vlkcz
komentáře u knih
Sama v černém lese
Cass Green (p)
Napsané je to opravdu dobře. Tísnivá atmosféra na člověka působí tak, že může číst jen po malých kouscích. Bohužel se kvůli tomu může zdát, že je příliš zdlouhavá. Aspoň na mě to tak působilo. Ale poslední zhruba třetina už jela na jeden zátah.
Alfa Centauri
Jiří Kratochvil
Jo bavilo mě to, i když občas mi to jazykově trochu skřípalo. Celou dobu jsem čekal, jestli vyznění bude do sci-fi nebo duchovna, takže konec mě až tak nepřekvapil. Ale k úplnému TOP přeci jen něco chybí.
Tři guineje / Vlastní pokoj
Virginia Woolf
Brilantní.
Hodnocení vezmu chronologicky a začnu Vlastním pokojem z roku 1928. Doporučení pro posluchačky přednášek, a doufám, že se nejedná o spoiler, a že jsem to pochopil správně, je: Pište, pokud máte co, nekopírujte mužské postupy a buďte originální a samy sebou. Ale způsob, jak k tomuto závěru dospívá je úchvatný. Analytická práce prokládaná poetickými obrazy a scénami, občas sarkastický šleh a lehká ironie. Celé přitom podané s citlivou lidskostí.
Tři guineje, psané o 10 let později v předvečer 2. sv. v., jsou jako text mnohem náročnější, s rozsáhlým poznámkovým aparátem v závěru každé kapitoly. Na více než 150 stranách se zabývá otázkou, zda (a jak) lze zabránit hrozící válce. Opět myšlenkově přesné, ale tíživost doby je z textu zřetelné cítit.
Jenom mě zarazila poznámka o feministickém myšlení v anotaci. Ano, Woolfová mluví o rovnoprávnosti, ale její postoj se dá shrnout krátce. Ženy získaly volební právo, získaly právo vydělávat si v zaměstnání, nakládat se svým majetkem, být samostatné. Ale jak sama píše, spalme tedy papír s tím ošklivým slovem feminismus a zapomeňme na ně.
Biologie víry
Bruce H. Lipton
Měl jsem k dispozici první vydání, takže je pravděpodobné, že se za tu dobu asi i autor někam posunul. Jestli je 80 stránek navíc v přepracovaném vydání ku prospěchu věci, nejsem tedy schopen posoudit. Osobně se kloním k tomu, že rozsah toho prvního vydání je dostatečný. Odborné přídavky bych už zřejmě nepobral a to humanistické poselství by se už asi jen ředilo.
Vzhledem k tomu, že nemám dostatečné biologické vzdělání, abych mohl kritizovat případné odborné přešlapy, tak je mé hodnocení ovlivněno tím, že takto podaná evoluce mi konvenuje a dává smysl.
Sir Čtvrtek
Garth Nix
Ze začátku trochu nuda, Artur je povolán na vojnu a jako rekrut se podrobuje ubíjejícímu drilu. Ubíjejícímu i pro čtenáře. Naštěstí je v druhém plánu Lístka a její dobrodružství. Pak zase mizí, aby se objevila v závěru, který už zase jede dobře. Objevuje se nový hráč na šachovnici, intriky se zahušťují. Pořád čtu s radostí.
T.M.A.
Martin Němec
Je vidět, že Martin Němec je výtvarník, i v knize jde hodně po vizuálních popisech, takže člověku nedělá problém představit si film (neviděl jsem, ale myslím, že kdo má Herze aspoň trochu nakoukaného, má tu představu dost přesnou).
Ano, atmosféra je ponurá, zapomenuté pohraničí, kostlivci z dob války, traumata z dětství, pozdní podzim, to všechno do toho zapadá, ale úplně chybí nějaký WOW moment, nějaký originální zvrat. Takhle zůstalo jen u náčrtu a nevyužitého potenciálu.
Tak 3,5*.
Dokonalá
Cecelia Ahern
Oproti prvnímu dílu mnohem uvěřitelnější podání prostředí a atmosféry světa. Citlivě vyvážené napětí, přímá akce, romantika a hlubší myšlenky nenechají čtenáře, aby se nudil. Nakonec ani ti záporáci z toho nevycházejí úplně jednoznačně, takže člověk hodně zvažuje, zda je úplně zatratit. I to urychlené zrání hlavní hrdinky je vcelku uvěřitelné.
Prostě hodně příjemné čtení.
Jediná věc je na pováženou, ale to není chyba autorky. Když už musí každý díl překládat někdo jiný, tak by snad mělo být samozřejmostí, že si přečte, jak se s tím popasoval jeho předchůdce. Pravda, už u prvního dílu nebylo jasné, zda je Celestine Northová nebo Westová, ale proč je, proboha, najednou Severková? To je kniha určena pro předškoláky, kteří by si s anglickým jménem neporadili? Vždyť ani z Harryho neudělali překladatelé Hrnčíře a nechali Pottera. To už je skoro zločin.
Doplněno 11.4.:
Dobrá, tedy ne zločin. Po vysvětlení překladatelky (za které děkuji) chaos se jmény nepadá na její hlavu.
Kar
Miloš Urban
Jasně, že Urban napsal lepší knížky. Ale i řemeslo jde napsat dobře nebo špatně. Netroufám si hodnotit, který z případů Kar je, ale já jsem se u něj náramně bavil. Jenom mi trochu přišlo, že chybí něco nového, jako kdyby šlo o pokračování ze Závěrky.
Ale jinak klasický Urban. Kdo ho má rád, ten zklamán nebude, kdo ne, u Karu svůj názor nezmění.
Hazard
Felix Francis
Svižný děj, překvapivé zvraty, analytické postupy i přiměřená akce, žádná samoúčelná brutalita, špetka anglického humoru. Jo, když už detektivku, tak něco takového.
Klíč
Džuničiró Tanizaki
Atmosférou mi to místy připomínalo Zolovu Terezu Raquinovou. Ale tam, kde Zola servíruje naturalistické popisy, používá Tanizaki východně rafinované náznaky. A ony fungují stejně dobře.
Sychravá Středa
Garth Nix
Pokračuje v linii nastolené předchozími díly. Spousta fantastických nápadů, děj, který pádí kupředu a klasický konec. Ale zdá se, že Arthur se začíná měnit, respektive jeho přístup k věcem Domu.
Stíny
Neil Gaiman
Když jsem četl Gaimanovu knihu, tak v mých představách některé postavy vypadaly poněkud jinak, taky některé části příběhu jsem si pamatoval odlišně a až kontrola s textem ukázala, že komiks se drží předlohy velice přesně. Takže nelze hodnotit jinak než originál.
Jozova Hanule
Květa Legátová (p)
I když se děj odehrává za 2. sv. v. (spíš v jejím závěru), doba tu působí pouze jako kulisa velmi křehkého příběhu o hledání cest k druhému člověku, k sobě a vzájemné lásce. I když se v příběhu objevují postavy z povídkových Želar, obstojí kniha i samostatně, pro ty kdo už Želary četli jde o milé setkání se starými známými.
Opět použit vytříbený jazyk přesně odpovídající situacím.
Kouzelníkův únik z reality
Lars Vasa Johansson
Často mi vadí, když kniha míchá žánry, které k sobě moc nejdou. Tady je ale ta žánrová směska tak přesně vybalancovaná, že jsem se s radostí nechal unášet. Úvodní představení nesnesitelného lúzra Antona je podáno se správnou dávkou severského humoru, takže se dá snadno překonat. A v okamžiku, kdy se Anton dostane do pratchetovského Tivedenu s jeho postavičkami už jdete za autorem jako hypnotizovaní. Do toho Antonovy flashbacky do dětství a mládí, neočekávaně se objevující a zase mizející Jorma se svým questem, trošinku lehké romantiky, občas myšlenky, které člověka donutí zamyslet se i nad svým životem...
Pro mě lahůdka.
Zimní oběť
Mons Kallentoft
Detektivky nejsou úplně můj žánr, u těch severských mi navíc trochu vadí ta zbytečná brutalita (nebo je to normální a jen já jsem zhýčkaný?). Ale Zimní oběť si těch 5* ode mě zaslouží. Skvěle jsou použity promluvy mrtvého a i kromě nich se najde dost dalších filozofických pasáží. Malin je sice občas na ránu, ale celkově sympatická. A jsem zvědav, jestli někdy dál opravdu využije služeb psychoterapeutky. Pro pokračování hodně vysoko nasazená laťka.
Co si Bůh přeje - Odpověď na nejsložitější otázku lidstva
Neale Donald Walsch
Nějak mi během četby pořád napadalo srovnání s Megreho Anastázií. A nutno přiznat, že Walsch z něj vychází jako jednoznačný vítěz. Bez zbytečných slov přesně diagnostikuje problémy a nabízí odpovědi, s kterými se jen těžko nesouhlasí. V doslovu pak všechno trochu nabourává svým aktivismem, ale to je možná spíš problém mého přesvědčení, že tenhle vývoj si musí každý odpracovat sám a žádné hnutí mu v tom moc nepomůže. Před těmi patnácti lety určitě osvěžující, dnes už přeci jen trochu ezo-mainstream.
Nemoc jako cesta
Ruediger Dahlke
Základním předpokladem pro to, aby si člověk z knihy něco vzal, je ochota přiznat si věci, které si člověk nepřiznává rád. Možná proto autoři radí, aby čtenář nejprve poznatky z knihy vyzkoušel na nemocech druhých lidí. Ale pokud má mít kniha pro člověka nějaký přínos, musí pak přijmout, že co platí u druhých, musí nutně platit i u mě.
Jeden ze základních textů "jiného" pohledu na nemoci.
Strakoničtí souvěrci
Robert Ehrmann
Stejně jako řada vzpomínkových knih, i tato podává asi lehce idealizovaný obraz dávno minulého světa. Navíc jsou tady velice nenásilně představeny hlavní svátky judaismu, které jsou pro dnešního čtenáře stále poněkud exotické. Je až k nevíře, jak snadno se z našeho povědomí vypařily věci, které byly i v našich končinách vcelku běžné.
Ke kladům knihy je třeba přičíst i autorův styl, který je směsí lehké nostalgie za minulostí a mírné dávky ironie, se kterou občas pohlíží na náboženské rituály. Přitom je však cítit, že víra je pro něj velice podstatná. A vše završené jednoduchou, poněkud starobylou, ale krásnou češtinou.
Velice příjemné překvapení.
Úděsné Úterý
Garth Nix
Čert vem logiku. Vždycky, když autor potřebuje příběh nějak posunout, objeví se nějaké Deus ex Machina a jede se dál. Ale ten gejzír nápadů a fantazie za to stojí.
