Vojpa komentáře u knih

Tohle si jednoznačně zaslouží plný počet. Dokonale propracovaný román, ve kterém najdete spletitý děj, téměř kriminální zápletku, mnohdy tajuplné vztahy mezi hlavními postavami, vášně, chaos, zradu, touhu po uznání a lásce rodičů, šílenou lásku k ženě, ale i smíření a pokoj. V závěru děj obrovsky graduje a od knihy se téměř nedá odtrhnout. Při četbě mě zprvu poněkud mátlo, že jedna z vedlejších postav – matka mladé sebevražednice – se nejprve jmenuje Darja Onisimovna, ale ve třetí knize je z ní najednou Nastasja Jegorovna. Patrně se jedná o chybu samotného Dostojevského.

3 17.11.2019

Toto je první kniha od Barnese, kterou jsem četl, a čekal jsem od ní víc. Řemeslně je zvládnutá skvěle, jazykově brilantní, jsou v ní zajímavé úvahy, autor si dal obrovskou práci s nastudování Šostakovičova životopisu, přesto po jejím přečtení zůstává pocit povrchnosti. V prvé řadě to není kniha o hudbě, což mě docela zklamalo. Za druhé považuji za problematické to, že Barnes obšírně čerpal z Volkovovy knihy Svědectví, které si Volkov – alespoň dle vdovy po Dmitriji Šostakovičovi – z velké části vymyslel. Je zvláštní, že v celé knize se v podstatě vůbec nezmiňují skladatelovi přátelé a spolupracovníci – například Oistrach nebo Richtěr, Rostropovič je zmíněn jedinkrát ve zcela nezajímavé souvislosti. Je to naprosto nemuzikální kniha. Ale celkově mě autorův styl zaujal a určitě si od něj ještě něco přečtu. Snad budu mít příště s výběrem větší štěstí.

1 28.10.2019

Je to docela pěkná, nenáročná četba, která rozhodně neurazí. Příběh, možná lehce inspirovaný hrabětem Monte Christo, není v této knize tím nejdůležitějším a i šablonovité vykreslení postav lze autorovi odpustit, neboť je využil především k zobrazení vzájemného kontrastu kultur, které na sebe narazily v době druhé světové války, a následného vítězství té primitivnější. Kniha, která vyšla koncem 70. let, tehdy musela pro své ostré politické zaměření, hodnocení amerického bombardování Japonska i následné amerikanizace a nelichotivé líčení činnosti tajných služeb zapůsobit jako atomová bomba. Velké plus bych dal autorovi za krásné pasáže o speleologii, o výchově v samurajském duchu a za letmé zmínky zapomenutých nebo polozapomenutých osobností a etnických skupin, např. Cagotů, které mohou některé čtenáře vést k hlubšímu zájmu o ně.

2 27.09.2019

Tuto knihu jsem dostal jako dárek a nutno říct, že mě potěšila. Nicméně při četbě mě zprvu zarazil její výrazně americký styl. Původně asi byl tento text určen pro cizince, což je znát nejen na slohu, ale místy i na obsahu, protože jsou popisovány věci, které Čechům není nutno vysvětlovat. Dále jsem měl zpočátku problém najít si vztah k autorovi. Působil nesmírně naivně a ve své naivitě jednal až krutě – kvůli cizí ženě rozbil dvě manželství, opustil manželku a své tři malé děti a malého synka své nové známosti připravil o matku. Postupně jsem však začal oceňovat jeho poctivost a upřímnost, s níž své jednání i život v Praze popisuje. Líbilo se mi také, jak hezky píše o svých českých spolupracovnících, umělcích a dalších osobách, s nimiž se zde spřátelil. Je třeba také vyzdvihnout to, že jeho vzpomínky nejsou černobílé, naopak, navzdory jasnému odsouzení minulého režimu zmiňuje i určité kladné stránky života v oněch dobách a nezamlčuje ani, co se mu nelíbilo na jednání jistých politiků a dalších osob ze západních zemí. Mnohé postřehy jsou opravdu jedinečné, velmi cenné a pro mě překvapivé.

3 12.01.2019

Příjemné oddechové čtení. Kdysi v dětství jsem viděl seriál BBC velice věrně natočený podle této knížky.

18.12.2018

Je to krásný román, plný smutku, alkoholu, bídy Německa po první světové válce, těžce poznamenaných osudů mladých mužů, kteří sice přežili válku, ale pak stejně jako většina ostatních museli znovu bojovat o přežití a o každou marku v době těžké krize. Trojice, kterou spojuje pevné přátelství utvrzené společným válečným strádáním, přežívá jen ze dne na den – do chvíle, než potkají okouzlující dívku Pat, jež se stane duší jejich společnosti. Robby se do ní zamiluje a začne se měnit, nalezne naději, která zahání všechny chmury –, a nakonec pochopí, jaké štěstí je žít.
Příběh je to remarquovsky zvláštní, nicméně poutavý a dojemný. Nemluvit o lásce, ale milovat, bát se slov, ale nestydět se dát najevo city – to je láska podle Remarqua. K životu, jak ho ve svých knihách líčil, však patří také smrt, pomsta i duševní strádání.

10 11.12.2018

Je to zajímavý text od autora, který byl jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších lidí v ČSSR 80. let a zřejmě také očitým svědkem toho nejdůležitějšího, co se tehdy v naší zemi odehrávalo. Tuto knihu psal ve vyšetřovací vazbě, takže je jasné, že se i z důvodu vlastní sebezáchovy držel zkrátka, nicméně i tak je nabitá informacemi o struktuře a fungování složek ministerstva vnitra, kontrarozvědky, agentů, zmiňuje i intriky tehdejších mocných a samozřejmě nabízí i svůj pohled na převrat na konci roku 1989. Ač se jedná o kontroverzní postavu, je to člověk s velmi vysokou inteligencí a bezpochyby nesmírně cennými a zajímavými informacemi, takže jeho svědectví jsem četl s velkým zájmem a rád si přečtu i další jeho knihy, obzvláště se těším na jeho rozhovor s paterem Lovašem.

4 03.12.2018

Bylo to pěkné čtení. Pamukův text má mnoho vrstev, je to historický román, detektivka, milostný příběh ženy, jejíž city se zmítají mezi dvěma muži, příběh orientálního umění i náboženských sporů, popis poměrů v dílnách miniaturistů, jejich představ, výchovy, práce i závisti. Moc se mi líbilo, jak se všechna tato témata vzájemně proplétají a jak je vyprávění podáváno nikoli z pohledu jednoho vypravěče, ale vždy z pozice osoby či věci, která vypráví to, čeho byla právě svědkem. Nevyprávějí jen lidé, ale třeba i mrtvola, kůň, strom, pes, mince, ďábel, ba dokonce i samotná smrt. A vše je protkáno mnoha orientálními pověstmi a bájemi. Vzniká tak nesmírně plastický obraz, přibližující čtenáři nejen život v Istanbulu na konci 15. století, ale i obrovský konflikt přístupů k výtvarnému umění, k němuž došlo, když do Osmanské říše začal pronikat západní styl. Italské a francouzské malířství, jež přinášelo používání perspektivy, malbu portrétů či hru světla a stínu a vlastně se již stalo samostatným uměním nezávislým na knižním textu, naráželo u Osmanů na tradiční přístupy k vytváření knižních miniatur. Mnozí přívrženci staré školy považovali západní novoty za ohavnost a především za rouhání, za něco, co je muslimským náboženstvím přísně zakázáno. A tento konflikt nakonec vedl až k sérii vražd.
Pamukův styl je svěží, poutavý, místy i docela vtipný. Rád si od něj přečtu i něco dalšího.

6 11.11.2018

Četba této knihy byla z mé strany naprostý omyl, naletěl jsem na agresivní reklamu a nadšené recenze na literárních serverech. Rozhodně se nechci nikoho dotknout a píšu jen svůj názor, ale tento vychvalovaný román se mi nelíbil ani trochu, marně vzpomínám, zda jsem kdy četl horší knihu, než je tato. Je to jen příběh, neoriginální příběh, nic víc. Napsán je až příliš lehkým a chabým stylem, táhne se jako sliz na téměř tisíci stranách, je vycpaný vatou v podobě vyprávění o Henrym Rackhamovi, Emmelíně Foxové a Spolku na záchranu padlých žen, které s hlavním příběhem nemají mnoho společného. K tomu je třeba přičíst ploché charaktery – a to včetně hlavní postavy, prostitutky Sugar, která je typickou Mary Sue, plytké dialogy, šablonovité zvraty v ději a naprostou absenci jakékoli hlubší myšlenky, zato se nám však jako přidané „hodnoty“ dostane ohromného množství vulgarit a obscénností. Kniha působí tak, jako by ani sám autor neměl jasno, jak a proč ji psát, kdo má být vypravěčem – zda on sám, nebo jakási anonymní prostitutka, a co vlastně chce sdělit. O padlých ženách psali mnozí, Balzac, Zola nebo třeba Kuprin, ale ti se zabývali touto problematikou ze společenského hlediska. Ne tak Faber, ten se soustředí především na popis pohlavních orgánů, sexuálních praktik a výronů semene. Doufal jsem, že v knize dospěje k nějakému morálnímu závěru, že Sugar využije své příležitosti, aby dokázala, že je žena, lidská bytost a nikoli zboží, ale nic takového se nestane. Nechápu, proč autor navršil takové tuny textu, takové množství slov, aniž sdělil cokoli podstatného, kromě přitroublého příběhu. Celé to působí jen jako pouhé psaní pro psaní, vulgarity pro vulgarity, obscénnosti pro obscénnosti. Knihu jsem navíc četl v českém překladu, který mě také zrovna nenadchl. Zhruba v první polovině překladatel používá různé archaismy, ale dialogy připomínají spíše současnou facebookovou komunikaci, což působí jako pěst na oko. V druhé polovině od archaismů v podstatě upustil, což je také takové podivné. Naprosto nezvládnutá církevní terminologie, která se objevuje v souvislosti s Agnes, ho dovedla až k líčení, jak kočí vezl Agnes večer na mši, což je v roce 1875 naprostý nesmysl. Agnes knězi při zpovědi tyká, o dva řádky níž mu vyká – zde asi překladatel netušil, kdy je oslovován kněz a kdy Bůh, a nějak to všechno zmotal. Kněz řekne Introibo ad altare dei a začne „rituál“ místo bohoslužebného obřadu. A takových hloupostí je tam celá řada. Chápu, že je to dlouhý text a chyby se v něm prostě objeví, ale není mi jasné, proč nekonzultuje věci, kterým evidentně nerozumí. Celé to pak vypadá odfláknutě. Nemluvě o nesmyslném používání vulgarit, třeba koňská hovna – tak skutečně někdo mluví nebo mluvil?
Kniha mi vůbec nic nedala, žádné nové znalosti, o čtenářském požitku nemůže být ani řeči. Po přečtení tak zůstává jen obrovské nepochopení. Proč, za jakým účelem ji autor psal, proč takový škvár podporuje Ministerstvo kultury (!), odkud se vzaly ty oslavné recenze? To je na tom stav současné prózy a překladu tak bídně, že je zrovna tohle vynášeno do nebes?

11 20.10.2018

Je to hutný a obtížný text plný náznaků, symbolů a snů. Chápu ho jako určité podobenství dospívání a proměny jak jednotlivce, tak celého světa, který ho obklopuje. Vypravěčem je sice Emil Sinclair, ale hlavní postavou zdá se být spíše Max Demian, tajemný přítel, ochránce, učitel, průvodce na jeho cestě k sobě samému, snad Emilovo jakési druhé já – protiklad k jeho klidnému dětskému já symbolizovanému vřelostí, láskou a bezpečím otcovského domu, čistotou jeho sester. Na samém konci knihy, kde se hovoří o válce, se vyjasňuje, že v Sinclairově nitru určitým způsobem zuřila válka již od jeho dětství, obě tyto části jeho duše se v sobě svářily. Tento zápas je v knize symbolizován Abraxasem, spojením boha a ďábla, dobra i zla, jakýmsi ideálem, symbolem harmonie, k němuž vedou i zmínky o hudbě, Bachovi, Buxtehudem a Pachelbelovi. Abraxas Sinclaira od dětství provází v podobě obrazu ptáka kluboucího se z vejce, což je vykládáno jako symbol změny, zániku starého světa a zrození něčeho nového. A stejně jako krutý zážitek z dětství, kdy Emila týral chlapec v jeho rodném městě, a tím zničil svět jeho idylického dětství a zahájil jeho cestu k jeho pravému já, k vnitřní harmonii, tak i válka ničí dosavadní svět a přináší nové ideologie, nové uspořádání. Ve válce také mizí Demian, který při rozloučení Sinclairovi říká, aby ho napříště hledal hluboko v sobě samém. Tím jako by došlo k propojení a harmonizaci obou částí Emilova já, které viděl již při malování svých obrazů. Zajímavá je i postava paní Evy, která svým klidem, dobrotou a laskavostí, společenstvím ve svém domě vyvolává asociace se Sinclairovým rodným domem, jeho dětstvím, a snad je symbolem dobré poloviny světa, dobré poloviny Demiana.
Je to opravdu zvláštní kniha, její snovost a záhadnost provokuje k nejrůznějším myšlenkám a výkladům a každopádně v mysli zůstane na velmi dlouhou dobu.

2 17.10.2018

Moc se mi to líbilo. Márai je skvělý vypravěč a tato kniha je jako zrcadlo jedné z epoch evropských dějin. Epochy bohužel navždy ztracené. Přesto se člověku po přečtení této knihy chce odjet do Košic a zkusit z tamějších ulic alespoň vdechnout něco z atmosféry té doby. Zajímavé a často překvapivé pro mě bylo také Máraiho líčení berlínské a pařížské společnosti po skončení první světové války. Celkově je to velmi niterný, upřímný text protkaný nostalgií a smutkem ze ztraceného domova, ze zániku důvěrně známé společnosti a společenské třídy i s jejími zvyky, tradicemi, zásadami a aristokratičností ducha i všedního života.

5 14.10.2018

Přečetl jsem tuto knihu podruhé s odstupem několika let. Již tehdy jsem z ní měl dobrý dojem a nyní jsem vše vnímal ještě silněji a intenzivněji. Je to skvěle napsaná, bezvadně vystavěná a strukturovaná kniha, která se čte jedním dechem. Veškerá nejistota, kterou hlavní postava a vypravěč v jedné osobě prožívá, je podána šikovně, obratně, vkusně, mistrovsky. Závěr je nejednoznačný, protože v životě tomu asi ani nemůže být jinak, ale smířlivý, myšlenky nadčasové. Z celé knihy dýchá stesk po starých časech a světě, který je nenávratně pryč, a zároveň stoický klid, s kterým oba dávní přátelé nesou svůj osud.

6 17.09.2018

Náhoda, nebo řízení?
Hlavním tématem tohoto románu, jehož struktura připomíná složitou mozaiku nebo tapiserii se vzájemně se prolínajícími vzory, je otázka, co řídí osud a život člověka. Františkánský mnich Juniper se náhodou stane svědkem zřícení mostu, na kterém se právě nacházelo pět osob. Dotazuje se těch, kdo oběti znali, a snaží se sestavit jejich portrét. Dochází k závěru, že každý z nich trpěl osamělostí, nemohl být s tím, koho miloval, byl na cestě k novému chápání lásky (od lásky sobecké k lásce vznešenější) a toužil začít nový život.
Ani jednomu z tragicky zahynulých se nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle (jako ostatně ani sv. Ludvíkovi, který uspořádal dvě křížové výpravy, a přesto nedokázal Konstantinopol dobýt). A konečně i práce samotného mnicha Junipera byla prohlášena za heretickou a byla i s autorem spálena na hranici.
Odpověď na otázku – náhoda, nebo řízení – v knize není zodpovězena a čtenář si na ni musí odpovědět sám. Vždy totiž ze své perspektivy vidíme jenom část mozaiky, nikdy celek, a proto jsme odsouzeni k pouhému subjektivnímu výkladu. Emocionálním centrem románu je výzva k činorodé, nezištné lásce, románu, který Wilder zakončil větou: „Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá a všemu dává smysl.“

2 10.09.2018

Co víc ještě napsat ke knize, která již patří ke klasice a byla mnohokrát rozebrána na atomy a znovu poskládána, sestavena a vysvětlena pro všechny, kdo ji četli, čtou a budou číst? Dodám jen, že Remarque je velkolepý tím, že dokáže přimět čtenáře, aby se vžil do kůže a mysli těch, kdo se ocitli v krutých, surových bojích, hladoví, vysílení a zavšivení se topili ve špíně a krvi a sledovali, jak v ukrutných bolestech umírají jejich kamarádi. Přinutí nás položit si otázky, které jistě alespoň jednou napadnou každého, kdo se ocitne ve válce: proč by nevinní lidé, kteří mají celý život před sebou, měli umírat kvůli sobeckým rozhodnutím někoho, koho vůbec neznají a jehož motivy jsou jim naprosto cizí. Proč by měli nasazovat svůj život za zájmy těch, kdo se skrývají v zákulisí? Proč my měli zabíjet muže, kteří by klidně mohli být jejich kamarády, kdyby někdo neznámý nerozhodl, že jsou nepřáteli?
Je to kniha plná bolesti, hladu, trápení a smutku, chladný a děsivě realistický popis toho, jaké to asi muselo být snažit se přežít z jednoho dne na druhý. Je to kniha o dvacetiletých chlapcích, kteří z života poznali jen válečné útrapy. A i kdyby nepadli na bojišti, stejně by svůj život ztratili, jak Remarque naznačuje, že už během několikadenní dovolené, kdy mohli odjet z fronty a navštívit své příbuzné, pochopili, že už si s nimi nerozumí, že už mezi ně nepatří, a vlastně si s nimi už nemají co říct.
Je smutné, že tento román ani po tolika letech od vydání ani trochu neztrácí na aktuálnosti, spíše naopak.

21 09.09.2018

Dobrého člověka těžko najdeš – to je svatá pravda, která rozhodně platí především pro tuto sbírku povídek. Žádná z postav, které v nich vystupují, není dobrá ani sympatická, žádná není v pravém slova smyslu hrdinou nebo vzorem. Jedná se o lidi velice povrchní, a i když nejsou všichni úplně zlí, určitě mají nějakou negativní vlastnost, nějakou špatnost, kterou dokážou druhým ublížit. A přesto jsou tyto povídky skvělé. Flannery prostě uměla psát… A jak! Její styl je nádherný, člověka v jejích textech těší každé slovo. Děj povídek je zdánlivě prostý, ale při pozornějším čtení narazíte na závažné a hluboké morální otázky (avšak bez jakéhokoli moralizování), na otázky, které vedou k zamyšlení nad zkažeností společnosti, nad tím, jak obstát ve styku se zkaženými a mnohdy zvrácenými lidmi, na otázky ohledně spravedlnosti a schopnosti státních institucí vykonávat spravedlnost. Žádná z těchto otázek však není v knize vyslovena, neboť tyto konflikty jsou nadhozeny jen v náznacích, mezi řečí. Navíc se nade vším jako jemný odér vznáší otázky víry a náboženství. A zároveň lze povídky číst jako velmi zajímavý popis jižanské společnosti 50. let minulého století.
Jsou to texty ironické, kruté, sarkastické, groteskní, plné hlubokých podobenství a napsané krásným jazykem.

7 06.09.2018

Toto je rozhodně nejtrýznivější kniha, jakou jsem četl v poslední době a možná za celý život. Pokud bych ji měl posuzovat jako umělecké dílo, nehodnotil bych ji vysoko. Ale když se na ni dívám jako na svého druhu dokument, musím říct, že je to meisterstück. Spíše než román mi to mnohdy připadalo jako jakási technická zpráva, suchý, nezúčastněný popis bez jakýchkoli emocí, jen místo metrů, litrů, voltů a dalších jednotek tu jsou lidé, živí lidé, popis jejich likvidace, výpočty množství zabitých za den, za hodinu, za minutu...
Hlavní postava, důstojník SS (jeho hodnosti se průběžně mění), provádí čtenáře významnými etapami a místy druhé světové války. Sám má navíc nejméně tři kostlivce ve skříni - incestní vztah k sestře, homosexualitu a pravděpodobně vraždu vlastní matky. Autor to asi takto napsal pro zvýšení "atraktivity", ale osobně to považuji u jedné románové postavy za přehnané. Naopak velikou předností knihy je dokumentární přesnost líčení jednotlivých událostí, charakteristika různých osobností tehdejšího Německa a konfrontace jejich názorů. Text to není příliš náročný a čte se snadno, ale zároveň je značně sugestivní a popisy masakrů například v Babim Jaru nebo zvěrstev páchaných na konci války dětmi rozhodně nejsou čtením pro každého. Pokud vás líčení takových krutostí neodradí, knihu doporučuji. Nejen že rozhodně stojí za přečtení, ale přečíst by si ji mělo co nejvíc lidí.

10 01.09.2018

Je fascinující moci nahlédnout do mysli tohoto papeže. Benedikt tuto knihu napsal jak s obrovskou erudicí, tak i s osobním zaujetím, přesvědčením a vírou. Na to, že autorem je tak velká autorita, jež byla zároveň i univerzitním profesorem německého původu, se text čte překvapivě snadno a hluboké myšlenky a souvislosti objasňuje naprosto srozumitelným jazykem. V úvodu autor píše, že tato kniha je výrazem jeho hledání "Hospodinovy tváře". A jistě se může stát i hledáním vaším, rozhodně stojí za to.

5 19.07.2018

O tomto autorovi jsem se dozvěděl jen náhodou, když jsem v ruské televizi viděl pořad Vladimira Poznera, který si Jevgenije Vodolazkina pozval jako svého hosta. Ti, kdo rozumí rusky, si ostatně toto interview mohou poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=5Uk5n4hwkZo Nestává se mi často, že bych při sledování rozhovoru cítil takové souznění s názory a postřehy druhého člověka, ale zde tomu tak bylo, a proto jsem si krátce nato přečetl jeho knihu Laurus. Příběh vlastně napodobuje staré křesťanské legendy a životopisy svatých. Hlavní hrdina ztratí milovanou ženu, aby poté během pouti, při níž hledá usmíření za její smrt, postupně pochopil, co je skutečná láska. Je to hluboký, místy téměř mystický román, kterému nechybí ani humor, a autor v něm využívá i docela neobvyklé a zajímavé výrazové prostředky, jimiž se snaží ukázat, že určité hodnoty jsou trvalé, platí pro nás dnes, stejně jako platily pro lidi ve středověku (střídání starého a moderního jazyka, moderní předměty objevující se v době Kyjevské Rusi apod). Je to moc pěkné a hodnotné čtení.

6 07.07.2018

Hezké čtení na Štědrý den.

6 06.07.2018

Ohromná kniha ve všech ohledech. Nějakou dobu před ní jsem četl Zmatky chovance Törlesse, a tak jsem upřímně řečeno od Muže bez vlastností zprvu očekával něco úplně jiného. Ale Musil mě rozhodně nezklamal. Ačkoli se jedná o knihu, která má navzdory svému rozsahu jen nepatrný děj, chvíle s ní strávené byly úžasné. Ulrichovo vědecké myšlení a jeho úvahy o povaze světa a společnosti, jeho rozhovory s ostatními postavami vystupujícími v tomto románu, jsou zajímavé, podnětné a povětšinou ironické podobně jako názvy většiny kapitol. Rozhodně to není odpočinková četba na dovolenou, vyžaduje značné soustředění a někdy je nutno se i v textu vracet pro pochopení souvislostí. Škoda, že je Robert Musil tak nedoceněný autor, protože tohle je určitě jedna z nejlepších a nejtěžších beletristických knih, jaké jsem kdy četl, a pro další literaturu podobného druhu nastavila laťku pořádně vysoko.