vlkcz komentáře u knih
Ke knize jsem se dostal víceméně náhodou a až během četby jsem zjistil, že jí nějaké knihy předcházely. Takže mi možná chybí základy. Začátek mě zaujal, jenže po zhruba 100 stránkách přišla na řadu témata, která mě až tolik neoslovila. Respektive, možná by mě i zaujala, jenže formát rozhovoru se v té době stal už poněkud nudným a umělým. Stejně tak stálé opakování zřejmých věcí jako v nějaké americké příručce osobního rozvoje. I když možná ani Američan by asi to opakování nevydržel. Krásně idealistický závěr dojem zase trochu napravil, ale i tak mi Marešova Cesta člověka přišla zajímavější. Ale já vím, ta byla diktována Rozumem, takže s Pravdou toho moc společného nemá. Už mlčím.
Spousta informací, některé možná kontroverzní. Ale i když se autor ke své levicové orientaci přiznává, je kniha nečekaně objektivní. Navíc americký levičák je pořád konzervativnější než kdekterý evropský pravičák. A stádnímu pudu podléhají konzervativci stejně jako liberálové.
Tahle knížka by mohla být ideální pro 5. téma ČV - Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou. Tady jsou totiž hráblý asi úplně všichni. A to jsem, myslím, dost tolerantní.
Ale celkově mě kniha nijak nezaujala. Vyprávění poměrně zmatené, zbytečně naturalistické.
Od čtení Geniální přítelkyně mě to, minimálně na nějakou dobu, odradilo.
Nemá chybu. S jazikem už jsem se smířil, takže jsem si mohl naplno vychutnat mnohé události z českých dějin podané jasně, bez balastu školních a obecně přijímaných mýtů naší historie, ale možná o to reálnější.
Severský humor je poněkud svérázný a zpravidla je za ním něco k zamyšlení, co je trochu mrazivé (nejryzejší ukázka je Kurz negativního myšlení).
Kdo s tímhle souzní, tak si užije i Dopplera. Vtipně nastavené zrcadlo společnosti, která od obávaných válečníků a lovců zdegenerovala k hyperkorektnímu společenskému impotentovi.
Člověku nejdřív chvíli vrtá hlavou, proč jsou ty dva příběhy vydány společně, ale ony spolu vnitřně souzní.
Profesor Grygar a členové spolku Sisyfos by po jejím přečtení nejspíš podlehli hromadnému infarktu nebo odešli na nějaké vědecké pracoviště spáchat demonstrativní masovou sebevraždu, ale to nic nemění na tom, že jde o velice silnou knihu.
Templáři a tajemství Ježíšovy smrti jsou hlavní hnací motory příběhu. Akci a posun děje má na svědomí zhruba deset postav s různou motivací na odhalení skrytých věcí.
Dobře se čte, kladem je i závěrečný souhrn, ve kterém autor objasňuje, na čem knihu postavil, co je uznávaný fakt, co je předmětem polemik a co je pouze jeho fabulace.
Rozhodně naláká na další díly.
Hodnocení je výrazně podmíněno tím, že se jedná o soubor próz nevyrovnané úrovně. Velmi dobré Cantervillské strašidlo (4*), kde si Wilde nejprve střílí stejně z amerického pragmatismu jako z britského konzervatismu, aby nakonec přešel k romantickému konci.
Poté několik kratších anekdotických vyprávění (3*) a na závěr brilantní Obraz Doriana Graye (5*). Jakkoli se čtenáři musí vybavit o něco starší Stevensonův Jekyll a Hyde, Dorian není tak hororový, spíš jde o psychologický román, který jde po příčínách lidského chování, měřítcích morálnosti a mravního úpadku. Skvěle vykreslená mefistofelovská postava lorda Wottona, jehož monology a teorie jsou vynikající.
Richard umí se slovy to, co jeho pra,pra s tóny. Tam kde vás Johann Sebastian přenese svými skladbami do Nebe, Richard vám svými romány ukáže, že když chceme, můžeme to Nebe mít už na Zemi. A že jen na nás záleží, na jak dlouho. A že i kdyby to mělo být jen na chvíli, už to je štěstí, které stojí za to. A pak ho hledáte a nacházíte pořád znovu, na stále delší čas.
A tahle kniha to vypráví nejpřesvědčivěji.
Během četby se u mne střídaly dva pocity. Na jednu stranu mě Werther vytáčel svou exaltovaností. Na stranu druhou, pokud zrovna neblouzní o Lottě, tak mají jeho myšlenky hlavu i patu a na 25 let, což byl věk, ve kterém Goethe román vydal, i nečekanou hloubku.
Nevím, jestli cit, který Werther cítí k Lottě se dá nazývat láskou. Z dnešního pohledu se jedná spíš o posedlost a poskytuje mu něco, díky čemu může přežívat pokrytectví ve společnosti.
Zajímavá mi přijde i představa alternativního románu, ve kterém by Lottu získal on. Vyprchal by cit tváří v tvář existenčním starostem a nutnosti podrobit se normám společnosti nebo by po nějaké době dospěl Werther ke stejnému závěru? Nebo by mu posedlost vydržela, nesnesl by pokračující přátelství Lotty a Alberta a ze žárlivosti by je zabil?
Přečtení Červené knihy mi trvalo téměř rok. Nejen kvůli tomu, že tříkilová kniha,která se svými rozměry nevejde do normální knihovny, není ke čtení úplně uzpůsobená (čtenářská edice by pro studium byla mnohem vhodnější). Je tomu tak zejména proto, že jde o velice hutný text, jehož chápání mi umožnil hlavně velký počet poznámek pod čarou a rozsáhlý úvod.
Ale přesto jde o nezapomenutelný zážitek. A myslím, že opětovné čtení, ke kterému nepochybně v dohledné době dojde, mi přinese nové vjemy a nová odhalení.
Směle se řadí k přiznaným inspiracím, Goetheho Faustovi a Nietscheho Zarathustrovi.
Jste relativně slavný spisovatel, je vám 74 a usoudíte, že už nestihnete stejně napsat všechny povídky a romány, které máte v hlavě. Navíc máte pocit, že beztak už by o ně nikdo nestál. Co uděláte?
Vonnegut použil své literární alter ego Kilgora Trouta, přidal historky ze svého života a svým nenapodobitelným stylem z toho všeho vytvořil koláž plnou absurdity, humoru a lidství, při jejímž čtení přecházíte plynule ze smíchu do smutku a zase zpátky.
"Jestli tohle není hezký, tak už vážně nevím."
Ve srovnání s "jedničkou" je přímočařejší a akčnější. Ale přeci jen jde o krok zpátky, takže další díly už asi pominu.
Zajímavé poselství, které má pro mě jenom jednu, ale zato dost zásadní vadu. Ten nesnesitelný ruský mesianismus. Jako kdybychom nebyli především lidé, pak možná muži a ženy a až někdy na konci té kategorizace Rusové, Němci, Češi, Američani atd.
Pro ssissi: Lepší svět za nás nikdo nezařídí, ten si musíme vybudovat sami a Anastazie a jí podobní nám mohou být jen zpovzdálí oporou. A ten lepší svět nezařídíme tak, že budeme ostatní poučovat, jak být lepší. Jediný, koho člověk může změnit je on sám. A když těch malých kousíčků bude dost, půjde ta změna vidět.
Některé z povídek dnešním pohledem mohou vypadat poněkud naivně a přímočaře, na druhou stranu je třeba uvědomit si, že Dick je psal v době, kdy právě povídky tohoto typu teprve tvořily žánr. Takže poměřování s tvorbou pozdějších autorů není úplně fér.
Pokud bych měl vybrat tři, které mě zaujaly nejvíc, tak by to byl Jonův svět, Cestující a naprosto nepřekonatelný Svět, který si vysnila.
Rozhodně je dobře, že kniha byla přeložena. Jedná se totiž o skvělého průvodce po investičních možnostech, které i nám svět nabízí.
Ke knize samotné mám pouze dvě drobné výhrady. První je geografická, kdy se pro Neameričany řeší, podle mně zbytečně, problematika amerického daňového systému. Informace to jsou sice zajímavé, ale pro našince vcelku k ničemu. Ale když jsem tak procházel ten popis federálních, státních či lokálních daní a jak je minimalizovat, jsem vděčný za náš, byť nedokonalý a v podstatě jednoduchý systém. V souvislosti s tím, jak autoři kladou důraz na potřebu hlídat každou desetinu procenta, kterou nám z investic odčerpávají, mi přijde až trochu úsměvné, řešit geografickou diverzifikaci majetku. Chápu, že proti politickým rizikům jde o solidní prevenci, ale z pohledu nákladů na uschování majetku, cesty za ním a dalších s tím spojených... No nevím
Druhá drobná výhrada se týká doby vydání. Podle všeho jde cca o rok 2012. Proto zřejmě chybí zmínky o kryptoměnách. Tipoval bych, že autoři by je řadili do spekulativního variabilního portfolia, ale mám za to, že v dnešním světě bych je už považoval za plnohodnotnou investici už s ohledem na to, že nejsou závislé na fiat měnách.
Ale to jsou víceméně drobnosti. A pro začínajícího investora jde o skutečně hodnotnou příručku.
Skoro půl knihy jde vlastně o popis života na maloměstě s reáliemi Ameriky 50. let. S trochu zvláštním hrdinou, jeho "normálními" příbuznými a sousedy a novinovou soutěží. Prostě žádné SF. Člověk pořád čeká nějaký Stepford a ono to nakonec přijde odjinud.
Už u tohohle raného Dicka lze vidět jeho klasická témata. A už tady se setkáme s jeho klasickým stylem. Jen je ještě trochu přímočařejší, takže možná na seznámení s autorem jeden z vhodnějších titulů.
Přes 70 let staré a přitom tak současné. A při čtení mě napadlo, zda o této knize věděli/y tvůrci/kyně Matrixu. Určitá podobnost tam je.
Napsáno před více než sto lety, a když si člověk odmyslí kostýmy a další reálie, klidně si bude myslet, že jde o současnou hru. Bohužel.