vnimatkrasu komentáře u knih
Dvě podstatný pochvaly: zápisky čtyř případů jsou příjemně detailní a krutě systematický. Müller navíc sem tam střihne dobrej fórek (ty o Colombovi, třeba) a mě skoro mrzelo, že takovejch mrkanců není v knížce víc. Ruka redaktorova v PŘÍPADECH bohužel absentuje. Zatímco první dvě historky jsou v podstatě suchá policajtština, u bratrů z Tymákova si už Müller víc věří a dokonce sympaticky táhne příběh v dialozích. Celek je ale kvůli tomu kapku rozcuchanej a je na něm znát, že by potřeboval hřeben. Vaz zážitku pak pro mě lámal fakt, že kompletní kvarteto případů jsem nedávno slyšel od Müllera pěkně komentovaný v podcastech Kriminálka a Zloději životů. A já se tak namísto svěží premiéry bohužel začítal do repríz.
Shirley Jackson je pro mě totální naplnění definice "love it or hate it" autorky. V podstatě si neumím představit, že její knížky někdo jen tak nezaujatě přelouská, nalepí k nim tady trojku a půjde dál. Její styl vás buď dostane nebo irituje. Nic mezi tím. Ale jakože absolutně nic. Stejně jako DŮM NA KOPCI: není to spotřební horor ze strašidelnýho domu. Není. Mrkněte se jinam, pokud po něm prahnete. Tohle je tísnivý vyprávění s absolutně rozpoznatelným rukopisem, který nejde na ruku čtenáři. SLUNEČNÍ HODINY jsou navíc tím míň proniknutelným dílem od Jacksonový. Nezačínejte s ním. Kupte si povídkovou LOTERII. Na kratším formátu rozeznáte, jestli vás svojský genius loci autorky přiková k papíru nebo ne. SLUNEČNÍ HODINY, plný nesnesitelnosti a sarkasmu, totiž do svýho světla pustí jen ty nejzapálenější. A je mi výsadou, že se mezi ně řadím.
Zpravidla jsem zápletkovej typ, a pokud knížka delší dobu přešlapuje, začínám se vrtět. S Továrnou jsem to měl ale přesně naopak. Prvních sedmdesát procent knihy píše Urban malý-velký příběhy doby. Výtečně pracuje s prostředím i vedlejšíma postavama. Píše o smradu z Bubnů, kultuře, ale třeba i o tom, jak se jednou nevhodně ožere Leonův tchán. Chladnej vztah Leona s manželkou Blankou je v Továrně vůbec nádherně nečernobílej a já se těšil z každýho jejich dialogu. Detektivní linii zmiňovat nechci. Kór proto, že se objeví docela pozdě a zapáchala by spoilerem. Zmínit však chci přítomnej - leč nijak uměle šponovanej - hororovej podtext. Řádky tu čpí úzkostí: velmi silně a velmi uspokojivě. Divná, výborná (a navzdory tématu) svěží věc.
Nope.
Nope. Nope. Nope. Nope.
Na máloco jsem se tak těšil, jako na první českou vlaštovku od SGJ. O to víc mě mrzí, jakým obloukem mě Motorová pila minula. Děj se sprostě vleče, slasherový odkazy přespříliš připomínaj školní referát na vybraný téma nežli spontánní znalost, a ani matnej konec bohužel nedokázal zapít všeobecnou pachuť. Zklamání roku. Možná i pětiletky.
Šmankote, tohle jsem si užil. Dvě novely, americkej venkov, příběhy, o kterých si nic nečtete, ať vám mohou uštědřit direkt bez přípravy. Engstormová datluje temnou hororovou epiku, jde striktně po ději a opájí se krutostí lidství. A zatímco u titulní novely jsem se příjemně bál, ta druhá - KRÁSA JE... - ze sebe odkládá slupky lásky a hrůzy jako dvoubarevná cibule. Neváhejte. Lepší hororová knížka u nás letos nevyšla.
Libuju si, když se střípek temnoty zasekne do docela civilního příběhu. A přesně takový jsou KYSELÉ BONBONY. Na devadesáti stránkách se Burkeovi daří vařit nejen instantní Věřte nevěřte, ale i povídku s přesahem, na kterej jsem nepotřeboval lupu. Je hřích popisovat příběh nebo si číst dost vyčerpávající anotaci. Tenhle bonbónek si totiž tyká s Lovecraftem i Kingem a dodává tématu rodičovství temný kontury.
Love story mezi životem a smrtí, který sedne fanouškům Půlnoční knihovny a lidem, co se bojí smrti. Nečekejte žádný ezo. Spíš zběsilý fantasy čtení, lehký jako sněhový pečivo. Zabije vás jednou exkluzivní hororovou scénou z pekla a dojme božsky kapesníčkovým závěrem. Dal bych si Mathesona víc. Dvakrát. Možná i čtyřikrát.
Minimalismus, paranoidní edice. Evenson si labuží v Kafkovské atmosféře a rozmazává podivno do všech směrů. Totálně nádherné jsou zdejší variace na McCarthyho. Černá kůra - o dvou pistolnících v jeskyni - by mohla prodávat husí kůži po kilech, o dystopickém Hlášení bych se zase tuze rád dočet trochu víc. Tak jako v jakékoliv povídkové sbírce, i tady je pár slabších kusů. Našel jsem tu ale i jeden totální Everest. Povídka Méďa Srdcík je totiž hororová extratřída. A kór ty čtenáře, kteří se snaží nebo čekají potomka, rozseká na miliardu kousků.
Tahle knížka je souboj dvou odlišných polovin. Tu první jsem zgustnul. Premisa čtyř hororových spisovatelů nahnaných do strašidelnýho domu totiž vzbuzuje naděje. Čtveřice autorů je navíc fajnově různorodá a čtenář nemá tucha, jestli je zlo opravdový nebo jde o důmyslnou habaďůru. Bohužel mi zároveň brzo docvaklo, že Scott Thomas si tu jenom rozpitvává slibnej námět, aniž by znal jeho pointu. Děj začne bejt jedna veliká šablona, objevujou se a zase odcházejí postavy, který se autorovi momentálně hodí do krámu, a celý to směřuje ke škrtnutí sirkou AKA klasický třešničce scary-house hororů. Béčkovitost mi nevadí, chraň bůh. Jenomže ta v KILL CREEK je děsně zaměnitelná a nemá třeba poetiku nebo genius loci fantastickýho TI ZA ŘEKOU od Buehlmanna. 472 stránek je navíc úmorná darda. A vzhledem k tomu, jak mi ke konci odpadla starost o postavy neřku-li o celou historii domu u rybníka Kill Creek, dočítal jsem fakt horko těžko.
Operace prostaty potkává thriller, co nejde odložit. Škůdce si nebudu pamatovat pro jeho pointu nebo dokonalýho antagonistu. Ale pro to realistický prostředí nemocnice a dusný klima na sále i v podsálí. Je znát, že je Kelly Parsons chirurg. Pasáže, kdy se hlavnímu hrdinovi přestává dařit v práci, pokazí odříznutí nádoru nebo operaci močáku, jsou totiž jednoznačným highlightem celý knížky. Kdyby se Škůdce na konci až příliš neobrátil k rutinnímu napodobování thrillerových vzorů, klidně bych tasil i absolutno. Deník nešikovnýho doktora bych totiž od Parsonse bral hned.
Ztracený v pustině je jako zamčený příběh, ke kterému postupně získáváte klíče. Od začátku tušíte, že zde něco nehraje, ale melodii vás autorka nechává ladit postupně. Cením, jak civilně Harperová píše. A jak se obejde bez padesáti mrtvol a miliardy vycucanejch zvratů, a přitom obdivuhodně graduje a nechává čtenáře v duchu hádat. Sucho prostě nebyla náhoda. Tohle je dílo fakt dobrý thrillerový autorky.
Děravé od plochých postav a bohužel i dějových nedodělků či rovnou vynechaných point (nijak nevysvětlená „podivnost“ rodičů z úvodu je vážně extrém). Castillo je lenoch. Bezesporu jde o talentovaného autora, který s tempem pracuje jako čaroděj. Tenhle jeho příběh na rutinní bázi si ale zasloužil ještě rok dva v pekárně. Nekousal jsem se u něj nudou. Spíš jsem postupem čtení kysnul z toho, jak se mě Španělé snažili drze opít rohlíkem.
Guilty Pleasure feeling.
Craven drze kombinuje béčkovou detektivku s kupou náhod s takřka až Mayovsky precizním důrazem na prostředí. Zároveň umí návykově rozplétat příběh, aniž by se čtenář zamotal do miliardy jmen, a s Washingtona a Tilly je po třech dílech výtečná dvojice, která s vtipem utáhne i vatu. Černý léto bylo pro mě svým kriminálním případem výš. Kurátor však doladil takovou formu, až je skoro nemožný knížku odložit. Chci víc.
Na tu úplně nejvyšší Christieovskou extraligu se Zlo pod sluncem nechytá. A to prostě proto, že samotná pointa mi nepřijde tak ďábelsky geniální jako ve vlaku, na Nilu nebo na zámku Styles. Ten prostý, úchvatně strohý, přitom kouzelně bohatý styl autorky tu ale je vybroušený do hladka. Ani slovo navíc. A přitom takových vrstev.
Rakerovi já odpustím ledacos, protože mě jeho zápletky baví a na béčkovitost jsem si po bizarní jedničce zvyknul. V Není cesty zpět se ale mrtvoly kupí až skoro vědeckofantastickou rychlostí. Pointa jako taková je slušná. Omáčka kolem ní je ale zvlášť ke konci příliš zběsilá cesta mezi kontinenty a náhodami. Žeru to ale i nadále.
Samotář je leccos, jen ne akční honba za vrahem. Nepřibývají mrtvoly, hlavní podezřelý je ve vazbě a na geniální zločin to od začátku nevypadá. Blbý ale je, jak se Samotář vydatně táhne. White se rozepisuje na 430 stránkách a děje je v něm na dobrou polovinu. Policejní porady jsou civilní, vyšetřování dům od domu taky. Jen jakoby to celé bylo v nějaké nezkrácené, nerevidované podobě. Autorovi navíc moc nejdou ani vedlejší postavy (v policejním týmu jsem se neorientoval ani na konci), a bohužel ani vedlejší detektivní slepé uličky (např. odbočka s mafiánskými spolužáky zavražděného je přidaná děsně na sílu). Body za atmosféricky kingovskou epizodku na konci. Málem jsem se k ní ale neprokousal.
Shari je dobrá řemeslnice, průměrná vypravěčka a matná individualita. Jakkoli její thrillery totiž lákají na netradiční rozuzlení a krev, který se nedořezáte, vyskočit ze škatulky béčkovýho thrilleru z Hallmarku nějak ne a ne. Ladnou formu a zběsilý tempo jí nejde upřít. Její konec je ale příliš zapomenutelný na to, abych si s ním svinil knihovnu.
Můj první Raker. Fajn námět, prima thrillerovej tah na bránu, béčková pointa, která zřetelně odhaluje, co je Weaverova série ve skutečnosti zač. Zapomenutelná (ale poctivě vařená) zábava. PS: Český audioverzi tu podráží nohy unyle pomalej přednes Igora Bareše, kterej se tak zoufale nehodí k rutinnímu pageturneru.
TVL, tak tohle byla magie. Tenhle román o hledání pokladu, výrobě rumu, chamtivosti a snech je vlastně novela na posezení. Zbytečně se neutápí ve vztazích, přesto umí barvitě vystihnout úplně všechno. Bezmoc celoživotního marnýho hledání. Zármutek. Ještě větší zármutek. Černý cukr je napsanej neuvěřitelně šťavnatě. Je plnej až pohádkovejch motivů, originálních přirovnání a přesto si nehraje na něco víc. A i když z anotace zdánlivě zní jako lyrika bez pointy, má důmyslnej uspokojivej závěr jako dobrá povídka. Bejt Jiřina Bohdalová, Miguela Bonnefoye si kroužkuju!
Štve mě, že se Turton babrá především v Christieovský krimi poetice a celou tu atraktivní sci-fi premisu ve finále skoro odignoruje. A štve mě to dost. Kór proto, že jsem dobrejch čtyři sta stránek visel na slovech a těšil se na pointu. A namísto odhalení univerza přijde překombinovanej detektivní twist, kterej ignoruje jedno ze základních pravidel pátera Knoxe.