součástí samotného vojenského výcviku bylo, že je žádoucí, aby se mezi vojáky vytvořily intimní vztahy, protože při boji za "milence" podá voják "lepší výkon". Takže to usilovné skrývání vztahu mi přišlo jako trochu násilná úlitba současným trendům.
Naopak potěšilo, že Odyssea konečně někdo představil jako bezpáteřní svini, ale celkově mě kniha nijak zvlášť neoslovila. Prostě ukázkový průměr.

8 09.04.2024

Lepší 3*. Nečekal jsem Budžese, ale přesto si myslím, že téma se dalo pojmout lépe. Ne snad myšlenkami, tam to je v pořádku, ale formou a stylem. Pokud už se střídají vypravěči, tak by bylo lepší, kdyby to střídání bylo předvídatelnější a ne, že až po několika větách člověku dojde, že nemluví Róza, ale Péťa nebo teta. Takhle to působí trochu chaoticky a tříští celkový dojem.
Celá kniha pak vypadá jenom jako příprava na rozsáhlejší prózu, která by ještě měla projít nějakým "učesáním" a dopracováním některých témat. Ale je možné, že to byl úmysl. Věk hrdinky by k takovému přímočarému a nevyzrálému stylu sváděl, takže autorka tuto formu zvolila i s tímto ohledem. Jen mně to úplně nesedělo.
Soukupové K moři mi přišlo přeci jen zvládnutěji.

8 12.01.2024

Ty 4* jsou průměr. Pro neseznámené zájemce skvělé uvedení do tématiky. Stručné, přesto pokrývající všechna důležitá témata. Tím, že jsou přehledně řazena mohou sloužit i zasvěceným jako připomínka, když pocítí potřebu něco oživit, jinak ale asi nic nového nepřinese. Na druhou stranu je třeba upozornit, že jsou různé přístupy a že ne vše musí odpovídat konkrétnímu mistrovi.

8 09.01.2024

Napsat celou knihu formou dopisů je výzva. Příběh se musí posouvat i vlastní imaginací čtenáře, není popsané úplně všechno. Co mi ale v případě téhle knihy úplně nesedlo, že i přes značný počet odesílatelů a adresátů působili všichni tak nějak stejně, alespoň co se stylu psaní týká. Na rozdíl od třeba Spolku přátel krásné literatury a bramborových koláčů, kde každá z postav byla charakterizována i svébytným stylem. Autorce nelze upřít fantazii a dovednost splétat příběh, občas se dotkne i čtenářova srdce, ale mě kniha úplně neuchvátila. Možná jsem měl příliš velká očekávání, ale první třetinou jsem se doslova prokousával.
Takže asi tak 3,5*.

8 07.12.2023

Magický realismus na ukrajinský způsob. Pro mě navíc ozvláštněný tím, že jsem krajinu, ve které se kniha odehrává navštívil.
Příběh, který vás zavede do snů a po dočtení nechá omámené. Samozřejmě jen tehdy, pokud jste tomuto typu literatury otevření.

8 04.12.2023

Rozporuplné pocity. Na jednu stranu zajímavý pohled na české století, které se, myslím, dost přehlíží, protože se nic moc nestalo, alespoň ohledně na první pohled viditelných katastrof. Přesto je zde hezky ukázáno, že na Bílou Horu se zadělávalo právě tehdy. A stejně povedené je, že autor ukazuje, že ten konflikt nehořel primárně mezi katolíky a ostatními církvemi, ale hlavními strůjci neklidu byli "kališníci", kteří poté, co dosáhli zrovnoprávnění své víry s katolictvím, se cítili ohroženi nastupujícím luteránstvím. Dalším nezvyklým prvkem je to, že autor se snaží používat ne zrovna moderní jazyk, takže i takhle tu dobu zajímavě zpřítomňuje. Z historického pohledu tedy zajímavé.
Jenže jako román o Krčínovi to nefunguje. Jednak je Krčín představen jako nesympatický, prchlivý, sebestředný hajzl, což je o něm všeobecně známo, takže extra sympatie jako hrdina nezískává. Na druhou stranu se objevuje stěží v polovině knihy.
Co je ale největší slabina knihy, je obrovské množství postav a vedlejších dějových linek, které buď začínají někde zprostředka nebo naopak nekončí (Jandorf, zbytečná linka knížete Sanguszka, Mstidruhův souboj atd.) A aby toho nebylo málo, každá z těch vedlejších postav je představena svými tituly a funkcemi, případně rodinnými vztahy s dalšími epizodními postavami.
Možná, že autor psal původně podklad k seriálu (tam by takovéhle ředění děje a protahování bylo pochopitelné), a když se mu ho nepovedlo prosadit, zvolil tuto formu. Je také možné, že některé dějové linky pokračují v následujících knihách, ale upřímně řečeno, po přečtení prvního dílu do těch dalších moc chuti nemám.

8 07.11.2023

Ušmudlané 4*, hlavně za závěr. Zdlouhavý úvod, možná díky anotaci nic nového nepřinášející. Vážně jsem uvažoval, jestli má cenu číst dál. Naštěstí asi v polovině si člověk začne klást otázku, co ještě ten člověk vymyslí. Ale pořád to je spíš intelektuální zvědavost než požitek ze čtení, co čtenáře u knihy drží. Až ten ne úplně happy-endový konec dojem zvedne.
Kromě nezáživného stylu mě rozčilovala nelogická místa (např. hotel plný detektorů kouře, který spustí jedna cigareta, ale v pokoji plném doutníkového kouře mlčí...) a ignorance jednoduchých řešení, aby pak všechny problémy vyřešila na poslední chvíli náhoda.

8 17.07.2023

Pokud člověk nečeká space operu, tak jde o moc fajn čtení. Heinlein opět využívá sci-fi kulisy k tomu, aby se vyjádřil ke své současnosti (a překvapivě občas i k naší). Vypadá to, že těžkopádnost státní mašinerie, její ochota vyhovět silným a občasné pohrdání běžnými lidmi je asi přímo v genetické výbavě každé vlády. K tomu Heinleinovo klasické téma osobní svobody a (ne)rovnoprávnosti (ať už rasové nebo věkové ve vztahu rodič-dítě).
Všechno podané s autorovým osobitým stylem a humorem.

8 11.07.2023

S ich formou se Berry popasoval skvěle. Bez odskoků k jiným postavám napsal výbornou akční jízdu. I téma, které není až tak historicky vzdálené a ke konspiracím přímo vybízí, pojal originálně.
Jeden z nejlepších Cottonů.

8 20.06.2023

Tady je třeba si uvědomit, že jde o text starý téměř 2500 let a nedopouštět se při čtení omylu, že tehdejší lidé vnímali život stejně jako my dneska. Byli daleko více propojení a závislí na společenství a méně prožívali svoji individualitu. A i když tehdejší polis byla daleko "rodinnější" než naše anonymní společnost a z té řeči občas vystrčí růžky imperiální obraty, není vůbec na škodu si tuto řeč pročíst i dnes a zamyslet se nad demokracií a její obranou.

8 02.06.2023

"Už ani nevím, jestli to má být kniha o mé rodině, o paměti, o mně samotném, nebo jestli je to pořád ještě vyprávění o těch titěrných japonských věcičkách."
Takhle v závěru shrnuje knihu sám autor, když se pokusí známému vysvětlit, proč přijel do Oděsy, města, odkud pochází jeho rodina. A je to shrnutí přesné, protože je o tom všem. Takže čtenář ochutná atmosféru Paříže druhé poloviny 19. stol, kde žil zakladatel sbírky Charles. Na jeho postavě ale autor krásně ukáže, co je vlastně umění (nejen výtvarné, ale i literatura nebo hudba), jak k němu přistupovat, jak ho vnímat a co člověku může dát. Na konci 19. století se sbírka jako dar dalšímu členu rodiny dostává do Vídně. A my pak můžeme na osudech jejích majitelů sledovat turbulentní dobu první poloviny 20. století v Rakousko-Uhersku, posléze v samostaném svobodném Rakousku i pod kuratelou nacistů. A jak se posléze se svou nacistickou epizodou (ne)vyrovnalo. S další generací se pak sbírka vrací zpět do Japonska, kde se její majitel po válce usadil a na sklonku života předal péči o sbírku autorovi knihy.
Přestože nejde o román, je v knize vše, co člověk od historického románu očekává. Atmosféra doby, dějové zvraty, emoce, i když tady podané poněkud nezaujatě, přesto s velikým citem.

8 30.05.2023

Kdo bude podle obálky očekávat thriller, bude možná zklamán. Pár napínavých až strašidelných míst se najde, ale celkově kniha atmosféru thrilleru nemá.
Kdo se spokojí s historickou detektivkou, která má ještě přesah do boje za lidská práva (abolicionistické hnutí v Anglii na konci 18. století), bude spokojen tak jako já.
K absolutní spokojenosti nechybí moc. Stačilo, aby se autorka vyvarovala zbytečného supermanství hlavního hrdiny (absolvovat několik mil na koni, pak veslovat vzdutou řekou a na závěr absolvovat vítězný zápas s mnohem silnějším protivníkem, to všechno s několika zlomenými žebry, to je fakt za hranou) a občas nelogického chování některých postav.

8 25.04.2023

Soubor šesti přednášek na Harvardu, ve které se Eco zabývá zejména tématy času a vztahu reality a fikce.
Drobným nedostatkem je, že své myšlenky Eco často ilustruje na dílech, která v Čechách (nebo alespoň mně) nejsou příliš známá. Na druhou stranu podává základní přehled, o čem v něm jde, takže člověk není úplně ztracený. A minimálně k přečtení něčeho od de Nervala mě motivoval.
Žádná beletrie, ale trochu upraví pohled na ni.

8 09.04.2023

Doufám, že mě tu nikdo nezabanuje, když otevřeně prohlásím, že tohle "veledílo" francouzské literatury je ukázková sračka. Jak jinak nazvat knihu, kde jediné stránky, kde nenajdete nějaký exkrement nebo tělesnou tekutinu, případně nějaké označení pohlavních orgánů, jsou sáhodlouhé seznamy fiktivních knih v knihovně, genealogie hrdinů a podobná vata (i když ani tam to neplatí stoprocentně). Asi daň "lidovosti" a vtipnosti. Ale i ta vtipnost většinou zůstává u toho, že někdo někoho kopne do koulí, případně se posere do kalhot, což mu nebrání v tom, aby pokračoval v hodování. A přestože se určitě text hemží satirickými šlehy, mně byly vcelku lhostejné.
Takže ta jedna hvězda patří Patriku Ouředníkovi za nápaditý překlad, díky kterému se to vůbec dalo dočíst. A taky jsem pochopil, kde se bere ta užvaněnost francouzských, zejména humoristických, autorů a jejich křečovitá snaha o vtip za každou cenu.

8 02.04.2023

Tak nějak nevím. Přijde mi, že kniha je dost nevyrovnaná. Je jasné, že protiklady (a že jich je požehnaně) si vyžadují od autora různé přístupy v tempu, jazyce, poetice resp. realističnosti, ale tady mi přijde, že střídání těchto různých přístupů text příliš rozbilo. Výsledkem je, že si k žádné z postav člověk nevytvoří nějaký vztah a jejich osud je mu víceméně fuk. Což je škoda, protože potenciál námět určitě měl (i když není nijak originální), jenže by si žádal tak dvojnásobný rozsah.

8 31.03.2023